Objednat předplatné Zákony pro lidi PLUS
Přidej k oblíbeným

28 Cdo 4178/2009Rozsudek NS ze dne 24.03.2010

HeslaBezdůvodné obohacení
Společná práva
Spoluvlastnictví
KategorieC
EcliECLI:CZ:NS:2010:28.CDO.4178.2009.1
Dotčené předpisy

§ 139 odst. 1 obč. zák.

§ 139 odst. 2 obč. zák.

§ 457 obč. zák.


přidejte vlastní popisek

28 Cdo 4178/2009

ROZSUDEK

Nejvyšší soud České republiky rozhodl v senátě složeném z předsedkyně JUDr. Ivy Brožové a soudců JUDr. Jana Eliáše, Ph.D., a Mgr. Petra Krause v právní věci žalobce HASSO spol. s r. o., se sídlem v Aši, Mánesova 1620/1, IČ 16735366, zastoupeného JUDr. Milanem Kopčákem, advokátem se sídlem v Aši, Tylova 16, proti žalovanému FASHION Sportswear Brno, spol. s r. o., se sídlem v Brně, Mlýnská 326/13, IČ 44794436, zastoupenému JUDr. Dušanem Srpem, advokátem se sídlem v Praze 1, Ovocný trh 8, o zaplacení částky 3.983.584,50 Kč s příslušenstvím, vedené u Okresního soudu Praha - východ pod sp. zn. 7 C 61/2005, o dovolání žalobce proti rozsudku Krajského soudu v Praze ze dne 23. 6. 2009, č. j. 21 Co 228/2009-341, takto:

I. Dovolání proti části výroku rozsudku odvolacího soudu, kterým byl rozsudek soudu prvního stupně změněn, se zamítá.

II. Ve zbytku se dovolání odmítá.

III. Žalobce je povinen zaplatit žalovanému na náhradě nákladů dovolacího řízení 62.289,80 Kč do tří dnů od právní moci tohoto usnesení k rukám JUDr. Dušana Srpa, advokáta se sídlem v Praze 1, Ovocný trh 8.

Odůvodnění:

A. Předchozí průběh řízení

Žalobce se domáhal po žalovaném zaplacení 3.983.584,50 Kč s příslušenstvím z titulu bezdůvodného obohacení, které mělo žalovanému vznikat v období od 8. 9. 2001 do 28. 2. 2006. Tvrdil, že v uvedených obdobích žalovaný neoprávněně užíval nebytové prostory v budově č.p. 156 na pozemcích parc. č. 543, 544 a 545 v obci B., k. ú. B. (dále jen „nebytové prostory“), jejímž menšinovým spoluvlastníkem byl žalobce. Žalovaný nebytové prostory užíval na základě nájemní smlouvy ze dne 31. 12. 1999, uzavřené mezi žalovaným a většinovým spoluvlastníkem. Nájemní smlouva je však dle názoru žalobce neplatná, neboť při jejím uzavírání nebyl dodržen postup podle § 139 odst. 2 obč. zák., a to proto, že záměr většinového spoluvlastníka Ing. B. P. pronajmout předmětnou nemovitost nebyl menšinovým spoluvlastníkům řádně předestřen. Vzhledem k tomu, že žalovaný užíval nebytové prostory bez právního důvodu, vznikalo mu bezdůvodné obohacení, jehož 2/20, odpovídající podílu žalobce na nemovitosti, žalobce po žalovaném požadoval.

Okresní soud Praha – východ výrokem I. mezitímního rozsudku č.j. 7 C 61/2005-282 ze dne 18. 11. 2008 rozhodl, že základ žalobního nároku za období od 8. 9. 2002 do 28. 2. 2006 je opodstatněný. Výrokem II. žalobu co do zbytku nároku na vydání bezdůvodného obohacení, jež mělo vzniknout v období od 8. 9. 2001 do 7. 9. 2002, zamítl, neboť přihlédl k námitce promlčení vznesené žalovaným. Soud prvního stupně nejprve zjišťoval, zda je nájemní smlouva ze dne 31. 12. 1999, uzavřená mezi žalovaným a většinovým spoluvlastníkem, platná, když nebyla podepsána žalobcem. Chybějící podpis menšinového spoluvlastníka nemůže být dle názoru soudu prvního stupně důvodem neplatnosti smlouvy, pokud je smlouva podepsána oprávněnou osobou, v tomto případě většinovým spoluvlastníkem, který byl oprávněn uzavřít nájemní smlouvu sám. Na druhé straně dospěl soud prvního stupně k závěru, že smlouva je neplatná pro rozpor s § 139 odst. 2 obč. zák., neboť v řízení před soudem prvního stupně se žalovanému nepodařilo prokázat, že by záměr pronajmout předmětnou nemovitost byl žalobci předestřen.

K odvolání obou účastníků Krajský soud v Praze rozsudkem ze dne 23. 6. 2009, č. j. 21 Co 228/2009-341, rozsudek soudu prvního stupně ve výroku I. změnil tak, že žalobu zamítl, v zamítavém výroku II. rozsudek soudu prvního stupně potvrdil, a dále rozhodl o nákladech řízení. Ztotožnil se se skutkovými zjištěními soudu prvního stupně, jakož i se závěrem, že nájemní smlouva ze dne 31. 12. 1999 je absolutně neplatná v důsledku neplatného postupu většinového spoluvlastníka nemovitosti. Podle odvolacího soudu se však v posuzované věci jedná o bezdůvodné obohacení získané z neplatného právního úkonu (nikoliv bez právního důvodu) a je tedy třeba postupovat podle § 457 obč. zák. Podle ustáleného výkladu tohoto ustanovení jsou ve vzájemném vztahu bezdůvodného obohacení z neplatné smlouvy pouze účastníci této smlouvy. Žalovaný tedy sice mohl získat bezdůvodné obohacení, ale mohlo se tak stát pouze ve vztahu k druhé smluvní straně, tj. toliko na úkor většinového spoluvlastníka. Došlo-li k bezdůvodnému obohacení na úkor žalobce, pasivně legitimován ve vztahu k němu není žalovaný.

B. Dovolání

Proti všem výrokům rozsudku odvolacího soudu podal žalobce dovolání. Přípustnost dovolání proti měnící části výroku Krajského soudu v Praze spatřuje žalobce v ustanovení § 237 odst. 1 písm. a) o.s.ř. Jako dovolací důvod uvedl pro měnící část výroku nesprávné právní posouzení věci dle § 241a odst. 2 písm. b) o.s.ř. Konkrétně namítal, že:

a) odvolací soud na jedné straně neshledává nájemní smlouvu ze dne 31. 12. 1999 neplatnou pro absenci podpisu žalobce, na druhou stranu žalobci nepřiznává účast v neplatné nájemní smlouvě a v odpovědnostním vztahu bezdůvodného obohacení, ačkoliv žalobce byl v předmětné smlouvě uveden jako její účastník,

b) i kdyby žalobce nebyl stranou neplatné nájemní smlouvy, tudíž ani oprávněným z bezdůvodného obohacení vzniklého žalovanému z neplatné smlouvy, je žalobce oprávněným z bezdůvodného obohacení založeného tím, že žalovaný užíval bez právního důvodu věc, jejímž spoluvlastníkem byl žalobce,

c) odvolací soud na zjištěný skutkový stav neaplikoval ustanovení § 139 odst. 2 obč. zák., podle něhož jsou z právních úkonů týkajících se společné věci oprávněni a povinni všichni spoluvlastníci společně a nerozdílně. Většinový spoluvlastník tím, že uzavřel nájemní smlouvu, založil aktivní a pasivní solidaritu všech podílových spoluvlastníků, která se musí vztahovat i na odpovědnost za bezdůvodné obohacení. Aktivně legitimován k vymáhání bezdůvodného obohacení je tak kterýkoliv ze spoluvlastníků.

Přípustnost dovolání proti potvrzující části výroku soudu spatřuje žalobce v ustanovení § 237 odst. 1 písm. c) o.s.ř. Jako dovolací důvod uvedl pro potvrzující část výroku napadeného rozsudku vadu řízení, která mohla mít za následek nesprávné rozhodnutí ve věci dle § 241a odst. 2 písm. a) o.s.ř. Konkrétně namítal, že odvolacími důvody a námitkami žalobce, které se týkaly potvrzující části výroku rozsudku okresního soudu, se odvolací soud věcně nezabýval, pouze zamítavý výrok soudu prvního stupně potvrdil, a to v návaznosti na skutečnost, že celou žalobu zamítal pro nedostatek aktivní legitimace žalobce. Na základě argumentace uvedené shora pod body a) až c) je podle žalobce třeba zrušit i potvrzující část výroku napadeného rozsudku.

Žalovaný ve vyjádření k dovolání uvedl, že dle jeho názoru je rozsudek odvolacího soudu věcně správný, a navrhl, aby Nejvyšší soud dovolání proti rozsudku v jeho měnící části zamítl a v jeho potvrzující části odmítl.

C. Přípustnost

Dovolací soud zjistil, že dovolání je včasné, podané oprávněnou osobou zastoupenou advokátem a splňuje formální obsahové znaky předepsané § 241a odst. 1 o.s.ř.

Dovolání proti té části rozsudku odvolacího soudu, kterou byl změněn rozsudek soudu prvního stupně, je přípustné podle § 237 odst. 1 písm. a) o.s.ř.

Dovolání proti potvrzující části rozsudku odvolacího soudu může být shledáno přípustným jen při splnění předpokladů uvedených v § 237 odst. 1 písm. c) o.s.ř., tj. pokud dovolací soud, za použití hledisek příkladmo uvedených v ustanovení § 237 odst. 3 o.s.ř., dospěje k závěru, že napadené rozhodnutí je zásadního právního významu. Při posuzování zásadního právního významu je dovolací soud vázán dovolacími důvody (§ 242 odst. 3 o.s.ř.). Tvrzení žalobce, že v případě zrušení rozsudku odvolacího soudu v jeho měnícím výroku by měl být rovněž zrušen i potvrzující výrok, nemůže přípustnost dovolání podle § 237 odst. 1 písm. c) založit, neboť neobsahuje žádný dovolací důvod, na jehož základě by bylo možno o zásadním právním významu napadeného rozhodnutí uvažovat.

Dovolání není přípustné ani proti výrokům odvolacího soudu o nákladech řízení. Z ustanovení § 167 odst. 1 o.s.ř. totiž vyplývá, že rozhodnutí o nákladech řízení má povahu usnesení, kterou neztrácí ani v případě, jestliže je přičleněno k rozhodnutí o věci samé, pro které je stanovena forma rozsudku. Podle ustanovení § 237 až § 239 o.s.ř. není dovolání proti výroku usnesení odvolacího soudu o nákladech řízení přípustné, a to bez zřetele k povaze takového výroku, tedy bez ohledu na to, zda jde např. o měnící nebo potvrzující rozhodnutí o nákladech řízení (srov. usnesení Nejvyššího soudu ze dne 31. 1. 2002, sp. zn. 29 Odo 874/2001, uveřejněné ve Sbírce soudních rozhodnutí a stanovisek pod č. 4/2003).

V části, ve které nebylo přípustné, Nejvyšší soud dovolání podle § 243b odst. 5 věty první a § 218 písm. c) o.s.ř. odmítl.

D. Důvodnost

1. K námitce ad a), že žalobce je stranou neplatné nájemní smlouvy.

Podle ustanovení § 139 odst. 1 obč. zák. jsou z právních úkonů týkajících se společné věci oprávněni a povinni všichni spoluvlastníci společně a nerozdílně. Podle § 139 odst. 2 obč. zák. rozhodují o hospodaření se společnou věcí spoluvlastníci většinou, počítanou podle velikosti podílů.

Podle konstantní judikatury Nejvyššího soudu „pokud zákon stanoví, že rozhodují spoluvlastníci většinou, počítanou podle velikosti jejich podílů, pak z toho vyplývá, že nerozhoduje jen většina, aniž by menšinovému spoluvlastníku byla dána jakákoliv možnost, aby se pro zamýšlenou investici mohl rovněž rozhodnout či se k ní vyjádřit“ (srov. např. rozsudek Nejvyššího soudu ze dne 21. 6. 2001, sp. zn. 22 Cdo 599/99). „Pokud by menšinovému spoluvlastníku vůbec nebyla dána možnost vyjádřit se k zamýšlené změně v hospodaření se společnou věcí, pak i za situace, kdy s takovou změnou souhlasí většina spoluvlastníků, počítaná podle velikosti podílů, nejde o rozhodnutí většiny ve smyslu § 139 odst. 2 ObčZ. V takovém případě jde z hlediska hospodaření spoluvlastníků se společnou věcí o neplatný právní úkon“ (srov. např. rozsudek Nejvyššího soudu ze dne 19. 2. 2008, sp. zn. 22 Cdo 626/2007). Podle usnesení Nejvyššího soudu ze dne 1. 7. 2008, sp. zn. 28 Cdo 5379/2007, není důvodem neplatnosti dané smlouvy, že ji, jak konkrétně namítá dovolatel, nepodepsal menšinový spoluvlastník nemovitosti, který byl ve smlouvě uveden jako „jednající osoba“, neboť v takovém případě i s ohledem na znění citovaného § 139 obč. zák. je nutno vycházet z toho, že smlouva byla uzavřena z rozhodnutí většinového spoluvlastníka, který je také smluvní stranou za pronajímatele.

Jak vyplývá ze shora uvedeného, neplatnost předmětné nájemní smlouvy ze dne 31. 12. 1999 plyne ze skutečnosti, že žalobci nebyla většinovým spoluvlastníkem dána možnost se k ní vyjádřit, nikoli však ze skutečnosti, že žalobce smlouvu nepodepsal, ač byl v textu uveden jako smluvní strana.

Z principu pasivní i aktivní solidarity spoluvlastníků nelze dovozovat, že by byl menšinový spoluvlastník, který smlouvu týkající se hospodaření se společnou věcí nepodepsal, smluvní stranou. Pokud spoluvlastník neučinil projev vůle směřující k uzavření smlouvy, nemohl být ani smluvní stranou (účastníkem smlouvy). Na tomto závěru nic nemění fakt, že byl menšinový spoluvlastník v uzavřené smlouvě jako účastník uveden. Jak již bylo předesláno, v projednávané věci žalobce nejen, že smlouvu nepodepsal, ale dokonce ani neměl možnost se vyjádřit, zda souhlasí či nesouhlasí s jejím uzavřením, a proto nebyl stranou nájemní smlouvy.

2. K námitce ad b) – bezdůvodné obohacení vzniklé užíváním věci bez právního důvodu.

Podle rozsudku Nejvyššího soudu ze dne 20. 4. 2005, sp.zn. 33 Odo 369/2004 „z § 457 obč. zák. pak vyplývá, že spočívá-li bezdůvodné obohacení v plnění na základě neplatné smlouvy, jsou ve vzájemném vztahu pouze její účastníci. To platí bez ohledu na to, zda se v souvislosti s plněním z neplatné smlouvy obohatil i někdo jiný nebo zda v souvislosti s plněním z této smlouvy došlo k bezdůvodnému obohacení i na úkor někoho jiného, jinými slovy řečeno věcná legitimace, ať už aktivní nebo pasivní, je dána pouze na straně účastníků smlouvy. Proto je možno souhlasit i se závěrem odvolacího soudu, že povinnost vydat bezdůvodné obohacení získané plněním z neplatné smlouvy má žalovaná pouze vůči tomu, kdo byl druhou smluvní stranou.“ Podle usnesení Nejvyššího soudu ze dne 3. 6. 2009, sp. zn. 28 Cdo 3684/2008, „ač došlo na úkor spoluvlastníka k bezdůvodnému obohacení, stalo se tak v důsledku toho, že uzavření smlouvy ostatními spoluvlastníky představuje z jejich strany užívání společné věci nad míru stanovenou jejich spoluvlastnickým podílem, nikoliv přímo v důsledku užívání věci nájemcem na základě neplatné nájemní smlouvy. I v případě, že by tedy soudy došly k závěru, že nájemní smlouva je neplatným právním úkonem zakládajícím stranám povinnost vrátit si majetkový prospěch, který na základě neplatné smlouvy nabyly, nesměřovala by dovolatelka svou žalobu vůči osobě s odpovídající pasivní věcnou legitimací. Srov. k tomu rovněž nález Ústavního soudu ze dne 10. 10. 2007, sp. zn. I. ÚS 383/05, dostupný na internetových stránkách http://nalus.usoud.cz.

V souzené věci vzaly soudy obou stupňů za prokázané, že žalovaný užíval nebytové prostory na základě nájemní smlouvy ze dne 31. 12. 1999, uzavřené s většinovým spoluvlastníkem. Právním důvodem užívání tedy byl dvoustranný právní úkon, který soudy obou stupňů shodně shledaly absolutně neplatným. Ve smyslu ustanovení § 457 obč. zák. byl proto žalovaný povinen vydat bezdůvodné obohacení získané užíváním nebytových prostor na základě neplatné smlouvy většinovému spoluvlastníku Ing. B. P., který byl stranou neplatné nájemní smlouvy. Na základě téhož skutkového stavu nelze vedle bezdůvodného obohacení získaného plněním na základě neplatné smlouvy žádat ještě vydání bezdůvodného obohacení získaného plněním bez právního důvodu, když chybějícím právním důvodem je právě neplatná smlouva. Výklad zastávaný žalobcem by vedl k absurdní situaci, kdy žalovaný by byl nucen plnit dvakrát – jednak vrátit druhé straně neplatné smlouvy vše, co podle ní dostal, tj. poskytnout jí náhradu za užívání nebytových prostor jako celku, a navíc poskytnout ostatním spoluvlastníkům náhradu za užívání nebytových prostor bez právního důvodu v rozsahu jejich spoluvlastnických podílů. Závěr odvolacího soudu, že žalovaný není pasivně věcně legitimován ve vztahu k žalobci, je proto správný.

3. K námitce ad c) – solidarita podílových spoluvlastníků

Námitka žalobce, podle které odvolací soud ve věci neaplikoval ustanovení § 139 odst. 1 obč. zák., není případná, neboť neodpovídá skutkovým tvrzením, kterými žalobce předmět řízení vymezil. Nárok žalobce plynoucí z ustanovení § 139 odst. 1 ve spojení s § 513 obč. zák. by přicházel v úvahu tehdy, jestliže by se žalobce domáhal žalované částky proto, že je jako spoluvlastník nemovitosti společně a nerozdílně oprávněn žádat vydání bezdůvodného obohacení, které žalovaný získal užíváním nemovitosti na základě neplatné smlouvy, a proto, že žalovaný žádnému ze spoluvlastníků nemovitosti za její užívání neplnil. Na základě skutečností, které žalobce tvrdil v předchozím řízení, však žalovanou částku žalobci přiznat nelze. Protože v dovolacím řízení nelze tvrdit nové skutečnosti (§ 241a odst. 4 o.s.ř.), dovolací soud se případným nárokem žalobce plynoucím z ustanovení § 139 odst. 1 ve spojení s § 513 obč. zák. dále nezabýval.

Z důvodů shora uvedených dospěl dovolací soud k závěru, že napadené rozhodnutí je v části, kterou se mění rozhodnutí soudu prvního stupně, věcně správné, a proto dovolání proti této části rozsudku bez jednání (§ 243a odst. 1 o.s.ř.) podle § 243b odst. 2 o.s.ř. jako nedůvodné zamítl.

V dovolacím řízení vznikly žalovanému v souvislosti se zastoupením advokátem náklady, které spočívají v odměně za zastupování určené ze základu 3.983.584,50 Kč, v sazbě 58.490,- Kč [srov. § 3 odst. 1 bod 5, § 10 odst. 3, § 15, § 16 odst. 1 a § 18 odst. 1 vyhlášky č. 484/2000 Sb., v platném znění - dále jen „vyhlášky“]. Protože nárok na náhradu nákladů řízení v případě odmítnutí dovolání v částce 878.159,20 Kč [262.474,60 Kč za část roku 2001 od 8.9.2001 a 615.684,60 Kč za prvních 250 dní roku 2002 do 7.9.2002; srov. vyčíslení žalovaného nároku na č.l. 52 spisu] se řídí ustanovením § 146 odst. 3 o.s.ř., zatímco nárok na náhradu nákladů řízení ve zbývající části, v níž bylo dovolání zamítnuto, je dán ustanovením § 142 odst. 1 o.s.ř., je třeba se samostatností uplatněných nároků počítat i při výpočtu nákladů řízení; poměrná část odměny za zastupování ve výši 22,04 %, odpovídající odmítnuté části předmětu řízení, tj. částka 12.891,20 Kč, proto musí být snížena na polovinu, na částku 6.445,60 Kč (§ 14 odst. 1 vyhlášky), zatímco poměrná část odměny ve výši ve výši 45.598,80 Kč, odpovídající zamítnuté části předmětu řízení, přísluší zcela. Celková odměna za zastupování tedy spočívá v odměně ve výši 52.044,40 Kč a v paušální částce náhrady výdajů za jeden úkon právní služby ve výši 300,- Kč (srov. § 13 odst. 3 vyhlášky č. 177/1996 Sb. v platném znění), tedy celkem v částce 52.344,40 Kč. Vzhledem k tomu, že zástupce žalovaného je plátcem daně z přidané hodnoty, náleží k nákladům řízení dále 19 % DPH ve výši 9.945,40 Kč. Protože dovolání žalobce bylo odmítnuto a zamítnuto, soud mu ve smyslu ustanovení § 243b odst. 5 věty první, § 224 odst. 1, § 146 odst. 3 o.s.ř. a § 142 odst. 1 o.s.ř. uložil, aby tyto náklady žalovanému nahradil. Platební místo a lhůta ke splnění uložené povinnosti byly stanoveny podle § 149 odst. 1 a § 160 odst. 1 o.s.ř.

Proti tomuto rozsudku není přípustný opravný prostředek podle občanského soudního řádu.

V Brně dne 24. března 2010

JUDr. Iva Brožová, v. r.

předsedkyně senátu

Zdroj dat je volně dostupný na http://www.nsoud.cz
Přesunout nahoru