Objednat předplatné Zákony pro lidi PLUS
Přidej k oblíbeným

28 Cdo 3982/2016Rozsudek NS ze dne 26.09.2017

HeslaŽaloba určovací
Zmírnění křivd (restituce)
Církev (náboženská společnost)
KategorieC
EcliECLI:CZ:NS:2017:28.CDO.3982.2016.1
Dotčené předpisy

§ 80 písm. c) o. s. ř. ve znění do 31.12.2013

§ 1 předpisu č. 428/2012 Sb.


přidejte vlastní popisek

28 Cdo 3982/2016-164

ČESKÁ REPUBLIKA

ROZSUDEK

JMÉNEM REPUBLIKY

Nejvyšší soud České republiky rozhodl v senátě složeném z předsedy senátu Mgr. Petra Krause a soudců JUDr. Jana Eliáše, Ph.D., a Mgr. Miloše Póla ve věci žalobkyně Královské kanonie premonstrátů na Strahově, IČO: 00415090, se sídlem v Praze 1, Strahovské nádvoří 1/132, proti žalovanému hlavnímu městu Praha, IČO: 00064581, se sídlem v Praze 1, Mariánské náměstí 2/2, za vedlejší účasti na straně žalovaného – městské části Praha – Nebušice, obou zastoupených JUDr. Ing. Světlanou Semrádovou Zvolánkovou, advokátkou se sídlem v Praze 2, Karlovo náměstí 287/18, o určení vlastnického práva k nemovitostem, vedené u Obvodního soudu pro Prahu 6 pod sp. zn. 7 C 110/2010, o dovolání žalovaného proti rozsudku Městského soudu v Praze ze dne 11. února 2016, č. j. 29 Co 358/2015-136, takto:

Rozsudek Městského soudu v Praze ze dne 11. února 2016, č. j. 29 Co 358/2015-136, a rozsudek Obvodního soudu pro Prahu 6 ze dne 13. března 2015, č.j. 7 C 110/2010-103, se zrušují a věc se vrací Obvodnímu soudu pro Prahu 6 k dalšímu řízení.

Odůvodnění:

Obvodní soud pro Prahu 6 (dále jen jako „soud prvního stupně“) rozsudkem ze dne 13. března 2015, č. j. 7 C 110/2010-103, určil, že žalobce je vlastníkem pozemků, budovy na pozemcích, a budovy na pozemku, vše v katastrálním území N., obec P. – dále jen „předmětné nemovitosti“ (výrok I) a rozhodl o náhradě nákladů řízení (výrok II).

K odvolání žalovaného a vedlejšího účastníka Městský soud v Praze (dále jen „odvolací soud“) rozsudkem ze dne 11. února 2016, č. j. 29 Co 358/2015-136, rozsudek soudu prvního stupně potvrdil (výrok I) a rozhodl o náhradě nákladů odvolacího řízení (výrok II).

Odvolací soud vyšel z týchž skutkových zjištění jako soud prvního stupně, že předmětné nemovitosti představují historický majetek církve (majetkovou podstatu bývalého klášterního velkostatku Horoměřice) a žalobkyně je právním nástupcem (správněji však osobou totožnou s ním) původního (a to i knihovního) vlastníka nemovitostí, tehdy evidovaného pod názvem „Klášter na Strahově v Praze řádu Premonstrátského“, a že v katastru nemovitostí je v současnosti evidováno duplicitní vlastnictví žalobkyně a žalovaného. Bez toho, že byl by završen v poválečné době zahájený proces odnětí nemovitostí postupem dle zákona č. 142/1947 Sb., o revisi první pozemkové reformy (do pozemkové knihy byla zapsána toliko poznámka zamýšleného převzetí nemovitostí, aniž by následně Ministerstvo zemědělství vydalo příslušné rozhodnutí), převzal stát nemovitosti v rozhodném období (po 25. únoru 1948) bez vyplacení náhrady a tedy bez právního důvodu; proto – dle závěru odvolacího soudu – stát nemohl k nemovitostem nabýt vlastnické právo a jeho nositelem proto není ani žalovaný (dovozuje-li nabytí vlastnictví zákonným přechodem v režimu ustanovení § 1 odst. 1 zákona č. 172/1991 Sb., o přechodu některých věcí z majetku České republiky do vlastnictví obcí – dále jen „zákon č. 172/1991 Sb.“). Vlastnické právo žalovaný později nenabyl ani vydržením, pro absenci dobré víry (a tedy oprávněné držby), musel-li si být vědom spornosti vlastnictví a konečně i nenaplnění podmínky faktického hospodaření s nemovitostmi coby jedné z podmínek přechodu věci z vlastnictví státu do vlastnictví obce dle zmíněného ustanovení zákona č. 172/1991 Sb. Přitom odvolací soud aproboval i ten závěr, že žalobce má naléhavý právní zájem na požadovaném určení (ve smyslu ustanovení § 80 písm. c/ občanského soudního řádu, ve znění účinném do 31. 12. 2013), jenž je dán i duplicitou zápisu vlastnického práva k týmž nemovitostem do katastru nemovitostí, a současně žalobu označil i za žalobu svého druhu (blížící se žalobě restituční), kdy v tomto směru odkázal na závěry vyslovené Ústavním soudem v nálezu ze dne 24. 6. 2009, sp. zn. I. ÚS 663/06, jež pokládá i v tomto případě za stále použitelné.

V uplatnění práva touto určovací žalobou (podanou u soudu již 25. března 2010) nelze (dle závěru odvolacího soudu) spatřovat obcházení restitučních předpisů, tedy zákona č. 428/2012 Sb., o majetkovém vyrovnání s církvemi a náboženskými společnostmi, ve znění nálezu Ústavního soudu č. 177/2013 Sb. (dále jen „zákon č. 428/2012 Sb.“), jestliže v době zahájení řízení, ve stavu trvající protiústavní nečinnosti zákonodárce s přijetím předpokládaného předpisu o majetkovém vyrovnání s církvemi, představovala tato žaloba jediný způsob k prosazení práva (jak v nálezu ze dne 24. 6. 2009, sp. zn. I. ÚS 663/06, uzavřel Ústavní soud). Za dané situace považoval by odvolací soud za projev přepjatého formalismu, aby žalobkyně byla odkazována na případné uplatnění práva postupem dle později přijatého restitučního předpisu, v jehož rámci – dle názoru odvolacího soudu – byly by řešeny obdobné otázky jako v již nyní probíhajícím řízení a kdy smysl (a cíl) obou řízení má odvolací soud za obdobný, totiž uznání vlastnického práva k nemovitostem přestavujícím historický majetek žalobkyně, jenž jí byl odebrán bez právního důvodu.

Proti rozsudku odvolacího soudu podal žalovaný dovolání, jehož přípustnost spatřuje v tom, že rozhodnutí závisí na vyřešení právní otázky (zda žalobkyně, církevní právnická osoba, má naléhavý právní zájem na požadovaném určení vlastnického práva k nemovitostem a zda je nositelkou uplatňovaného práva v situaci, kdy v průběhu řízení vstoupil v účinnost zákon o majetkovém vypořádání s církvemi a náboženskými společnostmi), při jejímž řešení se odvolací soud odchýlil od ustálené rozhodovací praxe dovolacího soudu. Posouzení této otázky odvolacím soudem považuje dovolatel za nesprávné, naplňující tak dovolací důvod podle § 241a odst. 1 občanského soudního řádu. Argumentuje přitom ve prospěch názoru, že po účinnosti zákona č. 428/2012 Sb. se žalobce mohl svých práv domáhat tolikou postupem podle tohoto zákona, nikoliv žalobou o určení vlastnického práva, která – podle názoru dovolatele –iv daném případě smysl a účel restitučního zákonodárství obchází. Obecnou určovací žalobou nelze zaměňovat (nahrazovat jí) ani žalobu podle ustanovení § 18 odst. 1 zákona č. 428/2012 Sb., neboť jde o žalobu opírající se o zvláštní zákonné zmocnění. Rozhodovací praxe je ustálená i v závěru, že restituční předpisy jsou ve vztahu k přepisům obecným lex specialis, k čemuž se opětovně přihlásil i Ústavní soud v případech obdobných souzené věci, kdy zákon č. 428/2012 Sb. vstoupil v účinnost v průběhu řízení. Konečně, podle tohoto zákona přicházela by v úvahu také restituce relutární, nikoliv jenom naturální, čili by se žalobci mohlo dostat dvojího plnění, tedy jak předmětných nemovitostí na základě úspěchu v projednávané věci, tak i náhrady v penězích. Žalovaný navrhl, aby byl rozsudek odvolacího soudu zrušen (a tedy věc vrácena odvolacímu soudu k dalšímu řízení), event. aby jej dovolací soud změnil tak, že se žaloba zamítá.

Žalobkyně považuje rozhodnutí odvolacího soudu za správné a proti němu uplatňovanou dovolací argumentaci za nerelevantní, jež nebere v potaz skutkovou odlišnost projednávané věci, ve které jde i o řešení otázky vlastnického práva též v souvislosti s duplicitním zápisem práva do katastru nemovitostí. Poukazuje na to, že právě žalovaný se na podkladě vlastního prohlášení nechal zapsat do katastru nemovitostí jako vlastník v rozporu se skutečným stavem, jelikož s předmětnými nemovitostmi k rozhodnému datu nehospodařil a podmínky pro přechod věci do vlastnictví obce dle zákona č. 172/1991 Sb. nebyly splněny. Žalobkyně zmínila i korespondenci účastníků z roku 2002, v níž žalovaný uvádí, že se za vlastníka nemovitostí nepovažuje. Poukázala i na to, že nebyl doložen titul ani jiná listina obsahující údaje o tom, že žalobkyně v době následující po 25. únoru 1948 vlastnictví pozbyla. Dle jejího názoru pak na projednávaný případ lze aplikovat i zásadu vyjádřenou ustanovením § 18 odst. 2 zákona č. 428/2012 Sb., že nedošlo-li do dne účinnosti zákona na základě aktů orgánů veřejné moci z rozhodného období ke zrušení evidence vlastnického práva v katastru nemovitostí svědčící oprávněné osobě, platí, že tato osoba je ke dni nabytí účinnosti zákona vlastníkem nemovité věci evidované v jejím vlastnictví. Žalobkyně navrhla zamítnutí dovolání.

Nejvyšší soud České republiky jako soud dovolací (§ 10a občanského soudního řádu) – v souladu s bodem 2. článku II, části první, přechodných ustanovení zákona č. 293/2013 Sb., kterým se mění zákon č. 99/1963 Sb., občanský soudní řád, ve znění pozdějších předpisů – dovolání žalovaného projednal podle zákona č. 99/1963 Sb., občanského soudního řádu, ve znění účinném do 31. 12. 2013 (dále jen „o. s. ř.“), neboť řízení v projednávané věci bylo zahájeno před 1. lednem 2014.

Dovolání proti pravomocnému rozsudku odvolacího soudu bylo podáno oprávněnou osobou (účastníkem řízení), zastoupenou advokátkou (§ 241 odst. 1 o. s. ř.), ve lhůtě stanovené § 240 odst. 1 o. s. ř. a obsahuje zákonem vyžadované náležitosti (§ 241a odst. 2 o. s. ř.).

Dovolání je přípustné podle ustanovení § 237 o. s. ř., neboť směřuje proti rozhodnutí odvolacího soudu, jímž se končí odvolací řízení a jež závisí na vyřešení právní otázky (uplatnitelnost nároku církevní právnické osoby žalobou o určení vlastnického práva k nemovitostem, které stát v rozhodném období z hlediska restitučních předpisů převzal bez právního důvodu), při jejímž řešení se odvolací soud odchýlil od ustálené rozhodovací praxe dovolacího soudu.

Po přezkoumání napadeného rozsudku ve smyslu ustanovení § 242 o. s. ř., jež takto provedl bez jednání (§ 243a odst. 1 věty první o. s. ř.), dospěl Nejvyšší soud k závěru, že dovolání je opodstatněné.

Zmatečnosti (§ 229 odst. 1, § 229 odst. 2 písm. a/ a b/ a § 229 odst. 3) ani jiné vady řízení, jež mohly mít za následek nesprávné rozhodnutí a k nimž dovolací soud u přípustného dovolání přihlíží z povinnosti úřední (§ 242 odst. 3 o. s. ř.), nejsou dovoláním namítány a z obsahu spisu se nepodávají. Proto se Nejvyšší soud dále zabýval tím, zda je dán uplatněný dovolací důvod, tedy prověřením správnosti právního posouzení věci odvolacím soudem v hranicích otázek vymezených dovoláním.

Skutkový stav věci, jak byl zjištěn odvolacím soudem, nemohl být dovoláním zpochybněn, a proto z něj Nejvyšší soud při dalších úvahách vychází.

O nesprávné právní posouzení věci (naplňující dovolací důvod podle § 241a odst. 1 o. s. ř.) jde tehdy, posoudil-li odvolací soud věc podle právní normy, jež na zjištěný skutkový stav nedopadá, nebo právní normu, sice správně vybranou, nesprávně vyložil, případně ji na daný skutkový stav nesprávně aplikoval.

V posuzované věci žalobkyně (církevní subjekt) – žalobou podanou před vydáním zákona č. 428/2012 Sb. – požaduje určení vlastnického práva k nemovitostem, zdůvodňujíc požadavek též (jí později iniciovanou) duplicitou zápisu vlastnictví do katastru nemovitostí, a kdy otázkou k dovolacímu přezkumu, jejíž posouzení je pro rozhodnutí určující, je posouzení, zdali lze žalobkyní uplatňovanému vlastnickému právu poskytnutou ochranu podle obecných předpisů – formou požadovaného určení vlastnického práva (jak učinily soudy nižších stupňů), nebo zda jde o nárok uplatnitelný toliko podle restitučního předpisu, tj. v režimu zákona č. 428/2012 Sb., jež nabyl platnosti a účinnosti v průběhu tohoto řízení.

Řešení otázky souběhu obecné žaloby a restitučního zákonodárství je v rozhodovací praxi dovolacího soudu a Ústavního soudu dlouhodobě ustáleno (srov. např. již rozsudek velkého senátu občanskoprávního kolegia Nejvyššího soudu ze dne 11. 9. 2003, sp. zn. 31 Cdo 1222/2001; stanovisko pléna Ústavního soudu ze dne 1. 11. 2005, sp. zn. Pl. ÚS-st.21/05, publikované pod č. 477/2005 Sb.) a vychází ze závěru, že restituční předpisy jsou svou povahou předpisy zvláštní (leges specialis) a nároky jimi upravené nelze řešit jinak než podle jejich ustanovení (ve smyslu obecné zásady lex specialis derogat generali); ti, kteří by byli podle restitučních předpisů oprávněnými osobami, se nemohou svých nároků domáhat podle obecného předpisu (občanského zákoníku), a to ani formou určení vlastnického práva podle § 80 písm. c) o. s. ř.

Přitom platí, že přijetím restitučních zákonů z počátku 90. let minulého století (včetně zákona č. 298/1990 Sb., o úpravě některých majetkových vztahů řeholních řádů a kongregací a arcibiskupství olomouckého; viz nález Ústavního soudu ze dne 2. 2. 2005, sp. zn. II. ÚS 528/02, či stanovisko pléna Ústavního soudu ze dne 1. 11. 2005, sp. zn. Pl. ÚS-st. 22/05, uveřejněné pod č. 13/2006 Sb.) zákonodárce současně finalizoval (legalizoval) přechod majetku na stát (a to i v případech, kdy majetek přešel na stát bez právního důvodu), čímž byla současně vyloučena možnost uplatnit tato práva podle obecných předpisů, ačkoliv by jinak bývalo v některých případech možné uplatnit k takovému majetku vlastnické právo podle obecných předpisů.

Připustil-li pak Ústavní soud (s odkazem na plenární nález dne 1. 7. 2010, sp. zn. Pl. ÚS 9/07, uveřejněný pod č. 242/2010 Sb., a nález ze dne 31. 3. 2011, sp. zn. II. ÚS 2326/07, jimiž došlo k podstatné precizaci charakteru povinnosti zákonodárce přijmout předpokládaný restituční předpis o vypořádání historického majetku církví a náboženských společností) nálezy ze dne 31. 8. 2011, sp. zn. I. ÚS 562/09, či ze dne 29. 8. 2012, sp. zn. II. ÚS 3120/10 (dříve však již nálezem ze dne 24. 6. 2009, sp. zn. I. ÚS 663/06, s nímž své rozhodnutí spojil odvolací soud) uplatnění majetkových nároků církevními subjekty žalobou svého druhu (blížící se žalobám restitučním) majících za cíl dosáhnout zaplnění mezery vzniklé dlouhodobou nečinností zákonodárce v rozporu s čl. 1 Ústavy České republiky, čl. 11 odst. 1 a 4, čl. 15 odst. 1 a čl. 16 odst. 1 a 2 Listiny základních práv a svobod a čl. 1 Dodatkového protokolu k Úmluvě o ochraně lidských práv a základních svobod, a to postupem odpovídajícím smyslu nápravy křivd po roce 1989, podmiňoval úspěšnost těchto žalob neexistencí právního předpisu upravujícího restituci církevního majetku.

Z uvedeného současně vyplývá, že po přijetí zákona č. 428/2012 Sb., jenž nabyl účinnosti dne 1. 1. 2013 (vyjma ustanovení § 13, jež vstoupilo v účinnost již 5. 12. 2012), jímž byl vypořádán historický majetek církví a náboženských společností ve smyslu výroku II nálezu Ústavního soudu sp. zn. Pl. ÚS 9/07 a jenž je v rozhodné části konstruován jako předpis restituční (a to se zvláštní subjektovou i objektovou působností) se prezentovaná judikatura Ústavního soudu neuplatní a nároky upravené tímto předpisem nadále nelze řešit jinak než podle jeho ustanovení (k tomu srovnej např. rozsudek Nejvyššího soudu ze dne 24. 9. 2013, sp. zn. 28 Cdo 1167/2012, nebo rozsudek Nejvyššího soudu ze dne 23. 10. 2013, sp. zn. 28 Cdo 700/2012; z rozhodovací praxe Ústavního soudu srov. pak usnesení ze dne 27. 6. 2013, sp. zn. II. ÚS 713/12, nebo usnesení ze dne 4. 9. 2014, sp. zn. I. ÚS 4563/12, jímž byl v kontextu jím rekapitulované kvazirestituční judikatury vzpomenut i dřívější, odvolacím soudem odkazovaný nález Ústavního soudu ze dne 31. 8. 2011, sp. zn. III. ÚS 3207/10, kterým byla v době před přijetím předpokládaného předpisu o restituci církevního majetku připuštěna žaloba o určení vlastnického práva církevní právnické osoby k majetku odebranému v roce 1949 i s ohledem na duplicitní zápis vlastnického práva do katastru nemovitostí).

I v posuzované věci se žalobkyně nachází v postavení nikterak netypickém i pro jiné církevní subjekty uplatňující majetkové nároky založené v rozhodném období a tedy i na ni lze vztáhnout závěry rekapitulované judikatury o pozitivních i negativních účincích restitučního zákonodárství. Staví-li svůj nárok na tom, že předmětné nemovitosti převzal stát (v době rozhodné z hlediska restitučních předpisů) bez právního důvodu, jde o skutečnost zakládající restituční důvod podle ustanovení § 5 písm. k) zákona č. 428/2012 Sb. (převzetí nebo ponechání si věci bez právního důvodu). Dle ustálené restituční judikatury (z níž v dané souvislosti srovnej např. rozsudek Nejvyššího soudu České republiky ze dne 13. 12. 2006, sp. zn. 22 Cdo 18/2006, uveřejněný pod č. 62/2008 Sbírky soudních rozhodnutí a stanovisek) se převzetím věci státem bez právního důvodu ve smyslu restitučních předpisů rozumí převzetí držby, a to i držby neoprávněné. Bez významu – z hlediska přípustnosti žaloby dle obecných předpisů – je tedy okolnost, že převzetí nemovitostí státem (či jejich ponechání) v souzené věci není podloženo způsobilým titulem (kdy právě tato okolnost zakládala by uvedený restituční důvod).

Uplatnitelnosti nároku v režimu zákona č. 428/2012 Sb. (včetně eventuelní žaloby o určení vlastnického práva státu coby povinné osoby podle § 18 odst. 1 cit. zákona) v zásadě nepřekáží ani duplicita zápisu vlastnického práva do katastru nemovitostí, nehledě na to, že v souzené věci (a to i ve vztahu k žalobkyní namítané aplikovatelnosti ustanovení § 18 odst. 2 zákona č. 428/2012 Sb.) nejde o situaci, v níž by přechod majetku na stát snad nebyl v rozhodné době zohledněn v příslušné evidenci nemovitostí (ze skutkových zjištění plyne závěr opačný, totiž že jako vlastníku byly předmětné nemovitosti již v rozhodné době v evidenci nemovitostí připsány pro „Čs. stát – ONV Praha 6.“) a že by tak dotčená církevní právnická osoba (či její předchůdce) zůstala jako vlastník kontinuálně zapsána v katastru nemovitostí (bylo-li vlastnické právo žalobkyně k nemovitostem duplicitě zaznamenáno do katastru nemovitostí znovu až v souvislosti s tímto žalobkyní iniciovaným řízením a stalo-li se – nejspíše – právě kvůli absenci titulu nabytí vlastnického práva státem v rozhodné době, jež představuje jeden z restitučních důvodů). Ostatně, na otázkách výkladu a aplikace ustanovení § 18 odst. 2 zákona č. 428/2012 Sb. (jež konstrukcí nevyvratitelné právní domněnky za jím stanovených podmínek zakládá přechod vlastnického práva na církevní právnické osoby ex lege k 1. 1. 2013), ba ani na (rozšiřující) interpretaci ustanovení § 18 odst. 8 cit. zákona (jež – dle své dikce – deklaruje právo církevní právnické osoby na soudní a jinou ochranu /již jsoucího/ práva k majetku proti jeho držiteli) rozhodnutí odvolacího soudu založeno není.

Lze také připomenout, že úspěšnost obecné určovací žaloby (připustíme-li, že žalobkyně naléhavý právní zájem na požadovaném určení práva vskutku má a že ten je založen již samotnou duplicitou zápisu vlastnického práva do katastru nemovitostí) je pak podmíněna i tím, že žalobkyně je nositelkou uplatňovaného práva (že je nepozbyla), pročež i v této souvislosti sluší se znovu poukázat na již výše prezentované závěry o pozitivních a negativních účincích restitučního zákonodárství, včetně oné legalizace (finalizace) přechodu majetku na stát, jehož se stát chopil v rozhodné době bez právního důvodu (viz nález Ústavního soudu ze dne 2. 2. 2005, sp. zn. II. ÚS 528/02, či stanovisko pléna Ústavního soudu ze dne 1. 11. 2005, sp. zn. Pl. ÚS-st. 22/05, uveřejněné pod č. 13/2006 Sb.), kdy se lze vydání věci (přechodu vlastnického práva k věci) zásadně domáhat toliko za podmínek, v mezích a způsobem, jež stanoví restituční předpisy.

Zcela korektní pak není úvaha odvolacího soudu o identické povaze nároku na deklarování vlastnického na podkladě určovací žaloby a nároku na vydání věci, jenž je dán předpisem restitučním, či snad o totožném okruhu otázek posuzovaných v obou řízeních, jež nebere v potaz, že restituce in natura (přechodem vlastnického práva k věci s účinky ex nunc) se lze úspěšně domoci toliko za splnění dalších restitučním předpisem – zákonem č. 428/2012 Sb. stanovených hmotněprávních podmínek, jež zahrnují nejenom podmínku, že jde o věci, jež byly v původním vlastnictví oprávněné osoby (srov. § 3 zákona) a staly se v rozhodném období předmětem majetkové křivdy v důsledku některé ze zákonem uvedených skutečností (§ 5 zákona), ale kupř. i to, že v současné době jde o majetek státu, se kterým je oprávněna hospodařit nebo jehož správu vykonává osoba uvedená v § 4 zákona, popřípadě jde o majetek splňující i další specifické podmínky stanovené § 6 nebo § 7 zákona, nebo že nejde o věci, jejichž vydání je zákonem vyloučeno (§ 8), nehledě na to, že zvláštní je i postup při vydání věci (a to zejména v případě zemědělských nemovitostí; srov. § 2 písm. b/, § 9 zákona).

Z uvedeného vyplývá, že právní posouzení věci odvolacím soudem, dle něhož se i po přijetí zákona č. 428/2012 Sb. může žalobkyně (církevní právnická osoba) domáhat svého nároku podle obecného předpisu formou žaloby o určení vlastnického práva dle § 80 písm. c) o. s. ř. (jíž pak odvolací soud současně považuje za žalobu svého druhu, odkazuje zejména na závěry vyslovené Ústavním soudem v nálezu sp. zn. I. ÚS 663/06, jež pokládá v tomto případě za stále použitelné) v případě, že jde o nemovitosti, které stát v rozhodné době převzal bez právního důvodu (kdy jde o skutečnost současně zakládající restituční důvod podle ustanovení § 5 písm. k/ zákona č. 428/2012 Sb.), jako správné neobstojí.

Protože rozhodnutí odvolacího soudu není správné a nejsou dány podmínky pro zastavení dovolacího řízení, pro odmítnutí dovolání, pro zamítnutí dovolání nebo pro změnu rozhodnutí odvolacího soudu, Nejvyšší soud rozsudek odvolacího soudu zrušil (§ 243e odst. 1 o. s. ř.). Důvody, pro které byl zrušen rozsudek odvolacího soudu, platí i na rozsudek soudu prvního stupně, proto Nejvyšší zrušil i toto rozhodnutí a věc vrátil soudu prvního stupně k dalšímu řízení (§ 243e odst. 2, věta druhá, o. s. ř.).

Právní názor vyslovený Nejvyšším soudem v tomto rozhodnutí je pro soudy nižších stupňů v dalším řízení závazný (§ 243g odst. 1, § 226 odst. 1 o. s. ř.).

V rozhodnutí, jímž se řízení končí, bude rozhodnuto i o náhradě nákladů řízení včetně nákladů dovolacího řízení (§ 243g odst. 1, věta druhá, o. s. ř.).

Proti tomuto rozsudku není přípustný opravný prostředek.

V Brně dne 26. září 2017

Mgr. Petr Kraus

předseda senátu

Zdroj dat je volně dostupný na http://www.nsoud.cz
Přesunout nahoru