Objednat předplatné Zákony pro lidi PLUS
Přidej k oblíbeným

28 Cdo 4305/2019Usnesení NS ze dne 03.03.2020

HeslaBezdůvodné obohacení
Neplatnost právního úkonu
KategorieC
EcliECLI:CZ:NS:2020:28.CDO.4305.2019.1
Dotčené předpisy

§ 451 obč. zák.

§ 457 obč. zák.


přidejte vlastní popisek

28 Cdo 4305/2019-128

USNESENÍ

Nejvyšší soud České republiky rozhodl v senátě složeném z předsedy Mgr. Zdeňka Sajdla a soudců Mgr. Petra Krause a JUDr. Jana Eliáše, Ph.D., ve věci žalobkyně: PÍSKOVNA BRATČICE - LEDCE, s. r. o., IČO: 26238063, se sídlem v Brně, Slovanské náměstí 1177/9, zastoupená JUDr. Jiřím Koniorem, advokátem se sídlem v Brně, Nové náměstí 1516/21, proti žalované: Česká republika - Státní pozemkový úřad, IČO: 01312774, se sídlem v Praze 3, Husinecká 1024/11a, o zaplacení 12 569 497 Kč s příslušenstvím, vedené u Obvodního soudu pro Prahu 3 pod sp. zn. 4 C 62/2018, o dovolání žalované proti rozsudku Městského soudu v Praze ze dne 11. září 2019, č. j. 62 Co 210/2019-110, takto:

I. Dovolání se odmítá.

II. Žalovaná je povinna zaplatit žalobkyni na náhradě nákladů dovolacího řízení částku 60 064 Kč k rukám advokáta JUDr. Jiřího Koniora do tří dnů od právní moci tohoto usnesení.

Odůvodnění (§ 243f odst. 3 o. s. ř.) :

Žalovaná napadla dovoláním v plném rozsahu v záhlaví označený rozsudek odvolacího soudu, kterým byl rozsudek Obvodního soudu pro Prahu 3 ze dne 31. 12. 2018, č. j. 4 C 62/2018-82, potvrzen ve výroku I., jímž jí bylo uloženo, aby žalobkyni zaplatila 12 569 497 Kč s 8,05 % úrokem z prodlení z částky 9 617 048 Kč jdoucím od 16. 8. 2015 do zaplacení a z částky 2 952 449 Kč jdoucím od 7. 9. 2016 do zaplacení, a v nákladových výrocích III. a IV. (výrok I. rozsudku odvolacího soudu); současně jím bylo rozhodnuto o náhradě nákladů odvolacího řízení (výrok II. rozsudku odvolacího soudu). Odvoláním nenapadeným výrokem II. rozsudku soudu prvního stupně byla přitom žaloba zamítnuta co do částky 545 863 Kč s blíže specifikovaným příslušenstvím.

Dovolatelka předestřela otázku, zda bezdůvodné obohacení vzniklé tím, že na základě neplatné směnné smlouvy bylo přijato věcné plnění, které již nelze (pro nedostatek vlastnictví na straně nabyvatele) vydat, je namístě poměřovat obvyklou cenou tohoto plnění. Měla za to, že uvedená otázka nebyla dovolacím soudem dosud vyřešena. Kladla dále otázku, zda předmětem vzájemné restituce plnění přijatých na základě neplatné směnné smlouvy jsou i nabyté užitky, a zda lze obohacenému uložit, aby vydal více než, oč se obohatil. Vytýkala konečně nepřezkoumatelnost rozhodnutí soudů nižšího stupně, upozorňujíc na nesprávné označení posuzovaných pozemků.

Žalobkyně navrhla, aby dovolací soud dovolání odmítl.

Nejvyšší soud jako soud dovolací (§ 10a občanského soudního řádu) dovolání projednal podle zákona č. 99/1963 Sb., občanského soudního řádu, ve znění účinném od 30. 9. 2017 (srov. část první, čl. II bod 2 zákona č. 296/2017 Sb., kterým se mění zákon č. 99/1963 Sb., občanský soudní řád, ve znění pozdějších předpisů, zákon č. 292/2013 Sb., o zvláštních řízeních soudních, ve znění pozdějších předpisů, a některé další zákony), dále jen „o. s. ř.“.

Přípustnost dovolání proti napadenému rozhodnutí odvolacího soudu (jež nepatří do okruhu rozhodnutí /usnesení/ vyjmenovaných v § 238a o. s. ř.) je třeba poměřovat hledisky uvedenými v § 237 o. s. ř.

Podle § 237 o. s. ř. není-li stanoveno jinak, je dovolání přípustné proti každému rozhodnutí odvolacího soudu, kterým se odvolací řízení končí, jestliže napadené rozhodnutí závisí na vyřešení otázky hmotného nebo procesního práva, při jejímž řešení se odvolací soud odchýlil od ustálené rozhodovací praxe dovolacího soudu nebo která v rozhodování dovolacího soudu dosud nebyla vyřešena nebo je dovolacím soudem rozhodována rozdílně, anebo má-li být dovolacím soudem vyřešená právní otázka posouzena jinak.

Nejvyšší soud při posuzování výše bezdůvodného obohacení vzniklého plněním na základě neplatné smlouvy v režimu ustanovení § 451 a násl. zákona č. 40/1964 Sb., občanského zákoníku, účinného do 31. 12. 2013 (dále jen – „obč. zák.“), jímž se řídí i předmětný právní vztah založený plněním uskutečněným na podkladě neplatné směnné smlouvy uzavřené dne 2. 4. 2001 (srov. část pátou, hlavu II. – ustanovení přechodná a závěrečná – díl 1, oddíl 1, § 3028 odst. 1, 3 zákona č. 89/2012 Sb., občanského zákoníku, účinného od 1. 1. 2014; z judikatury viz usnesení Nejvyššího soudu ze dne 27. 7. 2017, sp. zn. 33 Cdo 1632/2017, nebo ze dne 5. 12. 2018, sp. zn. 28 Cdo 1948/2018), vychází z toho, že jako důsledek oboustranného plnění z neplatné smlouvy nastupovala ve smyslu ustanovení § 457 obč. zák. povinnost smluvních stran vzájemně si vrátit vše, čeho plněním ze smlouvy nabyly (viz kupř. usnesení Nejvyššího soudu ze dne 6. 12. 2010, sp. zn. 28 Cdo 2749/2010, ze dne 7. 2. 2012, sp. zn. 28 Cdo 1142/2011, a ze dne 18. 3. 2015, sp. zn. 28 Cdo 2327/2014, či rozsudek Nejvyššího soudu ze dne 16. 4. 2014, sp. zn. 23 Cdo 2021/2012). Ustanovení § 457 obč. zák. přitom zakotvovalo vzájemnou vázanost práv a povinností účastníků neplatné nebo zrušené smlouvy; nárok každé ze smluvních stran na vrácení plnění, které poskytla, byl nárokem ze zákona podmíněným její povinností vrátit to, co podle smlouvy přijala, druhé straně (tzv. synallagmatický závazek). Protože práva a povinnosti každého z účastníků neplatné nebo zrušené smlouvy byly vzájemně podmíněny, platilo, že uplatnění a uspokojení práva jedné strany na vrácení plnění z takové smlouvy bylo vázáno na uspokojení obdobného práva druhé strany; jinak řečeno, povinnost jednoho subjektu plnit (vrátit přijaté plnění) byla vázána na tutéž povinnost subjektu druhého. Vrácení plnění z neplatné nebo zrušené smlouvy byla každá její strana oprávněna požadovat po druhé straně jen tehdy, jestliže již sama vrátila nebo současně s uplatněním práva nabídla vrácení všeho, co sama podle této smlouvy přijala. Žalobní návrh sám nebo ve spojení se vzájemnou žalobou žalovaného musel umožnit soudu, aby vzájemnou vázanost restituční povinnosti účastníků vyjádřil ve výroku rozhodnutí (srov. např. rozsudky Nejvyššího soudu ze dne 30. 6. 2004, sp. zn. 29 Odo 52/2002, uveřejněný ve Sbírce soudních rozhodnutí a stanovisek pod č. 28/2006, ze dne 10. 11. 2010, sp. zn. 29 Cdo 1599/2008, ze dne 29. 1. 2009, sp. zn. 33 Odo 1615/2006). Nebyl-li žalobní návrh takto formulován, nemohl být žalobce v řízení úspěšný, vyjma situace, kdy bezdůvodné obohacení spočívající ve věcném plnění nešlo vydat a musela být poskytnuta peněžitá náhrada (§ 458 odst. 1 obč. zák.), popř. nedošlo-li ke stavu, jehož právním posouzením se zabýval Nejvyšší soud ve svém rozsudku ze dne 25. 5. 2000, sp. zn. 25 Cdo 2432/99, v němž uzavřel, že kupující, jenž přijal plnění z neplatné smlouvy, splní povinnost vydat věc i tím, že koupenou věc vydá nikoliv prodávajícímu, ale vlastníku věci prostřednictvím příslušného státního orgánu.

Při stanovení rozsahu bezdůvodného obohacení bylo pak třeba vycházet z ustanovení § 451 odst. 1 obč. zák., dle něhož, kdo se na úkor jiného bezdůvodně obohatí, musí ochuzenému vydat, oč se obohatil. Zákonné úpravě přitom korespondovala ustálená rozhodovací praxe dovolacího soudu, která chápala závazek z bezdůvodného obohacení jako povinnost toho, kdo se obohatil, vydat to, oč se obohatil (srov. rozsudek Nejvyššího soudu ze dne 19. 5. 2009, sp. zn. 30 Cdo 3810/2007, rozsudek Nejvyššího soudu ze dne 11. 10. 2007, sp. zn. 28 Cdo 3113/2007, rozsudek Nejvyššího soudu ze dne 20. 10. 2015, sp. zn. 28 Cdo 4897/2014), přičemž v případech, kdy nebylo lze předmět bezdůvodného obohacení dobře vydat, musela se výše náhrady podle ustanovení § 458 odst. 1 obč. zák. odvozovat od prospěchu, jenž byl získán a obohacený byl povinen vydat vše (nikoliv však více), co sám získal (srov. rozsudek Nejvyššího soudu ze dne 7. 9. 2000, sp. zn. 29 Cdo 200/2000, rozsudek Nejvyššího soudu ze dne 28. 3. 2007, sp. zn. 28 Cdo 1710/2005, rozsudek Nejvyššího soudu ze dne 23. 4. 2018, sp. zn. 28 Cdo 138/2018, usnesení Nejvyššího soudu ze dne 2. 4. 2014, sp. zn. 28 Cdo 4334/2013, a usnesení Nejvyššího soudu ze dne 1. 4. 2016, sp. zn. 28 Cdo 4489/2015). Rozhodující tedy nebylo, jakou hodnotu pozbyl ochuzený, ale o kolik se zvýšil majetek obohaceného (srov. usnesení Nejvyššího soudu ze dne 2. 3. 2016, sp. zn. 28 Cdo 1448/2015, rozsudek Nejvyššího soudu ze dne 20. 3. 2014, sp. zn. 29 Cdo 3281/2012, a usnesení Nejvyššího soudu ze dne 10. 12. 2014, sp. zn. 28 Cdo 4584/2014); jeho rozmnožení o věc, kterou posléze nebylo lze vydat, jest přitom nepochybně vyjádřit hodnotou dané věci (srov. k tomu obdobně kupř. rozsudek Nejvyššího soudu ze dne 12. 3. 2003, sp. zn. 25 Cdo 1232/2001, nebo jeho usnesení ze dne 26. 9. 2017, sp. zn. 25 Cdo 902/2017).

Jestliže tedy odvolací soud při posuzování výše bezdůvodného obohacení vzniklého tím, že na základě neplatné směnné smlouvy došlo k přijetí věcného plnění, jež následně nebylo lze in natura vydat, vyšel z obvyklé ceny směňovaných pozemků, které již nejsou ve vlastnictví dovolatelky, a nemohly tak být reálně vráceny žalobkyni, jakožto způsobilého vyjádření výše prospěchu, jenž byl na základě neplatné smlouvy dovolatelkou získán, nikterak se tím výše citované judikatuře, na níž není důvodu čehokoliv měnit, nezpronevěřil.

V souladu s ustálenou judikaturou pak odvolací soud při zjišťování vzniklého bezdůvodného obohacení, coby nároku, jehož výši lze se zřetelem k individuálním skutkovým poměrům věci zjistit jen s nepoměrnými obtížemi, vycházel ze své úvahy (§ 136 o. s. ř.), opírající se však o vypracovaný znalecký posudek Ing. Šumy (srov. k tomu např. rozsudek Nejvyššího soudu ze dne 14. 8. 2014, sp. zn. 22 Cdo 1160/2013, jakož i další rozhodnutí v něm odkazovaná, či rozsudky téhož soudu ze dne 12. 5. 2010, sp. zn. 23 Cdo 1211/2010, a ze dne 3. 10. 2016, sp. zn. 28 Cdo 4843/2015).

Klade-li dovolatelka dále otázku, zda předmětem vzájemné restituce plnění přijatých na základě neplatné směnné smlouvy jsou i nabyté užitky, dlužno uvést, že na vyřešení dané otázky rozhodnutí odvolacího soudu zjevně nezávisí, když tento se otázkou vydání užitků z pozemků převedených neplatnou smlouvou nikterak nezabýval; v souladu s žalobními tvrzeními řešil totiž toliko otázku výše peněžité náhrady za pozemky, které žalobkyni in natura nebyly vydány. Stejně tak rozhodnutí odvolacího soudu nezávisí ani na vyřešení otázky, zda lze ochuzenému vydat více než, oč se obohatil obohacený, jestliže takováto úvaha v odůvodnění napadeného rozhodnutí zjevně absentuje.

Výtky dovolatelky vůči závěrům odvolacího soudu o tom, které plnění, získané na základě neplatné směnné smlouvy, nebylo lze žalobci následně naturálně vydat (otázka identifikace či výměry nevydaných pozemků), nesou se pak výhradně v rovině skutkové. Platí přitom, že skutkovým zjištěním soudů nižšího stupně je dovolací soud dle účinné procesní úpravy vázán (srovnej kupř. usnesení Nejvyššího soudu ze dne 25. 5. 2016, sp. zn. 25 Cdo 3420/2015, a ze dne 15. 6. 2016, sp. zn. 22 Cdo 2515/2016, nebo rozsudek Nejvyššího soudu ze dne 7. 12. 2016, sp. zn. 30 Cdo 998/2016, dále viz též usnesení Ústavního soudu ze dne 9. 8. 2016, sp. zn. II. ÚS 538/16, bod 10, ze dne 14. 2. 2017, sp. zn. I. ÚS 1766/16, bod 6, a ze dne 8. 8. 2017, sp. zn. II. ÚS 2050/17, bod 17), přičemž k výtkám vůči hodnocení provedených důkazů s účinností od 1. 1. 2013 není k dispozici žádný způsobilý dovolací důvod (srov. § 241a odst. 1 o. s. ř. a dále v poměrech do 31. 12. 2012 například důvody usnesení Nejvyššího soudu ze dne 17. 2. 2011, sen. zn. 29 NSČR 29/2009, uveřejněného pod číslem 108/2011 Sbírky soudních rozhodnutí a stanovisek, včetně tam zmíněného odkazu na nález Ústavního soudu ze dne 6. 1. 1997, sp. zn. IV. ÚS 191/96, uveřejněný pod číslem 1/1997 Sbírky nálezů a usnesení Ústavního soudu), když uplatněním způsobilého dovolacího důvodu není ani zpochybnění právního posouzení věci, vychází-li z jiného skutkového stavu, než z jakého vyšel při posouzení věci odvolací soud (srov. např. usnesení Nejvyššího soudu ze dne 25. 9. 2013, sp. zn. 29 Cdo 2394/2013, uveřejněné pod č. 4/2014 Sbírky soudních rozhodnutí a stanovisek). Prostřednictvím uvedené polemiky tudíž na přípustnost dovolání usuzovat nelze.

Kritizuje-li konečně dovolatelka nepřezkoumatelnost rozhodnutí soudů nižšího stupně, vytýká tím vady řízení. Ty však s účinností od 1. 1. 2013 nejsou způsobilým dovolacím důvodem (srov. § 241a odst. 1 o. s. ř.) a dovolací soud k nim obecně vzato přihlíží, jen je-li dovolání přípustné (§ 242 odst. 3 o. s. ř.); procesní vady samotné tedy přípustnost dovolání rovněž založit nemohou. Okolnost, že dovolatelka je s to proti rozsudku odvolacího soudu argumentačně brojit, ostatně nasvědčuje tomu, že poukazovaný nedostatek očividně nemohl být na újmu uplatnění jejích procesních práv (k tomu srov. usnesení Nejvyššího soudu ze dne 7. 1. 2015, sp. zn. 30 Cdo 3102/2014, či ze dne 2. 2. 2015, sp. zn. 25 Cdo 4126/2014). V řízení o zaplacení peněžité náhrady za vzniklé bezdůvodné obohacení nadto případné nepřesnosti v označení dotčených pozemků samy o sobě nepřezkoumatelnost soudního rozhodnutí zjevně nepůsobí.

Zákonné předpoklady přípustnosti podaného dovolání tedy v posuzovaném případě, vzhledem k výše uvedenému, naplněny nebyly (§ 237 o. s. ř.).

Napadá-li dovolatelka rozsudek odvolacího soudu i ve výroku o náhradě nákladů řízení, není dovolání v tomto rozsahu přípustné se zřetelem k § 238 odst. 1 písm. h) o. s. ř.

Nejvyšší soud proto, aniž nařizoval jednání (§ 243a odst. 1, věty první, o. s. ř.), dovolání jako nepřípustné odmítl (§ 243c odst. 1 o. s. ř.).

O náhradě nákladů dovolacího řízení bylo rozhodnuto podle § 243c odst. 3, § 224 odst. 1 a § 146 odst. 3 o. s. ř. v situaci, kdy dovolání žalované bylo odmítnuto a kdy k nákladům žalobkyně patří odměna advokáta ve výši 49 340 Kč [srov. § 6 odst. 1, § 7 bod 7, § 8 odst. 1, § 11 odst. 1 písm. k/ vyhlášky č. 177/1996 Sb., o odměnách advokátů a náhradách advokátů za poskytování právních služeb (advokátní tarif), ve znění pozdějších předpisů], spolu s náhradou hotových výdajů advokáta stanovených paušální částkou 300 Kč na jeden úkon právní služby (§ 13 odst. 4 téže vyhlášky) a náhradou za daň z přidané hodnoty (§ 137 odst. 3 písm. a/ o. s. ř.), dohromady ve výši 60 064 Kč.

Shora citovaná rozhodnutí Nejvyššího soudu – vydaná po 1. lednu 2001 – jsou dostupná na webových stránkách Nejvyššího soudu www.nsoud.cz.

Poučení: Proti tomuto usnesení není opravný prostředek přípustný.

V Brně dne 3. 3. 2020

Mgr. Zdeněk Sajdl

předseda senátu

Zdroj dat je volně dostupný na http://www.nsoud.cz
Přesunout nahoru