Objednat předplatné Zákony pro lidi PLUS
Přidej k oblíbeným

28 Cdo 4041/2019Usnesení NS ze dne 19.02.2020

HeslaZmírnění křivd (restituce)
Církev (náboženská společnost)
KategorieD
EcliECLI:CZ:NS:2020:28.CDO.4041.2019.1
Dotčené předpisy

§ 8 odst. 1 písm. a) předpisu č. 428/2012 Sb.


přidejte vlastní popisek

28 Cdo 4041/2019-119

USNESENÍ

Nejvyšší soud České republiky rozhodl v senátě složeném z předsedy senátu Mgr. Zdeňka Sajdla a soudců Mgr. Petra Krause a JUDr. Michaela Pažitného, Ph.D., ve věci žalobkyně Římskokatolické farnosti Kolín, IČO 46390839, se sídlem v Kolíně, Brandlova 25, zastoupené prof. JUDr. Janem Křížem, CSc., advokátem se sídlem v Praze 1, Rybná 678/9, za účasti České republiky – Státního pozemkového úřadu, IČO 01312774, se sídlem v Praze 3, Husinecká 1024/11a, jednající prostřednictvím Úřadu pro zastupování státu ve věcech majetkových, IČO 69797111, se sídlem v Praze 2, Rašínovo nábřeží 390/42, o vydání věci a nahrazení rozhodnutí pozemkového úřadu, vedené u Krajského soudu v Praze pod sp. zn. 38 C 50/2016, o dovolání České republiky - Státního pozemkového úřadu proti rozsudku Vrchního soudu v Praze ze dne 25. 6. 2019, č. j. 3 Co 57/2018-99, takto:

I. Dovolání se odmítá.

II. Česká republika – Státní pozemkový úřad je povinna zaplatit žalobkyni na náhradě nákladů dovolacího řízení částku 4 114 Kč k rukám advokáta prof. JUDr. Jana Kříže, CSc., do tří dnů od právní moci tohoto usnesení.

Stručné odůvodnění(§ 243f odst. 3 o. s. ř.) :

V záhlaví označeným rozsudkem odvolací soud potvrdil rozsudek Krajského soudu v Praze ze dne 24. listopadu 2017, č. j. 38 C 50/2016-80, ve výrocích II. a III., jimiž bylo nahrazeno rozhodnutí Státního pozemkového úřadu, Krajského pozemkového úřadu pro Středočeský kraj ze dne 17. 12. 2015, č. j. SPU 653929/2015/45/Václavů, sp. zn. 20337/2015/537100, výrokem, na jehož základě byl žalobkyni, jakožto osobě oprávněné ve smyslu ustanovení § 3 zákona č. 428/2012 Sb., o majetkovém vyrovnání s církvemi a náboženskými společnostmi a o změně některých zákonů (zákon o majetkovém vyrovnání s církvemi a náboženskými společnostmi), ve znění nálezu Ústavního soudu ze dne 29. 5. 2013, sp. zn. Pl. ÚS 10/13, publikovaného pod č. 177/2013 Sb. (dále jen „zákon č. 428/2012 Sb.“), vydán pozemek parc. č. 292/2 v k. ú. Vítězov, a ve výroku IV. o nákladech řízení (výrok I. rozsudku odvolacího soudu). Současně odvolací soud rozhodl o náhradě nákladů odvolacího řízení (výrok II. rozsudku odvolacího soudu). Odvoláním nenapadeným výrokem I. rozsudku soudu prvního stupně přitom bylo zastaveno řízení o vydání pozemku parc. č. 415/7 v k. ú. Vítězov.

Rozsudek odvolacího soudu napadla dovoláním Česká republika – Státní pozemkový úřad. Předestřela otázku, zda překážku vydání pozemku podle § 8 odst. 1 písm. a) zákona č. 428/2012 Sb. představuje okolnost, že se na něm nachází vodní dílo - rybník, jenž tvoří funkční celek též s dalšími pozemky, na nichž je situována vodní hladina a rybniční břehy, vlastněnými obcí Velim či dovolatelkou. Odkázala přitom na rozhodnutí Nejvyššího soudu sp. zn. 28 Cdo 2729/2018 a sp. zn. 28 Cdo 416/2018 (zřejmě zde však měla na mysli rozhodnutí sp. zn. 28 Cdo 416/2010) či co do využitelnosti nárokovaného pozemku žalobkyní též na nález Ústavního soudu sp. zn. III. ÚS 1961/16, argumentujíc, že se odvolací soud od jejich závěrů svým rozhodnutím odchýlil. Kladla dále otázku, zda překážkou vydání pozemku ve smyslu uvedeného zákona je rovněž veřejnoprávní regulace, neumožňující vlastníku pozemku, na němž se nachází rybník, plně vykonávat vlastnické oprávnění. V této souvislosti odkazovala na rozhodnutí Ústavního soudu sp. zn. IV. ÚS 652/06 a na rozhodnutí Nejvyššího soudu sp. zn. 28 Cdo 4692/2017, sp. zn. 28 Cdo 220/2014, sp. zn. 28 Cdo 5045/2015, sp. zn. 28 Cdo 1831/2016 a sp. zn. 28 Cdo 3076/2016. Mínila, že tato otázka v daných souvislostech nebyla dosud rozhodovací praxí dovolacího soudu vyřešena.

Žalobkyně navrhla, aby Nejvyšší soud dovolání odmítl, popřípadě zamítl.

Nejvyšší soud jako soud dovolací (§ 10a občanského soudního řádu) dovolání projednal podle zákona č. 99/1963 Sb., občanského soudního řádu, ve znění účinném od 30. 9. 2017 (srov. část první, čl. II bod 2 zákona č. 296/2017 Sb., kterým se mění zákon č. 99/1963 Sb., občanský soudní řád, ve znění pozdějších předpisů, zákon č. 292/2013 Sb., o zvláštních řízeních soudních, ve znění pozdějších předpisů, a některé další zákony), dále jen „o. s. ř.“.

Přípustnost dovolání proti napadenému rozhodnutí odvolacího soudu (jež nepatří do okruhu usnesení vyjmenovaných v § 238a o. s. ř.) je třeba poměřovat ustanovením § 237 o. s. ř., podle něhož „není-li stanoveno jinak, je dovolání přípustné proti každému rozhodnutí odvolacího soudu, kterým se odvolací řízení končí, jestliže napadené rozhodnutí závisí na vyřešení dovolatelkou vymezených otázek hmotného nebo procesního práva, při jejímž řešení se odvolací soud odchýlil od ustálené rozhodovací praxe dovolacího soudu nebo která v rozhodování dovolacího soudu dosud nebyla vyřešena nebo je dovolacím soudem rozhodována rozdílně anebo má-li být dovolacím soudem vyřešená právní otázka posouzena jinak“.

Rozhodovací praxe dovolacího soudu se ustálila v závěru, že při aplikaci ustanovení § 8 odst. 1 písm. a) zákona č. 428/2012 Sb. jest na místě přiměřeně zohlednit závěry dovozené v rámci výkladu obdobného ustanovení § 11 odst. 1 písm. c) zákona o půdě (srov. např. rozsudky Nejvyššího soudu ze dne 1. 9. 2016, sp. zn. 28 Cdo 3938/2015, a ze dne 14. 11. 2017, sp. zn. 28 Cdo 4692/2017, nebo usnesení téhož soudu ze dne 27. 2. 2018, sp. zn. 28 Cdo 5144/2017, a ze dne 11. 7. 2018, sp. zn. 28 Cdo 2245/2018).

Pro účely ustanovení § 11 odst. 1 písm. c) zákona o půdě se přitom za stavbu považuje stavba v občanskoprávním smyslu, kterou je výsledek stavební činnosti, pokud je tento výsledek samostatnou věcí v právním smyslu, tedy způsobilý předmět občanskoprávních vztahů, nikoliv součást jiné věci (srov. např. rozsudek Nejvyššího soudu ze dne 19. 7. 2005, sp. zn. 30 Cdo 821/2005, rozsudek Nejvyššího soudu ze dne 7. 10. 2010, sp. zn. 28 Cdo 1974/2010, rozsudek Nejvyššího soudu ze dne 8. 4. 2013, sp. zn. 28 Cdo 3016/2012, či usnesení Nejvyššího soudu ze dne 21. 11. 2006, sp. zn. 30 Cdo 521/2006). Stavbu z hlediska občanského práva hmotného nelze tedy ztotožňovat s pojmem stavba, jak jej znají předpisy práva správního, např. stavebního nebo vodohospodářského (srov. rozsudek Nejvyššího soudu ze dne 13. 12. 2007, sp. zn. 28 Cdo 4378/2007, nebo rozsudek Nejvyššího soudu ze dne 18. 3. 2015, sp. zn. 28 Cdo 1512/2014).

Judikatura současně dovodila, že při řešení otázky, zda je pozemek zastavěn stavbou vylučující jeho restituci, bude třeba vždy zvažovat, zda stavba může, resp. v režimu zákona č. 40/1964 Sb., občanského zákoníku, mohla (viz § 120 odst. 2 tohoto zákona), být samostatným předmětem práv a povinností, a to s přihlédnutím ke všem okolnostem věci, zejména k tomu, zda podle zvyklostí v právním styku je účelné, aby stavba jako samostatná věc byla předmětem právních vztahů (např. koupě a prodeje, nájmu apod.) a také k jejímu stavebnímu provedení; významným hlediskem též je, zda lze vymezit, kde končí pozemek a kde začíná stavba (srov. rozsudek Nejvyššího soudu ze dne 26. 8. 2003, sp. zn. 22 Cdo 1221/2002, rozsudek Nejvyššího soudu ze dne 18. 3. 2015, sp. zn. 28 Cdo 1512/2014, usnesení Nejvyššího soudu ze dne 9. 11. 2004, sp. zn. 22 Cdo 2344/2004, nebo usnesení Nejvyššího soudu ze dne 24. 10. 2017, sp. zn. 22 Cdo 1535/2017). Závěr, zda je konkrétní stavba samostatnou věcí naplňující tak důvody restituční výluky, bude věcí posouzení těchto kritérií soudy, vždy ve vazbě na učiněná skutková zjištění. Posouzení toho, zda stavební úpravy pozemku jsou samostatným objektem právních vztahů (a zakládají tak důvody restitučních výluk) nebo součástí předmětného pozemku, záleží tedy na individuálním posouzení každé konkrétní věci a je tu široký prostor pro uvážení soudu (srov. rozsudek Nejvyššího soudu ze dne 16. 5. 2013, sp. zn. 22 Cdo 3851/2012, usnesení Nejvyššího soudu ze dne 25. 9. 2012, sp. zn. 22 Cdo 4378/2010, usnesení Nejvyššího soudu ze dne 26. 11. 2013, sp. zn. 22 Cdo 835/2012). Nelze proto ani generalizovat závěry vyslovené v konkrétních rozhodnutích ve vztahu k určitým druhům staveb. K otázce zastavěnosti pozemku ve smyslu § 8 odst. 1 písm. a) zákona č. 428/2012 Sb. ve vztahu ke stavbám vodních děl, pak srovnej např. i rozsudek Nejvyššího soudu ze dne 4. 9. 2018, sp. zn. 28 Cdo 907/2018 (na nějž následně odkázala další rozhodnutí; srov. např. usnesení Nejvyššího soudu ze dne 16. 10. 2018, sp. zn. 28 Cdo 6081/2017, usnesení Nejvyššího soudu ze dne 24. 10. 2018, sp. zn. 28 Cdo 1866/2018, nebo rozsudek Nejvyššího soudu ze dne 13. 11. 2018, sp. zn. 28 Cdo 5587/2017, a jeho usnesení ze dne 29. 4. 2019, sp. zn. 28 Cdo 435/2019).

Jestliže tedy odvolací soud při řešení otázky, zda existence rybníku na vydávaném pozemku představuje výlukový důvod ve smyslu ustanovení § 8 odst. 1 písm. a) zákona č. 428/2012 Sb., vyšel z judikatury vztahující se k obdobně koncipovanému ustanovení § 11 odst. 1 písm. c) zákona o půdě, zjevně se tím od výše popsané rozhodovací praxe dovolacího soudu, na níž není důvodu čehokoliv měnit, nikterak neodchýlil. Výše uvedené ustálené rozhodovací praxi současně korespondují i závěry odvolacího soudu o tom, že ve vazbě na individuální skutkové okolnosti projednávané věci (pozemek tvoří součást rybníku Vítězov, jehož hráz představuje pouhou stavební úpravu zemského povrchu – jde konstrukčně o nejprostší typ vodní hráze, jež ze své stavební povahy splývá s pozemkem) existence rybníku (vzduté vodní plochy a části břehu) nebrání vydání nárokovaného pozemku oprávněné osobě (§ 8 odst. 1 písm. a/ zákona č. 428/2012 Sb.), když zde samotná vodní plocha nepředstavuje samostatnou věc v občanskoprávním smyslu, tj. samostatný předmět občanskoprávních vztahů; naturální restituci pozemku přitom nevylučuje sama o sobě ani skutečnost, že předmětem restituce je toliko část rybničního dna a břehu (i takovýto pozemek může mít pro oprávněnou osobu nesporný hospodářský význam kupř. jako předmět pachtu – vždyť i dovolatelka jej propachtovává obci Velim; jednotný vlastnický režim ostatně postrádá i zbývající část rybničních pozemků). Právní posouzení věci odvolacím soudem koresponduje konečně i těm závěrům judikatury, dle nichž rybník (jak je chápán vodním /veřejným/ právem) není samostatnou věcí z hlediska soukromého práva, s níž by bylo lze samostatně, tj. odděleně od pozemků tvořících rybniční těleso, nakládat (srov. rozsudek Nejvyššího soudu ze dne 28. 5. 1998, sp. zn. 2 Cdon 1192/97, uveřejněný ve Sbírce soudních rozhodnutí a stanovisek pod č. 23/1999, nebo rozsudek téhož soudu ze dne 28. 5. 2003, sp. zn. 22 Cdo 234/2003).

Závěry plynoucí z dovolatelkou odkazovaných rozhodnutí Nejvyššího soudu sp. zn. 28 Cdo 2729/2018 a sp. zn. 28 Cdo 416/2010 pak nejsou bez dalšího přenositelné do poměrů projednávané kauzy, ať již pro odlišné individuální skutkové okolnosti případu, tak i pro rozdílný rámec právní, neb v odkazovaných rozhodnutích nebyla posuzována naturální restituovatelnost pozemků odňatých v rozhodném období způsobem zakládajícím odškodňovanou majetkovou křivdu. Skutkovým poměrům projednávané pře neodpovídá dále ani odkazovaný nález Ústavního soudu sp. zn. III. ÚS 1961/15, jímž byla posuzována naturální nerestituovatelnost veřejně přístupné plochy městské zeleně.

Překážkou vydání pozemku pak může být zajisté i skutečnost, že podléhá veřejnoprávní regulaci, jež neumožňuje oprávněné osobě realizovat žádnou ze složek vlastnického oprávnění, a to přesto, že taková situace není v § 8 odst. 1 zákona č. 428/2012 Sb. mezi vypočtenými výlukami výslovně uvedena (srov. rozsudky Nejvyššího soudu ze dne 4. 9. 2018, sp. zn. 28 Cdo 907/2018, ze dne 14. 11. 2017, sp. zn. 28 Cdo 4692/2017, nebo ze dne 19. 6. 2018, sp. zn. 28 Cdo 3620/2017, či nález Ústavního soudu ze dne 1. 7. 2014, sp. zn. I. ÚS 581/14). V projednávané věci (jak popsáno výše) se ovšem žádné skutkové okolnosti, z nichž by bylo lze dovodit existenci takové veřejnoprávní regulace, jež by oprávněnou osobu vylučovala z možnosti realizovat veškeré složky vlastnických oprávnění, nepodávají; pozemky tvořící rybniční těleso lze naopak běžně pronajímat či zcizit (jak již rozebráno shora). Argumentace dovolatelky nese se pak toliko v obecném duchu, aniž by uváděla v daném směru jakékoliv relevantní skutkové okolnosti, odůvodňující výjimku z naturální restituce vyvolanou tím, že by snad v tomto konkrétním posuzovaném případě hrozilo, že dojde k obnovení toliko tzv. holého vlastnictví.

Z výše uvedeného je tedy zřejmé, že předpoklady přípustnosti dovolání ve smyslu ustanovení § 237 o. s. ř. v posuzovaném případě naplněny nejsou.

Napadá-li dovolatelka rozsudek odvolacího soudu i ve výroku o náhradě nákladů řízení, není dovolání v tomto rozsahu přípustné se zřetelem k § 238 odst. 1 písm. h) o. s. ř.

Nejvyšší soud proto, aniž nařizoval jednání (§ 243a odst. 1 věty první o. s. ř.), dovolání jako nepřípustné odmítl (§ 243c odst. 1 o. s. ř.).

O náhradě nákladů dovolacího řízení bylo rozhodnuto podle § 243c odst. 3, § 224 odst. 1 a § 146 odst. 3 o. s. ř. v situaci, kdy dovolání České republiky – Státního pozemkového úřadu bylo odmítnuto a kdy k nákladům žalobkyně patří odměna advokáta ve výši 3 100 Kč [srov. § 6 odst. 1, § 7 bod 5, § 9 odst. 4 písm. d/ a § 11 odst. 1 písm. k/ vyhlášky č. 177/1996 Sb., o odměnách advokátů a náhradách advokátů za poskytování právních služeb (advokátní tarif), ve znění pozdějších předpisů], spolu s náhradou hotových výdajů advokáta stanovených paušální částkou 300 Kč na jeden úkon právní služby (§ 13 odst. 4 téže vyhlášky) a náhradou za daň z přidané hodnoty (§ 137 odst. 3 písm. a/ o. s. ř.), dohromady ve výši 4 114 Kč.

Shora citovaná rozhodnutí Nejvyššího soudu – vydaná po 1. lednu 2001 – jsou dostupná na webových stránkách Nejvyššího soudu www.nsoud.cz, rozhodnutí Ústavního soudu na stránkách nalus.usoud.cz.

Proti tomuto usnesení není opravný prostředek přípustný.

V Brně dne 19. 2. 2020

Mgr. Zdeněk Sajdl

předseda senátu

Zdroj dat je volně dostupný na http://www.nsoud.cz
Přesunout nahoru