Objednat předplatné Zákony pro lidi PLUS
Přidej k oblíbeným

28 Cdo 3867/2019Usnesení NS ze dne 12.02.2020

HeslaZmírnění křivd (restituce)
KategorieE
EcliECLI:CZ:NS:2020:28.CDO.3867.2019.1
Dotčené předpisy

§ 11 odst. 1 písm. c) předpisu č. 229/1991 Sb.


přidejte vlastní popisek

28 Cdo 3867/2019-535

USNESENÍ

Nejvyšší soud České republiky rozhodl v senátě složeném z předsedy senátu Mgr. Zdeňka Sajdla a soudců Mgr. Petra Krause a JUDr. Michaela Pažitného, Ph.D., ve věci žalobce J. H., narozeného XY, bytem v XY, zastoupeného JUDr. Milanem Kyjovským, advokátem se sídlem v Brně, Poštovská 8c, za účasti: 1) B. S., narozená XY, bytem XY, 2) T. K., narozený XY, bytem XY, 3) M. A. E. K.,

narozená XY, bytem XY, a 4) M. P. K., narozený XY, bytem XY, všichni zastoupeni Vratislavem Pěchotou, Jr., Esq., advokátem se sídlem 14 Penn Plaza, 225 West 34th Street, Suite 1800, New York, N.Y. 10122, Spojené státy americké, pobočka se sídlem v Praze 2, Mánesova 1645/87, 5) Česká republika – Státní pozemkový úřad, IČO: 01312774, se sídlem v Praze 3, Husinecká 1024/11a, 6) Fakultní nemocnice Brno, IČO: 65269705, se sídlem Jihlavská 20, Brno, zastoupená JUDr. Hanou Krejčí, advokátkou se sídlem v Brně, Špitálka 23b, a 7) Česká republika – Ministerstvo financí, IČO: 00006947, se sídlem v Praze 1, Letenská 525/15, jednající prostřednictvím Úřadu pro zastupování státu ve věcech majetkových, IČO: 69797111, se sídlem v Praze 2, Rašínovo nábřeží 390/42, o znovuprojednání věci rozhodnuté správním orgánem, vedené u Městského soudu v Brně pod sp. zn. 118 C 248/2014, o dovolání účastníků řízení 1) - 4) proti rozsudku Krajského soudu v Brně ze dne 6. června 2019, č. j. 18 Co 16/2018-477, takto:

I. Dovolání se odmítá.

II. Žádný z účastníků nemá právo na náhradu nákladů dovolacího řízení.

Stručné odůvodnění(§ 243f odst. 3 o. s. ř.):

V záhlaví označeným rozsudkem odvolacího soudu byl potvrzen rozsudek Městského soudu v Brně ze dne 11. 9. 2017, č. j. 118 C 248/2014-378, jímž byla zamítnuta žaloba o určení, že žalobce a účastníci řízení 1) - 4) jsou vlastníky ve výroku specifikovaných pozemků, všech v katastrálním území XY, a bylo rozhodnuto o náhradě nákladů prvostupňového řízení (výrok I. rozsudku odvolacího soudu); současně odvolací soud rozhodl o náhradě nákladů odvolacího řízení (výrok II. rozsudku odvolacího soudu).

Proti výroku I. rozsudku odvolacího soudu podali dovolání účastníci řízení 1) – 4). Dovolatelé předestřeli otázku, zda vydání jimi nárokovaných pozemků dle zákona č. 229/1991 Sb., o úpravě vlastnických vztahů k půdě a jinému zemědělskému majetku, ve znění pozdějších předpisů (dále jen „zákon o půdě“), brání překážka jejich zastavěnosti ve smyslu § 11 odst. 1 písm. c) zákona o půdě. Měli za to, že se odvolací soud svými závěry odchýlil od ustálené rozhodovací praxe. Odkázali přitom zejména na rozhodnutí Ústavního soudu sp. zn. I. ÚS 754/01, sp. zn. IV. ÚS 176/03 a sp. zn. II. ÚS 747/2000.

Účastník řízení ad 5) navrhl dovolání odmítnout.

Účastník řízení ad 7) navrhl, aby dovolací soud dovolání odmítl, respektive zamítl.

Nejvyšší soud jako soud dovolací (§ 10a občanského soudního řádu) dovolání projednal podle zákona č. 99/1963 Sb., občanského soudního řádu, ve znění účinném

od 30. 9. 2017 (srov. část první, čl. II bod 2 zákona č. 296/2017 Sb., kterým se mění zákon č. 99/1963 Sb., občanský soudní řád, ve znění pozdějších předpisů, zákon č. 292/2013 Sb., o zvláštních řízeních soudních, ve znění pozdějších předpisů, a některé další zákony), dále jen „o. s. ř.“.

Dovolání přitom, aniž nařizoval jednání (§ 243a odst. 1 věty první o. s. ř.), odmítl (§ 243c odst. 1 o. s. ř.), neboť je neshledal přípustným.

Přípustnost dovolání proti napadenému rozhodnutí odvolacího soudu (jež nepatří do okruhu rozhodnutí /usnesení/ vyjmenovaných v § 238a o. s. ř.) je třeba poměřovat hledisky uvedenými v § 237 o. s. ř.

Podle § 237 o. s. ř. není-li stanoveno jinak, je dovolání přípustné proti každému rozhodnutí odvolacího soudu, kterým se odvolací řízení končí, jestliže napadené rozhodnutí závisí na vyřešení otázky hmotného nebo procesního práva, při jejímž řešení se odvolací soud odchýlil od ustálené rozhodovací praxe dovolacího soudu nebo která v rozhodování dovolacího soudu dosud nebyla vyřešena nebo je dovolacím soudem rozhodována rozdílně, anebo má-li být dovolacím soudem vyřešená právní otázka posouzena jinak.

Nejvyšší soud ve své ustálené rozhodovací praxi judikuje, že při zkoumání, zdali je dána překážka naturální restituce ve smyslu § 11 odst. 1 písm. c) zákona o půdě, považuje za relevantní i hledisko funkční souvislosti pozemků se stavbami. Za pozemky tvořící s objekty výstavby jeden funkční celek přitom nutno považovat jednak stavební pozemek, popřípadě též pozemek zastavěný stavbou, a dále přilehlé pozemky, jež tvoří se zastavěnými pozemky souvislý celek bez přerušení (srov. např. rozsudky Nejvyššího soudu ze dne 24. 10. 2007, sp. zn. 28 Cdo 2518/2006, a ze dne 14. 7. 2010, sp. zn. 28 Cdo 2174/2010, či usnesení téhož soudu ze dne 20. 12. 2016, sp. zn. 28 Cdo 2841/2015). Je tedy třeba vždy přihlížet k celkovému účelovému propojení dotčených pozemků s ostatními nemovitostmi, tvořícími vzájemně provázaný areál. Zákon o půdě totiž slouží k odčinění pouze některých (nikoli všech) křivd a zároveň stanoví výluky, které vydání původních pozemků brání, přičemž důvodem působení výluk je veřejný zájem či práva třetích osob, jež mohou převážit nad právem na naturální restituci (srov. např. usnesení Nejvyššího soudu ze dne 24. 9. 2014, sp. zn. 28 Cdo 1649/2014, ze dne 1. 11. 2016, sp. zn. 28 Cdo 1831/2016, a ze dne 26. 9. 2017, sp. zn. 28 Cdo 2101/2017). V rozsudku ze dne 24. 10. 2007, sp. zn. 28 Cdo 2518/2006, se pak Nejvyšší soud podrobně vyjádřil k otázce funkčního vymezení areálu a současně formuloval některá interpretační kritéria podstatná pro vydání pozemku, přičemž připomněl, že překážkou bránící při svém naplnění restituci podle § 11 odst. 1 písm. c) zákona o půdě může být právě funkční spojení pozemků se stavbami, které plní určený účel, dále případný zvláštní právní režim, jemuž pozemky podléhají, a jsou tak svázány s přilehlou stavbou či provozem, a konečně přiměřený poměr, či naopak nepoměr výměry pozemků, jež mají být vydány, vůči ostatním pozemkům v areálu. Zmíněná kritéria ovšem nemají kumulativní ani taxativní charakter (viz např. rozsudky Nejvyššího soudu ze dne 23. 2. 2016, sp. zn. 28 Cdo 3923/2014, a ze dne 31. 5. 2016, sp. zn. 28 Cdo 2955/2014, případně jeho usnesení ze dne 24. 10. 2016, sp. zn. 28 Cdo 4474/2014). Jestliže by extenzivní výklad mohl vést k závěru o pouze „volném“ spojení pozemků se stavbou, a tedy k jejich vydání, je třeba zvážit, zda funkce, již pozemky plní v souboru nemovitostí, může být plněna i v redukované míře (srov. např. rozsudky Nejvyššího soudu ze dne 8. 4. 2013, sp. zn. 28 Cdo 3016/2012, a ze dne 14. 7. 2015, sp. zn. 28 Cdo 220/2014, a usnesení téhož soudu ze dne 5. 2. 2014, sp. zn. 28 Cdo 2392/2013). Za areál je podle ustálené rozhodovací praxe dovolacího soudu možno považovat např. i průmyslový areál (k tomu srov. např. rozsudek Nejvyššího soudu ze dne 24. 9. 2009, sp. zn. 28 Cdo 376/2008, a usnesení téhož soudu ze dne 4. 9. 2008, sp. zn. 28 Cdo 2455/2008). Revize konkrétních úvah týkajících se příslušnosti nárokovaných pozemků k areálu (viz např. usnesení Nejvyššího soudu ze dne 20. 12. 2016, sp. zn. 28 Cdo 2841/2015, ze dne 15. 3. 2017, sp. zn. 28 Cdo 2501/2016, či ze dne 12. 9. 2017, sp. zn. 28 Cdo 4640/2016), respektive intenzity jejich funkční vazby na tento celek (srov. mimo jiné usnesení Nejvyššího soudu ze dne 1. 6. 2016, sp. zn. 28 Cdo 5544/2015, ze dne 8. 6. 2016, sp. zn. 28 Cdo 5689/2015, a ze dne 26. 9. 2017, sp. zn. 28 Cdo 2101/2017) pak Nejvyššímu soudu nepřísluší, neboť se jedná o problémy skutkové povahy, zatímco kognice dovolacího soudu je orientována toliko na otázky právní (srov. např. usnesení Nejvyššího soudu ze dne 25. 10. 2016, sp. zn. 22 Cdo 2545/2016, či ze dne 6. 6. 2017, sp. zn. 32 Cdo 5833/2016).

Nadále je rovněž třeba brát v úvahu i rozhodnutí Ústavního soudu ze dne 14. 7. 2004, sp. zn. IV. ÚS 176/03, dle něhož institut překážek vydání nemovitosti podle § 11 zákona o půdě stanovuje výjimku z účelu restitucí, jímž je částečné zmírnění následků minulých majetkových křivd, přičemž přednost má mít vždy snaha o restituci in integrum před poskytováním náhradních pozemků či finančních kompenzací. Důvodem těchto výluk je působení konkrétního veřejného zájmu nebo práv třetích subjektů, jež v určitém případě převažují nad restitučním nárokem na vydání původních pozemků a které by s ohledem na povahu zatížení nemovitostí vylučovaly nebo omezovaly jejich využití v soukromém vlastnictví (srov. též nález Ústavního soudu ze dne 2. 7. 2008, sp. zn. I. ÚS 1499/07, bod 37., či usnesení téhož soudu ze dne 12. 11. 2014, sp. zn. IV. ÚS 3714/12, bod 11.).

Nelze pominout ani nálezovou judikaturu Ústavního soudu k restituci pozemků (srov. zejm. nález Ústavního soudu ze dne 1. 7. 2014, sp. zn. I. ÚS 581/14, či nález Ústavního soudu ze dne 21. 1. 2015, sp. zn. II. ÚS 536/14), k níž se ve své judikatuře přiklání i Nejvyšší soud (srov. např. rozsudky Nejvyššího soudu ze dne 17. 6. 2015, sp. zn. 28 Cdo 4086/2013, ze dne 14. 7. 2015, sp. zn. 28 Cdo 220/2014, ze dne 24. 8. 2015, sp. zn. 28 Cdo 3574/2014, nebo ze dne 19. 11. 2015, sp. zn. 28 Cdo 2013/2014, či jeho usnesení ze dne 1. 11. 2016, sp. zn. 28 Cdo 1831/2016), a kterou tak nelze charakterizovat jako excesivní (vybočující z nastolené judikaturní linie), podle níž je naturální restituce vyloučena zpravidla i tam, kde by tato vedla k situaci, v níž by restituent objektivně nemohl plně realizovat své vlastnické právo a užívat vydané pozemky způsobem odpovídajícím účelu restitucí vyjádřenému v preambuli a v § 1 zákona o půdě.

Jestliže tedy odvolací soud, vycházeje z individuálních skutkových poměrů projednávané věci, kdy nárokované pozemky po přechodu na stát byly zastavěny (k rozhodnému datu stále funkčním) areálem Výzkumného ústavu zdravotní techniky (Chirana) zčásti byly zastavěny samotnou budovou bývalého výzkumného ústavu (později stavebně napojenou na areál Campusu Masarykovy univerzity), zčásti byly zastavěny pozemní komunikací nacházející se na ulici XY (včetně jejího komunikačního napojení na areál Fakultní nemocnice Brno) a obslužnými komunikacemi a plochami tvořícími součást areálu výzkumného ústavu (vzájemně provázaným komplexem přístupových účelových komunikací a inženýrských sítí s jeho napojením na veřejné komunikace a dálkové rozvody, včetně ploch pro parkování) uzavřel, že vydání předmětných pozemků brání překážka zastavěnosti ve smyslu § 11 odst. 1 písm. c) zákona o půdě, nijak se tím od citované judikatury Ústavního ani Nejvyššího soudu, na níž není důvodu čehokoliv měnit, neodchýlil. V jedinečných skutkových kulisách projednávané věci přitom evidentně převažuje veřejný zájem na zajištění (prostřednictvím zachování stávajících vlastnických poměrů) nerušeného užívání funkčně propojeného souboru nemovitostí přináležejících k areálu Campusu Masarykovy univerzity, resp. Fakultní nemocnice Brno, nad restitučním nárokem dovolatelů na vydání požadovaných pozemků, jejichž využití v soukromém vlastnictví by s ohledem na shora vylíčené bylo značně limitováno či vyloučeno (restituenti by ve vztahu k uvedeným pozemkům objektivně vzato nemohli plně realizovat svá vlastnická práva).

Závěry odvolacího soudu přitom evidentně nekolidují ani s rozhodovací praxí označenou dovolateli, jež vychází z totožných judikaturních východisek, jimiž se v posuzované při řídily i soudy nižšího stupně (případné odlišné závěry o restituovatelnosti toho kterého majetku jsou pak výlučně důsledkem jedinečnosti skutkových reálií jednotlivých kauz). Zcela nepřípadnými jeví se tudíž též námitky dovolatelů, že jiné pozemky, nacházející se v posuzované lokalitě, jim v restitučním řízení vydány byly. K dovolateli předestřeným otázkám, uplatněným ve skutkově a právně obdobných kauzách týchž oprávněných osob, se Nejvyšší soud ostatně vyslovil již dříve, a to se zcela shodnými závěry, k nimž se hlásí i v nyní posuzované věci (srov. usnesení Nejvyššího soudu ze dne 1. 11. 2016, sp. zn. 28 Cdo 1831/2016, vůči němuž směřující ústavní stížnost Ústavní soud odmítl usnesením ze dne 13. 3. 2018, sp. zn. IV. ÚS 206/17, či usnesení Nejvyššího soudu

ze dne 20. 11. 2018, sp. zn. 28 Cdo 2974/2018, a ze dne 30. 1. 2019, sp. zn. 28 Cdo 2978/2018).

Výtky dovolatelů, že provozní činnost na nárokovaných pozemcích nebyla vykonávána po celou dobu restitučního řízení, nesou se pak v rovině skutkové. Platí přitom, že skutkovým zjištěním soudů nižšího stupně (viz závěry odvolacího soudu o kontinuitě rozvoje posuzovaných areálů) je dovolací soud dle účinné procesní úpravy vázán (srovnej kupř. usnesení Nejvyššího soudu ze dne 25. 5. 2016, sp. zn. 25 Cdo 3420/2015,

a ze dne 15. 6. 2016, sp. zn. 22 Cdo 2515/2016, nebo rozsudek Nejvyššího soudu ze dne 7. 12. 2016, sp. zn. 30 Cdo 998/2016, dále viz též usnesení Ústavního soudu

ze dne 9. 8. 2016, sp. zn. II. ÚS 538/16, bod 10, ze dne 14. 2. 2017, sp. zn. I. ÚS 1766/16, bod 6, a ze dne 8. 8. 2017, sp. zn. II. ÚS 2050/17, bod 17), přičemž k výtkám vůči hodnocení provedených důkazů s účinností od 1. 1. 2013 není k dispozici žádný způsobilý dovolací důvod (srov. § 241a odst. 1 o. s. ř. a dále v poměrech do 31. 12. 2012 například důvody usnesení Nejvyššího soudu ze dne 17. 2. 2011, sen. zn. 29 NSČR 29/2009, uveřejněného pod číslem 108/2011 Sbírky soudních rozhodnutí a stanovisek, včetně tam zmíněného odkazu na nález Ústavního soudu ze dne 6. 1. 1997, sp. zn. IV. ÚS 191/96, uveřejněný pod číslem 1/1997 Sbírky nálezů a usnesení Ústavního soudu), když uplatněním způsobilého dovolacího důvodu není ani zpochybnění právního posouzení věci, vychází-li z jiného skutkového stavu, než z jakého vyšel při posouzení věci odvolací soud (srov. např. usnesení Nejvyššího soudu ze dne 25. 9. 2013, sp. zn. 29 Cdo 2394/2013, uveřejněné pod č. 4/2014 Sbírky soudních rozhodnutí a stanovisek). Prostřednictvím uvedené polemiky se skutkovými závěry odvolacího soudu tudíž na přípustnost dovolání usuzovat rovněž nelze. Okolnost, zda je určitá činnost v rámci funkčně propojeného souboru nemovitostí vykonávána nepřetržitě či nikoliv, ostatně sama o sobě o funkční provázanosti jednotlivých nemovitostí, příslušejících k určitému (průmyslovému či jinému) areálu (coby restituční výluce ve smyslu ustanovení § 11 odst. 1 písm. c/ zákona o půdě), ničeho nevypovídá.

Z výše uvedeného je tedy zřejmé, že v posuzovaném případě předpoklady přípustnosti podaného dovolání naplněny nebyly (§ 237 o. s. ř.).

O náhradě nákladů dovolacího řízení bylo rozhodnuto podle § 243c odst. 3, § 224 odst. 1 a § 146 odst. 3 o. s. ř. v situaci, kdy podané dovolání bylo odmítnuto a žalující straně v dovolacím řízení náklady nevznikly.

Shora citovaná rozhodnutí Nejvyššího soudu – vydaná po 1. lednu 2001 – jsou dostupná na webových stránkách Nejvyššího soudu www.nsoud.cz, rozhodnutí Ústavního soudu na stránkách nalus.usoud.cz.

Poučení: Proti tomuto rozhodnutí není přípustný opravný prostředek.

V Brně dne 12. 2. 2020

Mgr. Zdeněk Sajdl

předseda senátu

Zdroj dat je volně dostupný na http://www.nsoud.cz
Přesunout nahoru