Objednat předplatné Zákony pro lidi PLUS
Přidej k oblíbeným

28 Cdo 4268/2019Usnesení NS ze dne 25.02.2020

HeslaPřípustnost dovolání
Bezdůvodné obohacení
Dokazování
KategorieE
EcliECLI:CZ:NS:2020:28.CDO.4268.2019.1
Dotčené předpisy

§ 237 o. s. ř.

§ 2991 odst. 1 a 2 o. z.

§ 132 o. s. ř.


přidejte vlastní popisek

28 Cdo 4268/2019-130

USNESENÍ

Nejvyšší soud České republiky rozhodl v senátě složeném z předsedy senátu JUDr. Michaela Pažitného, Ph.D., a soudců JUDr. Jana Eliáše, Ph.D., a Mgr. Petra Krause v právní věci žalobce Ľ. H., narozeného XY, bytem XY, zastoupeného JUDr. Danielem Uličným, advokátem se sídlem v Praze 2, Slezská 949/32, proti žalovanému J. M., narozenému XY, bytem XY, zastoupenému Mgr. Radkem Hladkým, advokátem se sídlem v Praze 1, Národní 973/41, o zaplacení částky 100.705,- Kč s příslušenstvím, vedené u Okresního soudu v Lounech pod sp. zn. 11 C 37/2017, o dovolání žalobce proti rozsudku Krajského soudu v Ústí nad Labem ze dne 15. května 2019, č. j. 10 Co 215/2018-88, takto:

I. Dovolání se odmítá.

II. Žalobce je povinen nahradit žalovanému náklady dovolacího řízení ve výši 6.582,40 Kč k rukám jeho zástupce, Mgr. Radka Hladkého, advokáta se sídlem v Praze 1, Národní 973/41, do tří dnů od právní moci tohoto usnesení.

Odůvodnění:

Okresní soud v Lounech (dále „soud prvního stupně“) rozsudkem ze dne 16. 1. 2018, č. j. 11 C 37/2017-65, zamítl žalobu, kterou se žalobce domáhal uložení povinnosti žalovanému zaplatit žalobci částku 100.705,- Kč s úrokem z prodlení ve výši 8,05 % ročně, jdoucím od 22. 12. 2015 do zaplacení (výrok I.). Žalobci uložil dále povinnost nahradit žalovanému k rukám jeho zástupce náklady řízení ve výši 51.383,50 Kč (výrok II.).

Krajský soud v Ústí nad Labem (dále „odvolací soud“) k odvolání žalobce rozsudkem ze dne 15. 5. 2019, č. j. 10 Co 215/2018-88, rozsudek soudu prvního stupně změnil ve výroku o náhradě nákladů řízení tak, že jejich výše činí částku 41.262,- Kč, a v dalším prvostupňový rozsudek potvrdil (výrok I.). Žalobci uložil dále povinnost nahradit žalovanému k rukám jeho zástupce náklady odvolacího řízení ve výši 15.281,- Kč (výrok II.).

Odvolací soud aproboval skutkové závěry soudu prvního stupně založené na zjištění, že žalobce dne 27. 10. 2014 převedl na účet žalovaného částku 100.705,- Kč, přičemž platbu v příkazu k převodu identifikoval údaji, jež korespondovaly údajům na faktuře, kterou žalovaný vystavil pro odběratele XY., jehož byl žalobce v době uskutečněného převodu společníkem a statutárním orgánem. Užitím výkladu o rozložení důkazního břemeno v řízení o vydání bezdůvodného obohacení odvolací soud (shodně se soudem prvního stupně) uzavřel, že žalovaný ve sporu není věcně pasivně legitimován, neboť žalobce neprokázal své tvrzení, že platbu poskytl žalovanému omylem a že tudíž by byl žalovaný povinen plnění získané bez právního důvodu vydat. Naopak shodně jako soud prvního stupně vzal z hlediska posouzení důvodnosti žaloby na vydání bezdůvodného obohacení vzniklého „plněním za jiného“ (§ 2991 odst. 1 a 2 zákona č. 89/2012 Sb., občanský zákoník (dále „o. z.“) z listinného dokazování za prokázané, že žalobce vědomě plnil jako její společník a statutární orgán dluh společnosti XY za dodávku zboží ve výši 100.705,- Kč, kterou této společnosti vyfakturoval žalovaný. Časová a obsahová návaznost listin provedených k důkazu (faktura č. 1470291 vystavená žalovaným společnosti XY dne 15. 10. 2014 znějící na částku 100.705,- Kč a výpis z účtu žalovaného obsahující přijetí platby ve výši 100.705,- Kč s uvedením variabilního symbolu č. 1470291 a zprávou pro příjemce „XY“) podle názoru odvolacího soudu koresponduje tvrzení žalovaného, že k přijetí sporné platby žalovaným nedošlo bez právního důvodu. Takovému závěru odpovídají i kroky žalobce po provedení sporné platby, kterou začal vymáhat až po uplynutí 14 měsíců, dále jako statutární orgán společnosti XY. nebyl schopen sdělit, zda dodávka žalovaným vyfakturovaného zboží, jehož nedodání je namítáno, byla dodatečně vymáhána a jako osoba disponující účtem soukromým (z něhož bylo žalovanému plněno) i firemním neprovedl (při uplatnění tvrzení o mylném převodu) zpětný převod mezi oběma účty. Na správnost závěru o nedostatku pasivní legitimace žalovaného pak nemá podle úsudku odvolacího soudu vliv postup soudu prvního stupně, jenž poučil žalovaného o potřebě prokázat dodání fakturovaného zboží, aby ovšem posléze z nesplnění této povinnosti nic nevyvozoval. Odvolací soud v této souvislosti uvedl, že na posouzení věci tato otázka nemá žádný vliv, neboť žalobou uplatněný nárok není založen na splnění smluvní povinnosti, ale na požadavku vydat bezdůvodné obohacení.

Proti rozsudku odvolacího soudu (toliko proti výroku I., kterým byl potvrzen rozsudek soudu prvního stupně o věci samé) podává žalobce dovolání, jež má ve smyslu ustanovení § 237 o. s. ř. přípustné – usuzováno na dále uvedené z obsahu dovolání – pro odchýlení se odvolacího soudu od ustálené rozhodovací praxe dovolacího soudu pro řešení dovolatelem formulované otázky, „zda žalovaného, jenž jako procesní obranu vůči nároku na vydání bezdůvodného obohacení zvolí námitku pasivní legitimace z důvodu, že mu bylo plněno za jiného, tíží důkazní břemeno ohledně prokázání existence vztahu mezi plnitelem a třetí osobou.“ Současně má za to, že užitou dovolací argumentací uplatňuje dovolací důvod nesprávného právního posouzení věci (§ 241a odst. 1 o. s. ř.). V rozporu s judikaturou Nejvyššího soudu (konkretizovanou v dovolání) odvolací soud aproboval závěr soudu prvního stupně, že pro posouzení věcné pasivní legitimace žalovaného v řízení o vydání bezdůvodného obohacení (při naplnění skutkové podstaty „plnění za jiného“) není rozhodné, zda žalovaný unesl důkazní břemeno o svém tvrzení, že právní důvod plnění mezi ním a třetí osobou existoval. Připomíná, že v poměrech projednávané věci vzal nalézací soud existenci závazku mezi žalovaným a třetí osobou za prokázanou z faktury, jíž žalovaný této osobě vystavil. S odkazem na judikaturu dovolacího soudu (v dovolání konkretizovanou) namítá, že existence platné smlouvy z vystavené faktury bez dalšího neplyne, a při neprokázání platného závazku žalovaným se měly soudy nižších stupňů přichýlit k závěru vyjádřenému v usnesení Nejvyššího soudu ze dne 20. 2. 2013, sp. zn. 21 ICdo 16/2012 (toto usnesení, stejně jako dále označená rozhodnutí dovolacího soudu, je přístupné na internetových stránkách Nejvyššího soudu http://www.nsoud.cz), a dovodit - při žalobcem tvrzeném plnění poskytnutého omylem - pasivní legitimaci žalovaného. Dále žalobce uplatnil námitky, jejichž podstatou byly výtky týkající se procesního pochybení soudu prvního stupně (nerespektování institutu koncentrace řízení) a procesního pochybení odvolacího soudu (překvapivost dovoláním napadeného rozsudku jako důsledek nepředvídatelného postupu odvolacího soudu). Žalobce navrhuje, aby dovolací soud rozsudek odvolacího soudu změnil a žalobě vyhověl, popřípadě aby rozsudek odvolacího soudu, jakož i rozsudek soudu prvního stupně, zrušil a věc vrátil soudu prvního stupně k dalšímu řízení.

Žalovaný ve vyjádření k dovolání poukazuje na jeho nepřípustnost pro absenci řádně vymezené právní otázky ve smyslu ustanovení § 237 o. s. ř. V této souvislosti připomíná, že podmínkou aplikace ustanovení § 2991 odst. 2 o. z., není prokázání závazku mezi třetími osobami, jak vyplývá z formulace otázky překládané dovolacímu přezkumu žalobcem. Současně upozorňuje na absenci náležitostí dovolání, v němž není uvedeno, od kterých rozhodnutí dovolacího soudu se při řešení vymezené právní otázky odvolací soud odchýlil. Dále uvádí, že žalobce v dovolání ve skutečnosti nevymezuje jediný možný důvod dovolání, kterým je nesprávné právní posouzení věci, ale namítá – z jeho pohledu nesprávné

– hodnocení provedených listinných důkazů, jež bylo podkladem pro vyslovený závěr o nedostatku věcné pasivní legitimace žalovaného. Žalovaný má rovněž za to, že podstatnou otázkou, jejíž zodpovězení projednávaná věc potencionálně nabízí, je problematika zproštění se povinnosti tvrzení a důkazní povinnosti žalujícím v situaci, kdy žalující uskuteční platbu, kterou po právu uhradí dluh, avšak následně ji označí za mylnou, a následný přechod předmětných procesních povinností na žalovaného. Žalovaný navrhl, aby dovolací soud dovolání žalobce odmítl, popřípadě zamítl.

Nejvyšší soud České republiky jako soud dovolací (§ 10a o. s. ř.) o dovolání rozhodl podle občanského soudního řádu ve znění účinném od 30. 9. 2017, neboť dovoláním napadené rozhodnutí odvolacího soudu bylo vydáno dne 15. 5. 2019 (srovnej čl. II, bod 2. zákona č. 296/2017 Sb.); po zjištění, že dovolání bylo podáno proti pravomocnému rozhodnutí odvolacího soudu, u něhož to zákon připouští (§ 236 odst. 1 o. s. ř.), oprávněnou osobou (účastníkem řízení) v zákonné lhůtě (§ 240 odst. 1, věta první, o. s. ř.) a že je splněna i podmínka povinného zastoupení dovolatele advokátem (§ 241 odst. 1 o. s. ř.), zabýval se tím, zda je dovolání žalobce přípustné (§ 237 o. s. ř.).

Podle ustanovení § 237 o. s. ř. není-li stanoveno jinak, je dovolání přípustné proti každému rozhodnutí odvolacího soudu, kterým se odvolací řízení končí, jestliže napadené rozhodnutí závisí na vyřešení otázky hmotného nebo procesního práva, při jejímž řešení se odvolací soud odchýlil od ustálené rozhodovací praxe dovolacího soudu nebo která v rozhodování dovolacího soudu dosud nebyla vyřešena nebo je dovolacím soudem rozhodována rozdílně anebo má-li být dovolacím soudem vyřešená právní otázka posouzena jinak.

Dovolání žalobce z hlediska uplatněného důvodu přípustnosti dovolání spočívajícího v odchýlení se odvolacího soudu od ustálené rozhodovací praxe dovolacího soudu, na nějž lze toliko z obsahu dovolání usuzovat, není přípustné, neboť rozhodnutí odvolacího soudu se v otázce naplnění předpokladu pro vydání bezdůvodného obohacení z hlediska skutkové podstaty „plnění za jiného“, tj. prokázání existence závazku mezi tím, komu bylo plněno, a třetí osobou, od ustálené rozhodovací praxe dovolacího soudu nijak neodchýlil; formulační nepřesnost „…… prokázání existence vztahu mezi plnitelem a třetí osobou,“ na níž žalovaný ve vyjádření k dovolání poukazuje (a dovozuje z ní nepřípustnost dovolání) nemůže na nepřípustnosti dovolání žalobce z důvodu shora uvedeného ničeho změnit. V poměrech projednávané věci dovolatel navíc argumentaci o nesprávném právním posouzení věci odvolacím soudem zakládá na námitkách brojících proti správnosti zjištěného skutkového stavu a výtkách postihujících hodnocení provedených důkazů soudem prvního stupně, jež bylo aprobováno soudem odvolacím. Jinak řečeno, nesouhlasí s tím, že by skutkový podklad získaný provedeným dokazováním, popřípadě s přihlédnutím k hodnotícím faktorům vyplývající z ustanovení § 132, část věty za středníkem, o. s. ř., implikoval jako správné přijaté právní posouzení věci, že v režimu ustanovení § 2991 odst. 2 o. z. (z hlediska posuzované skutkové podstaty bezdůvodného obohacení „plnění za jiného“) není žalovaný věcně pasivně legitimovaným účastníkem řízení.

Dovolatel přehlíží, že s účinností od 1. 1. 2013 nelze v režimu dovolacího řízení úspěšně zpochybnit skutková zjištění učiněná v nalézacím řízení. Těmito skutkovými zjištěními je dovolací soud vázán a nemůže je přezkoumávat (srovnej usnesení Nejvyššího soudu ze dne 27. 3. 2014, sp. zn. 28 Cdo 4295/2013). Dovolání, které je přípustné, lze podat pouze z důvodu, že rozhodnutí odvolacího soudu spočívá na nesprávném právním posouzení věci (§ 241a odst. 1 o. s. ř.). Přitom nelze vycházet z jiného skutkového stavu, než z jakého vyšel při posouzení věci odvolací soud (srovnej usnesení Nejvyššího soudu ze dne 23. 10. 2013, sp. zn. 28 Cdo 1539/2013).

Ani samotné hodnocení důkazů odvolacím soudem (opírající se o zásadu volného hodnocení důkazů zakotvenou v ustanovení § 132 o. s. ř.) nelze úspěšně napadnout žádným dovolacím důvodem (srovnej např. důvody usnesení Nejvyššího soudu ze dne 17. 2. 2011, sen. zn. 29 NSČR 29/2009, uveřejněného pod číslem 108/2011 Sbírky soudních rozhodnutí a stanovisek, včetně tam zmíněného odkazu na nález Ústavního soudu ze dne 6. 1. 1997, sp. zn. IV. ÚS 191/96, uveřejněný pod číslem 1/1997 Sbírky nálezů a usnesení Ústavního soudu). Na nesprávnost hodnocení důkazů totiž lze usuzovat jen ze způsobu, jakým soud hodnocení důkazů provedl, a to jen polemikou se správností skutkových zjištění soudu, tj. prostřednictvím dovolacího důvodu, který dovolatel od 1. 1. 2013 k dispozici nemá.

V poměrech projednávané věci považuje dovolací soud za vhodné připomenout závěr ustálené rozhodovací praxe Nejvyššího soudu, že určitou (právně významnou) skutečnost lze prokazovat i pouze nepřímými důkazy – v takovém případě ji lze mít za prokázanou, jestliže na základě výsledků hodnocení těchto důkazů lze bez rozumných pochybností nabýt jistoty (přesvědčení) o tom, že se tato skutečnost opravdu stala, respektive že je pravdivá (srovnej např. rozsudek Nejvyššího soudu ze dne 6. 2. 2003, sp. zn. 22 Cdo 1176/2001, rozsudek Nejvyššího soudu ze dne 10. 2. 2004, sp. zn. 22 Cdo 2475/2003, rozsudek Nejvyššího soudu ze dne 19. 7. 2005, sp. zn. 22 Cdo 2174/2004, či rozsudek Nejvyššího soudu ze dne 26. 6. 2014, sp. zn. 21 Cdo 2682/2013, a dále rovněž usnesení Nejvyššího soudu ze dne 23. 8. 2011, sp. zn. 28 Cdo 1263/2011). Do procesu hodnocení provedených důkazů vstupují rovněž faktory vyplývající z ustanovení § 132, část věty za středníkem, o. s. ř., tj. soud pečlivě přihlíží ke všemu, co v řízení vyšlo najevo, včetně toho, co uvedli účastníci, stalo-li se tak ve sporném řízení ovládaným zásadou koncentrační do konce přípravného jednání (§ 114c o. s. ř.), respektive do konce prvního jednání ve věci (§ 118b o. s. ř.).

Jak se podává z odůvodnění dovoláním dotčeného rozsudku, i odvolací soud vzal ze dvou listin provedených k důkazu soudem prvního stupně (faktura č. 1472091 vystavená žalovaným dne 15. 10. 2014 a znějící na částku 100.705,- Kč a výpis z účtu žalovaného, na nějž žalobce dne 27. 10. 2014 poukázal částku 100.705,- Kč) za prokázané, že žalobce po obdržení faktury od žalovaného, jíž byla společnosti XY vyúčtována částka 100.705,- Kč, zaplatil fakturovanou částku, jejíž identifikaci provedl údaji zjistitelnými toliko z obsahu faktury. I když tedy ani jedna z uvedených listin přímo (bezprostředně) neprokazuje existenci závazku jmenované společnosti vůči žalovanému (jako v případě listiny o sjednání takového závazku), z obsahu faktury obsahující účel požadované platby jej lze bez rozumných pochybností dovodit. Žalobce pak při znalosti obsahu faktury, jež mu byla žalovaným doručena, vědomě plnil za účelem, jenž sám v příkazu k úhradě označil, tedy při znalosti toho, že plní na závazek společnosti, jejímž je v době poskytnutí plnění společníkem a statutárním orgánem. Plnění poskytnuté na závazek jiného, tak lze mít za prokázané již z obou specifikovaných listin, jež jsou nepřímými důkazy poskytujícími poznatek o právně významné skutečnosti, kterou jest existence právního důvodu k plnění, jehož se dostalo žalovanému. Z hlediska naplnění skutkové podstaty bezdůvodného obohacení plněním za jiného pak obstojí právní závěr odvolacího soudu o nedostatku věcné pasivní legitimace žalovaného. Ničeho nelze vytknout ani úsudku odvolacího soudu, že ve světle provedeného dokazování ztrácí jakoukoliv přesvědčivost tvrzení žalobce o platbě provedené z osobního účtu omylem, stejně jako popírání autenticity žalobci doručené faktury. Význam lze přikládat i následnému jednání žalobce, který žalovanému proplacenou částku začal vymáhat více než rok po její úhradě, a při uplatněném tvrzení o nedodání vyfakturovaného zboží z pozice statutárního zástupce společnosti XY nevěděl, zda dodání zboží bylo urgováno či nikoliv.

Sluší se dále doplnit, že ani odvolací soud a ani soud prvního stupně nijak nevybočily ze zásady ovládající dokazování ve sporném řízení, že určitou pro věc právně významnou skutečnost prokazuje ten, kdo s její existencí (a důkazem o ní) spojuje pro sebe příznivé právní důsledky (srovnej např. rozsudky Nejvyššího soudu ze dne 26. 2. 2013, sp. zn. 22 Cdo 3108/2010, či ze dne 20. 10. 2016, sp. zn. 25 Cdo 4626/2015, případně usnesení Nejvyššího soudu ze dne 26. 9. 2017, sp. zn. 28 Cdo 1240/2017, dále viz také Macur, J. Důkazní břemeno v civilním soudním řízení. Brno: Masarykova univerzita, 1995. s. 31, či Lavický, P. Důkazní břemeno v civilním řízení soudním. Praha: Leges, 2017.

s. 144 -145). Podle konstantní judikatury dovolacího soudu týkající se rozložení důkazního břemene účastníků ve sporu o vydání bezdůvodného obohacení platí, že žalobce, jenž uplatňuje nárok na vrácení určité částky, uváděje, že ji žalovanému předal, tíží důkazní břemeno o uskutečnění předání. Na žalovaném naopak je, aby tvrdil a prokazoval existenci právního důvodu, na základě něhož si směl převzaté prostředky ponechat. Nepříznivé procesní následky stavu nejistoty ohledně důvodnosti prokázaného pohybu aktiv jsou tedy v obdobných situacích vyvozovány vůči příjemci plnění (srovnej rozsudek Nejvyššího soudu ze dne 19. 12. 2002, sp. zn. 25 Cdo 246/2001, usnesení Nejvyššího soudu ze dne 10. 10. 2012, sp. zn. 28 Cdo 248/2012, ze dne 28. 8. 2013, sp. zn. 26 Cdo 1494/2013, případně rozsudek Nejvyššího soudu ze dne 6. 5. 2014, sp. zn. 32 Cdo 1730/2013, rozsudek Nejvyššího soudu ze dne 27. 2. 2001, sp. zn. 25 Cdo 1167/99, nebo usnesení Nejvyššího soudu ze dne 6. 12. 2017, sp. zn. 28 Cdo 4102/2017). Uvedený závěr se přitom zcela nepochybně uplatní i v režimu ustanovení § 2991 odst. 2 o. z., kdy žalujícím je tvrzeno poskytnutí plnění žalovanému omylem (tedy argumentací skutkovou podstatou „bez právního důvodu“) a žalovaný zakládá svou procesní obranu na existenci právního důvodu pro přijetí plnění, jímž žalující plnil závazek třetího subjektu (tedy argumentací skutkovou podstatou „plnění za jiného“).

Judikatura dovolacího soudu reflektující právní úpravu skutkové podstaty bezdůvodného obohacení „plněním za jiného“ ve smyslu ustanovení § 454 zákona č. 40/1964 Sb., ve znění účinném do 31. 12. 2013 (dále „obč. zák.“), jež je v zásadě použitelná i v podmínkách právní úpravy občanského zákoníku účinné od 1. 1. 2014 (k tomu srovnej např. usnesení Nejvyššího soudu ze dne 5. 9. 2017, sp. zn. 28 Cdo 1836/2017), vymezila čtyři předpoklady, při jejichž naplnění pasivní legitimace v řízení o vydání bezdůvodného obohacení nesvědčí příjemci poskytnutého plnění, ale třetí osobě, jejíž závazek vůči příjemci plnění žalující splnil. Nezbytnými předpoklady bezdůvodného obohacení podle § 454 obč. zák., které musí být splněny, jsou tedy následující: a) oprávněný (postižený subjekt) poskytl třetí osobě plnění, které má majetkovou hodnotu (např. zaplatil peníze), namísto povinného, b) oprávněný nebyl povinen plnit (na jeho straně neexistovala právní povinnost k takovému plnění), c) právní povinnost poskytnout toto plnění měl povinný (ten, kdo získal bezdůvodné obohacení), a d) mezi tím, kdo plnil (oprávněným), a tím, komu bylo plněno (třetí osoba), bylo zřejmé, že bylo plněno za jiného, tj. za povinného - dlužníka, jemuž vzniká bezdůvodné obohacení tím, že plněním, které za něj ke splnění dluhu poskytl někdo jiný, jeho dluh zanikl splněním - § 559 obč. zák. (blíže k věcné legitimaci v řízení o vydání bezdůvodného obohacení z hlediska skutkové podstaty „plnění za jiného“ rozsudek Nejvyššího soudu ze dne 27. 11. 2001, sp. zn. 25 Cdo 2379/99, rozsudek Nejvyššího soudu ze dne 22. 6. 2011, sp. zn. 25 Cdo 4388/2008, usnesení Nejvyššího soudu ze dne 20. 2. 2013, sp. zn. 21 ICdo 16/2012, na něž odkazuje dovolatel, usnesení Nejvyššího soudu ze dne 1. 10. 2015, sp. zn. 28 Cdo 1441/2015, usnesení Nejvyššího soudu ze dne 1. 6. 2016, sp. zn. 28 Cdo 5548/2015, či rozsudek Nejvyššího soudu ze dne 17. 2. 2015, sp. zn. 28 Cdo 3432/2013). Od právě citované judikatury dovolacího soudu, jakož ani od závěrů rozhodovací praxe Nejvyššího soudu, na něž v dovolání poukázal žalobce (kromě usnesení Nejvyššího soudu ze dne 20. 2. 2013, sp. zn. 21 ICdo 16/2012, se dále jednalo o rozsudek Nejvyššího soudu ze dne 28. 1. 2011, sp. zn. 33 Cdo 3923/2008, usnesení Nejvyššího soudu ze dne 11. 2. 2019, sp. zn. 28 Cdo 1581/2018, a rozsudek Nejvyššího soudu ze dne 3. 5. 2019, sp. zn. 28 Cdo 208/2019), se odvolací soud neodchýlil.

Jak se v poměrech projednávané věci podává z dovoláním napadeného rozsudku (str. 3 až 4 písemného vyhotovení), odvolací soud si byl dobře vědom shora popsaných zásad týkajících se rozložení důkazního břemene mezi žalobce a žalovaného v situaci, kdy žalobce tvrzením o provedení platby ve výši 100.705,- Kč omylem (bez právního důvodu) přenesl důkazní břemeno na žalovaného, který předložením faktury č. 1470291 ze dne 15. 10. 2014 a výpisem ze svého účtu prokázal, že žalobce plnil vědomě závazek dlužníka žalovaného (společnosti XY) a z hlediska právního posouzení věci došlo k naplnění podmínek pro aplikaci ustanovení § 2991 odst. 2 o. z. a k situaci, kdy pasivně legitimovaným není ten, jemuž bylo ochuzeným (žalobcem) plněno (žalovaný), ale ten, za nějž bylo plněno (obohacený - společnost XY).

Námitkami o prolomení koncentrační zásady soudem prvního stupně, které odvolací soud nesprávně aproboval, a o překvapivosti rozsudku odvolacího soudu vystihuje žalobce případy vady řízení (sám dovolatel tyto námitky takto uvozuje), která s účinností od 1. 1. 2013 není samostatným dovolacím důvodem (tím je ve smyslu § 241a odst. 1 o. s. ř. pouze nesprávné právní posouzení věci). K vadám řízení by mohl dovolací soud přihlédnout pouze tehdy, bylo-li by dovolání z jiného důvodu přípustné (§ 242 odst. 3 o. s. ř.), a tak tomu v projednávané věci není (srovnej např. usnesení Nejvyššího soudu ze dne 9. 9. 2014, sp. zn. 22 Cdo 3332/2014, nebo usnesení Nejvyššího soudu ze dne 25. 11. 2014, sp. zn. 22 Cdo 4553/2014).

Ostatně ve vztahu k dodání vyfakturovaného zboží odvolací soud přesvědčivě vysvětlil důvody, pro které není tato skutečnost v projednávané věci – na rozdíl od existence právního důvodu k plnění – významná, pročež ani pochybení soudu prvního stupně, který poskytl žalovanému ve smyslu ustanovení § 118a o. s. ř. poučení o nezbytnosti prokázat právně irelevantní skutečnost (a z nesplnění důkazní povinnosti ničeho nevyvodil) nemělo vliv na správnost vydaného rozhodnutí; poučení o skutečnosti, jejíž prokázání nemá z hlediska podmínek skutkové podstaty hmotně-právního ustanovení, jež má být ve věci aplikováno, žádný význam, není totiž vůbec třeba.

V tomto ohledu je pak lichá i výtka dovolatele o překvapivosti rozhodnutí odvolacího soudu coby důsledku nepředvídatelného postupu v řízení. Žalobce totiž pomíjí, že rozhodnutí odvolacího soudu může být pro účastníka překvapivé a nepředvídatelné jen tehdy, kdyby odvolací soud při svém rozhodování přihlížel k něčemu jinému, než co bylo tvrzeno nebo jinak vyšlo najevo za řízení před soudem prvního stupně nebo co za odvolacího řízení uplatnili účastníci, tedy, jinak řečeno, jen kdyby vzal v úvahu něco jiného, než co je známo také účastníkům řízení. Zákon (žádné ustanovení zákona) soudu neukládá, aby sdělil účastníkům svůj názor, jak věc hodlá rozhodnout, aby s nimi svůj zamýšlený názor (předem) konzultoval nebo aby jim umožnil uplatnit něco jiného pro případ, že by se ukázalo, že jejich dosavadní tvrzení nemohou vést k pro ně úspěšnému výsledku sporu [srovnej např. rozsudek Nejvyššího soudu ze dne 16. 12. 2010, sp. zn. 21 Cdo 1037/2009, rozsudek Nejvyššího soudu ze dne 15. 1. 2016, sp. zn. 21 Cdo 476/2015, či usnesení Ústavního soudu ze dne 12. 6. 2001, sp. zn. III. ÚS 729/2000, a usnesení Ústavního soudu ze dne 11. 6. 2007, sp. zn. IV. ÚS 321/07(obě usnesení Ústavního soudu jsou přístupná na internetových stránkách Ústavního soudu http://nalus.usoud.cz)]. Jak ovšem vyplývá z rozsudku soudu prvního stupně (bod 8. odůvodnění) a z obsahu odůvodnění dovoláním dotčeného rozsudku, odvolací soud vycházel toliko z důkazů provedených soudem prvního stupně a skutkových závěrů prvostupňového soudu, přičemž pouze korigoval úvahu soudu prvního stupně o uskutečněné dodávce vyfakturovaného zboží, kterou z provedených důkazů, jakkoliv není z hlediska aplikovaného hmotně-právního ustanovení tato skutečnost právně významná (viz výklad výše), objektivně učinit nelze. Odvolací soud (shodně jako soud prvního stupně) z faktury č. 1472091 vystavené žalovaným dne 15. 10. 2014 a znějící na částku 100.705,- Kč a z výpisu z účtu žalovaného, na nějž žalobce dne 27. 10. 2014 poukázal částku 100.705,- Kč, vzal za prokázané, že žalobce po obdržení faktury od žalovaného, jíž byla společnosti XY vyúčtována částka 100.705,- Kč, zaplatil fakturovanou částku, jejíž identifikaci provedl údaji zjistitelnými toliko z obsahu faktury, tudíž vědomě plnil závazek za dlužníka žalovaného, jenž se stal bezdůvodně obohaceným, neboť jeho majetek se oproti obvyklému běhu věcí nezmenšil, a žalovaný tak není ve věci pasivně legitimován.

Ze shora uvedeného plyne, že dovolání žalobce není přípustné, a proto Nejvyšší soud dovolání odmítl (§ 243c odst. 1 o. s. ř.).

V souladu s ustanovením § 243f odst. 3, větou druhou, o. s. ř. rozhodnutí o náhradě nákladů dovolacího řízení nemusí být odůvodněno.

Poučení: Proti tomuto rozhodnutí není opravný prostředek přípustný.

Nesplní-li žalobce povinnost uloženou tímto rozhodnutím, může se žalovaný domáhat výkonu rozhodnutí nebo exekuce.

V Brně dne 25. 2. 2020

JUDr. Michael Pažitný, Ph.D.

předseda senátu

Zdroj dat je volně dostupný na http://www.nsoud.cz
Přesunout nahoru