Objednat předplatné Zákony pro lidi PLUS
Přidej k oblíbeným

28 Cdo 3868/2020Rozsudek NS ze dne 09.02.2021

HeslaCírkev (náboženská společnost)
Zmírnění křivd (restituce)
Katastr nemovitostí
Změna návrhu na zahájení řízení
Výklad projevu vůle
Zpětvzetí návrhu na zahájení řízení
KategorieC
EcliECLI:CZ:NS:2021:28.CDO.3868.2020.1
Dotčené předpisy

§ 2 písm. a) předpisu č. 428/2012 Sb.

§ 6 předpisu č. 428/2012 Sb.

§ 2 písm. a) předpisu č. 256/2013 Sb.

§ 3 písm. a) předpisu č. 256/2013 Sb.

§ 9 odst. 1...

více

přidejte vlastní popisek

28 Cdo 3868/2020-112

ČESKÁ REPUBLIKA

ROZSUDEK

JMÉNEM REPUBLIKY

Nejvyšší soud rozhodl v senátě složeném z předsedy senátu JUDr. Michaela Pažitného, Ph.D., a soudců Mgr. Petra Krause a Mgr. Zdeňka Sajdla v právní věci žalobkyně Metropolitní kapituly u Svatého Václava v Olomouci, se sídlem v Olomouci, Biskupské náměstí 841/2, identifikační číslo osoby: 60799358, zastoupené JUDr. Jakubem Křížem, Ph.D., advokátem se sídlem v Praze 4, Na Podkovce 281/10, za účasti České republiky – Státního pozemkového úřadu, se sídlem v Praze 3, Husinecká 1024/11a, identifikační číslo osoby: 01312774, jednajícího prostřednictvím Úřadu pro zastupování státu ve věcech majetkových, se sídlem v Praze 2, Rašínovo nábřeží 390/42, identifikační číslo osoby: 69797111, o žalobě podle části páté občanského soudního řádu, vedené u Krajského soudu v Ostravě pod sp. zn. 23 C 19/2016, o dovolání žalobkyně proti rozsudku Vrchního soudu v Olomouci ze dne 19. srpna 2020, č. j. 1 Co 10/2020-93, takto:

Rozsudek Vrchního soudu v Olomouci ze dne 19. srpna 2020, č. j. 1 Co 10/2020-93, a rozsudek Krajského soudu v Ostravě ze dne 3. září 2019, č. j. 23 C 19/2016-53, se ruší a věc se vrací Krajskému soudu v Ostravě k dalšímu řízení.

Odůvodnění:

Krajský soud v Ostravě (dále „soud prvního stupně“) rozsudkem ze dne 3. 9. 2019, č. j. 23 C 19/2016-53, zamítl žalobu, kterou se žalobkyně jako oprávněná osoba domáhala vydání odpovídajících náhradních pozemků (označených parcelními čísly a katastrálním územím) v majetku České republiky, se kterými hospodaří Státní pozemkový úřad, a to za pozemky bývalého pozemkového katastru PK č. p. 97 – louka a PK č. p. 116 – louka, obou v katastrálním území Řepčín, a v tomto rozsahu nahrazení rozhodnutí Státního pozemkového úřadu, Krajského pozemkového úřadu pro Olomoucký kraj, ze dne 3. 12. 2015, sp. zn. SPU 317919/2013/RN2840-RR13976, č. j. SPU 630078/2015/21/Na – dále „rozhodnutí správního orgánu“ (výrok I.) a žalobkyni uložil povinnost nahradit České republice – Státnímu pozemkovému úřadu (dále „další účastník řízení“) náklady řízení ve výši 1.500,- Kč (výrok II.).

Vrchní soud v Olomouci (dále „odvolací soud“) k odvolání žalobkyně rozsudkem ze dne 19. 8. 2020, č. j. 1 Co 10/2020-93, rozsudek soudu prvního stupně potvrdil (výrok I.) a žalobkyni uložil povinnost nahradit dalšímu účastníku řízení náklady odvolacího řízení ve výši 300,- Kč (výrok II.).

Rozsudky soudů obou stupňů jsou založeny na závěru, že rozhodnutí správního orgánu (o nevydání zemědělských pozemků) je věcně správné, neboť pozemky dle PK č. 97 a č. 116 patřící do historického církevního majetku žalobkyně, jejichž vydání bylo oprávněnou osobou nárokováno v řízení vedeném před správním orgánem ve smyslu ustanovení § 9 odst. 6 zákona č. č. 428/2012 Sb., o majetkovém vyrovnání s církvemi a náboženskými společnostmi a o změně některých zákonů, ve znění nálezu Ústavního soudu ze dne 29. 5. 2013, sp. zn. Pl. ÚS 10/13, publikovaného pod číslem 177/2013 Sb. (dále jen „zákon č. 428/2012 Sb.“), v důsledku pozemkových úprav provedených před uplatněním restitučního nároku oprávněnou osobou zanikly a u nově vzniklých pozemků se již nemůže jednat ve smyslu ustanovení § 2 zákona č. 428/2012 Sb. o původní církevní majetek, neboť byly vytvořeny originárně na základě rozhodnutí správního orgánu, jež má konstitutivní účinky. Pozemkové úpravy týkající se pozemků dle PK č. 97 a č. 116 byly prováděny podle zákona č. 284/2001 Sb., o pozemkových úpravách a pozemkových úřadech, ve znění účinném do 7. 9. 1997 (dále „zákon č. 284/1991 Sb.“), v němž nebyla zakotvena povinnost pozemkového úřadu řešit pozemky představující původní církevní majetek odděleně od ostatních pozemků (v tomto ohledu odvolací soud odkázal na rozsudek Nejvyššího soudu ze dne 6. 2. 2018, sp. zn. 28 Cdo 2255/2017, jenž byl publikován pod číslem 28/2019 ve Sbírce soudních rozhodnutí a stanovisek, a který je přístupný, stejně jako dále označená rozhodnutí dovolacího soudu, na internetových stránkách Nejvyššího soudu http://www.nsoud.cz). Odvolací soud se rovněž ztotožnil s procesním postupem soudu prvního stupně, který s odkazem na ustanovení § 95 odst. 2 občanského soudního řádu (dále „o. s. ř.“) nepřipustil změnu žaloby (spočívající v uplatnění eventuálního petitu) z původního žalobního žádání na vydání pozemků dle PK č. 97 a č. 116, o nichž bylo rozhodnuto správním orgánem, na in eventum vydání pozemků parc. č. 176/17, parc. č. 176/27 a parc. č. 236/12, všech v katastrálním území Řepčín, jež podle úsudku žalobkyně měly fakticky odpovídat částem původních pozemků dle PK č. 97 a č. 116 a byly by odděleny geometrickým plánem. Ve shodě se soudem prvního stupně odvolací soud dovodil, že v žalobním žádání in eventum žalobkyně uplatnila nárok na vydání jiných (náhradních) pozemků, než v původní žalobě, přičemž k návrhu na změnu žaloby došlo až po uplynutí dvouměsíční lhůty k podání žaloby upravené v ustanovení § 247 odst. 1 o. s. ř. Upozornil dále, že zákaz změny žaloby v řízení vedeném před soudem podle části páté občanského soudního řádu vyplývá i z ustanovení § 250b odst. 3 o. s. ř.

Proti rozsudku odvolacího soudu podala dovolání žalobkyně majíc je ve smyslu ustanovení § 237 o. s. ř. za přípustné pro řešení dosud (v rozhodovací praxi dovolacího soudu) neřešenou otázku, „zda překročila zákaz změny návrhu uvedený v ustanovení § 250b o. s. ř., když v žalobě podle ustanovení § 9 zákona č. 428/2012 Sb. nárokuje náhradní pozemky za pozemky, které zanikly při pozemkových úpravách.“ Na předestřenou otázku si přitom sama s odkazem na rozsudek Nejvyššího soudu ze dne 6. 2. 2018, sp. zn. 28 Cdo 2255/2017, odpovídá záporně s užitím argumentace o nezměněném předmětu soudního řízení (oproti předmětu řízení před správním orgánem), byť připouští, že nárokované náhradní pozemky již nejsou totožnou věcí jako pozemky původní (jejichž vydání coby historického církevního majetku bylo uplatněno v řízení před správním orgánem), avšak svou podstatou jsou stále tou samou věcí jako původní pozemky do pozemkových úprav vstupující. Pokud soudy obou stupňů tuto skutečnost při úvaze o přípustnosti změny žaloby v intencích ustanovení § 250b odst. 3 o. s. ř. nereflektovaly a procesní podání, jímž k vydání označila pozemky parc. č. 176/17, parc. č. 176/27 a parc. č. 236/12 takto kvalifikovaly, aplikovaly citované ustanovení nesprávně, přičemž v případě rozhodnutí odvolacího soudu je tak naplněn dovolací důvod nesprávného právního posouzení věci. Rovněž připomíná, že ani pozemkové úpravy provedené podle zákona č. 284/1991 Sb. nebrání vydání nově vzniklých pozemků tehdy, pokud svou polohou odpovídají pozemkům původním. Žalobkyně dále s odkazem na závěr formulovaný v rozsudku Nejvyššího soudu ze dne 18. 3. 2008, sp. zn. 30 Cdo 3875/2007, namítala, že řízení před odvolacím soudem je zatíženo procesní vadou, kteroužto je rovněž postiženo i řízení před soudem prvního stupně, spočívající v nesprávné kvalifikaci procesního návrhu žalobkyně na změnu žaloby, jenž měl být posouzen jako odstranění vad původního žalobního návrhu tkvících v jeho nekonkrétnosti. K uvedenému vysvětlila, že původní žalobní návrh, jímž nárokovala vydání pozemků dle PK č. 97 a č. 116 nebyl dostatečně konkrétní, nicméně tuto vadu odstranila uplatněním eventuálního žádání, na jehož základě se domáhala vydání pozemků parc. č. 176/17 a parc. č. 176/27 v katastrálním území Řepčín a pozemku parc. č. 236/12 v katastrálním území Hejčín, které svým polohovým určením odpovídají částem původních zaniklých pozemků dle PK č. 97 a č. 116. V dovolání žalobkyně navrhla, aby dovolací soud rozsudek odvolacího soudu, jakož i rozsudek soudu prvního stupně, zrušil a věc vrátil soudu prvního stupně k dalšímu řízení.

Další účastník řízení ve vyjádření k dovolání upozornil na skutečnost, že dovoláním dotčený rozsudek odvolacího soudu byl založen i na právním závěru (vycházejícím z rozsudku Nejvyššího soudu ze dne 6. 2. 2018, sp. zn. 28 Cdo 2255/2017), jenž dovoláním žalobkyně nebyl postižen, a to, že v důsledku provedených pozemkových úprav původní pozemky, jež přináležely k historickému církevnímu majetku, zanikly a nové pozemky, k nimž bylo vlastnické právo další účastnice řízení nabyto originárně, již nemohou být historickým církevním majetkem ve smyslu ustanovení § 2 zákona č. 428/2012 Sb. Další účastnice řízení tudíž dovozuje, že dovolatelka měla napadnout všechny důvody, na kterých rozsudek odvolacího soudu stojí, a pokud tak neučinila, nemůže samotné vyřešení v dovolání předestřené otázky přinést žalobkyni příznivější rozhodnutí dovolacího soudu. Navrhl, aby dovolací soud dovolání jako nedůvodné zamítl.

Nejvyšší soud jako soud dovolací (§ 10a občanského soudního řádu – dále „o. s. ř.“) dovolání projednal podle zákona č. 99/1963 Sb., občanského soudního řádu, ve znění účinném od 30. 9. 2017 (srovnej část první, čl. II bod 2 zákona č. 296/2017 Sb., kterým se mění zákon č. 99/1963 Sb., občanský soudní řád, ve znění pozdějších předpisů, zákon č. 292/2013 Sb., o zvláštních řízeních soudních, ve znění pozdějších předpisů, a některé další zákony).

Po zjištění, že dovolání bylo podáno proti pravomocnému rozsudku odvolacího soudu oprávněnou osobou (žalobkyní) v zákonné lhůtě (§ 240 odst. 1, věta první, o. s. ř.), že je splněna i podmínka povinného zastoupení dovolatelky advokátem (§ 241 odst. 1 o. s. ř.) a že dovolání obsahuje povinné náležitosti upravené v ustanovení § 241a odst. 2 o. s. ř., zabýval se Nejvyšší soud tím, zda je dovolání přípustné.

Podle ustanovení § 236 odst. 1 o. s. ř. dovoláním lze napadnout pravomocná rozhodnutí odvolacího soudu, pokud to zákon připouští.

Přípustnost dovolání proti napadenému rozhodnutí odvolacího soudu (jež je rozhodnutím, jímž se končí odvolací řízení, nikoliv rozhodnutím z okruhu usnesení vyjmenovaných v § 238a o. s. ř.) je třeba poměřovat ustanovením § 237 o. s. ř. (hledisky v něm uvedenými).

Podle ustanovení § 237 o. s. ř. není-li stanoveno jinak, je dovolání přípustné proti každému rozhodnutí odvolacího soudu, kterým se odvolací řízení končí, jestliže napadené rozhodnutí závisí na vyřešení otázky hmotného nebo procesního práva, při jejímž řešení se odvolací soud odchýlil od ustálené rozhodovací praxe dovolacího soudu nebo která v rozhodování dovolacího soudu dosud nebyla vyřešena nebo je dovolacím soudem rozhodována rozdílně, anebo má-li být dovolacím soudem vyřešená právní otázka posouzena jinak.

Dovolání žalobkyně je přípustné pro řešení obsahově vymezené otázky podmínek pro vydání pozemků vzniklých v důsledku pozemkových úprav provedených podle zákona č. 284/1991 Sb., lze-li je identifikovat jako části původních pozemků, jež vstoupily do procesu pozemkových úprav a byly součástí historického církevního majetku. Tuto otázku vyřešil odvolací soud v rozporu s ustálenou rozhodovací praxí dovolacího soudu.

Po přezkoumání napadeného rozsudku odvolacího soudu ve smyslu § 242 odst. 1 o. s. ř., jež takto provedl bez jednání, dospěl Nejvyšší soud k závěru, že dovolání je v rozsahu, v němž bylo shledáno přípustné, i opodstatněné.

Skutkový stav věci, na němž byl rozsudek odvolacího soudu založen, nemohl být dovoláním zpochybněn, a proto z něj Nejvyšší soud při dalších úvahách vychází.

O nesprávné právní posouzení věci (naplňující dovolací důvod podle § 241a odst. 1, část věty před středníkem, o. s. ř.) jde tehdy, posoudil-li odvolací soud věc podle právní normy, jež na zjištěný skutkový stav nedopadá, nebo právní normu, sice správně vybranou, nesprávně vyložil, případně ji na daný skutkový stav nesprávně aplikoval.

Podle ustanovení § 2 písm. a) zákona č. 428/2012 Sb. pro účely tohoto zákona se rozumí původním majetkem registrovaných církví a náboženských společností věci, majetková práva a jiné majetkové hodnoty, včetně spoluvlastnických podílů a součástí a příslušenství věcí, které byly alespoň část rozhodného období ve vlastnictví nebo které příslušely registrovaným církvím a náboženským společnostem, právnickým osobám zřízeným nebo založeným jako součásti registrovaných církví a náboženských společností, Náboženské matici nebo dalším právnickým osobám zřízeným nebo založeným za účelem podpory činnosti registrovaných církví a náboženských společností k duchovním, pastoračním, charitativním, zdravotnickým, vzdělávacím nebo administrativním účelům, nebo jejich právním předchůdcům.

Podle ustanovení § 6 zákona č. 428/2012 Sb. povinná osoba podle § 4 písm. a) a b) vydá oprávněné osobě nemovitou věc ve vlastnictví státu, která náležela do původního majetku registrovaných církví a náboženských společností a stala se předmětem majetkové křivdy, kterou utrpěla oprávněná osoba nebo její právní předchůdce v rozhodném období v důsledku některé ze skutečností uvedených v § 5.

Podle ustanovení § 9 odst. 1, věta první a druhá, zákona č. 428/2012 Sb. oprávněná osoba písemně vyzve povinnou osobu k vydání zemědělské nemovitosti do 12 měsíců ode dne nabytí účinnosti tohoto zákona, jinak její nárok zanikne. Ve výzvě oprávněná osoba označí zemědělskou nemovitost a uvede právní důvod nároku na její vydání podle tohoto zákona; k určení zemědělské nemovitosti postačí, je-li označena podle stavu v době, kdy se stala předmětem majetkové křivdy.

Podle ustanovení § 2 zákona č. 284/1991 Sb. pozemkovými úpravami se uspořádávají vlastnická práva k pozemkům a s nimi související věcná břemena, pozemky se jimi prostorově a funkčně upravují, scelují nebo dělí a zabezpečuje se jimi přístupnost pozemků a vyrovnání jejich hranic. Současně se jimi vytvářejí podmínky k racionálnímu hospodaření, k ochraně a zúrodnění půdního fondu, zvelebení krajiny a zvýšení její ekologické stability.

Podle ustanovení § 3 odst. 1 zákona č. 284/1991 Sb. předmětem pozemkových úprav jsou všechny pozemky v určitém území bez ohledu na dosavadní způsob využívání a existující vlastnické a užívací vztahy k nim, pokud nejsou podle odstavce 2 z pozemkových úprav vyloučeny. Z pozemkových úprav jsou vyloučeny pozemky určené pro obranu státu, pro těžbu vyhrazených nerostů, hřbitovy, pozemky zastavěné a určené k zastavění, pozemky chráněné podle zvláštních předpisů (odstavec 2).

Podle ustanovení § 4 odst. 1 zákona č. 284/1991 Sb. pozemkové úpravy se provádějí zpravidla formou komplexních pozemkových úprav v rozsahu § 2. K urychlenému vytvoření půdně ucelených hospodářských jednotek se pozemkové úpravy provádějí formou jednoduchých pozemkových úprav.

Podle ustanovení § 2 písm. a) zákona č. 256/2013 Sb., o katastru nemovitostí (katastrální zákon), ve znění pozdějších předpisů, pro účely tohoto zákona se rozumí pozemkem část zemského povrchu oddělená od sousedních částí hranicí územní jednotky nebo hranicí katastrálního území, hranicí vlastnickou, hranicí stanovenou regulačním plánem, územním rozhodnutím, společným povolením, kterým se stavba umisťuje a povoluje, veřejnoprávní smlouvou nahrazující územní rozhodnutí, územním souhlasem nebo hranicí danou schválením navrhovaného záměru stavebním úřadem, hranicí jiného práva podle § 19, hranicí rozsahu zástavního práva, hranicí rozsahu práva stavby, hranicí druhů pozemků, popřípadě rozhraním způsobu využití pozemků.

Podle ustanovení § 2 písm. b) zákona č. 256/2013 Sb., o katastru nemovitostí (katastrální zákon), ve znění pozdějších předpisů, pro účely tohoto zákona se rozumí parcelou pozemek, který je geometricky a polohově určen, zobrazen v katastrální mapě a označen parcelním číslem.

Podle ustanovení § 3 odst. 1 písm. a) zákona č. 256/2013 Sb., o katastru nemovitostí (katastrální zákon), ve znění pozdějších předpisů (dále „zákon č. 256/2013 Sb.“), v katastru se evidují pozemky v podobě parcel.

V rozsudku Nejvyššího soudu ze dne 6. 2. 2018, sp. zn. 28 Cdo 2255/2017, jehož závěry lze do poměrů přítomné právní věci beze zbytku přenést [bez ohledu na to, že konkluze citovaného rozhodnutí dovolacího soudu byly formulovány v poměrech pozdější právní regulace pozemkových úprav, tj. podle zákona č. 139/2002 Sb., o pozemkových úpravách a pozemkových úřadech a o změně zákona č. 229/1991 Sb., o úpravě vlastnických vztahů k půdě a jinému zemědělskému majetku, ve znění pozdějších předpisů (dále „zákon č. 139/2020 Sb.“), jež obsahovala – na rozdíl od provádění pozemkových úprav podle zákona č. 284/1991 Sb. - povinnost řešit pozemky patřící do historického církevního majetku odděleně (viz ustanovení § 3 odst. 5 zákona č. 139/2002 Sb., ve znění účinném do 31. 12. 2012; podle nynějšího stavu ustanovení § 3 odst. 4 zákona č. 139/2002 Sb.)], dovolací soud s odkazem na předchozí judikaturu Nejvyššího soudu vyložil, že „rozhodnutí pozemkového úřadu, jímž se provádí komplexní pozemkové úpravy, má konstitutivní povahu a skrze jeho účinky nabývají oprávněné subjekty vlastnické právo k nově vzniklým pozemkům originárně, čili neodvozeně od vlastnického práva předchozího majitele, pročež zde v případě nabytí vlastnického práva pravomocným rozhodnutím státního orgánu nenalezne uplatnění ani zásada, dle níž nikdo nemůže převést více práv, než mu náleží.“ Dále v poměrech provádění pozemkových úprav podle zákona č. 139/2002 Sb. konstatoval, že „je-li s pozemky v intencích shora citované normy pro jejich charakter historického církevního majetku nakládáno odděleně, je na nově vzniklé pozemky nutné pohlížet i nadále jako na původní církevní vlastnictví ve smyslu § 2 a § 6 zákona č. 428/2012 Sb.“ Třebaže v odkazované věci byla porušena povinnost vést při provádění pozemkových úprav pozemky patřící do původního církevního majetku odděleně (a tento stav lze připodobnit k situaci, kdy taková povinnost zákonem č. 284/1991 Sb. vůbec stanovena nebyla) a v konečném důsledku s přihlédnutím k individuálně daným okolnostem případu dovolací soud v souladu s náhledem odvolacího soudu uzavřel, že nárok oprávněné osobě nelze přiznat, nevyloučil možnost oprávněné osoby domáhat se svého historického majetku představovaného pozemkem, pokud by jakožto část zemského povrchu co do své rozlohy a prostorového vymezení nedoznal ani v důsledku pozemkových úprav změn, a byl tak i nadále identifikovatelný.

Do přítomné právní věci se dále prosadí ta rozhodovací praxe dovolacího soudu, vycházející z teze, že „pozemek (definovaný jako část zemského povrchu oddělená od sousedních částí hranicí územní správní jednotky nebo hranicí katastrálního území, hranicí vlastnickou, hranicí držby, hranicí druhů pozemků, popřípadě rozhraním způsobu využití pozemků), jenž je předmětem občanskoprávních vztahů, nemusí být vždy totožný s parcelou, nýbrž může zahrnovat více parcel, popřípadě části různých parcel, nebo naopak být částí parcely jediné. Je proto nesprávný názor, že věcí v právním slova smyslu je pozemek pouze tehdy, je-li označen parcelním číslem a odpovídá-li mu mapové zobrazení s uvedením druhu a výměry v operátech katastru nemovitostí“ (srovnej rozsudek Nejvyššího soudu ze dne 27. 6. 2007, sp. zn. 22 Cdo 2271/2006, usnesení Nejvyššího soudu ze dne 2. 3. 2010, sp. zn. 22 Cdo 2028/2008, rozsudek Nejvyššího soudu ze dne 2. 2. 2011, sp. zn. 22 Cdo 3123/2009, rozsudek Nejvyššího soudu ze dne 20. 9. 2017, sp. zn. 22 Cdo 2540/2017, nebo rozsudek Nejvyššího soudu ze dne 30. 5. 2018, sp. zn. 22 Cdo 1577/2018). I když uvedenými závěry rozhodovací praxe Nejvyššího soudu reflektovala právní úpravu katastru nemovitostí účinnou do 31. 12. 2013 [založenou na zákoně č. 344/1992 Sb., o katastru nemovitostí České republiky (katastrální zákon), ve znění pozdějších předpisů – dále „zákon č. 344/1992 Sb.“], není žádného důvodu, aby nebyla využitelná i za účinnosti zákona č. 256/2013 Sb. Legální definice pozemku a parcely podávající se z ustanovení § 2 písm. a) a písm. b) zákona č. 256/2013 Sb. je totiž významově totožná se zákonným vymezením téhož, kteréžto bylo obsaženo v ustanovení § 27 písm. a) a písm. b) zákona č. 344/1992 Sb.

V poměrech projednávané věci odvolací soud aproboval skutková zjištění soudu prvního stupně, že Okresní pozemkový úřad Olomouc rozhodnutím ze dne 20. 6. 1994 schválil návrh jednoduchých pozemkových úprav v katastrálním území Hejčín, rozhodl o směně vlastnických práv k pozemkům a určení jejich hranic podle oddělovacích geometrických plánů tak, že po pozemkové úpravě se vlastníkem pozemků parc. č. 236/11, parc. č. 236/12, parc. č. 236/31, parc. č. 236/37, parc. č. 236/53 a parc. č. 251/1 stává Česká republika – Pozemkový fond ČR, jež současně pozbyla vlastnické právo k původním pozemkům nebo jejich částem (identifikovaným parcelním číslem), jež do pozemkové úpravy vstoupily. Vlastnické právo bylo vyznačeno v katastru nemovitostí pro katastrální území Hejčín na listu č. 10002 (z rozhodnutí Okresního pozemkového úřadu Olomouc ze dne 26. 6. 1996, č. j. PÚ – Hejčín-033/95 – Zk, a výpisu z katastru nemovitostí ze dne 4. 12. 1996). Dále vyšel ze zjištění, že Okresní pozemkový úřad Olomouc rozhodnutím ze dne 20. 6. 1994 schválil návrh jednoduchých pozemkových úprav v katastrálním území Řepčín, rozhodl o směně vlastnických práv k pozemkům a určení jejich hranic podle oddělovacích geometrických plánů tak, že po pozemkové úpravě se vlastníkem pozemků parc. č. 176/17, parc. č. 176/27, parc. č. 176/28, a parc. č. 200/6 stává Česká republika – Pozemkový fond ČR, jež současně pozbyla vlastnické právo k původním pozemkům nebo jejich částem (identifikovaným parcelním číslem), jež do pozemkové úpravy vstoupily. Vlastnické právo bylo vyznačeno v katastru nemovitostí pro katastrální území Řepčín na listu č. 10002 (z rozhodnutí Okresního pozemkového úřadu Olomouc ze dne 8. 2. 1996, č. j. PÚ – Řepčín-059/95 – Nev, a výpisu z katastru nemovitostí ze dne 4. 12. 1996). Součástí skutkového stavu se stalo i zjištění, že původnímu pozemku dle pozemkového katastru č. 97 v katastrálním území Řepčín odpovídají podle současného stavu v katastru nemovitostí pozemky parc. č. 176/13 až parc. č. 176/17 v katastrálním území Řepčín a původnímu pozemku dle pozemkového katastru č. 116 pak odpovídají podle současného stavu v katastru nemovitostí pozemky parc. č. 176/16, parc. č. 176/17, parc. č. 176/27 a parc. č. 176/53 v katastrálním území Řepčín a pozemek parc. č. 236/12 v katastrálním území Hejčín (srovnávací sestavení parcel ze dne 14. 11. 2018 vyhotovené Katastrálním úřadem pro Olomoucký kraj, Katastrální pracoviště Olomouc).

Se zřetelem k výše připomenutým judikatorním konkluzím Nejvyššího soudu, jakož i ke skutkovým zjištěním učiněným v nalézacím řízení (jimiž je dovolací soud vázán a nemůže je přezkoumávat), shledává dovolací soud minimálně předčasným závěr odvolacího soudu, že v části žalobkyní nárokovaných pozemků parc. č. 176/17, parc. č. 176/27 v katastrálním území Řepčín a parc. č. 236/12 v katastrálním území Hejčín nelze identifikovat části původních pozemků dle PK č. 97 a č. 116, jež náležely k historickému církevnímu majetku žalobkyně. Jakkoliv se ze shora reprodukovaných skutkových zjištění podává, že do pozemkových úprav v polovině devadesátých let vstupovaly již pozemky, jež byly v katastru nemovitostí identifikovány parcelním číslem (a jejich souvislost s pozemky dle pozemkového katastru nebyla zjišťována), samo o sobě to nevylučuje, že by části některých z nich nemohly být částmi původních pozemků dle PK č. 97 a č. 116. Zřetelná identifikace těchto pozemků, respektive jejích částí, s pozemky nárokovanými žalobkyní se přitom podává ze srovnávací sestavy parcel provedené příslušným katastrálním úřadem. Ač odvolací soud odkázal na závěry rozsudku Nejvyššího soudu ze dne 6. 2. 2018, sp. zn. 28 Cdo 2255/2017, dlužno dodat, že se jimi dostatečně neřídil. Odvolací soud akcentoval, že žalobkyní žádané pozemky parc. č. 176/17, parc. č. 176/27 a parc. č. 236/12 jsou ve vztahu k původním pozemkům pozemky náhradními, čímž ovšem popřel zákonem traktované a judikaturou petrifikované vymezení pojmu pozemek, jež takto (nesprávně) ztotožnil s pojmem parcela. Nedostatečně rovněž zohlednil, že právní důsledek vyplývající z pozemkových úprav (bez ohledu na právní rámec jejich provedení), tj. vznik nových pozemků z úprav vystupujících s originárním nabytím vlastnického práva, ještě nevylučuje možnost jejich vydání oprávněné osobě, svědčí-li k nim vlastnické právo některé z osob povinných ve smyslu zákona č. 428/2012 Sb. a nárokované pozemky či jejich část jsou identifikovatelné s původními pozemky či jejich částmi. Argument odvolacího soudu, že sama žalobkyně navrhovanou změnou žaloby vyloučila eventualitu, že původní pozemky jsou identifikovatelné i po pozemkové úpravě, zjevně postrádá patřičnou relevanci v situaci, kdy důkazem o určité právně významné skutečnosti má být procesní chování účastníka řízení, jehož označením není soud vázán (na rozdíl od toho, co jím bylo skutečně projeveno).

Dovolání je dále přípustné pro řešení obsahově vymezené otázky procesního práva týkající se kvalifikace procesního úkonu účastníka řízení, který je jím nesprávně označen. V rozsahu této otázky je dovolání rovněž přípustné, neboť při jejím řešení se odvolací soud odchýlil od ustálené rozhodovací praxe dovolacího soudu; sluší se uvést, že jiný názor dovolacího soudu na identifikaci zákonného předpokladu přípustnosti dovolání obsaženého v ustanovení § 237 o. s. ř. [dovolatelka má za to, že by dovolací soud měl v individuálních poměrech předložené věci (v řízení před správním orgánem se žalobkyně dozvěděla, že původně nárokované pozemky patřící do jejího historického majetku v důsledku provedených pozemkových úprav zanikly, a tudíž se může domáhat toliko vydání nově vytvořených pozemků, jež jsou ve vztahu k pozemkům původním náhradními) řešit (jako dosud neřešenou) otázku stanovení podmínek pro uplatnění zákazu změny žaloby ve smyslu ustanovení § 250b odst. 3 o. s. ř.], nečiní dovolání vadným, a tudíž neprojednatelným (k tomu srovnej přiměřeně stanovisko pléna Ústavního soudu ze dne 28. 11. 2017, sp. zn. Pl. ÚS-st. 45/16, bod 36, jež bylo uveřejněno pod číslem 460/2017 Sb.).

Podle ustanovení § 244 odst. 1 o. s. ř. rozhodl-li orgán moci výkonné, orgán územního samosprávného celku, orgán zájmové nebo profesní samosprávy, popřípadě smírčí orgán zřízený podle zvláštního právního předpisu (dále jen "správní orgán") podle zvláštního zákona o sporu nebo o jiné právní věci, která vyplývá ze vztahů soukromého práva (§ 7 odst. 1), a nabylo-li rozhodnutí správního orgánu právní moci, může být tatáž věc projednána na návrh v občanském soudním řízení.

Podle ustanovení § 250b odst. 3 o. s. ř. návrh, o němž rozhodl správní orgán, nesmí být v průběhu řízení před soudem změněn.

Podle ustanovení § 245 o. s. ř. není-li v této části uvedeno jinak, užijí se přiměřeně ustanovení části první až čtvrté tohoto zákona.

Podle ustanovení § 41 odst. 2 o. s. ř. každý úkon posuzuje soud podle jeho obsahu, i když je úkon nesprávně označen.

Podle ustanovení § 96 odst. 1 o. s. ř. žalobce (navrhovatel) může vzít za řízení zpět návrh na jeho zahájení, a to zčásti nebo zcela.

Procesní úkony se od hmotněprávních úkonů liší především v tom, že právní účinky nevyvolávají samy o sobě, nýbrž až ve spojení s dalšími procesními úkony soudu či účastníků, jež jim v průběhu občanského soudního řízení předcházejí, nebo po nich následují.

Ze zásady bezformálnosti procesních úkonů vyplývá, že je soud posuzuje podle jejich obsahu. Pro posouzení procesních úkonů proto není významné, jak je účastník označil nebo že vůbec nebyly označeny, a ani to, jaký obsah jim účastník přisuzuje. Soud vždy uváží obsah (smysl) projevu vůle účastníka a uzavře, o jaký úkon se z tohoto hlediska jedná. Posouzení procesního úkonu podle obsahu soudu neumožňuje, aby určitému a srozumitelnému úkonu přikládal jiný než účastníkem sledovaný smysl a aby "domýšlel" obsah úkonu nebo z obsahu úkonu činil závěry, které z něj ve skutečnosti nevyplývají (srovnej Drápal, L., Bureš, J. a kol. Občanský soudní řád I. § 1 až 200za. Komentář. 1. vydání. Praha: C. H. Beck. 2009, 261 s., dále z rozhodovací praxe dovolacího soudu srovnej usnesení Nejvyššího soudu ze dne 29. 5. 1997, sp. zn. 2 Cdon 1646/96, uveřejněné v časopise Soudní judikatura č. 9, ročník 1997, pod číslem 69, usnesení Nejvyššího soudu ze dne 27. 11. 2003, sp. zn. 29 Odo 649/2001, jež bylo uveřejněno pod číslem 11/2006 Sbírky soudních rozhodnutí a stanovisek, usnesení Nejvyššího soudu ze dne 30. 6. 2004, sp. zn. 30 Cdo 721/2003, usnesení Nejvyššího soudu ze dne 27. 7. 2007, sp. zn. 21 Cdo 2704/2006, usnesení Nejvyššího soudu ze dne 26. 1. 2011, sp. zn. 23 Cdo 87/2011, a usnesení Nejvyššího soudu ze dne 30. 4. 2013, sp. zn. 33 Cdo 1560/2012, dále rozsudek Nejvyššího soudu ze dne 22. 11. 2012, sp. zn. 26 Cdo 4165/2011, rozsudek Nejvyššího soudu ze dne 29. 1. 2013, sp. zn. 33 Cdo 2748/2011, a rozsudek Nejvyššího soudu ze dne 20. 1. 2015, sp. zn. 32 Cdo 2399/2013).

Změnou návrhu se rozumí změna spočívající v tom, že žalobce: a) na základě stejného skutkového základu požaduje stejné plnění ve větším rozsahu, než se domáhal v návrhu (jde o tzv. rozšíření návrhu), b) na základě stejného skutkového základu požaduje jiné plnění, např. místo uložení povinnosti k nepeněžitému plnění se domáhá zaplacení peněžité částky, c) na základě stejného skutkového stavu požaduje místo splnění povinnosti vydání určujícího výroku, nebo naopak, tj. mění žalobu o plnění na určovací žalobu, nebo naopak, d) požaduje stejné plnění, ale na základě jiného skutkového stavu, než ho vylíčil v návrhu, a to buď zcela nového, nebo doplněného o další rozhodující skutečnosti, e) na základě jiného skutkového stavu požaduje jiné plnění, popřípadě navrhuje vydání určovacího rozhodnutí, a naopak (srovnej např. usnesení Nejvyššího soudu ze dne 13. 6. 2017, sp. zn. 22 Cdo 171/2017, usnesení Nejvyššího soudu ze dne 20. 10. 2015, sp. zn. 26 Cdo 2532/2015, či rozsudek Nejvyššího soudu ze dne 8. 9. 2014, sp. zn. 28 Cdo 1798/2014). Od změny žaloby je třeba odlišit podání, kterými žalobce odstraňuje vady žaloby nebo doplňuje žalobu o skutkové okolnosti odůvodňující uplatněný nárok z hlediska hmotněprávního ustanovení dopadajícího na danou věc (viz např. rozsudek Nejvyššího soudu ze dne 31. 7. 2003, sp. zn. 25 Cdo 1934/2001, uveřejněný ve Sbírce soudních rozhodnutí a stanovisek pod č. 78/2004, nebo usnesení Nejvyššího soudu ze dne 28. 2. 2001, sp. zn. 20 Cdo 688/99, publikované v časopise Soudní judikatura, č. sešitu 7/2001, a usnesení Nejvyššího soudu ze dne 26. 9. 2012, sp. zn. 33 Cdo 3162/2011).

Obsahové náležitosti zpětvzetí žaloby občanský soudní řád nestanoví; z jeho smyslu ovšem plyne, že jsou jimi ty, z nichž lze bez rozumných pochybností dovodit, že daný úkon vyjadřuje rezignaci na původní záměr, aby o žalobě (respektive její části vymezené ve zpětvzetí) bylo jednáno a věcně rozhodnuto (srovnej např. usnesení Nejvyššího soudu ze dne 25. 9. 2002, sp. zn. 29 Odo 247/2001, jež bylo uveřejněno pod číslem 39/2003 Sbírky soudních rozhodnutí a stanovisek, usnesení Nejvyššího soudu ze dne 29. 3. 2001, sp. zn. 20 Cdo 1211/99, nebo usnesení Nejvyššího soudu ze dne 17. 9. 2009, sp. zn. 26 Cdo 4830/2007).

V poměrech projednávané věci se v dovoláním napadeném rozsudku odvolací soud ztotožnil se závěrem soudu prvního stupně, že žalobkyně změnu žaloby spočívající v označení nově vzniklých pozemků parc. č. 176/17, parc. č. 176/27 a parc. č. 236/12, jež nárokuje k vydání na místo původně žalovaných pozemků dle PK č. 97 a č. 116, uplatnila až po uplynutí dvouměsíční lhůty upravené v ustanovení § 247 odst. 1 o. s. ř., a takováto změna žaloby proto nemohla být připuštěna. Odvolací soud dále v návaznosti na tuto konkluzi uzavřel, že ve smyslu ustanovení § 250b odst. 3 o. s. ř. musí být v řízení vedeném před správním orgánem a v řízení probíhajícím před soudem podle části páté občanského soudního řádu zachována totožnost věci, přičemž návrh, o němž rozhodl správní orgán, nesmí být v průběhu řízení před soudem měněn. K takové situaci pak v přítomné právní věci – dle náhledu odvolacího soudu - došlo, uplatnila-li žalobkyně až v řízení před soudem nárok na vydání jiných pozemků coby pozemků náhradních za pozemky původní, jež zanikly v důsledku provedených pozemkových úprav. Nebyla-li zachována totožnost věci rozhodnuté správním orgánem s věcí předloženou k soudnímu rozhodnutí, bylo třeba, dle závěru odvolacího soudu, žalobu zamítnout.

Žalobkyně se návrhem podaným dne 9. 7. 2014 u Státního pozemkového úřadu, Krajského pozemkového úřadu pro Olomoucký kraj, domáhala vydání rozhodnutí ve smyslu ustanovení § 9 odst. 6 zákona č. 428/2012 Sb., jímž by jí jako oprávněné osobě ve smyslu ustanovení § 3 písm. b) zákona č. 428/2012 Sb., byly vydány pozemky dle PK č. 97 a č. 116 v katastrálním území Řepčín, jež jí byly odňaty bez náhrady podle zákona č. 46/1948 Sb., o nové pozemkové reformě. Rozhodnutím Státního pozemkového úřadu, Krajského pozemkového úřadu pro Olomoucký kraj, ze dne 3. 12. 2015, sp. zn. SPU 317919/2013/RN2840-RR13976, č. j. SPU 630078/2015/21/Na, pozemky dle pozemkového katastru č. 97 ač. 116 nebyly žalobkyni vydány s odůvodněním, že byly zahrnuty do pozemkových úprav, v době jejich provádění v roce 1995 nebyly pozemky představující historický církevní majetek podle zákona č. 284/1991 Sb. řešeny odděleně, a tudíž nelze zjistit, na jaké konkrétní pozemky ve vlastnictví státu nárok přešel. Žalobou podanou podle části páté občanského soudního řádu se žalobkyně domáhala nahrazení rozhodnutí Státního pozemkového úřadu, Krajského pozemkového úřadu pro Olomoucký kraj, ze dne 3. 12. 2015, sp. zn. SPU 317919/2013/RN2840-RR13976, č. j. SPU 630078/2015/21/Na, a vydání obou pozemků identifikovaných podle údaje v pozemkovém katastru. Při jednání soudu prvního stupně dne 13. 6. 2019 učinila žalobkyně procesní úkon materiálně obsahující požadavek na vydání těch částí pozemků parc. č. 176/17 a parc. č. 176/27 v katastrálním území Řepčín a pozemku parc. č. 236/12 v katastrálním území Hejčín, jež odpovídají částem pozemků dle PK č. 97 a č. 116.

Ač žalobkyně poněkud nešťastně pozemky parc. č. 176/17 a parc. č. 176/27 v katastrálním území Řepčín a pozemek parc. č. 236/12 v katastrálním území Hejčín označuje ve vztahu k původním pozemkům dle PK č. 97 a č. 116 patřícím do jejího historického církevního majetku jako pozemky „náhradní“, kteroužto identifikaci mylně aproboval i odvolací soud, je zřejmé, že se nedomáhá vydání pozemků jiných (za pozemky původní, jejichž naturální restituci by bránila některá ze zákonných překážek), ale částí původních pozemků č. 97 a č. 116, u nichž má za to, že je lze s částmi pozemků parc. č. 176/17, parc. č. 176/27 a parc. č. 236/12 identifikovat. Nelze tak přisvědčit závěru odvolacího soudu, že se žalobkyně domáhala změny žaloby, jež je v řízení před soudem ve smyslu ustanovení § 250b odst. 3 o. s. ř. zapovězena. V souladu s obsahem projevené vůle - žalobkyní vtělené do dispozičního úkonu při jednání dne 13. 6. 2019 - je naopak taková interpretace, jež přihlíží k vyjádřené kvantitativní redukci původního žalobního žádání. Žalobkyně se tak napříště nedomáhá vydání všech pozemků, jež by podle současného stavu představovaly části původního pozemku PK č. 97 (pozemky parc. č. 176/13, parc. č. 176/14, parc. č. 176/15, parc. č. 176/16 a parc. č. 176/17 v katastrálním území Řepčín) a části původního pozemku PK č. 116 (pozemky parc. č. 176/16, parc. č. 176/17, parc. č. 176/27 a parc. č. 176/53 v katastrálním území Řepčín a pozemek parc. č. 236/12 v katastrálním území Hejčín), ale pouze tří z nich. Obsahově tak dovolatelka uplatnila nikoliv návrh na změnu žaloby, ale návrh na její částečné zpětvzetí, jež žádné ustanovení části páté občanského soudního řádu nezapovídá (srovnej přiměřeně ustanovení § 250k, § 245 a § 96 odst. 1 o. s. ř.).

Dovolatelka konečně namítá, že soudy obou stupňů měly její procesní návrh učiněný při jednání soudu prvního stupně dne 13. 6. 2019, kterým se domáhala vydání těch částí pozemků parc. č. 173/17 a parc. č. 176/27 v katastrálním území Řepčín a pozemku parc. č. 236/12 v katastrálním území Hejčín (oddělených geometrickým plánem), jež svým polohovým určením odpovídají částem původních zaniklých pozemků pozemkového katastru č. 97 a č. 116, posuzovat jako odstranění vad původního žalobního návrhu a nikoliv jako změnu žaloby. Uvedenou námitkou, jíž žalobkyně, dle jejího úsudku, vystihla případ vady řízení před soudy nižších stupňů, se dovolací soud již nezabýval, neboť kvalifikace procesního úkonu učiněného žalobkyní při jednání soudu prvního stupně dne 13. 6. 2019 jako částečné zpětvzetí žaloby byla za užití interpretačního pravidla upraveného v ustanovení § 41 odst. 2 o. s. ř. možná (viz výklad výše), což vylučuje, aby takovému úkonu byl přisuzován jiný procesní význam. Sluší se pro doplnění uvést, že odkaz žalobkyně na závěr citovaný z rozsudku Nejvyššího soudu ze dne 18. 3. 2008, sp. zn. 30 Cdo 3875/2007, jest zjevně nepřípadný, neboť z odůvodnění rozsudku dovolacího soudu se podává s přítomnou právní věcí nesouvisející výklad o změně (toliko) právní kvalifikace (právním důvodu) žalobou uplatněného nároku z požadavku na zaplacení smluvního plnění na vydání bezdůvodného obohacení založeného na témže skutkovém stavu.

Protože rozsudek odvolacího soudu je založen na nesprávném právním posouzení věci, a je tím naplněn dovolací důvod uvedený v ustanovení § 241a odst. 1 o. s. ř., a protože dovolací soud současně neshledal, že by byly splněny podmínky pro zastavení dovolacího řízení, pro odmítnutí nebo zamítnutí dovolání nebo pro změnu rozsudku odvolacího soudu, nemohl postupovat jinak než rozsudek odvolacího soudu zrušit (§ 243e odst. 1 o. s. ř.). Jelikož důvody, pro které byl zrušen rozsudek odvolacího soudu, platí i pro rozsudek soudu prvního stupně, Nejvyšší soud zrušil i prvostupňový rozsudek a věc vrátil soudu prvního stupně k dalšímu řízení (§ 243e odst. 2 věta druhá o. s. ř.).

V dalším řízení je soud prvního stupně vázán vysloveným právním názorem dovolacího soudu (§ 243g odst. 1, věta první, o. s. ř.).

O náhradě nákladů řízení, včetně nákladů dovolacího řízení, rozhodne soud prvního stupně v novém rozhodnutí o věci (§ 243g odst. 1 in fine o. s. ř.).

Poučení: Proti tomuto rozhodnutí není opravný prostředek přípustný.

V Brně dne 9. 2. 2021

JUDr. Michael Pažitný, Ph.D.

předseda senátu

Zdroj dat je volně dostupný na http://www.nsoud.cz
Přesunout nahoru