Objednat předplatné Zákony pro lidi PLUS
Přidej k oblíbeným

28 Cdo 3851/2020Usnesení NS ze dne 16.02.2021

HeslaPřípustnost dovolání
Bezdůvodné obohacení
Solidarita dlužníků
Převzetí dluhu
KategorieE
EcliECLI:CZ:NS:2021:28.CDO.3851.2020.1
Dotčené předpisy

§ 237 o. s. ř.

§ 454 obč. zák.

§ 511 odst. 3 obč. zák.

§ 1889 o. z.


přidejte vlastní popisek

28 Cdo 3851/2020-233

USNESENÍ

Nejvyšší soud rozhodl v senátě složeném z předsedy senátu JUDr. Michaela Pažitného, Ph.D., a soudců JUDr. Jana Eliáše, Ph.D., a Mgr. Petra Krause v právní věci žalobkyně V. H., narozené XY, bytem XY, zastoupené JUDr. Marií Šupkovou, advokátkou se sídlem v Uherském Hradišti, Hradební 1294, proti žalované M. D., narozené XY, bytem XY, zastoupené JUDr. Josefem Pitnerem, advokátem se sídlem v Uherském Hradišti, Krátká 143, o zaplacení částky 73.507,33 Kč s příslušenstvím, vedené u Okresního soudu v Uherském Hradišti pod sp. zn. 3 C 107/2018, o dovolání žalobkyně proti rozsudku Krajského soudu v Brně - pobočce ve Zlíně ze dne 4. srpna 2020, č. j. 60 Co 122/2020-184, takto:

I. Dovolání se odmítá.

II. Žalobkyně je povinna nahradit žalované náklady dovolacího řízení ve výši 5.275,60 Kč k rukám jejího zástupce, JUDr. Josefa Pitnera, advokáta se sídlem v Uherském Hradišti, Krátká 143, do tří dnů od právní moci tohoto usnesení.

Odůvodnění:

Okresní soud v Uherském Hradišti (dále „soud prvního stupně“) rozsudkem ze dne 2. 3. 2020, č. j. 3 C 107/2018-153, uložil žalované povinnost zaplatit žalobkyni částku 73.507,33 Kč s úrokem z prodlení ve výši 8,5 % ročně z částky 73.507,33 Kč od 1. 4. 2018 do zaplacení (výrok I.) a dále rozhodl o povinnosti žalované nahradit žalobkyni k rukám její zástupkyně náklady řízení ve výši 23.606,58 Kč (výrok II.).

Soud prvního stupně, jenž ve věci rozhodoval po kasaci svého předchozího rozhodnutí usnesením Krajského soudu v Brně – pobočky ve Zlíně ze dne 12. 8. 2019, č. j. 60 Co 207/2019-121, vyšel ze zjištění, že dne 21. 1. 2008 byla mezi Českomoravskou stavební spořitelnou, a. s., a Z. H. jako dlužníkem a žalovanou jako spoludlužníkem uzavřena smlouva o poskytnutí meziúvěru a úvěru ze stavebního spoření, z níž byli Z. H. a žalovaná zavázáni společně a nerozdílně. Z. H. a žalovaná existenci závazku plynoucího z uvedené smlouvy potvrdili i v notářském zápisu ze dne 26. 9. 2016, v němž svolili k jeho přímé vykonatelnosti. Finanční prostředky čerpané na základě zmíněného úvěru byly použity na úpravy nemovitostí ve výlučném vlastnictví Z. H., které byly následně na podkladě darovací smlouvy ze dne 14. 4. 2017 převedeny do vlastnictví žalobkyně, sestry Z. H. Předmětný úvěr však nebyl řádně splácen. Po doručení vyrozumění o zahájení exekuce ze dne 23. 4. 2017 Z. H. i žalované se žalobkyně ústně dohodla se Z. H., že uhradí shora označený dluh, avšak bude požadovat vrácení tohoto plnění. Pohledávka oprávněné Českomoravské stavební spořitelny, a. s., zanikla dne 4. 5. 2017, a to uspokojením ze strany žalobkyně. Po každém z dlužníků, tedy po žalované a Z. H. (podanou žalobou ovšem pouze po žalované), žalobkyně proto požaduje úhradu poloviny sumy vynaložené na vyrovnání jejich dluhu vůči Českomoravské stavební spořitelně, a. s.

Soud prvního stupně posoudil nárok žalobkyně jako nárok z bezdůvodného obohacení, neboť žalobkyně za žalovanou uhradila to, co měla žalovaná povinnost uhradit sama, respektive společně a nerozdílně se Z. H., přičemž mezi žalobkyní a žalovanou nebyla uzavřena žádná dohoda o zaplacení předmětného dluhu, žalovaná nedala najevo svůj nesouhlas s plněním žalobkyně a úhradu předmětného závazku nelze označit za výlučný a osobní zájem žalobkyně.

Krajský soud v Brně – pobočka ve Zlíně (dále „odvolací soud“) k odvolání žalované rozsudkem ze dne 4. 8. 2020, č. j. 60 Co 122/2020-184, rozsudek soudu prvního stupně změnil tak, že žalobu, kterou se žalobkyně domáhala na žalované zaplacení částky 73.507,33 Kč s úrokem z prodlení ve výši 8,5 % ročně z částky 73.507,33 Kč od 1. 4. 2018 do zaplacení, zamítl (výrok I.). Dále žalobkyni uložil povinnost nahradit žalované k rukám jejího zástupce náklady řízení před soudy obou stupňů ve výši 64.514,- Kč (výrok II.).

Odvolací soud na rozdíl od soudu prvního stupně dospěl k závěru, že nárok žalobkyně uplatněný podanou žalobou vůči žalované není dán, jelikož žalobkyně plnila v rámci dohody o převzetí plnění uzavřené mezi žalobkyní a Z. H., jež pro plnění žalobkyně zakládá platný právní titul (odvolací soud tuto dohodu podřadil s ohledem na přechodné ustanovení § 3028 odst. 3 zákona č. 89/2012 Sb., občanského zákoníku, účinného od 1. 1. 2014 (dále „o. z.“), podle předchozí právní úpravy, tj. podle ustanovení § 534 zákona č. 40/1964 Sb., občanského zákoníku, ve znění pozdějších předpisů (dále „obč. zák.“). Žalobkyně má tudíž právo domáhat se svých nároků vůči Z. H., a to podle obsahu mezi nimi uzavřené dohody. Splnil-li Z. H. celý dluh, byť prostřednictvím žalobkyně, vzniká dle názoru odvolacího soudu právo domáhat se náhrady po žalované, která byla druhým solidárně zavázaným dlužníkem, právě Z. H., nikoli žalobkyni. Odvolací soud přitom konstatoval, že v projednávané věci nebyly naplněny zákonné předpoklady pro převzetí dluhu či přistoupení k peněžitému závazku.

Proti rozsudku odvolacího soudu podala žalobkyně dovolání. Má za to, že dovolání je přípustné ve smyslu ustanovení § 237 zákona č. 99/1963 Sb., občanského soudního řádu, ve znění pozdějších předpisů (dále „o. s. ř.“), neboť se odvolací soud odchýlil od ustálené rozhodovací praxe dovolacího soudu při posuzování předpokladů pro vznik bezdůvodného obohacení. S odkazem na rozsudek Nejvyššího soudu ze dne 3. 5. 2019, sp. zn. 28 Cdo 208/2019 (označený rozsudek, stejně jako dále citovaná rozhodnutí dovolacího soudu, je přístupný na internetových stránkách Nejvyššího soudu http://www.nsoud.cz), podotýká, že žalovaná coby osoba, za niž bylo plněno, je povinna žalobkyni vydat bezdůvodné obohacení dle ustanovení § 2991 o. z. v žalobou požadované výši. Zdůrazňuje, že neexistuje žádná dohoda, že žalobkyně splní v plné výši peněžní závazek vůči Českomoravské stavební spořitelně, a. s., namísto Z. H. či žalované. Závěr odvolacího soudu, že žalobkyně plnila na výše popsaný dluh v rámci smluvního vztahu mezi žalobkyní a Z. H., považuje za překvapivý, přičemž vyzdvihuje, že Z. H. předmětný dluh ze svých finančních prostředků neuhradil, a tudíž se po žalované nemůže domáhat jakéhokoli podílu na jeho zaplacení. Uvádí rovněž, že odvolací soud nerespektoval svůj původní právní názor vyslovený v předcházejícím zrušujícím rozsudku ze dne 12. 8. 2019, č. j. 60 Co 207/2019-121. Přípustnost dovolání ve smyslu ustanovení § 237 o. s. ř. pak dovozuje též z otázky aplikace ustanovení § 1893 o. z., jež považuje za otázku dovolacím soudem dosud neřešenou. Navrhla, aby dovolací soud rozsudek odvolacího soudu zrušil a věc vrátil odvolacímu soudu k dalšímu řízení.

Žalovaná ve vyjádření označila dovolání žalobkyně za nedůvodné a rozsudek odvolacího soudu za správný. Uvedla, že nárok žalobkyně uplatněný žalobou vůči žalované není dán, neboť žalobkyně plnila v rámci smluvního vztahu mezi žalobkyní a Z. H., přičemž pokud Z. H. plnil věřiteli pomocí jiné osoby, odpovídá jako by plnil sám. Vyzdvihla přitom, že odvolací soud v odůvodnění svého rozsudku přehledně předestřel své myšlenkové konstrukce a veškeré právní úvahy řádně a logicky vysvětlil. Navrhla, aby Nejvyšší soud dovolání žalobkyně zamítl.

Nejvyšší soud České republiky jako soud dovolací (§ 10a o. s. ř.) po zjištění, že dovolání bylo podáno proti pravomocnému rozhodnutí odvolacího soudu, u něhož to zákon připouští (§ 236 odst. 1 o. s. ř.), oprávněnou osobou (účastníkem řízení) v zákonné lhůtě (§ 240 odst. 1, věta první, o. s. ř.) a že je splněna i podmínka povinného zastoupení dovolatelky advokátem (§ 241 odst. 1 o. s. ř.), zabýval se tím, zda je dovolání žalobkyně přípustné (§ 237 o. s. ř.).

Podle ustanovení § 237 o. s. ř. není-li stanoveno jinak, je dovolání přípustné proti každému rozhodnutí odvolacího soudu, kterým se odvolací řízení končí, jestliže napadené rozhodnutí závisí na vyřešení otázky hmotného nebo procesního práva, při jejímž řešení se odvolací soud odchýlil od ustálené rozhodovací praxe dovolacího soudu nebo která v rozhodování dovolacího soudu dosud nebyla vyřešena nebo je dovolacím soudem rozhodována rozdílně anebo má-li být dovolacím soudem vyřešená právní otázka posouzena jinak.

Dovolání žalobkyně pro žádnou z jí vymezených právních otázek není přípustné.

I v kontextu zákona č. 89/2012 Sb., občanského zákoníku, je s ohledem na podobnost obou úprav v zásadě použitelná ta rozhodovací praxe dovolacího soudu vztahující se k ustanovení § 451 a násl. obč. zák. (srovnej např. usnesení Nejvyššího soudu ze dne 5. 9. 2017, sp. zn. 28 Cdo 1836/2017), která chápe bezdůvodné obohacení jako (mimosmluvní) závazek, jehož obsahem je povinnost toho, kdo se obohatil (obohacený), vydat to, oč se obohatil, a tomu korespondující právo toho, na jehož úkor k obohacení došlo (ochuzený), požadovat vydání předmětu bezdůvodného obohacení (srovnej např. rozsudek Nejvyššího soudu ze dne 27. 9. 2017, sp. zn. 28 Cdo 2726/2015). Předpokladem vzniku právního vztahu z bezdůvodného obohacení je získání majetkové hodnoty jedním subjektem na úkor jiného, v jehož majetkových poměrech se tato změna projevila negativně. Proto je aktivně legitimovaným subjektem k uplatnění práva na vydání bezdůvodného obohacení ten, na jehož úkor bylo bezdůvodné obohacení získáno, tedy subjekt, v jehož majetkové sféře došlo ke zmenšení majetkových hodnot; pasivně legitimován je ten, jehož majetek se na úkor druhého neoprávněně zvětšil nebo u koho nedošlo ke zmenšení majetku, ač k tomu mělo v souladu s právem dojít (srovnej rozsudek Nejvyššího soudu ze dne 8. 9. 2014, sp. zn. 28 Cdo 1233/2014, usnesení Nejvyššího soudu ze dne 9. 10. 2014, sp. zn. 28 Cdo 1286/2014, usnesení Nejvyššího soudu ze dne 26. 7. 2016, sp. zn. 28 Cdo 794/2015).

K otázce vzniku bezdůvodného obohacení ve smyslu ustanovení § 454 obč. zák. dovolací soud odkazuje na usnesení Nejvyššího soudu ze dne 31. 3. 2009, sp. zn. 21 Cdo 1622/2008, v němž bylo konstatováno, že bezdůvodné obohacení podle ustanovení § 454 obč. zák. vzniká tehdy, je-li tu právní povinnost plnit a, současně, jestliže plnění poskytne za povinnou osobu ten, kdo sám není povinen (po právu) plnit; bezdůvodně se v tomto případě obohatil nikoliv ten, komu bylo plněno, ale ten, za koho se plnilo. Pro plnění za jiného, co po právu měl plnit sám, je současně charakteristické, že ten, kdo plní, poskytuje plnění s vědomím, že sám nemá právní povinnost plnit a že k plnění přistoupil za jiného, který má (měl by) po právu plnit sám. V případě, že ten, kdo plní, jedná v přesvědčení, že plní svůj vlastní závazek nebo jinou svou právní povinnost, ačkoliv tomu tak ve skutečnosti není, jde o plnění bez právního důvodu a nárok na vydání bezdůvodného obohacení vzniká vůči tomu, komu bylo plněno (uvedené závěry byly vyjádřeny již ve zprávě „K některým otázkám projednávání žalob o vydání neoprávněného majetkového prospěchu podle občanského zákoníku a zákoníku práce“ ze dne 28. 3. 1975, sp. zn. Cpj 34/74, uveřejněné pod č. 26/1975 Sbírky soudních rozhodnutí a stanovisek, a ve zprávě „K některým dalším otázkám projednávání žalob o vydání neoprávněného majetkového prospěchu podle ustanovení občanského zákoníku“ ze dne 21. 12. 1978, sp. zn. Cpj 37/78, uveřejněné pod č. 1/1979 Sbírky soudních rozhodnutí a stanovisek, a jsou i nyní rozhodovací praxí dovolacího soudu přijímány jako správné – srovnej např. rozsudek Nejvyššího soudu ze dne 17. 2. 2015, sp. zn. 28 Cdo 3432/2013, či usnesení Nejvyššího soudu ze dne 30. 7. 2019, sp. zn. 28 Cdo 2081/2019).

Ustálené rozhodovací praxi dovolacího soudu (včetně té, na niž odkazuje dovolatelka) týkající se relevantní problematiky předpokladů vzniku bezdůvodného obohacení plněním za jiného či plněním bez právního důvodu se odvolací soud napadeným rozsudkem nikterak nezpronevěřil, uzavřel-li, že ke vzniku závazku z bezdůvodného obohacení mezi stranami nedošlo, jelikož nebyl naplněn ten předpoklad, že osoba poskytující plnění (žalobkyně) sama neměla právní povinnost plnit. Ze skutkových zjištění učiněných v tomto směru odvolacím soudem se podává, že žalobkyně plnila na základě ústní dohody o převzetí plnění, jež byla uzavřena mezi žalobkyní a dlužníkem Z. H. a jež pro takové plnění založila platný právní důvod. Dlužník Z. H. byl přitom zavázán k úhradě dluhu společně a nerozdílně se žalovanou, přičemž platí, že každý ze solidárních spoludlužníků je ve vztahu k věřiteli zavázán k plnění celého dluhu, což znamená, že věřitel je oprávněn požadovat celé plnění na kterémkoliv ze zavázaných dlužníků nebo může podle své úvahy plnění mezi ně rozvrhnout. Jakmile dluh splnil třeba jen jeden z dlužníků, zaniká povinnost všech ostatních bez ohledu na to, kteří z nich se na plnění podíleli a kteří nikoliv. Dohoda solidárních dlužníků o podílu každého z nich na společném dluhu má význam jen v jejich vzájemném vztahu; pro věřitele není závazná. Splnil-li dlužník více, než odpovídalo vzájemnému poměru mezi dlužníky (jejich dohodě), má následný regres proti ostatním podle ustanovení § 511 odst. 3 obč. zák., respektive § 1876 odst. 2 o. z. Při plnění poskytovaném ve splátkách vzniká regresní nárok ohledně každé splátky samostatně a dlužník může od ostatních postupně požadovat náhradu za každou splátku zvlášť (srovnej např. rozsudek Nejvyššího soudu ze dne 29. 8. 2013, sp. zn. 33 Cdo 856/2012). Lze proto uzavřít, že Z. H., jenž měl povinnost uspokojit věřitele v plné výši, požadoval-li věřitel po něm toto plnění, realizaci plnění zabezpečil za využití třetího subjektu (žalobkyně). Tím, že žalobkyně poskytla plnění za Z. H., přivodila současně zánik závazku mezi věřitelem a žalovanou. Ve vztahu žalobkyně a žalované však bylo právo na vydání bezdůvodného obohacení vytěsněno existencí dohody o převzetí plnění, neboť věřitel byl oprávněný požadovat celé plnění po kterémkoli z dlužníků.

Výtky dovolatelky směřující do tvrzené neexistence smlouvy o převzetí plnění představují námitky brojící proti zjištěnému skutkovému stavu. Námitky dovolatelky zpochybňující konkrétní zjištění ohledně vůle jednajících stran, respektive zjištění ohledně existence či neexistence smluvního ujednání mezi určitými subjekty, přitom nelze považovat za způsobilé k založení přípustnosti dovolání ve smyslu ustanovení § 237 o. s. ř., neboť skutková zjištění sama o sobě nemohou být předmětem dovolacího přezkumu. Nejvyššímu soudu jakožto instanci toliko přezkumné a nikoliv nalézací nepřísluší v řízení seznaný skutkový stav jakkoli revidovat (srovnej zejména usnesení Nejvyššího soudu ze dne 3. 1. 2017, sp. zn. 28 Cdo 3494/2016, a v něm odkazovaná rozhodnutí).

Pro úplnost (nad rámec dovolacích námitek) se sluší zmínit, že odvolací soud správně vystihl, že tzv. převzetí plnění nemá za následek změnu v subjektech závazku, ale vznik nového právního vztahu výhradně mezi dlužníkem a přejímatelem povinnosti k plnění. Písemná forma dohody o převzetí plnění není předepsána a nevyžaduje se ani souhlas věřitele s takovou dohodou. Přejímatel má povinnost pouze vůči dlužníkovi, že namísto něj splní závazek jeho věřiteli. Věřitel se dohody o převzetí plnění neúčastní, žádné oprávnění vůči přejímateli mu z ní nevzniká, zůstává mimo závazkový vztah založený dohodou dlužníka a třetí osoby (závazkový vztah z dohody o převzetí plnění existuje nadále vedle vztahu dlužníka a věřitele, který touto dohodou nezaniká). Třetí osoba může převzít plnění jakékoli závazkové povinnosti, pokud to její povaha nevylučuje. Třetí osobě, která splnila závazek dlužníka, pak vůči dlužníkovi nevzniká ze zákona právo na náhradu za poskytnuté plnění, nevzniká jí ani právo požadovat na dlužníkovi vydání bezdůvodného obohacení podle ustanovení § 454 obč. zák., neboť základním předpokladem pro vznik bezdůvodného obohacení je skutečnost, že povinnost obohaceného splní osoba, která nemá právní povinnost plnit; třetí osoba, která plní podle dohody o převzetí plnění, plní svou právní povinnost, neboť se k takovému plnění dlužníkovi zavázala (srovnej např. rozsudek Nejvyššího soudu ze dne 30. 6. 2010, sp. zn. 30 Cdo 4174/2008).

Odvolací soud však předestřenou právní konstrukci opřel o (časově) nesprávný právní předpis. Jelikož posuzovaná smlouva o převzetí plnění měla být uzavřena po nabytí účinnosti zákona č. 89/2012 Sb., občanského zákoníku (1. 1. 2014), řídí se tento právní poměr, jakož i práva a povinnosti z něj vzniklé, včetně případných práv a povinností z porušení smlouvy, tímto zákonem (srovnej jeho část pátou, hlavu II. – ustanovení přechodná a závěrečná – díl 1, oddíl 1, § 3028 odst. 1 a 3). Nicméně i v poměrech, jež spadají pod režim zákona č. 89/2012 Sb., občanského zákoníku, je s ohledem na podobnost obou úprav v zásadě použitelná ta rozhodovací praxe dovolacího soudu vztahující se k ustanovení § 534 obč. zák. (k tomu blíže srovnej § 1889 o. z., obdobně vit též Dvořák, B. In: Hulmák, M. a kol.: Občanský zákoník V. Závazkové právo. Obecná část (§ 1721–2054). Komentář. 1. vydání. Praha: C. H. Beck, 2014, s. 771–774), a tudíž poměřoval-li odvolací soud zjištěný skutkový stav ustanovením § 534 obč. zák. a judikaturou jej reflektující, na souladu rozhodnutí odvolacího soudu s ustálenou rozhodovací praxí dovolacího soudu to ničeho nemění.

Přípustnost dovolání podle ustanovení § 237 o. s. ř. nezakládá ani dovolatelkou vymezená otázka aplikace ustanovení § 1893 o. z., neboť na jejím řešení rozhodnutí odvolacího soudu nezávisí (k tomu srovnej usnesení Nejvyššího soudu ze dne 18. 7. 2013, sen. zn. 29 NSČR 53/2013, v němž dovolací soud zdůraznil, že dovolání není přípustné podle ustanovení § 237 o. s. ř., jestliže dovolatel jako důvod jeho přípustnosti předestírá dovolacímu soudu k řešení otázku hmotného nebo procesního práva, na níž rozhodnutí odvolacího soudu nezávisí). Je tomu tak již proto, že odvolací soud se při svém rozhodnutí, jak z jeho odůvodnění vyplývá (viz bod 45. odůvodnění rozsudku odvolacího soudu), ztotožnil s úvahou soudu prvního stupně o neaplikovatelnosti ustanovení § 1893 o. z. na projednávanou kauzu. Z obsahu dovolání je přitom rovněž zjevné, že použití posledně uvedeného ustanovení v nyní projednávané věci považuje sama dovolatelka za nevhodné.

Rovněž výhrady, které dovolatelka směřuje proti postupu odvolacího soudu, jenž v dovoláním dotčeném rozsudku neměl respektovat vlastní právní názor, jímž v kasačním usnesení ze dne 12. 8. 2019, č. j. 60 Co 207/2019-121, zavázal pro další řízení soud prvního stupně, nemohou přípustnost dovolání založit. Nejvyšší soud ve své judikatuře již dříve dovodil, že odvolací soud může změnit svůj závazný právní názor, který vyslovil v předchozím odvolacím řízení ve věci, dospěje-li k závěru o jeho nesprávnosti (v podrobnostech srovnej rozsudek Nejvyššího soudu ze dne 24. 10. 2007, sp. zn. 28 Cdo 3342/2007, uveřejněný pod číslem 80/2008 Sbírky soudních rozhodnutí a stanovisek, část občanskoprávní a obchodní, rozsudek Nejvyššího soudu ze dne 9. 8. 2016, sp. zn. 21 Cdo 4194/2015, či usnesení Nejvyššího soudu ze dne 6. 10. 2015, sp. zn. 28 Cdo 1849/2015, a ze dne 29. 6. 2017, sp. zn. 29 Cdo 2788/2015). Nejvyšší soud rovněž opakovaně vysvětlil, že rozhodnutí odvolacího soudu nesmí být překvapivé, neboť takové rozhodnutí by porušilo zásady spravedlivého procesu. Překvapivým je však pouze takové rozhodnutí, které bere v úvahu něco jiného, než co je známo také účastníkům řízení (srovnej např. rozsudek Nejvyššího soudu ze dne 16. 12. 2010 sp. zn. 21 Cdo 1037/2009). V dané věci však rozhodnutí dovolatelku překvapit nemohlo, neboť odvolací soud poté, co doplnil dokazování, vyšel z týchž skutkových zjištění, které byly základem rozhodnutí soudu prvního stupně, a ve svém rozhodnutí se vypořádal se všemi námitkami a výhradami, které obě strany vznesly a k nimž měly (navzájem) možnost se vyjádřit.

Protože dovolatelka brojí proti rozsudku odvolacího soudu v celém rozsahu, zabýval se dovolací soud přípustností dovolání i ve vztahu k výroku II. o nákladech řízení před soudy obou stupňů. Proti označenému výroku však není dovolání objektivně – ze zákona – přípustné [§ 238 odst. 1 písm. h) o. s. ř.].

Jelikož dovolání žalobkyně není přípustné, Nejvyšší soud dovolání podle ustanovení § 243c odst. 1 o. s. ř. odmítl.

V souladu s ustanovením § 243f odst. 3, věta druhá, o. s. ř. rozhodnutí o náhradě nákladů dovolacího řízení nemusí být odůvodněno.

Poučení: Proti tomuto rozhodnutí není opravný prostředek přípustný.

Nesplní-li žalobkyně povinnost uloženou tímto rozhodnutím, může se žalovaná domáhat výkonu rozhodnutí nebo exekuce.

V Brně dne 16. 2. 2021

JUDr. Michael Pažitný, Ph.D.

předseda senátu

Zdroj dat je volně dostupný na http://www.nsoud.cz
Přesunout nahoru