Objednat předplatné Zákony pro lidi PLUS
Přidej k oblíbeným

28 Cdo 4269/2019Rozsudek NS ze dne 12.02.2020

HeslaCírkev (náboženská společnost)
Zemědělská půda
Zmírnění křivd (restituce)
Stavba
KategorieC
EcliECLI:CZ:NS:2020:28.CDO.4269.2019.1
Dotčené předpisy

§ 3 písm. b) předpisu č. 428/2012 Sb.

§ 9 předpisu č. 428/2012 Sb.

§ 8 odst. 1 písm. a) předpisu č. 428/2012 Sb.


přidejte vlastní popisek

28 Cdo 4269/2019-142

ČESKÁ REPUBLIKA

ROZSUDEK

JMÉNEM REPUBLIKY

Nejvyšší soud České republiky rozhodl v senátě složeném z předsedy senátu JUDr. Michaela Pažitného, Ph.D., a soudců Mgr. Petra Krause a Mgr. Zdeňka Sajdla v právní věci žalobkyně Římskokatolické farnosti Petrovice u Rakovníka, se sídlem v Petrovicích 31, identifikační číslo osoby: 47018542, zastoupené JUDr. Jakubem Křížem, Ph.D., advokátem se sídlem v Praze 1, Týnská 633/12, za účasti České republiky – Státního pozemkového úřadu, se sídlem v Praze 3, Husinecká 1024/11a, identifikační číslo osoby: 01312774, jednající prostřednictvím Úřadu pro zastupování státu ve věcech majetkových, se sídlem v Praze 2, Rašínovo nábřeží 390/42, identifikační číslo osoby: 69797111, o vydání věci a o nahrazení rozhodnutí správního orgánu, vedené u Krajského soudu v Praze pod sp. zn. 38 C 88/2016, o dovolání účastnice řízení proti rozsudku Vrchního soudu v Praze ze dne 9. července 2019, č. j. 3 Co 60/2018-122, takto:

Rozsudek Vrchního soudu v Praze ze dne 9. července 2019, č. j. 3 Co 60/2018-122, se ruší; současně se, vyjma výroku I., ruší rozsudek Krajského soudu v Praze ze dne 16. 1. 2018, č. j. 38 C 88/2016 – 103, a věc se v tomto rozsahu vrací Krajskému soudu v Praze k dalšímu řízení.

Odůvodnění:

Krajský soud v Praze (dále „soud prvního stupně“) rozsudkem ze dne 16. 1. 2018, č. j. 38 C 88/2016 – 103, zastavil řízení v části, ve které se žalobkyně domáhala vydat zemědělské nemovitosti, a to pozemek parc. č. 209/28 – ostatní plocha, o výměře 176 m2, pozemek parc. č. 209/29 – zahrada, o výměře 175 m2 a pozemek parc. č. 209/30 – zahrada, o výměře 42 m2, vše v obci a katastrálním území Slabce, jež vznikly oddělením provedeným geometrickým plánem, vyhotoveným Grid, a. s. pod číslem plánu 414-57/2017, jenž je nedílnou součástí rozsudku (výrok I.). Soud prvního stupně vydal žalobkyni zemědělské nemovitosti, a to pozemek parc. č. 209/1 – ostatní plocha, o výměře 664 m2, pozemek

parc. č. 209/4 – zahrada, o výměře 969 m2 a pozemek parc. č. 209/5 – zahrada, o výměře 1.376 m2, vše v obci a katastrálním území Slabce, jež vznikly oddělením provedeným geometrickým plánem, vyhotoveným Grid, a. s. pod číslem plánu 414-57/2017, jenž je nedílnou součástí rozsudku – dále „předmětné pozemky“ (výrok II.). Dále soud prvního stupně konstatoval, že rozsudkem se nahrazuje rozhodnutí Státního pozemkového úřadu, Krajského pozemkového úřadu ze dne 23. 12. 2015, č. j. SPU 638927/2015/36/Skl, sp. zn. 6RP12179/2013-537213 (výrok III.). Účastnici řízení rovněž uložil povinnost nahradit žalobkyni k rukám jejího zástupce náklady řízení ve výši 39.485,68 Kč (výrok IV.).

Vrchní soud v Praze (dále „odvolací soud“) k odvolání účastnice řízení rozsudkem ze dne 9. 7. 2019, č. j. 3 Co 60/2018 – 122, rozsudek soudu prvního stupně ve výrocích II. A III. potvrdil v tom správném znění, že se nahrazuje rozhodnutí Státního pozemkového úřadu, Krajského pozemkového úřadu pro Středočeský kraj ze dne 23. 12. 2015, č. j. SPU 638927/2015/36/Skl, sp. zn. 6RP12179/2013-537213 (výrok I.). Odvolací soud dále změnil výrok IV. rozsudku soudu prvního stupně tak, že účastnice řízení je povinna nahradit žalobkyni k rukám jejího zástupce náklady řízení ve výši 30.404,- Kč (výrok II.). Účastnici řízení rovněž uložil povinnost nahradit žalobkyni k rukám jejího zástupce náklady odvolacího řízení ve výši 8.228,- Kč (výrok III.).

Soudy obou stupňů vyšly ze zjištění, že předmětné pozemky lze po jejich oddělení geometrickým plánem žalobkyni vydat (a ohledně nich nahradit rozhodnutí správního orgánu), neboť nejsou nezbytně nutné k užívání staveb bytových domů stojících na pozemcích parc. č. 216 a parc. č. 217, jakož ani k užívání sousedních řadových rodinných domků. Přístup k bytovým domům je zajištěn od veřejné komunikace, přičemž zachování přístupu zadním vchodem, pískoviště pro děti, jakož ani umístění popelnic a parkování vozidel na předmětných, nejsou nezbytnými nutnostmi k užívání stavby. Dále odvolací soud uvedl, že z dokazování před soudem prvního stupně nevyplývá namítané vedení inženýrských sítí pod předmětnými pozemky, jakož nepřisvědčil ani námitce o nabytí tzv. holého vlastnictví žalobkyní, neboť nebylo tvrzeno (a ani prokazováno), že by předmětné pozemky tvořily ve smyslu ustanovení § 34 zákona č. 128/2000 Sb., o obcích, veřejné prostranství.

Proti rozsudku odvolacího soudu (výslovně toliko výroku I., jíž byl potvrzen rozsudek soudu prvního stupně ve výrocích II. a III.) podala účastnice řízení dovolání, považujíc je za přípustné ve smyslu ustanovení § 237 zákona č. 99/1963 Sb., občanského soudního řádu, ve znění pozdějších předpisů (dále „o. s. ř.“). Má za to, že se odvolací soud při řešení právní otázky „užití pravidel při výkladu výlukových ustanovení § 11 odst. 1 písm. c) zákona č. 229/1991 Sb., o úpravě vlastnických vztahů k půdě a jinému zemědělskému majetku, ve znění pozdějších předpisů (dále „zákon o půdě“), respektive ustanovení

§ 8 odst. 1 písm. a) zákona č. 428/2012 Sb., o majetkovém vyrovnání s církvemi a náboženskými společnostmi a o změně některých zákonů, ve znění nálezu Ústavního soudu publikovaného pod č. 177/2013 Sb. (dále „zákon č. 428/2012 Sb.“)“, odchýlil od ustálené rozhodovací praxe dovolacího soudu představované závěry vyjádřenými v rozsudku Nejvyššího soudu ze dne 30. 5. 2018, sp. zn. 28 Cdo 4343/2017 (tento rozsudek je, stejně jako dále citovaná rozhodnutí dovolacího soudu, přístupný na internetových stránkách Nejvyššího soudu http://www.nsoud.cz) a od dalších v dovolání konkretizovaných rozhodnutí. Současně uplatňuje dovolací důvod nesprávného právního posouzení věci (§ 241a odst. 1 o. s. ř.) při výkladu a aplikaci ustanovení § 8 odst. 1 písm. a) zákona č. 428/2012 Sb. odvolacím soudem. Dovolatelka připomíná, že předmětné pozemky bezprostředně souvisejí a jsou také nezbytné pro užívání bytových domů. Z provedeného dokazování přitom vyplývá, že předmětné pozemky jsou jako zahrady užívány obyvateli bytových domů, nacházejí se na nich travnaté plochy, zadní vchody do domů a slouží i k parkování vozidel. Je tudíž zřejmé, že je dána funkční souvislosti mezi objekty a pozemky, tyto tvoří jeden funkční celek bez přerušení (areál) a naturální restituce by žalobkyni neumožnila jejich plné využití k původnímu účelu (žalobkyně by získala pouze tzv. holé vlastnictví). Dovolatelka dále poukazuje na závěry vyjádřené v rozsudku Nejvyššího soudu ze dne 24. 5. 2017,

sp. zn. 28 Cdo 5045/2015, a v rozsudku Nejvyššího soudu ze dne 15. 3. 2016, sp. zn. 28 Cdo 4460/2015, z nichž - i pro poměry projednávané věci - dovozuje, že případné vydání nemovitostí tvořících funkční celek je sice možné, nicméně vždy vyžaduje pečlivé zvážení konkrétních podmínek, přičemž v případě oddělení některých pozemků by neměla být dotčena funkční propojenost staveb a pozemků do té míry, aby byla porušena některá z funkcí, kterou areál plní. Účastnice řízení navrhla, aby dovolací soud rozsudek odvolacího soudu, jakož i rozsudek soudu prvního stupně, zrušil a věc vrátil soudu prvního stupně k dalšímu řízení.

Žalobkyně ve vyjádření k dovolání nesouhlasí s argumentací účastnice řízení a má ji za nesprávnou. Připomíná, že dovolatelkou odkazovaná rozhodnutí Nevyššího soudu se nijak nedotýkají problematiky funkční souvislosti pozemků s bytovými či rodinnými domy. Námitky o překážce pro naturální restituci předmětných pozemků dovolatelka staví, dle mínění žalobkyně, na polemice se skutkovými závěry soudů obou stupňů, které ovšem při svém rozhodování velmi pečlivě zvažovaly konkrétní místní podmínky a rovněž to, zda oddělením částí předmětných pozemků nedojde k porušení některých funkcí, které sousední stavby plní. Žalobkyně dále poukazuje na neaplikovatelnost judikatorních závěrů z těch rozhodnutí dovolacího soudu (dovolatelkou označených), jež řeší problematiku funkčních celků na pozadí jiných skutkových okolností (sídliště, místní komunikace, letiště, rekreační areál). Navrhuje, aby dovolací soud dovolání odmítl, popřípadě zamítl.

Nejvyšší soud České republiky jako soud dovolací (§ 10a o. s. ř.) o dovolání rozhodl podle občanského soudního řádu ve znění účinném od 30. 9. 2017, neboť dovoláním napadené rozhodnutí odvolacího soudu bylo vydáno dne 9. 7. 2019 (srovnej čl. II, bod 2. zákona č. 296/2017 Sb.); po zjištění, že dovolání bylo podáno proti pravomocnému rozhodnutí odvolacího soudu, u něhož to zákon připouští (§ 236 odst. 1 o. s. ř.), že bylo podáno v zákonné lhůtě oprávněnou osobou – účastníkem řízení (§ 240 odst. 1, věta první, o. s. ř.), za niž jedná pověřený zaměstnanec, jenž má právnické vzdělání [§ 241 odst. 2 písm. b) o. s. ř.] a že byl uplatněn dovolací důvod nesprávného právního posouzení věci (§ 241a odst. 1 o. s. ř.), zabýval se tím, zda je dovolání účastnice řízení přípustné (§ 237 o. s. ř.).

Podle ustanovení § 237 o. s. ř. není-li stanoveno jinak, je dovolání přípustné proti každému rozhodnutí odvolacího soudu, kterým se odvolací řízení končí, jestliže napadené rozhodnutí závisí na vyřešení otázky hmotného nebo procesního práva, při jejímž řešení se odvolací soud odchýlil od ustálené rozhodovací praxe dovolacího soudu nebo která v rozhodování dovolacího soudu dosud nebyla vyřešena nebo je dovolacím soudem rozhodována rozdílně, anebo má-li být dovolacím soudem vyřešená právní otázka posouzena jinak.

Dovolání žalované je z hlediska důvodu přípustnosti dovolání, spočívajícího v odchýlení se odvolacího soudu od rozhodovací praxe soudu dovolacího, přípustné pro posuzování otázky hmotného práva, a to naplnění restituční výluky podle ustanovení § 8 odst. 1 písm. a) zákona č. 428/2012 Sb. v případně funkční spjatosti oprávněnou osobou nárokovaných pozemků se stavbami ve vlastnictví jiných fyzických osob.

Dovolacímu přezkumu nepodléhá skutkový stav zjištěný soudem prvního stupně, jenž byl aprobován soudem odvolacím, neboť s účinností od 1. 1. 2013 je ve smyslu ustanovení § 241a odst. 1 o. s. ř. jediným dovolacím důvodem nesprávné právní posouzení věci. Závěry dovolacího soudu o tom, zda důvod dovolání byl naplněn, tak musí být založeny na skutkových zjištěních učiněných v nalézacím řízení.

Zmatečnosti [§ 229 odst. 1, § 229 odst. 2 písm. a) a b) a § 229 odst. 3 o. s. ř.] ani jiné vady řízení, jež mohly mít za následek nesprávné rozhodnutí a k nimž dovolací soud

u přípustného dovolání přihlíží z povinnosti úřední (§ 242 odst. 3 o. s. ř.), nejsou v dovolání namítány a z obsahu spisu se nepodávají. Proto se Nejvyšší soud dále zabýval tím, zda je dán vymezený dovolací důvod, tedy prověřením správnosti právního posouzení věci odvolacím soudem v hranicích otázek vymezených dovoláním.

O nesprávné právní posouzení věci (naplňující dovolací důvod podle ustanovení § 241a odst. 1 o. s. ř.) jde tehdy, posoudil-li odvolací soud věc podle právní normy, jež na zjištěný skutkový stav nedopadá, nebo právní normu, sice správně vybranou, nesprávně vyložil, případně ji na daný skutkový stav nesprávně aplikoval.

Podle ustanovení § 8 odst. 1 písm. a) zákona č. 428/2012 Sb. věc nelze vydat v případě, že se jedná o zastavěný pozemek; za zastavěný pozemek se považuje část pozemku, která byla poté, kdy se stala předmětem majetkové křivdy v důsledku některé ze skutečností uvedených v § 5, zastavěna stavbou nebo částí stavby schopnou samostatného užívání, byla-li stavba zřízena v souladu se stavebním zákonem a je užívána, a dále část pozemku s takovou stavbou bezprostředně související a nezbytně nutná k užívání stavby; za zastavěný pozemek se rovněž považuje část pozemku zastavěná stavbou, která je ve vlastnictví jiné osoby než je stát nebo oprávněná osoba, a dále část pozemku s takovou stavbou bezprostředně související a nezbytně nutná k užívání stavby.

Podle ustanovení § 11 odst. 1 písm. c) zákona o půdě pozemek nelze vydat v případě, že byl po přechodu nebo převodu do vlastnictví státu nebo jiné právnické osoby zastavěn; pozemek lze vydat, nebrání-li stavba zemědělskému nebo lesnímu využití pozemku, nebo jedná-li se o stavbu movitou, nebo dočasnou, nebo jednoduchou, nebo drobnou anebo stavbu umístěnou pod povrchem země. Za zastavěnou část pozemku se považuje část, na níž stojí stavba, která byla zahájena před 24. červnem 1991, a část pozemku s takovou stavbou bezprostředně související a nezbytně nutná k provozu stavby. Zahájením stavby se rozumí datum skutečného zahájení stavby, zapsané do stavebního deníku a oznámené stavebnímu úřadu, pokud byla stavba zahájena do dvou let od vydání stavebního povolení.

Překážka vydání věci upravená v ustanovení § 8 odst. 1 písm. a) zákona č. 428/2012 Sb. se i podle důvodové zprávy k citovanému předpisu inspiruje ustanovením

§ 11 odst. 1 písm. c) zákona o půdě. Proto, jak již bylo vícekrát judikaturou Nejvyššího soudu konstatováno, lze při aplikaci citovaného ustanovení zákona č. 428/2012 Sb. přiměřeně zohlednit závěry dovozené dříve v rámci výkladu obdobně konstruované normy obsažené právě v ustanovení § 11 odst. 1 písm. c) zákona o půdě (srovnej např. rozsudek Nejvyššího soudu ze dne 1. 9. 2016, sp. zn. 28 Cdo 3938/2015, rozsudek Nejvyššího soudu

ze dne 14. 11. 2017, sp. zn. 28 Cdo 4692/2017, nebo usnesení Nejvyššího soudu ze dne 27. 2. 2018, sp. zn. 28 Cdo 5144/2017). Stejný názor zastává i odborná literatura (srovnej Jäger, P., Chocholáč, A. Zákon o majetkovém vyrovnání s církvemi a náboženskými společnostmi. Komentář. Praha: Wolters Kluwer, a.s., 2015; Kříž, J., Valeš, V. Zákon o majetkovém vyrovnání s církvemi a náboženskými společnostmi. Komentář. 1. Vydání. Praha: C. H. Beck. 2013, s. 196 a násl.). Je třeba ovšem zdůraznit, že veškeré závěry učiněné v poměrech zákona o půdě nejsou bezezbytku přenositelné do poměrů založených jinými restitučními předpisy a nelze je aplikovat mechanicky, což platí i pro poměry založené (o jedenadvacet let později přijatým) zákonem č. 428/2012 Sb., navíc jsou-li i dle judikatury k výkladu tohoto právního předpisu aplikovatelné toliko „některé závěry“, jejichž zohlednění má být „přiměřené“ (srovnej zejména usnesení Nejvyššího soudu ze dne 8. 1. 2019,

sp. zn. 28 Cdo 2697/2018).

Nejvyšší soud opakovaně dovodil, že ve smyslu ustanovení § 8 odst. 1 písm. a) zákona č. 428/2012 Sb. za přiměřeného zohlednění závěrů dovozených již v rámci výkladu ustanovení § 11 odst. 1 písm. c) zákona o půdě překážkou vydání pozemku může být též jeho funkční souvislost se stavbou; pouze však tehdy, jde-li o stavební pozemek, popřípadě též pozemek zastavěný stavbou, či přilehlé pozemky, jež tvoří se zastavěnými pozemky souvislý celek bez přerušení – areál (srovnej např. rozsudek Nejvyššího soudu ze dne 1. 9. 2016, sp. zn. 28 Cdo 3938/2015), přičemž ani sama existence areálu, jakožto funkčního celku budov a pozemků, bez dalšího nevylučuje vydání některých (např. okrajových) pozemků, ale vyžaduje mimořádně pečlivé zvážení konkrétních místních podmínek, potažmo toho, zda lze některý pozemek nebo jeho část oddělit bez toho, že by byla dotčena funkční propojenost jednotlivých staveb či ostatních pozemků a dále bez toho, že by došlo k porušení některé z funkcí, které areál plní (srovnej přiměřeně např. rozsudek Nejvyššího soudu ze dne 6. 1. 2016, sp. zn. 28 Cdo 2720/2015, rozsudek Nejvyššího soudu ze dne 24. 5. 2017, sp. zn. 28 Cdo 5045/2015, nebo nález Ústavního soudu ze dne 4. 9. 2018, sp. zn. I. ÚS 217/17; tento nález je, stejně jako dále citovaná rozhodnutí Ústavního soudu, přístupný na internetových stránkách Ústavního soudu http://nalus.usoud.cz).

Podle závěrů soudní praxe, jak byly formulovány již při výkladu a aplikaci obdobného výlukového ustanovení dle § 11 odst. 1 písm. c) zákona o půdě

(srovnej např. rozsudek Nejvyššího soudu ze dne 19. 11. 2015, sp. zn. 28 Cdo 2013/2014, rozsudek Nejvyššího soudu ze dne 14. 7. 2010, sp. zn. 28 Cdo 2174/2010, rozsudek Nejvyššího soudu ze dne 15. 3. 2016, sp. zn. 28 Cdo 4460/2015, rozsudek Nejvyššího soudu ze dne 24. 5. 2017, sp. zn. 28 Cdo 5045/2015, nebo usnesení Nejvyššího soudu ze dne 24. 9. 2014, sp. zn. 28 Cdo 1649/2014) a jež jsou přenositelné i do restitučních poměrů regulovaných zákonem č. 428/2012 Sb. [jde-li o otázky týkající se výkladu a aplikace jeho stanovení § 8 odst. 1 písm. a); k tomu dále srovnej např. rozsudek Nejvyššího soudu ze dne 1. 9. 2016, sp. zn. 28 Cdo 3938/2015, nebo usnesení Nejvyššího soudu

ze dne 27. 2. 2018, sp. zn. 28 Cdo 5144/2017], překážkou vydání pozemků v restituci oprávněné osobě může být též funkční souvislost pozemků se stavbou, tedy skutečnost, že pozemky tvoří s objekty výstavby jeden funkční celek. Pod takovým pozemkem je v zásadě nutno rozumět jednak stavební pozemek, popřípadě též pozemek zastavěný stavbou, a dále přilehlé pozemky, jež tvoří se zastavěnými pozemky souvislý celek bez přerušení. U nárokovaných pozemků je nutno přihlížet i k jejich případné funkční provázanosti se stavbami a mít přitom na zřeteli i veřejný zájem (na zachování funkčních celků), jež zde představuje jedno z výkladových kritérií; při posuzování toho, zda převáží zájem veřejný nebo zájem restituční, je podstatné i hledisko proporcionality a v tomto směru může být významnou okolností i výměra dotčených nárokovaných pozemků v poměru k celku.

Pro závěr o funkční souvislosti pozemků a stavby není rozhodující, zda a jak jsou pozemky (terénně) upraveny, nýbrž existence vzájemné provázanosti funkcí mezi jednotlivými objekty či pozemky (srovnej usnesení Nejvyššího soudu ze dne 18. 10. 2012, sp. zn. 28 Cdo 2880/2012, usnesení Nejvyššího soudu ze dne 8. 1. 2014, sp. zn. 28 Cdo 2787/2013, usnesení Nejvyššího soudu ze dne 20. 12. 2016, sp. zn. 28 Cdo 2841/2015). Přestože ani vydání některých nemovitostí tvořících funkční celek v širším smyslu bez dalšího vyloučeno není, vyžaduje si vždy mimořádně pečlivé zvážení konkrétních místních podmínek, potažmo toho, zda lze některý pozemek nebo jeho část oddělit bez toho, že by byla dotčena funkční propojenost jednotlivých staveb a ostatních pozemků a dále bez toho, že by došlo k porušení některé z funkcí, které tento soubor plní a kterou může být i komunikace či místo pro odpočinek a relaxaci (přiměřeně srovnej např. rozsudek Nejvyššího soudu ze dne 24. 5. 2017, sp. zn. 28 Cdo 5045/2015, rozsudek Nejvyššího soudu ze dne 15. 3. 2016, sp. zn. 28 Cdo 4460/2015). V rámci úvah o aplikovatelnosti jednotlivých ustanovení tzv. restitučních předpisů je třeba vážit velmi individuálně konkrétní okolnosti daného případu; nelze přijmout paušalizující závěry vedoucí k přepjatému formalismu a nadmíru restriktivnímu výkladu účelu restitučních zákonů či naopak extenzivní interpretaci překážek bránících vydání nárokovaných nemovitostí.

Posouzení otázky funkční souvislosti pozemků a staveb je vždy úzce provázáno s konkrétními skutkovými okolnostmi případu (závěr o příslušnosti konkrétních pozemků k areálu je ostatně primárně skutkové povahy a vyplývá z hodnocení v řízení provedených důkazů; viz např. usnesení Nejvyššího soudu ze dne 6. 3. 2018, sp. zn. 28 Cdo 5267/2017, či ze dne 16. 7. 2018, sp. zn. 28 Cdo 1707/2018, potažmo jeho rozsudky ze dne 1. 9. 2016, sp. zn. 28 Cdo 3938/2015, a ze dne 27. 8. 2018, sp. zn. 28 Cdo 1910/2017); dovolacímu přezkumu podléhá výhradně správnost právního posouzení věci, jehož přezkum zahrnuje i posouzení, nejsou-li úvahy nalézacích soudů v tomto směru nepřiměřené, zohledňují-li všechny podstatné skutkové okolnosti a nahlížejí-li na věc prizmatem relevantních kritérií (srov. např. rozsudek Nejvyššího soudu ze dne 6. 12. 2017, sp. zn. 28 Cdo 4447/2017).

S ohledem na skutkové poměry posuzované věci je pak třeba vzpomenout i tu ustálenou rozhodovací praxi Nejvyššího soudu (srov. např. usnesení ze dne 15. 5. 2013, sp. zn. 28 Cdo 3583/2012, nebo rozsudek Nejvyššího soudu ze dne 6. 12. 2017, sp. zn. 28 Cdo 4447/2017), jíž byly aprobovány i závěry o funkční souvislosti mezi pozemky užívanými jako zahrady s rodinnými domy, s nimiž tvoří ucelený soubor; přiměřeně lze pak odkázat i na usnesení Nejvyššího soudu ze dne 24. 10. 2016, sp. zn. 28 Cdo 4474/2014, v němž dovolací soud za součást uceleného areálu označil i pozemek sloužící jako odpočinková plocha sportovního hřiště (tedy pozemek, jehož vydání oprávněné osobě by nečinilo užívání ostatních nemovitostí v areálu nemožným, ale činilo by je méně komfortním), či rozsudek Nejvyššího soudu ze dne 4. 6. 2019, sp. zn. 28 Cdo 547/2019, posuzující otázku aplikovatelnosti ustanovení § 8 odst. 1 písm. a) zákona č. 428/2012 Sb. v případě pozemků obklopujících stavby rodinných domů. Jestliže i ustanovení § 11 odst. 1 písm. c) zákona o půdě představuje překážku pro vydání nezastavěných pozemků v rozlehlých areálech (sídlištních, sportovních i jiných) oprávněné osobě pro jejich funkční souvislost se stavbami, tím obezřetněji je třeba přistupovat k situacím, kde oprávněnou osobou nárokovaný pozemek jako náhradní obklopuje stavbu domu a slouží obyvatelům tohoto domu, s nímž tvoří jeden funkční celek (srovnej např. rozsudek Nejvyššího soudu ze dne 13. 11. 2018, sp. zn. 28 Cdo 3527/2018, nebo rozsudek Nejvyššího soudu ze dne 18. 9. 2018, sp. zn. 28 Cdo 2857/2018); pro posouzení, zda pozemek (zahrada) s přilehlým domem představuje jeden (z hlediska funkce nedělitelný) celek, nemusí být samo o sobě rozhodné ani hledisko odlišného vlastnického režimu pozemků a staveb (srovnej např. rozsudek Nejvyššího soudu ze dne 10. 8. 2011, sp. zn. 28 Cdo 3586/2010, či usnesení Nejvyššího soudu ze dne 13. 6. 2012, sp. zn. 28 Cdo 3528/2011).

Napadené rozhodnutí odvolacího soudu není v poměrech projednávané věci v rozporu s tou rozhodovací praxí dovolacího soudu, podle níž lze ve výjimečných případech pod výluku podle ustanovení § 11 odst. 1 písm. c) zákona o půdě [a obdobně tedy i dle ustanovení § 8 odst. 1 písm. a) zákona č. 428/2012 Sb.] podřadit per analogiam i situaci, kdy by oprávněná osoba naturální restitucí získala „vyprázdněné“ vlastnické právo z důvodu převažujícího veřejného zájmu (veřejnoprávní regulace), který by v praxi realizaci žádné ze složek vlastnického práva neumožňoval; o takovou situaci jde zejména tam, kde jsou nemovitosti veřejným statkem, tedy jsou-li kupř. dotčeny institutem veřejného užívání (např. veřejné prostranství nebo pozemní komunikace), kdy by se restituentu mělo dostat toliko tzv. holého vlastnictví (srovnej nález Ústavního soudu ze dne 1. 7. 2014,

sp. zn. I. ÚS 581/14, nález Ústavního soudu ze dne 21. 1. 2015, sp. zn. II. ÚS 536/14, a nález Ústavního soudu ze dne 11. 7. 2017, sp. zn. III. ÚS 1961/15, a taktéž rozsudek Nejvyššího soudu ze dne 25. 7. 2018, sp. zn. 28 Cdo 4024/2017, rozsudek Nejvyššího soudu ze dne 23. 2. 2016, sp. zn. 28 Cdo 3923/2014, rozsudek Nejvyššího soudu ze dne 14. 7. 2015, sp. zn. 28 Cdo 220/2014, či usnesení Nejvyššího soudu ze dne 26. 9. 2017,

sp. zn. 28 Cdo 3831/2017). O takový případ ovšem v posuzované věci nejde. Předmětné pozemky podle skutkových zjištění soudu prvního stupně, z nichž odvolací soud vycházel, nejsou součástí veřejného prostranství a ani nejsou zatíženy jiným obdobným způsobem. Zatížení předmětných pozemků veřejným užíváním ostatně netvrdí ani účastnice řízení v podaném dovolání. Pozemky slouží jako zahrady, popřípadě místo odpočinku, k parkování aut a jako pískoviště obyvatelům dvou bytových domů, respektive jako zahrady vlastníkům sousedních pěti řadových domků.

Naproti tomu úvaha, jíž se popírá možná funkční spjatost jednotlivých pozemků a staveb není zcela korektní a přiměřená skutkovým zjištěním učiněným soudem prvního stupně (a plně aprobovaným soudem odvolacím) a nezohledňuje závěry ustálené rozhodovací praxe dovolacího soudu (viz shora citovanou judikaturu), která – jde-li o interpretaci ustanovení § 8 odst. 1 písm. a) zákona č. 428/2012 Sb. (v něm uvedené hledisko bezprostřední souvislosti pozemku se stavbou a nezbytné nutnosti k užívání stavby) – připouští i podstatně volnější spojení pozemku se stavbou. V poměrech projednávané věci lze tudíž přisvědčit námitce dovolatelky o existenci překážky pro vydání předmětných pozemků podle ustanovení § 8 odst. 1 písm. a) zákona č. 428/2012 Sb. z důvodu jejich funkční souvislosti s přilehlým sousedními bytovými a řadovými domy. Odkaz dovolatelky na závěry vyjádřené v rozsudku Nejvyššího soudu ze dne 30. 5. 2018, sp. zn. 28 Cdo 4343/2017, s nimiž má být rozsudek odvolacího soudu při řešení dovoláním vymezené otázky primárně v rozporu, je případný potud, že je v něm akcentován obecný závěr rozhodovací praxe Nejvyššího soudu při řešení problematiky tzv. areálové judikatury o potřebě mimořádně pečlivého zvážení konkrétních místních podmínek, jakož též posouzení, zda některý pozemek nebo jeho část lze oddělit bez toho, že by byla dotčena funkční propojenost jednotlivých staveb či ostatních pozemků a dále bez toho, že by došlo k porušení některé z funkcí, které areál plní a kterou může být i komunikace či místo pro odpočinek a relaxaci (tytéž závěry byly již dříve zformulovány v rozsudku Nejvyššího soudu ze dne 15. 3. 2016, sp. zn. 28 Cdo 4460/2015, a v rozsudku Nejvyššího soudu ze dne 24. 5. 2017, sp. zn. 28 Cdo 5045/2015).

Závěr odvolacího soudu, dle něhož se zřetelem k individuálním skutkovým okolnostem případu je namístě vydání geometrickým plánem oddělených pozemků parc. č. 209/1, parc. č. 209/4 a parc. č. 209/5, na němž se rozprostírají zahrady a slouží rovněž jako druhý (zadní) přístup do bytových domů, k parkování vozidel obyvatel domů a jako pískoviště (pro vlastníky řadových domů jako zahrada) a jež nejsou nezbytně nutné k užívání přilehlých bytových (řadových) domů a k zajištění přístupu k nim, zcela zřejmě nekonvenuje shora formulovaným závěrům citované rozhodovací praxe dovolacího soudu. Jak vyplývá ze skutkových zjištění soudu prvního stupně, pozemek parc. č. 209/5 před oddělením jeho části (pozemek parc. č. 209/30) sloužil jako zahrada vlastníkům řadových rodinných domků. Od okolních pozemků je pozemek parc. č. 209/5 oddělen živým plotem. S ohledem na jeho lokaci (za stavbami řadových rodinných domů s ohraničenými zahrádkami) je zcela zřejmé k jakému účelu pozemek může sloužit. Pro třetí osobu (žalobkyni) je jeho využitelnost zanedbatelná, přičemž ani výměra 1.376 m2 není nijak nadstandardní s přihlédnutím k tomu, že pozemek je užíván obyvateli pěti řadových rodinných domků. Pozemky parc. č. 209/1 a parc. č. 209/4 zcela obklopují bytové domy na pozemcích st. p. č. 216 a st. p. č. 217. Jejich samostatné využití žalobkyní pro účel, jenž by nebyl nijak spjatý s užíváním bytových domů, je zcela zřejmě iluzorní, neboť pozemky představují (i s přihlédnutím k jejich výměře) nezbytné zázemí pro obyvatele bytových domů. Nově vytvořené pozemky parc. č. 209/28 o výměře 176 m2 a parc. č. 209/29 o výměře 175 m2 kopírující obvodové zdi bytových domů sice zřejmě mohou zajistit nezbytné užívání domů (k čemuž dospívá odvolací soud), nicméně požadavky na provoz domů tohoto typu jsou daleko vyšší (např. běžná a mimořádná údržba, apod.). Shodně jako v případě posouzení podmínek pro naturální restituci vydáním pozemku parc. č. 209/5 by i u pozemků parc. č. 209/1 a parc. č. 209/4 měla být při uplatnění zásady proporcionality přítomna úvaha, zda při zohlednění zcela specifických konkrétních podmínek omezení práv vlastníků staveb (bytových domů a řadových rodinných domů) v jejich užívání, s nímž je spojeno i užívání souvisejících pozemků, dostatečně vyvažují benefity, jež může oprávněná osoba (žalobkyně) vydáním předmětných pozemků získat. Takovou úvahu ovšem odvolací soud, jakož ani soud prvního stupně, neučinil. Stejně tak jako nelze přijmout extenzívní výklad překážek naturální restituce, jemuž ostatně brání ohled na zásadu ex favore restitutionis vyjádřenou v ustanovení § 18 odst. 4 zákona č. 428/2012 Sb., nejsou žádoucí ani závěry paušalizující či nadmíru restriktivní (jde-li o výklad a aplikaci relevantního ustanovení a posouzení otázky jeho dosahu), jež by vedly k nerozumnému a neúčelnému uspořádání poměrů, k nepřiměřeným omezením vlastníků staveb a vytvoření komplikovaných, obtížně řešitelných právních situací, jež byly by neproporcionální užitku, jehož by se případně dostalo oprávněné osobě.

Protože rozsudek odvolacího soudu je založen na nesprávném právním posouzení věci, a je tím naplněn dovolací důvod uvedený v ustanovení § 241a odst. 1 o. s. ř., a protože dovolací soud současně neshledal, že by byly splněny podmínky pro zastavení dovolacího řízení, pro odmítnutí nebo zamítnutí dovolání nebo pro změnu rozsudku odvolacího soudu, nemohl postupovat jinak než rozsudek odvolacího soudu zrušit (§ 243e odst. 1 o. s. ř.). Jelikož důvody, pro které byl zrušen rozsudek odvolacího soudu, platí i pro rozsudek soudu prvního stupně, Nejvyšší soud zrušil ve shora označeném rozsahu i prvostupňový rozsudek a věc vrátil soudu prvního stupně k dalšímu řízení (§ 243e odst. 2 věta druhá o. s. ř.).

V dalším řízení je soud prvního stupně vázán vysloveným právním názorem dovolacího soudu (§ 243g odst. 1 věta první o. s. ř.).

O náhradě nákladů řízení, včetně nákladů dovolacího řízení, rozhodne soud prvního stupně v novém rozhodnutí o věci (§ 243g odst. 1 in fine o. s. ř.).

Poučení: Proti tomuto rozhodnutí není opravný prostředek přípustný.

V Brně dne 12. 2. 2020

JUDr. Michael Pažitný, Ph.D.

předseda senátu

Zdroj dat je volně dostupný na http://www.nsoud.cz
Přesunout nahoru