Objednat předplatné Zákony pro lidi PLUS
Přidej k oblíbeným

28 Cdo 3773/2012Usnesení NS ze dne 07.05.2013

HeslaOdpovědnost státu za škodu
KategorieC
EcliECLI:CZ:NS:2013:28.CDO.3773.2012.1
Dotčené předpisy

§ 8 předpisu č. 82/1998 Sb.


přidejte vlastní popisek

28 Cdo 3773/2012

USNESENÍ

Nejvyšší soud České republiky rozhodl v senátě složeném z předsedy senátu JUDr. Jana Eliáše, Ph.D., a soudců JUDr. Ludvíka Davida, CSc. a Mgr. Zdeňka Sajdla ve věci žalobce L. M., bytem H. M., zastoupeného JUDr. Lubomírem Pánikem, advokátem se sídlem v Ústí nad Labem, Masarykova 43, proti žalované České republice – Ministerstvu spravedlnosti se sídlem v Praze 2, Vyšehradská 16, o zaplacení částky 132.409,- Kč s příslušenstvím, vedené u Obvodního soudu pro Prahu 2 pod sp. zn. 41 C 86/2010, o dovolání žalobce proti rozsudku Městského soudu v Praze ze dne 29. září 2011, č. j. 64 Co 146/2011-63, takto:

I. Dovolání se odmítá.

II. Žádný z účastníků nemá právo na náhradu nákladů dovolacího řízení.

Odůvodnění:

Žalobce se v tomto řízení domáhá náhrady škody, která mu měla vzniknout jednak nesprávným úředním postupem (průtahy) a jednak v důsledku nezákonného rozhodnutí vydaného v soudním řízení, v němž se domáhal zaplacení své peněžité pohledávky, přičemž tvrdí, že nebýt jich, byla by jeho pohledávka uhrazena a nevznikly by mu náklady řízení (jejichž náhrady se rovněž domáhá).

Obvodní soud pro Prahu 2 rozsudkem ze dne 29. října 2010, č. j. 41 C 86/2010-21, zamítl žalobu, jíž se žalobce po žalované domáhal zaplacení částky 132.409,- Kč s příslušenstvím (výrok I.), a rozhodl o náhradě nákladů řízení (výrok II.). Po provedeném dokazování měl soud prvního stupně za zjištěné, že dne 6. 6. 1995 podal žalobce u Okresního soudu v Ústí nad Labem žalobu proti J. H. a M. D. (vedeno pod sp. zn. 8 C 56/96), o této žalobě soud rozhodl rozsudkem ze dne 3. 6. 2003 tak, že ji ve vztahu k oběma žalovaným zamítl. K odvolání žalobce Krajský soud v Ústí nad Labem rozsudkem ze dne 9. 3. 2006 rozsudek soudu prvního stupně ve vztahu k prvnímu žalovanému potvrdil (dále též jen „výrok I.“) a ve vztahu k druhému žalovanému jej zněnil tak, že mu uložil zaplatit žalobci částku 53.758,80 Kč s příslušenstvím (dále též jen „výrok II.“). K dovolání druhého žalovaného Nejvyšší soud rozsudkem ze dne 4. 3. 2008 zrušil rozsudek odvolacího soudu v části, v níž byl rozsudek soudu prvního stupně ve vztahu k druhému žalovanému změněn, s odůvodněním, že druhý žalovaný není ve věci pasivně věcně legitimován, neboť je dána odpovědnost prvého žalovaného (dovolání proti výroku rozhodnutí odvolacího soudu, jímž byl rozsudek soudu prvního stupně ve vztahu k prvnímu žalovanému potvrzen, přitom musel Nejvyšší soud odmítnout jako podané někým, kdo k tomu není oprávněn). Po vrácení věci odvolací soud rozsudkem ze dne 10. 7. 2008 potvrdil rozsudek soudu prvního stupně i ve vztahu k druhému žalovanému.

Uplatněný nárok žalobce soud prvního stupně posoudil podle zákona č. 82/1998 Sb., o odpovědnosti za škodu způsobenou při výkonu veřejné moci rozhodnutím nebo nesprávným úředním postupem a o změně zákona České národní rady č. 358/1992 Sb., o notářích a jejich činnosti (notářský řád), dále jen „zákon č. 82/1998 Sb.“. Shledal, že v řízení vedeném u Okresního soudu v Ústí nad Labem pod sp. zn. 8 C 56/96 došlo jednak k nesprávnému úřednímu postupu (průtahům) a jednak v něm bylo vydáno nezákonné rozhodnutí (rozsudek Krajského soud v Ústí nad Labem ze dne 9. 3. 2006, avšak toliko v jeho výroku II., neboť výrok I. žalobce nenapadl dovoláním, a proto ve vztahu k němu nebyla splněna podmínka § 8 odst. 3 zákona č. 82/1998 Sb.). Pokud se žalobce domáhal zaplacení částky 53.758,80 Kč s příslušenstvím, měl soud za to, že nejde o škodu, za kterou by odpovídal stát, neboť žalobce může svoji pohledávku ještě stále uplatnit vůči J. H. (tj. prvnímu žalovanému), a teprve až nebude-li se ji moci prokazatelně domoci po prvním žalovaném, může být tato pohledávka úspěšně uplatněna vůči státu. Pokud jde o částku 37.657,- Kč

– náklady řízení druhého žalovaného, k jejichž úhradě byl žalobce zavázán – jde o důsledek neoprávněného uplatnění nároku, a proto zde není dána příčinná souvislost mezi nezákonným rozhodnutím (příp. nesprávným úředním postupem) a tvrzenou škodou. Příčinnou souvislost soud rovněž neshledal ve vztahu k částce, kterou žalobce odvíjí od svých nákladů řízení, jelikož mu v této fázi řízení žádné nevznikly, neboť dovolání proti rozsudku Krajského soudu v Ústí nad Labem ze dne 9. 3. 2006 podal toliko druhý žalovaný a nikoli žalobce.

K odvolání žalobce Městský soud v Praze rozsudkem ze dne 29. září 2011, č. j. 64 Co 146/2011-63, rozsudek soudu prvního stupně potvrdil a rozhodl o nákladech odvolacího řízení. Odvolací soud se ztotožnil se závěrem soudu prvního stupně, že v řízení vedeném u Okresního soudu v Ústí nad Labem pod sp. zn. 8 C 56/96 došlo k nesprávnému úřednímu postupu (průtahům), avšak zdůraznil, že žalobce se v nyní projednávané věci domáhá náhrady škody způsobené nezákonným rozhodnutím (nepřiznané pohledávky a nákladů řízení), nikoli škody způsobené nesprávným úředním postupem (průtahy). Pro danou věc je tak podstatné to, že žalobce nenapadl (mimořádným) opravným prostředkem výrok I. rozsudku Krajského soudu v Ústí nad Labem ze dne 9. 3. 2006, s nímž spojuje vznik tvrzené škody. A jelikož nevyužil všech procesních prostředků k ochraně svého práva, nelze mu nárok na náhradu škody z tohoto důvodu přiznat (§ 8 odst. 3 zákona č. 82/1998 Sb.). Nadto neměl odvolací soud za splněnou ani podmínku existence odpovědnostního titulu, neboť žalobce dovozuje jím uplatněnou škodu toliko z výroku I. rozsudku Krajského soudu v Ústí nad Labem ze dne 9. 3. 2006, ten však nebyl pro nezákonnost zrušen, a proto se nejedná o nezákonné rozhodnutí.

Proti rozsudku odvolacího soudu podal dovolání žalobce. Co do přípustnosti dovolání odkázal na ustanovení § 237 odst. 1 písm. c) občanského soudního řádu (dále jen „o. s. ř.“), co do důvodů má za to, že rozhodnutí spočívá na nesprávném právním posouzení věci (§ 241a odst. 2 písm. b/ o. s. ř.). Odvolacímu soudu vytýká jeho závěr, podle nějž byl povinen podat proti (výroku I.) rozsudku Krajského soudu v Ústí nad Labem ze dne 9. 3. 2006 mimořádný opravný prostředek. Namítá, že k tomuto závěru soud dospěl proto, že aplikoval zákon č. 82/1998 Sb. v nesprávném znění, neboť v době vzniku škodné události (tj. před 26. 4. 2006) ustanovení § 8 odst. 2 citovaného zákona neukládalo poškozenému povinnost podat proti nezákonnému rozhodnutí mimořádný opravný prostředek. Nadto zdůrazňuje, že citované ustanovení je třeba vykládat způsobem, že se jedná jen o prostředky efektivní a dostatečně účinné k zajištění práv stěžovatele. Nesouhlasí ani se závěrem, že rozsudek Krajského soudu v Ústí nad Labem ze dne 9. 3. 2006 v jeho výroku I. nelze považovat za nezákonné rozhodnutí. Tvrdí, že se jedná o nezákonné rozhodnutí, byť bylo zrušeno toliko ve vztahu k druhému žalovanému, neboť i tato část se týká práv žalobce, přičemž pro způsobení škody a naplnění podmínky zakotvené v § 8 zákona č. 82/1998 Sb. je dostatečný dovoláním zrušený výrok II., jelikož právě v důsledku tohoto zrušeného výroku se jeho pohledávka stala nevymahatelnou. Připomíná přitom, že při způsobení škody nemusí jít o příčinu jedinou, ale příčinu podstatnou, o kterou se podle jeho názoru právě jedná. Odvolacímu soudu dále vytýká, že závěr, podle nějž se domáhá náhrady škody toliko z titulu nezákonného rozhodnutí a nikoli z nesprávného úředního postupu, je nepřezkoumatelný. Zdůrazňuje, že soudy měly provést jím navržené důkazy k této otázce a rozhodnout i o takto uplatněném nároku. Závěrem shrnuje, že jeho pohledávku již nelze považovat za „aktivum“, čímž mu vznikla škoda v žalované výši, která je v příčinné souvislosti s nezákonným rozhodnutím. S ohledem na uvedené proto navrhl, aby Nejvyšší soud rozhodnutí soudů obou stupňů zrušil a věc vrátil soudu prvního stupně k dalšímu řízení.

Žalovaná se k podanému dovolání nevyjádřila.

Nejvyšší soud jako soud dovolací (§ 10a o. s. ř.) postupoval v řízení podle zákona č. 99/1963 Sb., občanského soudního řádu, ve znění účinném do 31. 12. 2012, neboť dovoláním byl napaden rozsudek odvolacího soudu, který byl vydán před 1. 1. 2013 (srov. článek II, bod 7 zákona č. 404/2012 Sb., kterým se mění zákon č. 99/1963 Sb., občanský soudní řád, ve znění pozdějších předpisů, a další související zákony). Po zjištění, že dovolání proti pravomocnému rozsudku odvolacího soudu bylo podáno oprávněnou osobou (účastníkem řízení), zastoupenou advokátem (§ 241 odst. 1 o. s. ř.) a ve lhůtě stanovené § 240 odst. 1 o. s. ř., se zabýval otázkou přípustnosti dovolání.

Dovoláním lze napadnout pravomocná rozhodnutí odvolacího soudu, pokud to zákon připouští (§ 236 odst. 1 o. s. ř.).

Dovolání je přípustné proti rozsudku odvolacího soudu, jímž bylo změněno rozhodnutí soudu prvního stupně ve věci samé (§ 237 odst. 1 písm. a/ o. s. ř.), nebo jímž bylo potvrzeno rozhodnutí soudu prvního stupně, kterým tento soud rozhodl ve věci samé jinak než v dřívějším rozsudku (usnesení) proto, že byl vázán právním názorem odvolacího soudu, který dřívější rozhodnutí zrušil (§ 237 odst. 1 písm. b/ o. s. ř.), anebo jímž bylo potvrzeno rozhodnutí soudu prvního stupně, jestliže dovolání není přípustné podle ustanovení § 237 odst. 1 písm. b) o. s. ř. a dovolací soud dospěje k závěru, že napadené rozhodnutí má ve věci samé po právní stránce zásadní význam (§ 237 odst. 1 písm. c/ o. s. ř.); to neplatí ve věcech, v nichž dovoláním dotčeným výrokem bylo rozhodnuto o peněžitém plnění nepřevyšujícím 50.000,- Kč a v obchodních věcech 100.000,- Kč, přičemž se nepřihlíží k příslušenství pohledávky (§ 237 odst. 2 písm. a/ o. s. ř.).

Dovoláním žalobce napadá rozsudek odvolacího soudu, jímž bylo rozhodnuto o nároku na náhradu škody v celkové výši 132.409,- Kč. Ten se však sestává hned ze tří dílčích nároků se samostatným skutkovým základem – nároku na náhradu škody ve výši 53.758,60 Kč (žalobcova pohledávka), nároku na náhradu škody ve výši 37.685,- Kč (náklady řízení druhého žalovaného, k jejichž úhradě byl žalobce zavázán) a nároku na náhradu škody ve výši 40.965,60 Kč (náklady řízení žalobce), byť jde o důsledek jedné škodné události. Přípustnost dovolání proti rozhodnutí je proto třeba posoudit u každého nároku zvlášť bez ohledu na to, zda nároky byly uplatněny společně a bylo o nich rozhodnuto v jednom řízení jedním rozsudkem (srov. např. usnesení Nejvyššího soudu ze dne 15. června 1999, sp. zn. 2 Cdon 376/96, publikované v časopise Soudní judikatura pod č. 9, ročník 2000, sešit 1, nebo usnesení Nejvyššího soudu ze dne 28. září 1999, sp. zn. 25 Cdo 2136/99, publikované v časopise Soudní judikatura pod č. 55, ročník 2000, sešit 5). Z uvedeného vyplývá, že dovolání proti rozsudku odvolacího soudu v částech výroku, jimiž byl potvrzen rozsudek soudu prvního stupně týkající se nároku na náhradu škody představované náklady řízení druhého žalovaného, k jejichž úhradě byl žalobce zavázán (v částce 37.685,- Kč), a náklady řízení žalobce (v částce 40.965,60 Kč), přípustné není, neboť jimi bylo rozhodnuto o peněžitém plnění nepřevyšujícím 50.000,- Kč. Nejvyšší soud tak dovolání žalobce směřující proti těmto částem rozsudku odvolacího soudu odmítl (§ 243b odst. 5, věty první, § 218 písm. c/ o. s. ř.).

Dovolací soud se následně zabýval přípustností dovolání směřujícího proti té části napadeného rozsudku, jíž odvolací soud potvrdil rozsudek soudu prvního stupně, pokud jím byla žaloba zamítnuta co do částky 53.758,80 Kč s příslušenstvím. Jelikož se nejedná o případ přípustnosti dovolání podle § 237 odst. 1 písm. b) o. s. ř., neboť soudem prvního stupně nebyl vydán rozsudek, jenž by byl odvolacím soudem zrušen, může být dovolání přípustné jen při splnění předpokladů uvedených v ustanovení § 237 odst. 1 písm. c) o. s. ř., tedy má-li rozhodnutí odvolacího soudu ve věci samé po právní stránce zásadní význam.

Rozhodnutí odvolacího soudu má po právní stránce zásadní význam ve smyslu § 237 odst. 1 písm. c) o. s. ř. zejména tehdy, řeší-li právní otázku, která v rozhodování dovolacího soudu dosud nebyla vyřešena nebo která je soudy rozhodována rozdílně, nebo má-li být dovolacím soudem vyřešená právní otázka posouzena jinak; k okolnostem uplatněným dovolacími důvody podle § 241a odst. 2 písm. a) a § 241a odst. 3 o. s. ř. se přitom nepřihlíží (§ 237 odst. 3 o. s. ř.).

V posuzované věci spočívá rozsudek odvolacího soudu na dvou samostatných důvodech vedoucích k zamítnutí žaloby – jednak na závěru, že není splněna základní podmínka pro přiznání náhrady škody proti státu, a to existence nezákonného rozhodnutí, které by mohlo být v příčinné souvislosti s tvrzenou škodou, a jednak na závěru, že žalobce nevyužil v zákonem stanovených lhůtách všech procesních prostředků, které mu zákon poskytoval.

Je v souladu s ustálenou judikaturou, že odpovědnost státu za škodu způsobenou nezákonným rozhodnutím (§ 5 písm. a/, § 7 a § 8 odst. 1 zákona č. 82/1998 Sb.) nastává toliko při kumulativním splnění tří podmínek, jimiž jsou nezákonné (pro nezákonnost zrušené) rozhodnutí, vznik škody a příčinná souvislost mezi nezákonným rozhodnutím a vznikem škody (srov. obdobně např. rozsudek Nejvyššího soudu ze dne 29. června 1999, sp. zn. 2 Cdon 129/97, publikovaný v časopise Soudní judikatura, ročník 2000, sešit 1, pod č. 5, nebo jeho rozsudek ze dne 31. ledna 2002, sp. zn. 25 Cdo 430/2000, uveřejněný v Souboru civilních rozhodnutí Nejvyššího soudu pod C 1000, sv. 14).

Tvrdí-li žalobce, že v posuzované věci mu (uplatněná) majetková újma vznikla proto, že tehdy prvnímu žalovanému (J. H.) nebyla soudem uložena povinnost zaplatit mu žalovanou částku z titulu bezdůvodného obohacení (ačkoliv podle závěrů obsažených v rozsudku Nejvyššího soudu ze dne 4. března 2008, sp. zn. 30 Cdo 123/2007, se tak stát mělo), přehlíží, že výrok I. (rozsudku Krajského soudu v Ústí nad Labem ze dne 9. 3. 2006, jímž byl potvrzen rozsudek soudu prvního stupně, kterým byla žaloba zamítnuta i ve vztahu k prvnímu žalovanému), zůstal opravnými prostředky i později vydaným rozhodnutím Nejvyššího soudu nedotčen (nedošlo k jeho změně či zrušení). Již z tohoto důvodu – není-li naplněn předpoklad zrušení rozhodnutí pro jeho nezákonnost – právo na náhradu škody (majetkové újmy) žalobce úspěšně žádat nemůže (§ 8 odst. 1 zákona č. 82/1998 Sb. - k tomu srov. rozsudek Nejvyššího soudu ze dne 8. 9. 2010, sp. zn. 25Cdo 4379/2007). Snad již jen pro větší úplnost se jeví vhodným dodat, že v případě výroku II. rozsudku Krajského soudu v Ústí nad Labem ze dne 9. 3. 2006, jenž byl dovolacím soudem později zrušen, není dána příčinná souvislost mezi rozhodnutím a vznikem tvrzené majetkové újmy. Z těchto důvodů by nemohly být úspěšné ani nároky na náhradu škody odvíjející se od nákladů řízení, pokud by se nejednalo o bagatelní částky.

Obstojí-li tedy již závěr odvolacího soudu o absenci nezákonného rozhodnutí, jako jedné ze základních podmínek pro přiznání náhrady škody proti státu (jenž sám o sobě postačí k zamítnutí žaloby), je dovolání nepřípustné jako celek, neboť věcný přezkum dalších otázek výsledek sporu neovlivní (srov. např. usnesení Nejvyššího soudu ze dne 27. 10. 2005, sp. zn. 29 Odo 663/2003, uveřejněné v Souboru civilních rozhodnutí Nejvyššího soudu pod C 3868).

K námitce žalobce, že řízení je postiženo vadou, která mohla mít za následek nesprávné rozhodnutí ve věci (§ 241a odst. 2 písm. a/ o. s. ř.), jelikož napadené rozhodnutí je částečně nepřezkoumatelné a soudy nižších stupňů neprovedly jím navržené důkazy, je vhodné připomenout, že prostřednictvím tohoto dovolacího důvodu na přípustnost dovolání podle § 237 odst. 1 písm. c) o. s. ř usuzovat nelze (srov. § 237 odst. 3 o. s. ř.), ledaže by zásadní významnost rozsudku odvolacího soudu po stránce právní vyplývala ze střetu odlišných právních názorů na výklad procesního předpisu s dopadem na rozhodnutí ve věci samé (srov. např. usnesení Nejvyššího soudu ze dne 29. června 2004, sp. zn. 21 Cdo 541/2004, uveřejněné v časopise Soudní judikatura, ročník 2004, sešit 7, poř. č. 132; dále např. usnesení Ústavního soudu ze dne 28. července 2010, sp. zn. IV. ÚS 1464/10). O takový případ však v posuzované věci nejde, navíc již nahlédnutím do odůvodnění rozsudku odvolacího soudu je zřejmé, že tento není nepřezkoumatelným rozhodnutím. Pokud pak jde o námitky proti neprovedení důkazů, je třeba zdůraznit, že v souladu s § 120 o. s. ř. je pouze na úvaze soudu, které důkazy provede, přičemž ani v dovolání není výslovně uvedeno, které konkrétní důkazy měly být provedeny. K dalším výhradám žalobce je pak navíc nutné uvést, že především s ohledem na žalobní tvrzení a vymezení uplatněného nároku (nevymahatelná pohledávka za třetí osobou, zapříčiněná nezákonným rozhodnutím krajského soudu, kterým byl potvrzen zamítavý rozsudek soudu prvního stupně ve vztahu k prvnímu žalovanému, a náklady soudního řízení), když i v rámci dovolání žalobce namítá, že předmětná škoda mu vznikla právě následkem nezákonného rozhodnutí, je posouzení uplatněné náhrady škody odvolacím soudem jako škody vzniklé v důsledku nezákonného rozhodnutí, a nikoli z nesprávného úředního postupu, správné. Jde totiž o to, že žalobní tvrzení směřují jednoznačně k tomu, že žaloba byla pravomocně proti prvému žalovanému zamítnuta, ač tomu tak být nemělo, a proto vznikla žalobci škoda, nelze tedy dovodit, že by shora vyčíslená škoda vznikla žalobci v souvislosti s průtahy v řízení.

Z uvedeného je tedy patrné, že rozsudku odvolacího soudu (i ve zbylé části) není možno přiznat zásadní právní význam, a dovodit tak přípustnost podaného dovolání, pročež je Nejvyšší soud podle § 243b odst. 5 a § 218 písm. c) o. s. ř. jako nepřípustné odmítl.

O náhradě nákladů dovolacího řízení bylo rozhodnuto podle § 243b odst. 5, věty první, § 224 odst. 1, § 151 odst. 1, části věty před středníkem, a § 146 odst. 3 o. s. ř. s tím, že žalované, jež by na jejich náhradu měla v zásadě právo, žádné účelně vynaložené náklady nevznikly.

Proti tomuto usnesení není přípustný opravný prostředek.

V Brně dne 7. května 2013

JUDr. Jan Eliáš, Ph.D.

předseda senátu

Zdroj dat je volně dostupný na http://www.nsoud.cz
Přesunout nahoru