Objednat předplatné Zákony pro lidi PLUS
Přidej k oblíbeným

28 Cdo 4411/2013Rozsudek NS ze dne 01.04.2014

HeslaBezdůvodné obohacení
Novace kumulativní
Novace privativní
KategorieC
EcliECLI:CZ:NS:2014:28.CDO.4411.2013.1
Dotčené předpisy

§ 451 obč. zák.

§ 516 obč. zák.

§ 570 obč. zák.


přidejte vlastní popisek

28 Cdo 4411/2013

ROZSUDEK

Nejvyšší soud rozhodl v senátě složeném z předsedy JUDr. Jana Eliáše, Ph.D., a soudců JUDr. Josefa Rakovského a Mgr. Petra Krause v právní věci žalobkyně EUROINVESTMENT BANKING, s.r.o., IČ 65416627, se sídlem v Praze 8, Pobřežní 224/20, zastoupené JUDr. Petrem Balcarem, advokátem se sídlem v Praze 1, Revoluční 15, proti žalovanému Mgr. Karlu Mičovi, se sídlem v Praze 4, Ve Studeném 117/5a, správci konkursní podstaty úpadce PRAG REAL Vysočany a.s., IČ 45272981, se sídlem v Praze 9, Kolbenova 616, zastoupenému JUDr. Pavlem Novákem, advokátem se sídlem v Praze 4, Bohuslava Martinů 1051/2, o zaplacení částky 36,928.156,- Kč s příslušenstvím, vedené u Obvodního soudu pro Prahu 9 pod sp. zn. 9 C 288/2007, o dovolání žalobkyně proti rozsudku Městského soudu v Praze ze dne 23. října 2012, č. j. 12 Co 326/2012-452, takto:

Rozsudek Městského soudu v Praze ze dne 23. října 2012, č. j. 12 Co 326/2012-452, se zrušuje a věc se vrací tomuto soudu k dalšímu řízení.

Odůvodnění:

Obvodní soud pro Prahu 9 rozsudkem ze dne 4. 11. 2011, č. j. 9 C 288/2007-382, zamítl žalobu, jíž se žalobkyně po žalovaném domáhala zaplacení částky 36,928.156,- Kč s příslušenstvím ve výroku blíže specifikovaným (výrok I.), a rozhodl o náhradě nákladů řízení (výrok II.). Žalobkyně svůj nárok na žalovanou částku dovozovala z následujících skutečností. Dne 18. 7. 2001 uzavřela s předchozím správcem konkursní podstaty výše uvedeného úpadce smlouvu o smlouvě budoucí za účelem nákupu nemovitostí z konkursní podstaty společnosti PRAG REAL Vysočany (dále též jen „smlouva“), jíž se zavázala zaplatit na účet žalovaného zálohu 15,000.000,- Kč a do 25. 6. 2002 otevřít akreditiv na zbývající část kupní ceny. Jelikož po uzavření smlouvy bylo zjištěno, že žalovaný nemůže dostát svým závazkům, neboť nemovitosti jsou zatíženy právy třetích osob projednávanými v excindačních řízeních, byly uzavřeny dodatky č. 1, 2, 3 ke smlouvě, v nichž bylo sjednáno, že lhůta pro otevření akreditivu se prodlužuje za podmínky, že žalovaný do určitého data prokáže, že došlo k pravomocnému ukončení excindačních řízení. Žalovaný nedoložil, že by ve stanovených lhůtách došlo k ukončení excindačních řízení, přesto žalobkyně obdržela od žalovaného odstoupení od smlouvy ze dne 6. 11. 2003, jímž bylo žalobkyni rovněž sděleno, že složená záloha se započítává na smluvní pokutu. Žalobkyně se domnívá, že odstoupení od smlouvy, jakož i započtení zálohy na smluvní pokutu, nemohlo být učiněno platně, neboť zde nebyl dán důvod pro odstoupení od smlouvy a vznik nároku na zaplacení smluvní pokuty. Od 31. 10. 2003, tj. dne, do kdy v souladu se smlouvou a jejími dodatky měla být uzavřena kupní smlouva, počala běžet lhůta jednoho roku, během níž se mohla žalobkyně soudně domáhat uzavření smlouvy, jež uběhla dne 31. 10. 2004. Po odstoupení od smlouvy ze dne 6. 11. 2003 žalovaný prodal dne 15. 10. 2004 (s právními účinky ke dni 2. 11. 2004) nemovitosti třetí osobě, čímž došlo k zániku smlouvy pro nemožnost plnění, což vedlo žalobkyni k tomu, že se po žalovaném začala domáhat vrácení složené kauce a posléze (prostřednictvím rozšíření podané žaloby) i úroků (odpovídajících částce 928.156,- Kč) a náhrady škody (ve výši 21,000.000,- Kč) vzniklé protiprávním jednáním žalovaného a zadržováním kauce.

Provedené dokazování vedlo soud k závěru, že právní vztah založený smlouvou o budoucí smlouvě kupní ze dne 18. 7. 2001, doplněnou třemi dodatky, byl ukončen odstoupením od smlouvy ze strany žalovaného pro nesplnění povinnosti žalobkyně zaplatit kupní cenu otevřením bankovního akreditivu, jež přitom nebyla vázána na žádnou další podmínku, a tedy ani povinnost žalovaného ukončit excindační řízení. Takováto podmínka nebyla sjednána a navíc by ani nebyla platná. Žalobkyně byla víc než rok v prodlení se zaplacením kupní ceny, žalovaný tedy od smlouvy řádně odstoupil dopisem doručeným žalobkyni dne 10. 11. 2003, čímž sice odpadl právní důvod pro poskytnutí předmětné kauce, avšak ve smlouvě byla sjednána pro případ odstoupení žalovaného od smlouvy pro nezaplacení kupní ceny žalobkyní smluvní pokuta ve výši 15,000.000,- Kč, na níž byl žalovaný oprávněn započítat zaplacenou kauci. Započtením tak zaniklo právo na vrácení předmětné částky žalobkyni. K námitce žalovaného stran promlčení práva na vrácení zaplacené kauce soud uvedl, že předmětné plnění představuje po odpadnutí právního důvodu bezdůvodné obohacení ve smyslu § 451 obč. zák., a právo na jeho vrácení by se v souladu s § 107 odst. 1 obč. zák. promlčelo uplynutím subjektivní promlčecí doby dvou let od účinnosti odstoupení od smlouvy dne 10. 11. 2003, k němuž byly žalobkyni známé všechny rozhodné skutečnosti, tj. k 10. 11. 2005. Pokud by bylo možno přisvědčit žalobkyni, dle níž tvrzený nárok vznikl dne 15. 10. 2003 (dne 14. 10. 2003 podala žalobkyně žalobu u soudu na splnění povinnosti ze zmíněné smlouvy), uplynula by objektivní promlčecí doba dne 15. 10. 2006 a subjektivní dne 15. 10. 2005. Vzhledem k tomu, že žaloba byla podána dne 17. 10. 2006, je zřejmé, že při obou uvažovaných počátcích promlčecí doby by bylo právo na vrácení kauce promlčeno. I v případě, že by soud přisvědčil tvrzení žalobkyně, že promlčecí doby počaly běžet až dne 29. 10. 2003 (dopis žalobkyně žalovanému), neměnilo by to nic na tom, že subjektivní promlčecí doba uplynula před podáním žaloby. V daném případě se pak nejedná o nárok plynoucí z obchodněprávních závazkových vztahů, neboť úkony správce konkursní podstaty při výkonu jeho funkce nejsou výkonem podnikatelské činnosti, a na věc tak nelze aplikovat ustanovení o promlčení obsažená v zákoně č. 513/1991 Sb., obchodního zákoníku. Nejsou zde rovněž důvody pro nepřihlédnutí k námitce promlčení dle § 3 odst. 1 obč. zák., poněvadž liknavost žalobkyně nemůže jít k tíži žalovaného.

Žalobkyni přitom bylo známo, že TJ Praga jsou vedeny dva soudní spory o vyloučení nemovitostí z konkursní podstaty, neboť TJ Praga vzala žaloby zpět právě v důsledku dohody se žalobkyní. Žalobkyně se na základě jednání s TJ Praga posléze dohodla na dalších krocích se žalovaným, připravovaný 4. dodatek ke smlouvě však uzavřen nebyl a žalobkyně naopak účelově volila postup směřující ke zpětnému získání žalované částky, což žalovaného vedlo k odstoupení od smlouvy pro nezaplacení ceny a písemně vyjádřený nezájem o uzavření kupní smlouvy. Nevznikla-li žalovanému povinnost vrátit zaplacenou částku (kauci), nelze ho mít za povinného vrátit přirostlé úroky a nahradit tvrzenou škodu. Navíc i tato práva žalobkyně by byla promlčena. Počátek promlčecí doby u nároku na náhradu škody je třeba odvíjet od okamžiku údajného porušení právní povinnosti vrátit kauci (rok 2003), zatímco k uplatnění tohoto nároku vůči žalovanému došlo až v roce 2009. Promlčen by byl i případný nárok na vydání bezdůvodného obohacení vzniklého prodejem nemovitosti třetí osobě, neboť běh promlčecí doby i v tomto případě započal dnem prodeje a skončil před uplatněním nároku v roce 2009 (navíc v případě tohoto nároku by nebyla aktivně legitimována žalobkyně). S ohledem na uvedené tedy soud žalobu jako nedůvodnou zamítl.

K odvolání žalobkyně přezkoumal rozhodnutí soudu prvního stupně Městský soud v Praze, jenž je rozsudkem ze dne 23. 10. 2012, č. j. 12 Co 326/2012-452, potvrdil (výrok I.) a rozhodl o náhradě nákladů řízení (výrok II.). Odvolací soud přitakal skutkovým zjištěním soudu prvního stupně, jež měl za dostatečná a správná. Soud se blíže zabýval obsahem smluvních ujednání mezi účastníky a vyzdvihnul, že v účastníky uzavřené smlouvě o smlouvě budoucí byla řádně sjednána možnost žalovaného i žalobkyně odstoupit od smlouvy v případě nesplnění výslovně vypočtených smluvních povinností, jakož i dohodnut závazek zaplatit v taxativně stanovených případech porušení smluvních povinností žalobkyní smluvní pokutu, která mohla být započítána na zaplacenou kauci. K tvrzení žalobkyně, že v důsledku uzavření dodatků ke smlouvě pozbyl žalovaný svého oprávnění odstoupit od smlouvy pro nedodržení termínu otevření akreditivu do 25. 6. 2002, soud uvedl, že dodatkem č. 1 byl pouze prodloužen termín k otevření akreditivu, zatímco ostatní smluvní ujednání zůstala nedotčena, a žalovanému tedy zůstalo zachováno právo od smlouvy odstoupit v případě nesplnění závazku žalobkyně otevřít akreditiv v nově sjednaném termínu. Tomu nasvědčuje i zvolená formulace dodatků měnících příslušné smluvní ujednání, na nějž je navázána možnost odstoupení od smlouvy ze strany žalovaného. Taktéž dodatek č. 2 se týkal především prodloužení lhůty ke splnění závazku žalobkyně zaplatit žalovanému zůstatek kupní ceny. Z ustanovení čl. 2 dodatku č. 3 plyne, že další prodloužení lhůty k zaplacení zůstatku kupní ceny do 27. 10. 2003 je podmíněno doložením výslovně vypočtených způsobů ukončení soudních sporů vedených ohledně předmětných nemovitostí ve stanovené lhůtě. V řízení bylo zjištěno, že žalovaný tuto podmínku splnil až později, ve smyslu čl. 2 dodatku č. 3 tak nemohlo dojít ani k prodloužení lhůty pro otevření akreditivu do 27. 10. 2003, nýbrž platila lhůta sjednaná v dodatku č. 2, a žalobkyně tak byla povinna akreditiv otevřít již ke dni 31. 3. 2003. Jelikož v tomto termínu žalobkyně akreditiv neotevřela a prodloužení lhůty uvedené v dodatku č. 3 nenastalo v důsledku nesplnění, respektive pozdního splnění zmíněné podmínky, bylo naplněno smluvní ujednání opravňující žalovaného k odstoupení od smlouvy. Soud prvního stupně přitom správně dovodil z obsahu smluvního ujednání, že žalovanému vzniklo odstoupením od smlouvy právo na zaplacení smluvní pokuty, kterou oprávněně jednostranně započetl na složenou kauci. Nesvědčilo-li žalobkyni právo na vrácení kauce, je zbytečné zabývat se tím, zda došlo k promlčení žalovaného práva, přesto však je možno přisvědčit soudu prvního stupně i v tom, že promlčecí dobu, jež počala běžet dnem doručení odstoupení od smlouvy žalobkyni, je třeba posuzovat dle ustanovení občanského zákoníku, i případná pohledávka z titulu bezdůvodného obohacení by tedy byla promlčena, pročež se odvolací soud nezabýval ani vlivem lhůty uvedené v § 50a obč. zák. na běh promlčecí doby a rozhodnutí soudu prvního stupně jako věcně správné potvrdil.

Proti rozsudku odvolacího soudu podala žalobkyně dovolání, jehož přípustnost má za danou v souladu s ustanovením § 237 odst. 1 písm. c) o. s. ř. zásadním právním významem napadeného rozhodnutí a důvodnost pak dle § 241a odst. 2 písm. b) o. s. ř. nesprávným právním posouzením věci. Za zásadně právně významné pokládá posouzení dopadu nesplnění povinností žalovaného prokázat ve sjednané lhůtě ukončení excindačního řízení bránícího převodu předmětných nemovitostí na splatnost jejího závazku uhradit zbývající část kupní ceny otevřením dokumentárního akreditivu. Odvolací soud měl za to, že nesplnil-li žalovaný jako prodávající podmínky sjednané v dodatku č. 3 a neprokázal-li ve stanovené lhůtě ukončení excindačního řízení ohledně předmětu převodu, nemohlo dojít k prodloužení lhůty pro otevření dokumentárního akreditivu, a platila tak původní lhůta splatnosti závazku sjednaná v předchozím dodatku č. 2. Dovolatelka zrekapitulovala průběh řízení, jakož i zásadní skutkové okolnosti, za nichž byla zmiňovaná smlouva i dodatky k ní uzavírány. Zdůraznila, že až po uzavření smlouvy zjistila, že žalovaný není z důvodu probíhajících excindačních řízení oprávněn nakládat s předmětnými nemovitostmi, pročež byly uzavírány dodatky ke smlouvě prodlužující lhůtu, v níž měl být otevřen akreditiv. Dodatkem č. 3 ze dne 18. 4. 2003 přitom byla lhůta pro otevření akreditivu prodloužena do 27. 10. 2003 za podmínky ukončení soudních řízení vedených ohledně předmětných nemovitostí některým ze ve smlouvě výslovně uvedených způsobů. Za správný označila dovolatelka závěr odvolacího soudu, dle nějž dodatkem č. 3 byla prodloužena lhůta pro otevření akreditivu za podmínky prokázání pravomocného ukončení nemovitostí se týkajících soudních sporů, odmítla však, že by v případě nesplnění sjednaných podmínek žalovaným došlo k obživnutí lhůty splatnosti sjednané v dodatku č. 2. Původně sjednaná lhůta splatnosti byla postupně dodatky prodlužována, a přestože dodatkem č. 3 bylo prodloužení lhůty splatnosti podmíněno prokázáním ukončení excindačního řízení, netýkalo se toto ujednání účinnosti dodatku č. 3 i dodatku č. 2. Dovolatelka se domnívá, že vedle sebe neobstojí dvě lhůty splatnosti téhož závazku, a je třeba mít za to, že každé další ujednání smluvních stran nahrazovalo předchozí ujednání o splatnosti téhož závazku ve smyslu § 570 obč. zák. (jednalo se o tzv. privativní novaci). Na podporu své argumentace odkázala na závěry vyslovené v rozhodnutích Nejvyššího soudu sp. zn. 33 Odo 566/2001, sp. zn. 33 Odo 335/2005 a sp. zn. 33 Odo 399/2005. Bylo-li v projednávané věci prodloužení lhůty splatnosti podmíněno splněním povinnosti žalovaného prokázat ukončení excindačního řízení, pak je třeba zdůraznit, že tato podmínka se týkala výlučně smluvního ustanovení ohledně prodloužení splatnosti závazku a nebyla jí jakkoliv dotčena účinnost dodatku č. 3, respektive předchozích dodatků. Nebyly-li splněny podmínky pro novou lhůtu splatnosti uvedené v dodatku č. 3, nemohlo dojít k obnovení původně sjednané lhůty dle dodatku č. 2, neboť toto ujednání o splatnosti závazku zaniklo v souladu s § 570 obč. zák. nahrazením ujednáním obsaženým v platném a účinném dodatku č. 3. Závěr odvolacího soudu, dle nějž v důsledku nesplnění povinnosti žalovaného podmiňující prodloužení lhůty dle dodatku č. 3 platí lhůta sjednaná v dodatku č. 2, nemůže obstát už z toho důvodu, že již v předcházejícím dodatku č. 2 bylo prodloužení lhůty splatnosti vázáno na stejnou podmínku (prokázání ukončení excindačního řízení). Odkládací podmínka sjednaná v dodatku č. 3, stejně jako v dodatku č. 2, byla jednoznačně stanovena ve prospěch žalobkyně jako kupující. Nesplnil-li žalovaný jako prodávající ve lhůtě sjednanou podmínku, nemůže se dovolávat původní sjednané lhůty splatnosti, v níž nebyl schopen splnit svůj závazek z kupní smlouvy.

Dovolatelka má za to, že ač v napadeném rozhodnutí není uvedeno, jaké ustanovení bylo odvolacím soudem aplikováno, z odůvodnění vyplývá, že odvolací soud dodatek č. 3 zřejmě nesprávně považoval za dohodu o změně závazku podle § 516 obč. zák., neboť dovodil, že nesplnění podmínky žalovaným pro prodloužení lhůty splatnosti sjednané v dodatku č. 3 vedlo automaticky k nutnosti použití původního termínu splatnosti dle dodatku č. 2, což ovšem odporuje zmiňované judikatuře Nejvyššího soudu. Neprokázal-li žalovaný splnění sjednané podmínky, nemohla žalobkyně porušit svou povinnost k otevření akreditivu, pročež je na odstoupení od smlouvy žalovaným třeba pohlížet jako na neplatné. Nedoložení pravomocného ukončení excindačních sporů ve stanovené lhůtě přitom nemohlo vést k zániku smluvních práv a závazků, neboť z konstrukce smlouvy i jejích dodatků jednoznačně vyplývalo, že podmínky odkladu splatnosti závazku žalobkyně k otevření akreditivu byly stanoveny v její prospěch, a žalobkyně tedy byla oprávněna otevřít akreditiv i později bez ohledu na nesplnění podmínky splatnosti zbývající části kupní ceny. Pokud by přitom žalobkyně přistoupila k otevření akreditivu, byla by splněna odkládací podmínka pro závazek smluvních stran k uzavření smlouvy ve lhůtě pěti pracovních dnů ode dne předání dokladu o otevření akreditivu. Dovolatelka dále poukázala na to, že dle judikatury Nejvyššího soudu (příkladmo uvedla rozhodnutí sp. zn. 32 Odo 807/2003) není samotné nedodržení lhůty pro uzavření smlouvy změnou poměrů odůvodňující postup vedoucí k zániku závazku dle § 50a odst. 3. obč. zák., přičemž sjednanou lhůtu pro předložení návrhu smlouvy nelze mít za stranami dohodnutou podmínku, dle níž má být smlouva uzavřena. S ohledem na nesprávné právní posouzení předestřené otázky o oprávněnosti odstoupení od smlouvy neobstojí ani závěry soudu prvního stupně stran promlčení, jímž se však odvolací soud s ohledem na svůj právní názor vůbec nezabýval.

Dle dovolatelky je rozhodnutí odvolacího soudu stižené i řadou vad zasahujících do jejího práva na spravedlivý proces a soudní ochranu. Za takovouto vadu označila především, že se odvolací soud ve svém rozhodnutí vůbec nevypořádal s její argumentací stran nepřezkoumatelnosti a vad rozsudku soudu prvního stupně, jenž zcela nedostál požadavkům kladeným na odůvodnění soudních rozhodnutí Ústavním soudem. Odvolací soud pak taktéž opomněl náležitě se vypořádat s námitkami žalobkyně směřujícími proti rozsudku soudu prvního stupně. Odbyl-li odvolací soud námitky žalobkyně jedinou stručnou větou, v níž je označil za nedůvodné, je třeba v jeho postupu spatřovat takový zásah do jejího práva na spravedlivý proces, pro nějž je třeba pohlížet na podané dovolání jako na přípustné i důvodné. V důsledku těchto vad soudy ponechaly zcela bez povšimnutí okolnost, že žalovaný vůbec nebyl schopen splnit své závazky, což dovolatelka ilustrovala poukazem na konkrétní skutkové okolnosti. Svou polemiku s rozhodnutím odvolacího soudu pak završila návrhem, aby Nejvyšší soud zrušil rozhodnutí soudů obou stupňů a věc vrátil soudu prvního stupně k dalšímu řízení.

Žalovaný ve svém vyjádření k dovolání zpochybnil opodstatnění argumentů žalobkyně, označil posouzení věci soudy obou stupňů za správné a navrhl, aby Nejvyšší soud podané dovolání odmítl, případně zamítl a uložil žalobkyni zaplatit mu náhradu nákladů dovolacího řízení.

V řízení o dovolání bylo postupováno podle zákona č. 99/1963 Sb., občanského soudního řádu („o. s. ř.“), ve znění účinném do 31. 12. 2012, které je podle čl. II bodu 7 zákona č. 404/2012 Sb., kterým se mění zákon č. 99/1963 Sb., občanský soudní řád, ve znění pozdějších předpisů, a některé další zákony, rozhodující pro dovolací přezkum.

Nejvyšší soud jako soud dovolací (§ 10a o. s. ř.) po zjištění, že dovolání bylo podáno řádně a včas, osobou k tomu oprávněnou a řádně zastoupenou podle § 241 odst. 1 o. s. ř., se zabýval přípustností dovolání.

Podle § 236 odst. 1 o. s. ř. lze dovoláním napadnout pravomocná rozhodnutí odvolacího soudu, jestliže to zákon připouští. Jelikož napadený rozsudek odvolacího soudu není měnícím § 237 odst. 1 písm. a) o. s. ř., ani potvrzujícím poté, co předchozí rozsudek soudu prvního stupně (jímž rozhodl „jinak“) byl odvolacím soudem zrušen § 237 odst. 1 písm. b) o. s. ř., přichází v úvahu přípustnost dovolání toliko na základě § 237 odst. 1 písm. c) o. s. ř.

Pro dovození přípustnosti dovolání ve smyslu tohoto ustanovení by dovolací soud musel dospět k závěru, že napadené rozhodnutí je ve věci samé po právní stránce zásadně významné. Podle § 237 odst. 3 o. s. ř. má rozhodnutí odvolacího soudu po právní stránce zásadní význam zejména tehdy, řeší-li právní otázku, která v rozhodování dovolacího soudu nebyla dosud vyřešena nebo která je soudy rozhodována rozdílně, anebo má-li být dovolacím soudem vyřešená právní otázka posouzena jinak; k okolnostem uplatněným dovolacími důvody podle § 241a odst. 2 písm. a) a § 241a odst. 3 o. s. ř. se nepřihlíží.

V daném případě lze dovolatelce přisvědčit, že odvolací soud se při posuzování účinků uzavřených dodatků ke smlouvě o smlouvě budoucí opomenul vypořádat s judikaturou Nejvyššího soudu akcentovaným rozdílem mezi privativní novací ve smyslu § 570 obč. zák. a kumulativní novací dle § 516 obč. zák. Zjišťování obsahu smlouvy je sice především otázkou skutkových zjištění, jež Nejvyššímu soudu v souladu s výše citovaným ustanovením § 237 odst. 3 o. s. ř. nepřísluší při zvažování přípustnosti dovolání dle § 237 odst. 1 písm. c) o. s. ř. přezkoumávat, zde však lze mít za to, že posouzení práv a povinností vyplývajících ze zjištěného obsahu smluvních ujednání nemůže bez dalšího obstát jako zcela souladné s dosavadní judikaturou Nejvyššího soudu, jakož i s příslušnými hmotněprávními ustanoveními.

Dle zjištění odvolacího soudu byl dodatky ke smlouvě prodloužen termín k otevření akreditivu, aniž by byla zásadním způsobem dotčena zbývající smluvní ujednání. Prodloužení lhůty k otevření akreditivu žalobkyní do 27. 10. 2003 v naposledy uzavřeném dodatku mělo předcházet prokázání ukončení (a to výslovně specifikovanými způsoby) soudních sporů týkajících se předmětných nemovitostí žalovaným do 30. 9. 2003 nebo 15. 10. 2003. Odvolací soud měl za to, že nebylo-li ve stanovené lhůtě prokázáno skončení sporů, nebyla splněna podmínka pro prodloužení lhůty k otevření akreditivu, a žalobkyně tak měla povinnost otevřít akreditiv již ve lhůtě sjednané v dodatku č. 2, tj. do 31. 3. 2003. Odvolací soud si v podstatě vyložil ujednání obsažené v dodatku č. 3 jako změnu závazku původního (tj. sjednaného ve smlouvě o smlouvě budoucí včetně dodatků č. 1 a č. 2) předpokládající včasné doložení ukončení soudních sporů některým z požadovaných způsobů žalovaným, přičemž nesplnění této povinnosti žalovaného mělo ve svém důsledku účinky odpovídající rozvazovací podmínce vyvazující strany z ujednání o lhůtě sjednané v dodatku č. 3 a vedoucí k tomu, že lhůta pro otevření akreditivu žalobkyní se opět posuzovala pouze dle předchozích smluvních ujednání. Odvolací soud zjevně zaujal názor, že uzavřením dodatku č. 3 nedošlo bez dalšího (tj. bez přistoupení další právně relevantní skutečnosti) k zániku závazku otevřít akreditiv ve lhůtě určené v dodatku č. 2 a jeho nahrazení ujednáním v dodatku č. 3, tedy toto ujednání nepokládal za směřující k definitivnímu zániku závazku původně sjednaného a měl je za nahrazující tento závazek pouze tehdy, pokud žalovaný v určené lhůtě vskutku dostojí své povinnosti doložit ukončení soudních sporů.

Nejvyšší soud se opakovaně zabýval otázkou odlišení případů odpovídajících § 570 obč. zák., v nichž je dodatkem ke smlouvě nahrazováno původní ujednání a dosavadní ujednání zaniká (tedy privativní novací), a případů subsumovatelných pod § 516 obč. zák., v nichž jsou dodatkem ke smlouvě měněna práva a povinnosti účastníků způsobem, jenž obstojí vedle závazku původního, aniž by tento však zanikal (tedy novací kumulativní), a to zvláště v situacích, v nichž je pozdějším ujednáním měněno určení splatnosti závazku. Při posuzování nastíněné otázky zdůraznil, že nemůže-li nově sjednaná lhůta plnění obstát vedle lhůty původně sjednané, je třeba mít za to, že původní ujednání o lhůtě k plnění zaniklo a bylo nahrazeno ujednáním uzavřeným později (srov. např. rozsudek Nejvyššího soudu ze dne 25. září 2013, sp. zn. 30 Cdo 2062/2013, rozsudek Nejvyššího soudu ze dne 22. října 2002, sp. zn. 33 Odo 566/2001, či rozsudek Nejvyššího soudu ze dne 22. června 2006, sp. zn. 33 Odo 335/2005). Odvolací soud měl v daném případě zjevně za to, že ujednání obsažené v dodatku č. 3 samo o sobě (bez přistoupení dalších právních skutečností) nevedlo k definitivnímu a jednoznačnému zániku ujednání o lhůtě obsaženému v dodatku č. 2 a pouze jeho uplatnění podmiňovalo tím, že nebude splněna podmínka, jejíž dodržení předpokládalo určení lhůty dle dodatku č. 3. Tomuto závěru však s ohledem na zjištěný obsah zmíněných dodatků nelze přisvědčit. Pokud by ujednání v dodatku č. 3 mělo směřovat k tomu, aby původně sjednaný nejzazší termín otevření akreditivu byl platně ponechán v podstatě jako „záložní“ (s pozastavenou účinností) pro případ, že nebude splněna podmínka pro uplatnění termínu později sjednaného, ač by v době, v níž by pro nesplnění podmínky předpokládané v dodatku č. 3 opětovně vázalo předchozí ujednání žalobkyni, již dřívější termín nebyl reálně splnitelný, bylo by žalobkyni v podstatě uloženo plnit fakticky nemožné. Za daného stavu techniky neumožňujícího cestovat v čase lze vyloučit, aby žalobkyně poté, co žalovaný nedoloží ani v jednom z termínů uvažovaných v dodatku č. 3, tj. do 15. 10. 2003, respektive do 30. 9. 2003, splnění požadované podmínky, otevřela akreditiv do 31. 3. 2003. Za těchto okolností je třeba mít za to, že ujednání o lhůtě pro otevření akreditivu obsažené v dodatku č. 2 nemůže obstát vedle ujednání o tomtéž v dodatku č. 3. Při vymezování práv a povinností účastníků zde tedy není na místě vycházet z toho, že nedoložením dodatkem č. 3 předpokládaného způsobu ukončení sporů týkajících se předmětných nemovitostí „obživlo“ platné určení lhůty pro otevření akreditivu obsažené v dodatku č. 2. V souladu se zjištěným skutkovým stavem je naopak třeba se přiklonit k tomu, že ujednáním o lhůtě k otevření akreditivu obsaženým v dodatku č. 3 bylo nahrazeno příslušné ujednání v dodatku č. 2, jež v důsledku toho již nevázalo smluvní strany nehledě na později nastalé okolnosti. Právní posouzení odvolacího soudu vycházející z odlišného náhledu pak nelze pokládat za správné, pročež nemůže obstát ani rozhodnutí na tomto závěru založené, přičemž podpůrným závěrem soudu prvního stupně o promlčení žalovaného nároku se odvolací soud řádně nezabýval a v tomto směru běh promlčecí doby vázal výhradně k platnému odstoupení od posuzované smlouvy, podanému dovolání tak nelze upřít důvodnost.

Výtkám dovolatelky stran vadnosti napadeného rozhodnutí odvíjejících se především od toho, že v odůvodnění rozhodnutí odvolacího soudu nebyly důsledně reflektovány její námitky, je možno odvětit následovně. Jakkoliv je zákonem i výkladem akcentujícím nutnost jeho aplikace způsobem konformním s ústavněprávními požadavky předpokládána povinnost soudu vypořádat se s námitkami účastníků tak, aby bylo zřejmé, jaký právní náhled zaujal soud k veškerým relevantním právním skutečnostem, jež v řízení vyšly najevo, není důvodu se domnívat, že by opomenutí výslovného rozboru jednotlivých námitek, jejichž význam pro rozhodnutí je již z podstaty věci popřen právním názorem soudu, k jehož zpochybnění tyto námitky ani nesměřují, mohlo představovat vadu ohrožující správnost meritorního rozhodnutí. Shledal-li odvolací soud, že rozhodnutí soudu prvního stupně obstojí jako správné již s ohledem na to, jak se mu dle v rozhodných bodech nezpochybňovaných skutkových zjištění jeví práva a povinnosti účastníků, a bylo-li zjevné, že z perspektivy jím zaujatého právního názoru jsou uplatněné námitky bez významu pro rozhodnutí ve věci, není důvodu spatřovat ve skutečnosti, že výslovně nereagoval na jednotlivé námitky a paušálně je označil za nedůvodné, vadu ohrožující věcnou správnost rozhodnutí. Ani dovolatelka přitom přímo nepoukazuje na to, jak by důkladnější odpověď na její námitky v odůvodnění rozhodnutí odvolacího soudu mohla zvrátit právní hodnocení jejího žalobního požadavku odvolacím soudem jako nedůvodného.

Jelikož však již z výše uvedeného je zřejmé, že dovolání bylo podáno důvodně, Nejvyšší soud podle § 243b odst. 2, části věty za středníkem, a odst. 3 o. s. ř. zrušil rozsudek odvolacího soudu a věc vrátil tomuto soudu k dalšímu řízení.

Odvolací soud je ve smyslu § 243d odst. 1, části první věty za středníkem, o. s. ř. ve spojení s § 226 o. s. ř. vázán právními názory dovolacího soudu v tomto rozhodnutí vyslovenými.

O náhradě nákladů řízení včetně nákladů řízení dovolacího rozhodne soud v rámci nového rozhodnutí o věci (§ 243d odst. 1, věta druhá, o. s. ř.).

Proti tomuto rozhodnutí není opravný prostředek přípustný.

V Brně dne 1. dubna 2014

JUDr. Jan Eliáš, Ph.D.

předseda senátu

Zdroj dat je volně dostupný na http://www.nsoud.cz
Přesunout nahoru