Objednat předplatné Zákony pro lidi PLUS
Přidej k oblíbeným

28 Cdo 4201/2008Usnesení NS ze dne 23.10.2009

KategorieE
EcliECLI:CZ:NS:2009:28.CDO.4201.2008.1

přidejte vlastní popisek

28 Cdo 4201/2008

USNESENÍ

Nejvyšší soud České republiky rozhodl v senátě složeném z předsedy

JUDr. Františka Ištvánka a soudců JUDr. Ludvíka Davida, CSc., a JUDr. Jana Eliáše, Ph.D., ve věci žalobce Č. s. t. v., zastoupeného advokátem, proti žalovanému P. f. ČR, o určení vlastnického práva, vedené u Okresního soudu v Prachaticích pod sp. zn. 9 C 15/2006, o dovolání žalobce proti rozsudku Krajského soudu v Českých Budějovicích ze dne 30. 5. 2008, č. j. 22 Co 657/2008-71, takto:

I. Dovolání se odmítá.

II. Žádný z účastníků řízení nemá právo na náhradu nákladů dovolacího řízení.

Odůvodnění:

Odvolací soud v záhlaví označeným rozsudkem potvrdil rozsudek soudu prvního stupně, jímž tento soud zamítl žalobu v části, v níž se žalobce domáhal určení vlastnického práva k nemovitostem (pozemkům p. č. 1732/3 a p. č. 1732/8, zapsaným na LV č. 10002 pro k. ú. a obec S. u Katastrálního úřadu v P.), a taktéž ve výroku o náhradě nákladů řízení před soudem prvního stupně. Odvolací soud rozhodl i o náhradě nákladů řízení odvolacího.

Odvolací soud doplnil dokazování výpisem z obchodního rejstříku vedeným Krajským soudem v Českých Budějovicích, oddíl C, vložka 2319, pro obchodní firmu L. a. Z., spol. s r. o. Narozdíl od soudu prvního stupně, jenž se touto otázkou nezabýval, dospěl odvolací soud k závěru, že žalobce není v předmětném sporu subjektem aktivně věcně legitimovaným. Žalobce podle svých žalobních tvrzení odvozuje svou aktivní věcnou legitimaci ze skutečnosti, že je právním nástupcem Č. s. t. v. a že byl registrován jako občanské sdružení u Ministerstva vnitra ČR na základě rozhodnutí ze dne 4. 7. 1990, č. j. VSP/1 – 1806/90 – R. S tímto tvrzením žalobce lze nepochybně souhlasit. Pokud však žalobce dovozuje svou aktivní věcnou legitimaci k podání předmětné žaloby i ze skutečnosti, že je současně právním nástupcem L. a. Z., podniku Č. s. t. v., jemuž mělo svědčit právo trvalého užívání ke sporným pozemkům, případně právním nástupcem L. a. Z., spol. s r. o., nelze těmto tvrzením přisvědčit. L. a. Z., podnik Č. s. t. v., byl samostatným podnikem zapsaným do podnikového rejstříku. Podle § 102 odst. 1 zákona č. 109/1964 Sb., hospodářského zákoníku, platného a účinného do 31. 12. 1991 (dále jen „hospodářský zákoník“), k obstarávání hospodářské činnosti společenských organizací mohly jejich ústřední orgány zřizovat podniky nebo hospodářská zařízení. Ta byla ve smyslu § 102 odst. 2 citovaného předpisu samostatnými právními subjekty, které nabývaly práva a zavazovaly se vždy svým jménem. Hospodařily s majetkem společenské organizace, který jim byl svěřen do správy, v konkrétním případě však šlo

o zřízení práva trvalého užívání, nikoliv o svěření majetku do správy L. a. Z., podniku Č. s. t. v. Pokud bylo tomuto podniku platně zřízeno právo trvalého užívání podle § 70 tehdy platného hospodářského zákoníku smlouvou ze dne 12. 9. 1991, nemohlo toto právo trvalého užívání přejít na žalobce. Právním nástupcem zaniklého L. a. Z., podniku Č. s. t. v., byla totiž společnost L. a. Z., spol. s r. o., jak nepochybně vyplývá z úplného výpisu z obchodního rejstříku této společnosti. Institut trvalého užívání vylučoval přechod práva trvalého užívání na právního nástupce trvalého uživatele. Vždy muselo dojít ke zrušení práva trvalého užívání a k jeho smluvnímu zřízení pro nového trvalého uživatele. Proto ani v případě že by žalobce byl právním nástupcem zaniklého L. a. Z., podniku Č. s. t. v., nemohlo by současně dojít k přechodu práva trvalého užívání z tohoto podniku na žalobce. Obchodní společnosti (L. a. Z., spol. s r. o.) nebylo možné právo trvalého užívání zřídit, nemohlo na ni žádným způsobem „přejít“. Žalobce tedy není právním nástupcem L. a. Z., podniku Č. s. t. v., není ani právním nástupcem L. a. Z., spol. s r. o. Se zánikem L. a. Z., podniku Č. s. t. v., s výjimkou práva trvalého užívání, vstoupil do jeho práv L. a. Z., spol. s r. o. Se zánikem L. a. Z., podniku Č. s. t. v., zaniklo i právo trvalého užívání a žalobce nemohl do tohoto práva vstoupit jako právní nástupce L. a. Z., spol. s r. o.

Co se týče věcného posouzení předmětného sporu soudem prvního stupně, soud odvolací se ztotožnil s jeho závěrem, že pro přechod vlastnického práva ke sporným pozemkům do vlastnictví žalobce nebyly naplněny podmínky § 14 odst. 1 zákona č. 290/2002 Sb., o přechodu některých dalších věcí, práv a závazků České republiky na kraje a obce, občanská sdružení působící v oblasti tělovýchovy a sportu, ve znění pozdějších předpisů (dále jen „zákon č. 290/2002 Sb.“). Předmětné pozemky byly „zřejmě“ původně odevzdány do trvalého užívání O. s. t. z., české organizace ČSTV v Č. B., a to před rokem 1991. S účinností zákona č. 229/1991 Sb., o úpravě vlastnických vztahů k půdě a jinému zemědělskému majetku (dále jen „zákon č. 229/1991 Sb.“), tedy ke dni 24. 6. 1991, zanikla podle jeho § 22 odst. 1 písm. e) všechna dříve zřízená práva trvalého užívání k zemědělskému majetku a podle § 22 odst. 1 písm. f) tohoto zákona zaniklo i právo hospodaření k nemovitostem ve vlastnictví státu, pokud šlo o majetek uvedený v § 1 odst. 1 téhož zákona. Je tedy správný závěr soudu prvního stupně, že pod dni 24. 6. 1991 zaniklo Okresnímu úřadu v P. právo hospodaření ke sporným nemovitostem, podléhajícím nepochybně režimu zákona č. 229/1991 Sb. Okresní úřad v P. nemohl tedy dne 12. 9. 1991 zřídit platně hospodářskou smlouvou právo trvalého užívání pro L. a. Z., podnik Č. s. t. v., byť hospodářský zákoník i vyhláška o správě národního majetku byly v době uzavření smlouvy ještě účinné. Uzavřít smlouvu o trvalém užívání po 24. 6. 1991 mohl pouze pozemkový fond (§ 17 odst. 1 zákona č. 229/1991 Sb.). Skutečnost, že tento fond byl zřízen až ke dni 1. 1. 1992, není významná. L. a. Z., podniku Č. s. t. v. na základě hospodářské smlouvy ze dne 12. 9. 1991 nevzniklo právo trvalého užívání k předmětným pozemkům. Žalobci nesvědčí právo trvalého užívání ani právo výpůjčky, a nenastaly proto podmínky ustanovení § 14 zákona č. 290/2002 Sb. pro přechod konkrétních pozemků do vlastnictví žalobce.

Proti tomuto rozsudku podal žalobce dovolání, jehož přípustnost spatřuje v zásadní právní významnosti napadeného rozhodnutí a jeho důvodnost v nesprávném právním posouzení věci odvolacím soudem. Právo trvalého užívání bylo žalobci zřízeno hospodářskou smlouvou ze dne 12. 9. 1991, kdy jednou ze smluvních stran bylo hospodářské zařízení žalobce, a to L. a. Z., podnik Č. s. t. v. Organizační řád, jenž byl součástí listin předložených k zápisu podniku do podnikového rejstříku, stanovil v bodě 4, že „podnik má právo hospodaření k majetku ve vlastnictví ČeSTV, který tvoří věci a majetková práva, včetně práv k výsledkům projektové a jiné odborné činnosti a který mu byl svěřen při jeho zřízení. V rozsahu uváděném shora, podnik hospodaří s majetkem včetně práv, kterých nabyl v průběhu svého podnikání a které se staly součástí majetku ČeSTV.“ Podle § 100 odst. 2 hospodářského zákoníku platilo, že majetek společenských organizací je ve vlastnictví organizace jako celku, pokud stanovy neurčí jinak. Právní úprava vycházela ze zásady, že subjektem vlastnického práva je společenská organizace jako celek a nikoliv její jednotlivé složky nebo orgány. Z těchto důvodů potom společenské organizace vykonávaly svoje vlastnické právo buď přímo, nebo prostřednictvím institutu správy majetku, v tomto případě uvedeným hospodářským zařízením. K zániku práva trvalého užívání nedošlo způsobem předpokládaným ve vyhlášce č. 119/1988 Sb. a toto právo trvalo až do nabytí účinnosti zákona č. 219/2000 Sb., kterým byla mimo jiné zrušena vyhláška č. 119/1988 Sb. a současně byl zaveden institut práva výpůjčky. Právo trvalého užívání vzniklo žalobci přímo a jako nositel tohoto práva vykonával prostřednictvím zaniklého hospodářského zařízení a obchodní společnosti nebo přímo sám správu, provoz, údržbu a investiční činnosti celého areálu, aniž by výkon těchto práv byl třetími osobami zpochybňován. Je též v daném případě sporné, zda se na činnost Okresních úřadů, které byly zcela odlišnými subjekty od svých právních předchůdců vztahovalo ustanovení § 22 písm. f) zákona č. 229/1991 Sb., neboť v jejich případech nešlo

o subjekt vymezený v § 64 hospodářského zákoníku v tehdy platném znění. Za otázku zásadního právního významu žalobce považuje posouzení, zda na základě smlouvy ze dne 12. 9. 1991 uzavřené s hospodářským zařízením žalobce, jehož činnost se řídila organizačním řádem a statutem žalobce včetně tehdy platných právních předpisů, vzniklo právo trvalého užívání přímo žalobci a zda uzavření smlouvy ze strany Okresního úřadu v P. bylo v souladu s tehdy platnými právními předpisy. Právní posouzení této otázky odvolacím soudem považuje žalobce za nesprávné, a proto navrhuje, aby Nejvyšší soud zrušil napadené rozhodnutí odvolacího soudu společně s rozhodnutím soudu prvního stupně a věc vrátil posledně jmenovanému soudu k dalšímu řízení.

Jak zjistil Nejvyšší soud jakožto soud dovolací (§ 10a zákona č. 99/1963 Sb., občanského soudního řádu, ve znění pozdějších předpisů, dále jen „o. s. ř.“), dovolání bylo podáno řádně a včas, osobou k tomu oprávněnou, řádně zastoupenou podle § 241a odst. 1 o. s. ř. Lze se proto zabývat jeho přípustností.

Podle § 236 odst. 1 o. s. ř. lze dovoláním napadnout pravomocná rozhodnutí odvolacího soudu, jestliže to zákon připouští.

Jelikož napadený rozsudek odvolacího soudu není měnícím § 237 odst. 1 písm. a) o. s. ř., ani potvrzujícím poté, co předchozí rozsudek soudu prvního stupně (jímž rozhodl „jinak“) byl odvolacím soudem zrušen § 237 odst. 1 písm. b) o. s. ř., přichází v úvahu přípustnost dovolání toliko na základě ustanovení § 237 odst. 1 písm. c) o. s. ř.

Pro dovození přípustnosti dovolání ve smyslu tohoto ustanovení by dovolací soud musel dospět k závěru, že napadené rozhodnutí je ve věci samé po právní stránce zásadně významné. Podle § 237 odst. 3 o. s. ř. má rozhodnutí odvolacího soudu po právní stránce zásadní význam zejména tehdy, řeší-li právní otázku, která v rozhodování dovolacího soudu nebyla dosud vyřešena, nebo která je odvolacími soudy nebo dovolacím soudem rozhodována rozdílně, anebo řeší-li tuto otázku v rozporu s hmotným právem.

Vzhledem k tomu, že právní otázka předestřená dovolatelem byla v obecné rovině v rozhodování dovolacího soudu již vyřešena a vzhledem k tomu, že rozhodnutí odvolacího soudu v posuzovaném případě se judikatorním závěrům dovolacího soudu nepříčí, nebylo možné shledat dovolání v daném případě přípustným pro zásadní právní význam napadeného rozhodnutí.

Dovolací soud považuje za přiléhavý argument odvolacího soudu, že právo trvalého užívání vzniklo na základě hospodářské smlouvy ze dne 10. 9. 1991 L. a. Z., podniku Č. s. t. v., a nikoliv přímo žalobci. To pramení z obecně přijímaného závěru, že právo trvalého užívání bylo institutem práva obligačního nikoliv práva věcného (srov. usnesení Nejvyššího soudu ze dne 29. 6. 2004, sp. zn. 28 Cdo 2599/2003, veřejnosti dostupné na internetových stránkách Nejvyššího soudu, www.nsoud.cz). Jestliže tedy podle § 102 odst. 2 části věty před středníkem zákona č. 109/1964 Sb., platilo, že „hospodářská zařízení nabývají práv a zavazují se vždy svým jménem“, nemohlo právo trvalého užívání jakožto právo obligační svědčit přímo žalobci, byť se jednalo o subjekt, jenž L. a. Z., podnik Č. s. t. v., zřídil v souladu s § 102 odst. 1 citovaného právního předpisu.

Z výše označeného rozhodnutí Nejvyššího soudu též vyplývá závěr, že právo trvalého užívání nemohlo přecházet na jiné subjekty, byť tyto subjekty byly právními nástupci subjektů, jimž právo trvalého užívání svědčilo na základě uzavřené hospodářské smlouvy. Podle téhož rozhodnutí „případná sukcese práva trvalého užívání nemovitostí nebo dispozice s tímto právem, pokud k ní mohlo dojít po nabytí účinnosti Listiny základních práv a svobod, byla – pro (jinak obligační) povahu tohoto institutu omezující práva vlastníka včetně státu – v rozporu se základními principy demokratického právního státu.“ Dovolací soud uzavírá, že i kdyby bylo možné nahlížet na přechod práva trvalého užívání předmětných nemovitostí z L. a. Z., podniku Č. s. t. v. na L. a. Z., spol. s r. o., jakožto univerzálního právního nástupce, jako na právem aprobovaný postup, pak by ve světle výše citované judikatury již nebylo případné nahlížet stejně na převod téhož práva (singulární sukcesi) na základě dohody ze dne 10. 12. 2000 uzavřené mezi ČSTV a společností L. a. Z., spol. s r. o.

Z hlediska věcného řešení sporu lze souhlasit i se závěrem soudu odvolacího, že po nabytí účinnosti zákona č. 229/1991 Sb., nebylo možné uzavírat nové smlouvy

o zřízení práva trvalého užívání, jejichž předmětem by měly být nemovitosti, na něž se tento zákon vztahoval. Uvedený právní předpis v § 22 odst. 1 písm. e) a f) stanovil, že dnem účinnosti tohoto zákona zanikají právo trvalého užívání k nemovitostem ve vlastnictví státu (písm. e/) a právo hospodaření k nemovitostem ve vlastnictví státu (písm. f/). V první větě odstavce druhého citovaného zákonného ustanovení pak bylo dodáno, že „nedošlo-li mezi dosavadním uživatelem a vlastníkem zemědělského pozemku k jiné dohodě, vznikne dnem účinnosti tohoto zákona nebo dnem, kdy byl pozemek podle části druhé tohoto zákona vydán, mezi nimi nájemní vztah, který lze vypovědět k 1. říjnu běžného roku.“ Z logiky věci plyne, že ve vztahu k pozemkům, na něž dopadala právní úprava zákona č. 229/1991 Sb., nebylo po dni 23. 6. 1991 možno uzavřít hospodářskou smlouvu o zřízení práva trvalého užívání, neboť dnem 24. 6. 1991 byl ve vztahu k těmto pozemkům právní institut práva trvalého užívání ex lege derogován a přeměněn – nebylo-li dohodnuto jinak – na právní vztah nájemní.

Z výše uvedeného vyplývá, že dovolání ve spojení s napadeným rozhodnutím nenaplňuje znaky zásadní právní významnosti v obecné rovině vymezené výše. Závěr

o absenci zásadního právního významu je podpořen i tím., že posouzení právních otázek s předmětným sporem souvisejících při rozhodování odvolacích soudů nečiní obtíže, přičemž institut práva trvalého užívání je navíc reliktním právním institutem, jenž byl legislativně odklizen a jehož výskyt v rozhodovací praxi bude pro futuro nevýznamný. Protože ostatní možnosti založit přípustnost dovolání byly vyloučeny již dříve, Nejvyšší soud dovolání podle § 243b odst. 5 a § 218 písm. c) o. s. ř. jako nepřípustné odmítl.

O náhradě nákladů dovolacího řízení bylo rozhodnuto dle § 243b odst. 5 věty první, § 224 odst. 1, § 151 odst. 1 části věty před středníkem a § 146 odst. 3 o. s. ř. Žalobce, jehož dovolání bylo odmítnuto, nemá na náhradu nákladů řízení právo

a žalovanému v dovolacím řízení žádné účelně vynaložené náklady nevznikly.

Proti tomuto usnesení nejsou opravné prostředky přípustné.

V Brně dne 23. října 2009

JUDr. František Ištvánek, v. r.

předseda senátu

Zdroj dat je volně dostupný na http://www.nsoud.cz
Přesunout nahoru