Objednat předplatné Zákony pro lidi PLUS
Přidej k oblíbeným

28 Cdo 408/2019Usnesení NS ze dne 09.10.2019

HeslaBezdůvodné obohacení
Stavba
Vady řízení
KategorieC
EcliECLI:CZ:NS:2019:28.CDO.408.2019.1
Dotčené předpisy

§ 451 obč. zák.

§ 242 odst. 3 o. s. ř.


přidejte vlastní popisek

28 Cdo 408/2019-650

USNESENÍ

Nejvyšší soud rozhodl v senátě složeném z předsedy JUDr. Jana Eliáše, Ph.D., a soudců Mgr. Petra Krause a Mgr. Zdeňka Sajdla ve věci žalobkyně PP – realit s.r.o., IČ 480 28 223, se sídlem v Praze 5, Spodní 1, zastoupené JUDr. Ondřejem Fabiánem, advokátem se sídlem v Praze 10, Andersenova 412/6, proti žalované REALIS-INVEST, s.r.o., IČ 258 72 478, se sídlem v Ostravě, Svojsíkova 1596/2, zastoupené JUDr. Emilem Fleglem, advokátem se sídlem v Praze 10, K Chaloupkám 3170/2, o 385.260 Kč s příslušenstvím, vedené u Okresního soudu v Kolíně pod sp. zn. 8 C 77/2009, o dovolání žalované proti rozsudku Krajského soudu v Praze ze dne 10. ledna 2018, č. j. 21 Co 264/2017-559, takto:

I. Dovolání se odmítá.

II. Žádný z účastníků nemá právo na náhradu nákladů dovolacího řízení.

Odůvodnění:

Okresní soud v Kolíně rozsudkem ze dne 3. 3. 2017, č. j. 8 C 77/2009-510, ve znění opravného usnesení ze dne 5. 4. 2017, č. j. 8 C 77/2009-515, uložil žalované zaplatit žalobkyni 38.526 Kč (výrok I.), žalobu do částky 501.474 Kč s příslušenstvím zamítl (výrok II.) a rozhodl o náhradě nákladů řízení mezi účastnicemi (výrok III.) i státu (výrok IV.). Soud prvního stupně rozhodoval v pořadí již druhým rozsudkem (jeho první rozhodnutí – rozsudek ze dne 6. 9. 2011, č. j. 8 C 77/2009-162, ve znění opravného usnesení ze dne 5. 4. 2012, č. j. 8 C 77/2009-181, bylo usnesením Krajského soudu v Praze ze dne 30. 4. 2015, č. j. 21 Co 166/2015-361, reagujícím na nález Ústavního soudu ze dne 24. 3. 2015, sp. zn. II. ÚS 415/14, zrušeno a věc vrácena okresnímu soudu k dalšímu řízení. Dvěma posledně jmenovaným rozhodnutím předcházel ještě měnící rozsudek Krajského soudu v Praze ze dne 8. 1. 2013, č. j. 21 Co 492/2012-206, jenž byl zrušen rozsudkem Nejvyššího soudu ze dne 27. 8. 2013, č. j. 28 Cdo 2020/2013-248, následně rozsudek Krajského soudu v Praze ze dne 12. 11. 2013, č. j. 21 Co 492/2012-267, proti němuž podané dovolání bylo usnesením Nejvyššího soudu ze dne 7. 5. 2014, č. j. 28 Cdo 1369/2014-255 (dle obsahu spisu č. l. 319), odmítnuto. Poslední dvě rozhodnutí pak zrušil Ústavní soud shora odkazovaným nálezem). Znovu tak posuzoval případ, v němž se žalobkyně – vlastnice pozemků domáhá po žalované – majitelce staveb na nich zřízených vydání bezdůvodného obohacení, jež získává užíváním pozemků bez patřičného právního titulu. V intencích zmiňovaného nálezu Ústavního soudu zjišťoval výši inkasovaného prospěchu, přičemž vycházel z obvyklého nájemného srovnatelných nemovitostí, za současného přihlédnutí ke specifikům dané situace, v níž žalovaná nemá k budovám přístup, pročež je nelze plnohodnotně využívat. Nově vyhotovený znalecký posudek určil, že při existenci přístupové cesty k budovám by zjišťované obohacení odpovídalo obnosu 427.690 Kč a v případě její absence (nutnosti ji zřídit) pak 385.260 Kč. Okresní soud, vycházeje ze znaleckého posudku, stanovil jako odpovídající finanční náhradu za užívání pozemků pod budovami, ke kterým ovšem nebyl přístup vybudován, 1/10 z druhé vyčíslené sumy, a proto žalobě v částce 38.526 Kč vyhověl, zatímco ve zbytku ji zamítl.

K odvolání žalobkyně i žalované přezkoumal zmíněné rozhodnutí Krajský soud v Praze, jenž je rozsudkem ze dne 10. 1. 2018, č. j. 21 Co 264/2017-559, ve výrocích I. a II. změnil tak, že žalované uložil zaplatit žalobkyni 385.260 Kč s příslušenstvím a žalobu v částce 154.740 Kč s příslušenstvím zamítl (výrok I.), a rozhodl o náhradě nákladů řízení mezi účastnicemi (výrok II.) i státu (výroky III. a IV.). Po rekapitulaci vývoje sporu, včetně předchozích řízení, věnoval se odvolací soud problematice výše bezdůvodného obohacení, jehož se žalované v řešeném období dostávalo už jen z titulu vlastnického práva k předmětným budovám. Měl za to, že hledanou sumu obsahuje poslední v řízení vyhotovený znalecký posudek, vypočítává-li obohacení jako obvyklé nájemné za užívání obdobných pozemků po odečtení nákladů (úplaty) nezbytných k zajištění přístupu přes pozemky žalobkyně – tj. 385.260 Kč. Postup soudu prvního stupně, jenž ponížil uvedenou částku na 1/10, shledal krajský soud nelogickým a nesrozumitelným, pročež ve smyslu nastíněného přistoupil ke změně jeho rozsudku.

Proti tomuto rozhodnutí (dle obsahu toliko proti té části, jíž bylo žalobě vyhověno) brojí dovoláním žalovaná, spatřujíc jeho přípustnost ve smyslu § 237 zákona č. 99/1963 Sb., občanského soudního řádu, ve znění pozdějších předpisů (dále jen „o. s. ř.“), v otázce doposud Nejvyšším soudem neřešené, potažmo v potřebě vyřešit ji jinak. Nesouhlasí s výší bezdůvodného obohacení, jak ji určil odvolací soud. Domnívá se, že v rozporu s judikaturou (především jmenovaným nálezem Ústavního soudu, dále s rozhodnutími Nejvyššího soudu sp. zn. 30 Cdo 5359/2007, sp. zn. 30 Cdo 2625/2007 či sp. zn. 23 Cdo 1211/2010) vycházel z obvyklého nájemného za užívání neadekvátního pozemku, uvažoval-li o pozemku, k němuž byl zřízen přístup (byť za úplatu odečtenou od obvyklého nájemného). Specifikum posuzované situace totiž vylučuje užití metody, jež se promítla v úvaze krajského soudu, neboť porovnatelný pozemek zkrátka neexistuje. Odvolací soud tak rozhodl v rozporu s v řízení provedenými důkazy. Neztotožňuje se nadto s pojetím, že bezdůvodné obohacení vzniká jen tím, že se na pozemku stavby nacházejí, nejsou-li nikterak využívány. Své mínění o absenci bezdůvodného obohacení má za podložené i závěry znaleckého posudku. Napadený rozsudek navíc označuje za překvapivý, poněvadž se odvolací soud odchýlil ve výpočtu bezdůvodného obohacení od svých názorů prezentovaných v dřívějších rozhodnutích, jeho odůvodnění pak za nepřezkoumatelné. Krajskému soudu vyčítá i další procesní pochybení, a sice že v rozporu s § 220 odst. 1 písm. b) o. s. ř. neprovedl dostatečné dokazování ke svému úsudku o lehkomyslném přístupu žalované, jímž měla nepřístupnost svých budov zapříčinit. Konečně nárok žalobkyně považuje za uplatněný v rozporu s dobrými mravy. Pro uvedené závěrem navrhuje odložení vykonatelnosti napadeného rozsudku, jakož i jeho zrušení a vrácení věci krajskému soudu k dalšímu řízení.

Při rozhodování o dovolání bylo postupováno podle o. s. ř. ve znění účinném od 30. 9. 2017, které je dle čl. II bodu 2 zákona č. 296/2017 Sb., kterým se mění zákon č. 99/1963 Sb., občanský soudní řád, ve znění pozdějších předpisů, zákon č. 292/2013 Sb., o zvláštních řízeních soudních, ve znění pozdějších předpisů, a některé další zákony, rozhodující pro dovolací přezkum.

Nejvyšší soud se jako soud dovolací (§ 10a o. s. ř.) po zjištění, že dovolání bylo podáno řádně a včas, osobou k tomu oprávněnou a zastoupenou ve smyslu § 241 odst. 1 o. s. ř., zabýval jeho přípustností.

Podle § 237 o. s. ř. není-li stanoveno jinak, je dovolání přípustné proti každému rozhodnutí odvolacího soudu, kterým se odvolací řízení končí, jestliže napadené rozhodnutí závisí na vyřešení otázky hmotného nebo procesního práva, při jejímž řešení se odvolací soud odchýlil od ustálené rozhodovací praxe dovolacího soudu nebo která v rozhodování dovolacího soudu dosud nebyla vyřešena nebo je dovolacím soudem rozhodována rozdílně, anebo má-li být dovolacím soudem vyřešená právní otázka posouzena jinak.

Dovolání za přípustné považovat nelze.

Ve své judikatuře Nejvyšší soud konstantně artikuluje závěry, podle nichž, vzniká-li bezdůvodné obohacení (ve smyslu § 451 zákona č. 40/1964 Sb., občanského zákoníku, ve znění pozdějších předpisů) bezesmluvním užíváním pozemku skrze na něm postavené nemovité stavby, dostává se prospěchu majiteli staveb již ze samotného titulu vlastnického práva, jež zakládá jeho oprávnění stavbu na cizím pozemku užívat, a to bez ohledu na to, jakým způsobem své právo realizuje (srovnej za všechny usnesení Nejvyššího soudu ze dne 5. 9. 2017, sp. zn. 28 Cdo 1836/2017, jakož i v něm citovaný rozsudek téhož soudu ze dne 25. 10. 2006, sp. zn. 33 Odo 1405/2005, či jeho usnesení ze dne 3. 4. 2012, sp. zn. 28 Cdo 672/2012). Zjevně tak nelze přisvědčit námitkám dovolatelky, že pro nemožnost užívání budov z důvodu jejich nepřístupnosti na její straně ani žádné bezdůvodné obohacení nevzniklo. Výše takto získaného bezdůvodného obohacení pak zpravidla odpovídá v místě a čase obvyklému nájemnému za užívání srovnatelných nemovitostí (viz např. rozsudek Nejvyššího soudu ze dne 5. 4. 2017, sp. zn. 28 Cdo 2093/2016). Právě připomenuté konkluze ostatně byly aprobovány také Ústavním soudem (srov. především již jmenovaný nález Ústavního soudu sp. zn. II. ÚS 415/14). Závěry odvolacího soudu se proto ustálené judikatuře nikterak nepříčí, pátral-li po částce, která by odpovídala ceně, jíž by za nájem porovnatelných pozemků musela žalovaná vynaložit, a zároveň adekvátně zohledňovala specifikum projednávané kauzy spočívající v absenci přístupu k těmto pozemkům, jež množství ke komparaci vhodných pozemků redukuje.

Prošetřované právní posouzení, v rámci něhož se odvolací soud podrobně zabýval individuálními rysy sporu a spravedlivě zvažoval jak postavení majitele pozemku omezeného v realizaci svého vlastnického práva stavbami, tak pozici subjektu, jenž tyto vlastní a je limitován v jejich užívání, se nepříčí ani dovolatelkou akcentovanému pravidlu, dle kterého mají být při stanovení výše bezdůvodného obohacení reflektovány konkrétní okolnosti dané věci, pročež jej nelze shledat rozporným ani s jí citovanými rozhodnutími, v nichž se řečený princip v obecné rovině prosazuje. Poukazy na ně rovněž není možné mít pro výrazné skutkové odlišnosti za plně případné. V rozsudku Nejvyššího soudu ze dne 6. 1. 2010, sp. zn. 30 Cdo 5359/2007, se jednalo o bezdůvodné obohacení získané zhodnocením nemovitosti, v rozsudku téhož soudu ze dne 12. 5. 2010, sp. zn. 23 Cdo 1211/2010, nešlo o spor pramenící z bezesmluvního užívání pozemku skrze stavbu na něm postavenou, nýbrž o plnění z právního důvodu, jenž odpadl (odstoupení od smlouvy o dílo), konečně rozsudek Nejvyššího soudu ze dne 28. 6. 2007, sp. zn. 30 Cdo 2625/2007, se týká nároku z porušení osobnostních práv.

Přípustnost samy o sobě nezapříčiní ani upozornění na domnělé vady řízení, k nimž Nejvyšší soud přihlíží pouze v případě přípustného dovolání (srov. § 242 odst. 3 o. s. ř.). Nadto se jedná o námitky postrádající důvodnost. Překvapivost rozhodnutí je možné jen stěží spatřovat v korekci závěrů odvolacího soudu v intencích zmiňovaného nálezu Ústavního soudu, jímž bylo předchozí rozhodnutí ve věci zrušeno (k tomu srovnej obdobně závěry Nejvyššího soudu v jeho rozsudku ze dne 24. 10. 2007, sp. zn. 28 Cdo 3342/2007, jež nevylučují změnu právního názoru odvolacího soudu v důsledku judikaturou nově zastávaného názoru). Vytýkat odvolacímu soudu není možné ani nedostatečné odůvodnění jeho úvah, nebránilo-li evidentně formulaci dovolacích námitek (k tomu viz přiměřeně kupříkladu usnesení Nejvyššího soudu ze dne 4. 6. 2019, sp. zn. 28 Cdo 3300/2018), mimoto stručné a přesvědčivé zdůvodnění konečného úsudku nevyžaduje vždy kvantitativně rozsáhlou pasáž v písemném vyhotovení rozhodnutí, není-li soudem zvolená formulace na újmu jeho srozumitelnosti a přezkoumatelnosti (viz například usnesení Nejvyššího soudu ze dne 21. 3. 2018, sp. zn. 27 Cdo 5908/2017, či v něm odkazovaný rozsudek téhož soudu ze dne 25. 6. 2013, sp. zn. 29 Cdo 2543/2011). Obdobně přípustnost nemohou přivodit ani argumenty směřující proti provádění a hodnocení důkazů především stran lehkomyslnosti žalované, jež není dovolací soud kompetentní revidovat (k tomu viz především usnesení Nejvyššího soudu ze dne 25. 9. 2013, sp. zn. 29 Cdo 2394/2013, publikované pod č. 4/2014 ve Sbírce soudních rozhodnutí a stanovisek).

Konečně na přípustnost dovolání nelze usuzovat ani skrze námitku dovolatelky dožadující se kvalifikace uplatněného nároku jako rozporného s dobrými mravy. Předkládané otázce se odvolací soud v přezkoumávaném rozhodnutí, omezuje se na zjištění příslušné výše bezdůvodného obohacení, nevěnoval, a proto na jejím řešení jeho rozhodnutí nespočívá (za všechna srov. usnesení Nejvyššího soudu ze dne 16. 7. 2018, sp. zn. 28 Cdo 1121/2018, jakož i v něm citovaná rozhodnutí). Vedle toho lze připomenout, že nastíněnou argumentaci uplatňovala dovolatelka i ve své ústavní stížnosti, přičemž ale Ústavní soud shledal porušení jejích základních práv toliko ve východiscích pro stanovení výše bezdůvodného obohacení, pročež tímto směrem při zrušení dotčených rozhodnutí Nejvyššího i krajského soudu orientoval svůj závazný právní názor. Ostatní námitky stěžovatelky označil za nedůvodné, a řešení zbylých otázek (včetně posouzení uplatněného nároku optikou dobrých mravů) soudy v předchozí fázi řízení lze mít za jím implicitně aprobované (srov. bod 24 jmenovaného nálezu Ústavního soudu sp. zn. II. ÚS 415/14).

Ze shora vylíčeného je tedy zjevné, že dovolatelkou akcentované otázky byly již v judikatuře Nejvyššího soudu (jakož i Ústavního soudu) řešeny, přičemž odvolacím soudem přijaté rozhodnutí se jejich řešení nepříčí, a ani nebyl shledán důvod pro jejich odlišné posouzení. Neidentifikovala-li tedy dovolatelka žádný problém, pro nějž by bylo možné její podání pokládat za přípustné, nezbylo Nejvyššímu soudu než je podle § 243c odst. 1 o. s. ř. jako nepřípustné odmítnout, a o návrhu na odklad vykonatelnosti napadeného rozhodnutí tak již nerozhodoval.

O náhradě nákladů dovolacího řízení bylo rozhodnuto podle § 243c odst. 3, věty první, § 224 odst. 1, § 151 odst. 1, části věty před středníkem, a § 146 odst. 3 o. s. ř. s tím, že žalovaná, jejíž dovolání bylo odmítnuto, nemá na náhradu nákladů řízení právo a žalobkyni v dovolacím řízení žádné náklady nevznikly.

Poučení: Proti tomuto usnesení není opravný prostředek přípustný.

V Brně dne 9. 10. 2019

JUDr. Jan Eliáš, Ph.D.

předseda senátu

Zdroj dat je volně dostupný na http://www.nsoud.cz
Přesunout nahoru