Objednat předplatné Zákony pro lidi PLUS
Přidej k oblíbeným

28 Cdo 3925/2020Usnesení NS ze dne 02.02.2021

HeslaZemědělský majetek
KategorieD
EcliECLI:CZ:NS:2021:28.CDO.3925.2020.1
Dotčené předpisy

§ 16 odst. 1 předpisu č. 229/1991 Sb.

§ 30 předpisu č. 229/1991 Sb.


přidejte vlastní popisek

28 Cdo 3925/2020-76

USNESENÍ

Nejvyšší soud rozhodl v senátě složeném z předsedy senátu JUDr. Michaela Pažitného, Ph.D., a soudců JUDr. Davida Rause, Ph.D., a Mgr. Zdeňka Sajdla ve věci žalobkyně: Z. H., narozená XY, bytem XY, zastoupená JUDr. Martinem Purkytem, advokátem se sídlem náměstí 14. října 496/13, Praha 5, proti žalované: Česká republika – Státní pozemkový úřad, IČO 01312774, se sídlem Husinecká 1024/11a, Praha 3, zastoupená prof. JUDr. Alešem Gerlochem, CSc., advokátem se sídlem Botičská 4, Praha 2, o zaplacení 25 850 608 Kč s příslušenstvím, vedené u Obvodního soudu pro Prahu 3 pod sp. zn. 4 C 31/2019, o dovolání žalobkyně proti rozsudku Městského soudu v Praze ze dne 8. září 2020, č. j. 15 Co 190/2020 – 61, takto:

I. Dovolání se odmítá.

II. Žádný z účastníků nemá právo na náhradu nákladů dovolacího řízení.

Odůvodnění (§ 243f odst. 3 o. s. ř.) :

Obvodní soud pro Prahu 3 (dále „soud prvního stupně“) rozsudkem ze dne 28. 2. 2020, č. j. 4 C 31/2019 – 36, zamítl žalobu, kterou se žalobkyně domáhala zaplacení 25 850 608 Kč s příslušenstvím coby finanční náhrady podle § 16 odst. 1 zákona č. 229/1991 Sb., o úpravě vlastnických vztahů k půdě a k jinému zemědělskému majetku (dále „zákon o půdě“), za odňaté a nevydané pozemky (výrok I.), a rozhodl o nákladech řízení (výrok II.).

K odvolání žalobkyně Městský soud v Praze (dále „odvolací soud“) rozsudkem ze dne 8. 9. 2020, č. j. 15 Co 190/2020 – 61, rozsudek soudu prvního stupně potvrdil (výrok I.) a rozhodl o nákladech odvolacího řízení (výrok II.).

Soudy nižších stupňů vyšly ze zjištění, že odňaté a nevydané pozemky měly stavební charakter, nešlo tedy o pozemky zemědělské, pročež uzavřely, že zákon o půdě není aplikovatelný, a tedy žalobkyni nevznikl nárok na peněžitou náhradu podle zákona o půdě.

Proti rozsudku odvolacího soudu podala žalobkyně dovolání. Splnění předpokladů přípustnosti spatřuje v tom, že odvolací soud se při řešení právní otázky působnosti zákona o půdě odchýlil od rozhodovací praxe Nejvyššího soudu, a dále tvrdí, že soudy nižších stupňů nedostály poučovací povinnosti a rozhodnutí odvolacího soudu trpí nedostatkem odůvodnění, a tedy je nepřezkoumatelné. Navrhuje zrušení rozhodnutí odvolacího soudu a vrácení věci odvolacímu soudu k dalšímu řízení.

Nejvyšší soud jako soud dovolací projednal dovolání podle zákona č. 99/1963 Sb., občanského soudního řádu, ve znění účinném od 30. 9. 2017 (část první, čl. II bod 2 zákona č. 296/2017 Sb., kterým se mění zákon č. 99/1963 Sb., občanský soudní řád, ve znění pozdějších předpisů, zákon č. 292/2013 Sb., o zvláštních řízeních soudních, ve znění pozdějších předpisů, a některé další zákony), dále jen „o. s. ř.“.

Dovolání přitom, aniž nařizoval jednání (§ 243a odst. 1 věty první o. s. ř.), odmítl (§ 243c odst. 1 o. s. ř.), neboť je neshledal přípustným.

Přípustnost dovolání proti napadenému rozhodnutí odvolacího soudu (jež nepatří do okruhu rozhodnutí /usnesení/ vyjmenovaných v § 238a o. s. ř.) je třeba poměřovat hledisky uvedenými v § 237 o. s. ř.

Podle § 237 o. s. ř. není-li stanoveno jinak, je dovolání přípustné proti každému rozhodnutí odvolacího soudu, kterým se odvolací řízení končí, jestliže napadené rozhodnutí závisí na vyřešení otázky hmotného nebo procesního práva, při jejímž řešení se odvolací soud odchýlil od ustálené rozhodovací praxe dovolacího soudu nebo která v rozhodování dovolacího soudu dosud nebyla vyřešena nebo je dovolacím soudem rozhodována rozdílně, anebo má-li být dovolacím soudem vyřešená právní otázka posouzena jinak.

Rozhodovací praxe Nejvyššího soudu je ustálena v závěru, že pro posouzení, zda se na nemovitý majetek vymezený v § 1 odst. 1 zákona o půdě vztahuje působnost tohoto zákona, je zásadně určující, zda tento majetek měl k rozhodnému datu, tj. ke dni 24. 6. 1991 (den účinnosti zákona o půdě) charakter zemědělského majetku, tj. byl-li součástí zemědělského půdního fondu, či patřil-li k původní zemědělské usedlosti, či sloužil-li k zemědělské výrobě (srov. např. usnesení Nejvyššího soudu ze dne 29. 8. 1997, sp. zn. 2 Cdon 1867/96, rozsudek Nejvyššího soudu ze dne 1. 10. 2018, sp. zn. 28 Cdo 5610/2017, či usnesení Nejvyššího soudu ze dne 2. 3. 2020, sp. zn. 28 Cdo 113/2020, a judikaturu v něm uvedenou; tato rozhodnutí, stejně jako dále uváděná rozhodnutí Nejvyššího soudu, jsou dostupná na internetových stránkách www.nsoud.cz).

Takto vymezenou působnost zákona o půdě rozšiřuje pro účely restitučních procesů pravidlo obsažené v § 30 zákona o půdě na majetek, který nespadá do definice uvedené

v ustanovení § 1 odst. 1 zákona o půdě. Postačuje, že v době přechodu na stát byl dotčený majetek používán k účelům zemědělské výroby, případně lesní výroby, či vodního hospodářství (srov. např. rozsudek Nejvyššího soudu ze dne 29. 10. 2009, sp. zn. 28 Cdo 1081/2009, nebo usnesení téhož soudu ze dne 18. 10. 2016, sp. zn. 28 Cdo 3272/2016, ze dne 6. 1. 2016, sp. zn. 28 Cdo 3351/2015, ze dne 1. 12. 2015, sp. zn. 28 Cdo 2438/2015, či ze dne 12. 10. 2020, sp. zn. 28 Cdo 2857/2020). Za zemědělské obhospodařování lze přitom považovat nejen takové hospodaření na pozemcích, které je podnikáním v zemědělství, ale i takové, které uchovává pozemek ve stavu způsobilém k jeho zařazení (resp. udržení) do kategorie zemědělských pozemků (k tomu srov. např. nález Ústavního soudu ze dne 9. 2. 2000, sp. zn. IV. ÚS 302/99, uveřejněný ve Sbírce nálezů a usnesení Ústavního soudu, sv. 17, č. 24, a dostupný, stejně jako dále uváděná rozhodnutí Ústavního soudu, na internetových stránkách nalus.usoud.cz, či usnesení Nejvyššího soudu ze dne 24. 4. 2017, sp. zn. 28 Cdo 5249/2016). Půdou ve smyslu zákona o půdě (s přihlédnutím i k ustanovením zákona č. 334/1992 Sb., o zemědělském půdním fondu) se rozumí zejména orná půda, vinice, chmelnice, zahrady, ovocné sady, pastviny a lesní pozemky; může jít také o půdu, která dočasně není obdělána, ale je nepostradatelná pro provozování zemědělské nebo lesní výroby (např. vodní nádrže a rybníky, potřebné pro zemědělskou výrobu, lesní a polní cesty, průseky v lesích apod.). Budovami a stavbami, patřícími k původní zemědělské usedlosti (jako např. vodárny, betonové hnojiště, silážní žlaby apod.) jsou míněny stavby spojené se zemí pevným základem. Zemědělskou usedlostí je třeba chápat zejména obytnou část zemědělské usedlosti, chlévy a stodoly se stavebním pozemkem (stavebními pozemky) a potom jednotlivé zemědělské pozemky, jež byly spolu s uvedenými stavbami užívány jako společný komplex (srov. stanovisko občanskoprávního kolegia Nejvyššího soudu České republiky ze dne 19. 12. 1995, sp. zn. Cpjn 36/95, publikované pod číslem 16/1996 Sbírky soudních rozhodnutí a stanovisek, či rozsudek Nejvyššího soudu ze dne 6. 6. 2005, sp. zn. 28 Cdo 1095/2005).

Od shora citované judikatury se odvolací soud nikterak neodchýlil, posuzoval-li charakter pozemků ke dni jejich odnětí a opřel-li svůj hodnotící závěr ohledně jejich charakteru o zjištění, že pozemky (parc. XY v k. ú. XY) se nacházely v průmyslovém areálu, sloužily provozu podniku (cihelny), byly s ním prostorově i funkčně spojeny a takto měly být využívány i do budoucna, což mezi účastníky bylo navíc od počátku řízení před soudem prvního stupně nesporné. Vzal-li odvolací soud podle § 120 odst. 3 o. s. ř. ze skutkových tvrzení účastníků za nesporné, že předmětné pozemky již v době přechodu na stát nesloužily zemědělskému hospodaření, na čemž se nic nezměnilo ani později, přičemž relativizaci dříve konzistentních tvrzení vylučujících využití předmětných pozemků jinak než pro provoz cihelny v řízení před odvolacím soudem význam nepřikládal, pak z uvedeného rezultujícímu závěru odvolacího soudu o neaplikovatelnosti zákona o půdě nelze nic vytknout, a to ani z pohledu dostatečnosti a srozumitelnosti jeho odůvodnění.

Usuzuje-li dovolatelka na jiné právní posouzení věci v otázce aplikovatelnosti zákona o půdě na nyní posuzovanou věc v závislosti na charakteru předmětných pozemků ke dni jejich odnětí státem, činí tak na podkladě jiného skutkového stavu, než který měl za prokázaný odvolací soud. Otázka faktického způsobu užívání pozemků jejich tehdejšími vlastníky je věcí skutkového zjištění, nikoliv kvalifikovanou otázkou právní (srov. rozsudek Nejvyššího soudu ze dne 29. 10. 2009, sp. zn. 28 Cdo 1081/2009, usnesení Nejvyššího soudu ze dne 6. 1. 2016, sp. zn. 28 Cdo 3351/2015, usnesení Nejvyššího soudu ze dne 1. 12. 2015, sp. zn. 28 Cdo 2438/2015, či usnesení Nejvyššího soudu ze dne 26. 11. 2013, sp. zn. 28 Cdo 2842/2012), proto snaha dovolatelky o polemiku se skutkovým závěrem soudů nižších stupňů v tom směru, že se měly zabývat eventualitou uchovávání pozemků ve stavu způsobilém k jejich zařazení do kategorie pozemků zemědělských, a navazující argumentace dovolatelky rozhodovací praxí Ústavního soudu a Nejvyššího soudu k otázkám významu alespoň uchovávání pozemků ve stavu způsobilém k jejich zařazení do kategorie pozemků zemědělských způsobilý dovolací důvod dle § 241a odst. 1 o. s. ř. nemohou naplňovat, a tedy ani založit přípustnost dovolání (srov. např. usnesení Nejvyššího soudu ze dne 25. 9. 2013, sp. zn. 29 Cdo 2394/2013, uveřejněné pod číslem 4/2014 Sbírky soudních rozhodnutí a stanovisek); nadto z obsahu spisu neplyne, že by dovolatelka v řízení před soudy nižších stupňů eventualitou udržování pozemků ve stavu způsobilém k jejich (pozdějšímu) zařazení do kategorie pozemků zemědělských konkrétně argumentovala.

Tvrdí-li dovolatelka, že při hodnocení charakteru pozemků měla být zohledněna jiná rozhodnutí, z nichž ve vztahu k týmž pozemkům má plynout aplikovatelnost zákona o půdě (rozsudek Obvodního soudu pro Prahu 10 ze dne 18. 10. 2007, sp. zn. 21 C 59/2001, a rozsudek Městského soudu v Praze ze dne 22. 5. 2008, sp. zn. 22 Co 135/2008, a dále rozhodnutí Magistrátu hlavního města Prahy – pozemkového úřadu ze dne 31. 1. 1994, č. j. PÚ 5630/92), pak ani v tomto ohledu se postup odvolacího soudu nemohl jakkoli zprotivit rozhodovací praxi Nejvyššího soudu, vystavěl-li v nyní posuzované věci závěr o charakteru předmětných pozemků na konstantní argumentaci samotné dovolatelky (a nezpochybňujícím postoji žalované) v tom směru, že pozemky se nacházely v průmyslovém areálu, sloužily provozu podniku a byly funkčně spojeny s podnikem historicky (i v současnosti) v majetku rodiny dovolatelky.

Judikatura Nejvyššího soudu je ustálena v závěru, že soudy, mimo řízení podle části páté (či podle soudního řádu správního), nejsou oprávněny přezkoumávat věcnou správnost pravomocného rozhodnutí správního orgánu, které zkoumají toliko z hlediska, zda jde o správní akt (zda nejde o paakt), zda byl vydán v mezích pravomoci přípustného správního orgánu a zda je pravomocný nebo vykonatelný (k tomu přiměřeně srov. rozsudek Nejvyššího soudu ze dne 17. 12. 1998, sp. zn. 3 Cdon 1091/96, uveřejněný pod č. 11/2000 Sbírky soudních rozhodnutí a stanovisek, či rozsudek Nejvyššího soudu ze dne 7. 9. 2004, sp. zn. 28 Cdo 1686/2004; dále např. i rozsudek Nejvyššího soudu ze dne 26. 11. 1997, sp. zn. 2 Cdon 1393/97, uveřejněný pod č. 9/1999 Sbírky soudních rozhodnutí a stanovisek, jakož i rozsudky Nejvyššího soudu ze dne 30. 11. 2000, sp. zn. 26 Cdo 2716/2000, ze dne 25. 3. 2002, sp. zn. 26 Cdo 2127/2001, ze dne 1. 7. 2004, sp. zn. 26 Cdo 2213/2003, a ze dne 2. 9. 2004, sp. zn. 26 Cdo 1793/2003). Výrazem ustálené rozhodovací praxe Nejvyššího soudu je však také závěr, že pouze kladné rozhodnutí pozemkového úřadu o vlastnictví oprávněné osoby podle § 9 odst. 4 zákona o půdě je rozhodnutím právotvorným (konstitutivním), nikoliv pouze deklaratorním, a že je titulem nabytí vlastnictví (srov. např. usnesení Nejvyššího soudu ze dne 28. 7. 2005, sp. zn. 20 Cdo 2666/2004, hlásící se – co do účinků rozhodnutí pozemkového úřadu – k závěrům, které Nejvyšší soud vyslovil již ve stanovisku občanskoprávního kolegia uveřejněném pod č. 34/1993 Sbírky soudních rozhodnutí a stanovisek; dále např. i rozsudek Nejvyššího soudu ze dne 10. 6. 2004, sp. zn. 22 Cdo 341/2004, nebo rozsudek Nejvyššího soudu ze dne 7. 9. 2004, sp. zn. 28 Cdo 1686/2004, či usnesení Nejvyššího soudu ze dne 14. 12. 2010, sp. zn. 28 Cdo 4503/2010, a ze dne 20. 5. 2014, sp. zn. 28 Cdo 333/2014). Soud je vázán kladným rozhodnutím pozemkového úřadu dle § 9 odst. 4 zákona o půdě potud, že jím bylo rozhodnuto o vlastnictví oprávněné osoby k pozemku a o tom, kdo je povinnou osobou, s tím, že vlastnického práva nabyla osoba oprávněná dnem právní moci rozhodnutí pozemkového úřadu (srov. např. i rozsudek Nejvyššího soudu ze dne 25. 7. 2002, sp. zn. 25 Cdo 2230/2000).

V případě soudního rozhodnutí je toliko jeho výrok způsobilý přivodit účinky, které zákon spojuje s jeho právní mocí a vykonatelností (srov. § 159a odst. 1 o. s. ř.), zatímco prostřednictvím odůvodnění sdělují se skutkové a právní závěry ve výroku vyjádřené (srov. např. usnesení Nejvyššího soudu ze dne 29. 6. 2009, sp. zn. 20 Cdo 2770/2007). Pro soud je závazné posouzení předběžné otázky učiněné v jiném řízení mezi týmiž účastníky, jde-li o otázku řešenou ve výroku rozhodnutí (u zamítavého rozhodnutí je však nutné posoudit výrok rozhodnutí v souvislosti s jeho odůvodněním – viz např. rozsudek Nejvyššího soudu ze dne 27. 10. 1999, sp. zn. 33 Cdo 1074/98, uveřejněné pod č. 69/2000 Sbírky soudních rozhodnutí a stanovisek). Právní vztahy mezi týmiž účastníky, které byly pravomocně vyřešeny soudním rozhodnutím, pak nemůže soud v jiném řízení znovu posuzovat ani jako otázku předběžnou, neboť tomu brání ustanovení § 135 odst. 2 věty druhé o. s. ř. (srov. např. rozsudek Nejvyššího soudu ze dne 13. 6. 2000, sp. zn. 25 Cdo 5/2000, uveřejněný pod č. 48/2001 Sbírky soudních rozhodnutí a stanovisek). Řešení otázky, která nebyla přímo předmětem sporu v jiném řízení a o níž proto jiný soud nerozhodoval ve výroku, nýbrž se s ní (jako s otázkou předběžnou) pro účely svého rozhodnutí vypořádal toliko v odůvodnění svého rozhodnutí, pro soud v jiném řízení závazné není (srov. rozsudek Nejvyššího soudu ze dne 3. 12. 2013, sp. zn. 32 Cdo 4004/2011, či rozsudek Nejvyššího soudu ze dne 24. 5. 2016, sp. zn. 26 Cdo 813/2015 – ústavní stížnost proti němu podanou Ústavní soud odmítl usnesením ze dne 25. 10. 2016, sp. zn. II. ÚS 2807/16, jako zjevně bezdůvodnou). Uvedené závěry lze vztáhnout i na účinky správních rozhodnutí (srov. usnesení Nejvyššího soudu ze dne 14. 2. 2018, sp. zn. 28 Cdo 2921/2016).

Odvolací soud tudíž v nyní posuzované věci neporušil zásadu presumpce správnosti rozhodnutí správního orgánu či vázanosti jeho rozhodnutím, jde-li o rozhodnutí pozemkového úřadu, jejichž výrokem nebylo konstituováno vlastnické právo oprávněné osoby k nárokovanému nemovitému majetku, ovšem ani právo na jiné náhradní plnění. Vycházeje ze skutkových zjištění učiněných v nyní posuzované věci pak nemohl odvolací soud jakkoli zohledňovat jiná rozhodnutí soudní.

Vznáší-li dovolatelka rovněž námitku proti postupu soudů nižších stupňů v rámci poučovací povinnosti podle § 118a o. s. ř., pak jí míří k tzv. jiným vadám řízení, k nimž Nejvyšší soud v dovolacím řízení přihlíží (jen) tehdy, je-li dovolání přípustné (srov. § 242 odst. 3 věty druhé o. s. ř.).

Z výše uvedeného je tedy zřejmé, že předpoklady přípustnosti dovolání ve smyslu § 237 o. s. ř. v posuzovaném případě naplněny nejsou.

O náhradě nákladů dovolacího řízení bylo rozhodnuto podle § 243c odst. 3, § 224 odst. 1 a § 146 odst. 3 o. s. ř. Dovolatelka ve věci úspěšná nebyla, právo na náhradu nákladů řízení tudíž nemá, a žalované žádné náklady dovolacího řízení podle obsahu spisu nevznikly.

Poučení: Proti tomuto rozsudku není opravný prostředek přípustný.

V Brně dne 2. 2. 2021

JUDr. Michael Pažitný, Ph.D.

předseda senátu

Zdroj dat je volně dostupný na http://www.nsoud.cz
Přesunout nahoru