Objednat předplatné Zákony pro lidi PLUS
Přidej k oblíbeným

28 Cdo 3923/2019Usnesení NS ze dne 19.02.2020

HeslaZmírnění křivd (restituce)
KategorieE
EcliECLI:CZ:NS:2020:28.CDO.3923.2019.1
Dotčené předpisy

§ 18 odst. 1 předpisu č. 428/2012 Sb.

předpisu č. 128/1946 Sb.

Podána ústavní stížnost

I. ÚS 1269/20


přidejte vlastní popisek

28 Cdo 3923/2019-710

USNESENÍ

Nejvyšší soud České republiky rozhodl v senátě složeném z předsedy Mgr. Zdeňka Sajdla a soudců Mgr. Petra Krause a JUDr. Michaela Pažitného, Ph.D., ve věci žalobkyně: Česká provincie Řádu bratří domu Panny Marie v Jeruzalémě, IČO 44941439, se sídlem v Opavě, Rybí trh 185/16, zastoupená Mgr. Markem Svojanovským, advokátem se sídlem v Laškově, Dvorek 16, proti žalovaným: 1) Česká republika – Státní pozemkový úřad, IČO 01312774, se sídlem v Praze 3, Husinecká 1024/11a (adresa pro doručování: Územní pracoviště Ostrava, Lihovarská 1335/9), jednající Úřadem pro zastupování státu ve věcech majetkových, IČO 69797111, se sídlem v Praze 2, Rašínovo nábřeží 390/42, 2) J. H., nar. XY, bytem v XY, a 3) A. B., nar. XY, bytem v XY, zastoupený Mgr. Žanetou Vítů, advokátkou se sídlem v Břeclavi, náměstí T. G. Masaryka 46/1, o určení vlastnického práva k nemovitostem, vedené u Okresního soudu v Bruntále pod sp. zn. 12 C 195/2015, o dovolání žalobkyně proti rozsudku Krajského soudu v Ostravě ze dne 11. července 2019, č. j. 71 Co 173/2019-674, takto:

I. Dovolání se odmítá.

II. Žalobkyně je povinna zaplatit žalované ad) 1 na náhradě nákladů dovolacího řízení částku 300 Kč do tří dnů od právní moci tohoto usnesení.

III. Žalobkyně je povinna zaplatit žalovanému ad) 3 na náhradě nákladů dovolacího řízení částku 4 114 Kč do tří dnů od právní moci tohoto usnesení k rukám advokátky Mgr. Žanety Vítů.

IV. Ve vztahu mezi žalobkyní a žalovanou ad) 2 nemá žádný z účastníků právo na náhradu nákladů dovolacího řízení.

Odůvodnění (§ 243f odst. 3 o. s. ř.) :

Shora označeným rozsudkem odvolací soud potvrdil rozsudek Okresního soudu v Bruntále ze dne 15. 1. 2019, č. j. 12 C 195/2015-632, jímž byla zamítnuta žaloba o určení, že žalovaný ad 1) je vlastníkem pozemků parc. č. XY a parc. č. XY v k. ú. XY,

a parc. č. XY a parc. č. XY, vše v k. ú. XY, a bylo rozhodnuto o náhradě nákladů prvostupňového řízení (výrok I. rozsudku odvolacího soudu); současně bylo rozhodnuto o nákladech odvolacího řízení (výroky II., III. a IV. rozsudku odvolacího soudu).

Proti výroku I. rozsudku odvolacího soudu podala dovolání žalobkyně. Předpoklady přípustnosti svého dovolání spatřovala v tom, že rozhodnutí odvolacího soudu závisí na vyřešení otázek hmotného a procesního práva, při jejichž řešení se odvolací soud odchýlil od judikatury Nejvyššího soudu a Ústavního soudu. Konkrétně kladla otázku, zda se v řízení o žalobě podle § 18 odst. 1 zákona č. 428/2012 Sb., o majetkovém vyrovnání s církvemi a náboženskými společnostmi a o změně některých zákonů, ve znění nálezu Ústavního soudu ze dne 29. 5. 2013, sp. zn. Pl. ÚS 10/13, publikovaného pod č. 177/2013 Sb. (dále jen „zákon č. 428/2012 Sb.“), lze zabývat samotnou existencí restitučního nároku. Odkázala přitom na nález Ústavního soudu ze dne 1. 7. 2010, sp. zn. Pl. ÚS 9/07, nález Ústavního soudu ze dne 3. 6. 2013, sp. zn. Pl. ÚS 10/13, nález Ústavního soudu ze dne 22. 6. 2017, sp. zn. I. ÚS 349/17, a usnesení Ústavního soudu ze dne 22. 3. 2007, sp. zn. III. ÚS 630/06. Ohlašovala rovněž, že se odvolací soud odchýlil od rozhodovací praxe Nejvyššího soudu při řešení otázky prokazování skutečností, jež nastaly v době dávno minulé (kupř. prokázání existence již nedochovaných listin). V této souvislosti odkázala na rozsudky Nejvyššího soudu

ze dne 6. 2. 2003, sp. zn. 22 Cdo 1176/2001, ze dne 10. 2. 2004, sp. zn. 22 Cdo 2475/2003, ze dne 19. 7. 2005, sp. zn. 22 Cdo 2174/2004, ze dne 11. 11. 2014, sp. zn. 28 Cdo 2514/2014, a ze dne 25. 4. 2017, sp. zn. 28 Cdo 5727/2016. Namítala dále, že bylo porušeno její ústavně zaručené právo vlastnit majetek a právo na spravedlivý proces (viz zejm. čl. 11 a čl. 36 odst. 1 Listiny základních práv a svobod). Poukazovala rovněž na okolnost, že v judikatuře Ústavního soudu je (na rozdíl od závěrů odvolacího soudu) lhůta k uplatnění restitučního nároku dle zákona č. 128/1946 Sb. a dekretu č. 5/1945 Sb. charakterizována jako procesní, a nikoliv promlčecí.

Žalovaná ad 1) a žalovaný ad 3) navrhli, aby Nejvyšší soud dovolání odmítl. Žalovaná ad) 2 se k dovolání nevyjádřila.

Nejvyšší soud jako soud dovolací (§ 10a občanského soudního řádu) dovolání projednal podle zákona č. 99/1963 Sb., občanského soudního řádu, ve znění účinném

od 30. 9. 2017 (v textu i jen „o. s. ř.“); srov. čl. II bod 2 zákona č. 296/2017 Sb., kterým se mění zákon č. 99/1963 Sb., občanský soudní řád, ve znění pozdějších předpisů, zákon č. 292/2013 Sb., o zvláštních řízeních soudních, ve znění pozdějších předpisů, a některé další zákony.

Dovolání přitom, aniž nařizoval jednání (§ 243a odst. 1, věta první, o. s. ř.), odmítl (§ 243c odst. 1 o. s. ř.), neboť je neshledal přípustným (§ 237 o. s. ř.).

Přípustnost dovolání proti napadenému rozhodnutí odvolacího soudu (jež nepatří do okruhu rozhodnutí /usnesení/ vyjmenovaných v § 238a o. s. ř.) je třeba poměřovat hledisky uvedenými v § 237 o. s. ř.

Podle § 237 o. s. ř. není-li stanoveno jinak, je dovolání přípustné proti každému rozhodnutí odvolacího soudu, kterým se odvolací řízení končí, jestliže napadené rozhodnutí závisí na vyřešení otázky hmotného nebo procesního práva, při jejímž řešení se odvolací soud odchýlil od ustálené rozhodovací praxe dovolacího soudu nebo která v rozhodování dovolacího soudu dosud nebyla vyřešena nebo je dovolacím soudem rozhodována rozdílně, anebo má-li být dovolacím soudem vyřešená právní otázka posouzena jinak.

Z judikatury Nejvyššího soudu jednoznačně vyplývá, že ustanovení

§ 18 odst. 1 zákona č. 428/2012 Sb. svěřuje aktivní věcnou legitimaci k vedení sporu o určení vlastnického práva státu oprávněné osobě, kterou je právnická osoba naplňující definiční znaky dle § 3 zákona č. 428/2012 Sb., a to za předpokladu, že věc, ohledně níž je vlastnické právo státu určováno, byla součástí původního majetku registrovaných církví a náboženských společností. Původním majetkem se pak dle ustanovení § 2 písm. a) zákona č. 428/2012 Sb. rozumí takový majetek, který byl alespoň po část rozhodného období (od 25. 2. 1948 do 1. 1. 1990; § 1 zákona č. 428/2012 Sb.) ve vlastnictví registrovaných církví a náboženských společností, právnických osob zřízených nebo založených jako součásti registrovaných církví a náboženských společností, Náboženské matice nebo dalších právnických osob zřízených nebo založených za účelem podpory činnosti registrovaných církví a náboženských společností k duchovním, pastoračním, charitativním, zdravotnickým, vzdělávacím nebo administrativním účelům, nebo jejich právních předchůdců. Uvedené ustanovení je přitom třeba vykládat tak, že i právní předchůdci zde definovaných právnických osob museli naplňovat znaky některé z uvedených kategorií právnických osob, tedy že aktivně věcně legitimována ve sporu o určení vlastnického práva státu (§ 18 odst. 1 zákona č. 428/2012 Sb.) je oprávněná osoba dle ustanovení § 3 zákona č. 428/2012 Sb. za předpokladu, že majetek, ohledně něhož se domáhá určení vlastnického práva České republiky, byl alespoň po část rozhodného období v jejím vlastnictví, nebo ve vlastnictví jejího právního předchůdce, taktéž naplňujícího definiční znaky oprávněné osoby (srov. rozsudek Nejvyššího soudu ze dne 28. 11. 2017, sp. zn. 28 Cdo 4748/2016, či rozsudek Nejvyššího sodu ze dne 16. 1. 2018, sp. zn. 28 Cdo 3376/2017).

Byť pak Nejvyšší soud za konkrétních okolností přiznává restituční nárok rovněž osobám, jimž náležel nárok podle dekretu č. 5/1945 Sb., resp. zákona č. 128/1946 Sb., jakožto subjektům, jejichž majetek byl dotčen převody (přechody) v období německé okupace, přičemž se ne vždy vyžaduje formálně korektní (sledující postupy předvídané poválečnými restitučními předpisy) uplatnění takového nároku (srov. zejména rozsudek Nejvyššího soudu ze dne 20. 2. 2001, sp. zn. 28 Cdo 1746/99, či usnesení Ústavního soudu ze dne 19. 4. 2000, sp. zn. II. ÚS 3/2000), nelze přehlížet, že se uvedené závěry váží výlučně k aplikaci zákona č. 87/1991 Sb., o mimosoudních rehabilitacích (dále jen „zákon č. 87/1991 Sb.“). Ten totiž na rozdíl od jiných restitučních předpisů, včetně zákona č. 428/2012 Sb.,

v § 3 odst. 2 za oprávněné osoby výslovně označoval subjekty, jimž svědčil nárok podle zmiňovaných poválečných restitučních norem. Prostý přenos závěrů judikatury do kauz řešených v režimu jiné restituční normy, v níž není obdobné pravidlo obsaženo, se přitom jeví nepřijatelným, poněvadž by tím mohlo být mimo meze konkrétního restitučního předpisu rozšiřováno období, v němž nastalé křivdy se zákonodárce skrze restituční normu jal zmírnit (k tomu srov. zejména usnesení Ústavního soudu ze dne 29. 9. 1999, sp. zn. II. ÚS 18/97). Ústavní soud v souvislosti s nárokem uplatňovaným podle zákona č. 229/1991 Sb., o úpravě vlastnických vztahů k půdě a jinému zemědělskému majetku, ve znění pozdějších předpisů, jenž stejně jako zákon č. 428/2012 Sb. osoby disponující uvedeným nárokem za oprávněné nepovolává, ostatně již několikrát zopakoval, že z poválečných restitučních předpisů vyplývalo, že osoby soukromého práva nenabyly automaticky zpět své vlastnické právo ex lege, nýbrž bylo zapotřebí postupovat cestou zákona č. 128/1946 Sb., jenž prováděl dekret č. 5/1945 Sb., přičemž nepostačila pouhá žádost o obnovení knihovního stavu. Náprava poměrů nastalých za doby nesvobody byla totiž spjata i s opatřeními proti těm, kteří stát v době jeho ohrožení zradili, kolaborovali s okupanty a podobně (srov. zejména usnesení Ústavního soudu sp. zn. II. ÚS 18/97, či jeho usnesení ze dne 19. 12. 2000,

sp. zn. I. ÚS 285/2000, ze dne 31. 1. 2007, sp. zn. III. ÚS 318/06, a ze dne 31. 8. 2006,

sp. zn. III. ÚS 88/06). Obdobné závěry jest přijmout i v režimu zákona č. 428/2012 Sb. Na majetkovou křivdu ve smyslu zákona č. 428/2012 Sb. tudíž nelze usuzovat z pasivity státu, nebylo-li zahájeno správní, respektive soudní, řízení ve smyslu tehdejších restitučních předpisů (dekretu č. 5/1945 Sb. a zákona č. 128/1946 Sb.); srov. rozsudek Nejvyššího soudu ze dne 1. 10. 2018, sp. zn. 28 Cdo 133/2018.

Uzavřel-li tedy odvolací soud, že v situaci, kdy dovolatelce bylo vlastnické právo k předmětným nemovitostem odňato Velkoněmeckou říší k 22. 10. 1938 a následně nebylo zahájeno správní, respektive soudní, řízení ve smyslu poválečných restitučních předpisů (dekretu č. 5/1945 Sb. nebo zákona č. 128/1946 Sb.), nedošlo již k obnově jejího vlastnictví, a ta tudíž nemovitosti, ohledně kterých je vedeno řízení o určení vlastnického práva státu, zjevně nevlastnila alespoň po část rozhodného období (od 25. 2. 1948 do 1. 1. 1990;

§ 1 a § 2 písm. a/ zákona č. 428/2012 Sb.), a proto nemůže dovolatelce svědčit ani aktivní věcná legitimace k vedení sporu dle § 18 odst. 1 zákona č. 428/2012 Sb., nikterak se tím od výše citované rozhodovací praxe dovolacího soudu ani Ústavního soudu, na níž není důvodu čehokoliv měnit, neodchýlil.

Judikatura označená dovolatelkou v souvislosti s otázkou prokazování skutečností, jež nastaly v době dávno minulé, pak na posuzovaný případ očividně nedopadá, jestliže dovolatelka za řízení před soudy nižšího stupně netvrdila, že by uplatnila nárok podle zákona č. 128/1946 Sb. či dekretu č. 5/1945 Sb., případně ani nevysvětlila z jakého právního důvodu (titulu) na ni měl před či v rozhodném období přejít předmětný majetek odňatý za okupace.

Existenci vlastnického práva církevní právnické osoby k předmětné nemovité věci v rozhodném období pak ani dle ustálené judikatury dovolacího soudu nedokládá pozdější mylný náhled státních orgánů na vlastnický režim tohoto majetku (srov. např. usnesení Nejvyššího soudu ze dne 16. 7. 2019, sp. zn. 28 Cdo 1754/2019).

Kritika závěrů odvolacího soudu o tom, že žalobkyně nebyla ani po část rozhodného období vlastnicí předmětného majetku, nese se ostatně v rovině skutkové. Platí přitom, že skutkovým zjištěním soudů nižšího stupně je dovolací soud dle účinné procesní úpravy vázán (srovnej kupř. usnesení Nejvyššího soudu ze dne 25. 5. 2016,

sp. zn. 25 Cdo 3420/2015, a ze dne 15. 6. 2016, sp. zn. 22 Cdo 2515/2016, nebo rozsudek Nejvyššího soudu ze dne 7. 12. 2016, sp. zn. 30 Cdo 998/2016, dále viz též usnesení Ústavního soudu ze dne 9. 8. 2016, sp. zn. II. ÚS 538/16, bod 10, ze dne 14. 2. 2017,

sp. zn. I. ÚS 1766/16, bod 6, a ze dne 8. 8. 2017, sp. zn. II. ÚS 2050/17, bod 17), přičemž k výtkám vůči hodnocení provedených důkazů s účinností od 1. 1. 2013 není k dispozici žádný způsobilý dovolací důvod (srov. § 241a odst. 1 o. s. ř. a dále v poměrech

do 31. 12. 2012 například důvody usnesení Nejvyššího soudu ze dne 17. 2. 2011,

sen. zn. 29 NSČR 29/2009, uveřejněného pod číslem 108/2011 Sbírky soudních rozhodnutí a stanovisek, včetně tam zmíněného odkazu na nález Ústavního soudu ze dne 6. 1. 1997, sp. zn. IV. ÚS 191/96, uveřejněný pod číslem 1/1997 Sbírky nálezů a usnesení Ústavního soudu), když uplatněním způsobilého dovolacího důvodu není ani zpochybnění právního posouzení věci, vychází-li z jiného skutkového stavu, než z jakého vyšel při posouzení věci odvolací soud (srov. např. usnesení Nejvyššího soudu ze dne 25. 9. 2013,

sp. zn. 29 Cdo 2394/2013, uveřejněné pod č. 4/2014 Sbírky soudních rozhodnutí a stanovisek). Prostřednictvím uvedené polemiky tudíž na přípustnost dovolání usuzovat nelze.

Kritizuje-li dovolatelka dále, že odvolací soud porušil její právo vlastnit majetek či právo na spravedlivý proces (zejména dle čl. 11 a čl. 36 odst. 1 Listiny základních práv a svobod), dlužno předně uvést, že přitom nijak nespecifikuje, jakým konkrétním způsobem se vytýkaná pochybení měla projevit na nesprávnosti právních závěrů formulovaných odvolacím soudem. Závěry odvolacího soudu pak za odporující výše uvedeným zásadám a ústavně zaručeným právům nepochybně nelze označit jen z toho důvodu, že při respektování zákonné úpravy a výše citované ustálené judikatury dovolacího soudu nebylo restitučním nárokům dovolatele vyhověno. Ve světle judikatury Nejvyššího i Ústavního soudu je ostatně ústavní ochrana ve smyslu čl. 11 odst. 1 Listiny základních práv a svobod přiznávána pouze již konstituovanému vlastnickému právu, a nikoliv „toliko“ uplatněnému restitučnímu nároku (srov. např. nálezy Ústavního soudu ze dne 25. 4. 1995, sp. zn. I. ÚS 3/94, a ze dne 3. 5. 2001, sp. zn. II. ÚS 719/2000, či jeho usnesení ze dne 11. 12. 2008, sp. zn. I. ÚS 1430/08,

a ze dne 19. 1. 2016, sp. zn. I. ÚS 2655/15, nebo rozsudky Nejvyššího soudu

ze dne 21. 6. 2016, sp. zn. 28 Cdo 1246/2016, a ze dne 29. 8. 2017,

sp. zn. 28 Cdo 1590/2017).

Namítá-li konečně dovolatelka, že lhůta k uplatnění restitučního nároku ve smyslu zákona č. 128/1946 Sb. a dekretu č. 5/1945 Sb. má procesní, a nikoliv promlčecí charakter, dlužno uvést, že rozhodnutí odvolacího soudu na vyřešení takto předestírané otázky, zjevně nezávisí. Odvolací soud totiž vzal za prokázané, že právní předchůdce dovolatelky podle zákona č. 128/1946 Sb. a dekretu č. 5/1945 Sb. o navrácení vlastnictví odejmutého Velkoněmeckou říší k 22. 10. 1938 nepožádal vůbec, a nikoliv, že by tak snad učinil po uplynutí zákonné lhůty.

Z výše uvedeného je tedy zřejmé, že dovolatelkou předestírané předpoklady přípustnosti podaného dovolání očividně naplněny nebyly (§ 237 o. s. ř.).

Výrok o náhradě nákladů dovolacího řízení se opírá o ustanovení § 243c odst. 3, věty první, § 224 odst. 1, § 151 odst. 1 a § 146 odst. 3 o. s. ř. v situaci, kdy dovolání žalobkyně bylo odmítnuto, náklady žalované ad 1) představuje paušální náhrada (za podání vyjádření k dovolání) ve výši 300 Kč (§ 2 odst. 3 vyhlášky č. 254/2015 Sb., o stanovení výše paušální náhrady pro účely rozhodování o náhradě nákladů řízení v případech podle § 151 odst. 3 občanského soudního řádu a podle § 89a exekučního řádu), k nákladům žalovaného ad 3), jenž se prostřednictvím právního zástupce vyjádřil k dovolání, patří odměna advokáta za zastupování ve výši 3 100 Kč [§ 6 odst. 1, 7 bod 5, § 9 odst. 4 písm. b) a § 11 odst. 1 písm. k/ vyhlášky č. 177/1996 Sb., o odměnách advokátů a náhradách advokátů za poskytování právních služeb (advokátní tarif), ve znění pozdějších předpisů] spolu s paušální náhradou hotových výdajů advokáta ve výši 300 Kč na jeden úkon právní služby (§ 13 odst. 4 advokátního tarifu) a náhradou za daň z přidané hodnoty z odměny a z náhrad (§ 137 odst. 3 písm. a/ o. s. ř.) ve výši 714 Kč, celkem tedy 4 114 Kč, a žalované ad 2), která se k dovolání nevyjádřila, žádné náklady nevznikly.

Shora citovaná rozhodnutí Nejvyššího soudu – vydaná po 1. lednu 2001 – jsou dostupná na webových stránkách Nejvyššího soudu www.nsoud.cz, rozhodnutí Ústavního soudu na internetových stránkách nalus.usoud.cz.

Poučení: Proti tomuto usnesení není opravný prostředek přípustný.

V Brně dne 19. 2. 2020

Mgr. Zdeněk Sajdl

předseda senátu

Zdroj dat je volně dostupný na http://www.nsoud.cz
Přesunout nahoru