Objednat předplatné Zákony pro lidi PLUS
Přidej k oblíbeným

28 Cdo 4175/2011Rozsudek NS ze dne 17.07.2012

HeslaBezdůvodné obohacení
Dokazování
Smlouva o výpůjčce
KategorieC
EcliECLI:CZ:NS:2012:28.CDO.4175.2011.1
Dotčené předpisy

§ 205a odst. 1 o. s. ř.

§ 118a odst. 3 o. s. ř.

§ 659 obč. zák.

§ 451 odst. 1 obč. zák.

§ 456 obč. zák.


přidejte vlastní popisek

28 Cdo 4175/2011

ROZSUDEK

Nejvyšší soud České republiky rozhodl v senátě složeném z předsedkyně JUDr. Ivy Brožové a soudců JUDr. Jana Eliáše, Ph.D., a JUDr. Josefa Rakovského v právní věci žalobkyně MEDINA TOURS s. r. o., IČ: 26746654, se sídlem Lazarská 11/6, Praha 2 – Nové Město, zastoupené JUDr. Pavlem Srbem, advokátem se sídlem Praha 2 - Vinohrady, Chodská 23, proti žalovanému M. L., P., zastoupenému JUDr. Eliškou Vranou, advokátkou se sídlem Praha 4 - Pakrác, Na Pankráci 1724, o 691.751,- Kč s příslušenstvím, vedené u Obvodního soudu pro Prahu 1 pod sp. zn. 38 C 65/2010, o dovolání žalovaného proti rozsudku Městského soudu v Praze ze dne 21. 4. 2011, č. j. 64 Co 491/2010-95, takto:

I. Rozsudek Městského soudu v Praze ze dne 21. 4. 2011, č. j. 64 Co 491/2010-95, se zrušuje.

II. Rozsudek Obvodního soudu pro Prahu 1 ze dne 17. 8. 2010, č. j. 38 C 65/2010-55, se ve výrocích I. a III. zrušuje a věc se vrací tomuto soudu k dalšímu řízení.

Odůvodnění:

A. Předchozí průběh řízení

Žalobkyně se domáhala, aby byl žalovaný uznán povinným zaplatit jí částku

691.751,- Kč s příslušenstvím. Uvedla, že v období od února 2007 do února 2009 hradila v plné výši nájemné za byt, který žalovaný užíval, a přestože v jeho prospěch nebylo ujednáno bezplatné užívání bytu, ničeho žalobkyni nezaplatil. Žalobkyně uzavřela smlouvu o nájmu předmětného bytu se společností ATKA s. r. o. Jako uživatel („nájemce“) bytu byl ve smlouvě uveden žalovaný, s nímž měla žalobkyně uzavřít ústní dohodu o tom, že jí bude nájemné za byt platit. Žalovaný u žalobkyně působil ve funkci ředitele a posléze i jednatele.

Žalovaný namítl, že s žalobkyní ústně dohodl o bezplatném užívání bytu a uznal pouze svou povinnost platit spotřebovanou energii a plyn. Ohledně části nároku vznesl námitku promlčení.

Obvodní soud pro Prahu 1 rozsudkem ze dne 17. 8. 2010, č. j. 38 C 65/2010-55, uznal žalovaného povinným zaplatit žalobkyni částku 366.651,- Kč s příslušenstvím. Do částky 325.100,- Kč, která odpovídá promlčeným platbám, žalobu zamítl. Soud dospěl k závěru, že žalovaný uzavření dohody o bezplatném užívání bytu neprokázal. Vztah mezi žalobkyní a žalovaným kvalifikoval jako vztah nájemce a podnájemce, k jehož vzniku je však podle § 719 odst. 1 obč. zák. nutná písemná smlouva. Soud proto shledal podnájemní smlouvu absolutně neplatnou pro absenci písemné formy. Na straně žalovaného proto vzniklo užíváním bytu bezdůvodné obohacení (§ 451 odst. 1 obč. zák.), jehož výši soud stanovil ve výši nájemného, které žalobkyně za užívání bytu žalovaným platila pronajímateli s tím, že tato výše odpovídá nájemnému tržnímu. Provedení dalších důkazů shledal soud nadbytečným.

Městský soud v Praze rozsudkem ze dne 21. 4. 2011, č. j. 64 Co 491/2010-95, rozsudek soudu prvního stupně jako věcně správný potvrdil. Námitku žalovaného, že právní vztah mezi ním a žalobkyní lze kvalifikovat jako výpůjčku, odmítl s odkazem na § 205a o. s. ř. s tím, že se jedná o nepřípustnou novotu, k níž v odvolacím řízení nemůže soud přihlédnout.

B. Dovolání

Proti rozsudku odvolacího soudu podal žalovaný dovolání. Přípustnost dovolání spatřoval v § 237 odst. 1 písm. c) ve spojení s § 237 odst. 3 o. s. ř. Konkrétně namítal, že:

a) již v řízení před soudem prvního stupně navrhoval výslech svědka, který měl k dispozici byt k bezplatnému užívání v době, kdy byl jednatelem žalobkyně. Závěru o výpůjčce přitom nasvědčuje i skutečnost, že žalobkyně začala nájemné vymáhat až poté, co žalovaný ukončil spolupráci se žalobkyní, jakož i skutečnost, že žalovaný užíval byt dlouho předtím, než se stal jednatelem žalobkyně. Podobné benefity jsou přitom v této oblasti běžné;

b) mezi účastníky byly naplněny všechny podstatné náležitosti smlouvy o výpůjčce předmětného bytu, která nevyžaduje zvláštní formu, jejím předmětem může být i byt a půjčitelem může být i nevlastník, pokud je oprávněn s předmětem výpůjčky nakládat;

c) tvrzení o výpůjčce v odvolacím řízení přitom není nepřípustnou novotou, nýbrž námitkou nesprávného právního posouzení, neboť žalovaný tvrdil od počátku řízení, že se jedná o bezplatné užívání;

d) je absurdní, aby důkazní břemeno ohledně úplatnosti užívání bytu leželo na žalovaném. Pokud žalobkyně tvrdí, že užívání bytu bylo sjednáno úplatně, a žalovaný tvrdí, že užívání bytu bylo sjednáno bez úplaty, musí svá tvrzení doložit žalobkyně, nikoli žalovaný;

e) soudy pominuly skutečnost, že žalovaný ve značné části období, kdy byt bezplatně užíval, byl současně jednatelem žalobkyně a vůli projevenou ze strany žalobkyně vykládal jako vztah výpůjčky;

f) vzhledem k nedostatku cenového ujednání mezi žalobkyní a žalovaným mohlo bezdůvodné obohacení vzniknout maximálně ve výši obvyklého nájemného za užívání předmětného bytu. Při jeho určení však nelze bez dalšího vyjít jen z nájemného dohodnutého mezi žalobkyní a pronajímatelem bytu.

Žalobkyně ve svém vyjádření

- odmítla existenci dohody, která by žalovanému přiznávala právo užívat byt bezplatně. Pracovní smlouva mezi účastníky otázku bydlení neřešila a zajištění bezplatného ubytování není standardní povinností zaměstnavatele. Žalovaný ostatně sám hradil spotřebované energie;

- považovala za nemožné užívat cizí věc bezplatně bez prokázání titulu k takovému užívání. Žalovaný přitom o uvedené skutečnosti neunesl důkazní břemeno. Tvrzení žalovaného o smlouvě o výpůjčce považuje žalobkyně za opožděné a účelové;

- uvedla, že skutečnost, že za žalovaného hradila nájemné, zjistila až po ukončení činnosti žalovaného pro žalobce. Žalovaný byl jednatelem žalobkyně a po dobu trvání nájmu tak byl jedinou osobu, která jménem žalobce mohla úhradu nájmu požadovat a vymáhat;

- k výši nájemného uvedla, že jde o cenu obvyklou a přiměřenou poloze, velikosti i vybavení bytu.

C. Přípustnost

Dovolací soud zjistil, že dovolání žalovaného je podáno včas, oprávněnou osobou zastoupenou advokátem a splňuje formální a obsahové znaky předepsané v § 241a odst. 1 o. s. ř.

V projednávané věci může být přípustnost dovolání založena jedině podle § 237 odst. 1 písm. c) o. s. ř., podle něhož je dovolání přípustné proti rozsudku odvolacího soudu, jímž bylo potvrzeno rozhodnutí soudu prvního stupně a dovolací soud dospěje k závěru, že napadené rozhodnutí má ve věci samé po právní stránce zásadní význam. Podle § 237 odst. 3 o. s. ř. rozhodnutí odvolacího soudu má po právní stránce zásadní význam zejména tehdy, řeší-li právní otázku, která v rozhodování dovolacího soudu dosud nebyla vyřešena nebo která je soudy rozhodována rozdílně, nebo má-li být dovolacím soudem vyřešená právní otázka posouzena jinak; k okolnostem uplatněným dovolacími důvody podle § 241a odst. 2 písm. a) a odst. 3 o. s. ř. se přitom nepřihlíží.

V projednávané věci odvolací soud při posouzení výše bezdůvodného obohacení, jakož i při aplikaci § 205a odst. 1 o. s. ř. postupoval v rozporu s ustálenou judikaturou Nejvyššího soudu. Dovolací soud proto shledal dovolání přípustným podle § 237 odst. 1 písm. c) o. s. ř.

Dovolací soud si při posuzování přípustnosti dovolání byl vědom nálezu Ústavního soudu ze dne 21. 2. 2012, sp. zn. Pl. ÚS 29/11, kterým bylo ustanovení § 237 odst. 1 písm. c) o. s. ř. uplynutím dne 31. 12. 2012 zrušeno. Za situace, kdy uvedené ustanovení je stále součástí právního řádu (srov. nález Ústavního soudu ze dne 6. 3. 2012, sp. zn. IV. ÚS 1572/11), nezbylo Nejvyššímu soudu než přípustnost dovolání podle § 237 odst. 1 písm. c) o. s. ř. posoudit.

D. Důvodnost

1. K námitkám dovolatele sub a/, b/, c/ a e/ - otázka posouzení vztahu účastníků.

Dovolateli lze přisvědčit v tom, že jeho odvolací námitka, podle níž měl být právní vztah mezi účastníky posouzen jako smlouva o výpůjčce, je námitkou nesprávného právního posouzení věci podle § 205 odst. 2 písm. g) o. s. ř., nikoli tvrzením nové skutečnosti v rozporu s § 205a o. s. ř.

Nesprávným právním posouzením věci je omyl soudu při aplikaci práva na zjištěný skutkový stav.“ (srov. Bureš, Drápal, Krčmář a kol.: Občanský soudní řád. Komentář. 2. Díl. Praha: C. H. Beck 2009, s. 1632, 1919, nebo rozsudek Nejvyššího soudu ze dne 27. 10. 1999, sp. zn. 33 Cdo 1074/98, uveřejněný pod č. 69/2000 Sbírky soudních rozhodnutí a stanovisek). „Nesprávné právní posouzení věci soudem prvního stupně se může v konkrétním případě promítnout též do nesprávnosti skutkových zjištění, jestliže předurčilo okruh skutečností, které soud prvního stupně učinil předmětem dokazování“ (srov. cit. dílo, s. 1632).

Nastíněná situace nastala právě v projednávané věci. Soud prvního stupně, veden zřejmě posouzením právního vztahu účastníků jako (neplatné) podnájemní smlouvy, která má podle § 719 odst. 1 čtvrté věty obč. zák. povinně písemnou formu, poučil podle § 118a odst. 3 o.s.ř. žalovaného, aby předložil „písemný doklad o tom, že se žalovaný se žalobcem dohodl, že nebude nájemné platit“ (srov. protokol o jednání dne 10. 8. 2010, č. l. 51 spisu). Bylo-li by však mezi účastníky ujednáno (např. ve formě smlouvy o výpůjčce podle § 659 a násl. obč. zák., jež písemnou formu nevyžaduje), že žalovaný bude užívat byt bezplatně, nebylo by k takové dohodě písemné formy zapotřebí.

Smlouva o výpůjčce přitom (za předpokladu prokázání dohody o bezplatném užívání) přichází v projednávané věci v úvahu. Podle rozsudku Nejvyššího soudu ze dne 24. 2. 2010, sp. zn. 26 Cdo 376/2009, totiž předmětem smlouvy o výpůjčce může být i byt. „Prostřednictvím uvedeného institutu tak lze řešit případy, kdy vlastník jako půjčitel přenechává jinému jako vypůjčiteli byt po dohodnutou dobu z jakéhokoliv důvodu do bezplatného užívání.“ (srov. cit. rozhodnutí). Dovolací soud se rovněž ztotožňuje s (dovolatelem citovaným) závěrem, že „není podmínkou platné smlouvy [o výpůjčce], aby půjčitel byl vlastník věci, ale musí jít o osobu, která je oprávněna s věcí takto nakládat“ (srov. Spáčil, J. in: Švestka, Spáčil, Škárová: Občanský zákoník. Komentář. 2. Díl. Praha: C. H. Beck, 2009, s. 1860). V projednávané věci přitom nebylo pochyb, že žalobkyně byla vlastníkem bytu oprávněna jej žalovanému přenechat k užívání.

Soud prvního stupně proto pochybil, jestliže žalovaného vyzval k předložení toliko písemných důkazů o dohodě o bezplatném užívání předmětného bytu. Měl přitom přihlížet ke všem důkazním návrhům, které mohly existenci smlouvy o výpůjčce prokázat.

2. K námitce sub d/ - otázka důkazního břemene

Podle ustálené judikatury Nejvyššího soudu „rozsah důkazního břemene, tedy okruh skutečností, které musí ten který účastník prokázat, zásadně určuje hmotněprávní norma, z níž vyplývá, kdo je nositelem důkazního břemene, tedy kdo z účastníků je povinen stanovený okruh skutečností prokázat, a koho při nesplnění této povinnosti stíhá nepříznivý následek v podobě neúspěchu ve sporu. Důkazní břemeno ohledně určitých skutečností leží na tom účastníku řízení, který z existence těchto skutečností vyvozuje pro sebe příznivé právní důsledky; jde o toho účastníka, který existenci těchto skutečností také tvrdí“ (srov. např. rozsudky Nejvyššího soudu ze dne 30. 5. 2001, sp. zn. 22 Cdo 2727/99, a ze dne 16. 1. 2002, sp. zn. 25 Cdo 98/2000, nebo jeho usnesení ze dne 29. 11. 2011, sp. zn. 25 Cdo 3737/2009). Současně platí, že “tzv. negativní tvrzení se v občanském soudním řízení zásadně neprokazují“ (srov. rozsudek Nejvyššího soudu ze dne 29. 8. 2011, sp. zn. 26 Cdo 2341/2009).

Podle § 451 obč. zák. kdo se na úkor jiného bezdůvodně obohatí, musí obohacení vydat. (odstavec 1) Bezdůvodným obohacením je majetkový prospěch získaný plněním bez právního důvodu, plněním z neplatného právního úkonu nebo plněním z právního důvodu, který odpadl, jakož i majetkový prospěch získaný z nepoctivých zdrojů. (odstavec 2)

Podle § 456 obč. zák. předmět bezdůvodného obohacení se musí vydat tomu, na jehož úkor byl získán. […]

Z ustanovení § 451 a § 456 obč. zák. lze dovodit, že kdo se domáhá vydání bezdůvodného obohacení, které vzniklo žalovanému užíváním cizí věci bez právního důvodu, musí tvrdit a prokázat, že měl sám právo tuto věc užívat a že žalovaný do tohoto práva zasáhl (tím, že věc sám bez právního důvodu užíval, nebo že žalobci v užívání bez právního důvodu bránil).

Užíváním cizího bytu vzniká uživateli vždy majetkový prospěch. Takový prospěch totiž vzniká i v situaci, kdy se majetkový stav obohaceného nezmenšil, ač by se tak za běžných okolností stalo (srov. např. rozsudek Nejvyššího soudu ze dne 12. 7. 2001, sp. zn. 25 Cdo 1935/99, nebo jeho usnesení ze dne 24. 2. 2010, sp. zn. 28 Cdo 148/2010). Užívání bytů má v tržní ekonomice majetkovou hodnotu, danou úplatou, za niž by bylo možno předmětný byt v daném místě a čase pronajmout. O předeslanou hodnotu se nezmenšuje majetek toho, kdo byt užívá, na úkor toho, kdo by jinak byt mohl pronajmout. Jedinou výjimkou by byla situace, kdy by byt nebylo možno pronajmout za nájemné jakkoli nízké (tržní hodnota jeho užívání by byla nulová).

Brání-li se tedy žalovaný tím, že mu žalobkyně poskytla právo věc užívat bezplatně, je na žalovaném, aby své tvrzení prokázal, neboť se jedná o skutečnost, která v řízení svědčí právě jemu (její prokázání by vedlo k úspěchu žalovaného ve sporu, neboť by měl k bezplatnému užívání právní důvod).

Dovolací soud proto uzavřel, že odvolací soud posoudil otázku důkazního břemene správně.

3. K námitce sub f/ - určení výše bezdůvodného obohacení.

Podle ustálené judikatury Nejvyššího soudu, na kterou správně odkázal i soud prvního stupně, „výše bezdůvodného obohacení […] musí odpovídat obecné (tržní) ceně za užívání bytu, tedy ceně obvyklé v daném místě a čase, která se vytváří na trhu s byty […] a je dána nabídkou a poptávkou (§ 1 odst. 2 písm. a) zákona č. 526/1990 Sb., o cenách v platném znění)“ (srov. např. rozsudek Nejvyššího soudu ze dne 22. 6. 2004, sp. zn. 33 Odo 24/2004 a usnesení Nejvyššího soudu ze dne 26. 1. 2011, sp. zn. 28 Cdo 1874/2010). Z uvedeného ovšem neplyne, že by obvyklému nájemnému bez dalšího odpovídalo nájemné, které si mezi sebou účastníci dohodli v neplatné smlouvě (srov. posledně citované rozhodnutí) nebo nájemné dohodnuté k témuž bytu mezi jedním z účastníků a třetí osobou (srov. rozsudek Nejvyššího soudu ze dne 31. 3. 2005, sp. zn. 25 Cdo 2029/2003). Účastníci si totiž (ať už úmyslně v důsledku vzájemných vztahů, nebo i neúmyslně při neznalosti tržních podmínek) mohou dojednat cenu, která obvyklému nájemnému neodpovídá. Dohodnutá cena rovněž nemusí odpovídat změnám na trhu po dobu užívání.

Z uvedeného pro projednávanou věc plyne, že ani dohoda o výši nájemného uzavřená mezi žalobkyní a vlastnicí předmětného bytu nezbavila soudy nižších stupňů (za situace, kdy výše obvyklého nájemného nebyla mezi účastníky nesporná) povinnosti ověřit, zda dohodnuté nájemné odpovídá nájemnému obvyklému. Takové ověření se zpravidla neobejde bez dokazování. Výjimkou by byla jedině situace, kdy by výše nájemného u obdobných bytů v předmětné době a lokalitě byla soudu známa z jeho úřední činnosti (srov. § 121 o. s. ř.). I za posledně nastíněné situace „je nutné, aby účastníci řízení byli s takovými – soudem uvažovanými – skutečnostmi v řízení seznámeni, aby se k nim mohli vyjádřit či případně předložit důkaz je vyvracející; i poznatek soudu o tzv. úředně známé skutečnosti totiž nemusí být správný. Je též nezbytné, aby soud, jenž vzal v úvahu skutečnosti úředně známé a nadto na nich založil své rozhodnutí ve věci, náležitě vyložil v odůvodnění rozhodnutí, ze které jeho konkrétní úřední činnosti či postupu jsou mu takové skutečnosti známé, jak se o nich dozvěděl a jsou-li skutečně známé všem členům senátu […] (srov. rozsudek Nejvyššího soudu ze dne 9. 7. 2008, sp. zn. 28 Cdo 1885/2008). Uvedené požadavky však v projednávané věci soudy nižších stupňů nesplnily.

Protože napadené rozhodnutí odvolacího soudu spočívá na nesprávném právním posouzení [§ 241a odst. 2 písm. b) o. s. ř.], Nejvyšší soud jako soud dovolací (§ 10a o. s. ř.) rozsudek odvolacího soudu bez jednání (§ 243a odst. 1 o. s. ř.) včetně závislých výroků o náhradě nákladů řízení zrušil (§ 243b odst. 2 věta za středníkem o. s. ř.). Protože důvody, pro které byl rozsudek odvolacího soudu zrušen, platí i pro rozhodnutí soudu prvního stupně, zrušil Nejvyšší soud v rozsahu napadeném odvoláním i jeho rozsudek (§ 243b odst. 3 o. s. ř.) a věc mu vrátil k dalšímu řízení.

Právní názor vyslovený v tomto rozsudku je závazný; v novém rozhodnutí o věci rozhodne soud nejen o náhradě nákladů nového řízení a dovolacího řízení, ale znovu i o nákladech původního řízení (§ 243d odst. 1 o. s. ř. v souvislosti s § 226 odst. 1 o. s. ř.).

Proti tomuto rozsudku není přípustný opravný prostředek podle občanského soudního řádu.

V Brně dne 17. července 2012

JUDr. Iva Brožová

předsedkyně senátu

Zdroj dat je volně dostupný na http://www.nsoud.cz
Přesunout nahoru