Objednat předplatné Zákony pro lidi PLUS
Přidej k oblíbeným

28 Cdo 409/2020Usnesení NS ze dne 10.03.2020

HeslaPřípustnost dovolání
Bezdůvodné obohacení
Dobré mravy
KategorieE
EcliECLI:CZ:NS:2020:28.CDO.409.2020.1
Dotčené předpisy

§ 237 o. s. ř.

§ 451 odst. 1 a 2 obč. zák.

§ 3 odst. 1 obč. zák.


přidejte vlastní popisek

28 Cdo 409/2020-534

USNESENÍ

Nejvyšší soud České republiky rozhodl v senátě složeném z předsedy senátu JUDr. Michaela Pažitného, Ph.D., a soudců JUDr. Jana Eliáše, Ph.D., a Mgr. Petra Krause v právní věci žalobkyně České republiky – Ministerstva kultury, se sídlem v Praze 1, Maltézské náměstí 471/1, identifikační číslo osoby: 00023671, proti žalované H. P., narozené XY, bytem XY, zastoupené Mgr. Tomášem Greplem, advokátem se sídlem v Olomouci, Horní náměstí 365/7, o zaplacení částky 117.840,- Kč s příslušenstvím, vedené u Okresního soudu v Olomouci pod sp. zn. 16 C 274/2014, o dovolání žalované proti rozsudku Krajského soudu v Ostravě – pobočky v Olomouci ze dne 2. října 2019, č. j. 12 Co 289/2015-430, takto:

I. Dovolání se odmítá.

II. Žalovaná je povinna nahradit žalobkyni náklady dovolacího řízení ve výši 300,- Kč do tří dnů od právní moci tohoto usnesení.

Odůvodnění:

Okresní soud v Olomouci (dále „soud prvního stupně“) rozsudkem ze dne 20. 11. 2014, č. j. 16 C 274/2014-74, zamítl návrh žalované, aby soud spojil řízení k věci vedené u Okresního soudu v Olomouci pod sp. zn. 11 C 455/2013 (výrok I.), a žalované uložil povinnost zaplatit žalobkyni částku 117.840,- Kč s 8,05% úrokem z prodlení od 26. 6. 2014 do zaplacení, a to v pravidelných měsíčních splátkách po 2.000,- Kč splatných vždy ke každému 20. dni příslušného měsíce s tím, že první splátku je povinna zaplatit do 20. dne měsíce následujícího po právní moci rozsudku, a s tím, že splátky je povinna platit až do úplného zaplacení dluhu pod ztrátou výhody splátek (výrok II.). Dále rozhodl, že žádný z účastníků nemá právo na náhradu nákladů řízení (výrok III.), žalované uložil povinnost zaplatit České republice na účet Okresního soudu v Olomouci soudní poplatek ve výši 5.890,- Kč (výrok IV.) a státu nepřiznal vůči žalované právo na náhradu nákladů řízení (výrok V.).

Soud prvního stupně vyšel ze zjištění, že pravomocným rozsudkem pro uznání vydaným Obvodním soudem pro Prahu 1 dne 21. 4. 2011, č. j. 27 C 107/2010-16, ve spojení s rozsudkem Městského soudu v Praze ze dne 26. 11. 2012, č. j. 68 Co 343/2011-68, byla České republice – Ministerstvu kultury uložena povinnost zaplatit H. P. částku 90.000,- Kč jako náhradu nemajetkové újmy a na náhradě nákladů odvolacího řízení částku 27.840,- Kč, přičemž tyto částky byly (nynější) žalované dne 15. 1. 2013 zaplaceny. Poté, co Nejvyšší soud rozsudkem ze dne 28. 5. 2014, č. j. 30 Cdo 1038/2013-100, jenž je, stejně jako dále uvedená rozhodnutí dovolacího soudu, přístupný na internetových stránkách Nejvyššího soudu http://www.nsoud.cz, rozsudky soudů obou stupňů zrušil a věc vrátil soudu prvního stupně k dalšímu řízení, vzala H. P. žalobu zpět a řízení bylo usnesením soudu prvního stupně ze dne 26. 6. 2014, č. j. 27 C 107/2010-109, pravomocným dne 16. 7. 2014, zastaveno. Soud prvního stupně dovodil, že zrušením citovaných rozsudků soudů obou stupňů odpadl právní důvod poskytnutého plnění, a tudíž na majetkový prospěch žalované je nutno pohlížet jako na bezdůvodné obohacení ve smyslu ustanovení § 451 odst. 2 zákona č. 40/1964 Sb., občanského zákoníku, ve znění účinném do 31. 12. 2013 (dále „obč. zák.“). Tvrzení žalované, že byla v dobré víře, že jí přiznaná částka po právu náleží, považoval za bezvýznamnou.

Krajský soud v Ostravě – pobočka v Olomouci (dále „odvolací soud“) rozsudkem ze dne 2. 10. 2019, č. j. 12 Co 289/2015-430, rozsudek soudu prvního stupně v napadených výrocích II. až V. potvrdil (výrok I.) a žalované uložil povinnost nahradit žalobkyni náklady odvolacího řízení ve výši 788,- Kč (výrok II.).

Odvolací soud, jenž ve věci rozhodoval po kasaci svého předchozího rozsudku ze dne 29. 9. 2015, č. j. 12 Co 289/2015-168 (toliko v jeho výrocích I. a III.), rozsudkem Nejvyššího soudu ze dne 30. 5. 2018, č. j. 28 Cdo 5369/2016-349, poté, co částečně zopakoval a doplnil dokazování, vázán názorem vysloveným ve zmíněném kasačním rozhodnutí dovolacího soudu, aproboval závěr soudu prvního stupně, že žalované vzniklo na úkor žalobkyně bezdůvodné obohacení, jehož právní režim je nutno posuzovat podle zákona č. 40/1964 Sb., občanského zákoníku, ve znění účinném do 31. 12. 2013. Důvodnou neshledal námitku o rozporu žalobou uplatněného nároku s dobrou vírou žalované a s dobrými mravy.

Proti rozsudku odvolacího soudu podala žalovaná dovolání (a současně blíže neodůvodněný návrh na odklad právní moci a vykonatelnosti rozhodnutí odvolacího soudu), následně doplněné o podání advokáta. Má za to, že dovolání je ve smyslu ustanovení § 237 zákona č. 99/1963 Sb., občanského soudního řádu, ve znění pozdějších předpisů (dále „o. s. ř.“), přípustné, neboť závisí na vyřešení otázky hmotného práva, která v rozhodovací praxi dovolacího soudu dosud nebyla vyřešena, a to zda platí, že požadavek na vydání bezdůvodného obohacení nemůže vyloučit dobrá víra „oprávněného účastníka“ a ani jeho rozpor s dobrými mravy, i v případě, pokud druhý účastník „základ bezdůvodného obohacení přímo zavinil“. Vyjadřuje přesvědčení, že právní posouzení věci odvolacím soudem odporuje zásadě „nemo turpitudinem suam allegare potest“ ve smyslu ustanovení § 6 odst. 2 zákona č. 89/2012 Sb., občanského zákoníku, ve znění účinném od 1. 1. 2014 (dále „o. z.“), jež se aplikuje prostřednictvím ustanovení § 3030 o. z., a současně dodává, že uvedená zásada dle jejího názoru byla odvoditelná i podle právní úpravy účinné do 31. 12. 2013. Domnívá se, že stát jako žalobce se nemůže dovolávat svého vlastního protiprávního jednání, spočívajícího v nezákonném rozhodnutí. Rovněž brojí proti rozhodnutí odvolacího soudu o nákladech řízení, neboť nesouhlasí s přenesením poplatkové povinnosti podle ustanovení § 2 odst. 3 zákona č. 549/1991 Sb., o soudních poplatcích, ve znění pozdějších předpisů (dále „zákon č. 549/1991 Sb.“), jelikož žalovaná splňovala předpoklady pro úplné osvobození od soudních poplatků v řízení před oběma soudy nižšího stupně. Navrhla, aby dovolací soud rozsudek odvolacího soudu zrušil a věc vrátil odvolacímu soudu k dalšímu řízení.

Žalobkyně vyjádřila nesouhlas s podaným dovoláním. Připomněla usnesení Nejvyššího soudu ze dne 23. 2. 2016, sp. zn. 28 Cdo 3793/2015, jímž bylo ve skutkově obdobné věci týchž účastnic odmítnuto dovolání, v němž žalovaná uplatňovala téměř totožné argumenty jako v nynějším podání. Podotkla rovněž, že je nutno přihlédnout k uplatňování práv žalovanou šikanózním způsobem. Navrhla, aby Nejvyšší soud dovolání žalované odmítl, popřípadě zamítl.

Nejvyšší soud České republiky jako soud dovolací (§ 10a o. s. ř.) o dovolání rozhodl podle občanského soudního řádu ve znění účinném od 30. 9. 2017, neboť dovoláním napadené rozhodnutí odvolacího soudu bylo vydáno dne 2. 10. 2019 (srovnej čl. II, bod 2. zákona č. 296/2017 Sb.); po zjištění, že dovolání bylo podáno proti pravomocnému rozhodnutí odvolacího soudu, u něhož to zákon připouští (§ 236 odst. 1 o. s. ř.), oprávněnou osobou (účastníkem řízení) v zákonné lhůtě (§ 240 odst. 1, věta první, o. s. ř.) a že je splněna i podmínka povinného zastoupení dovolatelky advokátem (§ 241 odst. 1 o. s. ř.), zabýval se tím, zda je dovolání žalované přípustné (§ 237 o. s. ř.).

Podle ustanovení § 237 o. s. ř. není-li stanoveno jinak, je dovolání přípustné proti každému rozhodnutí odvolacího soudu, kterým se odvolací řízení končí, jestliže napadené rozhodnutí závisí na vyřešení otázky hmotného nebo procesního práva, při jejímž řešení se odvolací soud odchýlil od ustálené rozhodovací praxe dovolacího soudu nebo která v rozhodování dovolacího soudu dosud nebyla vyřešena nebo je dovolacím soudem rozhodována rozdílně anebo má-li být dovolacím soudem vyřešená právní otázka posouzena jinak.

Dovolání není přípustné, jelikož žalovanou nastolená právní otázka již byla v rozhodovací praxi dovolacího soudu řešena (viz např. usnesení Nejvyššího soudu ze dne 23. 2. 2016, sp. zn. 28 Cdo 3793/2015, týkající se skutkově obdobné věci týchž účastnic), odvolací soud se od judikaturou přijatého řešení neodchýlil a není žádného důvodu tuto otázku dovolacím soudem znovu posoudit odchylně.

Nejvyšší soud musí v první řadě zopakovat své stanovisko (vyslovené např. v rozsudku Nejvyššího soudu ze dne 30. 5. 2018, sp. zn. 28 Cdo 5369/2016, jenž byl vydán jakožto v pořadí první rozhodnutí dovolacího soudu v nyní projednávané věci), že vznik právních vztahů, potažmo práva a povinnosti z nich vzešlé do 31. 12. 2013 se i v době od 1. 1. 2014 řídí dosavadní právní úpravou. V tomto duchu je třeba používat rovněž ustanovení § 3030 o. z., neboť žádné z ustanovení § 1 až 14 o. z. není přípustné aplikovat způsobem, který by vedl k tomu, že „dosavadní právní úprava“ nebude v právních vztazích vzniklých v době do 31. 12. 2013 náležitě respektována. Ustanovení § 3030 o. z. tedy nelze interpretovat tak, že by zakládalo pravou zpětnou účinnost ustanovení § 1 až 14 o. z. na dříve (do 31. 12. 2013) vzniklé právní vztahy.

Jestliže tedy v posuzované věci byl právním důvodem plnění částky 117.840,- Kč rozsudek pro uznání vydaný Obvodním soudem pro Prahu 1 dne 21. 4. 2011, sp. zn. 27 C 107/2010, ve spojení s rozsudkem Městského soudu v Praze ze dne 26. 11. 2012, sp. zn. 68 Co 343/2011, pravomocným dne 8. 1. 2013, na jehož základě žalobkyně poukázala žalované dne 15. 1. 2013 uvedenou částku, pak následné odpadnutí právního důvodu plnění v důsledku vydání rozsudku Nejvyššího soudu ze dne 28. 5. 2014, sp. zn. 30 Cdo 1038/2013, pravomocného dne 17. 6. 2014, jímž tato rozhodnutí byla zrušena a věc vrácena soudu prvního stupně k dalšímu řízení, nic nezměnilo na tom, že závazek k vydání bezdůvodného obohacení, se řídí právním předpisem účinným v době, kdy právní důvod k plnění vznikl, tedy zákonem č. 40/1964 Sb., občanským zákoníkem, ve znění účinném do 31. 12. 2013 (§ 451 a násl. obč. zák.). Ze shora předeslaného jednoznačně plyne, že na předmětný spor nemůže být ani prostřednictvím argumentace zásadami občanského práva vztahován dosah právní úpravy bezdůvodného obohacení obsažené v ustanovení § 2991 a násl. o. z. Použití dosavadní právní úpravy se přitom uplatní nejenom na žalované vyplacenou částku 90.000,- Kč, ale i na částku 27.840,- Kč přisouzenou a vyplacenou žalované na náhradě nákladů odvolacího řízení. Třebaže právo na náhradu nákladů řízení má základ v procesním právu, byla povinnost k jejich zaplacení stanovena citovaným rozsudkem odvolacího soudu, pravomocným dne 8. 1. 2013.

Podle ustálené rozhodovací praxe dovolacího soudu je bezdůvodné obohacení chápáno jako závazek (§ 489 obč. zák.), jehož obsahem je povinnost profitujícího subjektu vydat vše, oč se obohatil, a jí korespondující právo toho, na jehož úkor k obohacení došlo, požadovat vydání předmětu bezdůvodného obohacení. Předpokladem vzniku naznačené povinnosti není protiprávní jednání obohaceného ani jeho zavinění, nýbrž objektivně vzniklý stav obohacení, k němuž došlo způsobem, jejž právní řád neuznává. Posouzení, zda jde mezi účastníky o vztah z bezdůvodného obohacení, závisí totiž jedině na naplnění znaků skutkové podstaty hmotněprávní normy (§ 451 a násl. obč. zák.), mezi něž patří především, že obohacený získal majetkový prospěch, pro který na jeho straně právní důvod chyběl buď od počátku, nebo dodatečně odpadl (srovnej např. usnesení Nejvyššího soudu ze dne 6. 5. 2014, sp. zn. 28 Cdo 443/2014, či rozsudek Nejvyššího soudu ze dne 25. 7. 2018, sp. zn. 28 Cdo 1145/2017). Dobrá víra obohaceného má jen velmi omezený význam a je relevantní výlučně z pohledu ustanovení § 458 odst. 2 a § 459 obč. zák., nikoliv však z hlediska povinnosti vydat samotné bezdůvodné obohacení (srovnej např. usnesení Nejvyššího soudu ze dne 1. 12. 2011, sp. zn. 28 Cdo 3763/2011, ze dne 20. 3. 2012, sp. zn. 28 Cdo 3501/2011, ze dne 8. 9. 2014, sp. zn. 28 Cdo 1564/2014, či ze dne 7. 10. 2015, sp. zn. 28 Cdo 1602/2015). Judikatura Nejvyššího soudu se zejména skrze rozsudek velkého senátu občanskoprávního a obchodního kolegia Nejvyššího soudu ze dne 23. 4. 2014, sp. zn. 31 Cdo 3309/2011, dále ustálila v názoru, že jestliže na základě povinnosti uložené pravomocným rozhodnutím soudu, které neodpovídá skutečným hmotněprávním poměrům, žalovaný plnil na neexistující dluh, pak žalobci vzniká bezdůvodné obohacení, a to okamžikem, kdy bylo rozhodnutí, z jehož podnětu žalovaný plnil, pravomocně zrušeno (vedle citovaného rozsudku srovnej na něj navazující judikaturu, např. rozsudek Nejvyššího soudu ze dne 29. 11. 2017, sp. zn. 28 Cdo 4478/2016, či usnesení Nejvyššího soudu ze dne 1. 2. 2017, sp. zn. 28 Cdo 3617/2016).

Jelikož žalovaná nikterak nezpochybnila závěr odvolacího soudu, že jí podle hmotného práva nárok na zaplacení sporné částky nesvědčil, jeví se nosné důvody napadeného rozsudku konformními s ustálenou rozhodovací praxí Nejvyššího soudu. Vznik bezdůvodného obohacení coby objektivního stavu není ve své podstatě ovlivněn ani subjektivními okolnostmi na straně ochuzeného (srovnej např. rozsudek Nejvyššího soudu ze dne 1. 8. 2017, sp. zn. 28 Cdo 4287/2016), pročež v projednávané věci nemohlo být rozhodujícím, zda k nabytí majetkového prospěchu žalovanou došlo nepřímo i v důsledku pochybení žalobkyně. K podstatě věci pak nesměřuje ani tvrzení dovolatelky o její dobré víře, neboť – jak již bylo výše uvedeno – dobrá víra obohaceného má vliv na jeho povinnost vydat užitky, které z bezdůvodného obohacení získal, nikoli však na jeho povinnost vrátit samotné bezdůvodné obohacení.

Pokud dovolatelka rozporuje konstatování odvolacího soudu, že uplatnění žalovaného nároku žalobkyní není výkonem práva v rozporu s dobrými mravy, je vhodné připomenout, že hodnocení jednání účastníka řízení z hlediska kategorie dobrých mravů přísluší zásadně soudům nižších stupňů, přičemž přehodnocení jejich závěrů o použití ustanovení § 3 odst. 1 obč. zák. v konkrétní věci dovolacím soudem má místo jen ve výjimečných případech, lze-li úvahy vyslovené v přezkoumávaných rozhodnutích označit za zjevně nepřiměřené (srovnej např. usnesení Nejvyššího soudu ze dne 30. 11. 2004, sp. zn. 28 Cdo 1094/2004, usnesení Nejvyššího soudu ze dne 23. 2. 2012, sp. zn. 25 Cdo 2458/2011, a usnesení Nejvyššího soudu ze dne 4. 12. 2013, sp. zn. 28 Cdo 1551/2013). Z napadeného rozsudku se podává, že se odvolací soud případnou neslučitelností výkonu žalovaného práva s dobrými mravy zabýval, přičemž jeho argumentace, jež se této problematiky týká, je srozumitelná a racionální. Dovolatelka ostatně nepoukazuje na okolnosti, jež by jednoznačně nasvědčovaly nemravnosti postupu žalobkyně, neboť není myslitelné, aby byla právu jí uplatněnému odepřena ochrana s pouhým odkazem na to, že v postavení žalobkyně vystupuje stát, respektive jeho organizační složka. I v takto asymetrických vztazích je principiálně nutno respektovat uspořádání vzájemných práv a povinností vyplývající z hmotného práva.

Protože dovolatelka výslovně brojila i proti výrokům o nákladech řízení (argumentací o důvodech přenesení poplatkové povinnosti podle ustanovení § 2 odst. 3 zákona č. 549/1991 Sb.), zabýval se dovolací soud přípustností dovolání i ve vztahu k části výroku I., jíž byl potvrzen rozsudek soudu prvního stupně ve výrocích o nákladech prvostupňového řízení, a ve vztahu k výroku II. o náhradě nákladů odvolacího řízení. Proti označeným výrokům však není dovolání objektivně – ze zákona – přípustné [§ 238 odst. 1 písm. h) o. s. ř., ve znění účinném od 30. 9. 2017].

Ze shora uvedeného plyne, že dovolání žalované není přípustné, a proto Nejvyšší soud dovolání odmítl (§ 243c odst. 1 o. s. ř.).

V souladu s ustanovením § 243f odst. 3, větou druhou, o. s. ř. rozhodnutí o náhradě nákladů dovolacího řízení nemusí být odůvodněno.

V situaci, kdy Nejvyšší soud v přiměřené lhůtě přikročil přímo k rozhodnutí o dovolání, nebylo již samostatně rozhodováno o dovolatelkou podaném - navíc nijak neodůvodněném - návrhu na odklad vykonatelnosti a právní moci napadeného rozhodnutí [§ 243 písm. a) a b) o. s. ř.], jenž tak sdílí osud (nepřípustného) dovolání (k ústavní konformitě takového postupu srovnej zejména nález Ústavního soudu ze dne 23. 8. 2017, sp. zn. III. ÚS 3425/16).

Poučení: Proti tomuto rozhodnutí není opravný prostředek přípustný.

Nesplní-li žalovaná povinnost uloženou tímto rozhodnutím, může se žalobkyně domáhat výkonu rozhodnutí nebo exekuce.

V Brně dne 10. 3. 2020

JUDr. Michael Pažitný, Ph.D.

předseda senátu

Zdroj dat je volně dostupný na http://www.nsoud.cz
Přesunout nahoru