Objednat předplatné Zákony pro lidi PLUS
Přidej k oblíbeným

28 Cdo 4289/2019Rozsudek NS ze dne 29.04.2020

HeslaBezdůvodné obohacení
Dobré mravy
Pozemní komunikace
Obec
Zmírnění křivd (restituce)
KategorieC
EcliECLI:CZ:NS:2020:28.CDO.4289.2019.1
Dotčené předpisy

§ 237 o. s. ř. ve znění do 31.12.2013

§ 243e odst. 1,2 o. s. ř. ve znění do 31.12.2013

§ 236 odst. 1 o. s. ř. ve znění do 31.12.2013

§ 104 odst. 1 o. s. ...

více

přidejte vlastní popisek

28 Cdo 4289/2019-309

ČESKÁ REPUBLIKA

ROZSUDEK

JMÉNEM REPUBLIKY

Nejvyšší soud České republiky rozhodl v senátě složeném z předsedkyně senátu JUDr. Olgy Puškinové a soudců JUDr. Jana Eliáše, Ph.D., a Mgr. Petra Krause v právní věci žalobce V. K., narozeného dne XY, bytem XY, zastoupeného JUDr. Radkem Jonášem, Ph.D., advokátem se sídlem v Praze 10, U Roháčových kasáren 1555/10, proti žalovanému hlavnímu městu Praze, se sídlem Magistrátu hl. m. Prahy v Praze 1, Mariánské náměstí 2/2, IČO 000 64 581, zastoupenému JUDr. Petrem Balcarem, advokátem se sídlem v Praze 1, Panská 895/6, o zaplacení částky 2.092.616 Kč s příslušenstvím, vedené u Obvodního soudu pro Prahu 1 pod sp. zn. 38 C 133/2013, o dovolání žalobce proti rozsudku Městského soudu v Praze ze dne 18. dubna 2019, č. j. 54 Co 109/2019-279, ve znění opravného usnesení ze dne 5. prosince 2019, č. j. 54 Co 109/2019-305, a proti rozsudku Obvodního soudu pro Prahu 1 ze dne 6. listopadu 2018, č. j. 38 C 133/2013-237, takto:

I. Řízení o dovolání žalobce proti rozsudku Obvodního soudu pro Prahu 1 ze dne 6. listopadu 2018, č. j. 38 C 133/2013-237, se zastavuje.

II. Rozsudek Městského soudu v Praze ze dne 18. dubna 2019, č. j. 54 Co 109/2019-279, ve znění opravného usnesení ze dne 5. prosince 2019, č. j. 54 Co 109/2019-305, se zrušuje a věc se vrací tomuto soudu k dalšímu řízení.

Odůvodnění:

Žalobce se žalobou došlou soudu prvního stupně dne 6. 5. 2013 domáhal, aby žalovanému byla uložena povinnost zaplatit mu částku 2.092.616 Kč se 7,05 % úrokem z prodlení ročně z částky 2.092.616 Kč od 6. 5. 2013 do zaplacení. Žalobu odůvodnil zejména tím, že je vlastníkem pozemků parc. č. XY, zapsaných u Katastrálního úřadu pro hlavní město Prahu, Katastrálního pracoviště XY, na LV XY pro k. ú. XY (dále též jen „pozemky v k. ú. XY“), a pozemku parc. XY zapsaného u téhož katastrálního úřadu na LV XY pro k. ú. XY, že žalovanému vzniklo bezdůvodné obohacení v období od 6. 5. 2011 do 30. 4. 2013 tím, že tyto pozemky zastavěné stavbami (pozemními komunikacemi) v jeho vlastnictví užíval bezesmluvně a že žalobci za to ničeho nezaplatil, ačkoliv k tomu byl vyzván dopisem ze dne 11. 4. 2013. Celkovou výši požadované částky žalobce odvozoval z cenových výměrů Ministerstva financí, jimiž byla stanovena maximální výše regulovaného nájemného za užívání pozemků k nepodnikatelským účelům, tj. z částky 85 Kč/m2/rok za období od 6. 5. 2011 do 31. 12. 2011 a z částky 120 Kč/m2/rok za období od 1. 1. 2012 do 30. 4. 2013.

Obvodní soud pro Prahu 1 rozsudkem ze dne 10. 10. 2014, č. j. 38 C 133/2013-78, žalobu zamítl a rozhodl o náhradě nákladů řízení. K odvolání žalobce Městský soud v Praze usnesením ze dne 27. 5. 2015, č. j. 54 Co 139/2015-115, rozsudek soudu prvního stupně zrušil a věc mu vrátil k dalšímu řízení. Vytkl mu, že „svůj zamítavý rozsudek založil na dílčích závěrech vyjádřených v nálezu Ústavního soudu sp. zn. I. ÚS 581/14, a to navzdory tomu, že - jak sám zjistil - žalobce předmětné pozemky nenabyl restitucí, ale na základě kupních smluv uzavřených s jejich předchozími vlastníky“, že „mezi účastníky byla dokonce dne 10. 4. 2006 uzavřena nájemní smlouva za účelem zajištění správy a údržby majetku nájemce - žalovaného umístěného mimo jiné též na pozemcích žalobce“, a dále poukázal na rozsudek Nejvyššího soudu sp. zn. 28 Cdo 4250/2014, v němž bylo konstatováno, že „vyřešení právního vztahu mezi vlastníkem pozemku a subjektem spravujícím veřejný statek nepatří k nosným důvodům rozhodnutí, které Ústavní soud jinak zakládá na otázkách týkajících se jedné z překážek vydání pozemku oprávněným osobám v restituci…přičemž závěry o vyloučení závazku z bezdůvodného obohacení nebyly sledovány ani samotným Ústavním soudem v jeho další rozhodovací praxi“; odvolací soud uzavřel, že „již z těchto důvodů proto zatím nemůže napadený rozsudek obstát“.

Obvodní soudu pro Prahu 1 znovu rozhodl rozsudkem ze dne 29. 7. 2016, č. j. 38 C 133/2013-136, tak, že žalobu zamítl, a rozhodl o náhradě nákladů řízení. K odvolání obou účastníků Městský soud v Praze usnesením ze dne 26. 4. 2017, č. j. 54 Co 92/2017-182, rozsudek soudu prvního stupně zrušil a věc mu vrátil k dalšímu řízení. Znovu mu vytkl, že ačkoliv se skutkový stav oproti jeho předchozímu rozhodnutí nezměnil, založil svůj další zamítavý rozsudek opět na dílčích závěrech vyjádřených v nálezu Ústavního soudu sp. zn. I. ÚS 581/14, a dále že nerespektoval závěry uvedené v rozsudku Nejvyššího soudu sp. zn. 28 Cdo 4250/14, jak bylo uvedeno v předchozím kasačním rozhodnutí odvolacího soudu; současně odkázal na nález Ústavního soudu sp. zn. II. ÚS 251/16, v němž bylo konstatováno, že předmětem jeho nálezu sp. zn. I. ÚS 581/14 nebyla otázka náhrady za omezení vlastnického práva, nýbrž řešení střetu mezi restitučním nárokem a konkrétním veřejným zájmem, a dále poukázal i na judikaturu Nejvyššího soudu, z níž vyplývá, že nebyly překonány závěry dosavadní rozhodovací praxe o vzniku bezdůvodného obohacení umístěním stavby pozemní komunikace na pozemku osoby odlišné od vlastníka komunikace i užíváním pozemků coby veřejného prostranství (viz např. usnesení Nejvyššího soudu sp. zn. 28 Cdo 2491/2015, sp. zn. 28 Cdo 5047/2015 a sp. zn. 28 Cdo 2357/2016, a v nich citovaná rozhodnutí), kterými již byla také vyřešena otázka pasivní věcné legitimace v typově obdobných sporech. Odvolací soud uzavřel, že „ve světle ustálené judikatury tak zamítavý rozsudek soudu prvního stupně nemůže obstát“.

Obvodní soud pro Prahu 1 (v pořadí třetím) rozsudkem ze dne 6. 11. 2018, č. j. 38 C 133/2013-237, žalobu zamítl a rozhodl, že žalobce je povinen zaplatit žalovanému náhradu nákladů řízení ve výši 4.500 Kč k rukám jeho zástupce. Po provedeném dokazování (včetně znaleckých posudků) vyšel ze zjištění, že žalobce koupil pozemek (a další pozemky) v k. ú. XY kupní smlouvou uzavřenou s původními vlastníky dne 1. 10. 1998 za kupní cenu ve výši 675.283 Kč (7,57 Kč za m2), že kupní smlouvou ze dne 23. 5. 2000 uzavřenou s V. O. koupil pozemek ve zjednodušené evidenci č. PK 728/1 o výměře 10.678 m2 (původně k. ú. XY), vedený pro k. ú. XY, z nějž vznikly označené pozemky v k. ú. XY (vyjma pozemku parc. XY), které jej téměř v celé ploše kopírují, za kupní cenu ve výši 68.229 Kč (6,39 Kč za m2), a kupní smlouvou uzavřenou taktéž s V. O. dne 9. 5. 2001 koupil pozemek ve zjednodušené evidenci č. PK 683 o výměře 5.057 m2 (později vedený jako parc. XY) za kupní cenu ve výši 35.399 Kč (7 Kč za m2). Na základě těchto kupních smluv je žalobce zapsán jako vlastník nově označených pozemků v katastru nemovitostí. Všechny pozemky v k. ú. XY se nacházejí v sídlišti XY jako části Jihozápadního města v XY vybudovaného v letech 1988 až 1993 pro 13 000 obyvatel na základě územního rozhodnutí na umístění obytného souboru XY vydaného ÚHA pro hl. m. Prahu dne 17. 5. 1984 a stavebního povolení vydaného odborem výstavby ONV v Praze 5 dne 29. 10. 1986 na základě žádosti investora VHMP VS v Praze 1, V Jámě 12, na stavbu 2.12 KBV XY obytného souboru JZH I v XY, k. ú. XY, a to na pozemku parc. XY k. ú. XY, vzniklého sloučením pozemků ve stavebním povolení vyjmenovaných, včetně pozemku PK 728/1, tehdy v k. ú. XY (v tomto stavebním povolení jsou uvedeny i konkrétní smlouvy, z nichž plyne, od jakých subjektů získal stavebník vlastnické právo k pozemkům, na nichž se stavba obytného souboru bude provádět - poznámka NS). Dne 30. 11. 1983 bylo dále Národním výborem hl. m. Prahy, odborem dopravy, vydáno stavební povolení VHMP - výstavbě sídlišť na stavbu „JZM XY, stavba 2.50 PI“ v XY, objekt XY - komunikace MHD - větev 20/1 a 20/2 na objekt XY - komunikace MHD - větev 20. Místními komunikacemi II. a III. třídy ve vlastnictví žalovaného jsou pozemky zastavěny v rozsahu 2.352,49 m2; konkrétně na pozemku parc. XY o výměře 2187 m2 je obratiště pro autobusy MHD na konci komunikace II. třídy ulice XY o výměře 1.171,32 m2, pozemek parc. XY o výměře 19 m2 je patou zemního tělesa tohoto obratiště, stejně jako pozemek parc. XY o výměře 149 m2, na němž se nachází zeleň, pozemek parc. XY o výměře 3.593 m2 tvoří pomocný pozemek, který je součástí komunikací XY, přičemž komunikace XY je na základě rozhodnutí ze dne 29. 2. 2000 zařazena do kategorie místních komunikací II. třídy, komunikace XY jsou na základě rozhodnutí odboru dopravy tehdejšího Místního úřadu městské části Praha 13 ze dne 28. 3. 1997 zařazeny do kategorie místních komunikací III. třídy, na pozemku parc. XY o výměře 447 m2 je místní komunikace ulic XY o výměře 242,72 m2 na základě rozhodnutí téhož správního orgánu ze dne 28. 3. 1997, na pozemku parc. XY o výměře 2.259 m2 je podle rozhodnutí totožného správního orgánu ze dne 28. 3. 1997 místní komunikace III. třídy XY o výměře 927,77 m2, a dále sídlištní pěší komunikace (chodníky), která není zařazena do kategorie místních komunikací a jedná se tak o veřejně přístupnou účelovou komunikaci, pozemek parc. XY o výměře 354 m2 je zemním tělesem komunikace XY, nejedná se však o komunikační zeleň, pozemek parc. XY o výměře 581 m2 je komunikace místního charakteru, přičemž na některých pozemcích se nacházejí i další stavební prvky - opěrné zdi, zatravněné panely, šachty či poklopy kanalizace a ve zbytku jsou pokryty veřejnou zelení. Pozemek parc. XY v k. ú. XY má charakter veřejně přístupné účelové komunikace. Dále soud prvního stupně zjistil, že účastníci uzavřeli dne 10. 4. 2006 nájemní smlouvu na dobu určitou od 1. 11. 2005 do dne uzavření smlouvy směnné nebo kupní smlouvy na převod vlastnictví k pozemkům tvořícím předmět nájmu, na jejímž základě žalobce pronajal žalovanému za částku 302.570,10 Kč ročně ve smlouvě specifikované pozemky, mimo jiné pozemky parc. XY v k. ú. XY a parc. XY v k. ú. XY, a to za účelem zajištění správy a údržby majetku žalovaného umístěného na předmětu nájmu, přičemž účastníci této smlouvy byli oprávněni jí vypovědět i bez uvedení důvodu. Žalovaný dne 14. 3. 2008 tuto nájemní smlouvu vypověděl, mimo jiné též z důvodu, že s ním žalobce neuzavřel účastníky předpokládané smlouvy ohledně pozemků (jejich částí) v k. ú. XY, obec XY (konkrétně pozemků parc. XY a části pozemků parc. XY v k. ú. XY), které byly pro žalovaného potřebné pro výstavbu XY - rychlostní komunikace na severovýchodě Prahy, na niž bylo dne 11. 10. 2001 vydáno rozhodnutí o umístění stavby, přičemž vlastníkem těchto pozemků se žalobce stal na základě kupní smlouvy ze dne 17. 12. 2001, kdy již byly veřejně dostupné územní plány žalovaného. Z vlastní činnosti je pak soudu známo, že žalobce uplatnil v dalších dvou řízeních podanými žalobami nároky na vydání bezdůvodného obohacení za užívání předmětných pozemků žalovaným za období od 1. 5. 2013 do 31. 5. 2015 ve výši 2.412.850 Kč (viz spis Obvodního soudu pro Prahu 1 sp. zn. 20 C 129/2015) a za období od 1. 6. 2015 do 31. 5. 2018 ve výši 3.475.000 Kč (viz spis téhož soudu sp. zn. 35 C 68/2018), přičemž obě tato řízení jsou přerušena do právní moci rozhodnutí v dané věci.

Při právním posouzení věci vyšel soud prvního stupně z § 451 odst. 1 a 2 a § 3 odst. 1 zákona č. 40/1964 Sb., občanský zákoník, ve znění účinném do 31. 12. 2013 - dále jen „obč. zák.“ (§ 3028 odst. 3 věta první zákona č. 89/2012 Sb., občanský zákoník, a dále jeho ustanovení § 6 odst. 1), a dospěl k závěru, že žaloba není důvodná. Především nepovažoval za správný názor žalobce, že stavbami (pozemními komunikacemi) ve vlastnictví žalovaného jsou zastavěny celé plochy pozemků v sídlišti XY, neboť v řízení bylo zjištěno, že místními komunikacemi II. a III. třídy ve vlastnictví žalovaného jsou zastavěny jen v rozsahu 2.352,49 m2, a zbývající části pozemků jsou veřejnými prostranstvími (§ 34 zákona č. 128/2000 Sb., o obcích, a obecně závazná vyhláška č. 5 o místním poplatku za užívání veřejného prostranství vydaná Zastupitelstvem hl. m. Prahy dne 26. 5. 2011, jíž byly s účinností od 1. 6. 2011 zařazeny ulice a chodníky XY mezi veřejná prostranství, stejně jako sídlištní zeleň ohraničená mezi dalšími a vyjmenovanými ulicemi). Na základě toho dovodil, že k vydání bezdůvodného obohacení za užívání veřejných prostranství je pasivně věcně legitimována Městská část Praha 13, a nikoliv žalovaný, a stejně tak je tomu i s pozemky parc. XY, které jsou veřejně přístupnými účelovými komunikacemi. Žaloba ovšem není opodstatněná proto, že uplatněný nárok žalobce je v rozporu s dobrými mravy (§ 3 obč. zák. a § 6 o. z.), jelikož o jeho motivaci k nabytí pozemků v sídlišti XY „nemůže být sporu“. Z provedeného dokazování totiž vyplynulo, že žalobce tyto pozemky, které byly do současné podoby „zpracovány“ v letech 1988 až 1993, nabyl do vlastnictví dobrovolně na základě kupní smlouvy s vědomím, že jejich faktický stav, který mu byl znám, mu neumožňuje je reálně užívat, neboť jejich užívání brání překážka spočívající v realizaci veřejného zájmu, tedy že jsou určeny k tomu, aby plnily funkci veřejného statku, a jako takové byly přístupné každému bez omezení, přičemž jejich účelové určení bylo dáno před tím, než je žalobce koupil. Žalobce tak pro vyprázdněný obsah vlastnického práva nabyl pouze tzv. holé vlastnictví zahrnující jen oprávnění je držet. Až do případné změny územního plánu, která se navíc v dohledné době nejeví reálnou, se tudíž pozemky nemohou stát skutečným předmětem výkonu vlastnických práv žalobce. Žalobce tak nabyl pozemky za účelem konfrontace svých majetkových požadavků s institucí veřejné moci, která řádné užívání pozemků k obecnému užívání garantuje, a to za účelem dosažení zisku, když v roce 2000 je koupil za 68.229 Kč v podobě, v níž se nacházely již od počátku 90. let minulého století, přičemž v tomto řízení a dalších dvou řízeních požaduje za 7 let jejich užívání téměř 8.000.000 Kč. I nájemní smlouva ze dne 10. 4. 2006 se jeví pouze jako jakýsi článek řetězce jednání žalobce umožňujícího mu lepší pozici při konfrontaci žalovaného za účelem dosažení zisku. Na počínání žalobce tudíž nelze pohlížet jinak než jako na ryze spekulativní, které je v rozporu s dobrými mravy. Soud prvního stupně zdůraznil, že odepření výkonu práva pro rozpor s dobrými mravy by mělo zůstat výjimečným prostředkem ochrany práv, ovšem v daném případě nelze žalobci přiznat právo na náhradu bezesmluvního užívání předmětu jeho vlastnictví.

K odvolání žalobce Městský soud v Praze rozsudkem ze dne 18. 4. 2019, č. j. 54 Co 109/2019-279, ve znění opravného usnesení ze dne 5. 12. 2019, č. j. 54 Co 109/2019-305, rozsudek soudu prvního stupně ve výroku o věci samé potvrdil (výrok I.), ve výroku o nákladech řízení jej změnil tak, že žádný z účastníků nemá právo na náhradu nákladů řízení (výrok II.), a rozhodl, že žádný z účastníků nemá právo na náhradu nákladů odvolacího řízení (výrok III.). Odvolací soud vyšel ze skutkových zjištění soudu prvního stupně, a přestože sdílel výhrady žalobce stran přesvědčivosti závěru soudu prvního stupně o míře zastavěnosti jednotlivých pozemků stavbami pozemních komunikací ve vlastnictví žalovaného, do níž je třeba zahrnout všechny jejich stavební součásti (§ 12 zákona č. 13/1997 Sb., o pozemních komunikacích) a příslušenství (§ 13 tohoto zákona), neshledal tuto skutečnost podstatnou pro posouzení dané věci, když jeho rozhodnutí je především založeno na závěru o rozporu uplatněného nároku s dobrými mravy, kterému nelze upřít opodstatněnost a jež navíc sám o sobě představuje dostatečný důvod pro zamítnutí žaloby. S odkazem na konkrétní rozhodnutí Nejvyššího soudu týkající se aplikace § 3 odst. 1 obč. zák. (které citoval v bodu 13. rozhodnutí) odvolací soud zdůraznil, že soud prvního stupně podrobil žalobcem uplatněný nárok na vydání bezdůvodného obohacení komplexnímu hodnocení všech aspektů jednání žalobce a že jeho závěrům nelze nic vytknout. Výsledek tohoto hodnocení jednoznačně svědčí v neprospěch žalobce, který získal pozemky na základě kupní smlouvy od „původního restituenta“, přičemž při jejich nabytí byl obeznámen s jejich stavem, tedy i s tím, že jeho vlastnické právo bude významným způsobem omezeno, přesto je však do svého vlastnictví přijal. „Přitom využití pozemku sloužícího jako veřejné prostranství k právnímu obchodu značí spekulativnost prodeje, kterýžto je uskutečňován s cílem konfrontovat majetkové požadavky vlastníka pozemků s veřejnou mocí, která řádné užívání pozemků garantuje (viz např. nález Ústavního soudu ze dne 1. 7. 2014, sp. zn. I. ÚS 581/14). Tato premisa se uplatní o to více, že ani po přechodu pozemků nebyla očekávatelná změna jejich účelového určení. Je-li pozemek veřejným statkem, je vysoce nepravděpodobné, že by se jeho vlastník v budoucnu domohl změny územního plánu, jež by jako jediná mohla vést k tomu, že by se pozemky staly skutečným předmětem výkonu vlastnického práva. Konečně spekulativní povaze uplatněného nároku nasvědčuje fakt, že žalobcem v tomto řízení požadovaná výše bezdůvodného obohacení několikanásobně převyšuje pořizovací cenu předmětných pozemků, které získal za kupní cenu nepřevyšující částku 8 Kč/m2, přitom však za kalendářní rok 2011 se po žalovaném domáhá vydání bezdůvodného obohacení ve výši 85 Kč/m2/rok a za roky 2012 a 2013 dokonce ve výši 120/m2/rok.

Proti rozsudku odvolacího soudu podal žalobce dovolání z důvodu nesprávného právního posouzení věci, jehož přípustnost ve smyslu § 237 o. s. ř. dovozuje z toho, že odvolací soud se odchýlil od ustálené rozhodovací praxe Ústavního soudu (viz nález sp. zn. II. ÚS 2622/16), konkrétně od nálezu sp. zn. II. ÚS 217/98 [podle něhož „je nepřípustné, aby interpretace soudu byla podřízena spekulativní úvaze typu praesumpce viny, jsou-li soudy povolány k poskytování spravedlivé ochrany práv a oprávněných zájmů účastníků, jakož i k výchově zachovávání zákonů, k čestnému plnění povinností a k úctě k právům spoluobčanů (§ 1 o. s. ř.)“], a rovněž i od ustálené rozhodovací praxe dovolacího soudu. Nesprávné právní posouzení věci odvolacím soudem spočívá podle dovolatele v tom, že „za správné považoval to odůvodnění rozsudku soudu prvního stupně“, v němž soud prvního stupně uvedl, že „o motivaci žalobce k nabytí předmětných pozemků nemůže být sporu…Žalobce nabyl předmětné pozemky za účelem konfrontace svých majetkových požadavků s institucí veřejné moci…a to za účelem dosažení zisku…Na jeho počínání nelze nahlížet jinak, než jako na spekulativní. Takové jednání je v rozporu s dobrými mravy…Požadavek žalobce…považuje soud za nepoctivý a takovému výkonu nelze poskytnout ochranu. Výkon práva žalobce je v rozporu s dobrými mravy“. Toto odůvodnění rozsudku soudu prvního stupně je „zjevně špatné“, neboť: a) „uvedené úvahy jsou zjevně spekulativní a stojí na presumpci viny žalobce, když soud prvního stupně nijak nezkoumal motivaci žalobce ke koupi předmětných pozemků ani důvod, proč pozemky od předchozího vlastníka koupil“, což je v rozporu s nálezy Ústavního soudu sp. zn. II. ÚS 217/98, sp. zn. Pl. ÚS 14/10 a sp. zn. I. ÚS 48/04, dle kterého soud nemůže své závěry vybudovat na „spekulativní úvaze, aniž by v tomto směru provedl jakékoliv dokazování“; b) předmětné pozemky koupil od původní vlastnice (nikoliv restituentky), která „jako již starší dáma neměla zájem řešit problémy s nimi spojené (duplicita, evidence PK, nejasný rozsah zastavěnosti apod.)“, kdy bylo jasné, že s nimi nelze nakládat; stalo se tak několik let poté, co pozemky byly v zásadě ve faktickém stavu jeho dnes, a žalovanému nic nebránilo, aby nabídku koupě dal původní vlastnici sám „dávno před koupí žalobce“; c) „žalovaný nikdy netvrdil nic o motivacích žalobce, o účelu, proč předmětné pozemky nakoupil, o poctivosti jeho počínání“, pouze obecně namítl rozpor výkonu práva žalobce s dobrými mravy, „vše ostatní je kreativní činnost soudu“, přitom však platí obecná zásada, že soud je vázán tvrzeními stran sporu (viz např. rozhodnutí Ústavního soudu sp. zn. III. ÚS 629/01), jinak by byly porušeny zásady spravedlivého procesu zásada rovnosti stran zakotvená v čl. 37 odst. 3 Listiny základních práv a svobod a v čl. 96 odst. I. Ústavy ČR“. „Pokud by soudem vyspekulovaná tvrzení o motivaci, poctivosti a účelovosti počínání žalobce byla tvrzena žalovaným, mohl by žalobce navrhovat důkazy, kterými by se taková tvrzení snažil vyvrátit“; d) závěry soudu prvního stupně jsou navíc v rozporu s rozhodnutími Nejvyššího soudu sp. zn. 28 Cdo 4228/2015 a sp. zn. 28 Cdo 1551/2018, potvrzenými Ústavním soudem (sp. zn. I. ÚS 3459/18); e) „pokud by se dotáhla argumentace soudu o spekulativnosti počínání žalobce do logických závěrů, muselo by dojít k tomu, že původní vlastnice byla de facto vězněm svého vlastnictví předmětných pozemků, protože jakýkoliv jejich prodej by znamenal, že kupující tak činí ze spekulativních důvodů, z nepoctivé motivace, když ví o jejich faktickém stavu“.

Rozsudek soudu prvního stupně je tak dle dovolatele „pro svá vymyšlená tvrzení bez jakýchkoliv důkazů nepřezkoumatelný“ a bylo namístě jej z tohoto důvodu zrušit (viz rozhodnutí Nejvyššího soudu sp. zn. 25 Cdo 4592/2016 a rozhodnutí Ústavního soudu sp. zn. IV. ÚS 1155/16), a to i proto, že pominul závěry znaleckého posudku znalce V. Juppa, který v něm, jakož i při svém výslechu před soudem konstatoval, že všechny předmětné pozemky jsou zastavěny.

Nesprávné právní posouzení věci dále dovolatel spatřuje v tom, že odvolací soud považoval za správný rozsudek soudu prvního stupně, pokud v něm uvedl, že žalobce, „aby si zajistil lepší pozici ve vyjednávání ohledně dispozice se svými pozemky, a tím následného prodeje pozemků v k. ú. XY žalovanému, uzavřel s žalovaným nájemní smlouvu k předmětným pozemkům“, což podle něj nedává žádný smysl. Odvolací soud taktéž nesprávně odkázal na nález Ústavního soudu ze dne 1. 7. 2014, sp. zn. I. ÚS 581/14, ačkoliv jeho závěry opírající se o obiter dictum byly „později revidovány např. v nálezu sp. zn. II. ÚS 2520/15 i v rozhodnutí Nejvyššího soudu sp. zn. 28 Cdo 2328/2017“, a rovněž přehlédl, že původní vlastnice nebyla restituentem. Dovolatel nesouhlasí ani s jeho názorem, že spekulativní povaze jeho nároku nasvědčuje i fakt, že požadovaná výše bezdůvodného obohacení několikanásobně převyšuje pořizovací cenu, přitom však nezmínil, že žalobce vycházel z cenových výměrů Ministerstva financí a z judikatury Nejvyššího soudu (viz např. rozhodnutí tohoto soudu sp. zn. 28 Cdo 2830/2015), přičemž Nejvyšší soud dále uvedl, že pro určení výše bezdůvodného obohacení je částka, za kterou žalobce předmětné pozemky získal, nerozhodná, a že podstatné je, jaký majetkový prospěch získal obohacený (viz např. usnesení Nejvyššího soudu sp. zn. 28 Cdo 896/2011).

Dovolatel navrhl, aby dovolací soud rozsudek odvolacího soudu změnil tak, že plně vyhoví „odvolání žalobce“, nebo případně aby rozsudek odvolacího soudu zrušil a věc mu vrátil k dalšímu řízení.

Žalovaný se v písemném vyjádření k dovolání ztotožnil s rozsudkem odvolacího soudu a navrhl, aby dovolání bylo zamítnuto.

Nejvyšší soud jako soud dovolací (§ 10a občanského soudního řádu) dovolání projednal podle zákona č. 99/1963 Sb., občanský soudní řád, ve znění účinném do 31. 12. 2013 (dále jen „o. s. ř.“), neboť řízení v projednávané věci bylo zahájeno přede dnem 1. 1. 2014 (srov. článek II. bod 2. zákona č. 293/2013 Sb., kterým se mění zákon č. 99/1963 Sb., občanský soudní řád, ve znění pozdějších předpisů, a některé další zákony). Po zjištění, že dovolání proti pravomocnému rozsudku odvolacího soudu bylo podáno oprávněnou osobou (žalobcem), ve lhůtě stanovené v § 240 odst. 1 o. s. ř., a že je přípustné podle § 237 o. s. ř., neboť směřuje proti rozhodnutí odvolacího soudu, jímž se končí odvolací řízení a jež závisí na vyřešení otázky hmotného práva (aplikace § 3 odst. 1 zákona č. 40/1964 Sb., ve znění účinném do 31. 12. 2013, ve vztahu k závěrům vysloveným v nosné části nálezu Ústavního soudu ze dne 1. 7. 2014, sp. zn. I. ÚS 581/14, na nárok na vydání bezdůvodného obohacení), při jejímž řešení se odvolací soud odchýlil od ustálené rozhodovací praxe dovolacího soudu, Nejvyšší soud přezkoumal napadený rozsudek ve smyslu § 242 o. s. ř. bez nařízení jednání (§ 243a odst. 1 věty první o. s. ř.) a dospěl k závěru, že dovolání žalobce je zčásti opodstatněné.

Se zřetelem k § 3028 odst. 1 a 3 zákona č. 89/2012 Sb., občanský zákoník, se právní poměr vzniklý mezi účastníky, jakož i práva a povinnosti z něho vzniklé, řídí zákonem č. 40/1964 Sb., občanský zákoník, ve znění pozdějších předpisů (dále jen „obč. zák.“).

Podle § 3 odst. 1 obč. zák. výkon práv a povinností vyplývajících z občanskoprávních vztahů nesmí bez právního důvodu zasahovat do práv a oprávněných zájmů jiných a nesmí být v rozporu s dobrými mravy.

Rozhodnutí odvolacího soudu je především založeno na závěru, že výsledek hodnocení důkazů soudem prvního stupně jednoznačně svědčí v neprospěch žalobce, který získal pozemky na základě kupní smlouvy od „původního restituenta“, přičemž při jejich nabytí byl obeznámen s jejich stavem, tedy i s tím, že jeho vlastnické právo bude významným způsobem omezeno, přesto je však do svého vlastnictví přijal; přitom využití pozemku sloužícího jako veřejné prostranství k právnímu obchodu značí spekulativnost prodeje, kterýžto je uskutečňován s cílem konfrontovat majetkové požadavky vlastníka pozemků s veřejnou mocí, která řádné užívání pozemků garantuje (viz nález Ústavního soudu ze dne 1. 7. 2014, sp. zn. I. ÚS 581/14).

Ustálená rozhodovací praxe dovolacího soudu ohledně otázky rozporu výkonu práva s dobrými mravy (§ 3 odst. 1 obč. zák.) dovodila, že se jedná o právní normu s relativně neurčitou (abstraktní) hypotézou, tj. o právní normu, jejíž hypotéza není stanovena přímo právním předpisem, a která tak přenechává soudu, aby ji podle svého uvážení v každém jednotlivém případě vymezil sám ze širokého, předem neomezeného okruhu okolností (srov. např. rozsudky Nejvyššího soudu ze dne 9. 12. 2015, sp. zn. 22 Cdo 4755/2014, či ze dne 1. 2. 2017, sp. zn. 28 Cdo 5246/2015, jakož i jeho usnesení ze dne 5. 12. 2002, sp. zn. 21 Cdo 486/2002). Provázanost úsudku soudu o (ne)souladu výkonu uplatňovaného práva s dobrými mravy se skutkovými zjištěními v konkrétní věci v zásadě brání jeho přezkumu v dovolacím řízení, nicméně judikatura Nejvyššího soudu připouští v rámci něho prověřit, zda byly při aplikaci zmiňovaného korektivu dodrženy určité limity bránící jeho svévolnému použití. Judikatura lpí především na patřičně podloženém, jasném a přesvědčivém závěru o rozporu (či souladu) výkonu práva s dobrými mravy, jenž je učiněn na základě komplexního zhodnocení všech rozhodných okolností dané věci (k tomu viz např. rozsudky Nejvyššího soudu ze dne 1. 11. 2006, sp. zn. 26 Cdo 3084/2005, ze dne 11. 11. 2014, sp. zn. 28 Cdo 555/2014, a ze dne 3. 3. 2015, sp. zn. 28 Cdo 4791/2014, dále pak též usnesení Ústavního soudu ze dne 3. 1. 2007, sp. zn. III. ÚS 729/06). Při posuzování sporu ve smyslu § 3 odst. 1 obč. zák. je zároveň zapotřebí dbát toho, že odepření výkonu práva pro rozpor s dobrými mravy by mělo zůstat výjimečným a vést k nalezení spravedlnosti v případech nepřiměřené tvrdosti zákona, nikoliv však k oslabování právní jistoty a ochrany subjektivních občanských práv stanovených zákonem (k tomu srov. např. rozsudek Nejvyššího soudu ze dne 16. 12. 2008, sp. zn. 28 Cdo 1298/2008, či jeho usnesení ze dne 8. 9. 2010, sp. zn. 28 Cdo 2571/2010). Konečný závěr tak bude vždy nutně individuální a úzce provázán se specifiky projednávané věci, a proto jej zpravidla nebude možné bez dalšího zobecnit a aplikovat na skutkově odlišné věci. V kontextu sporu je ovšem třeba mít při hodnocení daného aspektu na paměti, že optikou dobrých mravů je nepochybně možné nahlížet i na výkon jednotlivých oprávnění spjatých s vlastnictvím věci (srov. přiměřeně rozsudek Nejvyššího soudu ze dne 10. 11. 2000, sp. zn. 22 Cdo 740/99, usnesení téhož soudu ze dne 30. 9. 2014, sp. zn. 22 Cdo 1010/2014, či ze dne 25. 3. 2015, sp. zn. 22 Cdo 4065/2014), a tedy i na právo vlastníka věci na vydání bezdůvodného obohacení při (neoprávněném) užívání jeho vlastnictví. Nejvyšší soud ve své rozhodovací praxi přitom již dříve připustil eventualitu, že též o požadavku na vydání bezdůvodného obohacení získaného na straně obce užíváním pozemků jiného subjektu jako veřejného prostranství by mohlo být uvažováno jako o rozporném s dobrými mravy, nastaly-li by zvlášť mimořádné okolnosti (srov. zejména rozsudky Nejvyššího soudu ze dne 11. 2. 2014, sp. zn. 28 Cdo 2030/2013, ze dne 7. 5. 2014, sp. zn. 28 Cdo 3684/2013, či obdobně jeho usnesení ze dne 21. 11. 2017, sp. zn. 28 Cdo 324/2017). Těmi může být vnímán i spekulativní úmysl žalobce při nabývání dotčených pozemků, na nějž pak navázal výkonem svého vlastnického práva takovým způsobem, o němž je možné mít pochybnosti stran jeho souladu s dobrými mravy (srov. zejména usnesení Nejvyššího soudu ze dne 7. 1. 2016, sp. zn. 28 Cdo 1151/2015, či jeho rozsudek ze dne 24. 2. 2015, sp. zn. 28 Cdo 2140/2013). Podle judikatury Ústavního soudu zásada souladu výkonu práv s dobrými mravy představuje významný korektiv, který v odůvodněných případech dovoluje zmírňovat tvrdost zákona a dává soudci prostor pro uplatnění pravidel slušnosti. Pojem dobré mravy nelze vykládat pouze jako soubor mravních pravidel užívaných jako korektiv či doplňující obsahový faktor výkonu subjektivních práv a povinností, ale jako příkaz soudci rozhodovat praeter legem či dokonce contra legem, pokud jde o reprobaci jednání příčícího se dobrým mravům [srov. např. nálezy Ústavního soudu ze dne 29. 1. 2019, sp. zn. IV. ÚS 299/18 (bod 29), ze dne 8. 8. 2013, sp. zn. II. ÚS 3403/11 (body 16-17), a ze dne 5. 6. 2012, sp. zn. IV. ÚS 3653/11, jakož i usnesení Ústavního soudu ze dne 12. 6. 2019, sp. zn. II. ÚS 1344/19].

Ústavní soud v nálezu ze dne 1. 7. 2014, sp. zn. I. ÚS 581/14, na nějž odvolací soud odkázal, v zásadě odmítl vydání věci - veřejně přístupné travnaté plochy s porostem - restituentovi podle zákona č. 229/1991 Sb., o úpravě vlastnických vztahů k půdě a jinému zemědělskému majetku, ve znění pozdějších předpisů (dále jen „zákon o půdě“), která podléhá veřejnoprávní regulaci, jež neumožňuje realizovat kteroukoliv ze složek vlastnických oprávnění. V nosné části (bodu 31. a 32.) tohoto nálezu Ústavní soud (mimo jiné) dovodil, že „realizace vlastnického práva předpokládá možnost výkonu vlastnických oprávnění - práva věc užívat, požívat její eventuální plody, nepřetržitě ji držet a případně s ní disponovat (ius utendi et fruendi, possidendi, disponendi). Konkrétní okolnosti tohoto případu však restituentovi brání ve výkonu jakékoli ze složek vlastnického práva. Individuální užívání veřejně přístupné travnaté plochy s porostem nepřipadá v úvahu. Totéž platí o držbě pozemku - ta by byla vzhledem k veřejné přístupnosti pozemku permanentně rušena. Jako relevantní se může jevit možnost s pozemkem disponovat, což by se dalo extenzivně dovodit ze závěrů nálezu Ústavního soudu sp. zn. II. ÚS 747/2000. Není však reálné ani právně přípustné, kdyby měl restituent využívat pozemek, který by mu byl vydán ve výše popsaném stavu, k právnímu obchodu. Pak by nezbývalo než dovodit, že v případě převodu pozemku z restituenta na jinou osobu by šlo o prodej spekulativní, uskutečňovaný s cílem konfrontovat majetkové požadavky vlastníka pozemku s institucí veřejné moci, která řádné užívání pozemku garantuje. Převod pozemku by se ocitl v rozporu s dobrými mravy, což v aktuální podobě zapovídá ustanovení § 2 odst. 3 občanského zákoníku. Takto vytyčené premisy platí tím spíše, že ani po případné naturální restituci, ale ani po případném převodu pozemku by se nedala očekávat změna jeho účelového určení. Je-li pozemek veřejným statkem, pak je vysoce nepravděpodobné, že by restituent či jiný vlastník pozemku dosáhl v budoucnu změny územního plánu, která by jediná mohla vést k tomu, že by se pozemek stal skutečným předmětem výkonu vlastnických oprávnění. Shrnuto: rozhodnutím ve prospěch oprávněné osoby s následnou restitucí předmětného pozemku by došlo ke vzniku tzv. holého vlastnictví (nuda proprietas), což není účelem restitučního procesu, jinak zajisté směřujícího k alespoň částečnému zmírnění majetkových křivd způsobených oprávněným osobám totalitní mocí v rozhodném období. Pro vyprázdněný obsah konkrétního vlastnického práva vede analýza prvního kroku testu proporcionality k závěru o výlučném naplnění funkce veřejného statku a nemožnosti výkonu vlastnických oprávnění jednotlivce. Jak ke kolizi základního práva a veřejného statku uvádí plenární nález Ústavního soudu ze dne 9. 10. 1996, sp. zn. Pl. ÚS 15/96, je nutné stanovit podmínky, při jejichž splnění má prioritu buď základní právo, nebo veřejný statek. Základem je tedy maxima, podle níž lze omezit základní právo pouze v zájmu jiného základního práva či svobody nebo - což je relevantní nyní - v zájmu veřejného statku jako hodnoty. Výsledek testu proporcionality v jeho prvním kroku tedy nezbývá než vyhodnotit tak, že účel omezení základního práva, jehož předpokladem je nabytí vlastnického práva k pozemku formou restituce, nemůže být naplněn. Zjištěné skutečnosti a jejich právní důsledky svědčí ve prospěch zachování veřejného statku a užívání pozemku dosavadním způsobem“.

Nejvyšší soud v rozsudku ze dne 7. 4. 2015, sp. zn. 28 Cdo 4250/2014, mimo jiné uvedl, že pasáž (obiter dictum; body 40. a 41.) odůvodnění nálezu Ústavního soudu sp. zn. I. ÚS 581/14 o vyřešení právního vztahu mezi vlastníkem pozemku a subjektem spravujícím veřejný statek nepatří k nosným důvodům rozhodnutí, které Ústavní soud jinak zakládá na otázkách týkajících se jedné z překážek vydání pozemku oprávněným osobám v restituci [výklad a aplikace ustanovení § 11 odst. 1 písm. c) zákona č. 229/1991 Sb., o úpravě vlastnických vztahů k půdě a jinému zemědělskému majetku ve znění pozdějších předpisů], nehledě na to, že citované závěry o vyloučení závazku z bezdůvodného obohacení nebyly sledovány ani samotným Ústavním soudem v jeho další rozhodovací praxi (srov. např. jeho nález ze dne 16. 11. 2014, sp. zn. II. ÚS 3624/13). Dále srov. též rozsudky Nejvyššího soudu ze dne 5. 4. 2017, sp. zn. 28 Cdo 2093/2016, a ze dne 16. 7. 2018, sp. zn. 28 Cdo 430/2017.

V posuzované věci bylo soudem prvního stupně zjištěno, že žalobce kupní smlouvu ze dne 23. 5. 2000 o převodu vlastnického práva k původnímu pozemku č. PK 728/1 v k. ú. XY (dříve k. ú. XY), jakož i kupní smlouvu ze dne 9. 5. 2001 o převodu vlastnického práva k pozemku č. PK 683 v k. ú. XY uzavřel s V. O., která v té době byla zapsána jako jejich vlastnice v katastru nemovitostí. Stejně tak i smlouvu ze dne 1. 10. 1998 o převodu vlastnického práva k pozemku v k. ú. XY žalobce uzavřel s původními vlastníky. Odvolací soud oproti tomuto zjištění soudu prvního stupně, vycházel při právním posouzení věci v napadeném rozsudku z toho, žalobce „získal pozemky na základě kupní smlouvy od původního restituenta“, ačkoliv v tomto ohledu žádné dokazování neprováděl a ačkoliv již ve svých dřívějších kasačních rozhodnutích (jimiž zrušil obě předchozí rozhodnutí soudu prvního stupně a pokaždé mu věc vrátil k dalšímu řízení) výslovně poukázal na to, že v řízení bylo zjištěno, že žalobce předmětné pozemky nenabyl restitucí, ale na základě kupních smluv uzavřených s jejich předchozími vlastníky“, a soudu prvního stupně v nich výslovně a opakovaně vytkl, že svá zamítavá rozhodnutí založil na dílčích závěrech vyjádřených v nálezu Ústavního soudu ze dne 1. 7. 2014, sp. zn. I. ÚS 581/14, citovaných shora. Přesto odvolací soud v napadeném rozsudku sám (nesprávně) na dílčí závěry vyslovené v nosné části odůvodnění tohoto nálezu Ústavního soudu odkázal a při právním posouzení věci z nich vycházel, i když na danou věc (v níž žalobce uplatnil jím tvrzený nárok na náhradu za bezdůvodné obohacení vzniklého umístěním staveb pozemních komunikací žalovaného na pozemcích, ohledně nichž je žalobce zapsán jako jejich vlastník v katastru nemovitostí) nikterak nedopadají, neboť se týkají překážky vydání pozemku oprávněné osobě dle zákona o půdě, spočívající v tom, že pozemek podléhá veřejnoprávní regulaci, jež neumožňuje restituentovi realizovat kteroukoliv ze složek vlastnických oprávnění. V dané věci však nešlo o převod pozemku z restituenta na jinou osobu, kterýžto „by bylo možno označit za prodej spekulativní, uskutečňovaný s cílem konfrontovat majetkové požadavky vlastníka pozemku s institucí veřejné moci, která řádné užívání pozemku garantuje, takže převod pozemku (z restituenta na jinou osobu) by se ocitl v rozporu s dobrými mravy (což v aktuální podobě zapovídá ustanovení § 2 odst. 3 občanského zákoníku)“, jak Ústavní soud v citovaném nálezu dovodil, jelikož žalobce nebyl dle zjištěného skutkového stavu věci restituentem předmětných pozemků, které by kupními smlouvami převáděl na jinou osobu, nýbrž dle uzavřených kupních smluv (shora citovaných) byl kupujícím pozemků od osob zapsaných v katastru nemovitostí jako jejich vlastníci.

Z hlediska závěrů shora citované ustálené rozhodovací praxe dovolacího soudu k aplikaci § 3 odst. 1 obč. zák. ve sporech o vydání bezdůvodného obohacení v konfrontaci s citovanými dílčími závěry vyslovenými Ústavním soudem v nosné části (bodech 31. a 32.) nálezu ze dne 1. 7. 2014, sp. zn. I. ÚS 581/14, které na danou věc nedopadají, proto rozhodnutí odvolacího soudu (již) z uvedených důvodů nemůže obstát, neboť je vzhledem ke skutkovému zjištění učiněnému již soudem prvního stupně, že žalobce koupil předmětné pozemky na základě kupních smluv uzavřených s osobami zapsanými v katastru nemovitostí jako jejich vlastníci, zcela nepřiměřený a tudíž nesprávný.

Další pochybení odvolacího soudu při právním posouzení dané věci, vycházející taktéž z nesprávného předpokladu, že žalobce „získal pozemky na základě kupní smlouvy od původního restituenta“, spočívá v tom, že se nezabýval žalobcem v řízení opakovaně poukazovanou okolností [zdůrazňovanou v jeho odvoláních proti dřívějším rozhodnutím soudu prvního stupně, která odvolací soud reprodukoval ve svých kasačních rozhodnutích, a dále i ve vyjádření žalobce při jednání soudu prvního stupně dne 29. 7. 2016 (viz čl. 134 p. v.), jak se z obsahu spisu podává], že V. O. nezískala předmětné pozemky PK č. 728/1 a PK č. 683 v k. ú. XY v restituci, nýbrž že byla jejich „původní vlastnicí“.

V posuzované věci bylo již soudem prvního stupně zjištěno a podává se též z obsahu spisu, že všechny pozemky v k. ú. XY, které žalobce koupil od V. O. kupními smlouvami ze dne 23. 5. 2000 (pozemek č. PK 728/1 v k. ú. XY), a ze dne 9. 5. 2001 (pozemek č. PK 683), z nichž vznikly stávající předmětné pozemky v k. ú. XY, se nacházejí v sídlišti XY vybudovaném v letech 1988 až 1993 na základě územního rozhodnutí na umístění obytného souboru XY vydaného ÚHA pro hl. m. Prahu ze dne 17. 5. 1984 a stavebního povolení vydaného dne 29. 10. 1986 odborem výstavby ONV v Praze 5 na stavbu 2.12 KBV XY. obytného souboru JZH I v Praze 5, k. ú. XY, a to na pozemku parc. XY k. ú. XY, vzniklého sloučením pozemků ve stavebním povolení vyjmenovaných, včetně pozemku PK 728/1, tehdy v k. ú. XY, a že dne 30. 11. 1983 bylo dále Národním výborem hl. m. Prahy, odborem dopravy, vydáno stavební povolení Výstavbě hlavního města Prahy - Výstavbě sídlišť na stavbu „JZM XY, stavba 2.50 PI“ v Praze 5, objekt XY - komunikace MHD - větev 20/1 a 20/2 na objekt XY - komunikace MHD - větev 20.

Z obsahu spisu dále vyplývá, že žalobce již v odvolání proti v pořadí prvnímu citovanému rozsudku soudu prvního stupně zdůrazňoval, že on „ani jeho právní předchůdci nikdy neztratili vlastnické právo k předmětným pozemkům, a tedy nejsou nemovitostmi, ke kterým by se obnovovalo vlastnické právo podle restitučních předpisů“, neboť ze stavebních povolení ze dne 30. 11. 1983 a ze dne 29. 10. 1986 vyplývá, že s jeho právní předchůdkyní V. O. nebylo jednáno jako s účastníkem řízení, že žalovaný nepředložil žádné důkazy, které by prokazovaly, že V. O. vyjádřila souhlas s realizací staveb v rámci budování předmětného sídliště na jejích pozemcích nebo že by jí byla vyplacena nějaká náhrada nebo kompenzace a že V. O. „po změně společenských poměrů nebyla schopna vyřešit komplikovaný právní vztah, který vznikl bez jejího zavinění, a převedla předmětné pozemky na žalobce s vědomím, že bude na něm, aby vyřešil situaci, která historicky vznikla“. Totožnou argumentaci žalobce uvedl i v odvolání proti v pořadí druhému citovanému rozsudku soudu prvního stupně. Dále z obsahu spisu vyplývá (viz čl. 44), že žalobce v souvislosti s uzavřením kupní smlouvy ze dne 23. 5. 2000 (pozemek č. PK 728/1 v k. ú. XY) učinil dne 14. 6. 2000 písemné prohlášení, v němž uvedl, že si je „vědom duplicitního zápisu vlastnictví na LV XY vedeného Katastrálním úřadem Praha-město v katastrálním území XY, pro organizaci ČR - IROP - inženýrská a realitní organizace, XY“, a dále prohlásil, že „byl seznámen s tím, jak k duplicitnímu zápisu vlastnictví k nemovitosti došlo“.

Přes uvedená skutková zjištění soudu prvního stupně, jakož i přes zmíněné skutečnosti vyplývající z obsahu spisu, se odvolací soud nezabýval otázkou, zda V. O. byla v době uzavření kupních smluv ze dne 23. 5. 2000 a ze dne 9. 5. 2001 se žalobcem vlastnicí pozemků č. PK 728/1 a č. PK 683 v k. ú. XY, ačkoliv tyto pozemky byly již v letech 1988 až 1993 státem zastavěny sídlištěm V. O., resp. původní pozemek PK č. 728/1 byl zastavěn pozemními komunikacemi, jejich součástmi a příslušenstvím, nyní ve vlastnictví žalovaného.

Pakliže by vyplývalo „ze stavebních povolení ze dne 30. 11. 1983 a ze dne 29. 10. 1986, že s V. O. nebylo jednáno jako s účastníkem řízení“, jak žalobce tvrdí, tedy že by stát před započetím výstavby sídliště XY v 80. letech minulého století označené pozemky nezískal do vlastnictví smlouvou (kupní či jinou smlouvou) či správním rozhodnutím, pak se zřejmě mohlo jednat o převzetí pozemků č. PK 728/1 v k. ú. S. a č. PK 683 v k. ú. S. státem od V. O. bez právního důvodu.

Nárok na restituci majetku, který byl v rozhodném období, tj. v době od 25. 2. 1948 do 1. 1. 1990 státem převzat bez právního důvodu, byl přiznáván zákonem o půdě, konkrétně jeho ustanovením § 6 odst. 1 písm. p), podle něhož oprávněným osobám budou vydány nemovitosti, které přešly na stát nebo na jinou právnickou osobu v důsledku převzetí nemovitostí bez právního důvodu.

V tomto ohledu ustálená rozhodovací praxe dovodila, že uvedené pravidlo se uplatní jen pro ty věci, které na stát skutečně bez právního důvodu přešly, jinak řečeno na ty, jejichž držby se stát ujal prostřednictvím svých orgánů nebo podniků, příp. jiných osob (srov. např. rozsudek Nejvyššího soudu ze dne 17. 2. 2006, sp. zn. 22 Cdo 25/2006). Převzetím věci státem bez právního důvodu ve smyslu restitučních předpisů se totiž rozumí převzetí držby, a to i držby neoprávněné (srov. např. rozsudek Nejvyššího soudu ze dne 13. 12. 2006, sp. zn. 22 Cdo 18/2006, uveřejněný pod č. 62/2008 Sbírky soudních rozhodnutí a stanovisek). Pokud stát fakticky převzal nemovitosti do své držby (a po stránce formální buď nedošlo k relevantnímu právnímu úkonu - správnímu rozhodnutí, uzavření smlouvy, nebo byl provedený úkon provázen vadami) a dotčená osoba (její nástupce), jež takto věc pozbyla bez právního důvodu, mohla v zákonem stanovených lhůtách uplatnit právo na vydání věci podle restitučních předpisů, pak se nemohla domáhat prosazení svého práva cestou žaloby na určení vlastnictví k věci a nemohla uspět ani ve sporu vyvolaném duplicitním zápisem do katastru nemovitostí (srov. např. rozsudky Nejvyššího soudu ze dne 14. 12. 2010, sp. zn. 28 Cdo 3750/2010, ze dne 14. 12. 2010, sp. zn. 28 Cdo 2026/2010, či ze dne 22. 2. 2017, sp. zn. 3361/2016). Pokud však nemovitosti přešly v rozhodném období na stát bez právního důvodu a přitom byly v době, v níž bylo možno uplatnit restituční nárok na jejich vydání, evidovány v katastru nemovitostí jako vlastnictví fyzických osob, které též nemovitosti užívaly, pak však nezaniklo vlastnické právo těchto osob marným uplynutím lhůty k uplatnění nároku na vydání věci podle restitučních předpisů; v takovém případě měli (mají) vlastníci právo na ochranu podle obecných právních předpisů (srov. např. rozsudek Nejvyššího soudu ze dne 22. 11. 2010, sp. zn. 22 Cdo 2700/2010). Za určitých skutkových okolností, zejména když účastník neměl k uplatnění práva podle restitučního předpisu žádný rozumný důvod, neboť jeho vlastnické právo nebylo v rozhodné době nikým zpochybňováno a proto nelze mít za to, že by se postupem podle obecných předpisů snažil obcházet restituční předpisy, pak ani v takovém případě nelze soudní ochranu cestou obecných předpisů vyloučit (srov. např. rozsudky Nejvyššího soudu ze dne 19. 11. 2013, sp. zn. 22 Cdo 4560/2011, nebo ze dne 8. 9. 2010, sp. zn. 28 Cdo 2609/2010; z judikatury Ústavního soudu např. nálezy ze dne 20. 10. 2009, sp. zn. I. ÚS 709/09, ze dne 16. 4. 2013, sp. zn. I. ÚS 3206/10, nebo ze dne 29. 12. 2009, sp. zn. IV. ÚS 42/09).

Pakliže se tedy odvolací soud nikterak nezabýval posouzením předběžných otázek, zda V. O. byla vlastnicí původních označených pozemků, tedy zda byla oprávněna je na žalobce kupními smlouvami převést, resp. zda se žalobce na základě označených kupních smluv uzavřených s ní stal vlastníkem těchto pozemků (následně přečíslovaných), na jejichž řešení pak závisí otázka aktivní věcné legitimace žalobce v daném sporu [z ustálené rozhodovací praxe dovolacího soudu - srov. např. rozsudky Nejvyššího soudu ze dne 20. 3. 2001, sp. zn. 25 Cdo 845/99, ze dne 25. 10. 2006, sp. zn. 33 Odo 1405/2005, ze dne 8. 1. 2008, sp. zn. 30 Cdo 199/2007, ze dne 13. 3. 2012, sp. zn. 28 Cdo 1321/2011, ze dne 11. 2. 2014, sp. zn. 28 Cdo 2746/2013, ze dne 23. 4. 2018, sp. zn. 28 Cdo 138/2018, nebo usnesení Nejvyššího soudu ze dne 24. 4. 2013, sp. zn. 28 Cdo 2613/2012 - vyplývá, že aktivně legitimovaným v řízení o vydání bezdůvodného obohacení, spočívajícího v užívání cizího pozemku bez právního důvodu, je vlastník takového pozemku (§ 456 věta první obč. zák.)], je jeho právní posouzení věci neúplné a tudíž nesprávné. Stejný závěr dovolacího soudu se taktéž týká i kupní smlouvy ze dne 1. 10. 1998, kterou žalobce koupil od „původních vlastníků“ pozemek v k. ú. D., jejíž existenci odvolací soud zcela přehlédl.

Současně z uvedeného vyplývá, že je předčasný závěr odvolacího soudu, že žalobcem uplatněný nárok na poskytnutí náhrady za bezdůvodné obohacení (§ 458 odst. 1 věta druhá obč. zák.) je v rozporu s dobrými mravy (§ 3 odst. 1 obč. zák.).

Protože nejsou podmínky pro zastavení dovolacího řízení, pro odmítnutí dovolání, pro zamítnutí dovolání nebo pro změnu rozhodnutí odvolacího soudu, a protože rozsudek odvolacího soudu není správný, Nejvyšší soud jej zrušil (§ 243e odst. 1 o. s. ř.) a věc vrátil Městskému soudu v Praze k dalšímu řízení (§ 243e odst. 2 věta první o. s. ř.).

Z ustanovení § 236 odst. 1 o. s. ř. plyne, že dovolání je mimořádným opravným prostředkem, jímž lze napadnout pravomocná rozhodnutí odvolacího soudu, pokud to zákon připouští. Občanský soudní řád tudíž ani neupravuje funkční příslušnost soudu pro projednání dovolání proti rozhodnutí soudu prvního stupně. Nedostatek funkční příslušnosti je takovým nedostatkem podmínky řízení, který nelze odstranit. Nejvyšší soud proto řízení o dovolání žalobce, které směřuje proti rozsudku Obvodního soudu pro Prahu 1 ze dne 6. 11. 2018, č. j. 38 C 133/2013-237, podle § 104 odst. 1 věty první ve spojení s § 243b o. s. ř. zastavil (srov. např. usnesení Nejvyššího soudu ze dne 31. 8. 1999, sp. zn. 20 Cdo 1574/99, uveřejněné v časopisu Soudní judikatura pod č. 45/2000).

Právní názory vyslovené Nejvyšším soudem v tomto rozhodnutí jsou pro odvolací soud (jakož i pro soud prvního stupně) v dalším řízení závazné (§ 243g odst. 1, § 226 odst. 1 o. s. ř.).

V novém rozhodnutí ve věci bude rozhodnuto i o náhradě nákladů řízení včetně nákladů dovolacího řízení (§ 243g odst. 1 věta druhá o. s. ř.).

Poučení: Proti tomuto rozhodnutí není přípustný opravný prostředek.

V Brně dne 29. 4. 2020

JUDr. Olga Puškinová

předsedkyně senátu

Zdroj dat je volně dostupný na http://www.nsoud.cz
Přesunout nahoru