Objednat předplatné Zákony pro lidi PLUS
Přidej k oblíbeným

28 Cdo 4148/2015Usnesení NS ze dne 21.06.2017

KategorieE
EcliECLI:CZ:NS:2017:28.CDO.4148.2015.1
Dotčené předpisy

§ 237 předpisu č. 99/1963 Sb. ve znění od 01.01.2013 do 31.12.2013

Podána ústavní stížnost

II. ÚS 2929/17 ze dne 15.05.2018 (odmítnuto)
soudce zpravodaj JUDr. Ludvík David


přidejte vlastní popisek

28 Cdo 4148/2015

USNESENÍ

Nejvyšší soud České republiky rozhodl v senátě složeném z předsedy senátu Mgr. Miloše Póla a soudců JUDr. Jana Eliáše, Ph.D., a Mgr. Petra Krause v právní věci žalobce L. R., zastoupeného Mgr. Petrem Svobodou, advokátem se sídlem v Praze 8, V Holešovičkách 1579/24, proti žalovanému hlavnímu městu Praha, IČO 00064581, se sídlem v Praze 1, Mariánské nám. 2/2, zastoupenému Mgr. Jakubem Kotrbou, advokátem se sídlem v Praze 1, Těšnov 1, za účasti vedlejšího účastníka na straně žalovaného Městské části Praha 5, se sídlem v Praze 15, nám. 14. října 4, zastoupeného Mgr. Monikou Jiráskovou, advokátkou se sídlem v Praze 1, V Jámě 1, o určení vlastnictví k nemovitosti, vedené u Obvodního soudu pro Prahu 5 pod sp. zn. 11 C 147/2012, o dovolání žalobce proti rozsudku Městského soudu v Praze ze dne 24. listopadu 2014, č. j. 53 Co 358/2014-119, takto:

I. Dovolání se odmítá.

II. Žalobce je povinen zaplatit žalovanému na náhradě nákladů dovolacího řízení částku 4 114 Kč ve lhůtě tří dnů od právní moci tohoto usnesení k rukám Mgr. Jakuba Kotrby, advokáta se sídlem v Praze 1.

Odůvodnění:

Shora označeným rozsudkem Městský soud v Praze jako odvolací soud potvrdil rozsudek Obvodního soudu pro Prahu 5 ze dne 27. listopadu 2013, č. j. 11 C 147/2012-77, jímž soud prvního stupně zamítl žalobu na určení, že M. H., zemřelá dne 8. 8. 1982, byla ke dni své smrti vlastnicí, resp. spoluvlastnicí nemovitostí blíže specifikovaných ve výroku I. (výrok I.), uložil žalobci povinnost zaplatit žalovanému na nákladech odvolacího řízení částku 8 228 Kč (výrok II.) a současně žalobce zavázal k náhradě nákladů odvolacího řízení ve výši 4 114 Kč vedlejšímu účastníku (výrok III.).

Proti rozsudku odvolacího soudu podal žalobce dovolání, jehož přípustnost dovozoval z ustanovení § 237 odst. 1 písm. c) o. s. ř. s tím, že rozhodnutí odvolacího soudu má ve věci samé po právní stránce zásadní význam a uváděl, že právní otázky, na nichž stojí rozhodnutí, je třeba řešit odlišně od soudů obou stupňů; současně zmínil, že přípustnost koresponduje i s přípustností dovolání podle § 237 o. s. ř. ve znění účinném od 1. 1. 2013. Namítal, že rozhodnutí spočívá na nesprávném právním posouzení otázek zásadního právního významu a rovněž tvrdil procesní vady, které mají za následek nesprávné rozhodnutí ve věci, a současně odkazoval na odvolací námitky a výslovně je považuje za součást dovolání. Uplatňoval námitky ohledně posouzení darovací smlouvy s tím, že podle údajné darovací smlouvy nikdy nebyl proveden vklad do katastru nemovitostí. Soudy obou stupňů také nevzaly na vědomí skutečnost, že na smlouvě chybí ověřené podpisy. Navrhl proto zrušení rozhodnutí soudů obou stupňů, vrácení věci soudu prvního stupně k dalšímu řízení a současně odklad vykonatelnosti napadeného rozhodnutí.

Žalovaný ve vyjádření k dovolání navrhl odmítnutí dovolání jako nepřípustného, neboť nenaplňuje předpoklady vymezené v ustanovení § 237 o. s. ř.

Nejvyšší soud jako soud dovolací (§ 10a o. s. ř.) po zjištění, že dovolání bylo podáno včas, osobou k tomu oprávněnou (účastníkem řízení) a řádně zastoupenou (§ 241 odst. 1 o. s. ř.), zabýval se prvotně tím, zda jde o dovolání projednatelné.

Žalovaný předně v dovolání vyšel z nesprávného očekávání, že věc bude posuzována podle občanského soudního řádu ve znění účinném do 31. 12. 2012, když jeho přípustnost připínal k ustanovení § 237 odst. 1 písm. c) o. s. ř. a podával je z důvodu uvedeného v § 241a odst. 2 písm. b) o. s. ř., přičemž tato ustanovení občanský soudní řád ve znění účinném od 1. 1. 2013 (právě toto znění je rozhodující pro dovolací přezkum – viz čl. II bod 7 zákona č. 404/2012 Sb. a čl. II bod 2 zákona č. 293/2013 Sb., kterými se mění zákon č. 99/1963 Sb., občanský soudní řád, ve znění pozdějších předpisů, a některé další zákony) již nezná. V důsledku nesprávné domněnky o použití občanského soudního řádu ve znění účinném do 31. 12. 2012 žalobce vůbec nevymezil žádný z předpokladů přípustnosti dovolání taxativně uvedených v § 237 o. s. ř. – pouhý odkaz na souladnost dovolání s ustanovením § 237 o. s. ř. ve znění účinném od 1. 1. 2013 přípustnost dovolání založit nemůže (nesdělil, které z hledisek tam uvedených považuje za splněné), jak to vyžaduje ustanovení § 241a odst. 2 o. s. ř. a neuvedl ani žádný způsobilý důvod dovolání, tj. právní posouzení věci, které pokládá za nesprávné s vysvětlením, v čem tato nesprávnost spočívá (§ 241a odst. 3 o. s. ř.). Dovolatel tedy nepředložil Nejvyššímu soudu žádnou otázku hmotného nebo procesního práva, na jejímž vyřešení závisí napadené rozhodnutí. Jak sdělení některého z předpokladů přípustnosti dovolání, tak uvedení zcela konkrétního důvodu dovolání jsou nutné obsahové náležitosti dovolání, jejichž absence (i jen jedné z nich) brání pokračování v dovolacím řízení. Nejvyšší soud proto dovolání žalobce odmítl postupem podle § 243c odst. 1, věty první, o. s. ř. (k tomu srov. např. usnesení Nejvyššího soudu ze dne 25. 9. 2013, sp. zn. 29 Cdo 2394/2013, uveřejněné pod číslem 4/2014 Sbírky soudních rozhodnutí a stanovisek, usnesení Nejvyššího soudu ze dne 28. 11. 2013, sen. zn. 29 ICdo 43/2013, či usnesení Nejvyššího soudu ze dne 29. 8. 2013, sp. zn. 29 Cdo 2488/2013 – jež jsou veřejnosti dostupná na www.nsoud.cz; anebo důvody usnesení Ústavního soudu ze dne 21. l. 2014, sp. zn. I. ÚS 3524/13, jímž odmítl ústavní stížnost proti usnesení Nejvyššího soudu sp. zn. 29 Cdo 2488/2013, přitakávaje pod bodem 14 odůvodnění závěru Nejvyššího soudu o důvodech odmítnutí dovolání, usnesení Ústavního soudu ze dne 12. 2. 2014, sp. zn. IV. ÚS 3982/13, či usnesení Ústavního soudu ze dne 17. 4. 2014, sp. zn. III. ÚS 695/14 – jež jsou veřejnosti dostupná na webových stránkách Ústavního soudu).

K důvodům dovolání sluší se připomenout, že jediným způsobilým dovolacím důvodem (v režimu dovolacího řízení podle občanského soudního řádu ve znění účinném od 1. 1. 2013) je toliko nesprávné právní posouzení věci odvolacím soudem (srov. § 241a odst. 1 o. s. ř.), jemuž nelze podřadit žalovaným uváděné námitky kritizující skutková zjištění odvolacího soudu (jejich správnost a úplnost) či postup odvolacího soudu v řízení; ke zmatečnostem a jiným vadám řízení, které mohly mít za následek nesprávné rozhodnutí, smí dovolací soud přihlédnout jen tehdy, je-li dovolání přípustné (srov. § 242 odst. 3 o. s. ř.). Přípustnost dovolání pak nemůže založit ani tvrzení, že dovoláním napadený rozsudek má po právní stránce zásadní význam, neboť přípustnost dovolání ve smyslu ustanovení § 237 není od 1. 1. 2013 na tomto kritériu postavena (srov. usn. Nejvyššího soudu ze dne 28. 11. 2013, sen. zn. 29 ICdo 43/2013), a ani tvrzení dovolatele o procesních pochybeních daného řízení.

Dále je třeba uvést, že dovolání není dalším v řadě opravných prostředků, nýbrž jde o opravný prostředek mimořádný, jímž se napadá již pravomocné rozhodnutí odvolacího soudu, a i proto na něj (na jeho formální i obsahovou kvalitu) občanský soudní řád klade podstatně vyšší nároky než na odvolání.

Ačkoli žalobce výslovně napadl rozhodnutí odvolacího soudu v celém rozsahu, proti výroku o náhradě nákladů řízení neuplatnil vůbec žádné námitky, když ani nenaznačil, v čem spatřuje přípustnost a důvodnost dovolání ve vztahu k nákladovým výrokům (výroku II., III.) rozsudku odvolacího soudu. Absence těchto obligatorních náležitostí (§ 241a odst. 2 o. s. ř.) přitom představuje vadu, kterou po uplynutí zákonné lhůty k podání dovolání nelze odstranit (§ 241b odst. 3 o. s. ř.) a která brání pokračování řízení o dovolání, pročež muselo být i z tohoto důvodu odmítnuto (srov. např. usnesení Nejvyššího soudu ze dne 20. 10. 2014, sp. zn. 33 Cdo 3635/2014).

O náhradě nákladů dovolacího řízení bylo rozhodnuto podle ustanovení § 243c odst. 3, § 224 odst. 1 a § 146 odst. 3 o. s. ř. v situaci, kdy dovolání žalobce bylo odmítnuto a kdy k nákladům (oprávněného) žalovaného patří odměna advokáta v částce 3 100 Kč [srov. § 6 odst. 1, § 7 bod 5, § 9 odst. 4 písm. b) a § 11 odst. 1 písm. k) vyhlášky č. 177/1996 Sb., o odměnách advokátů a náhradách advokátů za poskytování právních služeb (advokátní tarif), ve znění pozdějších předpisů], náhrada hotových výdajů advokáta stanovených paušální částkou 300 Kč na jeden úkon právní služby (§ 13 odst. 3 téže vyhlášky) a daň z přidané hodnoty [§ 137 odst. 3 písm. a) o. s. ř.] z obou těchto částek, což celkem představuje sumu 4 114 Kč, kterou je žalobce povinen nahradit žalovanému k rukám jeho advokáta.

Proti tomuto usnesení není opravný prostředek přípustný.

V Brně dne 21. června 2017

Mgr. Miloš Pól

předseda senátu

Zdroj dat je volně dostupný na http://www.nsoud.cz
Přesunout nahoru