Objednat předplatné Zákony pro lidi PLUS
Přidej k oblíbeným

28 Cdo 420/2013Usnesení NS ze dne 05.08.2013

HeslaBezdůvodné obohacení
Nemožnost plnění
Zánik závazku
KategorieC
EcliECLI:CZ:NS:2013:28.CDO.420.2013.1
Dotčené předpisy

§ 451 obč. zák.

§ 575 obč. zák.

§ 34 obč. zák.


přidejte vlastní popisek

28 Cdo 420/2013

USNESENÍ

Nejvyšší soud rozhodl v senátě složeném z předsedy JUDr. Jana Eliáše, Ph.D., a soudců JUDr. Ludvíka Davida, CSc., a Mgr. Zdeňka Sajdla ve věci žalobců a) P. V.,a b) J. V., oba bytem Š., P. M. 2347/43, proti žalovaným 1. M. P., a 2. I. P., oba bytem Š., O. 1346/9, zastoupeným Mgr. Stanislavem Sochorem, advokátem se sídlem v Olomouci, Pavelčákova 441/14, o zaplacení 71.400,- Kč s příslušenstvím, vedené u Okresního soudu v Olomouci pod sp. zn. 21 C 70/2008, o dovolání žalovaných proti rozsudku Krajského soudu v Ostravě – pobočka v Olomouci ze dne 18. července 2012, č. j. 69 Co 253/2012-234, takto:

I. Dovolání se odmítá.

II. Žádný z účastníků nemá právo na náhradu nákladů dovolacího řízení.

Odůvodnění:

Okresní soud v Olomouci rozsudkem ze dne 26. 9. 2011, č. j. 21 C 70/2008-187, uložil žalovaným zaplatit společně a nerozdílně žalobcům k jejich rukám částku 71.400,- Kč s příslušenstvím z částky 91.400,-Kč (výrok I.) a rozhodl o náhradě nákladů řízení (výroky II. a III.). Toto rozhodnutí učinil poté, co usnesením ze dne 16. 9. 2010, č. j. 21 C 70/2008-121, rozhodl o zastavení řízení co do částky 20.000,- Kč s částí příslušenství pro zpětvzetí žaloby. Žalovanou částku žalobci vymezili jako zálohu, kterou žalovaným zaplatili na základě kupní smlouvy ze dne 31. 10. 2002 na spoluvlastnický podíl o velikosti ideální jedné poloviny k budově a pozemku v rozhodnutí blíže specifikovaným (dále též jen „nemovitost“ či „nemovitosti“). Předmětná kupní smlouva však zůstala u zprostředkovatele a nebyl podán návrh na vklad. Žalobci nejprve zjistili, že na nemovitosti vázne zástavní právo a další omezení včetně nařízené exekuce, posléze se dozvěděli, že předmětný spoluvlastnický podíl byl kupní smlouvou ze dne 19. 4. 2006 žalovanými prodán třetí osobě, pročež se po žalovaných domáhali vrácení zálohy. Soud vzal za zjištěné, že mezi účastníky byla dne 31. 10. 2002 platně uzavřena kupní smlouva na spoluvlastnický podíl, na základě níž byla žalovaným vyplacena částka 91.410,- Kč. Soudem přitom bylo jako postačující shledáno předložení kopie kupní smlouvy, neboť s přihlédnutím k tomu, co bylo uvedeno účastníky a zjištěno svědeckou výpovědí i dalšími důkazy, je možno kopii pokládat za dostatečný důkaz o uzavření smlouvy. Byl-li následně na základě kupní smlouvy ze dne 19. 4. 2006 uzavřené na tytéž nemovitosti realizován vklad vlastnického práva třetí osoby do katastru nemovitostí, zanikl závazek z původní smlouvy ze dne 31. 10. 2002 pro nemožnost plnění a požadavek žalobců na vrácení plnění z této smlouvy je důvodný dle § 451 a násl. obč. zák. Nastaly-li právní účinky vkladu ke dni 29. 5. 2006 a žaloba byla podána dne 20. 5. 2008, nelze pokládat právo žalobců za promlčené. Rovněž obrana žalovaných, že sporný nárok měl být vypořádán dohodou o narovnání, je nepřípadná, neboť od této dohody bylo řádně odstoupeno, čímž byla dohoda od počátku zrušena. S ohledem na předestřené úvahy tedy soud žalobě vyhověl.

K odvolání žalovaných přezkoumal uvedený rozsudek Krajský soud v Ostravě – pobočka v Olomouci, jenž jej rozsudkem ze dne 18. 7. 2012, č. j. 69 Co 253/2012-234, potvrdil ve výrocích I. a III. (výrok I.), změnil jej ve výroku II. (výrok II.) a rozhodl o náhradě nákladů odvolacího řízení (výrok III.). Odvolací soud se v podstatě ztotožnil se skutkovými i právními závěry soudu prvního stupně, přičemž přitakal závěru, že mezi účastníky byla platně uzavřena kupní smlouva ohledně spoluvlastnického podílu na nemovitosti, což dokládá kopie smlouvy ve spojení se svědeckou výpovědí a dalšími doklady vážícími se ke sjednání smlouvy. Předmětná smlouva je platným právním úkonem splňujícím veškeré zákonné náležitosti. Nesoulad ujednání, dle nějž byla kupní cena zaplacena při podpisu, se zjištěními dokládajícími, že při podpisu smlouvy byla zaplacena pouze část kupní ceny, nemůže představovat důvod neplatnosti smlouvy, jelikož způsob placení kupní ceny není podstatnou a neoddělitelnou náležitostí kupní smlouvy. Rovněž okolnosti, že smlouva byla uložena u zprostředkovatele, jakož i následnému chování účastníků smlouvy nelze přikládat zvláštní význam. Zprostředkovatel uvedl, že podání na katastrální úřad mělo být učiněno po splnění sjednaných podmínek. Ke splnění závazku odevzdat nemovitosti „bez všech nepřevzatých dluhů a břemen“ pak bylo zřejmě třeba především docílit výmazu zástavního práva na nemovitosti váznoucího. Právě zástava na nemovitosti váznoucí, další dluhy a jiné skutečnosti (nařízení předběžného opatření, exekuce) svědčí o důvodech, pro něž nebyla smlouva realizována vkladem vlastnického práva do katastru nemovitostí. K zániku závazku z této smlouvy došlo až okamžikem, v němž se smluvené plnění stalo nemožným, tedy vložením vlastnického práva třetí osoby do katastru nemovitostí. Za neplatnou pro rozpor se zákonem by smlouvu bylo možno považovat pouze tehdy, pokud by spoluvlastnický podíl na nemovitosti byl převeden v době zákazu vysloveného soudem v předběžném opatření či v době trvání zákazu podle usnesení o nařízení výkonu rozhodnutí (exekuce), k čemuž v daném případě nedošlo. Prodejem spoluvlastnického podílu třetí osobě zanikla zmíněná kupní smlouva jako celek, odpadl právní důvod plnění a druhé smluvní straně vznikl nárok na vrácení částky 91.410,- Kč zaplacené na kupní cenu. Vzhledem k tomu, že plnění se stalo nemožným ke dni 29. 5. 2006 a žaloba byla podána dne 20. 5. 2008, tj. před uplynutím dvouleté subjektivní promlčecí doby, nemůže být na námitku promlčení pohlíženo jako na důvodně vznesenou. Povědomí žalovaných o povinnosti vrátit zálohu žalobcům nadto dokládá i smlouva o narovnání uzavřená účastníky dne 2. 3. 2009 ohledně předmětu sporu, jež však byla zrušena poté, co žalobci pro neplnění sjednané povinnosti žalovanými od smlouvy odstoupili. S ohledem na uvedené tedy odvolací soud přistoupil k potvrzení rozhodnutí soudu prvního stupně jako věcně správného.

Proti rozsudku odvolacího soudu podali žalovaní dovolání, v němž úvodem zdůraznili, že napadené usnesení (maje patrně na mysli rozsudek) má ve věci samé po právní stránce zásadní význam, spočívá na nesprávném právním posouzení věci a řízení mu předcházející je stižené vadou, která mohla mít za následek nesprávné rozhodnutí ve věci. Dovolatelé zrekapitulovali své odvolací námitky i jejich zhodnocení odvolacím soudem. Domnívají se, že soudy se zcela nesprávně odmítly zabývat jejich obranou spočívající v tvrzených právních důsledcích toho, že účastníkům objektivně a trvale přestal být k dispozici právní podklad (kupní smlouva), který by byl způsobilý přivodit vklad vlastnického práva žalobců. Nejpozději k tomuto okamžiku bylo žalobcům známo, že smlouva realizována nebude, a tedy že odpadl právní důvod, na základě nějž má 1. žalovaný v držbě zálohy na kupní cenu. Zásadní právní význam pak dovolatelé přikládají otázce, jaké právní důsledky má zánik všech originálů listiny obsahující právní úkon – kupní smlouvy na nemovitost. Domnívají se, že taková skutečnost má za následek zrušení smlouvy pro dodatečnou nemožnost plnění, neboť fyzickým zničením listin - smluv přestal existovat právní titul způsobilý být podkladem pro vklad vlastnického práva do katastru nemovitostí.

Dovolatelé dále vytkli odvolacímu soudu, že se nezabýval otázkou platnosti kupní smlouvy ve spojení s podmínkami uloženými třetí osobě pro nakládání s vyhotoveními kupní smlouvy. Za zásadně právně významnou považují rovněž otázku, zda smlouva deponovaná u třetí osoby, u které nebyly splněny podmínky pro její vydání účastníkům (a která ani předjímaným způsobem vydána nebyla), vyvolává právní účinky v ní obsažené, a je tedy smlouvou platnou. Akcentují přitom význam této otázky v situaci, v níž je obsah smlouvy v rozporu s vůlí smluvních stran.

Svými dalšími námitkami poukázali na to, že se soudy dle jejich názoru nesprávně vypořádaly s otázkou neoddělitelnosti ujednání smluvních stran o úhradě kupní ceny od smlouvy jako celku. Prohlášení smluvních stran, že kupní cena byla zaplacena v celém rozsahu, učiněné přesto, že si smluvní strany byly vědomy toho, že se jedná o prohlášení nesprávné, a tedy neplatné, je neoddělitelnou součástí smlouvy. Neplatnost tohoto ujednání je dle dovolatelů důvodem neplatnosti celé kupní smlouvy. Mají dále za to, že stejnou výhradu lze vznést i k nesprávnému, a tudíž neplatnému ujednání, dle nějž převáděné nemovitosti jsou zatíženy právy (konkrétně právem zástavním třetích osob). Předestřené argumenty vedly dovolatele k návrhu, aby Nejvyšší soud zrušil rozhodnutí odvolacího soudu a věc vrátil tomuto soudu k dalšímu řízení.

V řízení o dovolání bylo postupováno podle zákona č. 99/1963 Sb., občanského soudního řádu („o. s. ř.“), ve znění účinném do 31. 12. 2012, které je podle čl. II bodu 7 zákona č. 404/2012 Sb., kterým se mění zákon č. 99/1963 Sb., občanský soudní řád, ve znění pozdějších předpisů, a některé další zákony, rozhodující pro dovolací přezkum.

Nejvyšší soud jako soud dovolací (§ 10a o. s. ř.) po zjištění, že dovolání bylo podáno řádně a včas, osobou k tomu oprávněnou a řádně zastoupenou podle § 241 odst. 1 o. s. ř., se zabýval přípustností dovolání.

Podle § 236 odst. 1 o. s. ř. lze dovoláním napadnout pravomocná rozhodnutí odvolacího soudu, jestliže to zákon připouští. Jelikož napadený rozsudek odvolacího soudu není měnícím § 237 odst. 1 písm. a) o. s. ř., ani potvrzujícím poté, co předchozí rozsudek soudu prvního stupně (jímž rozhodl „jinak“) byl odvolacím soudem zrušen § 237 odst. 1 písm. b) o. s. ř., přichází v úvahu přípustnost dovolání toliko na základě § 237 odst. 1 písm. c) o. s. ř.

Pro dovození přípustnosti dovolání ve smyslu tohoto ustanovení by dovolací soud musel dospět k závěru, že napadené rozhodnutí je ve věci samé po právní stránce zásadně významné. Podle § 237 odst. 3 o. s. ř. má rozhodnutí odvolacího soudu po právní stránce zásadní význam zejména tehdy, řeší-li právní otázku, která v rozhodování dovolacího soudu nebyla dosud vyřešena nebo která je soudy rozhodována rozdílně, anebo má-li být dovolacím soudem vyřešená právní otázka posouzena jinak; k okolnostem uplatněným dovolacími důvody podle § 241a odst. 2 písm. a) a § 241a odst. 3 o. s. ř. se nepřihlíží.

Dovolateli vznesené námitky ovšem neumožňují na napadené rozhodnutí pohlížet jako na zásadně právně významné ve smyslu citovaných ustanovení. Žalovaní především při formulaci v dovolání vznesených otázek zjevně poněkud opomenuli relevantní zákonnou úpravu platnosti a závaznosti právních úkonů. Na tomto místě je vhodné připomenout, že občanský zákoník v § 37 a násl. vymezuje nedostatky zakládající neplatnost právního úkonu. Není-li dán některý z důvodů neplatnosti v těchto ustanoveních uvedený, je třeba na právní úkon pohlížet jako na platný a způsobilý vyvolat jím předpokládané účinky. Dovolateli vytýkaná „nesprávnost“ přitom mezi důvody neplatnosti uváděná není. Zřejmě nejblíže tomuto termínu by byl důvod neplatnosti spočívající v omylu jednající osoby ve smyslu § 49a obč. zák., a jelikož v tomto případě by se jednalo o neplatnost relativní, musela by se jí smluvní strana výslovně dovolat (srov. § 40a obč. zák.). Zdůrazňují-li tedy dovolatelé, že smlouva obsahovala „nesprávná“ ujednání, která byla v rozporu s tím, jak smluvní strany ve skutečnosti postupovaly či jaká byla reálná situace, pak, nešlo-li současně o některý z nedostatků zakládající neplatnost právního úkonu (na což dovolatelé svou argumentací nikterak nepoukazují), není zde opory, aby pouze s ohledem na tento rozpor bylo pohlíženo na smlouvu jako na neplatný právní úkon. Výtky dovolatelů v tomto směru je tedy třeba pokládat za liché, aniž by již bylo třeba se blíže zabývat tvrzením o „údajně nepřiléhavém označení nemovitostí jako zatížených zástavním právem třetích osob“. Není důvodu se přitom domnívat, že by prohlášení obou smluvních stran o zaplacení celé kupní ceny, mající zde charakter spíše vydaného potvrzení o proběhlé platbě, bylo v daném případě neoddělitelnou částí posuzované kupní smlouvy.

Domáhají-li se dovolatelé zodpovězení otázky dopadů pozbytí možnosti disponovat s originály kupní smlouvy na sjednaný závazek, přičemž se domnívají, že taková skutečnost má za následek zrušení smlouvy pro dodatečnou nemožnost plnění, opět poněkud opomíjejí zákonnou úpravu vzniku a zániku závazku. V souladu s § 489 obč. zák. je právní úkon jednou ze skutečností dávající vzniknout závazku. Právní úkon je § 34 obč. zák. vymezován jako projev vůle směřující zejména ke vzniku, změně nebo zániku těch práv a povinností, které právní předpisy s takovým projevem spojují. Právní úkon tedy nelze ztotožňovat s listinou, na které je zachycen, reprezentující pouze formu, v níž je právní úkon učiněn, a stejně tak nelze ztotožňovat ani zánik (případně ztrátu) listiny se zánikem závazku. Okolnost, že žalovaní předmětnými listinami nedisponovali, sama o sobě sice mohla činit splnění závazku komplikovanějším, lze však pochybovat, že by za daných okolností mohla bez dalšího způsobit zánik závazku z kupní smlouvy. Ustanovení § 575 obč. zák. předpokládá zánik závazku v případě, že se sjednané plnění - v tomto případě převod vlastnického práva oproti zaplacení kupní ceny stane nemožným. Přetrvávala-li ovšem až do nabytí vlastnického práva třetí osobou (k tomu srov. např. rozsudek Nejvyššího soudu ze dne 6. 12. 1999, sp. zn. 22 Cdo 380/99) možnost, že sjednaný závazek bude splněn (tj. vlastnické právo bude převedeno), což dovolatelé svými tvrzeními nepopírají, pak po tuto dobu nemohlo dojít k zániku závazku pro nemožnost plnění, byť by faktická realizace závazku mohla být komplikovanější a vyžadující vynaložení určitého úsilí k získání předmětných listin či nahrazení originálu původní kupní smlouvy způsobem, jenž by postačoval k provedení vkladu vlastnického práva kupujícího do katastru nemovitostí. Jak již dříve zdůraznil Nejvyšší soud, za nemožné ve smyslu § 575 odst. 2 obč. zák. se nepovažuje tzv. nemožnost hospodářská, tedy taková, kdy je závazek možnost splnit jen za ztížených podmínek, s většími náklady nebo až po určité době. Obtížnost plnění zásadně nevede k aplikaci pravidel o nemožnosti plnění a platí obecná zásada soukromého práva „pacta sunt servanda“ (srov. např. rozsudek Nejvyššího soudu ze dne 23. 9. 2009, sp. zn. 33 Cdo 1787/2007). S ohledem na shora uvedené tedy plně obstojí i závěry soudů nižších stupňů stran posouzení promlčení práva žalobců na vydání bezdůvodného obohacení. Je rovněž třeba podotknout, že ze skutkových zjištění soudů nižších stupňů (jež při řešení otázky přípustnosti dovolání nemůže dovolací soud přezkoumávat ani v rámci mezí daných § 241a odst. 3 o. s. ř., což platí pro dané dovolací řízení jako celek) se nepodává, že by v projednávaném případě došlo výslovně k zániku listinných vyhotovení kupní smlouvy, jak naznačují dovolatelé.

Neopodstatněnými jsou i výtky dovolatelů, dle nichž je třeba se při posuzování platnosti smlouvy zabývat dodržením pokynů uložených třetí osobě pro nakládání s vyhotoveními kupní smlouvy. Kupní smlouva je právním úkonem, na základě nějž vzniká prodávajícímu povinnost předmět koupě odevzdat kupujícímu a kupujícímu povinnost předmět koupě převzít a zaplatit kupní cenu (srov. § 588 obč. zák.). Pokud smluvní strany chtěly podmínit vznik práv a povinností z této smlouvy určitou skutečností, např. jednáním třetí osoby (v daném případě uschovatele smluv), nic jim nebránilo vtělit do kupní smlouvy příslušné ujednání, jímž by vázaly vznik práva či povinnosti na splnění určitých podmínek (srov. § 36 obč. zák.), nestalo-li se tak, přičemž dovolatelé netvrdí opak a ani se to nepodává ze skutkových zjištění soudů nižších stupňů, je zřejmé, že právní účinky smlouvy nastaly nehledě na počínání uschovatele. Pokud by pak z jeho strany šlo o jednání porušující podmínky dohodnuté se stranami kupní smlouvy při ponechání smluv v jeho úschově, bylo by na smluvních stranách, aby se domáhaly zjednání nápravy ve vztahu k uschovateli. Případné porušení povinnosti třetí osobou při úschově listin však samo o sobě nemůže mít vliv na vznik a zánik účinků smlouvy jako takové.

Z dovolacích námitek tedy nelze usuzovat na zásadní právní význam napadeného rozhodnutí, pročež Nejvyššímu soudu nezbylo než dovolání podle § 243b odst. 5 a § 218 písm. c) o. s. ř. jako nepřípustné odmítnout.

O náhradě nákladů dovolacího řízení bylo rozhodnuto podle § 243b odst. 5, věty první, § 224 odst. 1, § 151 odst. 1, části věty před středníkem, a § 146 odst. 3 o. s. ř. s tím, že na straně žalobců, jež by na jejich náhradu měli v zásadě právo, žádné účelně vynaložené náklady nevznikly.

Proti tomuto rozhodnutí není přípustný opravný prostředek podle občanského soudního řádu.

V Brně dne 5. srpna 2013

JUDr. Jan Eliáš, Ph.D.

předseda senátu

Zdroj dat je volně dostupný na http://www.nsoud.cz
Přesunout nahoru