Objednat předplatné Zákony pro lidi PLUS
Přidej k oblíbeným

28 Cdo 4293/2019Usnesení NS ze dne 10.02.2020

HeslaPoplatky soudní
KategorieE
EcliECLI:CZ:NS:2020:28.CDO.4293.2019.1
Dotčené předpisy

§ 9 odst. 1 předpisu č. 549/1991 Sb. ve znění od 30.09.2017


přidejte vlastní popisek

28 Cdo 4293/2019-212

USNESENÍ

Nejvyšší soud České republiky rozhodl v senátě složeném z předsedy senátu Mgr. Petra Krause a soudců JUDr. Jana Eliáše, Ph.D. a Mgr. Zdeňka Sajdla ve věci žalobkyně D. K., narozené XY, bytem v XY, zastoupené Mgr. Ing. Petrou Fifkovou, advokátkou se sídlem v Praze 5, Duškova 164, proti žalovanému I. P., identifikační číslo osoby: XY, se sídlem v XY, zastoupenému JUDr. Janem Langmeierem, advokátem se sídlem v Praze 5, Na Bělidle 997/15, o zaplacení 500 000 Kč s příslušenstvím, vedené u Obvodního soudu pro Prahu 5 pod sp. zn. 6 C 181/2016, o dovolání žalovaného proti usnesení Městského soudu v Praze ze dne 26. března 2019, č. j. 20 Co 360/2018-189, takto:

I. Dovolání se odmítá.

II. Žádný z účastníků nemá právo na náhradu nákladů dovolacího řízení.

Stručné odůvodnění(§ 243f odst. 3 o. s. ř.):

Shora označeným usnesením Městský soud v Praze (dále jen „odvolací soud“) potvrdil usnesení Obvodního soudu pro Prahu 5 ze dne 24. 7. 2018, č. j. 6 C 181/2016-149, jímž bylo zastaveno dovolací řízení (o dovolání žalovaného proti rozsudku Městského soudu v Praze ze dne 23. 11. 2017, č. j. 20 Co 357/2017-125) a rozhodnuto o nákladech řízení (výrok I usnesení odvolacího soudu); současně bylo rozhodnuto o náhradě nákladů odvolacího řízení (výrok II usnesení odvolacího soudu).

Usnesení odvolacího soudu napadl dovoláním žalovaný (dále též jako „dovolatel“); splnění předpokladů přípustnosti dovolání spatřuje v tom, že napadené rozhodnutí závisí na vyřešení jím vytčené otázky procesního práva, zdali lze přihlédnout k zaplacení soudního poplatku za dovolání, došlo-li k jeho zaplacení po vydání usnesení soudu prvního stupně o zastavení dovolacího řízení, avšak před rozhodnutím odvolacího soudu, jímž bylo potvrzeno zastavení řízení (na niž lze dle dovolatele podat kladnou odpověď, neboť zaplacením soudního poplatku důvod pro zastavení řízení odpadl), při jejímž řešení se odvolací soud – dle mínění dovolatele – odchýlil od ustálené rozhodovací praxe dovolacího soudu (z níž dovolatel cituje usnesení Nejvyššího soudu ze dne 20. 9. 2016, sen. zn. 29 ICdo 38/2015).

Nejvyšší soud jako soud dovolací (§ 10a občanského soudního řádu) – v souladu s bodem 2. čl. II., přechodnými ustanoveními části první zákona č. 296/2017 Sb., kterým se mění zákon č. 99/1963 Sb., občanský soudní řád, ve znění pozdějších předpisů, zákon č. 292/2013 Sb., o zvláštních řízeních soudních, ve znění pozdějších předpisů, a některé další zákony – dovolání projednal podle zákona č. 99/1963 Sb., občanského soudního řádu, ve znění účinném od 30. 9. 2017 (dále jen „o. s. ř.“), jež je rozhodné pro daný dovolací přezkum (dovoláním napadené rozhodnutí bylo vydáno po 30. 9. 2017, kdy zákon č. 296/2017 Sb. vstoupil v účinnost).

Dovolání přitom, aniž nařizoval jednání (§ 243a odst. 1 věty první o. s. ř.), Nejvyšší soud podle ustanovení § 243c odst. 1 o. s. ř. odmítl, neboť není přípustné.

Přípustnost dovolání proti napadenému rozhodnutí odvolacího soudu (jež nepatří do okruhu rozhodnutí vyjmenovaných v § 238a o. s. ř.) je třeba poměřovat hledisky uvedenými v ustanovení § 237 o. s. ř., z nichž ovšem žádné naplněno není (napadené rozhodnutí nezávisí na vyřešení otázky hmotného nebo procesního práva, při jejímž řešení se odvolací soud odchýlil od ustálené rozhodovací praxe dovolacího soudu nebo která v rozhodování dovolacího soudu dosud nebyla vyřešena nebo je dovolacím soudem rozhodována rozdílně a nejde ani o případ, kdy má být dovolacím soudem vyřešená právní otázka posouzena jinak).

Dle konstantní rozhodovací praxe dovolacího soudu (srov. např. usnesení Nejvyššího soudu ze dne 20. 12. 2018, sen. zn. 29 ICdo 152/2018, či usnesení ze dne 22. 8. 2019, sp. zn. 25 Cdo 1094/2019) poplatková povinnost založená dovoláním

(§ 4 odst. 1 písm. c/ zákona č. 549/1991 Sb., o soudních poplatcích), jež bylo podáno v době, kdy byl již účinný zákon č. 296/2017 Sb. (tak jak je tomu v projednávané věci), se řídí zákonem č. 549/1991 Sb., o soudních poplatcích, ve znění zákona č. 296/2017 Sb. (účinného od 30. 9. 2017); dále jen „zákon o soudních poplatcích“.

Řešení dovolatelem vytčené otázky procesního práva pak plně koresponduje závěrům ustálené rozhodovací praxe dovolacího soudu (odůvodněné i jednoznačně formulovanou dikcí ustanovení § 9 odst. 1 věty třetí zákona o soudních poplatcích, ve znění účinném

od 30. 9. 2017), podle níž „neuhradí-li poplatník soudní poplatek za řízení ani dodatečně ve lhůtě určené ve výzvě soudu dle § 9 odst. 1 věty první zákona o soudních poplatcích, soud zastaví řízení pro neuhrazení soudního poplatku bez zřetele k tomu, že poplatník v mezidobí soudní poplatek již (opožděně) uhradil (srov. např. usnesení Nejvyššího soudu

ze dne 31. 7. 2019, sen. zn. 29 ICdo 156/2018, spolu s další judikaturou citovanou v jeho odůvodnění).

K zaplacení soudního poplatku srov. též přiměřeně závěry usnesení velkého senátu občanskoprávního a obchodního kolegia Nejvyššího soudu ze dne 10. 4. 2019,

sp. zn. 31 Cdo 3042/2018, uveřejněného pod č. 120/2019 Sbírky soudních rozhodnutí stanovisek.

Také žádost o osvobození od soudních poplatků lze s účinky zabraňujícími zastavení řízení pro nezaplacení poplatku dle § 9 odst. 1 zákona o soudních poplatcích (ve znění

od 30. 9. 2017) podat nejpozději v poslední den lhůty určené soudem pro jeho zaplacení (k tomu srov. např. i usnesení Nejvyššího soudu ze dne 16. 4. 2019, sp. zn. 30 Cdo 825/2019, uveřejněné pod č. 1/2020 Sbírky soudních rozhodnutí a stanovisek; ústavní stížnost proti tomuto rozhodnutí Ústavní soud odmítl jako zjevně neopodstatněnou usnesením

ze dne 3. 9. 2019, sp. zn. I. ÚS 2021/19).

K důsledkům nezaplacení soudního poplatku ve stanovené lhůtě dle novelizovaného znění zákona o soudních poplatcích lze pak poukázat i na další judikaturu Ústavního soudu, jíž se připomíná, že novelou provedenou zákonem č. 296/2017 Sb. bylo významně zasaženo do postupu soudu při vyzývání účastníků k zaplacení soudního poplatku a stanovení lhůty. Ohledně žalob, odvolání, dovolání či kasačních stížností podaných od 30. 9. 2017 platí, že soud stanoví lhůtu v délce alespoň 15 dnů (ve výjimečných případech může stanovit lhůtu kratší). Takto stanovená lhůta byla do zákona nově zavedena v důsledku koncepčního průlomu spočívajícího v doplnění poslední věty § 9 odst. 1 zákona o soudních poplatcích, podle níž se k zaplacení poplatku po marném uplynutí lhůty nepřihlíží. Pokud je tedy poplatek zaplacen po lhůtě, soud řízení zastaví a zaplacený poplatek vrátí (srov. usnesení Ústavního soudu ze dne 22. 11. 2019, sp. zn. II. ÚS 3492/19); stanovení soudcovské lhůty k zaplacení soudního poplatku v délce alespoň 15 dnů s následkem zastavení řízení v případě marného uplynutí lhůty není nepřiměřené ve vztahu k možnosti uplatnit u soudu tvrzené právo, neboť jde již o lhůtu náhradní pro případ nesplnění povinnosti zaplatit soudní poplatek společně s podáním návrhu (usnesení Ústavního soudu ze dne 20. 6. 2018,

sp. zn. I. ÚS 1335/18).

Z uvedeného vyplývá, že vymezenou otázku procesního práva, na jejímž vyřešení závisí napadené rozhodnutí, odvolací soud vyřešil v souladu s ustálenou rozhodovací praxí dovolacího soudu (i Ústavního soudu) a nejsou dány ani důvody, pro které by daná otázka, rozhodovací praxí dovolacího soudu již vyřešená, měla být posouzena jinak.

Odkaz dovolatele na usnesení Nejvyššího soudu ze dne 20. 9. 2016,

sen. zn. 29 ICdo 38/2015, uveřejněné pod č. 5/2018 Sbírky soudních rozhodnutí a stanovisek, je zjevně nepřípadný, neboť v něm přijaté závěry, jež řeší otázku (opožděného) splnění poplatkové povinnosti v režimu zákona č. 549/1991 Sb., o soudních poplatcích, ve znění účinném do 29. 9. 2017, se – s ohledem na novelizaci daného předpisu zákonem č. 296/2017 Sb. – již neuplatní (a nejde proto ani o rozpor v rozhodovací praxi dovolacího soudu,

vychází-li odkazované rozhodnutí z jiného právního stavu).

I z takto naposled uvedeného se tedy podává, že předpoklady přípustnosti dovolání (ve smyslu § 237 o. s. ř.) zjevně naplněny nebyly.

Podává-li pak dovolatel dovolání proti usnesení odvolacího soudu (výslovně) „do všech jeho výroků“, ve vztahu k výroku, jímž bylo rozhodnuto o náhradě nákladů řízení, žádnou relevantní argumentaci – natož tu, jež by se vázala k obligatorním náležitostem dovolání podle § 241a odst. 2 o. s. ř. – neuplatňuje, nehledě na to, že proti rozhodnutím odvolacího soudu v části týkající se výroku o nákladech řízení dovolání přípustné není (srov. § 238 odst. 1 písm. h/ o. s. ř.).

Rozhodnutí o náhradě nákladů dovolacího řízení je pak odůvodněno ustanoveními § 243c odst. 3 věty první, § 224 odst. 1 a § 146 odst. 3 o. s. ř. v situaci, kdy dovolání žalovaného bylo odmítnuto a kdy náklady žalobkyně spojené s podáním stručného vyjádření k dovolání nelze v tomto případě považovat za účelně vynaložené k uplatňování nebo bránění práva.

Shora citovaná rozhodnutí Nejvyššího soudu – vydaná po 1. lednu 2001 – jsou dostupná na internetových stránkách Nejvyššího soudu – www.nsoud.cz, rozhodnutí Ústavního soudu na internetových stránkách nalus.usoud.cz.

Poučení: Proti tomuto usnesení není opravný prostředek přípustný.

V Brně dne 10. 2. 2020

Mgr. Petr Kraus

předseda senátu

Zdroj dat je volně dostupný na http://www.nsoud.cz
Přesunout nahoru