Objednat předplatné Zákony pro lidi PLUS
Přidej k oblíbeným

28 Cdo 4407/2016Rozsudek NS ze dne 11.05.2017

HeslaZávazkové vztahy občanskoprávní
Změna závazku
Bezdůvodné obohacení
Promlčení
Smlouva o dílo
KategorieC
EcliECLI:CZ:NS:2017:28.CDO.4407.2016.1
Dotčené předpisy

§ 237 o. s. ř. ve znění od 01.01.2014

§ 3028 odst. 1 o. z.

§ 35 odst. 2 obč. zák.

§ 631 obč. zák.

§ 572 odst. 2 obč. zák.

§ 573 obč. zák.

§ 457 obč. zák.

§ 1...

více

přidejte vlastní popisek

28 Cdo 4407/2016

ČESKÁ REPUBLIKA

ROZSUDEK

JMÉNEM REPUBLIKY

Nejvyšší soud České republiky rozhodl v senátě složeném z předsedkyně senátu JUDr. Olgy Puškinové a soudců JUDr. Jana Eliáše, Ph.D., a Mgr. Petra Krause v právní věci žalobce A. V., s místem podnikání v Hradci Králové - Pražské Předměstí, Gebauerova 1422/5, zastoupeného Mgr. Martinou Řehořovou, advokátkou se sídlem v Hradci Králové, Československé armády 287/19, proti žalovaným 1) Mgr. J. V., H. K., a 2) Mgr. P. V., tamtéž, oběma zastoupeným Mgr. Marianem Pavlovem, advokátem se sídlem v Hradci Králové, Malé náměstí 125/16, o zaplacení částky 463.126,60 Kč s příslušenstvím, vedené u Okresního soudu v Hradci Králové pod sp. zn. 12 C 25/2015, o dovolání žalobce proti rozsudku Krajského soudu v Hradci Králové ze dne 8. března 2016, č. j. 47 Co 16/2016-168, takto:

Rozsudek Krajského soudu v Hradci Králové ze dne 8. března 2016, č. j. 47 Co 16/2016-168, a rozsudek Okresního soudu v Hradci Králové ze dne 11. září 2015 č. j. 12 C 25/2015-143, se zrušují a věc se vrací Okresnímu soudu v Hradci Králové k dalšímu řízení.

Odůvodnění:

Žalobce se návrhem na vydání elektronického platebního rozkazu, podaným u soudu prvního stupně dne 19. 1. 2015, domáhal, aby žalovaným byla uložena povinnost zaplatit mu částku 463.126,60 Kč s příslušenstvím, s odůvodněním, že dne 16. 10. 2011 se žalovanými uzavřel smlouvu o dílo podle § 631 a násl. zákona č. 40/1964 Sb., občanský zákoník, ve znění účinném do 31. 12. 2013 (dále jen „obč. zák.“), kterou se jako zhotovitel zavázal žalovaným (manželům) zhotovit novostavbu rodinného domu, včetně vsakovací šachty dešťové vody na označených pozemcích v kat. území M. u H. K., a žalovaní jako objednatelé se zavázali zaplatit mu provedené práce na základě vystavených faktur. Žalobce žalovaným vystavil dne 20. 12. 2011 fakturu č. 60 011 (splatnou dne 21. 1. 2012) znějící na částku 450.962,- Kč, na základě níž mu zaplatili jen 317.891,20 Kč, a dluží 112.597,50 Kč, a dále „eviduje nedoplatek ve výši 296.851,20 Kč za spotřebovaný materiál a vynaložené práce, závěrečné zádržné 14.395,50 Kč a celkový doplatek zádržného na již vystavené a žalovanými uhrazené faktury ve výši 39.282,40 Kč“.

Okresní soud v Hradci Králové - poté, co vydal elektronický platební rozkaz, proti němuž žalovaní podali odpor - rozsudkem ze dne 11. 9. 2015, č. j. 12 C 25/2015-143, žalobu zamítl a žalobci uložil povinnost zaplatit žalovaným oprávněným společně a nerozdílně náklady řízení ve výši 81.738,- Kč k rukám jejich zástupce. Vyšel ze zjištění, že účastníci (žalobce jako zhotovitel a žalovaní jako objednatelé) uzavřeli dne 16. 10. 2011 písemnou smlouvu o dílo, jejímž předmětem bylo zhotovení novostavby rodinného domu, včetně vsakovací šachty dešťové vody na pozemku parc. č. 90/5 a 90/6 v kat. území M. u H. K., a žalovaní ve smlouvě převzali závazek zaplatit žalobci provedené práce na základě vystavených faktur. Z e-mailové korespondence účastníků, resp. jejich zástupců z období prosince 2011 až března 2012 dále zjistil, že žalovaní vyjadřovali nespokojenost s průběhem prací, že účastníci řešili změněné požadavky žalovaných a vícepráce provedené žalobcem a že žalovaní faktury nepropláceli. Dne 29. 3. 2012 uzavřeli účastníci dohodu o ukončení smluvního vztahu ke dni jejího uzavření, v níž ujednali, že do 10. 4. 2012 uzavřou dohodu o vzájemném finančním vypořádání ze smlouvy o dílo, a žalobce převzal záruku za jím provedenou část díla. Soud prvního stupně posoudil účastníky uzavřenou smlouvu o dílo podle ustanovení § 631 a násl. obč. zák. a dále řešil otázku, jaké právní důsledky mělo uzavření dohody o ukončení smlouvy o dílo. Dovodil, že touto dohodou projevili účastníci „oboustranně vůli na původních závazcích netrvat, tedy zrušit závazek žalobce provést dílo a závazek žalovaných za dílo zaplatit“, že „tato dohoda o zániku závazkového vztahu způsobila zánik práv a povinností, které tvořily jeho obsah“, že „trvání závazkového právního vztahu zaniklo (z dohody nevyplývá, že by se dohodli na tom, že tento závazkový vztah nahrazují jiným)“ a že „zrušení závazkového vztahu potvrdili i tím, že v dohodě sjednali, že doposud vzniklé nároky vyřeší dodatečnou dohodou do 10. 4. 2012“, k čemuž nedošlo. Za situace, kdy účastníci smlouvu zrušili, nastala podle soudu prvního stupně situace předvídaná v ustanovení § 451 a násl. obč. zák. „o vypořádání podle zásad o bezdůvodném obohacení a stranám proto vznikla povinnost vrátit si vzájemně poskytnutá plnění“. Soud však shledal důvodnou námitku promlčení uplatněného nároku žalobce vznesenou žalovanými, neboť o tom, že žalovaným vzniklo na jeho úkor bezdůvodné obohacení, se dozvěděl nejpozději dne 29. 3. 2012, a nárok se tak promlčel v subjektivní promlčecí době podle ustanovení § 107 odst. 2 obč. zák. Další důkazy soud neprováděl, protože pro jeho závěry neměly žádný právní význam.

K odvolání žalobce Krajský soud v Hradci Králové rozsudkem ze dne 8. 3. 2016, č. j. 47 Co 16/2016-168, rozsudek soudu prvního stupně potvrdil a žalobci uložil povinnost nahradit žalovaným oprávněným společně a nerozdílně náklady odvolacího řízení ve výši 40.869,- Kč k rukám jejich zástupce. Odvolací soud převzal skutková zjištění soudu prvního stupně a ztotožnil se i s jeho závěry právními. Shodně s ním dovodil, že v dohodě ze dne 29. 3. 2012 „o ukončení smluvního vztahu založeného smlouvou o dílo ze dne 16. 10. 2011“ účastníci „zcela jasně projevili vůli ukončit vztah založený smlouvou o dílo“, přičemž „ukončení smlouvy o dílo nemůže z právního pohledu představovat nic jiného než zánik smlouvy, tedy zánik práv a závazků vzniklých na základě této smlouvy“. S poukazem na ustanovení § 35 odst. 2 obč. zák. a na rozhodnutí Nejvyššího soudu sp. zn. 26 Odo 928/2005 pojednávající o výkladu právních úkonů proto nepřisvědčil žalobci, že jeho úmyslem nebylo smlouvu rušit tak, že dojde k zániku pohledávek a dluhů ze smlouvy a že si pod pojmem „ukončení smluvního vztahu“ představoval další trvání jednotlivých práv a povinností ze smlouvy o dílo. Tomu podle odvolacího soudu neodpovídá ani ujednání v dohodě, že smluvní strany uzavřou další písemnou dohodu, jejímž předmětem bude finanční vypořádání, neboť pokud by měly trvat pohledávky ze smlouvy o dílo, nebylo by třeba zvláštní dohody o finančním vypořádání; i při odstoupení od smlouvy smlouva po dobu do odstoupení trvá a může být podle ní plněno tak, jako v tomto případě. Tvrzení žalobce, že měla trvat povinnost žalovaných doplatit cenu díla, by odpovídala dohoda stran o změně předmětu díla (jeho omezení) tak, že dílo je dokončeno k datu 29. 3. 2012 ve stanoveném rozsahu a za stanovenou cenu. V dohodě ze dne 29. 3. 2012 však strany sjednaly ukončení celého smluvního vztahu ze smlouvy o dílo, na čemž nic nemění ani prohlášení zhotovitele o převzetí záruky za dosud jím provedenou část díla (taková záruka při předčasném ukončení celé smlouvy by nebyla platná). Obsah dohody o ukončení smluvního vztahu pak podle odvolacího soudu nepotvrzuje ani tvrzení žalobce, že žalovaní prodlívali s placením ceny díla, když v dohodě je uvedeno, že na ukončení smluvního vztahu se smluvní strany dohodly z důvodu na straně zhotovitele. Odvolací soud se ztotožnil i se závěrem soudu prvního stupně, pokud uplatněný nárok posoudil jako pohledávku z bezdůvodného obohacení (§ 457 obč. zák.), že subjektivní promlčecí doba počala běžet ode dne 30. 3. 2012 (přičemž skončila dne 31. 3. 2014), z čehož dovodil, že žaloba byla správně zamítnuta pro promlčení pohledávky žalobce.

Proti tomuto rozsudku podal žalobce dovolání, jehož přípustnost spatřuje v tom, že „odvolací soud chybně a v rozporu s ustálenou judikaturou posoudil jím uplatněný právní titul, resp. odlišnost účinnosti ukončení smlouvy ex tunc a ex nunc, tzn. rozdíl mezi bezdůvodným obohacením a nárokem na plnění ze smlouvy“. Namítá, že dohodou o ukončení smluvního vztahu nedošlo mezi stranami ke zrušení smlouvy o dílo od počátku, a tudíž nemohlo dojít k bezdůvodnému obohacení, neboť „jednotlivá jím požadovaná plnění spadala do časového úseku platnosti smlouvy o dílo“. Tato dohoda naopak ukončovala (explicitně) smluvní vztah k datu jejího uzavření, přičemž dosud poskytnuté plnění žalobce bylo řádné podle smlouvy o dílo a „za toto plnění mělo být stranou žalovanou řádně plněno“. Dovolatel nesouhlasí s právním názorem odvolacího soudu, že ukončení smlouvy o dílo nemůže představovat nic jiného, než zánik smlouvy, tedy zánik práv a závazků ze smlouvy o dílo; tato argumentace podle jeho názoru popírá možnost ukončení smluvního vztahu dohodou účastníků ke dni jejího uzavření, neboť z ustanovení § 2 odst. 3 obč. zák., jakož i z ustanovení § 51 obč. zák. a čl. 2 odst. 3 Listiny základních práv a svobod, vyplývá, že účastníci občanskoprávních vztahů si mohou vzájemná práva a povinnosti upravit dohodou odchylně od zákona, jestliže to zákon výslovně nezakazuje a jestliže z povahy ustanovení zákona nevyplývá, že se od něj nelze odchýlit; právě o takovou nepojmenovanou smlouvu (dohodu) se v daném případě jednalo. Je tedy zřejmé, že odvolací soud nerespektoval smluvní volnost účastníků smlouvy o dílo ukončit smluvní vztah z této smlouvy k okamžiku dohody o ukončení smlouvy o dílo, a při výkladu dohody o ukončení smluvního vztahu ze dne 29. 3. 2012 (§ 35 odst. 2 obč. zák. a rozhodnutí Nejvyššího soudu sp. zn. 26 Cdo 928/2005) ani nezmínil skutečnost, že smlouva o dílo byla ukončena ke dni jejího uzavření, a nikoliv od počátku, což je pro posouzení dané věci rozhodující z hlediska promlčení. Nesprávný je rovněž právní názor odvolacího soudu ohledně dohody o finančním vypořádání, která měla být uzavřena nikoliv proto, že by byl ukončován smluvní vztah ze smlouvy o dílo od počátku a rušeny jednotlivé závazky, nýbrž proto, že žalovaní při uzavření dohody namítali vady díla, jeho nedodělky a zmínili i případné smluvní pokuty, které chtěli vyčíslit, což však neučinili. Dále dovolatel namítá, že „žaloval danou věc jako pohledávku z neuhrazeného plnění ze smlouvy o dílo“, neboť by se mu mělo dostat plnění za spotřebovaný materiál, za úkony a za práci, jak se uvádí ve smlouvě o dílo (v níž cena byla dohodnuta podle rozpočtu), že o odlišném názoru soudu prvního stupně o tom, že věc bude posuzovat jako bezdůvodné obohacení, „se dozvěděl až v okamžiku soudního jednání“, od kteréhožto „by měla běžet promlčecí lhůta“, že od smlouvy o dílo „nebylo odstupováno“, nýbrž že došlo „k dohodě v režimu tzv. nepojmenované smlouvy, kterou zákon dovoloval, a to tak, aby právě případné závazky obou stran smlouvy o dílo byly nadále platné“. „Dlužné plnění tak bylo uplatněno včas“, přičemž by bylo možno uvažovat i o promlčecí době desetileté, jak namítal v odvolacím řízení, neboť již od počátku prosince 2011 žalovaní činili problémy s přijímáním a odsouhlasováním faktur a jejich následným proplácením, a to zcela úmyslně a v rozporu se smlouvou o dílo. Navrhl, aby dovolací soud rozsudky soudů obou stupňů zrušil a věc vrátil soudu prvního stupně k dalšímu řízení.

Žalovaní v písemném vyjádření k dovolání uvedli, že závazky smluvních stran ze smlouvy o dílo mohly zaniknout v zásadě dvojím možným způsobem, a to jejich splněním, k čemuž nedošlo, nebo zánikem nesplněného závazku, což se stalo, když se před splněním závazků ze smlouvy o dílo dohodli na tom, že „platnost smlouvy ukončují, tedy, že vzájemná práva a povinnosti z jednotlivých dosud sjednaných závazků si dále plnit nebudou a plnit je nemusí“. Poukázali též na to, že „při uzavření smlouvy o ukončení smlouvy o dílo byli vedeni jedinou snahou, a to, aby žalobce na stavbě skončil, a aby bylo potvrzeno, že již dále dílo zhotovovat nebude, a že dílo bude moci být předáno k dokončení jinému dodavateli“. Vypořádání vzájemných plnění po zániku (nesplněných) závazků ze smlouvy o dílo pak podle jejich názoru nelze provést jinak, než podle pravidel o vypořádání bezdůvodného obohacení. Navrhli, aby dovolání žalobce bylo jako nedůvodné a nepřípustné odmítnuto.

Nejvyšší soud České republiky jako soud dovolací (§ 10a občanského soudního řádu) věc projednal podle zákona č. 99/1963 Sb., občanský soudní řád, ve znění účinném od 1. 1. 2014. Po zjištění, že dovolání proti pravomocnému rozsudku odvolacího soudu bylo podáno oprávněnou osobou (účastníkem řízení) ve lhůtě uvedené v ustanovení § 240 odst. 1 o. s. ř., se nejprve zabýval otázkou přípustnosti dovolání.

Dovoláním lze napadnout pravomocná rozhodnutí odvolacího soudu, pokud to zákon připouští (§ 236 odst. 1 o. s. ř.).

Není-li stanoveno jinak, je dovolání přípustné proti každému rozhodnutí odvolacího soudu, kterým se odvolací řízení končí, jestliže napadené rozhodnutí závisí na vyřešení otázky hmotného nebo procesního práva, při jejímž řešení se odvolací soud odchýlil od ustálené rozhodovací praxe dovolacího soudu nebo která v rozhodování dovolacího soudu dosud nebyla vyřešena nebo je dovolacím soudem rozhodována rozdílně anebo má-li být dovolacím soudem vyřešená právní otázka posouzena jinak (§ 237 o. s. ř.).

V projednávané věci závisí napadené rozhodnutí odvolacího soudu mimo jiné na vyřešení otázky povahy právního vztahu nastalého mezi účastníky poté, co dne 29. 3. 2012 uzavřeli „dohodu o ukončení smluvního vztahu založeného smlouvou o dílo ze dne 16. 10. 2011“ ke dni 29. 3. 2012, v níž ujednali, že do 10. 4. 2012 uzavřou „dohodu o vzájemném finančním vypořádání ze smlouvy o dílo“; z tohoto posouzení pak vyplývá řešení otázky promlčení uplatněného nároku. Protože při řešení těchto otázek hmotného práva se odvolací soud odchýlil od ustálené rozhodovací praxe dovolacího soudu, je dovolání proti rozsudku odvolacího soudu podle ustanovení § 237 o. s. ř. přípustné.

Po přezkoumání rozsudku odvolacího soudu ve smyslu ustanovení § 242 o. s. ř., které provedl bez jednání (§ 243a odst. 1 věta první o. s. ř.), Nejvyšší soud České republiky dospěl k závěru, že dovolání žalobce je opodstatněné.

Podle ustanovení § 241a odst. 1 o. s. ř. lze dovolání podat pouze z důvodu, že rozhodnutí odvolacího soudu spočívá na nesprávném právním posouzení věci.

Právní posouzení věci je obecně nesprávné, jestliže odvolací soud posoudil věc podle právní normy, jež na zjištěný skutkový stav nedopadá, nebo právní normu správně určenou nesprávně vyložil, případně ji na daný skutkový stav nesprávně aplikoval.

Se zřetelem k ustanovení § 3028 odst. 1 zákona č. 89/2012 Sb., občanský zákoník, se práva a povinnosti mezi účastníky vzniklé před 1. 1. 2014 řídí zákonem č. 40/1964 Sb., občanský zákoník, ve znění účinném do 31. 12. 2013.

V posuzované věci odvolací soud při výkladu ujednání obsažených v dohodě účastníků ze dne 29. 3. 2012 „o ukončení smluvního vztahu založeného smlouvou o dílo ze dne 16. 10. 2011“, dovodil, že „strany v ní sjednaly ukončení celého smluvního vztahu ze smlouvy o dílo“, tedy „zánik práv a závazků vzniklých na základě této smlouvy“.

Podle § 35 odst. 2 obč. zák. je třeba vykládat právní úkony vyjádřené slovy nejenom podle jejich jazykového vyjádření, ale zejména též podle vůle toho, kdo právní úkon učinil, není-li tato vůle v rozporu s jazykovým projevem.

Citované ustanovení předpokládá, že o obsahu právního úkonu může vzniknout pochybnost, a pro takový případ formuluje výkladová pravidla, která ukládají soudu, aby tyto pochybnosti odstranil výkladem založeným na tom, že vedle jazykového vyjádření právního úkonu vyjádřeného slovně podrobí zkoumání i vůli jednajících osob. Jazykové vyjádření právního úkonu zachycené ve smlouvě musí být proto nejprve vykládáno prostředky gramatickými (z hlediska možného významu jednotlivých použitých pojmů), logickými (z hlediska vzájemné návaznosti použitých pojmů) či systematickými (z hlediska řazení pojmů ve struktuře celého právního úkonu). Kromě toho soud posoudí na základě provedeného dokazování, jaká byla skutečná vůle stran v okamžiku uzavírání smlouvy, přičemž podmínkou pro přihlédnutí k vůli účastníků je to, aby nebyla v rozporu s tím, co plyne z jazykového vyjádření úkonu. Takto musí soud postupovat i tehdy, interpretují-li účastníci ve svých přednesech či výpovědích v průběhu řízení smluvní ujednání odlišným způsobem. Interpretace obsahu právního úkonu soudem podle § 35 odst. 2 obč. zák. nemůže být považována za nahrazování či měnění již učiněných projevů vůle, jestliže použití zákonných výkladových pravidel směřuje pouze k tomu, aby obsah právního úkonu vyjádřeného slovy, který učinili účastníci ve vzájemné dohodě, byl vyložen v souladu se stavem, který existoval v době jejich smluvního jednání (srov. např. rozsudky Nejvyššího soudu ze dne 22. 5. 2012, sp. zn. 33 Cdo 2978/2010, či ze dne 22. 8. 2001, sp. zn. 25 Cdo 1569/99).

Nejvyšší soud též ve své rozhodovací praxi vyslovil názor, že při zkoumání projevené vůle účastníků smlouvy je třeba vycházet z toho, že smluvní strany se při uzavření smlouvy nechovaly nelogicky (srov. např. rozsudky ze dne 14. 12. 2000, sp. zn. 20 Cdo 2608/98, a ze dne 25. 6. 2013, sp. zn. 30 Cdo 710/2013) a že výklad projevu vůle proto nemůže vést k takovým důsledkům, které jsou z hlediska pravidel logiky zjevně absurdní (srov. např. rozsudky Nejvyššího soudu ze dne 6. 1. 2014, sp. zn. 32 Cdo 196/2012, a ze dne 14. 5. 2014, sp. zn. 32 Cdo 2864/2012). Ústavní soud pak zdůrazňuje, že řešení, která se příčí požadavku rozumného a spravedlivého uspořádání vztahů, jsou nepřijatelná (srov. např. nález Ústavního soudu ze dne 3. 1. 2012, sp. zn. I. ÚS 170/11).

Není pochyb o tom, že smlouva o dílo uzavřená dne 16. 10. 2011 mezi žalovanými a žalobcem podle ustanovení § 631 a násl. obč. zák., kterou se žalobce jako zhotovitel zavázal žalovaným jako objednatelům zhotovit novostavbu rodinného domu na specifikovaných pozemcích, a žalovaní se zavázali zaplatit mu provedené práce na základě vystavených faktur, zavazovala obě smluvní strany.

Pakliže „dohoda o ukončení smluvního vztahu založeného smlouvou o dílo z 16. 10. 2011“ uzavřená mezi účastníky dne 29. 3. 2012 obsahuje ujednání, že „z důvodu na straně zhotovitele se smluvní strany dohody na ukončení smluvního vztahu založeného smlouvou o dílo, a to k datu uzavření této dohody“, a že „zhotovitel se zavazuje, že nejpozději do 2. 4. 2012 zcela vyklidí staveniště“, pak z gramatického výkladu těchto článků zcela jednoznačně vyplývá, že strany se dohodly na ukončení smluvního vztahu ze smlouvy o dílo ke dni 29. 3. 2012 - ex nunc (s čímž se odvolací soud opomněl vypořádat), tedy, že zaniká závazek žalobce jako zhotovitele dílo (nedokončenou stavbu rodinného domu) dokončit, a závazek žalovaných zaplatit část dohodnuté ceny za neprovedenou část díla. Obsahuje-li tato dohoda dále ujednání, že „smluvní strany zároveň sjednávají, že nejpozději do 10. 4. 2012 uzavřou další písemnou dohodu, jejímž předmětem bude vzájemné finanční vypořádání smluvních stran smlouvy o dílo“, pak nelze souhlasit s právním názorem odvolacího soudu, že účastníci sjednali ukončení celého smluvního vztahu ze smlouvy o dílo, tedy zánik práv a závazků vzniklých na základě této smlouvy. Naopak za použití systematického a logického výkladu uvedených ujednání v jejich vzájemné souvislosti je zřejmé, že sice zanikl závazek žalobce jako zhotovitele dílo dokončit, a závazek žalovaných zaplatit část dohodnuté ceny za neprovedenou část díla, nezanikly ovšem závazky obou stran na vzájemné finanční vypořádání, které mezi nimi vznikly ke dni uzavření této dohody, tj. k 29. 3. 2012, což mělo být právě předmětem další písemné dohody o vzájemném finančním vypořádání smluvních stran smlouvy o dílo, když obě strany si již vzájemně poskytly plnění. Protože však dohoda o vzájemném finančním vypořádání nebyla mezi stranami uzavřena do 10. 4. 2012, jak bylo ujednáno, pak tento závazek obou stran dohody o ukončení smluvního vztahu, založeného smlouvou o dílo, nezanikl, neboť dohoda nemá zpětné účinky, a nevede tedy k odstranění původního zavazovacího důvodu na straně žalovaných, jelikož účastníci v této dohodě současně neujednali, že pokud by dohoda o vzájemném finančním vypořádání nebyla do 10. 4. 2012 uzavřena, zanikají i vzájemné finanční závazky obou smluvních stran z ukončované smlouvy o dílo.

Z obsahu „dohody o ukončení smluvního vztahu založeného smlouvou o dílo z 16. 10. 2011“ uzavřené mezi účastníky dne 29. 3. 2012 je tedy zcela zřejmé, že žalobce i žalovaní v tento den oboustranně projevili vůli k ukončení smluvního vztahu ze smlouvy o dílo k tomuto datu, tedy, že zaniká závazek žalobce jako zhotovitele dílo dokončit, a závazek žalovaných jako objednatelů zaplatit část dohodnuté ceny za neprovedenou část díla, s tím, že vzájemné finanční vypořádání ze smlouvy o dílo mělo být mezi nimi provedeno další písemnou dohodou, která měla být uzavřena do 10. 4. 2012 (k čemuž nedošlo), nikoliv vůli, podle níž strany sjednaly ukončení celého smluvního vztahu ze smlouvy o dílo, a že zanikla veškerá práva a závazky obou smluvních stran vzniklá na základě smlouvy o dílo, jak odvolací soud nesprávně dovodil.

Z uvedeného vyplývá, že interpretaci dohody účastníků ze dne 29. 3. 2012 odvolací soud provedl v rozporu s ustanovením § 35 odst. 2 obč. zák. i s ustálenou praxí dovolacího soudu a judikaturou Ústavního soudu. Bylo by totiž nelogické, kdyby se účastníci této dohody neměli nikterak vzájemně finančně vypořádat za situace, kdy si na základě uzavřené platné smlouvy o dílo poskytli vzájemná plnění a kdy vzájemné finanční vypořádání učinili předmětem další písemné dohody, a tento jejich závazek ze shora uvedených důvodů nezanikl.

Podle ustálené judikatury závazek, který nezanikl, lze zrušit dohodou o rozvázání závazku (dissolucí) ve smyslu ustanovení § 572 odst. 2 obč. zák. (srov. např. důvody usnesení Nejvyššího soudu ze dne 12. 10. 2006, sp. zn. 29 Odo 331/2006, uveřejněného pod číslem 70/2007 Sbírky soudních rozhodnutí a stanovisek, a dále rozsudky Nejvyššího soudu ze dne 28. 2. 2007, sp. zn. 33 Cdo 155/2007, ze dne 28. 1. 2010, sp. zn. 33 Cdo 3279/2008, či ze dne 31. 10. 2007, sp. zn. 32 Odo 1358/2005). Stejný názor na právní povahu dohody účastníků ze dne 29. 3. 2012 vyjádřili i samotní žalovaní v jejich podání ze dne 16. 6. 2015 (viz čl. 96 spisu), v němž mimo jiné uvedli, že „dohoda o ukončení smluvního vztahu je svým obsahem dohodou o zrušení nesplněných závazků vyplývajících pro účastníky z uzavřené smlouvy o dílo, tak jak ji předpokládá ustanovení § 572 odst. 2 tehdy platného obč. zák.“.

Podle ustanovení § 572 odst. 2 obč. zák. se strany mohou dohodnout, že nesplněný závazek nebo jeho část se ruší, aniž by vznikl nový závazek. Nevyplývá-li z dohody něco jiného, zrušovaný závazek zaniká, když návrh na jeho zrušení byl přijat druhou smluvní stranou. Dohoda o zrušení závazku musí být uzavřena písemně, jestliže se zrušuje závazek sjednaný písemně (odstavec 3).

Dohodou podle ustanovení § 572 odst. 2 obč. zák. se ruší závazek (dluh) či jeho část, nikoliv smlouva sama. Ke zrušení smlouvy dochází odstoupením [srov. např. § 14 odst. 2 zákona č. 328/1991 Sb., o konkursu a vyrovnání, ve znění účinném do 30. 4. 2004, o odstoupení od dosud nesplněné smlouvy o vzájemném plnění po prohlášení konkursu (od 1. 5. 2004 do 28. 9. 2005 odstavec 3 a od 29. 9. 2005 do 31. 12. 2007 odstavec 4)]. Občanský zákoník ve znění účinném do 31. 12. 1991 takovou dohodu výslovně neupravoval, nicméně byla možná podle ustanovení § 51.

Podle ustanovení § 573 obč. zák. nevyplývá-li výslovně z písemné dohody o zrušení závazku něco jiného, zaniká současně i závazek druhé strany, a jestliže byl již splněn, má druhá strana nárok na jeho vrácení, a to u peněžitého závazku spolu s úroky. Dohodnou-li se strany na zrušení části závazku, zaniká závazek druhé strany v rozsahu odpovídajícím zrušované části závazku.

Toto ustanovení, jež navazuje na ustanovení § 572 odst. 2 obč. zák., je dispozitivní a jeho aplikaci mohou účastníci vyloučit tím, že do písemné dohody o zrušení závazku jedné strany zahrnou i ujednání o zrušení či o další existenci závazku druhé strany. Ustanovení § 573 obč. zák. se uplatní u dvoustranně zavazujících závazků, přičemž pokud v písemné dohodě není výslovně ujednáno, zda a v jakém rozsahu trvá závazek druhé strany, současně se zánikem závazku, který byl zrušen dohodou podle ustanovení § 572 odst. 2 obč. zák., zaniká ze zákona i vzájemný závazek druhé strany. Okamžik, ke kterému zanikají závazky či jejich část, je určen dohodnutým termínem zániku zrušovaného závazku (srov. Švestka, J., Spáčil, J., Škárová, M., Hulmák, M. a kol. Občanský zákoník II, § 460 až 880. Komentář. 2. vydání. Praha: C. H. Beck, 2009, 1114 s., str. 1677).

Vzhledem k tomu, že v řízení nebylo zjištěno, že by některý z účastníků od smlouvy o dílo ze dne 16. 10. 2011 odstoupil (§ 48 odst. 1 a 2, § 642 odst. 1, odst. 2, § 517 odst. 1 obč. zák.), a tato smlouva podle těchto ustanovení, ani na základě dohody o odstoupení, tak nebyla zrušena, a nejedná se ani o zrušení této smlouvy ze zákona (§ 518 obč. zák.), je aplikace ustanovení § 457 obč. zák. (zakotvujícího povinnost každého z účastníků neplatné nebo zrušené smlouvy vrátit druhému vše, co podle ní dostal) na danou věc vyloučena. Pakliže se strany smlouvy o dílo dohodou ze dne 29. 3. 2012 dohodly na ukončení smluvního vztahu ex nunc ke dni 29. 3. 2012 (§ 573 věta druhá obč. zák.), přičemž však jejich závazek podle ujednání v této dohodě na vzájemné finanční vypořádání nezanikl, nelze uplatněný nárok žalobce na peněžité plnění posoudit ani jako nárok z bezdůvodného obohacení plněním z právního důvodu, který odpadl (§ 451 obč. zák.), neboť právní důvod plnění ze smlouvy o dílo odpadl oběma jejím stranám až ode dne následujícího po dni uzavření této dohody, nýbrž jako nárok z ukončené (ke dni 29. 3. 2012), avšak částečně nesplněné smlouvy o dílo v souvislosti s ujednáním v dohodě, podle kterého „smluvní strany zároveň sjednávají, že nejpozději do 10. 4. 2012 uzavřou další písemnou dohodu, jejímž předmětem bude vzájemné finanční vypořádání smluvních stran smlouvy o dílo“, a která nebyla splněna (a závazky z ní nezanikly).

S ohledem na uvedené proto odporuje hmotnému právu i právní závěr odvolacího soudu, že uplatněný nárok žalobce je promlčen v subjektivní promlčecí době podle ustanovení § 107 odst. 1 obč. zák. Zatímco nárok na vydání bezdůvodného obohacení z neplatné nebo zrušené smlouvy podle ustanovení § 457 obč. zák., které odvolací soud na projednávanou věc nesprávně aplikoval, se promlčuje podle ustanovení § 107 odst. 1 obč. zák. ve dvouleté subjektivní promlčecí době, nárok na plnění ze smlouvy o dílo (v daném případě v souvislosti s dohodou účastníků ze dne 29. 3. 2012) se promlčuje v obecné tříleté promlčecí době, která běží ode dne, kdy právo mohlo být vykonáno poprvé (§ 101 obč. zák.).

Protože napadený rozsudek odvolacího soudu není ve výroku o věci samé správný a dovolací důvod nesprávného právního posouzení věci (§ 241a odst. 1 o. s. ř.) tak byl naplněn, a protože nejsou podmínky pro zastavení dovolacího řízení, pro odmítnutí dovolání, pro zamítnutí dovolání nebo pro změnu rozhodnutí odvolacího soudu, Nejvyšší soud, aniž nařizoval jednání (§ 243a odst. 1 věta první o. s. ř.), jej v tomto výroku, jakož i v závislých výrocích o nákladech řízení, zrušil (§ 243e odst. 1 o. s. ř.). Vzhledem k tomu, že důvody, pro něž byl zrušen rozsudek odvolacího soudu, platí i na rozsudek soudu prvního stupně, zrušil dovolací soud i toto rozhodnutí a věc mu vrátil k dalšímu řízení (§ 243e odst. 2 věta druhá o. s. ř.), aniž bylo zapotřebí se zabývat dalšími námitkami v dovolání.

V dalším řízení bude na soudu, aby vzhledem k žalovanými vznesené námitce promlčení posoudil, zda jednotlivé dílčí nároky žalobce na plnění byly u soudu uplatněny včas (§ 101 obč. zák.) a v souladu s ujednáními ve smlouvě o dílo, a pokud by promlčeny nebyly, posoudí důvodnost žaloby.

Právní názor dovolacího soudu je pro soudy v dalším řízení závazný (§ 243g odst. 1 část věty první za středníkem o. s. ř.).

O náhradě nákladů řízení včetně nákladů dovolacího řízení soud rozhodne v novém rozhodnutí o věci (§ 243g odst. 1 věta druhá o. s. ř.).

Proti tomuto rozsudku není přípustný opravný prostředek.

V Brně dne 11. května 2017

JUDr. Olga Puškinová

předsedkyně senátu

Zdroj dat je volně dostupný na http://www.nsoud.cz
Přesunout nahoru