Objednat předplatné Zákony pro lidi PLUS
Přidej k oblíbeným

28 Cdo 388/2019Usnesení NS ze dne 13.03.2019

HeslaZmírnění křivd (restituce)
KategorieC
EcliECLI:CZ:NS:2019:28.CDO.388.2019.1
Dotčené předpisy

§ 1 odst. 1 předpisu č. 229/1991 Sb.

§ 30 předpisu č. 229/1991 Sb.


přidejte vlastní popisek

28 Cdo 388/2019-545

USNESENÍ

Nejvyšší soud rozhodl v senátě složeném z předsedy Mgr. Zdeňka Sajdla a soudců Mgr. Petra Krause a JUDr. Michaela Pažitného, Ph.D., ve věci žalobců: a) P. K., nar. XY, bytem XY, a b) P. K., nar. XY, bytem XY, oba zastoupeni JUDr. Martinem Purkytem, advokátem se sídlem v Praze 5, Nám. 14. října 496/13, za účasti: 1) hlavní město Praha, IČ 00064581, se sídlem v Praze 1, Mariánské nám. 2, zastoupené JUDr. Janem Mikšem, advokátem se sídlem v Praze 2, Na Slupi 15, 2) Technická správa komunikací hl. m. Prahy, IČ 63834197, se sídlem v Praze 1, Řásnovka 770/8, zastoupená JUDr. Jarmilou Cenklovou, advokátkou se sídlem v Praze 5, Nám. 14. října 159/6, a 3) Kongresové centrum Praha, a.s., IČ 63080249, se sídlem v Praze 4, 5. května 65, zastoupené JUDr. Janem Křížem, CSc., advokátem se sídlem v Praze 1, Rybná 678/9, o nahrazení správního rozhodnutí, vedené u Obvodního soudu pro Prahu 4 pod sp. zn. 23 C 556/2003, o dovolání žalobců proti usnesení Městského soudu v Praze ze dne 21. června 2018, č.j. 29 Co 21,205/2018-502, ve znění opravného usnesení téhož soudu ze dne 15. listopadu 2018, č. j. 29 Co 21,205/2018-528, takto:

Usnesení Městského soudu v Praze ze dne 21. června 2018, č. j. 29 Co 21,205/2018-502, ve znění opravného usnesení téhož soudu ze dne 15. listopadu 2018, č. j. 29 Co 21,205/2018-528, se ruší a věc se vrací tomuto soudu k dalšímu řízení.

Odůvodnění:

V záhlaví označeným usnesením odvolací soud zrušil rozsudek Obvodního soudu pro Prahu 4 ze dne 26. července 2017, č. j. 23 C 556/2003-389, ve znění doplňujícího usnesení téhož soudu ze dne 20. února 2018, č. j. 23 C 556/2003-457, kterým bylo rozhodnutí Ministerstva zemědělství – Pozemkového úřadu Praha ze dne 15. 9. 2003, č. j. PÚ 3247/92/5, pod bodem I. nahrazeno výrokem, dle něhož žalující strana jest vlastníkem pozemku parc. č. XY a není vlastníkem pozemků parc. č. XY, XY, XY a XY, vše v katastrálním území XY, a žaloba byla v části týkající se pozemků parc. č. XY a XY téhož katastrálního území odmítnuta; současně řízení zastavil (výrok I. rozhodnutí odvolacího soudu). Výrokem II. napadeného rozhodnutí odvolací soud rozhodl o náhradě nákladů řízení.

Odvolací soud uzavřel, že v předmětné věci není dána působnost zákona č. 229/1991 Sb., o úpravě vlastnických vztahů k půdě a jinému zemědělskému majetku (dále jen „zákon o půdě“), neboť ke dni účinnosti zákona o půdě (24. 6. 1991) dotčené pozemky nesplňovaly formální ani faktické znaky pro zařazení do zemědělského půdního fondu a k zemědělským účelům nebyly užívány (ač tak užívány být mohly) ani ke dni jejich odnětí původním vlastníkům. Dovodil tudíž, že pozemkový úřad ve smyslu ustanovení § 9 odst. 4 zákona o půdě nebyl nadán pravomocí rozhodovat o vlastnictví oprávněných osob k daným pozemkům, pročež jím vydané rozhodnutí shledal nicotným a řízení o žalobě o jeho nahrazení soudním rozhodnutím zastavil.

Proti usnesení odvolacího soudu podali dovolání žalobci. Splnění předpokladů jeho přípustnosti spatřovali v tom, že se odvolací soud odchýlil od ustálené judikatury dovolacího soudu, řešící otázku vymezení působnosti zákona o půdě. Odkazovali přitom na usnesení Nejvyššího soudu ze dne 24. 4. 2017, sp. zn. 28 Cdo 5249/2016. Poukazovali současně na okolnost, že předmětné pozemky, jež v době jejich odnětí původním vlastníkům byly v pozemkové knize evidovány jako skladiště - parifikát role, tehdy byly nezemědělsky (coby sklad řeziva) užívány toliko dočasně s tím, že po splnění daného účelu měly být zpětně zařazeny do půdního fondu jako role.

Účastník řízení ad 1) navrhl, aby Nejvyšší soud dovolání odmítl, respektive zamítl.

Nejvyšší soud jako soud dovolací (§ 10a občanského soudního řádu) dovolání projednal podle zákona č. 99/1963 Sb., občanského soudního řádu, ve znění účinném

od 30. 9. 2017 (v textu i jen „o. s. ř.“); srov. čl. II bod 2 zákona č. 296/2017 Sb., kterým se mění zákon č. 99/1963 Sb., občanský soudní řád, ve znění pozdějších předpisů, zákon č. 292/2013 Sb., o zvláštních řízeních soudních, ve znění pozdějších předpisů, a některé další zákony.

Dovolání proti pravomocnému usnesení odvolacího soudu bylo podáno oprávněnými osobami (žalobci), zastoupenými advokátem (§ 241 odst. 1 věta první o. s. ř.) a ve lhůtě stanovené § 240 odst. 1 o. s. ř., přičemž obsahuje náležitosti uvedené v § 241a odst. 2 o. s. ř.

Dovolání je přípustné ve smyslu ustanovení § 237 o. s. ř., neboť směřuje proti rozhodnutí odvolacího soudu, jímž se končí odvolací řízení a jež závisí na vyřešení otázky působnosti zákona o půdě, při jejímž řešení se odvolací soud odchýlil od ustálené rozhodovací praxe dovolacího soudu (viz dále citovanou judikaturu).

Proto se Nejvyšší soud dále zabýval tím, zda je dán důvod vymezený dovoláním, tedy prověřením správnosti právního posouzení věci odvolacím soudem v hranicích otázky vymezené dovoláním.

O nesprávné právní posouzení věci (dovolací důvod dle § 241a odst. 1 o. s. ř.) jde tehdy, posoudil-li odvolací soud věc podle právní normy, jež na zjištěný skutkový stav nedopadá, nebo právní normu, sice správně vybranou, nesprávně vyložil, případně ji na daný skutkový stav nesprávně aplikoval.

Podle § 1 odst. 1 zákona o půdě se uvedený zákon vztahuje na a) půdu, která tvoří zemědělský půdní fond nebo do něj náleží, a v rozsahu stanoveném tímto zákonem i na půdu, která tvoří lesní půdní fond, b) obytné budovy, hospodářské budovy a jiné stavby, patřící k původní zemědělské usedlosti, včetně zastavěných pozemků, c) obytné a hospodářské budovy a stavby, sloužící zemědělské a lesní výrobě nebo s ní souvisejícímu vodnímu hospodářství, včetně zastavěných pozemků, a d) jiný zemědělský majetek uvedený

v § 20 tohoto zákona.

Podle § 30 zákona o půdě se pro postup podle části druhé tohoto zákona za majetek uvedený v § 1 odst. 1 považuje i takový, který byl v době odnětí vlastnického práva k těmto účelům užíván.

Ustanovením § 30 zákona o půdě je okruh působnosti daného zákona rozšířen i na ten majetek, který nespadá do definice uvedené v ustanovení § 1 odst. 1 zákona o půdě. Postačuje přitom, že v době přechodu na stát byl dotčený majetek používán k účelům zemědělské výroby, případně lesní výroby, či vodního hospodářství (srov. např. rozsudek Nejvyššího soudu ze dne 29. 10. 2009, sp. zn. 28 Cdo 1081/2009, nebo usnesení téhož soudu ze dne 18. 10. 2016, sp. zn. 28 Cdo 3272/2016, ze dne 6. 1. 2016, sp. zn. 28 Cdo 3351/2015, či ze dne 1. 12. 2015, sp. zn. 28 Cdo 2438/2015). Za zemědělské obhospodařování lze pak považovat nejen takové hospodaření na pozemcích, které je podnikáním v zemědělství, ale i takové, které uchovává pozemek ve stavu způsobilém k jeho zařazení (resp. udržení) do kategorie zemědělských pozemků (k tomu srov. např. nález Ústavního soudu

ze dne 9. 2. 2000, sp. zn. IV. ÚS 302/99, uveřejněný ve Sbírce nálezů a usnesení Ústavního soudu, sv. 17, č. 24, či usnesení Nejvyššího soudu ze dne 24. 4. 2017, sp. zn.

28 Cdo 5249/2016). Otázka faktického způsobu užívání (obhospodařování) původních pozemků jejich tehdejšími vlastníky je současně věcí skutkového zjištění, nikoliv kvalifikovanou otázkou právní (srov. rozsudek Nejvyššího soudu ze dne 29. 10. 2009, sp. zn. 28 Cdo 1081/2009, usnesení Nejvyššího soudu ze dne 6. 1. 2016, sp. zn. 28 Cdo 3351/2015, usnesení Nejvyššího soudu ze dne 1. 12. 2015, sp. zn. 28 Cdo 2438/2015, či usnesení Nejvyššího soudu ze dne 26. 11. 2013, sp. zn. 28 Cdo 2842/2012).

Jestliže tedy odvolací soud, vyšedše v rovině skutkové ze zjištění, že předmětné pozemky, vedené v pozemkové knize jako skladiště – parifikát role, jež byly v době jejich odnětí původním vlastníkům dočasně užívány k jiným než zemědělským účelům, byly i nadále uchovávány ve stavu, jenž nikterak nevylučoval jejich opětovné užití k zemědělskému obhospodařování, dovodil nedostatek působnosti zákona o půdě na projednávanou věc, jsou jeho závěry zjevně nesprávné a odporující výše citované judikatuře. Nikterak totiž nezohledňují ustálenou rozhodovací praxí přijatou konkluzi, dle níž za zemědělské obhospodařování pozemku (zakládající ve smyslu ustanovení § 30 zákona o půdě působnost zákona o půdě) jest považovat nejen hospodaření mající charakter zemědělského podnikání, nýbrž i takové hospodaření, jež pozemek uchovává (udržuje) ve stavu způsobilém k jeho opětovnému zařazení do kategorie zemědělských pozemků.

Nejvyšší soud proto dovolání shledal důvodným, pročež, aniž nařizoval jednání (§ 243a odst. 1 věty první o. s. ř.), přistoupil dle § 243e odst. 1 a odst. 2, věty první, o. s. ř. ke zrušení dovoláním napadeného usnesení odvolacího soudu a vrácení věci tomuto soudu k dalšímu řízení.

Právní názor vyslovený Nejvyšším soudem v tomto usnesení je pro odvolací soud v dalším řízení závazný (§ 243g odst. 1, věty druhé, o. s. ř.).

V rozhodnutí, jímž se bude řízení končit, bude rozhodnuto i o náhradě nákladů tohoto dovolacího řízení (§ 243g odst. 1, věty druhé, o. s. ř.).

Shora citovaná rozhodnutí Nejvyššího soudu – vydaná po 1. lednu 2001 – jsou dostupná na webových stránkách Nejvyššího soudu www.nsoud.cz, rozhodnutí Ústavního soudu na www.usoud.cz.

Poučení: Proti tomuto usnesení není opravný prostředek přípustný.

V Brně dne 13. 3. 2019

Mgr. Zdeněk Sajdl

předseda senátu

Zdroj dat je volně dostupný na http://www.nsoud.cz
Přesunout nahoru