Objednat předplatné Zákony pro lidi PLUS
Přidej k oblíbeným

28 Cdo 3961/2008Usnesení NS ze dne 21.10.2008

KategorieD
EcliECLI:CZ:NS:2008:28.CDO.3961.2008.1
Dotčené předpisy

§ 80 písm. c) předpisu č. 99/1963 Sb.


přidejte vlastní popisek

28 Cdo 3961/2008

USNESENÍ

Nejvyšší soud rozhodl v senátě složeném z předsedy JUDr. Josefa Rakovského

a soudců JUDr. Ludvíka Davida, CSc., a JUDr. Jana Eliáše, PhD., o dovolání dovolatelky E. N., zastoupené advokátem, proti rozsudku Krajského soudu v Ústí nad Labem – pobočka v Liberci z 12. 5. 2008, sp. zn. 30 Co 505/2007, vydanému v právní věci vedené u Okresního soudu v Liberci pod sp. zn. 15 C 139/2003 (žalobkyně E. N., zastoupené advokátem, proti žalovaným: 1. ČR – P. f. ČR, 2. S. m. L., a 3. S.-S.Š.L., s. r. o., o určení vlastnictví k nemovitostem), takto:

I. Dovolání se odmítá.

II. Žádný z účastníků řízení nemá právo na náhradu nákladů řízení o dovolání.

Odůvodnění:

O žalobě žalobkyně, podané u soudu 27. 5. 2003 (se změnou žaloby podanou 21. 1. 2005), bylo rozhodnuto rozsudkem Okresního soudu v Liberci ze 16. 6. 2006, čj. 15 C 139/2003-56. Tímto rozsudkem soudu prvního stupně byla zamítnuta žaloba žalobkyně, domáhající se vydání domu čp. 240 a pozemků parc. č. 166, parc. č. 167 a parc. č. 1400/29 v katastrálním území R. I (obec L.), zapsaných na listu vlastnictví č. 1 a č. 100002 i č. 1011 pro toto katastrální území u Katastrálního úřadu v L. Bylo také rozhodnuto, že žalobkyně je povinna zaplatit žalovanému P. f. ČR 205,- Kč na náhradu nákladů řízení; o nákladech řízení žalovaného města a žalované společnosti s ručením omezeným bylo rozhodnuto, že nemají právo na náhradu nákladů řízení.

O odvolání žalobkyně proti uvedenému rozsudku soudu prvního stupně bylo rozhodnuto rozsudkem Krajského soudu v Ústí nad Labem – pobočka v Liberci z 12. 5. 2008, sp. zn. 30 Co 505/2007. Tímto rozsudkem odvolacího soudu byl rozsudek Okresního soudu v Liberci ze 16. 5. 2006, čj. 15 C 139/2003-56, potvrzen ve výroku o věci samé (označeném I.), a to v upřesněném znění, týkajícím se žalobkyní vymáhaných povinností ohledně všech tří žalovaných. Byly potvrzeny také výrobky rozsudku soudu prvního stupně o nákladech řízení (označené II. a III.). O nákladech odvolacího řízení bylo rozhodnuto tak, že na jejich náhradu nemá žádný z účastníků řízení právo.

Odvolací soud v odůvodnění svého rozsudku uváděl, že odvolání žalobkyně nebylo shledáno důvodným; při posuzování této právní věci měl odvolací soud, jak zdůrazňoval, na zřeteli ustanovení § 80 písm. c) občanského soudního řádu, ustanovení dekretu č. 108/1945 Sb., o konfiskace nepřátelského majetku, a ustanovení zákona č. 87/1991 Sb., o mimosoudních rehabilitacích.

Odvolací soud poukazoval na závěr soudu prvního stupně, že žalobkyně ve lhůtě stanovené restitučním předpisem neuplatnila svůj restituční nárok, což pokládal za rozhodující námitku žalovaných v daném případě. Restituovat tu bylo možné nemovitosti jen v souladu s ustanoveními zákona č. 87/1991 Sb., o mimosoudních rehabilitacích. Tento zákon přiznal obecným soudům oprávnění posuzovat zákonnost výměrů o konfiskaci pouze v rámci řízení o restitučních nárocích z hlediska v úvahu přicházejících titulů, tedy pouze ke zmírnění křivd, vzniklých v rozhodné době. V daném případě se žalobkyně nemůže domáhat ochrany tvrzeného vlastnického práva s poukazem na ustanovení § 126 občanského zákoníku; poskytnutí této ochrany by tu bylo obcházením smyslu a účelu restitučního zákonodárství.

Odvolací soud proto potvrdil žalobu zamítající rozsudek soudu prvního stupně jako věcně správný ve smyslu ustanovení § 219 občanského soudního řádu, když ovšem svým potvrzujícím výrokem odstranil zároveň neurčitou formulaci výroku rozsudku soudu prvního stupně ve věci. Ohledně nákladů odvolacího řízení rozhodoval odvolací soud s poukazem na ustanovení § 224 odst. 1 a § 142 odst. 1 občanského soudního řádu.

Rozsudek odvolacího soudu byl doručen advokátu, který žalobkyni v řízení zastupoval, dne 18. 6. 2008 a dovolání ze strany žalobkyně bylo podáno dne 18. 6. 2008 u Okresního soudu v Liberci, tedy ve lhůtě stanovené v § 240 odst. 1 občanského soudního řádu.

Dovolatelka navrhovala, aby dovolací soud zrušil rozsudek odvolacího soudu a aby věc byla vrácena k dalšímu řízení. Dovolatelka měla za to, že je její dovolání přípustné podle ustanovení § 237 odst. 1 písm. c) a odst. 3 občanského soudního řádu, a jako dovolací důvod uplatňovala, že řízení v této právní věci je postiženo vadou, která mohla mít za následek nesprávné rozhodnutí ve věci, a že rozhodnutí odvolacího soudu spočívá na nesprávném právním posouzení věci (§ 241a odst. 2 písm. a/ a písm. b/ občanského soudního řádu.

Dovolatelka je toho názoru, že v daném případě bylo třeba především respektovat zásadu nepromlčitelnosti vlastnického práva, takže vlastník věci, který vlastnictví nepozbyl řádným nabývacím titulem (a může doložit své vlastnictví i např. vydržením), může se určovací žalobou domáhat určení svého nezrušeného vlastnického práva.

Dovolatelka je toho názoru, že v daném případě bylo třeba především respektovat zásadu nepromlčitelnosti vlastnického práva, takže vlastník věci, který vlastnictví nepozbyl řádným nabývacím titulem jiného (a může doložit své vlastnictví

i např. vydržením), může se určovací žalobou domáhat určení svého nezrušeného vlastnického práva.

Dovolatelka poukazovala na to, že doložila v řízení před soudy obou stupňů (potvrzením Státního okresního archivu v L. z 15. 4. 1994), že v daném případě byl vydán konfiskační výměr z 2. 9. 1946, který je nutno považovat za nicotný správní akt, na základě něhož nemohlo přejít vlastnictví na žádnou další osobu, když tento výměr byl vydán na matku žalobkyně R. K. a nikoli proti skutečné vlastnici R. B. (babičce žalobkyně E. N.), přičemž tento výměr nebyl nikdy účastnici řízení doručen, a to ani veřejnou vyhláškou. Soudy tedy rozhodovaly v této právní věci bez jakéhokoli dokladu o tom, že by došlo ke konfiskaci domu čp. 240 (dokonce uvedený dům, ani jeho majitelé nebyli uvedeni v některém seznamu konfiskovaných domů). Matka žalobkyně R. K., rozená B., uplatnila svůj restituční nárok u Pozemkového úřadu v L., ale její nárok na vydání nemovitostí byl zamítnut, a to jen z toho důvodu, že R. B. (babičce žalobkyně) nebylo vráceno po válce čs. státní občanství, a to i když podala žádost o zachování čs. státního občanství „ještě dříve, než je podle dekretu č. 33/1945 Sb. měla účinně pozbýt“.

Ve vyjádření žalovaného P. f. ČR k dovolání žalobkyně bylo uvedeno a navrhováno, aby dovolací soud toto dovolání odmítl. Podle názoru P. f. ČR soudy obou stupňů v daném případě věc správně posoudily, a to zejména v otázce, že tu nelze uplatňovat nárok na ochranu vlastnického práva podle obecných předpisů v případě, v němž byl dán i restituční nárok podle ustanovení předpisu restituční povahy, jako předpisu speciálního.

Přípustnost dovolání dovolatelky bylo možné v daném případě posoudit pouze podle ustanovení § 237 odst. 1 písm. c) občanského soudního řádu, podle něhož je přípustné dovolání i proti rozsudku odvolacího soudu, jímž byl potvrzen rozsudek soudu prvního stupně, pokud ovšem dovolací soud dospěje k závěru, že dovoláním napadené rozhodnutí odvolacího soudu má po právní stránce zásadní význam.

Podle ustanovení § 237 odst. 3 občanského soudního řádu má rozhodnutí odvolacího soudu po právní stránce zásadní význam zejména tehdy, řeší-li právní otázku, která dosud nebyla vyřešena v rozhodování dovolacího soudu, nebo právní otázku, která je rozhodována rozdílně odvolacími soudy nebo dovolacím soudem, anebo řešil-li odvolací soud svým rozhodnutím některou právní otázku v rozporu s hmotným právem.

V daném případě nevyplývalo z obsahu soudního spisu (sp. zn. 15 C 139/2003 Okresního soudu v Liberci), že by odvolací soud svým rozsudkem z 12. 5. 2003 (sp. zn. 30 Co 505/2007 Krajského soudu v Ústí nad Labem – pobočka v Liberci) řešil některou právní otázku, která by byla rozhodována rozdílně odvolacími soudy nebo dovolacím soudem. V řízení o dovolání bylo třeba ještě posoudit, zda tu odvolací soud svým rozsudkem z 12. 5. 2008 řešil některou právní otázku v rozporu s hmotným právem.

V této právní věci se soudy obou stupňů zabývaly závažnou právní otázkou vzájemného vztahu žalob o ochranu a určení vlastnických práv podle obecných předpisů a žalob uplatňujících nároky upravené předpisy restituční (rehabilitační) povahy (zejména ustanoveními zákona č. 87/1991 Sb., o mimosoudních rehabilitacích, a zákona č. 229/1991 Sb., o úpravě vlastnických vztahů k půdě a k jinému zemědělskému majetku), které jsou ve vztahu k obecným přepisům o určení a ochraně vlastnických práv (nevyjímaje jeho přechodu na právní nástupce oprávněných osob, především dědice) předpisy speciálními.

Nejvyšší soud se k této právní problematice vyslovil v rozsudku velkého senátu občanskoprávního kolegia (viz § 19 zákona č. 6/2002 Sb.) z 11. 9. 2003, 31 Cdo /22 Cdo/ 1222/2001, a zaujal právní názor, že oprávněná osoba, jejíž nemovitosti převzal stát v rozhodné době (podle restitučních předpisů) i bez právního důvodu, nemůže se domáhat ochrany práva podle ustanovení občanského zákoníku (např. podle § 126 tohoto zákoníku) a ani formou určení práva či právního vztahu podle ustanovení § 80 písm. c) občanského soudního řádu, mohla-li uplatnit, případně jej bezúspěšně uplatnila, podle ustanovení právních předpisů restituční povahy.

Uvedené právní otázky se týkal i zásadní výklad podaný ve stanovisku pléna Ústavního soudu ČR z 1. 11. 2005, P1.ÚS-st. 21/05 Sb., ve věcech žalob o určení vlastnického práva ve vztahu k uplatnění práva podle restitučních předpisů, uveřejněném sdělením č. 477/2005 Sb. (v částce 1666 Sbírky zákonů): „Žalobou o určení vlastnického práva nelze obcházet smysl a účel restitučního zákonodárství. Nelze se úspěšně domáhat podle obecných předpisů ani ochrany vlastnického práva, k jehož zániku došlo před 25. 2. 1945 a zvláštní restituční předpis nestanovil způsob zmírnění nebo nápravy této majetkové újmy“. V odůvodnění tohoto stanoviska bylo ještě i uvedeno, že restituční zákony vyloučily možnost uplatnit práva k majetku, který získal stát v době před i po 25. 2. 1948 konfiskacemi, znárodněním a dalšími majetkovými opatřeními, podle obecných předpisů, když úprava podle restitučních předpisů je speciální úpravou k předpisům obecným. Rovněž tu bylo uvedeno, že konfiskace podle dekretu č. 12/1945 Sb. a č. 108/1945 Sb. byla zákonným aktem, který nelze posuzovat z hlediska na něj navazujících správních (deklaratorních) rozhodnutí, pokud to není výslovně připuštěno; poskytnutím ochrany tvrzenému vlastnickému právu, které zaniklo před více jak 60 roky, by tak byla narušena právní jistota osob, které v průběhu té doby nabyl věci od státu nebo od předchozího vlastníka a mohly spoléhat pouze na zásadu důvěry v katastrální zápis.

S poukazem na uvedené uveřejněné právní závěry, z nichž dovolací soud vychází i v daném případě, nemohl dovolací soud dospět k závěru, že by odvolací soud ve svém rozsudku, proti němuž směřuje dovolání dovolatelky, v němž vycházel v podstatě z týchž právních závěrů, řešil některou právní otázku v rozporu s hmotným právem (zejména s ustanoveními zákonů č. 87/1991 Sb. a č. 229/1991 Sb.), popřípadě právní otázku, která by dosud nebyla vyřešena v rozhodování dovolacího soudu

(s přihlížením i k právním závěrům Ústavního soudu ČR, jimiž jsou obecné soudy vázány). A protože, jak již bylo uvedeno, neřešil odvolací soud svým rozhodnutím právní otázku, jež by byla rozhodována rozdílně odvolacími soudy nebo dovolacím soudem, nebyly tu u dovolání dovolatelky splněny zákonné předpoklady přípustnosti dovolání uvedené v ustanoveních § 237 odst. 1 písm. c) a odst. 3 občanského soudního řádu. Nebylo proto možné shledat dovolání dovolatelky přípustným podle citovaných ustanovení tohoto právního předpisu, ale ani podle jiných ustanovení občanského soudního řádu, upravujících přípustnost dovolání proti pravomocným rozhodnutím odvolacích soudů.

Přikročil proto dovolací soud podle ustanovení § 243b odst. 5 a § 218 písm. c) občanského soudního řádu k odmítnutí dovolání dovolatlky, a to jako dovolání nepřípustného.

Dovolatelka nebyla v řízení o dovolání úspěšná a žalovaným v dovolacím řízení náklady nevznikly.

Proti tomuto usnesení není přípustní opravný prostředek podle občanského soudního řádu.

V Brně dne 21. října 2008

JUDr. Josef Rakovský, v. r.

předseda senátu

Zdroj dat je volně dostupný na http://www.nsoud.cz
Přesunout nahoru