Objednat předplatné Zákony pro lidi PLUS
Přidej k oblíbeným

28 Cdo 387/2013Usnesení NS ze dne 04.03.2013

HeslaDoručování
Lhůty
KategorieC
EcliECLI:CZ:NS:2013:28.CDO.387.2013.1
Dotčené předpisy

§ 24 předpisu č. 71/1967 Sb.

§ 247 odst. 1 o. s. ř.

§ 250g odst. 1 písm. a) o. s. ř.


přidejte vlastní popisek

28 Cdo 387/2013

USNESENÍ

Nejvyšší soud České republiky rozhodl v senátě složeném z předsedy JUDr. Josefa Rakovského a soudců JUDr. Ludvíka Davida, CSc. a Mgr. Zdeňka Sajdla, v právní věci žalobců a) Ing. J. P., bytem v P., b) Ing. A. Ch., bytem v P., c) Ing. M. Ch., bytem v P., proti žalovaným 1) ČR – Ministerstvu zemědělství ČR, Pozemkovému úřadu v Liberci, se sídlem v Liberci, U Nisy 6a, 2) Obecnímu úřadu Příšovice, se sídlem v Příšovicích 60, zastoupenému JUDr. Martinem Mikyskou, advokátem se sídlem v Malé Skále, Malá Skála - Vranové 1. díl 397, 3) Pozemkovému fondu ČR, IČ 45797072, se sídlem v Praze 3, Husinecká 1024/11a, nyní ČR - Státnímu pozemkovému úřadu, a 4) Severokámenu Liberec, státnímu podniku v likvidaci, IČ 00015415, se sídlem v Liberci, o opravném prostředku proti rozhodnutí správního orgánu, ve­dené u Okresního soudu v Liberci pod sp. zn. 21 C 314/2004, o dovolání žalobkyně a) proti usnesení Krajského soudu v Ústí nad Labem - pobočka v Liberci ze dne 29. 6. 2012, č. j. 30 Co 120/2012-180, takto:

I. Dovolání se odmítá.

II. Žádný z účastníků nemá právo na náhradu nákladů dovolacího řízení.

Odůvodnění:

Shora označeným usnesením Krajský soud v Ústí nad Labem - pobočka v Liberci jako soud odvolací potvrdil usnesení Okresního soudu v Liberci ze dne 22. 9. 2011, č. j. 21 C 314/2004-161, jímž byla odmítnuta žaloba podaná žalobkyní a) Ing. J. P. a žalobcem b) Ing. A. Ch. pro opožděnost.

Odvolací soud shodně se soudem prvního stupně vyšel ze zjištění, že rozhodnutím Ministerstva zemědělství, pozemkového úřadu Liberec ze dne 6. 4. 2004, č. j. PÚ-R-7763/04/Jo-7131 bylo určeno, že Ing. J. P., Ing. A. Ch. a Ing. M. Ch. nejsou vlastníky nemovitostí, které byly konkrétně specifikovány. Dále vzal za prokázané, že dne 14. 6. 2004 došla k soudu žaloba podaná žalobcem Ing. M. Ch., který se domáhal opravného prostředku proti rozhodnutí správního orgánu a určení, že žalobce je vlastníkem dotčených nemovitostí. Dále zjistil, že dne 30. 6. 2004 byla u soudu podána další žaloba žalobců Ing. J. P., Ing. A. Ch. a Ing. M. Ch., kterou se domáhali určení, že jsou vlastníky pozemků, o kterých bylo rozhodnuto shora uvedeným správním rozhodnutím. Vzal za prokázané, že rozhodnutí správního orgánu bylo doručeno žalobci Ing. M. Ch., Ing. A. Ch. dne 13. 4. 2004 a Ing. J. P. bylo rozhodnutí uloženo na poště dne 13. 4. 2004 a žalobkyně si rozhodnutí vyzvedla podle dodejky dne 26. 4. 2004.

Odvolací soud shodně se soudem prvního stupně aplikoval ustanovení § 247 odst. 1 o. s. ř. Zaujal názor, že žalobce Ing. M. Ch. podal žalobu dne 14. 6. 2004 a rozhodnutí správního orgánu mu bylo doručeno dne 13. 4. 2004, byla tak zachována lhůta v délce dvou měsíců, neboť žaloba byla podána poslední den dvouměsíční lhůty (13. 6. 2004 byla neděle). Pokud jde o žalobce Ing. A. Ch., ten podal žalobu dne 28. 6. 2004, tedy po uplynutí dvouměsíční lhůty od doručení rozhodnutí správního orgánu, které mu bylo doručeno dne 13. 4. 2004, žaloba je proto podána opožděně. Dovodil, že ve vztahu k tomuto žalobci proto byla žaloba odmítnuta podle ustanovení § 250g odst. 1 písm. a) o. s. ř.

Pokud jde o žalobkyni Ing. J. P., ta podala žalobu u soudu dne 28. 6. 2004 a rozhodnutí správního orgánu si vyzvedla na poště dne 26. 4. 2004, když uloženo na poště bylo podle dodejky dne 13. 4. 2004. V daném případě nastala podle § 24 zákona č. 71/1967 Sb., o správním řízení (správní řád) fikce doručení třetí den od uložení zásilky na poště, t. j. 16. 4. 2004 a jelikož žaloba byla podána žalobkyní až 28. 6. 2004, byla podána rovněž po uplynutí dvouměsíční lhůty.

Podle odvolacího soudu soud prvního stupně dospěl ke správnému závěru, že žaloba žalobců Ing. J. P. a Ing. A. Ch. byla podána opožděně, proto ji také správně odmítl podle ustanovení § 250g odst. 1 písm. a) o. s. ř. (nesprávně v odůvodnění rozhodnutí uvedl § 250d odst. 1 písm. a) o. s. ř.). Dále poznamenal, že odvolací námitky je třeba z hlediska posouzení včasnosti podání žaloby považovat za irelevantní, neboť délka řízení soud neopravňuje k tomu, aby ustanovení § 250g odst. 1 písm. a) o. s. ř. nebylo aplikováno.

Proti usnesení odvolacího soudu podala žalobkyně a) dovolání, jehož přípustnost dovozovala z ustanovení § 237 odst. 1 písm. c) o. s. ř. Tvrdila existenci dovolacího důvodu podle ustanovení § 241a odst. 2 písm. a), b) o. s. ř. Nesouhlasila s názorem soudů obou stupňů, že doručení rozhodnutí správního orgánu nastalo fikcí podle č. 71/1967 Sb., o správním řízení (správní řád) § 24 správního řádu a tudíž byla žaloba uplatněna žalobkyní opožděně, a proto byla podle § 250g odst. 1 písm. a) o. s. ř. odmítnuta. Namítala, že uvedený názor je výsledkem nesprávného právního posouzení této otázky s tím, že provedené důkazy, zejména ústní vyjádření žalobkyně byly zaznamenány jen částečně, chybně vyhodnoceny a vedly k chybným závěrům. Vytýkala soudům obou stupňů, že nepřihlédly k tvrzení, že jednak byla v dané době služebně v zahraničí a jednak na své chalupě, neboť ve dnech 10. 4. 2004 - 12. 4. 2004 byly velikonoční svátky. Poukazovala rovněž na skutečnost, že rozhodnutí soudů obou stupňů vykazují chybu v datu, kdy byla žaloba doručena k soudu prvního stupně s tím, že v úvodní části odůvodnění soudu prvního stupně je chybně uvedeno datum 30. 6. 2004, když v další části vyhodnocují oba soudy datum 28. 6. 2004 - pondělí.

Uplatňovala dále námitku, že je proti dobrým mravům, kdy svoji nepřítomnost v bydlišti v délce 1 dne nebyla schopná prokázat, což bylo využito k negativnímu rozhodnutí proti jejímu zájmu. Namítala, že soudy špatně vyhodnotily, že fikce doručení nastala dne 16. 4. 2004, když v průběhu obou soudních řízení nebylo prokázáno, že by se zdržovala ve dnech 13. 4. - 16. 4. 2004, resp. 25. 4. 2004 ve svém bydlišti tak, aby mohla zásilku na poště vyzvednout. Namítala, že neměla důvod se v inkriminované době vyhýbat převzetí soudní zásilky, když bylo v jejím zájmu vyřešit restituci rodinného majetku. Podle dovolatelky konala v souladu s pokyny pošty a zásilku vyzvedla ještě ve lhůtě určené poštou, přičemž toto skutkové tvrzení není nutné dokládat novými doklady. Navrhla proto zrušení rozhodnutí odvolacího soudu a vrácení věci tomuto soudu k dalšímu řízení.

Ve vyjádření k dovolání žalovaný 1) sdělil, že nemá k dispozici ve správním spisu žádné další dokumenty, které by ho opravňovaly doplnit spis o další důkazní materiál, proto se nemohl k dovolání vyjádřit. Dále žalobce b) ve vyjádření k dovolání uvedl, že nemá nic dalšího, co by dodal k celé záležitosti kromě toho, že vše potřebné je mj. již delší dobu obsaženo v podáních žalobce c) Ing. M. Ch. k předmětné restituční žádosti.

Nejvyšší soud jako soud dovolací (§ 10a občanského soudního řádu – dále jen „o. s. ř.“) věc projednal podle zákona č. 99/1963 Sb., občanského soudního řádu, ve znění účinném od 1. 7. 2009, neboť dovoláním byl napaden rozsudek odvolacího soudu, který byl vydán po 30. 6. 2009 (srov. článek II, bod 12 zákona č. 7/2009 Sb., kterým se mění zákon č. 99/1963 Sb., občanský soudní řád, ve znění pozdějších předpisů, a další související zákony). Po zjištění, že dovolání proti pravomocnému rozsudku odvolacího soudu bylo podáno oprávněnou osobou (účastnicí řízení), zastoupenou advokátem (§ 241 odst. 1 o. s. ř.) a ve lhůtě stanovené § 240 odst. 1 o. s. ř., se zabýval otázkou přípustnosti dovolání.

Dovoláním lze napadnout pravomocná rozhodnutí odvolacího soudu, pokud to zákon připouští (§ 236 odst. 1 o. s. ř.).

Dovolání dovolatelky by bylo možno podle ustanovení § 239 odst. 3 o. s. ř. považovat za přípustné, když směřuje proti usnesení odvolacího soudu, jímž bylo potvrzeno usnesení soudu prvního stupně o odmítnutí návrhu (žaloby). Ustanovení § 237 odst. 1 a 3 o. s. ř. tu platí obdobně.

Podle ustanovení § 237 odst. 1 písm. c) o. s. ř. je ovšem přípustné dovolání proti rozhodnutí odvolacího soudu, jímž bylo potvrzeno rozhodnutí soudu prvního stupně ve věci samé, jestliže ovšem odvolací soud dospěje k závěru, že dovoláním napadené rozhodnutí odvolacího soudu má po právní stránce zásadní význam.

Rozhodnutí odvolacího soudu má po právní stránce zásadní význam ve smyslu § 237 odst. 1 písm. c) o. s. ř. zejména tehdy, řeší-li právní otázku, která v rozhodování dovolacího soudu dosud nebyla vyřešena nebo která je soudy rozhodována rozdílně, nebo má-li být dovolacím soudem vyřešená právní otázka posouzena jinak; k okolnostem uplatněným dovolacími důvody podle § 241a odst. 2 písm. a) a § 241a odst. 3 o. s. ř. se přitom nepřihlíží (§ 237 odst. 3 o. s. ř.). (Pro úplnost z hlediska přesného označení účastníků řízení přičiňuje se poznámka, že v případě původního účastníka sporu Pozemkového fondu ČR vystupuje nyní v důsledku přijetí zákona č. 503/2012 Sb., o Státním pozemkovém úřadu a o změně některých souvisejících zákonů /§ 22 odst. 1/ od 1. 1. 2013 Česká republika - Státní pozemkový úřad).

O nesprávné právní posouzení věci jde tehdy, jestliže soud posoudí projednávanou právní věc podle nesprávného právního předpisu anebo si publikovaný právní předpis nesprávně vyloží (viz k tomu z rozhodnutí uveřejněného pod č. 3/1998 Sbírky soudních rozhodnutí a stanovisek text na str. 13 /45/).

V tomto případě odvolací soud posoudil projednávanou právní věc zejména podle ustanovení § 24 zákona č. 71/1967 Sb., o správním řízení (správní řád), § 247 odst. 1 o. s. ř. a § 250g odst. 1 písm. a) o. s. ř.

Podle § 24 zákona č. 71/1967 Sb., o správním řízení (správní řád), ve znění do 31. 12. 2005, platilo, že důležité písemnosti, zejména rozhodnutí, se doručují do vlastních rukou (odst. 1). Nebyl-li adresát písemnosti, která má být doručena do vlastních rukou, zastižen, ačkoliv se v místě doručení zdržuje, doručovatel uloží písemnost v místně příslušné provozovně držitele poštovní licence nebo u obecního úřadu a adresáta o tom vhodným způsobem vyrozumí. Nevyzvedne-li si adresát písemnost do tří dnů od uložení, poslední den této lhůty se považuje za den doručení, i když se adresát o uložení nedozvěděl (odst. 2).

Podle ustanovení § 247 odst. 1 o. s. ř. žaloba musí být podána ve lhůtě 2 měsíců od doručení rozhodnutí správního orgánu. |Zmeškání této lhůty nelze prominout.

Podle ustanovení § 250g odst. 1 písm. a) o. s. ř. soud žalobu odmítne, byla-li podána opožděně.

Nejvyšší soud se již zabýval problematikou předestřenou v podaném dovolání, jakož i v napadeném rozhodnutí odvolacího soudu. V tomto směru je třeba odkázat na usnesení ze dne 29. 3. 2011, sp. zn. 20 Cdo 3201/2009, v němž bylo konstatováno, že ke zjištění, zda nastala fikce doručení, je rozhodující okolnost, zda se adresát v době doručování v místě svého bydliště zdržoval; okolnosti, které ho vedly k tomu, že se zdržoval na jiném místě, podstatné nejsou.

Ze skutkových zjištění učiněných soudem prvního stupně, která převzal odvolací soud, vyplývá, že žaloba proti rozhodnutí správního orgánu byla opožděná, tj. nebyla podána v zákonem stanovené lhůtě. V takovém případě zákon připouští jediný postup soudu, a to odmítnutí žaloby pro její opožděnost (viz § 250g odst. 1 písm. a) o. s. ř.). Soudy obou stupňů tak postupovaly v souladu se zákonem a jejich závěry pokládá dovolací soud za správné.

Pokud jde o dovolací důvod opírající se podle dovolatelky o údajném rozporu postupu, resp. rozhodnutí odvolacího soudu, který dovolatelka považuje za rozporný s dobrými mravy, dospívá dovolací soud k závěru, že jde o námitku nepřípadnou. Ustanovení § 3 odst. 1 o. z. je normou občanského práva hmotného. Slouží mimo jiné jako obecný korektiv, který dává soudu možnost s přihlédnutím k zjištěním o jednání, které je v rozporu s dobrými mravy, posuzovat každý případ individuálně tak, aby byla naplněna ústavně chráněná maxima spravedlivého rozhodování ve smyslu ustanovení § 1 o. s. ř., resp. čl. 6 Úmluvy o ochraně lidských práv a základních svobod (srov. rozsudek Nejvyššího soudu ze dne 19. 4. 2001, sp. zn. 29 Cdo 1583/2000). Nejvyšší soud ve svém rozhodnutí ze dne 31. října 2007, sp. zn. 33 Odo 561/2006, konstatoval, že „zásada výkonu práv v souladu s dobrými mravy představuje významný princip, který v odůvodněných případech dovoluje zmírňovat tvrdost zákona; pojem dobrých mravů nelze totiž vykládat jen jako korektiv či doplňující obsahový faktor výkonu subjektivních práv a povinností, ale též jako morální měřítko pro použitelnost právních norem.“ Z toho, co bylo dosud uvedeno, je ovšem patrno, že aplikace ustanovení § 3 odst. 1 o. z. přichází do úvahy při posuzování výkonu, resp. uplatňování práv a povinností účastníků v občanskoprávních vztazích, k nimž zajisté restituční předpisy rovněž patří.

V posuzované věci však rozhodnutí odvolacího soudu nespočívá na výkladu příslušných restitučních předpisů, nýbrž na aplikace norem veřejného práva /v této věci posouzení doručení rozhodnutí správního orgánu, které podle odvolacího soudu nastalo fikcí podle zákona č. 71/19ž7 Sb., o správním řízení (správní řádu)/. V poměrech použití a výkladu procesních norem se proto aplikace zmíněné normy občanského zákoníku zřejmě neuplatní.

Z výše uvedených důvodů proto dovolací soud podle § 243b odst. 5 věty první a § 218 písm. c) o. s. ř. dovolání žalobkyně a) pro nedostatek zásadního právního významu napadeného rozhodnutí odvolacího soudu odmítl.

O nákladech dovolacího řízení bylo rozhodnuto podle § 243b odst. 5 věty první o. s. ř. za použití § 224 odst. 1, § 151 odst. 1 o. s. ř. Dovolání žalobkyně a) bylo odmítnuto a žalovanému 1) a žalobci c) v souvislosti s podaným dovoláním zřejmě žádné náklady řízení nevznikly.

Proti tomuto usnesení není přípustný opravný prostředek podle občanského soudního řádu.

V Brně dne 4. března 2013

JUDr. Josef Rakovský

předseda senátu

Zdroj dat je volně dostupný na http://www.nsoud.cz
Přesunout nahoru