Objednat předplatné Zákony pro lidi PLUS
Přidej k oblíbeným

28 Cdo 4323/2019Rozsudek NS ze dne 24.02.2020

HeslaZmírnění křivd (restituce)
Církev (náboženská společnost)
KategorieC
EcliECLI:CZ:NS:2020:28.CDO.4323.2019.1
Dotčené předpisy

§ 8 odst. 1 písm. f) předpisu č. 428/2012 Sb.


přidejte vlastní popisek

28 Cdo 4323/2019-199

ČESKÁ REPUBLIKA

ROZSUDEK

JMÉNEM REPUBLIKY

Nejvyšší soud České republiky rozhodl v senátě složeném z předsedy senátu Mgr. Petra Krause a soudců JUDr. Michaela Pažitného, Ph.D., a Mgr. Zdeňka Sajdla ve věci žalobkyně: Římskokatolická farnost – děkanství Česká Třebová, identifikační číslo osoby (IČO): 444 69 144, se sídlem v České Třebové, Klácelova 1, zastoupené Mgr. Stanislavem Hykyšem, advokátem se sídlem v Pardubicích, Zelená 267, za účasti: ČESKÁ REPUBLIKA

– Státní pozemkový úřad, IČO: 013 12 774, se sídlem v Praze 3, Husinecká 1024/11a, jednající Úřadem pro zastupování státu ve věcech majetkových, se sídlem v Praze 2, Rašínovo nábřeží 390/42, o nahrazení rozhodnutí pozemkového úřadu, vedené u Krajského soudu v Hradci Králové – pobočka v Pardubicích pod sp. zn. 50 C 19/2016, o dovolání České republiky – Státního pozemkového úřadu (jako účastnice řízení) proti rozsudku Vrchního soudu v Praze ze dne 14. března 2019, č. j. 4 Co 242/2017-155, ve znění opravného usnesení ze dne 16. října 2019, č. j. 4 Co 242/2017-176, takto:

Rozsudek Vrchního soudu v Praze ze dne 14. března 2019, č. j. 4 Co 242/2017-155, ve znění opravného usnesení ze dne 16. října 2019, č. j. 4 Co 242/2017-176, se zrušuje a věc se vrací Vrchnímu soudu v Praze k dalšímu řízení.

Odůvodnění:

Krajský soud v Hradci Králové – pobočka v Pardubicích (dále jen jako „soud prvního stupně“) rozsudkem ze dne 8. 9. 2017, č. j. 50 C 19/2016-111, ve znění opravného usnesení téhož soudu ze dne 4. 11. 2019, č. j. 50 C 19/2016-179, poté, kdy řízení zastavil v části o vydání pozemků parc. č. 1263/17 a parc. č. 3477/15 v katastrálním území Česká Třebová (výrok I), zamítl žalobu na nahrazení rozhodnutí Státního pozemkového úřadu, Krajského pozemkového úřadu pro Pardubický kraj ze dne 11. 4. 2016, č. j. 350579/2013/544350/R2121/RR18642, 350579/2013/544350/R2121/RR18644, SPÚ 183608/2016/544102/Pe, v části, jíž žalobkyně usilovala o vydání pozemků parc. č. 1263/20, 1317/4, 1452/1, 1528/1, 1540/7 a 1542/2 v katastrálním území Česká Třebová – dále jen „předmětné pozemky“ (výrok II); současně rozhodl o nákladech řízení (výrok III).

Při řešení sporné otázky, zdali je dána překážka naturální restituce dle ustanovení § 8 odst. 1 písm. f) zákona č. 428/2012 Sb., o majetkovém vyrovnání s církvemi a náboženskými společnostmi (zákon o majetkovém vyrovnání s církvemi a náboženskými společnostmi), ve znění nálezu Ústavního soudu ze dne 29. 5. 2013, sp. zn. Pl. ÚS 10/13, publikovaného pod č. 177/2013 Sb. (dále jen „zákon č. 428/2012 Sb.“), soud prvního stupně vyšel ze skutkového zjištění, že podle platného územního plánu města Česká Třebová jsou všechny předmětné pozemky situovány uvnitř koridoru, vymezeného územním plánem města Česká Třebová pro umístění veřejně prospěšné stavby – přeložky silnice I/14 (obchvat České Třebové). Uzavřel, že jde o pozemky dle územně plánovací dokumentace dotčené veřejně prospěšnou stavbou dopravní infrastruktury, opodstatňující možnost vyvlastnění odnětím vlastnického práva k předmětným pozemkům, a tudíž že je ve vztahu k nim naplněn „výlukový důvod“ dle odkazovaného ustanovení zákona č. 428/2012 Sb.; žalobě na vydání předmětných pozemků (a v tom směru nahrazení označeného rozhodnutí pozemkového úřadu) proto vyhovět nelze.

K odvolání žalobkyně Vrchní soud v Praze (dále jen jako „odvolací soud“) rozsudkem ze dne 14. 3. 2019, č. j. 4 Co 242/2017-155, ve znění opravného usnesení ze dne 16. 10. 2019, č. j. 4 Co 242/2017-176, rozsudek soudu prvního stupně v odvoláním napadeném výroku II změnil tak, že se žalobkyni předmětné pozemky vydávají a že v tomto rozsahu se nahrazuje rozhodnutí Státního pozemkového úřadu, Krajského pozemkového úřadu pro Pardubický kraj ze dne 11. 4. 2016, č. j. 350579/2013/544350/R2121/RR18642, 350579/2013/544350/R2121/RR18644, SPU 183608/2016/544102/Pe (výrok I); současně rozhodl o nákladech řízení u soudu prvního stupně a nákladech odvolacího řízení (výroky II a III).

Z provedeného, v odvolacím řízení doplněného dokazování, měl odvolací soud za zjištěné, že všechny předmětné pozemky se podle platného územního plánu města Česká Třebová nacházejí v koridoru určeném pro umístění stavby D26 – přeložka silnice I/14 obchvat České Třebové a jsou v něm označeny jako „územní rezerva pro přeložku silnice I/14“. I z toho učinil závěr, že platnou územní plánovací dokumentací nejsou pozemky bezprostředně dotčeny záměrem výstavby veřejně prospěšné stavby dopravní nebo technické infrastruktury, pro kterou by bylo lze práva k pozemkům vyvlastnit, jsou-li určeny toliko jako územní rezerva, pro kterou předmětné pozemky dle odvolacího soudu vyvlastnit nelze. Překážka naturální restituce podle ustanovení § 8 odst. 1 písm. f) zákona č. 428/2012 Sb. u předmětných pozemků proto dána není.

Proti rozsudku odvolacího soudu podala dovolání Česká republika jako účastnice řízení (dále jen jako „dovolatelka“), spatřujíc splnění předpokladů přípustnosti dovolání v naplnění (jí konkretizovaných) hledisek podle § 237 občanského soudního řádu; jako dovolací důvod ohlásila, že rozhodnutí odvolacího soudu spočívá na nesprávném právním posouzení věci (§ 241a odst. 1 občanského soudního řádu), jde-li o řešení otázky, jsou-li předmětné pozemky (za zjištěných skutkových okolností) vyloučeny z restituce dle § 8 odst. 1 písm. f) zákona č. 428/2012 Sb. Konkrétně namítá, že pro naplnění výlukového důvodu dle aplikovaného ustanovení (včetně podmínky spočívající v tom, lze-li pozemek vyvlastnit) je určující charakter stavby, pro níž jsou pozemky v územně plánovací dokumentaci vymezeny – v projednávané věci přitom jde o přeložku silnice I/14, jež tak naplňuje znaky veřejně prospěšné stavby dopravní infrastruktury, pro níž lze práva k pozemkům vyvlastnit. Současně odvolacímu soudu vytýká, že jím přijatá skutková zjištění jsou v rozporu s provedeným dokazováním, z něhož dle dovolatelky vyplývá, že dva z předmětných pozemků, parc. č. 1263/20 a 1528/1 v k. ú. Česká Třebová, ani nejsou součástí koridoru – územní rezervy pro přeložku silnice I/14, jak uzavírá odvolací soud a podle platného územního plánu jsou přímo určeny k zastavění místní komunikací. Proto se navrhuje, aby byl napadený rozsudek zrušen a věc byla vrácena odvolacímu soudu k dalšímu řízení.

Žalobkyně se k dovolání nevyjádřila.

Nejvyšší soud jako soud dovolací (§ 10a občanského soudního řádu) – v souladu s bodem 2. čl. II., přechodnými ustanoveními části první zákona č. 296/2017 Sb., kterým se mění zákon č. 99/1963 Sb., občanský soudní řád, ve znění pozdějších předpisů, zákon č. 292/2013 Sb., o zvláštních řízeních soudních, ve znění pozdějších předpisů, a některé další zákony – dovolání projednal podle zákona č. 99/1963 Sb., občanského soudního řádu, ve znění účinném od 30. 9. 2017 (dále jen „o. s. ř.“), jež je rozhodné pro daný dovolací přezkum.

Dovolání proti pravomocnému rozsudku odvolacího soudu bylo podáno oprávněnou osobou (účastnicí řízení), za niž jedná zaměstnanec s právnickým vzděláním

(§ 241 odst. 2 písm. b/ o. s. ř.), ve lhůtě stanovené § 240 odst. 1 o. s. ř. a obsahuje zákonem stanovené obligatorní náležitosti (§ 241a odst. 2 o. s. ř.).

Dovolání je přípustné podle § 237 o. s. ř., neboť směřuje proti rozhodnutí odvolacího soudu, jímž se končí odvolací řízení a jež závisí na vyřešení otázky hmotného práva (otázka, zdali je dána překážka naturální restituce podle ustanovení § 8 odst. 1 písm. f/ zákona č. 428/2012 Sb., v případě pozemků, jež se dle platného územního plánu nacházejí uvnitř vymezeného koridoru pro stavbu silnice), při jejímž řešení se odvolací soud odchýlil od ustálené rozhodovací praxe dovolacího soudu (k tomu srov. judikaturu dále citovanou).

Po přezkoumání napadeného rozsudku ve smyslu ustanovení § 242 o. s. ř., jež takto provedl bez jednání (§ 243a odst. 1 věta první o. s. ř.), dospěl Nejvyšší soud k závěru, že dovolání je opodstatněné.

Skutkový stav věci, jak byl zjištěn odvolacím soudem, nemohl být dovoláním zpochybněn, a proto z něj Nejvyšší soud při dalších úvahách vychází.

O nesprávné právní posouzení věci (naplňující dovolací důvod podle § 241a odst. 1 o. s. ř.) jde tehdy, posoudil-li odvolací soud věc podle právní normy, jež na zjištěný skutkový stav nedopadá, nebo právní normu, sice správně vybranou, nesprávně vyložil, případně ji na daný skutkový stav nesprávně aplikoval.

Podle ustanovení § 8 odst. 1 písm. f) zákona č. 428/2012 Sb. věc nelze vydat v případě, že se jedná o část pozemku nebo stavby, která je potřebná pro uskutečnění veřejně prospěšné stavby dopravní nebo technické infrastruktury, vymezenou ve schválené územně plánovací dokumentaci, pro kterou lze práva k pozemkům a stavbám vyvlastnit; to neplatí, postačí-li pro veřejně prospěšnou stavbu zřízení věcného břemene.

Překážkou pro vydání nemovitosti ve smyslu citovaného ustanovení je veřejný zájem na vybudování veřejně prospěšných staveb dopravní a technické infrastruktury, pro nějž by bylo lze nemovitosti vyvlastnit [srovnej např. § 170 zákona č. 183/2006 Sb., o územním plánování a stavebním řádu (stavební zákon), ve znění pozdějších předpisů – dále „zákon č. 183/2006 Sb.“], vyjádřený ve schválené územně plánovací dokumentaci; rozhodujícím hlediskem pro posouzení, kdy je ve smyslu interpretovaného „výlukového“ ustanovení zákona nutné právo k části pozemku vyvlastnit (formou odnětí vlastnického práva) a kdy postačí zřízení věcného břemene, je pak okolnost, zda by církevní právnická osoba k této části pozemku, dotčené takovou stavbou, mohla po jejím vydání realizovat své vlastnické právo či nikoliv (k tomu srovnej usnesení Nejvyššího soudu ze dne 27. 4. 2017, sp. zn. 28 Cdo 349/2017, jež bylo publikováno pod číslem 115/2018 Sbírky soudních rozhodnutí a stanovisek, a přiměřeně i nález Ústavního soudu ze dne 1. 7. 2014, sp. zn. I. ÚS 581/14, nebo nález Ústavního soudu ze dne 21. 1. 2015, sp. zn. II. ÚS 536/14). Právě u staveb pozemních komunikací (jako staveb dopravní infrastruktury;

§ 2 odst. 1 zákona č. 183/2006 Sb.) dochází v naprosté většině případů po jejich uskutečnění ke znemožnění užívání pozemků k původnímu účelu (a přitom i ke změně druhu pozemku), kdy i případnému restituentu pozemků zůstalo by prakticky pouze tzv. holé vlastnictví (byl-li by podstatně omezen v právu věc užívat a požívat její plody a byla-li by i jeho držba permanentně rušena).

V situaci, kdy odvolací soud uzavírá, že na základě provedeného dokazování má za spolehlivě zjištěné, že předmětné pozemky jsou v platném územním plánu města Česká Třebová v celém svém rozsahu dotčeny vymezeným koridorem pro uskutečnění plánované veřejně prospěšné stavby – přeložky silnice I/14 (obchvat České Třebové), pak bez ohledu na to, že tyto pozemky jsou označeny jako „územní rezerva pro přeložku silnice I/14“ (jak vysvětleno níže), jsou ve světle shora citované judikatury naplněny i předpoklady pro jejich vyvlastnění za účelem realizace takto plánované veřejně prospěšné stavby dopravní infrastruktury – přeložky silnice I/14, kdy je tak dána překážka z restituce dle ustanovení § 8 odst. 1 písm. f) zákona č. 428/2012 Sb.

Právě vyslovené konkluze pak zcela korespondují s již dříve vydaným usnesením Nejvyššího soudu ze dne 25. 7. 2018, sp. zn. 28 Cdo 2310/2018, jímž byly aprobovány závěry odvolacího soudu (vyslovené v řízení vedeném u odvolacího soudu mezi týmiž účastníky pod sp. zn. 3 Co 111/2017), o naplnění podmínek výlukového ustanovení § 8 odst. 1 písm. f) zákona č. 428/2012 Sb. ve vztahu jiným k pozemkům (parc. č. 1361/2, 1444/1, 1446/2, 1449/1, 1449/2, 1451/1, 1451/3, 1536/5, 1536/8, 1538/1, 1538/3, 1540/1, 1540/6, 1540/10, 1540/11, 1542/3, 3477/13, 3477/14 a 3479/4) v katastrálním území Česká Třebová, jež jsou v územním plánu města Česká Třebová dotčeny týmž koridorem vymezeným pro přeložku silnice I/14 – obchvat České Třebové, jako je tomu u pozemků v nyní projednávané věci.

K argumentaci odvolacího soudu, že pozemky nacházející se v koridoru vymezeném územním plánem pro přeložku silnice I/14 – obchvat České Třebové jsou označeny jako „územní rezerva pro přeložku silnice I/14“ (jež dle odvolacího soudu odůvodňuje ten závěr, že zákonná překážka znemožňující vydání pozemků oprávněné osobě dána není) sluší se uvést následující. Územním plánem města Česká Třebová je daný koridor vymezen pro veřejně prospěšnou stavbu – přeložku silnice I/14 (obchvat České Třebové), tj. veřejně prospěšnou stavbu dopravní infrastruktury, pro níž by bylo lze práva k jím dotčeným pozemkům vyvlastnit. To, že se pozemky dotčené koridorem přeložky silnice I/14 nacházejí v režimu územní rezervy, pak pro nyní projednávanou věc znamená jen to, že jde o území (koridor), které je dotčené úmyslem (plánem) využít jej pro konkrétní záměr (přeložku silnice I/14, mající povahu veřejně prospěšné stavby dopravní infrastruktury), který je ovšem třeba ještě prověřit co do jeho plošných nároků. Samotné umístění územní rezervy je tudíž motivováno tím, že je uvažováno o využití území ke konkrétnímu záměru (stavbě veřejně prospěšné stavby dopravní infrastruktury) a prozatím proto bude vhodné dané území „blokovat“ do doby, než bude připravena podrobnější dokumentace, na jejímž základě dojde k realizaci plánovaného záměru – přeložky silnice I/14 (přiměřeně srov. rozsudek Nejvyššího správního soudu ze dne 14. 2. 2013, č.j. 7 Aos 2/2012 – 53, či komentář k § 36 stavebního zákona k územní rezervě, Macháčková, J. a kol., Stavební zákon. Komentář. 2. vydání. Praha : C. H. Beck, 2013, str. 153).

Pro nyní projednávanou věc to pak znamená pouze to, že v době rozhodování o vydání pozemků oprávněné osobě není zřejmé, kdy, popř. zdali vůbec (či v jakém rozsahu) bude na dotčených pozemcích zahrnutých do územní rezervy veřejně prospěšná stavba realizována, což je ovšem pro posouzení, zda je dána překážka naturální restituce podle ustanovení § 8 odst. 1 písm. f) zákona č. 428/2012 Sb. v zásadě nevýznamné (přiměřeně srov. např. usnesení Nejvyššího soudu ze dne 27. 4. 2017, sp. zn. 28 Cdo 349/2017, uveřejněné pod číslem 115/2018 Sbírky soudních rozhodnutí a stanovisek, usnesení ze dne 17. 10. 2018, sp. zn. 28 Cdo 3341/2018, či usnesení ze dne 18. 9. 2018,

sp. zn. 28 Cdo 2777/2018).

Zjevně nepřípadný v dané souvislosti je pak odkaz odvolacího soudu na rozsudek Nejvyššího soudu ze dne 14. 12. 2016, sp. zn. 22 Cdo 4304/2015, nejen proto, že jde o rozhodnutí vyslovující se k jiné otázce (zda může umístění územní rezervy způsobit újmu na vlastnických právech vlastníka dotčeného pozemku a zda má vlastník nárok na náhradu takové újma) než řešené v nyní projednávané věci, jež nadto bylo spolu s jemu předcházejícími rozhodnutími soudů nižších stupňů odklizeno nálezem Ústavního soudu ze dne 19. 12. 2017, sp. zn. III. ÚS 950/17.

Z uvedeného vyplývá, že právní posouzení věci odvolacím soudem není správné a uplatněný dovolací důvod (§ 241a odst. 1 o. s. ř.) byl naplněn.

Je-li dovolání přípustné, jako je tomu v posuzovaném případě, dovolací soud přihlédne k vadám uvedeným v § 229 odst. 1, § 229 odst. 2 písm. a) a b) a § 229 odst. 3 o. s. ř., jakož i k jiným vadám řízení, které mohly mít za následek nesprávné rozhodnutí ve věci, i kdyby nebyly v dovolání uplatněny (srov. § 242 odst. 3 větu druhou o. s. ř.).

Takové vady dovolací soud v řízení předcházejícím vydání napadeného rozsudku neshledal a nelze jim podřadit ani argumentaci dovolatelky zpochybňující odvolacím soudem učiněná skutková zjištění (kdy samotné hodnocení důkazů opírající se o zásadu volného hodnocení důkazů zakotvenou v ustanovení § 132 o. s. ř. nelze úspěšně napadnout žádným dovolacím důvodem; k tomu přiměřeně srov. např. i důvody usnesení Nejvyššího soudu ze dne 25. 9. 2013, sp. zn. 29 Cdo 2394/2013, uveřejněné pod číslem 4/2014 Sbírky soudních rozhodnutí a stanovisek). K uplatnění dalších procesních práv (namítá-li dovolatelka, že rozhodnutí odvolacího soudu je rozhodnutím překvapivým a nemohla proto na zamýšlené posouzení adekvátně reagovat) ostatně otevírá se dovolalatelce znovu prostor po kasaci napadeného rozhodnutí (kdy v dalším řízení odvolací soud, jako instance skutková, zajisté neopomene prověřit i ty námitky dovolatelky, jež směřují proti zjištěnému skutkovému stavu, tedy včetně tvrzení, že některé z předmětných pozemků – parc. č. 1263/20 a parc. č. 1528/1 v k.ú. Česká Třebová – jsou dotčeny nikoliv územním koridorem pro uskutečnění přeložky silnice I/14, nýbrž jsou dle územního plánu určeny k zastavění jinou veřejně prospěšnou stavby dopravní infrastruktury, označovanou jako místní komunikace „C“).

Protože rozsudek odvolacího soudu není správný a nejsou podmínky pro zastavení dovolacího řízení, pro odmítnutí dovolání, pro zamítnutí dovolání nebo pro změnu rozhodnutí odvolacího soudu, Nejvyšší soud napadený rozsudek zrušil (§ 243e odst. 1 o. s. ř.) a věc vrátil odvolacímu soudu k dalšímu řízení (§ 243e odst. 2 věty první o. s. ř.).

V dalším řízení je odvolací soud vázán právním názorem vysloveným Nejvyšším soudem v tomto rozhodnutí (§ 243g odst. 1, § 226 odst. 1 o. s. ř.).

V novém rozhodnutí o věci bude znovu rozhodnuto i o náhradě nákladů řízení včetně nákladů dovolacího řízení (§ 243g odst. 1, věta druhá, o. s. ř.).

Shora odkazovaná rozhodnutí Nejvyššího soudu jsou dostupná i na internetových stránkách Nejvyššího soudu (www.nsoud.cz), rozhodnutí Ústavního soudu na stránkách Ústavního soudu (http://nalus.usoud.cz).

Poučení: Proti tomuto rozhodnutí není opravný prostředek přípustný.

V Brně dne 24. 2. 2020

Mgr. Petr Kraus

předseda senátu

Zdroj dat je volně dostupný na http://www.nsoud.cz
Přesunout nahoru