Objednat předplatné Zákony pro lidi PLUS
Přidej k oblíbeným

28 Cdo 404/2017Usnesení NS ze dne 20.06.2017

HeslaVady podání
Dovolání
KategorieE
EcliECLI:CZ:NS:2017:28.CDO.404.2017.1
Dotčené předpisy

§ 104 odst. 1 o. s. ř.

§ 241a odst. 2 o. s. ř.

§ 243c o. s. ř.

Podána ústavní stížnost

I. ÚS 2869/17 ze dne 14.05.2018 (zrušeno)
soudce zpravodaj JUDr. Kateřina Šimáčková


přidejte vlastní popisek

28 Cdo 404/2017

USNESENÍ

Nejvyšší soud České republiky rozhodl v senátě složeném z předsedy senátu Mgr. Petra Krause a soudců JUDr. Jana Eliáše, Ph.D., a Mgr. Miloše Póla ve věci žalobce J. N., zastoupeného Mgr. Jaroslavem Mišingerem, advokátem se sídlem v Brně, Minská 3173/38, proti žalované České republice – Státnímu pozemkovému úřadu, IČO: 013 12 774, se sídlem v Praze 3, Žižkov, Husinecká 1024/11a, za účasti vedlejšího účastníka na straně žalované hlavního města Prahy, IČO: 000 64 581, se sídlem v Praze 1, Mariánské náměstí 2, zastoupeného JUDr. Jiřím Brožem, CSc., advokátem se sídlem v Praze 10, Dykova 1158/17, o vydání náhradních pozemků, event. o zaplacení částky 46 813 881,40 Kč, vedené u Obvodního soudu pro Prahu 4 pod sp. zn. 42 C 135/2007, o dovolání žalobce proti rozsudku Městského soudu v Praze ze dne 6. dubna 2016, č. j. 28 Co 456/2014, 28 Co 35/2016-423, takto:

I. Řízení o „dovolání“ proti rozsudku Obvodního soudu pro Prahu 4 ze dne 20. února 2014, č. j. 42 C 135/2007-338 (ve znění opravného usnesení téhož soudu ze dne 14. května 2015, č. j. 42 C 135/2007-389, a doplňujícího usnesení téhož soudu ze dne 14. července 2015, č. j. 42 C 135/2007-391), se zastavuje.

II. Dovolání, v jeho části směřující proti rozsudku Městského soudu v Praze ze dne 6. dubna 2016, č. j. 28 Co 456/2014, 28 Co 35/2016-423, se odmítá.

III. Žádný z účastníků ani vedlejší účastník nemají právo na náhradu nákladů dovolacího řízení.

Odůvodnění (§ 243f odst. 3 o. s. ř.):

Obvodní soud pro Prahu 4 rozsudkem ze dne 20. února 2014, č. j. 42 C 135/2007-338 (ve znění opravného usnesení téhož soudu ze dne 14. května 2015, č. j. 42 C 135/2007-389, a doplňujícího usnesení téhož soudu ze dne 14. července 2015, č. j. 42 C 135/2007-391), zamítl žalobu, jíž se žalobce domáhal, aby žalovanému byla uložena povinnost bezúplatně na něj převést náhradní pozemek k uspokojení jeho restitučního nároku alternativně, aby mu byla uložena povinnost zaplatit mu částku 46 900 780 Kč.

K odvolání žalobce Městský soud v Praze shora označeným rozsudkem potvrdil rozsudek soudu prvního stupně (výrok I) a rozhodl o nákladech odvolacího řízení (výrok II).

Proti rozsudku soudu prvního stupně i rozsudku odvolacího soudu podal žalobce dovolání. Přípustnost dovolání je podle něj dána „ustanovením § 237 o. s. ř.“, a jako dovolací důvod ohlásil nesprávné právní posouzení věci (§ 241a odst. 1 občanského soudního řádu – dále jen „o. s. ř.“).

Řízení o dovolání proti rozsudku soudu prvního stupně Nejvyšší soud podle ustanovení § 104 odst. 1 o. s. ř., zastavil, jelikož dovolání proti rozhodnutí soudu prvního stupně podat nelze (není dána funkční příslušnost soudu k projednání takového dovolání – srov. např. usnesení Nejvyššího soudu ze dne 4. září 2003, sp. zn. 29 Odo 265/2003, uveřejněné pod číslem 47/2006 Sbírky soudních rozhodnutí a stanovisek, které je – stejně jako další rozhodnutí Nejvyššího soudu zmíněná níže – veřejnosti dostupné i na webových stránkách Nejvyššího soudu).

Proti rozhodnutí odvolacího soudu (jež nepatří do okruhu rozhodnutí vyjmenovaných v § 238a o. s. ř.) může být dovolání přípustné za podmínek uvedených v ustanovení § 237 o. s. ř.

Podle ustanovení § 237 o. s. ř. platí, že není-li stanoveno jinak, je dovolání přípustné proti každému rozhodnutí odvolacího soudu, kterým se odvolací řízení končí, jestliže napadené rozhodnutí závisí na vyřešení otázky hmotného nebo procesního práva, při jejímž řešení se odvolací soud odchýlil od ustálené rozhodovací praxe dovolacího soudu nebo která v rozhodování dovolacího soudu dosud nebyla vyřešena nebo je dovolacím soudem rozhodována rozdílně anebo má-li být dovolacím soudem vyřešená právní otázka posouzena jinak.

Podle ustanovení § 241a odst. 1 o. s. ř. dovolání lze podat pouze z důvodu, že rozhodnutí odvolacího soudu spočívá na nesprávném právním posouzení věci.

Podle ustanovení § 241a odst. 2 o. s. ř. v dovolání musí být vedle obecných náležitostí (§ 42 odst. 4) uvedeno, proti kterému rozhodnutí směřuje, v jakém rozsahu se rozhodnutí napadá, vymezení důvodu dovolání, v čem dovolatel spatřuje splnění předpokladů přípustnosti dovolání (§ 237 až 238a) a čeho se dovolatel domáhá (dovolací návrh).

Požadavek, aby dovolatel v dovolání uvedl, v čem spatřuje splnění předpokladů přípustnosti dovolání, je podle § 241a odst. 2 o. s. ř. obligatorní náležitostí dovolání. Může-li být dovolání přípustné jen podle § 237 o. s. ř. (jako v této věci), je dovolatel povinen v dovolání vymezit, které z tam uvedených hledisek považuje za splněné, přičemž k projednání dovolání nepostačuje pouhý odkaz na ustanovení § 237 o. s. ř.

K vymezení přípustnosti dovolání srov. zejm. usnesení Nejvyššího soudu ze dne 25. září 2013, sp. zn. 29 Cdo 2394/2013, uveřejněné pod č. 4/2014 Sbírky soudních rozhodnutí a stanovisek, dále např. usnesení Nejvyššího soudu ze dne 11. 7. 2013, sp. zn. 29 Cdo 2488/2013; z rozhodovací praxe Ústavního soudu srovnej např. usnesení ze dne 21. ledna 2014, sp. zn. I. ÚS 3524/13, usnesení ze dne 12. února 2014, sp. zn. IV. ÚS 3982/13, usnesení ze dne 17. dubna 2014, sp. zn. III. ÚS 695/14, usnesení ze dne 24. června 2014, sp. zn. IV. ÚS 1407/14, usnesení ze dne 16. prosince 2014, sp. zn. IV. ÚS 266/14, usnesení ze dne 30. června 2015, sp.zn. I. ÚS 2967/14, nebo usnesení ze dne 8. 3. 2016, sp. zn. III. ÚS 200/16 (jsou dostupná na webových stránkách Ústavního soudu).

Ve světle výše uvedeného je zřejmé, že požadavkům na vymezení předpokladů přípustnosti dovolání v posuzované věci dovolatel nedostál (omezil-li se – co do této náležitosti – na citaci textu ustanovení § 237 o. s. ř. bez toho aniž by rozvedl, které z vícero zákonem stanovených hledisek považuje za splněné).

Vytyčuje-li pak žalobce v dovolání „otázky zásadní právní důležitosti“, sluší se uvést, že přípustnost dovolání ve smyslu § 237 o. s. ř. není (od 1. ledna 2013) budována na kriteriu „zásadní právní významnosti“ napadeného rozhodnutí (srov. např. usnesení Nejvyššího soudu ze dne 30. května 2013, sp. zn. 29 Cdo 1172/2013, uveřejněné pod č. 80/2013 Sbírky soudních rozhodnutí a stanovisek).

Chybějící údaj o tom, v čem dovolatel spatřuje splnění předpokladů přípustnosti dovolání, je vadou dovolání, pro kterou nelze v dovolacím řízení pokračovat. O uvedenou náležitost dovolatel dovolání v zákonné lhůtě nedoplnil (k doplnění dovolání srov. § 241b odst. 3 věty první o. s. ř.).

Proto Nejvyšší soud, aniž nařizoval jednání (§ 243a odst. 1 věty první o. s. ř.), dovolání v jeho části směřující proti rozsudku odvolacího soudu odmítl (§ 243c odst. 1 věty první o. s. ř.).

Bylo-li dovolání odmítnuto nebo bylo-li zastaveno dovolací řízení, nemusí být rozhodnutí o náhradě nákladů dovolacího řízení odůvodněno (srov. § 243f odst. 3 věty druhé o. s. ř.).

Proti tomuto usnesení není přípustný opravný prostředek.

V Brně dne 20. června 2017

Mgr. Petr Kraus

předseda senátu

Zdroj dat je volně dostupný na http://www.nsoud.cz
Přesunout nahoru