Objednat předplatné Zákony pro lidi PLUS
Přidej k oblíbeným

28 Cdo 422/2019Rozsudek NS ze dne 12.02.2020

HeslaPřevzetí dluhu
Bezdůvodné obohacení
KategorieC
EcliECLI:CZ:NS:2020:28.CDO.422.2019.1
Dotčené předpisy

§ 531 obč. zák.

§ 219a o. s. ř.

§ 451 obč. zák.

Podána ústavní stížnost

I. ÚS 1422/20


přidejte vlastní popisek

28 Cdo 422/2019-1139

ČESKÁ REPUBLIKA

ROZSUDEK

JMÉNEM REPUBLIKY

Nejvyšší soud rozhodl v senátě složeném z předsedy JUDr. Jana Eliáše, Ph.D., a soudců Mgr. Petra Krause a Mgr. Zdeňka Sajdla ve věci žalobkyně EKO-UNIBAU a.s. Praha, IČ 634 83 866, se sídlem v Praze 2, Ječná 1255/25, zastoupené JUDr. Adamem Rakovským, advokátem se sídlem v Praze 2, Václavská 316/12, proti žalované České republice – Okresnímu soudu ve Zlíně, IČ 000 25 097, se sídlem ve Zlíně, Dlouhé díly 351, o 17.934.319 Kč s příslušenstvím, vedené u Okresního soudu v Kroměříži pod sp. zn. 6 C 149/2009, o dovolání žalobkyně proti rozsudku Krajského soudu v Brně – pobočky ve Zlíně ze dne 16. července 2018, č. j. 60 Co 169/2018-1072, ve znění opravného usnesení téhož soudu ze dne 27. srpna 2018, č. j. 60 Co 169/2018-1086, takto:

Rozsudek Krajského soudu v Brně – pobočky ve Zlíně ze dne 16. července 2018, č. j. 60 Co 169/2018-1072, a opravné usnesení téhož soudu ze dne 27. srpna 2018, č. j. 60 Co 169/2018-1086, se ruší a věc se uvedenému soudu vrací k dalšímu řízení.

Odůvodnění:

Okresní soud v Kroměříži rozsudkem ze dne 25. 6. 2013, č. j. 6 C 149/2009-278, zamítl žalobu, jíž se žalobkyně domáhala, aby bylo žalované uloženo zaplatit jí částku 17.934.319 Kč s příslušenstvím ve výroku blíže specifikovaným (výrok I.), a rozhodl o náhradě nákladů řízení (výrok II.). Požadovanou částku vymezila žalobkyně jako bezdůvodné obohacení vzniklé na straně žalované prováděním stavebních prací na základě smlouvy, jež byla později shledána neplatnou. Žalovaná s EKO - UNIBAU, spol. s r.o., dne 25. 2. 1994 uzavřely smlouvu o převodu nemovitostí a současně o výstavbě, přičemž sjednaným vybudováním přístavby k budově žalované mělo dojít k zaplacení části kupní ceny za určené nemovitosti. Mezi účastnicemi však došlo ke sporu ohledně úhrady víceprací, v následné soudní při bylo určeno vlastnické právo žalované ke sporným nemovitostem a byla konstatována absolutní neplatnost zmíněné smlouvy pro její neurčitost i nedostatek oprávnění k uzavření této smlouvy na straně žalované, pročež se žalobkyně nyní podanou žalobou domáhá vydání prospěchu nabytého žalovanou realizací stavebních prací. Provedené dokazování přivedlo soud k závěru, že nemovitosti, jež měly být provedením prací zhodnoceny, přešly do vlastnictví města Zlína. Za daných okolností tedy žalovanou nelze pokládat za pasivně věcně legitimovanou k vydání bezdůvodného obohacení, jelikož povinností stran neplatné smlouvy dle § 457 zákona č. 40/1964 Sb., občanského zákoníku, ve znění pozdějších předpisů (dále jen „obč. zák.“), je vrátit si, co bylo dle neplatné smlouvy obdrženo, a žalované se v tomto případě žádného plnění nedostalo, neboť bylo investováno do nemovitostí ve vlastnictví třetí osoby.

K odvolání žalobkyně přezkoumal uvedené rozhodnutí Krajský soud v Brně – pobočka ve Zlíně, jenž je usnesením ze dne 18. 2. 2014, č. j. 60 Co 36/2014-334, zrušil a věc vrátil soudu prvního stupně k dalšímu řízení. Odvolací soud zdůraznil, že dle § 457 obč. zák. stíhá restituční povinnost výlučně strany neplatné smlouvy, jež mají povinnost vrátit si vše, co dle smlouvy dostaly. Jelikož pak žalovaná byla smluvní stranou neplatné smlouvy, je pasivně věcně legitimována ve sporu o vrácení plnění bez ohledu na způsob vypořádání vztahu mezi žalovanou a vlastníkem nemovitosti. Okresnímu soudu také vytkl vady odůvodnění.

Proti usnesení odvolacího soudu podala žalovaná dovolání, které Nejvyšší soud usnesením ze dne 10. 12. 2014, sp. zn. 28 Cdo 3569/2014, posoudiv úvahy v naříkaném rozsudku jako přiléhavé a souladné s judikaturou dovolacího soudu, odmítl.

Okresní soud v Kroměříži poté rozsudkem ze dne 10. 11. 2016, č. j. 6 C 149/2009-843, žalobu opětovně zamítl (výrok I.) a rozhodl o nákladech řízení (výrok II.). V odůvodnění rozhodnutí rozsáhle popsal skutkový stav a u každého z nároků dovodil, proč jej není možno mít za důvodný. Především uvedl, že neboť byla převážná část výkonů provedena přede dnem uzavření předmětného kontraktu, nešlo o plnění na neplatnou smlouvu mezi právní předchůdkyní žalobkyně a žalovanou. Práva jsou nadto zčásti promlčena. Žalobkyně není aktivně věcně legitimována též proto, že ze smlouvy o postoupení pohledávek mezi Investiční bankou a. s. Praha, jež měla zmíněné právo převést, a EKO - UNIBAU, spol. s r.o., nelze dovodit, že následně došlo k platnému postoupení řečeného na žalobkyni, protože dané právo nebylo předmětem ani prvního zmíněného převodu (jímž EKO - UNIBAU, spol. s r.o., vstoupila do závazku původně vážícího Investiční banku a. s. Praha a žalovanou). Vzhledem k zásadě nemo plus iuris tak nemohlo figurovat v cesi následné.

K odvolání žalobkyně uvedené rozhodnutí přezkoumal Krajský soud v Brně – pobočka ve Zlíně a rozsudkem ze dne 16. 7. 2018, č. j. 60 Co 169/2018-1072, ve znění opravného usnesení ze dne 27. 8. 2018, č. j. 60 Co 169/2018-1086, je ve výroku I. potvrdil (výrok I.), ve výroku II. je změnil (výrok II.) a žalobkyni uložil nahradit náklady odvolacího řízení (výrok III.). Odvolací soud potvrdil závěr o neplatnosti předmětné smlouvy. Žádá-li žalobkyně vydání bezdůvodného obohacení vzniklého plněním na neplatný kontrakt, jež může nárokovat toliko jedna ze stran dané smlouvy, je třeba prokázat, že na ni toto právo přešlo. Vzhledem k tomu, že žalovaná svůj dluh splnila, mohlo k převodu dojít jen převzetím dluhu tížícího žalobkyni, a to v režimu § 531 obč. zák. Krajský soud však dovodil, že se tak nestalo. Smlouvy zvané jako „o postoupení práv a závazků“, resp. „pohledávek“ mezi EKO - UNIBAU, spol. s r.o., a EKO-UNIBAU a.s. v tomto ohledu nebyly rozhodnými. Důvodem je, že převzetí dluhu dle § 531 odst. 3 obč. zák. vyžaduje písemný souhlas věřitele, který učiněn nebyl. Žádný z kontraktů nadto není formulován jako postoupení práva na vydání bezdůvodného obohacení, a strany je předmětem svých ujednání učinit ani nemohly, neboť o neplatnosti smlouvy neměly žádnou vědomost. Aktivně legitimována je tedy stále EKO - UNIBAU, spol. s r.o.

Proti posledně zmiňovanému rozhodnutí brojí žalobkyně dovoláním, majíc je za přípustné ve smyslu § 237 zákona č. 99/1963 Sb., občanského soudního řádu, ve znění pozdějších předpisů (dále jen „o. s. ř.“), neboť se odvolací soud odchýlil od ustálené rozhodovací praxe Nejvyššího soudu v posouzení možnosti konkludentního svolení věřitele s převzetím dluhu (konkrétně zejména od rozhodnutí pod sp. zn. 23 Cdo 1737/2009, 29 Cdo 2011/2007, 23 Cdo 2243/2007, 28 Cdo 2862/2011, 32 Cdo 345/2008 a 23 Cdo 947/2013) a otázky, zda je odvolací soud povinen zrušit napadené rozhodnutí, je-li dán některý z důvodů dle § 219a odst. 1 písm. a) nebo b) o. s. ř., i když bylo ve výroku správné (konkrétně zejména od rozhodnutí pod sp. zn. 22 Cdo 1988/2000, 20 Cdo 1045/99, 20 Cdo 2492/99 a 20 Cdo 2007/2000). Prvostupňovému rozsudku vytýká, že je tvořen přepisem vyjádření žalované či tzv. souhrnnými zjištěními, opomíjí mnohé důkazy, nevypořádává se s argumentací žalobkyně a není z něj seznatelné, jak soud při právně posoudil. Dovolatelka namítá rovněž přítomnost jiných vad řízení ve smyslu § 242 odst. 3 o. s. ř., konkrétně funkční nepříslušnost Krajského soudu v Brně – pobočky ve Zlíně. Věc měla vzhledem ke své obchodněprávní povaze napadnout senátu 27 Co jmenovaného soudu. Odvolací soud též nepřihlédl ke všem uplatněným námitkám (v kteréžto souvislosti žalobkyně poukazuje na rozhodnutí Nejvyššího soudu sp. zn. 22 Cdo 943/2005 a 32 Odo 210/2003). Navrhuje proto rozsudky krajského i okresního soudu a související opravné usnesení zrušit a věc nařídit k projednání jinému samosoudci.

K dovolání se vyjádřila žalovaná. Otázka možnosti konkludentního souhlasu věřitele s převzetím dluhu podle ní na právní posouzení věci nemá vliv. Stran výtky vůči postupu odvolacího soudu při posouzení přezkoumatelnosti prvostupňového rozhodnutí žalovaná uvedla, že dle judikatury Nejvyššího soudu (rozsudek ze dne 25. 6. 2013, sp. zn. 29 Cdo 2543/2011, či usnesení ze dne 31. 1. 2017, sp. zn. 29 Cdo 897/2015) není rozhodnutí soudu prvního stupně nepřezkoumatelným, pokud nedostatky odůvodnění nebyly na újmu uplatnění práv dovolatele. V otázce ostatních vad řízení žalovaná odkázala na odůvodnění krajského soudu a sdělila, že odvolací soud způsobem, jakým se s námitkami vypořádal, nezasáhl do práv žalobkyně. Navrhla proto dovolání odmítnout, případně zamítnout.

K vyjádření žalované poskytla žalobkyně repliku, v níž nesouhlasí s výkladem protistrany a rozvádí svou dovolací argumentaci.

V řízení o dovolání bylo postupováno podle o. s. ř. ve znění účinném od 30. 9. 2017, které je dle čl. II bodu 2 zákona č. 296/2017 Sb., kterým se mění zákon č. 99/1963 Sb., občanský soudní řád, ve znění pozdějších předpisů, zákon č. 292/2013 Sb., o zvláštních řízeních soudních, ve znění pozdějších předpisů, a některé další zákony, rozhodující pro dovolací přezkum.

Nejvyšší soud se jako soud dovolací (§ 10a o. s. ř.) po zjištění, že dovolání bylo podáno řádně a včas, osobou k tomu oprávněnou a zastoupenou v souladu s § 241 odst. 1 o. s. ř., zabýval jeho přípustností.

Podle § 237 o. s. ř. není-li stanoveno jinak, je dovolání přípustné proti každému rozhodnutí odvolacího soudu, kterým se odvolací řízení končí, jestliže napadené rozhodnutí závisí na vyřešení otázky hmotného nebo procesního práva, při jejímž řešení se odvolací soud odchýlil od ustálené rozhodovací praxe dovolacího soudu nebo která v rozhodování dovolacího soudu dosud nebyla vyřešena nebo je dovolacím soudem rozhodována rozdílně, anebo má-li být dovolacím soudem vyřešená právní otázka posouzena jinak.

Dovolání je přípustné i důvodné.

Převzetí dluhu (privativní intercese) je typem singulární sukcese, při níž přejímatel přebírá dluh za původního dlužníka (§ 531 odst. 1 obč. zák.). K translaci je zákonem vyžadována písemná smlouva (§ 531 odst. 3 obč. zák.), účinnosti ovšem nabývá až věřitelovým souhlasem, pro nějž již zákon nutnou formu nestanoví. Judikatura proto dovodila, že může být dán i konkludentně (srov. mimo jiné shora citovaný rozsudek Nejvyššího soudu ze dne 20. 7. 2009, sp. zn. 23 Cdo 1737/2009, či jeho usnesení ze dne 16. 5. 2012, sp. zn. 28 Cdo 2862/2011, a ze dne 28. 7. 2008, sp. zn. 32 Cdo 345/2008), přičemž s uvedeným názorem souhlasí též právní dogmatika (kupříkladu ŠKÁROVÁ, M. § 531. In: ŠVESTKA, J., SPÁČIL, J., ŠKÁROVÁ, M., HULMÁK, M. a kol. Občanský zákoník II. 2. vydání. Praha: C. H. Beck, 2009. s. 1584). Následkem účinného převzetí dluhu je změna závazku v osobě dlužníka, na jehož místo nově nastupuje přejímatel.

Odvolací soud se tedy při posouzení dané otázky odchýlil od ustálené rozhodovací praxe dovolacího soudu, měl-li předmětné ujednání za neúčinné pro absenci písemného souhlasu věřitele.

Žalované přitom není možné přitakat, že by napadené rozhodnutí na vyřešení shora vylíčené otázky nezáviselo. Krajský soud sice skutečně podává dvě argumentační linie, jimiž absenci aktivní věcné legitimace žalobkyně dovozuje, nejedná se však o samostatné důvody, jež jsou oba s to ospravedlnit vyřčený závěr. Bylo-li obecně vzato plněno na kontrakt, jenž byl později shledán neplatným, váže strany povinnost ke vrácení poskytnutého plnění, jež má podobu synallagmatického závazku zakládajícího obapolnou podmíněnost práv a povinností kontrahentů neplatné smlouvy (viz předchozí usnesení Nejvyššího soudu v této věci ze dne 10. 12. 2014, sp. zn. 28 Cdo 3569/2014, jakož i rozhodnutí tam citovaná). Lze přitom důvodně uvažovat, že by účinná změna v osobě dlužníka mohla způsobit, že by právo na vydání bezdůvodného obohacení přejímateli svědčilo z titulu samotné účasti na neplatném kontraktu (k tomu pro úplnost srov. úvahu týkající se následků změny závazku v osobě věřitele v obdobné skutkové situaci obsaženou v rozsudku Nejvyššího soudu ze dne 14. 11. 2016, sp. zn. 28 Cdo 2100/2016, a v rozhodnutích tam citovaných). V takovém případě by tedy již pro získání aktivní věcné legitimace ve sporu, jenž je zde posuzován, nebylo nutné pohledávku nabýt oddělenou cesí.

Pokud by pak odvolací soud uzavřel, že došlo k účinnému vstupu EKO-UNIBAU a. s. do smluvní pozice EKO - UNIBAU, spol. s r.o., a že má takový akt relevanci pro vztahy z bezdůvodného obohacení vzniklého plněním na neplatnou smlouvu, nemusel by se již odděleným postoupením zmíněné pohledávky dále zabývat. Aktivní věcná legitimace žalobkyně by totiž byla založena již samotnou účastí na smlouvě se žalovanou. Zjištění, že mezi dlužníkem a přejímatelem nebylo sjednáno postoupení jmenované pohledávky, by naopak nabylo na relevanci, došel-li by soud k závěru, že se žalobkyně kontrahentem nestala, případně že jí ani v takovém případě právo na vydání bezdůvodného obohacení nesvědčí. První jmenovaný právní závěr krajský soud sice učinil, založil jej však na nesprávném výkladu příslušné normy. Argumentace chybějící cesí předmětné pohledávky tak nemůže samostatně obstát, neboť je na mimořádným opravným prostředkem úspěšně zpochybněné úvaze přímo závislá.

Dovolací námitka žalobkyně tedy je důvodná, protože naříkané rozhodnutí spočívá na nesprávném právním posouzení, a to na chybném výkladu § 531 obč. zák.

V dalším řízení odvolací soud zváží, zda mezi žalobkyní a EKO - UNIBAU, spol. s r.o., došlo i s ohledem na oprávnění osoby věřitele dát s takovým jednáním byť konkludentní souhlas, k účinnému převzetí dluhu, jakož také účinky, jež by řečené jednání mělo na vztahy z bezdůvodného obohacení.

Žalobkyně dále namítá, že se krajský soud svým postupem odchýlil od ustálené judikatury soudu dovolacího, protože, shledav rozhodnutí soudu prvého stupně ve výroku věcně správným, řečené nezrušil, byť byly dány důvody zakotvené v ustanovení § 219a odst. 1 písm. a) nebo b) o. s. ř.

S ohledem na přípustnost mimořádného opravného prostředku založenou již předchozí dovolací námitkou Nejvyšší soud řečenou výtku přezkoumával optikou své povinnosti přihlédnout též k jiným vadám řízení, které mohly mít za následek nesprávné rozhodnutí ve věci (§ 242 odst. 3 o. s. ř.).

Pro zde posuzovanou při je na základě obsahu dovolání relevantním pravidlem plynoucím z ustanovení § 219a odst. 1 o. s. ř. povinnost odvolacího soudu napadené rozhodnutí zrušit, jsou-li zde „jiné vady, které mohly mít za následek nesprávné rozhodnutí ve věci, a za odvolacího řízení nemohla být zjednána náprava“ [písm. a)]. A dále obdobně, „není-li rozhodnutí přezkoumatelné pro nesrozumitelnost nebo nedostatek důvodů“ [písm. b)]. Žalobkyně konkrétně hovoří o nepřezkoumatelnosti, čímž cílí na hypotézu druhého jmenovaného ustanovení. Dovolací přezkum se proto dále zaměří jen na podmínky písm. b) citovaného ustanovení, neboť k prokázání naplnění hypotézy písm. a) dovolatelka nepředkládá žádnou konkrétnější argumentaci.

Nepřezkoumatelností se rozumí zásadní nedostatek obsahu soudního rozhodnutí, který zcela evidentně brání realizaci přezkumné činnosti odvolacích soudů nebo soudu dovolacího. Z judikatury plyne, že jde především o takové rozhodnutí, jehož odůvodnění účastníkům neumožňuje uplatnit procesní práva formulováním relevantní odvolací (dovolací) argumentace (za všechny viz rozsudek Nejvyššího soudu ze dne 25. 6. 2013, sp. zn. 29 Cdo 2543/2011, publikovaný ve Sbírce soudních rozhodnutí a stanovisek pod č. 100/2013).

Okresní soud pro odůvodnění svého rozhodnutí pravda zvolil poněkud náročnou délku a formu (75 stran), pro tento postup však lze mít vzhledem ke složitosti věci štěpené do 29 nároků pochopení. Každá z uvedených částí má shodnou strukturu, soud nejprve vymezuje relevantní skutková zjištění vzešlá z konkrétních důkazů, načež následuje právní posouzení a vyslovený závěr. Nelze tedy přisvědčit tomu, že by soud vycházel z tzv. souhrnných zjištění, jež se vyznačují opomenutím identifikace konkrétních pramenů, z nichž soud učinil daný poznatek (srov. mimo jiné rozsudek Nejvyššího soudu ze dne 28. 11. 2002, sp. zn. 22 Cdo 886/2001). Z odůvodnění rozhodnutí je bez potíží patrno, z jakých důvodů soud uzavírá, že žalobce není aktivně věcně legitimován či že je případné právo promlčeno. Nejvyšší soud proto neshledává, že by prvostupňový rozsudek v intencích shora uvedeného obsahoval vady takové intenzity, že by nebylo možné provést řádný přezkum či formulovat odvolací argumentaci.

S ohledem na přípustnost dovolání Nejvyšší soud zohlednil také další tzv. jiné vady řízení, jež mohly mít za následek nesprávné rozhodnutí ve věci.

Dovolatelka namítá nesprávné obsazení rozhodujícího tělesa krajského soudu, neboť se domnívá, že věc měla vzhledem ke své povaze připadnout senátu specializovanému na spory z obchodních závazků. Rozvrh práce Krajského soudu v Brně v rozhodném znění v souladu s námitkami žalobkyně při volbě konkrétního senátu, jemuž věc napadne, zohledňuje povahu sporu. Určení specializace je však v případě odvolací agendy dáno právním posouzením, jež podal soud prvního stupně. Neaplikoval-li pak okresní soud normy obchodního zákoníku, nelze s ohledem ke znění rozvrhu práce uvažovat o přidělení věci senátu, jenž se na obchodně-závazkovou problematiku zaměřuje. Odvolací soud tedy rozhodoval obsazen v souladu s rozvrhem práce.

Žalobkyni však lze přitakat, že krajský soud nezohlednil podrobnou odvolací argumentaci žalobkyně, čímž řízení zatížil vadou potenciálně způsobilou zasáhnout do dovolatelčina práva na soudní ochranu. Soud obecně vzato není povinen reagovat na každou uplatněnou námitku, musí se však vypořádat s argumenty, jež jsou pro věc stěžejní (viz např. rozsudky Nejvyššího soudu ze dne 24. 5. 2017, sp. zn. 22 Cdo 135/2017, či ze dne 28. 4. 2009, sp. zn. 22 Cdo 1476/2008, případně též nálezy Ústavního soudu ze dne 5. 8. 2009, sp. zn. I. ÚS 1561/08, bod 18, ze dne 27. 3. 2012, sp. zn. IV. ÚS 3441/11, a ze dne 21. 11. 2013, sp. zn. I. ÚS 2603/13, bod 21). Nejvyšší soud v kontextu zde posuzované věci za podstatné považuje zejména rozsáhlé výtky týkající se průběhu dokazování před okresním soudem, jež v odůvodnění naříkaného rozhodnutí nebyly vypořádány.

Se zřetelem k výše řečenému tedy Nejvyšší soud shledal dovolání důvodným (§ 241a odst. 1 o. s. ř.), napadený rozsudek zrušil a věc Krajskému soudu v Brně – pobočce ve Zlíně vrátil k dalšímu řízení (§ 243e odst. 1 a odst. 2, věta první, o. s. ř.).

Posouzení účinnosti převzetí dluhu (a analýza vztahů z bezdůvodného obohacení) je nyní na odvolacím soudu, který zohlední výše předestřený názor soudu Nejvyššího. Opětovně též zváží všechny odvolací námitky žalobkyně, s nimiž se v odůvodnění nového rozhodnutí vypořádá.

Odvolací soud je podle § 243g odst. 1, části věty první za středníkem, o. s. ř. ve spojení s § 226 o. s. ř. vázán právními názory dovolacího soudu vyslovenými v tomto rozhodnutí.

O náhradě nákladů řízení včetně nákladů řízení dovolacího bude rozhodnuto v rámci nového rozhodnutí o věci (§ 243g odst. 1, věta druhá, o. s. ř.).

Poučení: Proti tomuto rozsudku není opravný prostředek přípustný.

V Brně dne 12. 2. 2020

JUDr. Jan Eliáš, Ph.D.

předseda senátu

Zdroj dat je volně dostupný na http://www.nsoud.cz
Přesunout nahoru