Objednat předplatné Zákony pro lidi PLUS
Přidej k oblíbeným

28 Cdo 403/2020Usnesení NS ze dne 07.04.2020

HeslaZmírnění křivd (restituce)
Církev (náboženská společnost)
KategorieC
EcliECLI:CZ:NS:2020:28.CDO.403.2020.1
Dotčené předpisy

§ 8 odst. 1 písm. a) předpisu č. 428/2012 Sb.


přidejte vlastní popisek

28 Cdo 403/2020-176

USNESENÍ

Nejvyšší soud České republiky rozhodl v senátě složeném z předsedy senátu Mgr. Petra Krause a soudců JUDr. Michaela Pažitného, Ph.D., a Mgr. Zdeňka Sajdla ve věci žalobkyně Římskokatolické farnosti Čelákovice, identifikační číslo osoby: 43751113, se sídlem v Čelákovicích, Na Hrádku 455/19, zastoupené JUDr. Janem Pavlokem, Ph.D., advokátem se sídlem v Praze 6, K Brusce 124/6, za účasti České republiky – Státního pozemkového úřadu, se sídlem v Praze 3, Husinecká 1024/11a, jednající Úřadem pro zastupování státu ve věcech majetkových, se sídlem v Praze 2, Rašínovo nábřeží 390/42, o vydání zemědělských pozemků a nahrazení rozhodnutí pozemkového úřadu, vedené u Krajského soudu v Praze pod sp. zn. 38 C 232/2016, o dovolání České republiky – Státního pozemkového úřadu proti rozsudku Vrchního soudu v Praze ze dne 17. 1. 2019, č. j. 4 Co 12/2018-146, ve znění opravného usnesení ze dne 15. 11. 2019, č. j. 4 Co 12/2018-171, takto:

I. Dovolání se odmítá.

II. Účastnice Česká republika – Státní pozemkový úřad je povinna zaplatit žalobkyni na náhradě nákladů dovolacího řízení částku 4.114 Kč do tří dnů od právní moci tohoto usnesení k rukám JUDr. Jana Pavloka, Ph.D., advokáta se sídlem v Praze 6, K Brusce 124/6.

Odůvodnění (§ 243f odst. 3 o. s. ř.) :

V záhlaví označeným rozsudkem odvolacího soudu byl potvrzen rozsudek Krajského soudu v Praze ze dne 27. 10. 2017, č. j. 38 C 232/2016-126, jímž bylo rozhodnuto o vydání zemědělských nemovitostí – pozemků parc. č. 373, parc. č. 374, parc. č. 375/2 a parc. č. 1652/1 v k.ú. Čelákovice žalobkyni a tím bylo nahrazeno rozhodnutí Státního pozemkového úřadu, Krajského pozemkového úřadu pro Středočeský kraj ze dne 23. 9. 2016, č. j. SPU 491639/2016.

Proti rozsudku odvolacího soudu podala dovolání Česká republika – Státní pozemkový úřad jako účastnice řízení (dále též jako „dovolatelka“). Splnění předpokladů přípustnosti dovolání spatřuje v tom, že se odvolací soud napadeným rozsudkem odchýlil od ustálené rozhodovací praxe dovolacího soudu (citujíc zejm. rozsudek Nejvyššího soudu ze dne 1. 9. 2016, sp. zn. 28 Cdo 3938/2015) řešící problematiku funkční spjatosti pozemků se stavbami a s nimi tvořící nedělitelný areál, jenž může být překážkou vydání pozemků oprávněné osobě i podle § 8 odst. 1 písm. a) zákona č. 428/2012 Sb., o majetkovém vyrovnání s církvemi a náboženskými společnostmi a o změně některých zákonů (zákon o majetkovém vyrovnání s církvemi a náboženskými společnostmi), ve znění pozdějších předpisů (dále jen „zákon č. 428/2012 Sb.“). Dle mínění dovolatelky napadený rozsudek současně závisí na vyřešení otázky hmotného práva v rozhodování dovolacího soudu dosud neřešené, zda již sama zahrádková osada představuje překážku naturální restituce dle označeného předpisu (zákona č. 428/2012 Sb.), a to při zohlednění ustanovení § 11 odst. 1 písm. d) zákona č. 229/1991 Sb., o úpravě vlastnických vztahů k půdě a jinému zemědělskému majetku (dále jen „zákon o půdě“). Současně namítá nedostatečnou reflexi veřejného zájmu a skutečného stavu nárokované věci, odkazujíc na rozhodnutí Nejvyššího soudu ze dne 14. 11. 2017, sp. zn. 28 Cdo 4692/2017, a dále i na judikaturu Ústavního soudu (cit. nálezy sp. zn. I. ÚS 581/14 a II. ÚS 536/14) nepřipouštějící naturální restituci zpravidla i tam, kdy by tato vedla k situaci, kdy by restituent objektivně nemohl plně realizovat své vlastnické právo.

Nejvyšší soud jako soud dovolací (§ 10a občanského soudního řádu) dovolání projednal podle zákona č. 99/1963 Sb., občanského soudního řádu, ve znění účinném od 30. 9. 2017 (v textu i jen „o. s. ř.“); srov. čl. II bod 2 zákona č. 296/2017 Sb., kterým se mění zákon č. 99/1963 Sb., občanský soudní řád, ve znění pozdějších předpisů, zákon č. 292/2013 Sb., o zvláštních řízeních soudních, ve znění pozdějších předpisů, a některé další zákony.

Dovolání přitom, aniž nařizoval jednání (§ 243a odst. 1, věta první, o. s. ř.), Nejvyšší soud odmítl (§ 243c odst. 1 o. s. ř.), neboť není přípustné.

Přípustnost dovolání proti napadenému rozhodnutí odvolacího soudu (jež nepatří do okruhu rozhodnutí vyjmenovaných v § 238a o. s. ř.) je třeba poměřovat hledisky uvedenými v § 237 o. s. ř.

Podle § 237 o. s. ř., není-li stanoveno jinak, je dovolání přípustné proti každému rozhodnutí odvolacího soudu, kterým se odvolací řízení končí, jestliže napadené rozhodnutí závisí na vyřešení otázky hmotného nebo procesního práva, při jejímž řešení se odvolací soud odchýlil od ustálené rozhodovací praxe dovolacího soudu nebo která v rozhodování dovolacího soudu dosud nebyla vyřešena nebo je dovolacím soudem rozhodována rozdílně, anebo má-li být dovolacím soudem vyřešená právní otázka posouzena jinak.

Rozhodovací praxe dovolacího soudu je ustálena v závěru, že při aplikaci překážky vydání věci oprávněné osobě podle § 8 odst. 1 písm. a) zákona č. 428/2012 Sb. je možné přiměřeně zohledňovat některé závěry vyslovené při výkladu obdobně konstruovaného § 11 odst. 1 písm. c) zákona o půdě; k tomu srov. např. rozsudek Nejvyššího soudu ze dne 14. 11. 2017, sp. zn. 28 Cdo 4692/2017, rozsudek Nejvyššího soudu ze dne 1. 9. 2016, sp. zn. 28 Cdo 3938/2015, nebo rozsudek Nejvyššího soudu ze dne 30. 5. 2018, sp. zn. 28 Cdo 4343/2017. Stejný závěr je prezentován i v odborné literatuře (srov. Jäger, P., Chocholáč, A. Zákon o majetkovém vyrovnání s církvemi a náboženskými společnostmi. Komentář. Praha: Wolters Kluwer, a.s., 2015; publikován též v informační sytému ASPI).

I v režimu zákona č. 428/2012 Sb., jako předpisu restitučního, se tedy v zásadě prosadí závěry konstantní judikatury, dle níž je nutno ustanovení restitučních předpisů prioritně vykládat s ohledem na jeho účel (srov. nález Ústavního soudu ze dne 23. 10. 2003, sp. zn. I. ÚS 754/01, publikovaný ve Sbírce nálezů a usnesení Ústavního soudu, sv. 31, pod č. 123, nebo nález ze dne 17. 4. 2002, sp. zn. IV. ÚS 42/01, publikovaný ve Sbírce nálezů a usnesení Ústavního soudu, sv. 26, pod č. 48, popřípadě rozsudek Nejvyššího soudu ze dne 3. 9. 2008, sp. zn. 28 Cdo 2209/2008, veřejnosti dostupný též na webových stránkách Nejvyššího soudu), jímž je alespoň částečné zmírnění následků minulých majetkových křivd, přičemž přednost má vždy snaha o restituci naturální (in integrum). Institut překážek bránících vydání nemovitosti je dle citované judikatury institutem stanovujícím výjimku z účelu restitucí; pojem zastavěnosti pozemku ve smyslu § 11 odst. 1 zákona o půdě (obdobně tedy i v režimu ust. § 8 odst. 1 písm. a/ zákona č. 428/2012 Sb.) je tudíž třeba vykládat spíše zužujícím než rozšiřujícím způsobem (srov. např. nález Ústavního soudu ze dne 14. 7. 2004, sp. zn. IV. ÚS 176/03). Uvedenou interpretační a aplikační metodu, jež je typická pro restituční zákonodárství a jež byla zformulována a bezpočtukrát akcentována v poměrech reglementovaných jinými, dříve vydanými restitučními předpisy (dále srov. např. i nálezy Ústavního soudu ze dne 2. 6. 1999, sp. zn. I. ÚS 118/98, ze dne 4. 4. 2012, sp. zn. I. ÚS 2758/10, ze dne 26. 6. 2012, sp. zn. I. ÚS 2050/11), do právní materie církevních restitucí výslovně zakotvil sám zákonodárce (viz § 18 odst. 4 zákona č. 428/2012 Sb.), kdy pozdější aplikační praxe již hovoří o zásadě ex favore restitutionis (viz nález pléna Ústavního soudu 29. 5. 2013, sp. zn. Pl. ÚS 10/13, uveřejněný pod č. 177/2013 Sb., bod 342; dále pak např. nálezy Ústavního soudu ze dne 2. 8. 2016, sp. zn. I. ÚS 3943/14, ze dne 18. 7. 2017, sp. zn. II. ÚS 4139/16).

I podle ustanovení § 8 odst. 1 písm. a) zákona č. 428/2012 Sb. je překážkou vydání pozemku nejenom jeho přímá zastavěnost stavbou (či její částí) – v případě stavby ve vlastnictví státu stavbou zřízenou po vzniku majetkové křivdy – tj. zastavěnost pozemku v doslovném smyslu, ale též bezprostřední funkční souvislost pozemku se stavbou a jeho nezbytnost k užívání stavby. Tím lze pak rozumět i situace, kdy pozemek tvoří s objekty výstavby jeden (nedělitelný) funkční celek. Proto je třeba u nárokovaného pozemku vždy přihlížet i k případné celkové funkční provázanosti s jinými pozemky a stavbami, tvoří-li tyto vzájemně provázaný soubor staveb (areál, jako funkční celek), a to i s přihlédnutím k veřejnému zájmu, který představuje jedno z výkladových kritérií restitučních výluk (přiměřeně srov. například rozsudek Nejvyššího soudu ze dne 19. 11. 2015, sp. zn. 28 Cdo 2013/2014, rozsudek Nejvyššího soudu ze dne 14. 7. 2010, sp. zn. 28 Cdo 2174/2010, rozsudek Nejvyššího soudu ze dne 15. 3. 2016, sp. zn. 28 Cdo 4460/2015, rozsudek Nejvyššího soudu ze dne 24. 5. 2017, sp. zn. 28 Cdo 5045/2015, usnesení Nejvyššího soudu ze dne 24. 9. 2014, sp. zn. 28 Cdo 1649/2014, nebo rozsudek Nejvyššího soudu ze dne 5. 12. 2018, sp. zn. 28 Cdo 3505/2018).

K tomu však sluší se připomenout, že ustanovení § 8 odst. 1 písm. a) zákona č. 428/2012 Sb. (zásadně) týká se zastavěného pozemku (jeho takto dotčené části), přičemž za stavbu se pro účely tohoto ustanovení považuje stavba v občanskoprávním smyslu, kterou je výsledek stavební činnosti, pokud je tento výsledek samostatnou nemovitou věcí v právním smyslu, tedy způsobilý předmět občanskoprávních vztahů (srovnej např. rozsudek Nejvyššího soudu ze dne 13. 11. 2018, sp. zn. 28 Cdo 5587/2017, rozsudek Nejvyššího soudu ze dne 4. 9. 2018, sp. zn. 28 Cdo 907/2018, nebo usnesení Nejvyššího soudu ze dne 16. 10. 2018, sp. zn. 28 Cdo 6081/2017). Při řešení otázky, zda je pozemek zastavěn stavbou vylučující jeho restituci, je proto nezbytné vždy zvažovat, zda stavba může být samostatným předmětem práv a povinností dle občanskoprávních předpisů, a to s přihlédnutím ke všem okolnostem věci, zejména k tomu, zda podle zvyklostí v právním styku je účelné, aby stavba jako samostatná věc byla předmětem právních vztahů (např. koupě a prodeje, nájmu apod.), a také k jejímu stavebnímu provedení. Závěr, zda je konkrétní stavba samostatnou věcí naplňující tak důvody restituční výluky, je věcí posouzení těchto kritérií soudy, a to vždy ve vazbě na učiněná skutková zjištění. Posouzení toho, zda stavební úpravy pozemku jsou samostatným objektem právních vztahů (a zakládají tak důvody restitučních výluk) nebo součástí předmětného pozemku, záleží tedy na individuálním posouzení každé konkrétní věci a je tu široký prostor pro uvážení soudu (srovnej např. rozsudek Nejvyššího soudu ze dne 16. 5. 2013, sp. zn. 22 Cdo 3851/2012, usnesení Nejvyššího soudu ze dne 25. 9. 2012, sp. zn. 22 Cdo 4378/2010, nebo usnesení Nejvyššího soudu ze dne 26. 11. 2013, sp. zn. 22 Cdo 835/2012).

Samotné zřízení zahrádkové osady na nárokovaných pozemcích (po jejich převzetí státem) dle zákona č. 428/2012 Sb. zpravidla samo o sobě nezpůsobuje překážku naturální restituce [k tomu srov. např. i důvody usnesení Nejvyššího soudu ze dne 28. 8. 2019, sp. zn. 28 Cdo 1294/2019, v němž dovolací soud jako nepřípustně rozšiřující odmítl paušální aplikovatelnost ustanovení § 8 odst. 1 písm. a/ zákona č. 428/2012 Sb. na všechny pozemky ležící v zahrádkových osadách (s argumentací, že takovou výluku z naturální restituce tento předpis nestanoví a analogická aplikace ustanovení § 11 odst. 1 písm. d/ zákona o půdě není přípustná), nejde-li o pozemky zastavěné stavbami v občanskoprávním smyslu, případně se stavbami funkčně spjaté, s nimiž by vzájemně tvořily jeden (z hlediska funkce nedělitelný) celek].

Jestliže tedy odvolací soud, vycházeje z individuálních skutkových okolností případu, v dané věci uzavřel, že u předmětných pozemků není dána výluka z naturální restituce podle § 8 odst. 1 písm. a) zákona č. 428/2012 Sb., kdy na pozemcích zřízené objekty nesplňují atributy staveb v občanskoprávním smyslu dle tehdejších předpisů (a tento naposled uvedený závěr dovolatelkou ani explicitně zpochybňován není), pak se ustálené rozhodovací praxi dovolacího soudu nikterak nezpronevěřil a v takovém případě nelze uvažovat ani o kontradikci se současně odkazovanou judikaturou akcentující význam funkčního spojení pozemků se „stavbami“ (samostatnými nemovitými věcmi dle tehdejších občanskoprávních předpisů) z hlediska uvažované překážky. K okolnosti, že na předmětných pozemcích byla zřízena zahrádková osada, lze pak odkázat i na výše uvedené rozhodnutí sp. zn. 28 Cdo 1294/2019 (a z tohoto pohledu nejde ani o otázku v rozhodovací praxi dovolacího soudu neřešenou).

Ačkoliv v některých odůvodněných případech dovolací soud připustil, že překážka bránící vydání pozemků oprávněné osobě může být dána i ve vztahu k pozemkům, jež jsou součástí zahrádkové osady, rozhodl tak vždy v situaci, kdy šlo o pozemky buď zastavěné stavbami ve smyslu občanskoprávním či s nimi tvořící funkční celek (viz např. rozsudek Nejvyššího soudu ze dne 2. 10. 2019, sp. zn. 28 Cdo 3086/2019, nebo usnesení ze dne 2. 10. 2019, sp. zn. 28 Cdo 2817/2019) a nikoliv z důvodu samotného začlenění pozemků do komplexu zahrádkové osady (jejíž zřízení – jak již výše uvedeno – výluku z naturální restituce dle zákona č. 428/2012 Sb. nepředstavuje). Nelze proto hovořit ani o rozporné rozhodovací praxi dovolacího soudu.

Překážkou vydání pozemku by pak mohla být zajisté i okolnost, že pozemek podléhá veřejnoprávní regulaci, jež neumožňuje oprávněné osobě realizovat žádnou ze složek vlastnického oprávnění, a to přesto, že taková situace není v § 8 odst. 1 zákona č. 428/2012 Sb. mezi vypočtenými výlukami výslovně uvedena (srov. rozsudky Nejvyššího soudu ze dne 4. 9. 2018, sp. zn. 28 Cdo 907/2018, ze dne 14. 11. 2017, sp. zn. 28 Cdo 4692/2017, nebo ze dne 19. 6. 2018, sp. zn. 28 Cdo 3620/2017, či dovolatelkou odkazované nálezy Ústavního soudu ze dne 1. 7. 2014, sp. zn. I. ÚS 581/14, a ze dne 21. 1. 2015, sp. zn. II. ÚS 536/14). V projednávané věci se ovšem žádné takové skutkové okolnosti, z nichž by bylo lze dovodit existenci takové veřejnoprávní regulace, jež by oprávněnou osobu vylučovala z možnosti realizovat veškeré složky vlastnických oprávnění, nepodává; pozemky lze naopak běžně pronajímat či zcizit. Argumentace dovolatelky nese se pak toliko v obecném duchu, aniž by uváděla v daném směru jakékoliv relevantní okolnosti, odůvodňující výjimku z naturální restituce vyvolanou tím, že by snad v tomto konkrétním posuzovaném případě hrozilo, že dojde k obnovení toliko tzv. holého vlastnictví.

Z uvedeného je tedy zřejmé, že v posuzovaném případě předpoklady přípustnosti dovolání ve smyslu ustanovení § 237 o. s. ř. naplněny nebyly.

O náhradě nákladů dovolacího řízení bylo rozhodnuto podle § 243c odst. 3, § 224 odst. 1 a § 146 odst. 3 o. s. ř. v situaci, kdy dovolání České republiky – Státního pozemkového úřadu bylo odmítnuto a kdy k nákladům žalobkyně patří odměna advokáta ve výši 3 100 Kč [srov. § 6 odst. 1, § 7 bod 5, § 9 odst. 4 písm. d/ a § 11 odst. 1 písm. k/ vyhlášky č. 177/1996 Sb., o odměnách advokátů a náhradách advokátů za poskytování právních služeb (advokátní tarif), ve znění pozdějších předpisů], spolu s náhradou hotových výdajů advokáta stanovených paušální částkou 300 Kč na jeden úkon právní služby (§ 13 odst. 3 téže vyhlášky) a náhradou za daň z přidané hodnoty (§ 137 odst. 3 písm. a/ o. s. ř.) ve výši 714 Kč.

Shora citovaná rozhodnutí Nejvyššího soudu – vydaná po 1. lednu 2001 – jsou dostupná na webových stránkách Nejvyššího soudu www.nsoud.cz, rozhodnutí Ústavního soudu na stránkách nalus.usoud.cz.

Poučení: Proti tomuto usnesení není opravný prostředek přípustný.

V Brně dne 7. 4. 2020

Mgr. Petr Kraus

předseda senátu

Zdroj dat je volně dostupný na http://www.nsoud.cz
Přesunout nahoru