Objednat předplatné Zákony pro lidi PLUS
Přidej k oblíbeným

28 Cdo 447/2017Rozsudek NS ze dne 07.11.2017

HeslaBezdůvodné obohacení
KategorieC
EcliECLI:CZ:NS:2017:28.CDO.447.2017.1
Dotčené předpisy

§ 451 odst. 2 obč. zák.

Podána ústavní stížnost

I. ÚS 195/18 ze dne 20.02.2018 (odmítnuto)
soudce zpravodaj JUDr. Pavel Rychetský


přidejte vlastní popisek

28 Cdo 447/2017-337

ČESKÁ REPUBLIKA

ROZSUDEK

JMÉNEM REPUBLIKY

Nejvyšší soud rozhodl v senátě složeném z předsedy JUDr. Jana Eliáše, Ph.D., a soudců Mgr. Petra Krause a Mgr. Miloše Póla ve věci žalobce Stavebního bytového družstva Praha, IČ 000 34 592, se sídlem v Praze 8, Střelničná 1861/8a, zastoupeného JUDr. Karlem Slapničkou, advokátem se sídlem v Praze 9, Ostravská 619, proti žalovaným 1. L. A., P., zastoupené JUDr. Klárou Long Slámovou, advokátkou se sídlem v Praze 4, Urbánkova 3360/47, a 2. P. A., P., o 2.691.326,99 Kč s příslušenstvím, vedené u Obvodního soudu pro Prahu 6 pod sp. zn. 11 C 26/2011, o dovolání žalobce a žalované 1. proti rozsudku Městského soudu v Praze ze dne 30. ledna 2015, č. j. 72 Co 462/2014-217, takto:

I. Rozsudek Městského soudu v Praze ze dne 30. ledna 2015, č. j. 72 Co 462/2014-217, ve výrocích I., III., IV. i V., a rozsudek Obvodního soudu pro Prahu 6 ze dne 7. dubna 2014, č. j. 11 C 26/2011-158, ve výrocích I., II., V. i VI., se ruší a věc se v daném rozsahu vrací soudu prvního stupně k dalšímu řízení.

II. Dovolání žalované 1. se odmítá.

Odůvodnění:

Obvodní soud pro Prahu 6 rozsudkem ze dne 7. 4. 2014, č. j. 11 C 26/2011-158, zamítl žalobu, kterou se žalobce po každém ze žalovaných domáhal úhrady částky 1.191.826,90 Kč s příslušenstvím (výroky I. a II.), dále žalované 1. uložil zaplatit žalobci 307.673,19 Kč s příslušenstvím (výrok III.), k vydání téhož obnosu zavázal i žalovaného 2. (výrok IV.) a rozhodl o nákladech řízení (výroky V. a VI.). Soud zjistil, že bývalá zaměstnankyně žalobce a matka žalovaných V. A. převedla z bankovních účtů čtyř společenství vlastníků jednotek spravovaných žalobcem peněžní prostředky na účet vlastní. Získané finance následně užila mimo jiné ke koupi bytové jednotky, již posléze bezúplatně převedla na žalované. Podle mínění soudu ovšem není na základě popsaného skutkového stavu možné dovodit, že by žalovaným vznikl majetkový prospěch ve smyslu § 451 odst. 2 zákona č. 40/1964 Sb. občanského zákoníku, ve znění pozdějších předpisů (dále jen „obč. zák.“), na žalobcův úkor, jednak proto, že byly sporné prostředky odčerpány z účtů, jejichž majitelem nebyl žalobce, nýbrž příslušná společenství vlastníků jednotek, a dále též vzhledem k tomu, že žalovaní předmětnou bytovou jednotku nabyli od své matky s oporou v řádném (právem uznaném) právním důvodu, totiž darovací smlouvě. Soud dále konstatoval, že žalovaní coby zákonní dědici nabyli veškerý majetek V. A., pročež také odpovídají za její závazky (včetně povinnosti k náhradě škody žalobci), to však pouze do výše čisté hodnoty dědictví. Toliko v rozsahu korespondujícím jejich limitované odpovědnosti za dluhy zůstavitelky bylo tudíž možné projednávané žalobě vyhovět.

Městský soud v Praze rozsudkem ze dne 30. 1. 2015, č. j. 72 Co 462/2014-217, k odvolání žalobce a žalované 1. rozsudek soudu prvního stupně ve výrocích I. a II. potvrdil (výrok I.), ve výroku III. jej změnil jen tak, že žalobu vůči žalované 1. zamítl do části požadovaného příslušenství, jinak jej i v tomto výroku potvrdil (výrok II.), ve výroku V. přikročil ke změně prvoinstančního rozhodnutí, pokud jde o výši přiznané náhrady nákladů řízení, a jeho potvrzení co do zbývající části daného výroku (výrok III.), přičemž rozhodl i o nákladech odvolacího řízení (výroky IV. a V.). Odvolací soud uvedl, že k závěru o nedůvodnosti žalobcem tvrzeného nároku na vydání bezdůvodného obohacení dospěl soud první instance zcela korektně, neboť investicí neoprávněně odčerpaných prostředků z účtů společenství vlastníků jednotek do nákupu bytové jednotky by se nehledě na její následný převod mohla obohatit toliko V. A., a to navíc jedině na úkor majitelů spravovaných prostředků, nikoli k tíži žalobce. Žalovaní nepochybně odpovídají za závazky jejich právní předchůdkyně, avšak jen do výše hodnoty získaného dědictví, do něhož nebylo možné zahrnout předmětnou bytovou jednotku, neboť ta byla z vlastnictví A. již dříve platně převedena darovací smlouvou. Pokud měl žalobce za to, že dotčená dispozice představuje úkon krátící práva věřitelů, měl se domáhat určení, že je vůči němu neúčinný ve smyslu § 42a obč. zák.

Proti rozsudku odvolacího soudu (podle obsahu podání pouze potud, pokud jím byl potvrzen prvoinstanční rozsudek v zamítavých výrocích) brojí žalobce dovoláním, v němž předestírá, že napadené rozhodnutí spočívá na judikaturou plně neřešené otázce, zdali darování výnosů z trestné činnosti představuje neplatný právní úkon, přičemž artikuluje názor, že podobné akty musí stíhat absolutní neplatnost nehledě na eventuální dobrou víru nabyvatele. Dovolatel se nadto domnívá, že neplatnost darovací smlouvy není předpokladem vzniku majetkového prospěchu z nepoctivých zdrojů na straně žalovaných. Dle dosavadní judikatury by žalobci měl svědčit přímý nárok na vydání nepoctivě získaného předmětu daru vůči osobám, jimž bylo plněno, tj. žalovaným, aniž by bylo nutné zkoumat povědomí nabyvatelů o nezákonném původu dotčených hodnot. Žalobce rovněž rozporuje tezi o nedostatku aktivní věcné legitimace na jeho straně, neb má za to, že převzal správu účtů dotčených společenství vlastníků jednotek včetně práva hospodařit se svěřenými prostředky. Měl by tak být rovněž nositelem oprávnění požadovat vrácení obohacení vyvolaného v důsledku trestné činnosti matky žalovaných. Z těchto důvodů dovolatel navrhuje, aby Nejvyšší soud rozsudek odvolacího soudu zrušil a věc danému soudu vrátil k dalšímu řízení.

Rozsudek odvolacího soudu ve výroku II. (zjevně pouze v potvrzující části tohoto výroku) napadla dovoláním též žalovaná 1., uvádějíc, že jej podává „v souladu s ustanovením § 237 o. s. ř.“, aniž by nastolila existenci jakékoli otázky hmotného či procesního práva. Současně navrhla zrušení rozsudků obou soudů nižších stupňů a vrácení věci soudu první instance k dalšímu řízení.

Žalovaná 1. rovněž podala vyjádření k žalobcovu dovolání, v němž požádala, aby je Nejvyšší soud odmítl.

V řízení o dovolání bylo postupováno podle zákona č. 99/1963 Sb., občanského soudního řádu (dále jen „o. s. ř.“), ve znění účinném od 1. 1. 2013 do 31. 12. 2013, které je podle čl. II bodu 7 zákona č. 404/2012 Sb., kterým se mění zákon č. 99/1963 Sb., občanský soudní řád, ve znění pozdějších předpisů, a některé další zákony, a dle čl. II bodu 2 zákona č. 293/2013 Sb., kterým se mění zákon č. 99/1963 Sb., občanský soudní řád, ve znění pozdějších předpisů, a některé další zákony, rozhodující pro dovolací přezkum.

Nejvyšší soud se jako soud dovolací (§ 10a o. s. ř.) po zjištění, že obě dovolání byla podána řádně a včas, osobami k tomu oprávněnými a zastoupenými v souladu s § 241 odst. 1 o. s. ř., zabýval projednatelností dovolání žalované 1.

Podle § 237 o. s. ř. není-li stanoveno jinak, je dovolání přípustné proti každému rozhodnutí odvolacího soudu, kterým se odvolací řízení končí, jestliže napadené rozhodnutí závisí na vyřešení otázky hmotného nebo procesního práva, při jejímž řešení se odvolací soud odchýlil od ustálené rozhodovací praxe dovolacího soudu nebo která v rozhodování dovolacího soudu dosud nebyla vyřešena nebo je dovolacím soudem rozhodována rozdílně, anebo má-li být dovolacím soudem vyřešená právní otázka posouzena jinak.

Dle § 241a odst. 2 o. s. ř. musí být v dovolání vedle obecných náležitostí (§ 42 odst. 4 o. s. ř.) uvedeno, proti kterému rozhodnutí směřuje, v jakém rozsahu se rozhodnutí napadá, vymezení důvodu dovolání, v čem dovolatel spatřuje splnění předpokladů přípustnosti dovolání (§ 237 až 238a o. s. ř.) a čeho se dovolatel domáhá (dovolací návrh). Nejvyšší soud ve své rozhodovací praxi opakovaně zdůrazňuje, že požadavek, aby dovolatel konkrétně popsal, v čem spatřuje splnění předpokladů přípustnosti dovolání, je ve smyslu ustanovení § 241a odst. 2 o. s. ř. obligatorní náležitostí dovolání. Může-li být dovolání přípustné jen podle § 237 o. s. ř. (jako je tomu v projednávané věci), je dovolatel povinen v dovolání vymezit, které z tam uvedených hledisek považuje za splněné (viz např. usnesení Nejvyššího soudu ze dne 21. 7. 2015, sp. zn. 32 Cdo 805/2015, ze dne 23. 3. 2016, sp. zn. 25 Cdo 803/2016, a ze dne 11. 7. 2016, sp. zn. 23 Cdo 1553/2016), přičemž k projednání tohoto mimořádného opravného prostředku nepostačuje pouhá citace textu ustanovení § 237 o. s. ř. či jeho části (viz kupř. usnesení Nejvyššího soudu ze dne 30. 7. 2015, sp. zn. 25 Cdo 1002/2015, ze dne 28. 1. 2016, sen. zn. 29 NSČR 17/2016, či ze dne 25. 5. 2016, sp. zn. 33 Cdo 2201/2016).

Nezbývá přitom než konstatovat, že žalovaná 1. na vymezení předpokladů přípustnosti dovolání zcela rezignovala, její podání tak trpí vadami, pro něž nelze v řízení pokračovat, a muselo být Nejvyšším soudem v souladu s § 243c odst. 1, větou první, o. s. ř. odmítnuto.

Naproti tomu žalobcovo dovolání lze shledat přípustným, neboť odvolací soud (ač při svém právním posouzení v zásadě přiléhavě sledoval výklad podávaný v judikatuře standardně k otázkám aktivní a pasivní věcné legitimace v případech bezdůvodného obohacení) se odchýlil od rozhodovací praxe dovolacího soudu při hodnocení podmínek aplikace skutkové podstaty majetkového prospěchu z nepoctivých zdrojů a důsledků jejího použití.

Nejvyšší soud již vícekrát uvedl, že pojem „nepoctivý zdroj“ není zákonem definován, je však za něj považováno zejména nabytí majetkových hodnot trestnou činností (nebo obdobným jednáním, jež je z různých důvodů trestně nepostižitelným – pro nepříčetnost pachatele, pro amnestii apod.), či jinou aktivitou, která sice nedosahuje intenzity trestné činnosti, je ovšem v rozporu s dobrými mravy (srovnej namátkou rozsudky Nejvyššího soudu ze dne 25. 3. 2008, sp. zn. 33 Odo 79/2006, ze dne 20. 7. 2011, sp. zn. 28 Cdo 4755/2009, a ze dne 12. 3. 2014, sp. zn. 28 Cdo 2750/2013). Předmětná skutková podstata bezdůvodného obohacení nachází své uplatnění v mimořádných případech, ve kterých umožňuje postihnout majetkový prospěch, jenž byl získán těžením z hodnot náležejících jinému způsobem nejevícím se slučitelným s principy, na nichž právní řád spočívá, avšak aplikací standardních kategorií úpravy bezdůvodného obohacení by nemohl být efektivně odčerpán a navrácen osobě, z jejíž majetkové sféry materiálně pochází. Specifický charakter této skutkové podstaty tudíž otevírá prostor k výjimečnému upozadění některých klasických zásad fungování úpravy bezdůvodného obohacení v zájmu dosažení materiálně spravedlivého vypořádání práv dotčených subjektů.

Nelze zajisté přehlédnout, že v posuzované kauze prospěch získaný žalovanými odpovídá ceně bytové jednotky, jež byla do jejich vlastnictví převedena na základě ujednání s V. A., přičemž za normálních okolností by na pozdější nabyvatele věci opatřené za peněžní prostředky získané bez náležitého právního důvodu nebylo lze nahlížet jako na obohacené k tíži prvotního ochuzeného. Při použití standardního výkladu právní úpravy by ostatně pasivní věcná legitimace žalovaných ve vztahu ke společenstvím vlastníků jednotek coby majitelům účtů, z nichž pocházely předmětné finanční prostředky, byla vyloučena, i kdyby se do jejich dispoziční sféry dostaly přímo neoprávněně odčerpané peněžní částky, neboť teze, v souladu s níž povinnost k vydání získané majetkové hodnoty dle § 451 obč. zák. a násl. nepřechází na pozdější nabyvatele předmětu obohacení (viz např. rozsudek Nejvyššího soudu ze dne 26. 5. 2004, sp. zn. 33 Odo 221/2002, rozsudek Nejvyššího soudu ze dne 4. 10. 2012, sp. zn. 28 Cdo 1856/2012, nebo usnesení Nejvyššího soudu ze dne 1. 4. 2015, sp. zn. 28 Cdo 2998/2014), by se prosadila též za posledně nastíněných podmínek. Právě skutková podstata dopadající na majetkový prospěch nabytý z nepoctivých zdrojů ovšem umožňuje zmíněné pravidlo konstruované pro případy běžného soukromoprávního styku in concreto překlenout a připustit, aby osobě, jež (materiálně vzato) těžila způsobem neslučitelným se základními principy právního řádu z hodnot náležejících jinému, kupříkladu tím, že se stala beneficientem protiprávního jednání povahy trestného činu spáchaného na úkor ochuzeného, bylo takto získané obohacení odňato. Oproti názoru dovolatele se však Nejvyšší soud nedomnívá, že by se podobný nárok vůči subjektu, jemuž se dostalo majetkového přínosu získaného přímou transformací hodnot pocházejících z trestné činnosti či jiného obdobného jednání, mohl uplatnit, pakliže by si uvedený nabyvatel počínal (nazíráno objektivně, tj. se zřetelem ke všem okolnostem, srovnej přiměřeně kupř. rozsudek Nejvyššího soudu ze dne 7. 2. 2017, sp. zn. 22 Cdo 3155/2016) v dobré víře a pokud by jemu samému nebylo lze vytknout žádnou nepoctivost, poněvadž takový výklad by neúnosně ohrožoval jistotu v soukromoprávních vztazích (srovnej akcent na dobrou víru, potažmo její nedostatek, při aplikaci rozebírané skutkové podstaty v rozsudku Nejvyššího soudu ze dne 15. 5. 2008, sp. zn. 28 Cdo 964/2008, a jeho usnesení ze dne 8. 12. 2008, sp. zn. 28 Cdo 3334/2008). Tímto směrem se zřetelně ubíraly též úvahy vyslovené v již citovaném rozsudku Nejvyššího soudu sp. zn. 33 Odo 79/2006, jimiž bylo v konkrétním případě uplatnění skutkové podstaty majetkového prospěchu získaného z nepoctivých zdrojů vyloučeno se zřetelem ke skutečnosti, že žalovaný v oné věci zboží představující výnos trestné činnosti nabyl za cenu v místě i čase obvyklou a za okolností nenasvědčujících absenci jeho dobré víry. Dovolatelem zmíněný rozsudek ze dne 25. 11. 2004, sp. zn. 33 Odo 461/2003, se pak aplikačními předpoklady označení majetkového prospěchu za nepoctivě získaný nezabýval, neboť v něm Nejvyšší soud dovodil vznik bezdůvodného obohacení plněním bez právního důvodu a použitelnost jiných skutkových podstat již neřešil.

Nejvyšší soud nepokládá v těchto souvislostech za určující, zda darovací smlouva uzavřená mezi V. A. a žalovanými obstojí jako platný právní úkon čili nic. Jak totiž uvedl ve svém rozsudku ze dne 5. 8. 2013, sp. zn. 28 Cdo 3658/2012, zařazení skutkové podstaty nabytí majetkového prospěchu z nepoctivých zdrojů mezi výčet jednotlivých případů bezdůvodného obohacení naznačuje, že zákon nepokládá za rozhodující pro závěr, zda došlo nebo nedošlo ke vzniku bezdůvodného obohacení, pouze splnění požadavků kladených na právní úkony, ale i to, zda je v rámci širšího kontextu dané situace nabytí plnění souladné s právním řádem a jím chráněnými hodnotami. Ani případné zachování platnosti dotčeného kontraktu tudíž nebrání tomu, aby byli žalovaní eventuálně zavázáni k vydání aktiv na jeho základě přijatých, pakliže na ně lze v celém kontextu případu nahlížet jako na nepoctivě získaný prospěch (shodně viz též Handl, V., Soukup, J. In: Češka, Z. a kol. Občanský zákoník. Komentář. Díl II. Praha: Panorama, 1987. s. 620). Dovolací soud proto nepokládá za nutné, aby se dovolatelem předestřenou otázkou platnosti uvedené smlouvy blíže zabýval.

Pokud jde o aktivní věcnou legitimaci žalobce k vymáhání předmětného prospěchu, lze úvahy odvolacího soudu upínající se k tomuto problému opět označit za konformní s obvyklým výkladem podávaným v judikatuře Nejvyššího soudu, dle níž prostředky uložené na běžném účtu nejsou ve vlastnictví majitele tohoto účtu, nýbrž banky, přičemž osobě, pro niž je účet veden, svědčí toliko pohledávka za dotčenou finanční institucí (srovnej např. rozsudky Nejvyššího soudu ze dne 3. 8. 2015, sp. zn. 28 Cdo 975/2013, a ze dne 1. 8. 2016, sp. zn. 28 Cdo 3823/2015, případně jeho usnesení ze dne 3. 11. 2015, sp. zn. 28 Cdo 2316/2015). Vzniklo-li bezdůvodné obohacení převodem peněžní částky složené na bankovním účtu provedeným na základě pokynu uděleného k tomu oprávněnou osobou, svědčí právo na jeho vrácení v zásadě majiteli účtu, jehož pohledávka vůči bance se v odpovídajícím rozsahu snížila (viz kupř. rozsudky Nejvyššího soudu ze dne 4. 2. 2010, sp. zn. 28 Cdo 2771/2009, či ze dne 22. 12. 2011, sp. zn. 28 Cdo 1345/2011, dále srovnej též usnesení téhož soudu ze dne 1. 4. 2016, sp. zn. 28 Cdo 4844/2015, a ze dne 1. 8. 2016, sp. zn. 28 Cdo 1155/2016).

Dovolací soud však přesto dospívá k závěru, že existenci oprávnění dovolatele požadovat po žalovaných vydání předmětného majetkového prospěchu není možné bez dalšího vyloučit, jelikož spatřuje jisté paralely mezi řešeným případem a věcí, v níž byl vynesen rozsudek velkého senátu občanskoprávního a obchodního kolegia Nejvyššího soudu ze dne 9. 12. 2015, sp. zn. 31 Cdo 2307/2013. V řečeném judikátu bylo dovozeno, že spočívá-li škoda v plnění, jež poškozený poskytl na základě neplatného právního jednání osobě odlišné od škůdce, může vedle sebe souběžně obstát nárok na náhradu takto vzniklé škody vůči škůdci a právo na vydání bezdůvodného obohacení proti jeho příjemci. Současně pak bylo konstatováno, že poskytne-li škůdce za uvedených okolností poškozenému požadovanou náhradu, jedná se o specifický případ plnění za jiného ve smyslu § 454 obč. zák. Aplikace citovaného ustanovení zde nabízí spravedlivé vypořádání vztahů mezi zúčastněnými osobami tak, aby poškozený mohl uplatnit své nároky proti škůdci i proti obohacenému a aby v konečném důsledku sporné finanční prostředky byly odčerpány tomu, jehož právní sféra by se jejich přijetím nedůvodně rozrostla.

Podobně i v kontextu řešené pře se naskýtá závěr, že nahradil-li žalobce škodu vzniklou v důsledku jednání jeho zaměstnankyně společenstvím vlastníků jednotek, jejichž účty spravoval, a lze-li současně usuzovat, že v příčinné souvislosti s vyvedením peněžních částek z uvedených účtů mohlo dojít ke vzniku majetkového prospěchu na straně žalovaných (viz výše), přichází ve vztahu mezi účastníky nynějšího řízení případně v úvahu aplikace § 454 obč. zák. s cílem prosadit spravedlivé uspořádání vztahů mezi těmito osobami, jehož součástí by mělo být též odčerpání nepoctivě nabytého prospěchu (pakliže předmětné obohacení žalovaných bude možné považovat za nepoctivě získané, což Nejvyšší soud v tuto chvíli neprejudikuje).

Ze shora nastíněných tezí tedy pro přezkoumávaný spor vyplývá, že je nejprve nutné uvážit, zdali se žalovaným nedostalo na úkor společenství vlastníků jednotek majetkového prospěchu z nepoctivých zdrojů (což předpokládá zejména nedostatek dobré víry na straně nabyvatelů vzpomínaných majetkových hodnot), a v případě kladné odpovědi uvážit aplikovatelnost § 454 obč. zák. k odčerpání těchto aktiv žalovaným coby eventuálním obohaceným ve prospěch žalobce, jenž úbytek financí, od něhož se ve svém důsledku odvíjí nabytí bytové jednotky žalovanými, řečeným majitelům účtů kompenzoval.

Nejvyšší soud z předeslaných důvodů v souladu s § 243e odst. 1 a 2 o. s. ř. přikročil ke zrušení rozsudku odvolacího soudu v dovoláním napadeném výroku I., jímž byly potvrzeny zamítavé výroky rozhodnutí soudu prvního stupně, jakož i v akcesorických výrocích nákladových. Současně zrušil též rozsudek Obvodního soudu pro Prahu 6, a to v zamítavých výrocích I. a II., jež byly potvrzeny úspěšně zpochybněným výrokem odvolacího soudu, respektive v závislých výrocích V. a VI., jimiž bylo rozhodnuto o nákladech řízení, a věc mu vrátil k dalšímu řízení.

Soudy nižších stupňů jsou ve smyslu § 243g odst. 1, části věty první za středníkem, o. s. ř. ve spojení s § 226 o. s. ř. v dalším řízení vázány právními názory dovolacího soudu vyslovenými v tomto rozhodnutí. Neopomenou přitom prověřit ani poukazy na možné procesní nedostatky, jež ve svém dovolání předestřela žalovaná 1.

O náhradě nákladů řízení včetně nákladů řízení dovolacího rozhodne soud v rámci nového rozhodnutí o věci (§ 243g odst. 1, věta druhá, o. s. ř.).

Proti tomuto rozsudku není opravný prostředek přípustný.

V Brně dne 7. 11. 2017

JUDr. Jan Eliáš, Ph.D.

předseda senátu

Zdroj dat je volně dostupný na http://www.nsoud.cz
Přesunout nahoru