Objednat předplatné Zákony pro lidi PLUS
Přidej k oblíbeným

28 Cdo 4209/2019Usnesení NS ze dne 12.02.2020

HeslaPřípustnost dovolání
Přerušení řízení
KategorieE
EcliECLI:CZ:NS:2020:28.CDO.4209.2019.1
Dotčené předpisy

§ 237 o. s. ř.

§ 109 odst. 2 písm. c) o. s. ř.


přidejte vlastní popisek

28 Cdo 4209/2019-106

USNESENÍ

Nejvyšší soud České republiky rozhodl v senátě složeném z předsedy senátu JUDr. Michaela Pažitného, Ph.D., a soudců JUDr. Jana Eliáše, Ph.D., a Mgr. Petra Krause v právní věci žalobce D. H., narozeného XY, bytem v XY, zastoupeného Mgr. Milanem Šikolou, advokátem se sídlem v Brně, Metodějova 450/7, proti žalovanému J. T., narozenému XY, bytem ve XY, zastoupenému JUDr. Milanem Trlicou, advokátem se sídlem ve Vsetíně, Horní náměstí 3, o zaplacení částky 315.000,- Kč s příslušenstvím, vedené u Okresního soudu ve Vsetíně pod sp. zn. 108 C 29/2018, o dovolání žalovaného proti usnesení Krajského soudu v Ostravě ze dne 12. července 2019, č. j. 71 Co 229/2019 – 79, takto:

Dovolání se odmítá.

Odůvodnění:

Krajský soud v Ostravě (dále „odvolací soud“) k odvolání žalobce usnesením ze dne 12. 7. 2019, č. j. 71 Co 229/2019 – 79, podle ustanovení § 220 odst. 1 občanského soudního řádu (dále „o. s. ř.“) změnil usnesení Okresního soudu ve Vsetíně (dále „soud prvního stupně“) ze dne 28. 5. 2019, č. j. 108 C 29/2018 – 72, tak, že se řízení nepřerušuje.

Odvolací soud – na rozdíl od soudu prvního stupně – dospěl k závěru, že v řízení o vydání bezdůvodného obohacení v žalované částce, jež měl na úkor žalobce získat žalovaný, nejsou splněny předpoklady pro přerušení řízení ve smyslu ustanovení § 109 odst. 2 písm. c) o. s. ř., neboť v řízení o vyklizení bytu č. XY, v domě č. p. XY, v ul. XY – dále „označený byt“ nebo „byt“ (ve věci žalobkyně D. S. proti žalovanému J. T., v níž byla rozsudkem Okresního soudu ve Vsetíně ze dne 27. 6. 2018, č. j. 9 C 44/2014 – 175, žalovanému uložena povinnost označený byt v obecné pariční lhůtě vyklidit a vyklizený předat žalobkyni) nepředstavuje předběžně řešená otázka vlastnictví označeného bytu skutečnost rozhodnou pro přítomné řízení. Odvolací soud uvedl, že otázka vlastnictví k bytu je v obou řízeních řešena jako předběžná a výsledek řízení se nijak nemůže promítnout do stavu zápisu v katastru nemovitostí. Stejným způsobem je pak třeba posoudit i otázku vlastnického práva, respektive oprávněnosti žalovaného nároku, v tomto řízení. Závěry soudu o předběžné otázce přitom nenaleznou své vyjádření ve výroku o věci samé.

Proti usnesení odvolacího soudu podává žalovaný dovolání, jež má za přípustné ve smyslu ustanovení § 237 o. s. ř. jednak pro odklon odvolacího soudu od ustálené rozhodovací praxe dovolacího soudu a dále pro řešení otázky, která dosud nebyla v rozhodovací praxi dovolacího soudu řešena. Současně uplatňuje dovolací důvod nesprávného právního posouzení věci [při aplikaci ustanovení § 109 odst. 2 písm. c) o. s. ř. a § 220 odst. 1 o. s. ř.], což je dovoditelné - nikoliv explicitně vyjádřené - z obsahu dovolání.

Dovolatel (s odkazem na konkrétní rozhodnutí Nejvyššího soudu specifikovaná v dovolání) má za to, že skutečností rozhodnou - řešenou ve vedlejším řízení - může být i prejudiciální otázka, jež se nijak nepromítne do výroku rozhodnutí nejen ve vedlejším řízení, ale ani do výroku rozhodnutí v řízení, jež má být přerušeno. V poměrech projednávané věci sice připouští, že otázka vlastnictví označeného bytu se nemůže projevit ve výroku rozhodnutí v žádném z uvažovaných řízení, nicméně předběžná otázka dobré víry při nabývání bytu D. S. v rozhodném období, kterou dovolatel podrobně rozvádí, má význam také pro řízení o vydání bezdůvodného obohacení. S odkazem na nález pléna Ústavního soudu ze dne 19. 1. 2010, sp. zn. Pl. ÚS 16/09, jenž byl publikován pod číslem 48/2010 Sb. (tento nález, stejně jako dále označená rozhodnutí Ústavního soudu, je přístupný na internetových stránkách Ústavního soudu http://nalus.usoud.cz), usnesení Ústavního soudu ze dne 8. 8. 2013, sp. zn. II. ÚS 1493/13, a dále na usnesení Nejvyššího soudu ze dne 26. 9. 2013, sp. zn. 23 Cdo 251/2012, jež bylo publikováno pod číslem 17/2014 Sbírky soudních rozhodnutí a stanovisek (toto usnesení, stejně jako dále označená rozhodnutí dovolacího soudu, je přístupné na internetových stránkách Nejvyššího soudu http://www.nsoud.cz), má za to, že se odvolací soud odchýlil od rozhodovací praxe dovolacího soudu v otázce způsobu rozhodování v případech, kdy mění rozhodnutí soudu prvního stupně procesní povahy. Je přitom toho názoru, že rozhodnutí soudu prvního stupně může odvolací soud podle ustanovení § 220 odst. 1 písm. a) nebo b) o. s. ř. změnit až tehdy, nejsou-li splněny podmínky pro postup podle ustanovení § 219 a § 219a o. s. ř., přičemž ovšem pro takový případ musí být zjištěn skutkový stav natolik, aby jej jako podklad pro měnící rozhodnutí odvolacího soudu bylo možné hodnotit jako správný. Důvody, pro které odvolací soud změnil rozhodnutí soudu prvního stupně, však správné nejsou (dovolatel v této souvislosti obšírně argumentuje judikaturou Nejvyššího soudu a Ústavního soudu zabývající se otázkou nabytí vlastnického práva od neoprávněného a její závěry promítá do poměrů projednávané věci).

Žalovaný dále v souvislosti s důvodem přípustnosti dovolání spočívajícím v potřebě řešit otázku v rozhodovací praxi dovolacího soudu dosud neřešenou argumentuje nesprávností dovoláním dotčeného rozhodnutí odvolacího soudu, v němž je vyjádřen závazný právní názor odvolacího soudu pro soud prvního stupně, přičemž ovšem jeho uplatnění je vyhrazeno toliko kasačnímu rozhodnutí odvolacího soudu o věci samé a nikoliv měnícímu rozhodnutí procesní povahy.

Žalovaný navrhuje, aby dovolací soud usnesení odvolacího soudu zrušil a věc vrátil odvolacímu soudu k dalšímu řízení.

Žalobce se k dovolání žalovaného nevyjádřil.

Nejvyšší soud České republiky jako soud dovolací (§ 10a o. s. ř.) po zjištění, že dovolání bylo podáno proti pravomocnému rozhodnutí odvolacího soudu, u něhož to zákon připouští (§ 236 odst. 1 o. s. ř.), oprávněnou osobou (účastníkem řízení) v zákonné lhůtě (§ 240 odst. 1, věta první, o. s. ř.), že je splněna i podmínka povinného zastoupení dovolatele advokátem (§ 241 odst. 1 o. s. ř.) a že je uplatněn zákonem vymezený dovolací důvod (§ 241a odst. 1 o. s. ř.), zabýval se tím, zda je dovolání žalovaného přípustné (§ 237 o. s. ř.).

Podle ustanovení § 237 o. s. ř. není-li stanoveno jinak, je dovolání přípustné proti každému rozhodnutí odvolacího soudu, kterým se odvolací řízení končí, jestliže napadené rozhodnutí závisí na vyřešení otázky hmotného nebo procesního práva, při jejímž řešení se odvolací soud odchýlil od ustálené rozhodovací praxe dovolacího soudu nebo která v rozhodování dovolacího soudu dosud nebyla vyřešena nebo je dovolacím soudem rozhodována rozdílně anebo má-li být dovolacím soudem vyřešená právní otázka posouzena jinak.

Dovolání žalovaného není přípustné pro řešení otázky, v jejímž rámci dovolatel přisvědčuje možnosti postupu podle ustanovení § 109 odst. 2 písm. c) o. s. ř. i v případě, kdy rozhodnou skutečnost představuje řešení toliko předběžné otázky, které se do přerušeného řízení promítne opětovně v rovině otázky prejudiciální. Odvolací soud se od ustálené rozhodovací praxe dovolacího soudu při zkoumání podmínek pro postup podle shora citovaného ustanovení neodchýlil, neboť judikaturou Nejvyššího soudu je akcentována povaha ustanovení o tzv. fakultativním přerušení řízení, která vytváří prostor pro relativně širokou úvahu soudu o právním významu skutečnosti, jež je řešena ve vedlejším řízení. Tato úvaha pak není svázána žádným pravidlem v tom smyslu, zda řešená skutečnost má povahu otázky předběžné či nikoliv a zda se v přerušeném řízení promítne rovněž do řešení prejudiciální otázky či do řešení, jež bude obsahem výroku soudního rozhodnutí.

Nejvyšší soud v usnesení ze dne 24. 2. 2015, sp. zn. 22 Cdo 1868/2014, vysvětlil, že ustanovení § 109 odst. 2 písm. c) o. s. ř., které stanoví, že soud může řízení přerušit, pokud probíhá jiné řízení, v němž je řešena otázka, která může mít význam pro rozhodnutí soudu, patří k právním normám s relativně neurčitou hypotézou, tj. normám, jejichž hypotéza není stanovena přímo právním předpisem a která tak přenechává soudu, aby podle svého uvážení v každém jednotlivém případě vymezil sám hypotézu právní normy ze širokého, předem neomezeného okruhu okolností. Byla-li hypotéza právní normy vymezena správně, nemůže být rozhodnutí ve věci v rozporu se zákonem z důvodu, že nebyly objasněny okolnosti další, popřípadě že nebylo přihlédnuto k jiným okolnostem, které v posuzovaném případě nelze považovat za podstatné či významné. Posouzení podmínek pro přerušení řízení podle § 109 odst. 2 písm. c) o. s. ř. je do značné míry na úvaze soudu a musí výrazně odrážet okolnosti konkrétního případu.

Důvody k přerušení řízení jsou dány zejména v případech, kdy probíhá řízení, v němž je řešena otázka, která může mít význam pro rozhodnutí soudu. Musí jít o otázku, která má podstatný význam pro řešení daného případu, vztahuje se k danému skutkovému stavu a soud si ji může vyřešit sám podle ustanovení § 135 odst. 2 o. s. ř. Hlavní důvod pro přerušení řízení tkví v hospodárnosti řízení, tj. aby stejná otázka nebyla posuzována nadbytečně dvakrát. Soud přitom bere v úvahu i stav (pokročilost) obou řízení tak, aby eventuální přerušení mělo vůbec praktický smysl s ohledem na předpokládanou délku řízení, na jehož skončení hodlá soud vyčkat (srovnej např. usnesení ze dne 6. 3. 2014, sp. zn. 28 Cdo 3568/2013). Z hlediska hospodárnosti řízení je pak třeba vždy posoudit, zda vyčkání výsledku vedlejšího řízení bude i z hlediska délky původního (hlavního) řízení účelné, tj. zda nebude účelnějším, vyřeší-li si soud otázku, která může mít význam pro jeho rozhodnutí, předběžně sám (srovnej rozsudek Nejvyššího soudu ze dne 24. 2. 2011, sp. zn. 30 Cdo 5270/2009, publikovaný v časopise Soudní judikatura z oblasti občanského, obchodního a pracovního práva pod č. 169/2011). Úvahu odvolacího soudu o přerušení nebo nepřerušení řízení podle citovaného ustanovení přitom může dovolací soud přezkoumat pouze v případě její zjevné nepřiměřenosti. Předmětem dovolacího řízení, které se připouští jen pro řešení významných právních otázek, totiž nemůže být přezkum úvah odvolacího soudu o tom, zda v té které konkrétní věci je z hlediska hospodárnosti řízení namístě řízení přerušit či nikoliv (srovnej např. usnesení Nejvyššího soudu ze dne 13. 8. 2014, sp. zn. 22 Cdo 572/2014, ze dne 15. 3. 2016, sp. zn. 28 Cdo 4352/2015, a ze dne 12. 3. 2014, sp. zn. 28 Cdo 2589/2013).

Závěr odvolacího soudu, že v poměrech projednávané věci (podle dosavadního stavu řízení) není důvod pro přerušení řízení ve smyslu ustanovení § 109 odst. 2 písm. c) o. s. ř. plně obstojí a nelze jej v žádném směru považovat za nepřiměřený. V době rozhodování odvolacího soudu, kterýžto stav je relevantní i pro rozhodnutí dovolacího soudu (srovnej ustanovení § 243f odst. 1 o. s. ř.), ve vedlejším řízení byla rozsudkem Okresního soudu ve Vsetíně ze dne 27. 6. 2018, č. j. 9 C 44/2014 – 175, žalovanému uložena povinnost označený byt v obecné pariční lhůtě vyklidit a vyklizený předat žalobkyni D. S.. Předběžná otázka vlastnictví k bytu byla v řízení vyřešena ve prospěch žalující D. S. tak, že jmenovaná se stala řádným vlastníkem bytu (za použití argumentace o materiální publicitě veřejného seznamu - katastru nemovitostí – jako principu chránícímu dobrou víru nabyvatelky).

Odkaz žalovaného na závěry (v dovolání citované) vyjádřené v usnesení Nejvyššího soudu ze dne 14. 9. 2017, sp. zn. 30 Cdo 940/2017, s nimiž snad (podle obsahu) dovolatel napadené usnesení odvolacího soudu konfrontuje, je zjevně nepřípadný, neboť citované rozhodnutí dovolacího soudu hodnotí právní význam otázky řešené toliko v odůvodnění soudního rozhodnutí ve vazbě na jeho (zamítavý) výrok ve specifických procesních poměrech odlišných od poměrů projednávané věci. Ze stejného důvodu lze za nepřípadné hodnotit připomenutí závěrů vyjádřených v rozsudku Nejvyššího soudu ze dne 29. 10. 2008, sp. zn. 26 Cdo 612/2007 (nikoliv sp. zn. 26 Cdo 612/2001, jak uvádí dovolatel), v usnesení velkého senátu občanskoprávního a obchodního kolegia Nejvyššího soudu ze dne 25. 6. 2012, sp. zn. 31 Cdo 2740/2012 (usnesení bylo publikováno pod číslem 82/2014 Sbírky soudních rozhodnutí a stanovisek), jakož i v usneseních Nejvyššího soudu ze dne 28. 4. 2011, sp. zn. 22 Cdo 1907/2010, ze dne 11. 1. 2012, sp. zn. 26 Cdo 3579/2011, a ze dne 25. 9. 2012, sp. zn. 22 Cdo 2695/2010, jež se týkají vztahu otázky určení práva či právního vztahu řešené v řízení o splnění povinnosti jako otázky prejudiciální a totožné otázky, jež by měla být řešena v jiném řízení z podnětu žaloby určovací.

Přípustnost dovolání žalovaného nezakládá ani námitka, že měnící rozhodnutí procesní povahy může odvolací soud vydat tehdy, umožňuje-li mu takový postup skutkový stav zjištěný soudem prvního stupně, popřípadě skutkový stav zjištěný na základě dokazování provedeného v odvolacím řízení, což v poměrech projednávané věci, dle mínění žalovaného, odvolací soud zcela ignoroval. Dovolatel v rozporu s požadavkem ustálené rozhodovací praxe dovolacího soudu reflektující potřebu splnění povinnosti dovolatele vyplývající z ustanovení § 237 o. s. ř. nijak neoznačuje rozhodnutí dovolacího soudu, s nimiž by usnesení odvolacího soudu mělo být v rozporu (k tomu srovnej usnesení Nejvyššího soudu ze dne 25. 9. 2013, sp. zn. 29 Cdo 2394/2013, uveřejněné pod číslem 4/2014 ve Sbírce soudních rozhodnutí a stanovisek: „Má-li být dovolání přípustné podle ustanovení § 237 o. s. ř. ve znění účinném od 1. 1. 2013 proto, že napadené rozhodnutí závisí na řešení otázky hmotného nebo procesního práva, při jejímž řešení se odvolací soud odchýlil od ustálené rozhodovací praxe dovolacího soudu, musí být z obsahu dovolání patrno, o kterou otázku hmotného nebo procesního práva jde a od které ustálené rozhodovací praxe se řešení této právní otázky odvolacím soudem odchyluje.“). Sluší se přesto uvést, že samotný poukaz dovolatele na nález pléna Ústavního soudu ze dne 19. 1. 2010, sp. zn. Pl. ÚS 16/09, na usnesení Ústavního soudu ze dne 8. 8. 2013, sp. zn. II. ÚS 1493/13, a na usnesení Nejvyššího soudu ze dne 26. 9. 2013, sp. zn. 23 Cdo 251/2012, přisvědčuje naopak závěru, že se odvolací soud (s přihlédnutím k posléze citovanému rozhodnutí dovolacího soudu) od ustálené rozhodovací praxe Nejvyššího soudu nijak neodchýlil.

Možnost změnit rozhodnutí soudu prvního stupně procesní povahy odvolacím soudem analogicky ve smyslu ustanovení § 220 odst. 1 o. s. ř. (po zrušení ustanovení § 220 odst. 3 o. s. ř. Ústavním soudem) vyplývá z usnesení Ústavního soudu ze dne 8. 8. 2013, sp. zn. II. ÚS 1493/13, jež navazuje na plenární nález Ústavního soudu ze dne 19. 1. 2010, sp. zn. Pl. ÚS 16/09. Ustanovení § 220 odst. 1 o. s. ř. tak představuje zákonnou oporu pro postup, který je jinak vyhrazen odvolacímu přezkumu rozhodnutí o věci samé. Pojem "věc sama" je v právní teorii i v soudní praxi vykládán jednotně jako věc, která je tím předmětem, pro něž se řízení vede; v řízení, v němž má být rozhodnut spor o právo mezi účastníky, kteří stojí proti sobě v postavení žalobce a žalovaného, je tedy věcí samou nárok uplatněný žalobou, o němž má být v příslušném řízení věcně rozhodnuto (srovnej např. usnesení Nejvyššího soudu ze dne 2. 12. 1997, sp. zn. 2 Cdon 774/97, publikované pod číslem 61/1998 Sbírky soudních rozhodnutí a stanovisek, případně usnesení Nejvyššího soudu ze dne 28. 8. 1997, sp. zn. 2 Cdon 484/97, uveřejněné v časopise Soudní judikatura č. 11/1997 pod poř. č. 88).

Rozhodnutí o přerušení řízení ve smyslu ustanovení § 109 odst. 2 písm. c) o. s. ř. je rozhodnutím procení povahy a ustanovení § 220 odst. 1 o. s. ř. se na postup odvolacího soudu aplikuje analogicky s tím, že z povahy věci není nezbytné, aby si odvolací soud obstaral pro své rozhodnutí takový skutkový podklad jako v případě měnícího meritorního rozhodnutí. Odvolací přezkum rozhodnutí nemeritorní povahy je totiž ustanovením § 212a odst. 6 o. s. ř. omezen na důvody, které se týkají toho, co soud prvního stupně řešil ve výroku usnesení. Odvolací soud tudíž ani nemohl při úvaze o naplnění podmínky tzv. fakultativního přerušení řízení přihlédnout, jak se mylně domnívá dovolatel, k tomu, jakým způsobem z hlediska aplikace norem hmotného práva byla ve vedlejším řízení posouzena právní otázka nabytí vlastnického práva k označenému bytu konkrétní osobou, a o to méně mohl správnost přijatého právního závěru testovat prováděním jakéhokoliv dokazování. Jak již bylo výše vyloženo, v intencích rozhodování soudu ve smyslu ustanovení § 109 odst. 2 písm. c) o. s. ř. bylo podstatné, zda řešená právní otázka (bez ohledu na věcnou správnost právního posouzení) představuje pro předmětné řízení natolik významnou skutečnost, že by bylo vhodné, aby bylo vyčkáno na její vyřešení pravomocným soudním rozhodnutím.

Přípustnost dovolání nezakládá ani námitka žalovaného, jejíž podstatou je kritika části odůvodnění dovoláním napadeného rozhodnutí, v němž odvolací soud použil formulaci, že „předběžná otázka vlastnictví předmětné bytové jednotky řešená v řízení vedeném u Okresního soudu ve Vsetíně pod sp. zn. 9 C 44/2014 se nemůže ve výsledku rozhodování projevit v zápise vlastnického práva v katastru nemovitostí a stejným způsobem je nutno posoudit otázku vlastnického práva, respektive oprávněnosti požadovaného nároku, i v tomto řízení.“ Dovolatel má za to, že použitím inkriminované formulace odvolací soud vyjádřil v měnícím rozhodnutí (nikoliv v rozhodnutí kasačním) pro soud prvního stupně závazný právní názor. Dovozuje přitom, že by se dovolací soud k otázce (ne)možnosti vázanosti soudu nižšího stupně právním názorem vyjádřeným v měnícím rozhodnutí vyššího soudu procesní povahy jako otázce dosud v rozhodovací praxi Nejvyššího soudu neřešené měl vyslovit. Na řešení této otázky ovšem usnesení odvolacího soudu nezávisí, a proto v uvedeném rozsahu dovolání žalovaného nenaplňuje obecný předpoklad přípustnosti dovolání ve smyslu ustanovení § 237 o. s. ř. (k tomu srovnej např. usnesení Nejvyššího soudu ze dne 18. 7. 2013, sen. zn. 29 NSČR 53/2013, v němž bylo zdůrazněno, že dovolání není přípustné podle § 237 o. s. ř., jestliže dovolatel jako důvod jeho přípustnosti předestírá dovolacímu soudu k řešení otázku hmotného nebo procesního práva, na níž rozhodnutí odvolacího soudu nezávisí; dále srovnej i usnesení Nejvyššího soudu ze dne 26. 9. 2013, sp. zn. 29 Cdo 2376/2013). Dovolatel totiž zcela zřejmě přehlíží další text odůvodnění dovoláním napadeného rozhodnutí, v němž odvolací soud zcela zřejmě deklaruje to, co vyjádřil v dovolatelem kritizované pasáži odůvodnění rozhodnutí, tj. že řešení předběžné otázky vlastnictví ke shora označenému bytu přijaté v řízení vedeném u Okresního soudu ve Vsetíně pod sp. zn. 9 C 44/2014, postrádá účinky závaznosti pro řešení (totožné předběžné) otázky v řízení přítomném, a tudíž i otázky oprávněnosti nároku žalobce na vydání bezdůvodného obohacení. Jak již totiž bylo výše zmíněno, otázka, jež byla ve vedlejším řízení řešena jako otázka předběžná, může být v přítomném řízení posouzena odchylně, což se může projevit i v posouzení oprávněnosti nároku, který je předmětem přítomného řízení (a bude obsahem výroku soudního rozhodnutí). Závěr o oprávněnosti takového nároku přitom nemusí korespondovat způsobu, jakým bylo rozhodnuto o předběžné otázce vlastnictví k označenému bytu ve vedlejším řízení.

Ze shora uvedeného plyne, že dovolání žalovaného není přípustné, a proto Nejvyšší soud dovolání odmítl (§ 243c odst. 1 o. s. ř.).

O náhradě nákladů dovolacího řízení nebylo rozhodováno, neboť tímto rozhodnutím se řízení nekončí (srovnej usnesení Nejvyššího soudu ze dne 23. 7. 2002, sp. zn. 20 Cdo 970/2001, uveřejněné pod číslem 48/2003 Sbírky soudních rozhodnutí a stanovisek); o nákladech řízení, včetně nákladů dovolacího řízení, bude rozhodnuto v konečném rozhodnutí (srovnej § 243c odst. 3 věta první, § 224 odst. 1 a § 151 odst. 1, část věty před středníkem, o. s. ř.).

Poučení: Proti tomuto rozhodnutí není opravný prostředek přípustný.

V Brně dne 12. 2. 2020

JUDr. Michael Pažitný, Ph.D.

předseda senátu

Zdroj dat je volně dostupný na http://www.nsoud.cz
Přesunout nahoru