Objednat předplatné Zákony pro lidi PLUS
Přidej k oblíbeným

28 Cdo 3924/2017Usnesení NS ze dne 29.11.2017

HeslaZmírnění křivd (restituce)
Přípustnost dovolání
KategorieE
EcliECLI:CZ:NS:2017:28.CDO.3924.2017.1
Dotčené předpisy

§ 243c odst. 1 o. s. ř.

Podána ústavní stížnost

IV. ÚS 639/18 ze dne 20.03.2018 (odmítnuto)
soudce zpravodaj JUDr. Jaromír Jirsa


přidejte vlastní popisek

28 Cdo 3924/2017-510

USNESENÍ

Nejvyšší soud rozhodl v senátě složeném z předsedy Mgr. Petra Krause a soudců JUDr. Jana Eliáše, Ph.D., a Mgr. Zdeňka Sajdla ve věci žalobců a) V. N., b) P. V., zastoupených Mgr. Hanou Sklenářovou, advokátkou se sídlem ve Velkém Meziříčí, Malá Stránka 318/1, za účasti: 1) Povodí Moravy, s. p., IČO 70890013, se sídlem v Brně, Dřevařská 932/11, 2) Česká republika – Státní pozemkový úřad, IČO 01312774, se sídlem v Praze 3, Husinecká 1024/11a, o určení vlastnictví oprávněné osoby, vedené u Okresního soudu ve Žďáru nad Sázavou pod sp. zn. 7 C 43/2003, o dovolání žalobců proti rozsudku Krajského soudu v Brně ze dne 23. března 2017, č. j. 18 Co 20/2016-482, takto:

I. Dovolání se odmítá.

II. Žádný z účastníků nemá právo na náhradu nákladů dovolacího řízení.

Odůvodnění (§ 243f odst. 3 o. s. ř.) :

Shora označeným rozsudkem odvolací soud (za užití formulace, že se rozsudek soudu prvního stupně mění „jen tak, že …“) rozsudek Okresního soudu ve Žďáru nad Sázavou ze dne 30. 6. 2015, č. j. 7 C 43/2003-424, ve výroku I. o věci samé potvrdil v tom znění, že se zamítá žaloba o znovuprojednání věci rozhodnuté Okresním pozemkovým úřadem ve Žďáru nad Sázavou dne 26. 9. 2000 pod č. j. PÚ 3569/92-10; současně jej ve výroku II. změnil tak, že se účastníkovi ad 1) vůči žalobcům nepřiznává právo na náhradu nákladů řízení, potvrdil ve výroku III., kterým bylo stanoveno, že ve vztahu mezi žalobci a účastníkem ad 2) nemá žádný z účastníků právo na náhradu nákladů řízení, změnil ve výroku IV. tak, že se České republice – Okresnímu soudu ve Žďáru nad Sázavou vůči účastníkům řízení právo na náhradu nákladů řízení nepřiznává a zrušil ve výroku V., kterým bylo žalobcům uloženo zaplatit soudní poplatek 1.000,- Kč (výrok I. rozsudku okresního soudu). Odvolací soud žádnému z účastníků nepřiznal právo na náhradu nákladů odvolacího řízení (výrok II. rozsudku odvolacího soudu).

Proti rozsudku odvolacího soudu podali žalobci dovolání, ve kterém žel neuvedli, v čem spatřují splnění předpokladů jeho přípustnosti. Nevymezili přitom ani žádnou konkrétní otázku procesního nebo hmotného práva, ohledně které by ohlašovali, že na jejím posouzení rozsudek odvolacího soudu závisí, a jejíhož vyřešení by se prostřednictvím podaného dovolání domáhali.

Účastník ad 1) navrhl, aby dovolací soud dovolání odmítl.

Nejvyšší soud jako soud dovolací (§ 10a občanského soudního řádu, dále i jen „o. s. ř.“) dovolání projednal podle zákona č. 99/1963 Sb., občanského soudního řádu, ve znění účinném do 31. 12. 2013 (srov. čl. II bod 2 zákona č. 293/2013 Sb., kterým se mění zákon č. 99/1963 Sb., občanský soudní řád, ve znění pozdějších předpisů, a některé další zákony, a dále část první, čl. II bod 2 zákona č. 296/2017 Sb., kterým se mění zákon č. 99/1963 Sb., občanský soudní řád, ve znění pozdějších předpisů, zákon č. 292/2013 Sb., o zvláštních řízeních soudních, ve znění pozdějších předpisů, a některé další zákony).

Podané dovolání, aniž nařizoval jednání (243a odst. 1 věta první o. s. ř.), odmítl podle ustanovení § 243c odst. 1 o. s. ř., neboť dovolání neobsahuje vymezení toho, v čem dovolatelé spatřují splnění předpokladů přípustnosti dovolání (srov. § 241a odst. 2 o. s. ř.), a v dovolacím řízení nelze pro tento nedostatek pokračovat.

Podle ustanovení § 241a odst. 2 o. s. ř. v dovolání musí být vedle obecných náležitostí (§ 42 odst. 4) uvedeno, proti kterému rozhodnutí směřuje, v jakém rozsahu se rozhodnutí napadá, vymezení důvodu dovolání, v čem dovolatel spatřuje splnění předpokladů přípustnosti dovolání (§ 237 až 238a) a čeho se dovolatel domáhá (dovolací návrh).

Podle ustanovení § 237 o. s. ř. pak platí, že není-li stanoveno jinak, je dovolání přípustné proti každému rozhodnutí odvolacího soudu, kterým se odvolací řízení končí, jestliže napadené rozhodnutí závisí na vyřešení otázky hmotného nebo procesního práva, při jejímž řešení se odvolací soud odchýlil od ustálené rozhodovací praxe dovolacího soudu nebo která v rozhodování dovolacího soudu dosud nebyla vyřešena nebo je dovolacím soudem rozhodována rozdílně, anebo má-li být dovolacím soudem vyřešená právní otázka posouzena jinak.

Požadavek, aby dovolatel v dovolání uvedl, v čem spatřuje splnění předpokladů přípustnosti dovolání, je podle § 241a odst. 2 o. s. ř. obligatorní náležitostí dovolání. Může-li být dovolání přípustné jen podle § 237 o. s. ř. (jak je tomu i v posuzované věci – viz § 238a o. s. ř.), je dovolatel povinen v dovolání vymezit, které z tam uvedených hledisek považuje za splněné, přičemž k projednání dovolání nepostačuje pouhá citace textu ustanovení § 237 o. s. ř. (či jeho části).

K vymezení přípustnosti dovolání srov. především usnesení Nejvyššího soudu ze dne 25. 9. 2013, sp. zn. 29 Cdo 2394/2013, uveřejněné pod číslem 4/2014 Sbírky soudních rozhodnutí a stanovisek, dále např. usnesení Nejvyššího soudu ze dne 11. 7. 2013, sp. zn. 29 NSČR 51/2013, nebo usnesení Nejvyššího soudu ze dne 29. 8. 2013, sp. zn. 29 Cdo 2488/2013; k tomu srov. též usnesení Ústavního soudu ze dne 21. 1. 2014, sp. zn. I. ÚS 3524/13 (jímž Ústavní soud odmítl ústavní stížnost proti usnesení Nejvyššího soudu sp. zn. 29 Cdo 2488/2013), usnesení Ústavního soudu ze dne 12. 2. 2014, sp. zn. IV. ÚS 3982/13, usnesení Ústavního soudu ze dne 17. 4. 2014, sp. zn. III. ÚS 695/14, usnesení Ústavního soudu ze dne 24. 6. 2014, sp. zn. IV. ÚS 1407/14, usnesení Ústavního soudu ze dne 16. 12. 2014, sp. zn. IV. ÚS 266/14, usnesení Ústavního soudu ze dne 30. 6. 2015, sp. zn. I. ÚS 2967/14, usnesení ze dne 8. 3. 2016, sp. zn. III. ÚS 200/16, či důvody vyjádřené v nálezu Ústavního soudu ze dne 26. 9. 2017, sp. zn. III. ÚS 3717/16.

Uvedeným požadavkům na vymezení předpokladů přípustnosti dovolání dovolatelé v posuzovaném případě zjevně nedostáli, jestliže v dovolání výslovně neoznačili žádnou konkrétní otázku hmotného nebo procesního práva, ohledně níž by oznamovali, že se při jejím řešení odvolací soud odchýlil od specifikované ustálené rozhodovací praxe dovolacího soudu, nebo která dle jejich mínění v rozhodování dovolacího soudu dosud nebyla vyřešena nebo je dovolacím soudem rozhodována rozdílně, anebo má být dovolacím soudem oproti jeho stávající rozhodovací praxi posouzena jinak. Vznesení uvedených otázek přitom nelze dovodit ani z obsahu dovolání.

Chybějící údaj o tom, v čem dovolatelé spatřují splnění předpokladů přípustnosti dovolání, je vadou dovolání, pro kterou nelze v dovolacím řízení pokračovat. O uvedenou náležitost přitom dovolatelé dovolání v zákonné lhůtě nedoplnili (k doplnění dovolání srov. § 241b odst. 3 věta první o. s. ř.).

Zcela nad rámec výše uvedeného lze dodat, že polemika dovolatelů se závěrem odvolacího soudu o tom, že vzhledem k individuálním skutkovým okolnostem případu ceny, za něž byly dovolateli nárokované pozemky na základě kupních smluv uzavřených ve dnech 27. 12. 1966 a 3. 6. 1970 převedeny na stát, odpovídaly tehdy platným cenovým předpisům (vyhl. č. 43/1969 Sb., vyhl. č. 73/1964 Sb.), se nese výlučně v rovině kritiky skutkových závěrů odvolacího soudu. Dovolatelé tím neuplatňují ani (jediný) zákonný dovolací důvod, jímž je toliko nesprávné právní posouzení věci (§ 241a odst. 1 o. s. ř.). Uplatněním způsobilého dovolacího důvodu ve smyslu § 241a odst. 1 o. s. ř. přitom není ani zpochybnění právního posouzení věci, vychází-li z jiného skutkového stavu, než z jakého vyšel při posouzení věci odvolací soud; samotné hodnocení důkazů odvolacím soudem (opírající se o zásadu volného hodnocení důkazů zakotvenou v ustanovení § 132 o. s. ř.) totiž nelze v režimu dovolacího řízení podle občanského soudního řádu ve znění účinném od 1. 1. 2013 úspěšně napadnout žádným dovolacím důvodem (srov. např. usnesení Nejvyššího soudu ze dne 25. 9. 2013, sp. zn. 29 Cdo 2394/2013, uveřejněné pod č. 4/2014 Sbírky soudních rozhodnutí a stanovisek, nebo již citované odůvodnění nálezu Ústavního soudu ze dne 26. 9. 2017, sp. zn. III. ÚS 3717/16). Právní závěry odvolacího soudu pak korespondují judikatuře Nejvyššího i Ústavního soudu, dle níž na nápadně nevýhodné podmínky uzavřených kupních smluv bylo by lze usuzovat toliko v případě podstatného rozporu s tehdejšími cenovými předpisy (srov. např. stanovisko Nejvyššího soudu sp. zn. Cpjn 50/93, publikované ve Sbírce soudních rozhodnutí a stanovisek pod R 34/93; obdobně též nález Ústavního soudu ze dne 17. 9. 1996, sp. zn. I. ÚS 168/95, uveřejněný ve Sbírce nálezů a usnesení Ústavního soudu, svazek 6, č. 79; popřípadě rozsudek Nejvyššího soudu ze dne 27. 2. 2002, sp. zn. 22 Cdo 1268/2000, publikovaný v Souboru rozhodnutí Nejvyššího soudu pod C 1066, sv. 15), vždy za pečlivého zhodnocení, zda šlo o nevýhodnost takové intenzity, že ji lze kvalifikovat jako nápadnou (shodně např. nález Ústavního soudu ze dne 27. 9. 1995, sp. zn. II. ÚS 53/95, uveřejněný ve Sbírce nálezů a usnesení Ústavního soudu, svazek 4, č. 53). To vše při vědomí, že „nevýhodné podmínky“ ve srovnání se současností byly obecným produktem tehdejší doby a postihovaly každého, kdo tehdy nemovitosti prodával (srov. nálezy Ústavního soudu ze dne 16. 11. 1994, sp. zn. I. ÚS 139/93, a ze dne 27. 6. 1996, sp. zn. I. ÚS 65/96, uveřejněné ve Sbírce nálezů a usnesení Ústavního soudu, sv. 2, č. 55, a sv. 5. č. 56, nebo rozsudek Nejvyššího soudu ze dne 22. 8. 2007, sp. zn. 28 Cdo 997/2006). K výtkám dovolatelů, že v posuzovaném případě, kdy se stát ujal držby předmětných pozemků již před uzavřením příslušných kupních smluv, došlo k převzetí nemovitostí státem bez právního důvodu (restituční důvod dle § 6 odst. 1 písm. p/ zákona č. 229/1991 Sb., o úpravě vlastnických vztahů k půdě a jinému zemědělskému majetku) konečně nezbývá než poukázat na judikaturní závěry dovolacího soudu, dle nichž o převzetí věci státem bez právního důvodu jde jen tehdy, jestliže stát převzal věc, aniž k tomu existoval právní důvod, přičemž uvedený restituční důvod nedopadá na případy, kdy stát převzal věc na základě existujícího právního úkonu (kupní smlouvy); srov. např. rozsudek Nejvyššího soudu ze dne 28. 1. 1997, sp. zn. 3 Cdon 503/96, uveřejněný pod č. 9/1998 Sbírky soudních rozhodnutí a stanovisek.

Napadají-li pak dovolatelé rozhodnutí odvolacího soudu i v nákladových výrocích, neuplatňují ve vztahu k těmto akcesorickým výrokům v rozporu s ustanovením § 241a odst. 2 o. s. ř. žádnou samostatnou argumentaci (ačkoliv rozsudek odvolacího soudu lze přezkoumat právě jen z důvodů vymezených v dovolání - § 242 odst. 3 o. s. ř.).

Výrok o náhradě nákladů dovolacího řízení se opírá o ustanovení § 243b odst. 5, věty první, § 224 odst. 1, § 151 odst. 1 a § 146 odst. 3 o. s. ř. v situaci, kdy dovolání žalobců bylo odmítnuto, účastníkovi ad 2), jenž se k dovolání nevyjádřil, za dovolacího řízení náklady nevznikly, a účastník ad 1), který podal písemné vyjádření, jsa právně nezastoupen, právo na náhradu hotových výdajů v paušální sazbě ani v prokázané výši neuplatnil.

Shora citovaná rozhodnutí Nejvyššího soudu – vydaná po 1. lednu 2001 – jsou dostupná na webových stránkách Nejvyššího soudu www.nsoud.cz, rozhodnutí Ústavního soudu na internetových stránkách nalus.usoud.cz.

Proti tomuto usnesení není opravný prostředek přípustný.

V Brně dne 29. 11. 2017

Mgr. Petr Kraus

předseda senátu

Zdroj dat je volně dostupný na http://www.nsoud.cz
Přesunout nahoru