Objednat předplatné Zákony pro lidi PLUS
Přidej k oblíbeným

28 Cdo 3921/2017Usnesení NS ze dne 26.10.2017

HeslaZmírnění křivd (restituce)
Církev (náboženská společnost)
Obec
Stát
Vlastnictví
Pozemková reforma
KategorieE
EcliECLI:CZ:NS:2017:28.CDO.3921.2017.1
Dotčené předpisy

§ 237 o. s. ř. ve znění od 01.01.2014 do 29.09.2017

§ 1 předpisu č. 428/2012 Sb.

§ 3 předpisu č. 428/2012 Sb.

§ 5 předpisu č. 428/2012 Sb.

§ 18 odst. 1 př...

více
Podána ústavní stížnost

IV. ÚS 248/18 ze dne 30.04.2019 (odmítnuto)
soudce zpravodaj prof. JUDr. Jan Musil, CSc.


přidejte vlastní popisek

28 Cdo 3921/2017-183

USNESENÍ

Nejvyšší soud rozhodl v senátě složeném z předsedkyně senátu JUDr. Olgy Puškinové a soudců JUDr. Jana Eliáše, Ph.D., a Mgr. Petra Krause v právní věci žalobkyně České katolické charity, se sídlem v Praze 1, Vladislavova 1460/12, IČ 00445355, zastoupené JUDr. Matoušem Jírou, advokátem se sídlem v Praze 1, 28. října 1001/3, proti žalovaným 1) České republice - Úřadu pro zastupování ve věcech majetkových, se sídlem v Praze 2, Rašínovo nábřeží 390/42, IČ 69797111, a 2) obci Kostelní Radouň, se sídlem v Kostelní Radouni 49, IČ 00477028, zastoupené JUDr. Jiřím Drahotou, advokátem se sídlem v Jindřichově Hradci, Štítného 126, o určení vlastnictví, vedené u Okresního soudu v Jindřichově Hradci pod sp. zn. 6 C 320/2015, o dovolání žalobkyně proti rozsudku Krajského soudu v Českých Budějovicích ze dne 3. května 2017, č. j. 7 Co 255/2017-159, takto:

I. Dovolání se odmítá.

II. Žádný z účastníků nemá právo na náhradu nákladů dovolacího řízení.

Odůvodnění:

Žalobkyně se žalobou podanou u Okresního soudu v Jindřichově Hradci dne 31. 12. 2015 domáhala [podle § 18 odst. 1 zákona č. 428/2012 Sb., o majetkovém vyrovnání s církvemi a náboženskými společnostmi a o změně některých zákonů (zákon o majetkovém vyrovnání s církvemi a náboženskými společnostmi), ve znění nálezu Ústavního soudu uveřejněného pod č. 177/2013 Sb. (dále jen „zákon č. 428/2012 Sb.“)], určení, že vlastníkem pozemků (dále též jen „předmětné pozemky“) v kat. území K. R. (tzv. Š. lesa) je Česká republika. Žalobu odůvodnila zejména tím, že tyto pozemky z původního majetku jejího právního předchůdce Ústavu chudých sv. Jana Křtitele v Jindřichově Hradci byly bezúplatně vyvedeny na Československý stát bez právního důvodu podle přídělové listiny ONV v Jindřichově Hradci ze dne 22. 5. 1961 odkazující na to, že je nabyl Československý stát podle zákona č. 142/1947 Sb., o revizi první pozemkové reformy, a touto listinou byly přiděleny Státním lesům v Českých Budějovicích, lesnímu závodu Jindřichův Hradec, a že přede dnem 1. 1. 2013 byly převedeny, resp. přešly z majetku státu do vlastnictví žalované 2) v rozporu s § 29 zákona č. 221/1991 Sb., o úpravě vlastnických vztahů k půdě a jinému zemědělskému majetku (dále jen „zákon o půdě“), a s § 4 zákona č. 172/1991 Sb., o přechodu některých věcí z majetku státu do vlastnictví obcí (dále jen „zákon č. 172/1991 Sb.“). I kdyby byl realizován příděl pozemků podle dekretu presidenta republiky č. 12/1945 Sb., o konfiskaci a urychleném rozdělení zemědělského majetku Němců, Maďarů, jakož i zrádců a nepřátel českého a slovenského národa (dále jen „dekret č. 12/1945 Sb.“), byly pozemky předány žalované 2) až zápisem Národního pozemkového fondu při Ministerstvu zemědělství ze dne 13. 4. 1950, a nemohla je proto nabýt podle § 2a zákona č. 172/1991 Sb. Na tom nic nemění ani skutečnost, že v řízení vedeném u Okresního soudu v Jindřichově Hradci byl usnesením ze dne 18. 6. 2014, č. j. 6 C 54/2013-218, schválen smír uzavřený mezi žalovanou 2) a Lesy České republiky s. p., o určení vlastnictví žalované 2) k pozemkům.

Okresní soud v Jindřichově Hradci rozsudkem ze dne 8. 12. 2016, č. j. 6 C 320/2015-124, žalobu zamítl a rozhodl o náhradě nákladů řízení ve vztahu mezi žalobkyní a žalovanými 1) a 2). Po provedeném dokazování vyšel ze zjištění, že právní předchůdce žalobkyně Ústav chudých sv. Jana Křtitele v Jindřichově Hradci byl od roku 1903 a i ke dni 23. 6. 1945 vlastníkem 13 nezastavěných lesních pozemků PK - tzv. Š. lesa, jak to vyplývá z knihovní vložky č. 142 (katastrální území K. R.) pozemkové knihy, že tyto pozemky, jimž zcela odpovídají předmětné pozemky podle KN, byly konfiskovány (ačkoliv konfiskovány být neměly) bez náhrady ve prospěch státu ke dni 23. 6. 1945 podle § 1 odst. 1 písm. a) dekretu č. 12/1945 Sb. domnělému vlastníkovi hraběti E. C., který s právním předchůdcem žalobkyně (někdy v období let 1938-1945) uzavřel směnnou smlouvu o převodu pozemků, k němuž nedošlo, neboť nebyla provedena intabulace do veřejné knihy (viz zápis o předání konfiskovaného majetku Černínského do správy Ministerstva zemědělství ze dne 13. 12. 1945, včetně soupisu pozemků lesního hospodářství); důvodem konfiskace přitom byl již samotný dekret a nikoliv jakékoli správní rozhodnutí (viz nález Ústavního soudu sp. zn. I. ÚS 129/99). Následně byly pozemky předmětem přídělu žalované 2) jakožto přídělci podle dekretu č. 12/1945 Sb. přídělovým plánem nejpozději ke dni 31. 12. 1949, což vyplývá z listiny o postoupení přídělového plánu Ministerstvu zemědělství ke schválení ze dne 18. 11. 1949 a z rozhodnutí Ministerstva zemědělství (výnos) ze dne 7. 12. 1949, na základě nějž pak byl Národním pozemkovým fondem při Ministerstvu zemědělství sepsán dne 13. 4. 1950 zápis o odevzdání zkonfiskovaných lesů podle dekretu č. 12/1945 žalované 2), z něhož vyplývá, že přídělce tyto nemovitosti převzal dnem 31. 12. 1949 a stal se tak jejich vlastníkem (v přídělovém plánu se sice uvádí, že obec Kostelní Radouň utvoří s obcí Lovětín kvůli snadnějšímu obhospodařování pozemků lesní družstvo, to však nebylo ustaveno, resp. taková skutečnost nebyla prokázána). Na tom závěru podle soudu prvního stupně nic nemění ani žalobkyní předložená „přídělová listina“ ONV v Jindřichově Hradci ze dne 22. 5. 1961, č. j. 1650, z níž plyne, že původně označené pozemky ve vlastnictví Československého státu byly přiděleny tehdejším Státním lesům v Českých Budějovicích (lesnímu závodu Jindřichův Hradec) k hospodaření, neboť tato listina není žádnou regulérní přídělovou listinou, a jen potvrzuje, že pozemky byly ke dni 24. 5. 1991 ve vlastnictví České republiky a že právo hospodaření ke dni 23. 11. 1990 k nim příslušelo (dnes) Lesům České republiky s. p., což je návazně patrno i ze zápisu ze dne 8. 7. 1961 v knihovní vložce č. 142 (pro katastrální území K. R.) pozemkové knihy (v té době již zápis do pozemkové knihy neměl pro vznik vlastnického práva význam); odkaz činěný v této listině na zákon č. 90/1947 Sb. jen podtrhuje fakt, že šlo o majetek konfiskovaný podle dekretu č. 12/1945 Sb. (a nikoliv odňatý podle zákona č. 142/1947 Sb., o revizi první pozemkové reformy). Byly-li tedy pozemky ke dni 24. 5. 1991 ve vlastnictví České republiky (nadále jako nezastavěné pozemky - les), byly splněny předpoklady přechodu vlastnického práva na žalovanou 2) podle § 2 odst. 1 písm. a) zákona č. 172/1991 Sb., tj. ke dni 24. 5. 1991. Soud prvního stupně dospěl z těchto důvodů k závěru, že popsaná konfiskace provedená v roce 1945 (přechod vlastnictví na stát) „nespadá pod zákon č. 428/2012 Sb.“, neboť ten se týká zmírnění majetkových křivd spáchaných komunistickým režimem v rozhodném období, a že v případě žalobkyně tak nejde o křivdu ve smyslu § 1 a § 5 písm. a) až k) tohoto zákona; žalobkyně tudíž není podle § 3 písm. b) oprávněnou osobou ve smyslu tohoto zákona a žaloba podle § 18 odst. 1 stejného zákona proto není důvodná. Jen pro úplnost soud s poukazem na judikaturu soudů dodal, že přechodem pozemků na žalovaného 2) nedošlo k porušení blokačních ustanovení § 29 zákona o půdě a § 4 zákona č. 172/1991 Sb.

K odvolání žalobkyně Krajský soud v Českých Budějovicích rozsudkem ze dne 3. 5. 2017, č. j. 7 Co 255/2017-159, rozsudek soudu prvního stupně potvrdil a rozhodl o náhradě nákladů odvolacího řízení ve vztahu mezi žalobkyní a žalovanými 1) a 2). Odvolací soud vyšel ze skutkových zjištění soudu prvního stupně a ztotožnil se i s jeho závěry právními. K odvolacím námitkám žalobkyně uvedl, že k nabytí vlastnického práva k přidělenému majetku podle dekretu č. 12/1945 Sb. nebylo zapotřebí intabulace, že zápis do pozemkových knih proto neměl konstitutivní charakter, že správním aktem, který přídělové řízení podle tohoto dekretu završoval, bylo schválení přídělového plánu okresní rolnické komise Ministerstvem zemědělství, a že v daném případě byl takový správní akt vydán tímto ministerstvem dne 7. 12. 1949, a jedná se tak o den, kdy přídělce, tj. žalovaná 2) nabyla vlastnické právo k předmětným pozemkům. Správnost tohoto rozhodnutí nepřísluší soudu v dané věci přezkoumávat, neboť mimo rámec správního soudnictví není soud oprávněn zkoumat věcnou správnost správního aktu, zkoumá pouze to, zda byl správní akt vydán v mezích pravomoci příslušného správního orgánu a zda je pravomocný a vykonatelný. Podstatné tak je jen to, že rozhodnutí o schválení přídělového plánu bylo vydáno k tomu příslušným správním orgánem, tj. Ministerstvem zemědělství, a naopak není významné, zda toto rozhodnutí bylo vydáno na základě „zákonné“ či „nezákonné“ konfiskace podle dekretu č. 12/1945 Sb., takže úvahy soudu prvního stupně v tomto ohledu nejsou pro rozhodnutí v dané věci podstatné, a proto se také neuplatní námitka žalobkyně týkající se přeškrtnutí slova „Zábor“ dvojitou čárou v knihovní vložce č. 142. Závěr soudu prvního stupně, že žalovaná 2) byla vlastníkem nemovitostí k datu 31. 12. 1949, obstojí, na čemž nemohou nic změnit „listiny týkající se přídělu nemovitostí státu - Státním lesům v roce 1961“. Tvrzení žalobkyně o „anulování přídělového řízení“ s odkazem na „tyto listiny“ proto odvolací soud považoval za spekulativní. Dále poukázal na to, že s účinností od 1. 1. 1950 byl majetek obcí zestátněn na základě zákona č. 279/1949 Sb., a jak s tímto majetkem bylo nakládáno poté ze strany státu, není z hlediska závěru o vlastnictví obce k předmětným pozemkům ke dni 31. 12. 1949 významné. Existence přídělu ve prospěch žalované 2) podle dekretu č. 12/1945 Sb. tudíž byla prokázána rozhodnutím o schválení přídělového plánu (§ 2a odst. 1 a 3 zákona č. 172/1991 Sb.). Jestliže žalovaná 2) byla vlastníkem Š. lesa ke dni 31. 12. 1949, stala se vlastníkem pozemků podle § 2 zákona č. 172/1991 Sb. ke dni účinnosti tohoto zákona, tj. ke dni 24. 5. 1991, neboť není pochyb o tom, že pozemky byly k uvedenému dni ve vlastnictví České republiky. Protože zákon o půdě nabyl účinnosti až dne 24. 6. 1991, nepřichází v úvahu, aby restituční nárok oprávněné osoby podle tohoto zákona byl uplatněn dříve, než nabyl účinnosti zákon č. 172/1991 Sb. Z tohoto důvodu se nemůže uplatnit ani § 4 odst. 2 tohoto zákona a majetek na obec ex lege přešel. Dodatečné zakotvení zákazu dispozic s předmětným majetkem v § 29 zákona o půdě ani uplatnění restitučních nároků podle zákona č. 428/2012 Sb. nemohlo retroaktivně způsobit jeho opětovné odnětí a zpětný přechod na stát.

Proti rozsudku odvolacího soudu podala žalobkyně obsáhlé dovolání, směřující podle jeho obsahu proti výroku I. o věci samé, jehož přípustnost opírá o § 237 občanského soudního řádu k řešení 5 otázek hmotného a procesního práva, při jejichž řešení se - podle jejího názoru - odvolací soud odchýlil od ustálené rozhodovací praxe dovolacího soudu, respektive, které nebyly v rozhodování dovolacího soudu dosud „řešeny“, a uplatňuje dovolací důvod uvedený v § 241a odst. 1 o. s. ř. Tyto otázky formulovala takto:

1) „Dochází-li k přechodu vlastnického práva na základě správního rozhodnutí, je soud v řízení o určení vlastnického práva oprávněn jako předběžnou otázku posuzovat zákonnost takového rozhodnutí? Byl-li příděl dle dekretu prezidenta republiky č. 12/1945 Sb. nezákonný, může od něj obec dovozovat vznik svého vlastnického práva k předmětným nemovitostem dle ustanovení § 2 či § 2a zákona č. 172/1991 Sb.?“

2) „Znamenalo ustanovení § 29 zákona č. 229/1991 Sb. kromě zákazu převodu i zákaz přechodu vlastnického práva?“

3) „Vztahovalo se ustanovení § 4 odst. 2 zákona č. 172/1991 Sb. jen restituční nároky uplatněné před účinností zákona č. 172/1991 Sb.?“

4) „Je pro unesení břemene tvrzení a důkazního dostatečné toliko paušálně odkázat na soudní spis vedený v jiné soudní věci? Je soud v takovém případě oprávněn z takového soudního spisu sám označit listiny, z nich podat informace nahrazující tvrzení účastníka a prokázat jimi tato tvrzení?“

5) „Je soud oprávněn na jednání, na němž došlo k provedení důkazu listinami ze spisu, na který se účastník řízení toliko paušálně odkázal, neposkytnout druhému účastníku řízení lhůtu pro doplnění tvrzení a návrhu důkazů?“

Dovolatelka navrhla, aby dovolací soud rozsudky soudů obou stupňů zrušil a věc vrátil soudu prvního stupně k dalšímu řízení.

Nejvyšší soud jako soud dovolací dovolání projednal a rozhodl o něm podle zákona č. 99/1963 Sb., občanský soudní řád, ve znění účinném od 1. 1. 2014 do 29. 9. 2017 – dále jen „o. s. ř.“ (srov. článek II, bod 2., části první zákona č. 296/2017 Sb., kterým se mění zákon č. 99/1963 Sb., občanský soudní řád, ve znění pozdějších předpisů, zákon č. 292/2013 Sb., o zvláštních řízeních soudních, ve znění pozdějších předpisů, a některé další zákony). Po zjištění, že dovolání bylo podáno včas, oprávněnou osobou (účastnicí řízení), řádně zastoupenou advokátem, dospěl k závěru, že dovolání není přípustné.

Není-li stanoveno jinak, je dovolání přípustné proti každému rozhodnutí odvolacího soudu, kterým se odvolací řízení končí, jestliže napadené rozhodnutí závisí na vyřešení otázky hmotného nebo procesního práva, při jejímž řešení se odvolací soud odchýlil od ustálené rozhodovací praxe dovolacího soudu nebo která v rozhodování dovolacího soudu dosud nebyla vyřešena nebo je dovolacím soudem rozhodována rozdílně anebo má-li být dovolacím soudem vyřešená právní otázka posouzena jinak (§ 237 o. s. ř.). Současně platí, že přípustnost dovolání (§ 237 až 238a) je oprávněn zkoumat jen dovolací soud (§ 239 o. s. ř.).

Podle § 1 zákona č. 428/2012 Sb. tento zákon upravuje zmírnění některých majetkových křivd, které byly spáchány komunistickým režimem církvím a náboženským společnostem, které jsou ke dni nabytí účinnosti tohoto zákona státem registrovanými církvemi a náboženskými společnostmi podle jiného právního předpisu (dále jen „registrované církve a náboženské společnosti“), v období od 25. února 1948 do 1. ledna 1990 (dále jen „rozhodné období“) a vypořádání majetkových vztahů mezi státem a registrovanými církvemi a náboženskými společnostmi.

Podle § 3 citovaného zákona oprávněnou osobou je

a) registrovaná církev a náboženská společnost,

b) právnická osoba zřízená nebo založená jako součást registrované církve a náboženské společnosti,

c) právnická osoba zřízená nebo založená za účelem podpory činnosti registrované církve a náboženské společnosti k duchovním, pastoračním, charitativním, zdravotnickým, vzdělávacím nebo administrativním účelům,

d) Náboženská matice,

za podmínky, že v rozhodném období utrpěla tato osoba nebo její právní předchůdce majetkovou křivdu v důsledku některé ze skutečností uvedených v § 5.

V Důvodové zprávě k tomuto ustanovení se uvádí, že osoba uvedená v § 3 pod písmeny a) až d) je oprávněnou osobou za podmínky, že v rozhodném období utrpěla sama nebo její právní předchůdce majetkovou křivdu, a to v důsledku některé ze skutečností taxativně stanovených v § 5.

Podle § 5 citovaného zákona skutečnostmi, v jejichž důsledku došlo v rozhodném období k majetkovým křivdám, jsou a) odnětí věci bez náhrady postupem podle zákona č. 142/1947 Sb., o revisi první pozemkové reformy, nebo podle zákona č. 46/1948 Sb., o nové pozemkové reformě (trvalé úpravě vlastnictví k zemědělské a lesní půdě), b) odnětí věci podle zákona č. 185/1948 Sb., o zestátnění léčebných a ošetřovacích ústavů a o organisaci státní ústavní léčebné péče, zákona č. 169/1949 Sb., o vojenských újezdech, zákona č. 95/1948 Sb., o základní úpravě jednotného školství (školský zákon), zákona č. 125/1948 Sb., o znárodnění přírodních léčivých zdrojů a lázní a o začlenění a správě konfiskovaného lázeňského majetku, a zákona č. 124/1948 Sb., o znárodnění některých hostinských a výčepnických podniků a ubytovacích zařízení, c) úkony učiněné Náboženskou maticí, jimiž nakládala s majetkem, který nevlastnila, zejména při postupu podle vyhlášky č. 351/1950 Ú. l. I., o převzetí správy některých majetkových podstat náboženským fondem, d) dražební řízení provedené zkrácenou formou na úhradu pohledávky státu, e) darovací smlouva, pokud k darování došlo v tísni, f) kupní smlouva, pokud k uzavření kupní smlouvy došlo v tísni nebo za nápadně nevýhodných podmínek, g) odmítnutí dědictví v dědickém řízení, pokud k odmítnutí dědictví došlo v tísni, h) vyvlastnění za náhradu, pokud věc existuje a neslouží účelu, pro který byla vyvlastněna, i) znárodnění anebo vyvlastnění vykonané v rozporu s tehdy platnými právními předpisy nebo bez vyplacení náhrady, j) politická nebo náboženská perzekuce anebo postup porušující obecně uznávané principy demokratického právního státu nebo lidská práva a svobody, včetně odepření nebo neposkytnutí ochrany vlastnického práva nebo odmítnutí ukončení procesu rozhodování o majetkových nárocích před soudem nebo jiným orgánem veřejné moci, nebo k) převzetí nebo ponechání si věci bez právního důvodu.

Podle § 18 odst. 1 zákona č. 428/2012 Sb. oprávněná osoba může podat soudu žalobu o určení vlastnického práva státu z důvodu, že věc z původního majetku registrovaných církví a náboženských společností byla přede dnem nabytí účinnosti tohoto zákona převedena nebo přešla z majetku státu do vlastnictví jiných osob v rozporu s ustanovením § 3 zákona č. 92/1991 Sb., o podmínkách převodu majetku státu na jiné osoby, nebo v rozporu s ustanovením § 29 zákona č. 229/1991 Sb., o úpravě vlastnických vztahů k půdě a jinému zemědělskému majetku, ve znění účinném do dne nabytí účinnosti tohoto zákona; lhůta pro uplatnění výzvy k vydání věci počne běžet dnem nabytí právní moci rozhodnutí, kterým bylo určeno vlastnické právo státu.

Zamítavé rozhodnutí odvolacího soudu (stejně jako soudu prvního stupně) je založeno především na závěru, že původní pozemky PK – Š. les, jimž zcela odpovídají předmětné pozemky podle KN, byly konfiskovány bez náhrady ve prospěch československého státu ke dni 23. 6. 1945 podle dekretu č. 12/1945 Sb. domnělému vlastníkovi hraběti E. C., který s právním předchůdcem žalobkyně (v období let 1938 -1945) uzavřel směnnou smlouvu o převodu pozemků, k němuž nedošlo, neboť nebyla provedena intabulace do veřejné knihy, jak to vyplývá ze zápisu o předání konfiskovaného majetku Černínského do správy Ministerstva zemědělství ze dne 13. 12. 1945, včetně soupisu pozemků lesního hospodářství. Odvolací soud pak dovodil, že podstatnou pro posouzení dané věci je skutečnost, že rozhodnutí ze dne 7. 12. 1949 o schválení přídělového plánu ve prospěch žalované 2) bylo vydáno k tomu příslušným správním orgánem, tj. Ministerstvem zemědělství, a že naopak není významné, zda toto rozhodnutí bylo vydáno na základě zákonné či nezákonné konfiskace podle dekretu č. 12/1945 Sb., takže úvahy soudu prvního stupně v tomto ohledu nejsou pro rozhodnutí v dané věci podstatné.

Uvedený závěr soudů obou stupňů, tedy že označené pozemky přešly na bývalý československý stát konfiskací podle dekretu č. 12/1945 Sb. a že tyto pozemky byly podle tohoto dekretu přiděleny rozhodnutím (výnosem) Ministerstva zemědělství ze dne 7. 12. 1949 o schválení přídělového plánu žalované 2), dovolatelka zpochybnila v rámci řešení první formulované otázky poukazem na jí (již před soudem prvního stupně) předloženou listinu odboru pro zemědělství, lesní a vodní hospodářství rady ONV v Jindřichově Hradci ze dne 22. 5. 1961, č. j. 1650, nazvanou jako „přídělová“, adresovanou Státním lesům v Českých Budějovicích, lesnímu závodu Jindřichův Hradec [v níž tento orgán „prohlásil“, že „Československý stát nabyl podle zákona č. 142/1947 Sb.“ vyjmenované (původně) označené pozemkové parcely, vlastník „Ústav chudých sv. Jana Kř. v Jindř. Hradci“, a že „tyto nemovitosti byly Vámi přiděleny…“, a v níž byl adresát zmocněn, „abyste si podle této přídělové listiny ve smyslu § 11 odst. 1 zákona č. 90/1947 Sb. provedli knihovní pořádek sami, t.j. abyste ve výše uvedené knihovní vložce ohledně jmenovaných parcel dali vložiti vlastnické právo ve prospěch Čsl. státu - Státní lesy v Českých Budějovicích, lesní závod Jindřichův Hradec“], z níž oproti soudům obou stupňů dovozuje, že „přídělové řízení podle dekretu č. 12/1945 Sb. „nikdy nenabylo právních účinků, těch tak nabylo přídělové řízení provedené v 60. letech“, že „z tohoto důvodu došlo k opětovnému provedení přídělového řízení, které by bez anulace prvního přídělu jinak bylo vyloučeno“, že „teprve toto druhé přídělové řízení tak bylo důvodem ztráty vlastnického práva právního předchůdce žalobkyně k předmětným nemovitostem“, že „z provedených důkazů tak jasně plyne, že k majetkové křivdě došlo v rozhodném období dle ZMVC“ a že „přídělcem byl národní podnik Státní lesy, nikoliv žalovaná 2)“.

Již dřívější judikatura soudů [srov. např. rozhodnutí bývalého Nejvyššího soudu ze dne 25. 6. 1947, sp. zn. Rc (Rv II) 70/47, či rozsudek Vrchního soudu v Praze ze dne 15. 5. 1993, sp. zn. 4 Cdo 40/92] zaujala právní závěr, že vlastnictví majetku konfiskovaného podle dekretu presidenta republiky č. 12/1945 Sb. přešlo na stát dnem účinnosti tohoto dekretu (tj. dnem 23. června 1945). Rozhodnutí příslušných správních orgánů podle § 3 odst. 2, resp. podle § 1 odst. 3 dekretu měla pouze deklaratorní charakter a jejich účinky působily ex tunc, tj. ke dni účinnosti dekretu. V případě konfiskace nemovitého majetku podle uvedeného dekretu měla i intabulace (odevzdání zápisem do pozemkových knih) ráz pouze deklaratorní; ve svých důsledcích znamenala nikoliv dovršení přechodu vlastnického práva, nýbrž pouze zajištění knihovní ochrany státu jako vlastníka ve vztahu ke třetím osobám. (Dále srov. např. usnesení Nejvyššího soudu ze dne 2. 5. 2017, sp. zn. 22 Cdo 5318/2016, či ze dne 24. 4. 2006, sp. zn. 28 Cdo 1952/2005 - ústavní stížnost proti němu podanou odmítl Ústavní soud usnesením ze dne 17. 7. 2006, sp. zn. II. ÚS 399/06).

Otázkou nabytí vlastnictví na základě zabrání půdy podle dekretu č. 12/1945 Sb. se Nejvyšší soud podrobně zabýval v rozsudku ze dne 26. 11. 1997, sp. zn. 2 Cdon 178/97, uveřejněném pod č. 35/98 Sbírky soudních rozhodnutí a stanovisek. V něm mj. poukázal na § 9 odst. 4 tohoto dekretu, podle kterého okresní rolnická komise přezkoumávala předložené přídělové plány a návrhy na úhradu a na jejich základě vypracovávala přídělový plán a rozvrh úhrad pro celý okres. Pokud mezi přídělovými plány a návrhy na úhradu, předloženými jednotlivými místními rolnickými komisemi, nebylo rozporu anebo mezi nimi došlo k dohodě, § 9 odst. 4 stanovil, že „jest okresní přídělový plán a rozvrh úhrad po schválení podle odstavce 5 právoplatný“. Podle § 9 odst. 5 citovaného dekretu pak přídělový plán (tedy nikoliv rozhodnutí) byl postoupen Ministerstvu zemědělství, které jej mohlo změnit; „schválením podle odstavce 5“ se tedy nemohlo myslet nic jiného, než schválení Ministerstvem zemědělství. Konečným správním aktem, který přídělové řízení v těchto případech završoval, bylo tedy schválení přídělového plánu okresní rolnické komise Ministerstvem zemědělství. Pokud rozpory mezi jednotlivými rolnickými komisemi překonány nebyly, postoupila se věc „ke konečnému rozhodnutí Ministerstvu zemědělství“ (§ 9 odst. 6). Lze tedy konstatovat, že o přídělech půdy podle dekretu č. 12/1945 Sb. rozhodovalo Ministerstvo zemědělství, byť v součinnosti s rolnickými komisemi a Zemským národním výborem (viz § 9 dost. 5, 6 citovaného dekretu). Dále Nejvyšší soud v tomto rozhodnutí zaujal závěr, že k nabytí vlastnictví k zemědělskému majetku přídělcům podle dekretu presidenta republiky č. 12/1945 Sb. se nevyžaloval vklad do pozemkových knih.

Taktéž v rozsudku Nejvyššího soudu ze dne 26. 11. 1997, sp. zn. 2 Cdon 178/97, byl zaujat právní názor, že konečným správním aktem, jenž završil přídělové řízení, bylo schválení přídělového plánu okresní rolnické komise Ministerstvem zemědělství, tedy rozhodnutí o přídělu (srov. § 9 odst. 4 až 6 dekretu č. 12/1945 Sb.), jehož účinností přídělce vlastnictví k majetku, jenž mu byl přidělen podle tohoto dekretu nabýval. Pozdější zápis (nikoli vklad) vlastnického práva do pozemkových knih (se kterým počítalo ustanovení § 13 dekretu), neměl konstitutivní charakter.

K otázce přezkumu správních rozhodnutí soudem ustálená rozhodovací praxe dovolacího soudu dovodila, že byl-li správní akt vydán v mezích pravomoci příslušného správního orgánu (a nejedná-li se tak o nicotný správní akt vydaný tzv. absolutně věcně nepříslušným správním orgánem), není soud mimo rámec správního soudnictví oprávněn zkoumat věcnou správnost správního aktu (k tomu srov. rozsudek Nejvyššího soudu ze dne 26. 11. 1997, sp. zn. 2 Cdon 1393/97, uveřejněný pod č. 9/1999 Sbírky soudních rozhodnutí a stanovisek, rozsudek téhož soudu ze dne 17. 12. 1998, sp. zn. 3 Cdon 1091/96, uveřejněný pod č. 11/2000 Sbírky soudních rozhodnutí a stanovisek, a dále rozsudky Nejvyššího soudu ze dne 30. 11. 2000, sp. zn. 26 Cdo 2716/2000, ze dne 25. 3. 2002, sp. zn. 26 Cdo 2127/2001, ze dne 1. 7. 2004, sp. zn. 26 Cdo 2213/2003, ze dne 2. 9. 2004, sp. zn. 26 Cdo 1793/2003). V usnesení ze dne 24. 4. 2002, sp. zn. 22 Cdo 1183/2000, pak Nejvyšší soud zaujal stanovisko, že pro akt věcně vadný nebo nezákonný platí presumpce jeho správnosti. Nejde-li tedy o nicotný správní akt (paakt), platí i v případě věcné vadnosti či nezákonnosti rozhodnutí správního orgánu, že pokud jím bylo rozhodnuto o otázce, jež má povahu otázky předběžné pro rozhodnutí soudu, soud z něj vychází (§ 135 odst. 2 věta druhá o. s. ř.).

Tyto právní závěry, od nichž dovolací soud nemá důvod se odchýlit, se zcela nepochybně uplatní i v dané věci ohledně rozhodnutí (výnosu) Ministerstva zemědělství ze dne 7. 12. 1949, jímž byl schválen přídělový plán, jímž byly pozemky přiděleny žalované 2) jako přídělci, jak odvolací soud v odůvodnění svého rozhodnutí uvedl.

Z § 1 odst. 1 zákona č. 142/1947 Sb., o revizi první pozemkové reformy, plyne, že úprava pozemkového vlastnictví, provedená podle zákona ze dne 16. dubna 1919, č. 215 Sb., o zabrání velkého majetku pozemkového (v dalším "zákon záborový"), a podle předpisů jej provádějících (první pozemková reforma), se podrobuje revisi, pokud jde o majetek uvedený v tomto ustanovení pod písm. a) až d), a v odstavci 2 a 3 tohoto ustanovení.

Podle § 16 odst. 1 písm. b) zák. č. 142/1947 Sb. ustanovení tohoto zákona se nevztahují na půdu konfiskovanou podle dekretu č. 12/1945 Sb., dekretu presidenta republiky ze dne 25. října 1945, č. 108 Sb., o konfiskaci nepřátelského majetku a Fondech národní obnovy, nebo podle nařízení č. 104/1945 Sb. n. SNR, ve znění nařízení č. 64/1946 Sb. n. SNR.

Ze shora uvedeného plyne, že listina ONV v Jindřichově Hradci ze dne 22. 5. 1961, č. j. 1650, není (nemůže být) přídělovou listinou podle zákona č. 142/1947 Sb., o nové pozemkové reformě, jak soudy obou stupňů dovodily, když předmětné pozemky byly předmětem přídělu podle dekretu č. 12/1945 Sb. a žalovaná 2) je do vlastnictví nabyla nejpozději ke dni 31. 12. 1949; ustanovení § 16 odst. 1 písm. b) zák. č. 142/1947 Sb. přitom výslovně stanovilo, že ustanovení tohoto zákona se nevztahují na půdu konfiskovanou podle dekretu č. 12/1945 Sb. Tato listina je tudíž zcela evidentně protizákonná, přičemž podstatnost vady této listiny ze dne 22. 5. 1961 je taková, že lze právem hovořit o její nulitě (srov. např. právní závěry uvedené v rozsudku Nejvyššího soudu ze dne 24. 4. 2006, sp. zn. 28 Cdo 1952/2005).

Podotknout je snad možno jen skutečnost, že bývalý československý stát se stal (opět) vlastníkem předmětných pozemků zestátněním ke dni 1. 1. 1950 na základě zákona č. 279/1949 Sb., o finančním hospodaření národních výborů, jímž zaniklo obecní zřízení, a obce již žádný majetek od tohoto data vlastnit nemohly.

Ústavní soud v bodu 176. nálezu ze dne 29. 5. 2013, sp. zn. Pl. ÚS 10/13, jímž posuzoval návrh na zrušení zákona č. 428/2012 Sb., ve vztahu ke stanovení tzv. rozhodného období uvedl: „V zásadě platí, co Ústavní soud uvedl…v dřívějších nálezech [např. sp. zn. Pl. ÚS 45/97 ze dne 25. 3. 1998 (N 41/10 SbNU 277; 79/1998 Sb.)]: Základní zákonnou podmínku představuje právě přechod věcí na stát v tzv. rozhodném období, které v napadeném ustanovení zákonodárce vymezil. Jeho počátek určil datem 25. 2. 1948, tedy datem nástupu režimu, který již zcela vědomě, programově a trvale porušoval principy právního státu. V tomtéž duchu srov. stanovisko sp. zn. Pl. ÚS-st. 21/05, přičemž ani eventuální „prolomení“ (myšleno stanovení dřívějšího data počátku rozhodného období) není při výslovné úpravě v restitučním zákoně vyloučeno (zákon č. 243/1992 Sb., kterým se upravují některé otázky související se zákonem č. 229/1991 Sb., o úpravě vlastnických vztahů k půdě a jinému zemědělskému majetku, ve znění zákona č. 93/1992 Sb., přijatý na základě zmocnění obsaženého v § 7 zákona č. 229/1991 Sb.). Konkrétní námitky ke stanovení rozhodného období od 25. února 1948 do 1. ledna 1990 návrhy neobsahují. Postačí proto pouze poukázat na zcela shodnou právní úpravu v dřívějších restitučních a rehabilitačních zákonech: § 4 odst. 1 zákona č. 229/1991 Sb.; § 1 odst. 1 zákona č. 87/1991 Sb., o mimosoudních rehabilitacích; § 2 odst. 1 zákona č. 119/1990 Sb., o soudní rehabilitaci, apod. “.

Pakliže tedy v dané věci bylo zjištěno, že předmětné pozemky přešly na bývalý československý stát konfiskací podle dekretu č. 12/1945 Sb. dnem 23. 6. 1945, došlo k tomu mimo rozhodné období od 25. února 1948 do 1. ledna 1990 (shodně srov. např. usnesení Nejvyššího soudu ze dne 20. 11. 2008, sp. zn. 28 Cdo 4351/2008, či ze dne 11. 3. 2009, sp. zn. 28 Cdo 142/2009 - ústavní stížnost proti němu podaná byla odmítnuta usnesením Ústavního soudu ze dne 12. 7. 2011, sp. zn. I. ÚS 1325/09).

Z toho vyplývá, že žalobkyně není oprávněnou osobou ve smyslu § 3 zákona č. 428/2012 Sb., neboť k majetkové křivdě jejímu právnímu předchůdci nedošlo v rozhodném období na základě některé z taxativně vymezených skutečností uvedených v § 5 tohoto zákona. Z těchto důvodů není žalobkyně aktivně věcně legitimována k podání žaloby podle § 18 odst. 1 zákona č. 428/2012 Sb., jak dovodil již soud prvního stupně, a žaloba již z tohoto důvodu nemůže být úspěšná.

Za daných okolností je bezpředmětné zabývat se dalšími dovolatelkou nastíněnými otázkami formulovanými pod body 2) a 3) dovolání (a v rámci nich uplatněnými námitkami), neboť není-li dovolání podle § 237 o. s. ř. přípustné již z toho důvodu, že žalobkyně není k podání žaloby podle § 18 odst. 1 zákona č. 428/2012 Sb. aktivně věcně legitimována, bylo by zodpovězení dalších jí formulovaných otázek jen akademické a nebylo by způsobilé přinést pro dovolatelku příznivější rozhodnutí ve sporu. Ani tyto otázky proto nemohou přípustnost dovolání podle § 237 o. s. ř. založit [obdobně srov. např. usnesení Nejvyššího soudu ze dne 29. 2. 2016, sp. zn. 29 Cdo 1173/2014, v němž vysvětlil, že dovolací přezkum je vyhrazen pro posouzení právních otázek, na nichž spočívá dovoláním napadené rozhodnutí (k tomu srov. dikci ustanovení § 237 o. s. ř.); nejde tedy o otázky akademické či spekulativní (byť Nejvyšším soudem dosud neřešené), ale pouze ty otázky, jejichž zodpovězení (v souladu s požadavkem dovolatele), je způsobilé přinést pro dovolatele příznivější rozhodnutí ve sporu].

Pouze pro úplnost dovolací soud poukazuje na ustanovení § 8 odst. 1 písm. h) zákona č. 428/2012 Sb., podle nějž věc nelze vydat v případě, že se jedná o věc konfiskovanou na základě dekretu prezidenta republiky č. 12/1945 Sb., o konfiskaci a urychleném rozdělení zemědělského majetku Němců, Maďarů, jakož i zrádců a nepřátel českého a slovenského národa, nebo dekretu prezidenta republiky č. 108/1945 Sb., o konfiskaci nepřátelského majetku a Fondech národní obnovy.

Dovolání žalobkyně není přípustné ani k řešení otázek jí formulovaných pod body 4) a 5), neboť jimi soudům vytýká tzv. jiné vady řízení. K vadám řízení, které mohly mít za následek nesprávné rozhodnutí ve věci, však dovolací soud přihlédne, jen je-li dovolání přípustné (srov. § 242 odst. 3 větu druhou o. s. ř.). O tzv. spor o právo ve smyslu sporného výkladu či aplikace procesních předpisů (srov. např. usnesení Nejvyššího soudu ze dne 29. 6. 2004, sp. zn. 21 Cdo 541/2004, uveřejněné v časopise Soudní judikatura číslo 7, ročníku 2004, pod číslem 132, a ze dne 23. 8. 2006, sp. zn. 29 Cdo 962/2006, a dále nález Ústavního soudu ze dne 9. 1. 2008, sp. zn. II. ÚS 650/06, či usnesení Ústavního soudu ze dne 28. 2. 2008, sp. zn. III. ÚS 1970/07, ze dne 28. 7. 2010, sp. zn. IV. ÚS 1464/10, a ze dne 7. 3. 2006, sp. zn. III. ÚS 10/06, uveřejněné v časopise Soudní judikatura číslo 9, ročníku 2006, pod číslem 130) v dané věci nejde a jít ani nemůže, neboť odvolací soud žádnou otázku procesního práva, na jejímž řešení by jeho rozhodnutí záviselo, neřešil.

Nejvyšší soud z uvedených důvodů, aniž nařizoval jednání (§ 243a odst. 1 věta první o. s. ř.), dovolání žalobkyně podle § 243c odst. 1 věty první a odst. 2 o. s. ř. odmítl.

O náhradě nákladů dovolacího řízení bylo rozhodnuto podle § 243c odst. 3 věty první, § 224 odst. l, § 151 odst. 1, části věty před středníkem, a § 146 odst. 3 o. s. ř., neboť žalobkyně s ohledem na výsledek dovolacího řízení na jejich náhradu nemá právo a ostatním účastníkům v tomto řízení (podle obsahu spisu) žádné náklady nevznikly.

Proti tomuto usnesení není přípustný opravný prostředek.

V Brně dne 26. října 2017

JUDr. Olga Puškinová

předsedkyně senátu

Zdroj dat je volně dostupný na http://www.nsoud.cz
Přesunout nahoru