Objednat předplatné Zákony pro lidi PLUS
Přidej k oblíbeným

28 Cdo 4349/2018Rozsudek NS ze dne 09.07.2019

HeslaZmírnění křivd (restituce)
Vydání věci
KategorieC
EcliECLI:CZ:NS:2019:28.CDO.4349.2018.1
Dotčené předpisy

§ 11 odst. 1 písm. c) předpisu č. 229/1991 Sb.

§ 11 odst. 4 předpisu č. 229/1991 Sb.


přidejte vlastní popisek

28 Cdo 4349/2018-322

ČESKÁ REPUBLIKA

ROZSUDEK

JMÉNEM REPUBLIKY

Nejvyšší soud rozhodl v senátě složeném z předsedy JUDr. Jana Eliáše, Ph.D., a soudců Mgr. Petra Krause a Mgr. Zdeňka Sajdla ve věci žalobců a) Z. H., bytem XY, b) K. M., bytem XY, zastoupených JUDr. Jindřichem Zadinou, advokátem se sídlem v Praze 2, Sokolská 490/31, a c) hlavního města Prahy, IČ 000 64 581, se sídlem v Praze 1, Mariánské nám. 2/2, zastoupeného JUDr. Janem Mikšem, advokátem se sídlem v Praze 2, Na Slupi 134/15, za účasti 1. České republiky – Státního pozemkového úřadu, IČ 013 12 774, se sídlem v Praze 3, Husinecká 1024/11a, a 2. Institutu plánování a rozvoje hlavního města Prahy, IČ 708 83 858, příspěvkové organizace, se sídlem v Praze 2, Vyšehradská 2077/57, zastoupené JUDr. Josefem Pavelkou, advokátem se sídlem v Praze 4, Na Srážku 2071/6, o nahrazení rozhodnutí správního orgánu, vedené u Obvodního soudu pro Prahu 6 pod sp. zn. 28 C 187/2011, o dovolání žalobců a) a b) proti rozsudku Městského soudu v Praze ze dne 12. dubna 2018, č. j. 24 Co 3/2017-274, takto:

Rozsudek Městského soudu v Praze ze dne 12. dubna 2018, č. j. 24 Co 3/2017-274, v části výroku I. týkající se pozemku parc. č. XY s domem č. p. XY v katastrálním území XY, a rozsudek Obvodního soudu pro Prahu 6 ze dne 31. května 2016, č. j. 28 C 187/2011-177, v části výroku I., jež se týká téhož pozemku se zmíněným domem, se ruší a věc se soudu prvního stupně v naznačeném rozsahu vrací k dalšímu řízení; jinak se dovolání odmítá.

Odůvodnění:

Obvodní soud pro Prahu 6 rozsudkem ze dne 31. 5. 2016, č. j. 28 C 187/2011-177, zamítl žalobu, kterou se žalobci a) a b) domáhali určení, že jsou spoluvlastníky (každý s podílem ve výši ideální ¼) pozemků nacházejících se nyní v katastrálních územích XY, včetně pozemku parc. XY v katastrálním území XY, jehož součástí je i dům č. p. XY (výrok I.), současně zamítl žalobu žalobce c) na určení, že žalobci a) a b) nejsou vlastníky dalších pozemků v katastrálním území XY (výrok II.), a rozhodl o náhradě nákladů řízení (výroky III. a IV.). V dané věci vydalo Ministerstvo zemědělství – Pozemkový úřad Praha rozhodnutí ze dne 31. 5. 2011, č. j. PÚ 233/91/5. Soud vzal za zjištěné, že žalobci a) a b) jsou oprávněnými osobami dle zákona č. 229/1991 Sb., o úpravě vlastnických vztahů k půdě a jinému zemědělskému majetku, ve znění pozdějších předpisů (dále jen „zákon č. 229/1991 Sb.“). Jejich právním předchůdcům byla odňata usedlost zvaná XY, jež byla tvořena mimo jiné nemovitostmi, o něž se vede nynější spor (dne 6. 10. 1950 je převzalo jednotné zemědělské družstvo, dne 23. 10. 1974 pak byly převedeny ve prospěch Útvaru hlavního architekta hlavního města Prahy). V letech 1950 až 1982 došlo k postupné likvidaci většiny staveb zemědělské usedlosti a v roce 1985 bylo rozhodnuto o rekonstrukci zbývajících objektů, včetně budovy č. p. XY, respektive zřízení staveb nových na místě původních (nyní zničených) částí usedlosti. Rozsah přestavby „budovy A1“ (tj. původní stavby č. p. XY) činí asi 10 až 15 %, zbývající stavby („budovy A2, B1, B2 a B3“) jsou objekty nové. Soud se zřetelem k výše uvedenému uzavřel, že objekty požadované žalobci a) a b) jim nemohou být vydány pro překážky ve smyslu § 11 odst. 1 písm. c) a odst. 4 zákona č. 229/1991 Sb., jelikož původní usedlost již zemědělské výrobě neslouží a stavby k ní náležející ztratily svůj původní stavebnětechnický charakter, jsouce od 80. let 20. století využívány jako archiv. Pozemky pod objekty A2, B1, B2 a B3 pak nemohou být vydány, poněvadž byly po odnětí původním vlastníkům zastavěny novými stavbami (jež byly kolaudovány v roce 1992). Žalobu žalobců a) a b) tudíž soud jako nedůvodnou zamítl. Rovněž protinávrh žalobce c) směřující k nahrazení výše zmíněného rozhodnutí Ministerstva zemědělství v části, v níž bylo restitučnímu nároku žalobců a) a b) vyhověno, soud neshledal důvodným.

Městský soud v Praze rozsudkem ze dne 12. 4. 2018, č. j. 24 Co 3/2017-274, rozhodnutí soudu prvního stupně k odvolání žalobců a účastníka 2. ve výroku I. potvrdil (výrok I.), zatímco ve výrocích II., III. i IV. je zrušil a věc vrátil obvodnímu soudu k dalšímu řízení (výrok II.). Odvolací soud uvedl, že předmětný nárok se týká nemovitostí, jež tvoří areál a jsou užívány Institutem plánování a rozvoje hlavního města Prahy. Správným shledal skutkové zjištění, že objekty A2, B1, B2 a B3 jsou „od základů“ nové, toliko postavené na místě zdemolovaných staveb, zatímco budova A1 je výsledkem rekonstrukce, při níž došlo k výměně prvků dlouhodobé životnosti v rozsahu 10 až 15 %. Městský soud z judikatury Nejvyššího soudu (konkrétně rozhodnutí sp. zn. 28 Cdo 290/98) dovodil, že při posuzování existence překážky dle § 11 odst. 4 zákona č. 229/1991 Sb. není určující poměr, v jakém došlo k obměně prvků dlouhodobé životnosti, nýbrž to, zda v důsledku přestavby budova již nesouvisí s předmětem zemědělské výroby. Omezený rozsah rekonstrukce domu A1 je proto ve světle skutečnosti, že je využíván k nezemědělským účelům, nepodstatný. I kdyby nedošlo k právně relevantní přestavbě tohoto objektu, nebylo by možné odhlédnout od skutečnosti, že uvedená stavba tvoří s ostatními částmi někdejší usedlosti jeden funkční celek využívaný jako archiv, pročež je zde dána rovněž překážka podle § 11 odst. 1 písm. c) zákona č. 229/1991 Sb. Odvolací soud neakceptoval námitku, že bylo stavby namístě pokládat za nepovolené s tím, že byly zahájeny až 3 měsíce po pozbytí platnosti stavebního povolení. Ze soudem prvního stupně provedeného dokazování vyšlo najevo, že objekty byly řádně kolaudovány, takže se nemohlo jednat o nepovolené stavby. Odvolání žalobců a) a b) tudíž městský soud shledal nedůvodným. Naproti tomu odvolání žalobce c) proti výroku II. prvoinstančního rozhodnutí odvolací soud přisvědčil a napadený rozsudek v této části, jakož i v nákladových výrocích, proti nimž směřovalo odvolání účastníka 2., zrušil a věc v daném rozsahu vrátil obvodnímu soudu k dalšímu řízení.

Proti rozsudku odvolacího soudu (posuzováno dle obsahu procesního úkonu pouze do výroku I.) podali žalobci a) a b) dovolání, v němž namítají, že podle důkazů provedených v řízení (např. zápisů ve stavebním deníku) byla rekonstrukce objektů usedlosti XY zahájena až po uplynutí dvou let od vydání stavebního povolení. Proto lze dotčené stavby pokládat za nepovolené, a tudíž nezpůsobilé založit překážku vydání věci podle § 11 odst. 1 písm. c) zákona č. 229/1991 Sb. Dovolatelé dále uvádějí, že se odvolací soud odchýlil od ustálené judikatury Nejvyššího soudu, pakliže při aplikaci § 11 odst. 4 zákona č. 229/1991 Sb. akcentoval souvislost s předmětem zemědělské výroby, nikoli poměr, v němž došlo k obměně prvků dlouhodobé životnosti. U řešených objektů nadto není ani vytěsněna souvislost se zemědělskou výrobou, protože jejich kolaudační účel nevylučuje využití ve vazbě na provozování zemědělství. Proto dovolatelé navrhují, aby Nejvyšší soud napadený rozsudek, jakož i rozhodnutí soudu první instance zrušil a věc obvodnímu soudu vrátil k dalšímu řízení.

K dovolání se negativně vyjádřili žalobce c) i oba účastníci.

Při rozhodování o dovolání bylo postupováno podle zákona č. 99/1963 Sb., občanského soudního řádu (dále jen „o. s. ř.“), ve znění účinném od 30. 9. 2017, které je dle čl. II bodu 2 zákona č. 296/2017 Sb., kterým se mění zákon č. 99/1963 Sb., občanský soudní řád, ve znění pozdějších předpisů, zákon č. 292/2013 Sb., o zvláštních řízeních soudních, ve znění pozdějších předpisů, a některé další zákony, rozhodující pro dovolací přezkum.

Nejvyšší soud se jako soud dovolací (§ 10a o. s. ř.) po zjištění, že dovolání bylo podáno řádně a včas, osobami k tomu oprávněnými a zastoupenými podle § 241 odst. 1 o. s. ř., zabýval jeho přípustností.

Podle § 237 o. s. ř. není-li stanoveno jinak, je dovolání přípustné proti každému rozhodnutí odvolacího soudu, kterým se odvolací řízení končí, jestliže napadené rozhodnutí závisí na vyřešení otázky hmotného nebo procesního práva, při jejímž řešení se odvolací soud odchýlil od ustálené rozhodovací praxe dovolacího soudu nebo která v rozhodování dovolacího soudu dosud nebyla vyřešena nebo je dovolacím soudem rozhodována rozdílně, anebo má-li být dovolacím soudem vyřešená právní otázka posouzena jinak.

Dovolací argumentace týkající se údajného nedostatku veřejnoprávního povolení ke zřízení předmětných staveb přípustnost dovolání založit nemůže, jelikož směřuje k přehodnocení skutkových zjištění soudů nižších instancí, kterými je dovolací soud vázán (obdobně viz např. usnesení Nejvyššího soudu ze dne 5. 8. 2013, sp. zn. 28 Cdo 520/2013). Učinil-li odvolací soud na základě v řízení provedených důkazů závěr, že sporné stavební zásahy byly uskutečněny v souladu se stavebními předpisy v určitém časovém úseku, nepřísluší Nejvyššímu soudu, jenž není oprávněn podrobovat přezkumu hodnocení důkazního materiálu soudy nižších stupňů, aby vyslovoval závěry odlišné (viz kupř. usnesení Nejvyššího soudu ze dne 26. 9. 2017, sp. zn. 33 Cdo 3503/2017, ze dne 23. 8. 2018, sp. zn. 21 Cdo 2239/2018, a ze dne 22. 10. 2018, sp. zn. 32 Cdo 3155/2018).

Dovolání je nicméně zčásti (pokud jde o pozemek parc. č. XY s domem č. p. XY v katastrálním území XY) přípustné, jelikož se odvolací soud při posuzování předpokladů nevydání nemovitosti dle § 11 odst. 4 zákona č. 229/1991 Sb. odchýlil od ustálené judikatury Nejvyššího a Ústavního soudu.

Citované ustanovení zavádí pravidlo, dle něhož obytnou nebo hospodářskou budovu či jinou stavbu, patřící k původní zemědělské usedlosti, nelze vydat v případě, že zásadní přestavbou ztratila svůj původní stavebně technický charakter tak, že již nesouvisí s předmětem zemědělské výroby. Dle Ústavního soudu je i při aplikaci § 11 odst. 4 zákona č. 229/1991 Sb. nutné mít na zřeteli, že se jedná o normu restitučního předpisu, jehož hlavním účelem je zmírnění majetkových křivd spáchaných nedemokratickým režimem. Zákonodárce proto nevydání váže pouze na provedení zásadní přestavby, o niž bude možné hovořit jen tam, kde bude stavebními zásahy popřena možnost zajištění zemědělské výroby ve vlastním i souvisejícím smyslu slova. Kdy tomu tak bude, je třeba vykládat restriktivně nejen proto, že jde o nápravu historických bezpráví, ale především z toho důvodu, že samotná vázanost na zemědělskou výrobu je zásahem do práv restituenta, který by, nebýt křivdy (odnětí majetku totalitním režimem), mohl dnes ve svém majetku provozovat v zásadě jakoukoliv, tedy i nezemědělskou činnost (viz např. nálezy Ústavního soudu ze dne 18. 9. 1996, sp. zn. II. ÚS 186/95, ze dne 7. 4. 1997, sp. zn. IV. ÚS 35/97, ze dne 27. 5. 1998, sp. zn. I. ÚS 259/97, ze dne 3. 5. 2001, sp. zn. II. ÚS 719/2000, a ze dne 5. 9. 2017, sp. zn. IV. ÚS 2690/15, bod 69).

Ustanovení § 11 odst. 4 zákona č. 229/1991 Sb. je judikaturou konstantně interpretováno tak, že na ztrátu původního stavebně technického charakteru stavby lze usuzovat tam, kde při zásadní přestavbě dojde k obměně těch konstrukcí, které nejenže stavbu jako celek charakterizují, ale od nichž přímo odvisí životnost stavby, tj. prvků dlouhodobé životnosti, jimiž jsou zejména hlavní nosné konstrukce (vodorovné i svislé), jakož i střecha a schodiště (tvoří-li součást nosného systému stavby). Překážka vydání věci ve smyslu § 11 odst. 4 zákona č. 229/1991 Sb. přitom může být dána, pouze pokud došlo alespoň u jednoho z prvků dlouhodobé životnosti k obměně v míře reprezentující nadpoloviční objemový podíl všech konstrukcí dotčeného prvku (viz např. usnesení Nejvyššího soudu ze dne 18. 3. 2008, sp. zn. 28 Cdo 4102/2007, nebo jeho rozsudek ze dne 21. 6. 2012, sp. zn. 28 Cdo 999/2012, přiměřeně srovnej kupř. také rozsudky Nejvyššího soudu ze dne 16. 3. 1998, sp. zn. 2 Cdon 154/97, či ze dne 28. 3. 2007, sp. zn. 28 Cdo 283/2007). Ani dosažení více než 50% hranice obměny u některého z prvků dlouhodobé životnosti však bez dalšího neimplikuje naplnění podmínky zásadní přestavby, neboť je třeba reflektovat, že jednotlivé prvky dlouhodobé životnosti nejsou z hlediska svého podílu na celkové konstrukci stavby rovnocenné a že zásadní přestavbou nelze rozumět „zachování statu quo“ prostou výměnou částí jednotlivých prvků (viz např. rozsudek Nejvyššího soudu ze dne 16. 12. 2008, sp. zn. 28 Cdo 2604/2008, usnesení téhož soudu ze dne 17. 2. 2009, sp. zn. 28 Cdo 4058/2008, nebo nález Ústavního soudu ze dne 2. 7. 2008, sp. zn. I. ÚS 1499/07).

Aby byla naturální restituce podle § 11 odst. 4 zákona č. 229/1991 Sb. vyloučena, musí zásadní přestavba zapříčinit zánik souvislosti stavby se zemědělskou výrobou. Proto například i odňaté objekty náležející k původní zemědělské usedlosti, jež prodělaly signifikantní rekonstrukci, avšak nadále souvisí se zemědělskou výrobou, jsou způsobilé vydání oprávněné osobě, jak se uvádí mimo jiné v odvolacím soudem citovaném rozsudku Nejvyššího soudu ze dne 16. 12. 1998, sp. zn. 28 Cdo 290/98 (shodně viz např. též rozsudky zdejšího soudu ze dne 24. 3. 1999, sp. zn. 24 Cdo 1299/98, a ze dne 13. 7. 2006, sp. zn. 28 Cdo 76/2006). Z tohoto úsudku, který důsledně respektuje dikci § 11 odst. 4 zákona č. 229/1991 Sb. (a tím umenšuje rozsah majetku, jehož vydání je znemožněno), nelze ovšem vyvozovat odlišný závěr (jenž by naopak dopad překážky vylučující naturální restituci rozšiřoval), že přerušení souvislosti se zemědělskou výrobou brání naturální restituci majetku oprávněné osobě i v případě, že byly na dané stavbě provedeny úpravy, jež s ohledem na jejich omezený rozsah za zásadní přestavbu ve smyslu § 11 odst. 4 zákona č. 229/1991 Sb. označit nelze.

V tomto směru tudíž úvahy odvolacího soudu neobstojí jako přiléhavé, pakliže se v nich konstatuje nemožnost vydání domu č. p. 2307 (respektive pozemku, jehož součástí se od 1. 1. 2014 stal) dle § 11 odst. 4 zákona č. 229/1991 Sb., nehledě na poměr, v jakém došlo k obměně prvků dlouhodobé životnosti zmíněné budovy.

Argumentoval-li odvolací soud podpůrně též tím, že všechny požadované nemovitosti tvoří součást funkčního celku (areálu), a je zde tudíž dána překážka vydání věci ve smyslu § 11 odst. 1 písm. c) zákona č. 229/1991 Sb., je třeba podotknout, že právě citované ustanovení výslovně upravuje překážku naturální restituce pozemků souvisejících se stavbami, nikoli staveb samotných. Jako nepřípustně rozšiřující proto zásadně musí být hodnocen výkladový postup, který s poukazem na § 11 odst. 1 písm. c) zákona č. 229/1991 Sb. vede k zamítnutí požadavku oprávněné osoby na vydání stavby [srovnej zejména rozsudek Nejvyššího soudu ze dne 19. 6. 2018, sp. zn. 28 Cdo 3620/2017; ačkoli se tento judikát primárně zabýval výkladem § 8 odst. 1 písm. a) zákona č. 428/2012 Sb., o majetkovém vyrovnání s církvemi a náboženskými společnostmi a o změně některých zákonů (zákon o majetkovém vyrovnání s církvemi a náboženskými společnostmi), je popsaný závěr přiměřeně přenositelný i do kontextu aplikace § 11 odst. 1 písm. c) zákona č. 229/1991 Sb., k důsledkům podobné textace zmíněných restitučních předpisů srovnej kupř. rozsudky Nejvyššího soudu ze dne 1. 9. 2016, sp. zn. 28 Cdo 3938/2015, ze dne 14. 11. 2017, sp. zn. 28 Cdo 4692/2017, a ze dne 4. 9. 2018, sp. zn. 28 Cdo 907/2018]. Dovolací soud v rozsudku sp. zn. 28 Cdo 3620/2017 ovšem rovněž poznamenal, že není vyloučeno, aby bylo „výlukové“ ustanovení § 11 odst. 1 písm. c) zákona č. 229/1991 Sb. výjimečně aplikováno i v případě požadavku na vydání pozemků se stavbami, jejichž vydání oprávněné osobě mělo by za následek ztrátu funkčnosti a jakékoliv využitelnosti nemovitostí přestavujících vzájemně provázaný komplex, areál.

S ohledem na shora vytčené nedostatky právního posouzení věci městským soudem Nejvyšší soud dovolání shledal zčásti důvodným (§ 241a odst. 1 o. s. ř.), napadený rozsudek v rozsahu výroku I., jenž se týká pozemku parc. č. XY (s domem č. p. XY), jakož i rozhodnutí soudu prvního stupně v části výroku I. řešící tentýž pozemek s uvedeným domem zrušil a věc Obvodnímu soudu pro Prahu 6 v tomto rozsahu vrátil k dalšímu řízení (§ 243e odst. 1 a odst. 2 o. s. ř.).

Naproti tomu stran pozemků parc. č. XY v katastrálním území XY a parc. č. XY v katastrálním území XY dovolatelé nenastolili žádnou argumentaci způsobilou založit přípustnost dovolání, pročež bylo ve zbývající části dovolání odmítnuto (§ 243c odst. 1 o. s. ř.).

Soudy nižších stupňů jsou podle § 243g odst. 1, části věty první za středníkem, o. s. ř. ve spojení s § 226 o. s. ř. vázány právními názory dovolacího soudu vyslovenými v tomto rozhodnutí.

O náhradě nákladů řízení včetně nákladů řízení dovolacího bude rozhodnuto v rámci nového rozhodnutí o věci (§ 243g odst. 1, věta druhá, o. s. ř.).

Pro úplnost Nejvyšší soud podotýká, že ve shodě s odvolacím soudem za účastníka řízení nepokládal správní orgán, který vydal rozhodnutí v dané věci, neboť jeho úloha v řízení podle části páté občanského soudního řádu spočívá toliko v předložení spisového materiálu soudu a případném podání vyjádření k žalobě, kterou je mu soud povinen doručit (viz např. rozsudek Nejvyššího soudu ze dne 25. 2. 2016, sp. zn. 21 Cdo 5046/2014, a usnesení téhož soudu ze dne 8. 9. 2016, sp. zn. 21 Cdo 4043/2015).

Poučení: Proti tomuto rozsudku není opravný prostředek přípustný.

V Brně dne 9. 7. 2019

JUDr. Jan Eliáš, Ph.D.

předseda senátu

Zdroj dat je volně dostupný na http://www.nsoud.cz
Přesunout nahoru