Objednat předplatné Zákony pro lidi PLUS
Přidej k oblíbeným

28 Cdo 4237/2016Usnesení NS ze dne 18.08.2017

HeslaPoučovací povinnost soudu
Dokazování
Vady řízení
KategorieC
EcliECLI:CZ:NS:2017:28.CDO.4237.2016.1
Dotčené předpisy

§ 6 odst. 1 písm. k) předpisu č. 229/1991 Sb.

§ 118a o. s. ř.

Podána ústavní stížnost

IV. ÚS 3497/17 ze dne 12.12.2017 (odmítnuto)
soudce zpravodaj JUDr. Vladimír Sládeček


přidejte vlastní popisek

28 Cdo 4237/2016

USNESENÍ

Nejvyšší soud rozhodl v senátě složeném z předsedy JUDr. Jana Eliáše, Ph.D., a soudců Mgr. Petra Krause a Mgr. Zdeňka Sajdla ve věci žalobců: a) Městská část Praha - Ďáblice se sídlem úřadu městské části v Praze 8 – Ďáblice, Květnová 553/52, a b) hlavní město Praha se sídlem magistrátu v Praze 1, Mariánské nám. 2/2, zastoupených JUDr. Petrem Balcarem, advokátem se sídlem v Praze 1, Panská 895/6, za účasti 1) Z. K., a 2) J. F., zastoupených JUDr. Lukášem Holým, advokátem se sídlem v Praze 7, Přístavní 321/14, o nahrazení rozhodnutí pozemkového úřadu, vedené u Obvodního soudu pro Prahu 8 pod sp. zn. 12 C 400/2008, o dovolání účastníků ad 1) a 2) proti rozsudku Městského soudu v Praze ze dne 7. března 2016, č. j. 24 Co 281/2015-309, takto:

I. Dovolání se odmítá.

II. Žádný z účastníků nemá právo na náhradu nákladů dovolacího řízení.

Stručné odůvodnění(§ 243f odst. 3 o. s. ř.):

Účastníci ad 1) a 2) napadli dovoláním v záhlaví označený rozsudek odvolacího soudu, kterým byl rozsudek Obvodního soudu pro Prahu 8 ze dne 9. 7. 2015, č. j. 12 C 400/2008-276, ve výroku I. změněn jen tak, že namísto formulace, že se rozhodnutí Ministerstva zemědělství – Pozemkového úřadu Praha ze dne 24. 6. 2008, č. j. PÚ 7587/93, nahrazuje výrokem, dle kterého se žádost právní předchůdkyně účastníků ad 1) a 2) Z. F. o vydání pozemku parc. č. 1553 v katastrálním území Ď. zamítá, byla zvolena formulace, že se předmětné rozhodnutí pozemkového úřadu nahrazuje výrokem, dle něhož účastníci ad 1) a 2) nejsou vlastníky každý jedné ideální poloviny dotčené pozemkové parcely (výrok I. rozsudku odvolacího soudu); současně byl prvostupňový rozsudek změněn v nákladových výrocích II. a III. tak, že dovolatelé jsou povinni nahradit žalobcům náklady prvostupňového řízení 35.847,60 Kč (výrok II. rozsudku odvolacího soudu), a bylo rozhodnuto o povinnosti dovolatelů nahradit žalobcům rovněž náklady odvolacího řízení 6.364,60 Kč (výrok III. rozsudku odvolacího soudu).

Nejvyšší soud jako soud dovolací (§ 10a občanského soudního řádu) dovolání projednal podle zákona č. 99/1963 Sb., občanský soudní řád, ve znění účinném do 31. 12. 2013 (dále jen „o. s. ř.“), které je – se zřetelem na data zahájení řízení a vydání dovoláním napadeného rozhodnutí (srov. čl. II bod 2 zákona č. 293/2013 Sb., kterým se mění zákon č. 99/1963 Sb., občanský soudní řád, ve znění pozdějších předpisů, a některé další zákony) – rozhodné pro dovolací přezkum. Dovolání přitom, aniž nařizoval jednání (§ 243a odst. 1 věta první o. s. ř.), odmítl podle ustanovení § 243c odst. 1 věta první o. s. ř., neboť není přípustné.

Přípustnost dovolání proti napadenému rozhodnutí odvolacího soudu (jež nepatří do okruhu rozhodnutí /usnesení/ vyjmenovaných v § 238a o. s. ř.) je totiž třeba poměřovat hledisky uvedenými v § 237 o. s. ř., z nichž však žádné naplněno není, neboť relevantní, dovolateli vymezenou, otázku procesního práva, na jejímž vyřešení závisí napadené rozhodnutí, odvolací soud posoudil v souladu s ustálenou rozhodovací praxí dovolacího soudu, přičemž Nejvyšší soud neshledal důvody k jejímu jinému právnímu posouzení.

Dovolatelé přípustnost podaného dovolání spatřovali v tom, že se odvolací soud odchýlil od ustálené rozhodovací praxe dovolacího soudu, jestliže v situaci, kdy soud prvního stupně založil své rozhodnutí na závěru, že neunesli důkazní břemeno ohledně prokázání tísně a nápadně nevýhodných podmínek při uzavírání kupní smlouvy ve smyslu ustanovení § 6 odst. 1 písm. k) zákona č. 229/1991 Sb., o úpravě vlastnických vztahů k půdě a jinému zemědělskému majetku (dále jen „zákon o půdě“), aniž je předtím vyzval podle ustanovení § 118a odst. 3 o. s. ř. k označení potřebných důkazů a poučil o následcích neuposlechnutí takové výzvy, rozsudek soudu prvního stupně po obsahové stránce potvrdil (změna rozsudku spočívala pouze v odlišné formulaci rozsudečného výroku), a to i přesto, že dovolatelé označovali k prokázání rozhodných skutečností další důkazy. Odkazovali přitom na rozsudky Nejvyššího soudu ze dne 20. 6. 2012, sp. zn. 31 Cdo 619/2011, ze dne 31. 8. 2010, sp. zn. 23 Cdo 5230/2009, ze dne 26. 2. 2014, sp. zn. 32 Cdo 1537/2013, ze dne 29. 6. 2010, sp. zn. 23 Cdo 5117/2009, či ze dne 18. 1. 2005, sp. zn. 29 Odo 18/2004.

Žalobci se ve svém vyjádření ztotožnili se závěry odvolacího soudu, uvedli, že odvolací řízení dovolateli vytýkanými vadami zatíženo není, a navrhli, aby Nejvyšší soud dovolání zamítl.

Nejvyšší soud ve svých rozhodnutích vyložil, že poučení podle ustanovení § 118a odst. 1 až 3 o. s. ř. slouží tomu, aby účastníci tvrdili v potřebném rozsahu skutečnosti rozhodné pro posouzení uplatněného nároku (aby splnili povinnost tvrzení) a aby označili důkazy způsobilé tato tvrzení prokázat (aby splnili povinnost důkazní). Účelem této poučovací povinnosti je zabránit tomu, aby se účastník nedozvěděl až z rozhodnutí pro něho nepříznivého, tedy překvapivě, že podle hodnocení soudu neunesl břemeno tvrzení či důkazní břemeno, a aby měl příležitost doplnit chybějící tvrzení či navrhnout další důkazy. Důkazní břemeno pak vyplývá z ustanovení § 120 odst. 3 věty druhé o. s. ř., podle něhož neoznačí-li účastníci důkazy potřebné k prokázání svých tvrzení, vychází soud při zjišťování skutkového stavu z důkazů, které byly provedeny. Důkazním břemenem se tedy rozumí procesní odpovědnost účastníka řízení za to, že v řízení nebyla prokázána jeho tvrzení; důsledkem jeho neunesení je účastníkův procesní neúspěch. Účelem tohoto procesního instrumentu je umožnit soudu rozhodnout o věci samé i v takových případech, kdy určitá skutečnost významná podle hmotného práva pro rozhodnutí o věci nebyla prokázána, tj. kdy výsledky hodnocení důkazů neumožňují soudu přijmout závěr ani o existenci této skutečnosti, ani o tom, že tato skutečnost nenastala (srov. např. rozsudek Nejvyššího soudu ze dne 28. 2. 2002, sp. zn. 21 Cdo 762/2001, uveřejněný v časopise Soudní judikatura č. 5, ročník 2002, pod číslem 86).

Postup podle ustanovení § 118a o. s. ř. přitom přichází v úvahu pouze tehdy, jestliže účastníky uvedená tvrzení a navržené (případně i nenavržené, ale provedené) důkazy nepostačují k tomu, aby byl objasněn skutkový stav věci (srov. v tomto ohledu nejen dovolateli označená rozhodnutí, včetně rozsudku velkého senátu Nejvyššího soudu ze dne 20. 6. 2012, sp. zn. 31 Cdo 619/2011, uveřejněného pod číslem 115/2012 Sbírky soudních rozhodnutí a stanovisek, ale též např. usnesení Nejvyššího soudu ze dne 27. 6. 2003, sp. zn. 21 Cdo 121/2003, či jeho rozsudek ze dne 25. 5. 2006, sp. zn. 22 Cdo 2335/2005, uveřejněný v Souboru civilních rozhodnutí Nejvyššího soudu, C. H. Beck, pod číslem C 4255, ústavní stížnost proti němuž Ústavní soud usnesením ze dne 1. 11. 2006, sp. zn. II ÚS 532/06, odmítl). Byla-li ovšem žaloba zamítnuta (popřípadě procesní obrana žalovaného shledána nedůvodnou) nikoli proto, že účastník řízení stran určité rozhodné (právně významné) skutečnosti neunesl důkazní břemeno (že se jím tvrzenou skutečnost nepodařilo prokázat), nýbrž na základě učiněného skutkového zjištění (tj. že byla tvrzená rozhodná skutečnost prokázána, anebo bylo prokázáno, že je tomu jinak, než bylo tvrzeno), pak zde pro postup soudu podle ustanovení § 118a odst. 3 o. s. ř. naopak důvodu není (srov. shodně např. rozsudek Nejvyššího soudu ze dne 29. 4. 2013, sp. zn. 32 Cdo 1591/2011, nebo usnesení Nejvyššího soudu ze dne 29. 3. 2011, sp. zn. 32 Cdo 3211/2010, jež jsou, stejně jako ostatní rozhodnutí Nejvyššího soudu zde citovaná, veřejnosti k dispozici na webových stránkách Nejvyššího soudu www.nsoud.cz).

V projednávané věci procesní obrana dovolatelů dle závěrů odvolacího soudu neobstála nikoliv proto, že by provedené důkazy nepostačovaly k úplnému objasnění skutkového stavu věci, nýbrž proto, že odvolací soud po zhodnocení provedeného dokazování (vycházeje zejména ze znaleckého posudku vypracovaného v době blízké posuzovanému prodeji nárokovaného pozemku, jenž popisuje značnou zchátralost oceňovaného příslušenství dané nemovitosti) dovodil, že sjednaná kupní cena dokonce převyšovala cenu vyplývající z tehdy platných cenových předpisů (vyhláška č. 43/1969 Sb.). Uzavřel proto, že restituční důvod dle ustanovení § 6 odst. 1 písm. k) zákona o půdě naplněn není, neboť k prodeji pozemku nedošlo za nápadně nevýhodných podmínek. Za tohoto procesního stavu, kdy bylo rozhodováno na základě (z hlediska aplikovaných norem hmotného práva) úplně zjištěného skutkového stavu věci, se tudíž odvolací soud od výše citované judikatury dovolacího soudu nijak neodchýlil, uzavřel-li, že postup dle ustanovení § 118a odst. 3 o. s. ř. nebyl v posuzovaném případě namístě.

Vytýkají-li pak dovolatelé vady řízení spočívající v nepřezkoumatelnosti rozsudku odvolacího soudu či v neprovedení jimi označených důkazů, dlužno dodat, že tím neuplatňují ani (jediný) zákonný dovolací důvod, jímž je toliko nesprávné právní posouzení věci (§ 241a odst. 1 o. s. ř.). Odůvodnění rozsudku odvolacího soudu ostatně splňuje náležitosti vyžadované ustanovením § 157 odst. 2 o. s. ř.; jeho obsah nadto dovolatelům ani nijak nebránil ve formulaci uplatněného dovolacího důvodu (srov. rozsudek Nejvyššího soudu ze dne 25. 6. 2013, sp. zn. 29 Cdo 2543/2011, uveřejněný pod číslem 100/2013 Sbírky soudních rozhodnutí a stanovisek). Na rozhodnutí soudu pak zůstává, které důkazy provede a které nikoliv. Není přitom povinen provést všechny účastníky navržené důkazy, nýbrž je oprávněn (a povinen) v každé fázi řízení vážit, které důkazy vzhledem k uplatněnému nároku či tvrzením jednotlivých účastníků je třeba provést (srov. např. usnesení Nejvyššího soudu ze dne 18. 10. 2013, sp. zn. 21 Cdo 2363/2012). Soud je tak oprávněn rozhodnout o tom, které z důkazů provede, resp. stanovit, že neprovede ty z důkazů, jimiž mají být prokazovány skutečnosti, které jsou pro posouzení uplatněného nároku nevýznamné nebo které již byly prokázány jinými důkazy. Okolnost, že soud neprovedl veškeré účastníky navržené důkazy, tudíž sama o sobě nepředstavuje vadu řízení (srov. např. usnesení Nejvyššího soudu ze dne 31. 1. 1972, sp. zn. 6 Cz 344/71, publikované ve Sborníku stanovisek IV, str. 1084-1085, nález Ústavního soudu ze dne 3. 11. 1994, sp. zn. III. ÚS 150/93, publikovaný ve sv. 2 Sbírky nálezů a usnesení Ústavního soudu pod č. 49, či nález téhož soudu ze dne 6. 12. 1995, sp. zn. II. ÚS 56/95, publikovaný tamtéž ve sv. 4, pod č. 80). Tak tomu je i v posuzovaném případě, kdy odvolací soud v odůvodnění svého rozsudku vysvětlil, že dovolateli označované dosud neprovedené důkazy směřují k prokázání skutečností, jež pro posouzení uplatněného nároku nejsou právně významné.

Z uvedených důvodů podané dovolání v části směřující vůči výroku I. rozsudku odvolacího soudu o věci samé nenaplňuje předpoklady přípustnosti ve smyslu ustanovení § 237 o. s. ř.

V části směřující vůči nákladovým výrokům II. a III. rozsudku odvolacího soudu pak přípustnosti dovolání brání okolnost, že těmito výroky nebylo rozhodnuto o peněžitém plnění převyšujícím 50.000 Kč (§ 238 odst. 1 písm. d/ o. s. ř.).

Výrok o náhradě nákladů se opírá o ustanovení § 243c odst. 3, § 224 odst. 1, § 151 odst. 1 část věty před středníkem a § 146 odst. 3 o. s. ř. Účastníkům, jejichž dovolání bylo odmítnuto, právo na náhradu nákladů dovolacího řízení nepřísluší a náklady žalobců (vznikly-li jim podáním vyjádření k dovolání sepsaným advokátem) nelze v tomto případě považovat za účelně vynaložené k uplatňování nebo bránění práva. V případě statutárních měst a jejich městských částí se totiž podle ustálené judikatury presumuje, že jejich personální vybavení je dostatečné k tomu, aby byly schopny kvalifikovaně hájit své zájmy, aniž by musely vyhledávat právní pomoc advokátů, jejichž náklady pak nelze mít za účelně vynaložené, není-li v řízení prokázán opak (srov. např. rozsudek Nejvyššího soudu ze dne 25. 11. 2015, sp. zn. 22 Cdo 2596/2015, usnesení Nejvyššího soudu ze dne 25. 6. 2013, sp. zn. 25 Cdo 3381/2012, či ze dne 26. 2. 2013, sp. zn. 26 Cdo 366/2013, a judikaturu Ústavního soudu, např. nálezy Ústavního soudu ze dne 23. 11. 2010, sp. zn. III. ÚS 2984/09, ze dne 13. 8. 2012, sp. zn. II. ÚS 2396/09, či ze dne 13. 3. 2014, sp. zn. I. ÚS 2310/13). Jelikož projednávaná věc nevykazuje značnou míru složitosti ani nejde o případ, jenž by se svým skutkovým základem či právně vymykal běžné agendě žalobců (žalobci uvedené skutečnosti ostatně netvrdí ani neprokazují), Nejvyšší soud náklady vynaložené žalobci v dovolacím řízení na advokátní zastoupení za účelné nepovažuje. Právo na náhradu nákladů dovolacího řízení proto nepřiznal žádnému z účastníků.

Proti tomuto usnesení není přípustný opravný prostředek.

V Brně dne 18. srpna 2017

JUDr. Jan Eliáš, Ph.D.

předseda senátu

Zdroj dat je volně dostupný na http://www.nsoud.cz
Přesunout nahoru