Objednat předplatné Zákony pro lidi PLUS
Přidej k oblíbeným

28 Cdo 3892/2014Usnesení NS ze dne 01.04.2015

HeslaBezdůvodné obohacení
Odúmrť
Bytové družstvo
Dovolání
Zrušení rozhodnutí
Přípustnost dovolání
Vady podání
KategorieC
EcliECLI:CZ:NS:2015:28.CDO.3892.2014.1
Dotčené předpisy

§ 451 obč. zák.

§ 462 obč. zák.

§ 241a odst. 2 o. s. ř. ve znění od 01.01.2013

§ 243d odst. 2 o. s. ř. ve znění do 31.12.2012


přidejte vlastní popisek

28 Cdo 3892/2014

USNESENÍ

Nejvyšší soud rozhodl v senátě složeném z předsedy JUDr. Jana Eliáše, Ph.D., a soudců Mgr. Petra Krause a Mgr. Miloše Póla ve věci žalobkyně České republiky – Úřadu pro zastupování státu ve věcech majetkových, IČ 697 97 111, se sídlem v Praze 2, Rašínovo nábřeží 42, proti žalovanému „Stavebnímu bytovému družstvu občanů Průkopník“, IČ 000 41 530, se sídlem ve Varnsdorfu, Štefánikova 454, zastoupenému Mgr. Martinem Kolářem, advokátem se sídlem v Děčíně IV – Podmoklech, Na Vinici 1227/32, o zaplacení 280.000,- Kč s příslušenstvím, vedené u Okresního soudu v Děčíně pod sp. zn. 19 C 131/2012, o dovolání žalobkyně proti rozsudku Krajského soudu v Ústí nad Labem ze dne 3. dubna 2014, č. j. 14 Co 17/2014-126, takto:

I. Dovolání se odmítá.

II. Žalobkyně je povinna zaplatit žalovanému na nákladech dovolacího řízení částku 11.761,20 Kč k rukám advokáta Mgr. Martina Koláře do tří dnů od právní moci tohoto usnesení.

Odůvodnění:

Okresní soud v Děčíně rozsudkem ze dne 9. 9. 2013, č. j. 19 C 131/2012-103, uložil žalovanému zaplatit žalobkyni částku 249.500,- Kč s blíže uvedeným příslušenstvím (výrok I.), co do částky 170.500,- Kč a zbytku požadovaného příslušenství žalobu zamítl (výrok II.), rozhodl o náhradě nákladů řízení (výrok III.) a žalovaného zavázal k zaplacení soudního poplatku (výrok IV.). Soud zjistil, že dědictví po M. P., která byla členkou žalovaného, připadlo v souladu s § 462 zákona č. 40/1964 Sb., občanského zákoníku, ve znění pozdějších předpisů (dále jen „obč. zák.“), státu, v dědickém řízení však bylo konstatováno, že členství v bytovém družstvu na stát odúmrtí přejít nemůže. K dovolání nynější žalobkyně Nejvyšší soud usnesením ze dne 17. 12. 2009, sp. zn. 21 Cdo 4498/2008, zrušil rozhodnutí dědických soudů s tím, že na stát členství zůstavitele v bytovém družstvu a nájem družstevního bytu odúmrtí přechází. Dědické řízení pak bylo uzavřeno novým rozhodnutím příslušného soudu, podle nějž žalobkyně vstoupila do členských práv a povinností M. P. Žalovaný však již dříve, vycházeje z pravomocných usnesení dědických soudů, přijal za člena V. V., s nímž uzavřel smlouvu o nájmu bytu dříve obývaného M. P. Soud akcentoval, že podle ustanovení § 243d odst. 2 zákona č. 99/1963 Sb., občanského soudního řádu (dále jen „o. s. ř.“), ve znění účinném do 31. 12. 2012, právní vztahy někoho jiného než účastníka řízení nemohou být novým rozhodnutím dotčeny. Žalovaný, který účastníkem dědického řízení nebyl, se proto nedopustil žádného protiprávního jednání, když předmětný byt pronajal novému členovi. Soud však zároveň dovodil, že žalobkyně má právo na poskytnutí přiměřené náhrady za znehodnocení svých členských práv, jež nastalo v důsledku přidělení bytu, k jehož užívání by jinak byla žalobkyně oprávněna, třetí osobě. Tuto náhradu soud určil v částce 249.500,- Kč, což odpovídá čistému prospěchu, jejž žalovaný obdržel od pana V. v souvislosti s poskytnutím daného bytu, a v tomto rozsahu žalobě vyhověl, co do zbytku žalovaného plnění ji pak zamítl.

Krajský soud v Ústí nad Labem rozsudkem ze dne 3. 4. 2014, č. j. 14 Co 17/2014-126, k odvolání obou účastníků rozsudek soudu prvního stupně ve výroku I. změnil tak, že žalobu zamítl i co do částky 249.500,- Kč se specifikovaným příslušenstvím, ve výroku II., pokud jím byla zamítnuta žaloba na zaplacení částky 30.500,- Kč s příslušenstvím, jej potvrdil, ve výroku IV. jej změnil tak, že žalovanému povinnost k zaplacení soudního poplatku neuložil (výrok I.), a rozhodl o náhradě nákladů řízení před soudy obou stupňů (výroky II. a III.). Odvolací soud zdůraznil, že žalovaný v době, kdy nakládal s daným bytem, nejednal protiprávně, neboť nemohl předpokládat budoucí vývoj judikatury Nejvyššího soudu, která se teprve v roce 2011 definitivně ustálila v názoru, že na stát mohou odúmrtí přejít členská práva a povinnosti v bytovém družstvu. Pokud v roce 2008, tedy v době, kdy byl předmětný byt již tři roky neužíván, přijal za člena třetí osobu, s níž uzavřel nájemní smlouvu k uvedenému bytu, počínal si naopak zodpovědně. O neplatnosti přijetí V. V. za člena žalovaného a nájemní smlouvy s ním uzavřené tak vskutku nelze uvažovat s ohledem na § 243d odst. 2 o. s. ř. ve znění účinném do 31. 12. 2012, toto ustanovení však chrání rovněž žalovaného, poněvadž ten obdržel od pana V. určité plnění na základě platné smlouvy, pročež nemohlo na jeho straně vzniknout bezdůvodné obohacení ve smyslu § 451 obč. zák. Nad rámec řečeného odvolací soud připomněl, že i kdyby dospěl k závěru, že u žalovaného k bezdůvodnému obohacení došlo, muselo by právo žalobkyně na jeho vydání být promlčeno, protože objektivní tříletá promlčecí doba marně uběhla již před podáním žaloby.

Proti tomuto rozsudku brojí žalobkyně dovoláním, jež pokládá za přípustné, jelikož by vyřešená právní otázka měla být dovolacím soudem posouzena jinak. Podle mínění dovolatelky žalovanému pravomocným rozhodnutím o dědictví po M. P. nevznikla žádná nová práva, která by bylo třeba chránit podle § 243d odst. 2 o. s. ř. ve znění účinném do 31. 12. 2012, byl tedy povinen stále plnit své závazky vůči žalobkyni, která nabyla členská práva v družstvu a nastoupila do trvajícího nájemního vztahu se žalovaným již ke dni úmrtí své právní předchůdkyně. Vzhledem k tomu, že předmětný byt nebyl právně volný, nebylo možno platně sjednat další smlouvu o jeho pronájmu, a právě v neplatném uzavření této smlouvy spatřuje dovolatelka protiprávní jednání žalovaného jako předpoklad jeho odpovědnosti za škodu korespondující ztrátě hodnoty členského podílu žalobkyně. Dovolatelka má též za nedostatečně důkazně podložený závěr odvolacího soudu, podle nějž žalovaný při nakládání se sporným bytem věděl o pravomocném ukončení projednávání dědictví, ač účastníkem dědického řízení nebyl.

Žalobkyně má za to, že vedle práva na náhradu škody jí vzniklo též právo na vydání bezdůvodného obohacení (žalovaný totiž získal od pana V. na základě neplatného právního úkonu majetkový prospěch, jenž měl správně připadnout žalobkyni), a jelikož se mezi účastníky řízení jedná o právní vztah podléhající režimu zákona č. 513/1991 Sb., obchodního zákoníku, ve znění pozdějších předpisů, musí být ohledně promlčení tohoto práva aplikována čtyřletá promlčecí doba. Právní posouzení věci odvolacím soudem je z výše nastíněných důvodů nesprávné, nadto je třeba poukázat na skutečnost, že se krajský soud nevypořádal s námitkami, jež žalobkyně rozvinula ve svém odvolání proti prvostupňovému rozhodnutí. Dovolatelka proto své úvahy zakončuje návrhem napadený rozsudek zrušit a věc vrátit odvolacímu soudu k dalšímu řízení.

Žalovaný ve vyjádření k dovolání reagoval na vznesené dovolací námitky a navrhl, aby Nejvyšší soud dovolání žalobkyně zamítl.

V řízení o dovolání bylo postupováno podle o. s. ř. ve znění účinném od 1. 1. 2013 do 31. 12. 2013, které je podle čl. II bodu 7 zákona č. 404/2012 Sb., kterým se mění zákon č. 99/1963 Sb., občanský soudní řád, ve znění pozdějších předpisů, a některé další zákony, a dle čl. II bodu 2 zákona č. 293/2013 Sb., kterým se mění zákon č. 99/1963 Sb., občanský soudní řád, ve znění pozdějších předpisů, a některé další zákony, rozhodující pro dovolací přezkum.

Nejvyšší soud se jako soud dovolací (§ 10a o. s. ř.) po zjištění, že dovolání bylo podáno řádně a včas, osobou k tomu oprávněnou a řádně jednající podle § 241 odst. 2 o. s. ř., zabýval přípustností dovolání.

Dle § 237 o. s. ř. není-li stanoveno jinak, je dovolání přípustné proti každému rozhodnutí odvolacího soudu, kterým se odvolací řízení končí, jestliže napadené rozhodnutí závisí na vyřešení otázky hmotného nebo procesního práva, při jejímž řešení se odvolací soud odchýlil od ustálené rozhodovací praxe dovolacího soudu nebo která v rozhodování dovolacího soudu dosud nebyla vyřešena nebo je dovolacím soudem rozhodována rozdílně, anebo má-li být dovolacím soudem vyřešená právní otázka posouzena jinak.

Podle ustanovení § 241a odst. 2 o. s. ř. v dovolání musí být vedle obecných náležitostí (§ 42 odst. 4 o. s. ř.) uvedeno, proti kterému rozhodnutí směřuje, v jakém rozsahu se rozhodnutí napadá, vymezení důvodu dovolání, v čem dovolatel spatřuje splnění předpokladů přípustnosti dovolání (§ 237 až § 238a o. s. ř.) a čeho se domáhá (dovolací návrh).

Požadavek, aby dovolatel v dovolání uvedl, v čem spatřuje splnění předpokladů přípustnosti dovolání, je tak podle ustanovení § 241a odst. 2 o. s. ř. obligatorní náležitostí dovolání. Může-li být dovolání přípustné jen podle § 237 o. s. ř., je dovolatel povinen v dovolání vymezit, které z tam uvedených hledisek považuje za splněné.

Dovolatelka přípustnost svého dovolání odvíjí od tvrzení, že by vyřešená právní otázka měla být dovolacím soudem posouzena jinak, tím by však mohlo být provedeno způsobilé vymezení předpokladů přípustnosti dovolání, jen pokud by bylo učiněno zřejmým, od kterého svého řešení otázky hmotného nebo procesního práva se má dovolací soud odchýlit (srovnej např. usnesení Nejvyššího soudu ze dne 19. 12. 2013, sp. zn. 23 Cdo 2702/2013, usnesení Nejvyššího soudu ze dne 28. 1. 2015, sp. zn. 29 Cdo 3736/2014, usnesení Ústavního soudu ze dne 21. 1. 2014, sp. zn. I. ÚS 3524/13, bod 14, či usnesení Ústavního soudu ze dne 17. 4. 2014, sp. zn. III. ÚS 695/14). Lze přitom zdůraznit, že dovolatelkou ohlášený případ přípustnosti dovolání přichází v úvahu jen tehdy, má-li být (postupem podle § 20 zákona č. 6/2002 Sb., o soudech, soudcích, přísedících a státní správě soudů a o změně některých dalších zákonů, ve znění pozdějších předpisů) změněna dosavadní judikatura Nejvyššího soudu, naopak na žádnou z alternativ předvídaných § 237 o. s. ř. nelze usuzovat z prostého tvrzení, že by dovolací soud měl určitou právní otázku posoudit jinak než (v napadeném rozhodnutí) soud odvolací (srovnej např. usnesení Nejvyššího soudu ze dne 15. 10. 2013, sp. zn. 26 Cdo 2672/2013, nebo usnesení Nejvyššího soudu ze dne 25. 6. 2014, sp. zn. 30 Cdo 1870/2014). Žalobkyně ve svém dovolání vylíčila, jaké aspekty právního posouzení věci odvolacím soudem pokládá za chybné, ani náznakem však nepoukázala na žádnou rozhodovací praxi Nejvyššího soudu, jež by podle jejího názoru měla být podrobena přehodnocení. Předmětné dovolání tedy zcela postrádá základní obsahovou náležitost spočívající v označení právní otázky, ze které by bylo možno usuzovat na jeho přípustnost, což představuje vadu, pro niž nelze v dovolacím řízení pokračovat. Dovolacímu soudu tudíž nezbylo než v souladu s § 243c odst. 1, věty první, o. s. ř. dovolání žalobkyně odmítnout.

O náhradě nákladů dovolacího řízení bylo rozhodnuto podle § 243c odst. 3, věty první, § 224 odst. 1, § 151 odst. 1, části věty před středníkem, a § 146 odst. 3 o. s. ř. V dovolacím řízení vznikly žalovanému v souvislosti se zastoupením advokátem náklady, které Nejvyšší soud s ohledem na zrušení vyhlášky č. 484/2000 Sb. s účinností od 7. 5. 2013 nálezem Ústavního soudu ze dne 17. 4. 2013, sp. zn. Pl. ÚS 25/12, publikovaným pod č. 116/2013 Sb., stanovil dle vyhlášky č. 177/1996 Sb., o odměnách advokátů a náhradách advokátů za poskytování právních služeb (advokátní tarif). K tomu srovnej více rozsudek Nejvyššího soudu ze dne 15. 5. 2013, sp. zn. 31 Cdo 3043/2010. Dle § 8 a § 7 bodu 6 vyhlášky č. 177/1996 Sb. činí sazba odměny za jeden úkon právní služby (sepsání vyjádření k dovolání) 9.420,- Kč, společně s paušální náhradou výdajů za jeden úkon právní služby ve výši 300,- Kč podle ustanovení § 13 odst. 3 vyhlášky č. 177/1996 Sb. a navýšením o 21 % DPH podle ustanovení § 137 odst. 3 o. s. ř. má tedy žalovaný právo na náhradu nákladů dovolacího řízení ve výši 11.761,20 Kč. Další tvrzený úkon (příprava a převzetí zastoupení) se za situace, v níž daný advokát žalovaného zastupoval již v průběhu řízení před soudy nižších stupňů, nejeví v dovolacím řízení účelným, odměna za něj tudíž přiznána nebyla (obdobně srovnej kupř. usnesení Nejvyššího soudu ze dne 11. 6. 2013, sp. zn. 26 Cdo 2262/2012).

Proti tomuto usnesení není opravný prostředek přípustný.

V Brně dne 1. dubna 2015

JUDr. Jan Eliáš, Ph.D.

předseda senátu

Zdroj dat je volně dostupný na http://www.nsoud.cz
Přesunout nahoru