Objednat předplatné Zákony pro lidi PLUS
Přidej k oblíbeným

28 Cdo 3767/2019Usnesení NS ze dne 03.03.2020

HeslaVlastnictví
Dražba
Zmírnění křivd (restituce)
Církev (náboženská společnost)
KategorieC
EcliECLI:CZ:NS:2020:28.CDO.3767.2019.1
Dotčené předpisy

§ 29 předpisu č. 229/1991 Sb. ve znění do 31.12.2012

§ 18 odst. 1 předpisu č. 428/2012 Sb.


přidejte vlastní popisek

28 Cdo 3767/2019-211

USNESENÍ

Nejvyšší soud České republiky rozhodl v senátě složeném z předsedy senátu Mgr. Petra Krause a soudců JUDr. Michaela Pažitného, Ph.D., a Mgr. Zdeňka Sajdla ve věci žalobce L. O., narozeného XY, bytem XY, zastoupeného JUDr. Ladislavou Lebedovou, advokátkou se sídlem v Ledči nad Sázavou, Koželská 205, proti žalované České republice – Státnímu pozemkovému úřadu, se sídlem v Praze 3, Husinecká 1024/11a, identifikační číslo osoby 013 12 774, o určení vlastnického práva, vedené u Okresního soudu v Pelhřimově pod sp. zn. 4 C 159/2018, o dovolání žalované proti rozsudku Krajského soudu v Českých Budějovicích – pobočky v Táboře ze dne 23. 7. 2019, č. j. 15 Co 145/2019-188, takto:

I. Dovolání se odmítá.

II. Žádný z účastníků nemá právo na náhradu nákladů dovolacího řízení.

Odůvodnění (§ 243f odst. 3 o. s. ř.):

V záhlaví označeným rozsudkem, výrokem pod bodem I, Krajský soud v Českých Budějovicích – pobočka v Táboře (dále jen jako „odvolací soud“) potvrdil rozsudek Okresního soudu v Pelhřimově (dále jen jako „soud prvního stupně“) ze dne 28. 2. 2019, č. j. 4 C 159/2018-157, jímž bylo určeno, že žalobce je vlastníkem spoluvlastnického podílu o velikosti ideální 1/5 na pozemku parc. č. XY v katastrálním území XY (dále jen „předmětný pozemek“); přitom odvolací soud rozhodl i o nákladech odvolacího řízení (výrok II rozsudku odvolacího soudu).

Soudy obou stupňů vyšly ze zjištění, že předmětný pozemek je historickým církevním majetkem a byl – jak se podává z výměru Okresního národního výboru v Pacově ze dne 12. 6. 1949 – státem vykoupen podle zákona č. 46/1948 Sb., o nové pozemkové reformě (trvalé úpravě vlastnictví k zemědělské a lesní půdě), a přidělen (dle potvrzení o přídělu ze dne 16. 8. 1963) Šlechtitelskému a semenářskému podniku v Táboře. Předmětný pozemek byl však „nesprávností či omylem“ zapsán i do knihovní vložky č. XY pozemkové knihy pro katastrální území XY, přičemž celá tato vložka byla již v roce 1935 „smluvně postoupena“ na F. N. a A. J. (účinnost smlouvy byla podmíněna jejich sňatkem) a v následných dědických řízeních nabyli vlastnické právo k předmětnému pozemku postupně F. N., J. N. a konečně děti J. N. – každý v rozsahu spoluvlastnického podílu o velikosti 1/5. V roce 1999 bylo pak katastrálním úřadem k předmětnému pozemku zapsáno duplicitní vlastnictví – vedle vlastnického práva České republiky byla jako vlastnice jednoho spoluvlastnického podílu o velikosti ideální 1/5 v katastru nemovitostí evidována M. H.. Na její majetek byla usnesením Okresního soudu v Jihlavě ze dne 1. 10. 2003, č. j. 8 Nc 5454/2003-5, nařízena exekuce, jež byla provedena mimo jiné prodejem spoluvlastnického podílu povinné na předmětném pozemku. Elektronická dražba byla nařízena dražební vyhláškou ze dne 9. 6. 2015, konala se dne 16. 7. 2015, přičemž vydražitelem se stal žalobce, jemuž byl udělen příklep; rozhodnutí o příklepu (usnesení pověřené soudní exekutorky Exekutorského úřadu Jihlava ze dne 16. 7. 2015, č. j. 079 EX 00554/03-223) nabylo právní moci dne 5. 9. 2015.

Odvolací soud shledal správným i právní posouzení věci soudem prvního stupně založené na tom, že nabytí vlastnického práva v exekuční dražbě představuje originární způsob nabytí vlastnického práva, pročež nabyl-li žalobce tímto způsobem vlastnické právo (spoluvlastnický podíl) k předmětnému pozemku, současně tím zaniklo vlastnické právo „nejen povinné M. H., ale i žalované“. Bez významu jsou přitom případné vady při provádění exekuce a neprosadí se ani blokační ustanovení § 29 zákona č. 229/1991 Sb., o úpravě vlastnických vztahů k půdě a jinému zemědělskému majetku (dále jen „zákon o půdě“), jež dopadá toliko na převody, nikoli přechody majetku. Jde-li o otázku věcné legitimace v posuzované věci, měl odvolací soud za to, že v situaci, kdy předmětem řízení je určení vlastnictví ke spoluvlastnickému podílu na předmětném pozemku, jsou věcně legitimováni žalobce a žalovaná, mezi nimiž je o vlastnické právo k tomuto spoluvlastnickému podílu spor.

Rozsudek odvolacího soudu napadla dovoláním žalovaná (dále též jako „dovolatelka“) v obou jeho výrocích, spatřujíc přípustnost dovolání v tom, že se odvolací soud napadeným rozsudkem odchýlil od ustálené rozhodovací praxe dovolacího soudu a Ústavního soudu; jako dovolací důvod ohlašuje nesprávné právní posouzení věci odvolacím soudem. Přitom namítá, že blokační ustanovení § 29 zákona o půdě dopadá i na přechody majetku a že k jeho prolomení nepostačuje samotná dobrá víra nabyvatele ani zapojení subjektů veřejnoprávní povahy. Závěr, že i daný přechod vlastnického práva byl dotčen blokačním ustanovením § 29 zákona o půdě, odůvodňuje tím, že restituční nároky církve je třeba považovat za nároky primární. Dále zpochybňuje dobrou víru žalobce, majíc za to, že žalobce musel vědět při zachování obvyklé opatrnosti (i s ohledem na jeho opakované účasti v dražbách), že je k předmětnému pozemku zapsáno duplicitní vlastnictví (z provedeného dokazování se pak podává, že M. H. vlastnicí draženého spoluvlastnického podílu na předmětném pozemku nebyla). K prolomení blokačního ustanovení by ovšem ani samotná dobrá víra nepostačovala. Podle názoru dovolatelky žalobce nemá na požadovaném určení naléhavý právní zájem, neboť žaloba měla směřovat i proti ostatním spoluvlastníkům předmětného pozemku, aby i tito byli výrokem rozsudku vázáni.

Nejvyšší soud jako soud dovolací (§ 10a občanského soudního řádu) dovolání projednal podle zákona č. 99/1963 Sb., občanského soudního řádu, ve znění účinném od 30. 9. 2017 (srov. část první, čl. II bod 2 zákona č. 296/2017 Sb., kterým se mění zákon č. 99/1963 Sb., občanský soudní řád, ve znění pozdějších předpisů, zákon č. 292/2013 Sb., o zvláštních řízeních soudních, ve znění pozdějších předpisů, a některé další zákony); dále jen „o. s. ř.“.

Po zjištění, že dovolání proti pravomocnému rozsudku odvolacího soudu bylo podáno oprávněnou osobou (žalovanou), za niž jedná pověřená zaměstnankyně s právnickým vzděláním (§ 241 odst. 2 psím. b/ o. s. ř.), ve lhůtě stanovené § 240 odst. 1 o. s. ř. a obsahuje povinné náležitosti podle § 241a odst. 2 o. s. ř., se Nejvyšší soud zabýval tím, zda je dovolání přípustné.

Přípustnost dovolání proti napadenému rozhodnutí odvolacího soudu (jež je rozhodnutím, jímž se tu končí odvolací řízení, nikoliv rozhodnutím z okruhu usnesení vyjmenovaných v § 238a o. s. ř.) je třeba poměřovat ustanovením § 237 o. s. ř. (hledisky v něm uvedenými).

Není-li stanoveno jinak, je dovolání přípustné proti každému rozhodnutí odvolacího soudu, kterým se odvolací řízení končí, jestliže napadené rozhodnutí závisí na vyřešení otázky hmotného nebo procesního práva, při jejímž řešení se odvolací soud odchýlil od ustálené rozhodovací praxe dovolacího soudu nebo která v rozhodování dovolacího soudu dosud nebyla vyřešena nebo je dovolacím soudem rozhodována rozdílně anebo má-li být dovolacím soudem vyřešená právní otázka posouzena jinak (srov. § 237 o. s. ř.).

Dovolání lze podat pouze z důvodu, že rozhodnutí odvolacího soudu spočívá na nesprávném právním posouzení věci (srov. § 241a odst. 1, věta první, o. s. ř.). Rozhodnutí odvolacího soudu lze přezkoumat jen z důvodu vymezeného v dovolání (srov. § 242 odst. 3, věta první, o. s. ř.).

V rozhodovací praxi dovolacího soudu byl již opakovaně vysloven (a odůvodněn) závěr, že smysl tzv. blokačního ustanovení § 29 zákona o půdě tkví primárně v ochraně původního majetku církví před dispozicemi, kterými by mohlo být zmařeno dlouhodobě zamýšlené odčinění majetkových křivd způsobených církvím a náboženským společnostem nedemokratickým režimem, a to do doby přijetí zvláštního zákona, jímž měla být náprava (zmírnění křivd v rovině majetkové) provedena; naplnění tohoto účelu pak vyžadovalo, aby byly právní úkony, jimiž byl dotčený majetek převáděn na jiné osoby v rozporu s § 29 zákona o půdě, stiženy absolutní neplatností a nemohly tak bezprostředně zapříčinit změnu v osobě vlastníka (srov. např. rozsudek Nejvyššího soudu ze dne 20. 7. 2017, sp. zn. 28 Cdo 3074/2017, rozsudek Nejvyššího soudu ze dne 25. 10. 2017, sp. zn. 28 Cdo 5036/2016, rozsudek Nejvyššího soudu ze dne 28. 8. 2017, sp. zn. 28 Cdo 5374/2016; z rozhodovací praxe Ústavního soudu srov. zejména nález pléna Ústavního soudu ze dne 1. 7. 2010, sp. zn. Pl. ÚS 9/07, body 25, 36 a 38, nebo nález pléna Ústavního soudu ze dne 29. 5. 2013, sp. zn. Pl. ÚS 10/13, bod 165).

Nejvyšší soud pak zejména v souvislosti s přechody majetku ze státu na obce dle zákona č. 172/1991 Sb. (srov. rozsudek Nejvyššího soudu ze dne 24. 2. 2016, sp. zn. 28 Cdo 4946/2015, uveřejněný pod číslem 34/2017 Sbírky soudních rozhodnutí a stanovisek) a na kraje dle zákona č. 290/2002 Sb. (srov. rozsudek Nejvyššího soudu ze dne 1. 6. 2016, sp. zn. 28 Cdo 5217/2015, uveřejněný pod číslem 103/2017 Sbírky soudních rozhodnutí a stanovisek) vyložil, že text ustanovení § 29 zákona o půdě reprobuje toliko převody, nikoli přechody blokovaného majetku, přičemž opačný závěr nelze dovodit ani z užití pojmu „přechod“ v § 18 odst. 1 zákona č. 428/2012 Sb.; nevyloučil ovšem, že by použitelnost ustanovení § 29 zákona o půdě mohla být v případě přechodů majetku myslitelnou tam, kde by pro to existovaly přesvědčivé teleologické důvody [srov. též rozsudek Nejvyššího soudu ze dne 16. 5. 2018, sp. zn. 28 Cdo 4210/2017, rozsudek Nejvyššího soudu ze dne 29. 8. 2017, sp. zn. 28 Cdo 1590/2017, nebo usnesení Nejvyššího soudu ze dne 1. 6. 2017, sp. zn. 28 Cdo 5476/2016, usnesení Nejvyššího soudu ze dne 16. 5. 2019, sp. zn. 28 Cdo 1078/2019, usnesení Nejvyššího soudu ze dne 15. 1. 2020, sp. zn. 28 Cdo 4021/2019, usnesení Nejvyššího soudu ze dne 28. 1. 2020, sp. zn. 28 Cdo 115/2020].

Obdobně rozhodovací praxe Ústavního soudu dopad blokačního ustanovení § 29 zákona č. 229/1991 Sb. i na přechody majetku sice nevylučuje (kromě dovolatelkou odkazovaných rozhodnutí – plenárního nálezu Ústavního soudu ze dne 1. 7. 2017, sp. zn. Pl. ÚS 9/07, publikovaného pod č. 242/2012 Sb., bod 38, a nálezu Ústavního soudu ze dne 31. 3. 2011, sp. zn. II. ÚS 2326/07 – srovnej např. i nález Ústavního soudu ze dne 2. 2. 2005, sp. zn. II. ÚS 528/02), nicméně akcentuje převážně text blokačního ustanovení a poukazuje na zásadní rozdíl mezi převodem a přechodem vlastnického práva (srov. nález Ústavního soudu ze dne 29. 1. 2019, sp. zn. III. ÚS 3397/17, usnesení Ústavního soudu ze dne 4. 7. 2017, sp. zn. III. ÚS 937/17, usnesení Ústavního soudu ze dne 6. 2. 2018, sp. zn. IV. ÚS 3668/17, usnesení Ústavního soudu ze dne 11. 6. 2019, sp. zn. II. ÚS 1736/19).

V případě, kdy k přechodu vlastnického práva došlo v exekuční dražbě (jak tomu bylo v posuzované věci), extenze účinků § 29 zákona o půdě není namístě. Právní prostor, který představuje normativní úprava výkonu rozhodnutí (exekucí), je totiž prostorem autonomním, zcela odděleným od soukromého práva (je právem veřejným), do kterého nelze – již pojmově, resp. proto – vnášet instituty odpovídající soukromoprávní úpravě; uplatnit (k ochraně vlastnického práva) lze naopak jen ty, které toto právo výslovně upravuje, jimiž jsou opravné prostředky proti rozhodnutí o příklepu a tzv. vylučovací žaloba (srov. rozsudek Nejvyššího soudu ze dne 16. 8. 2017, sp. zn. 20 Cdo 520/2017, uveřejněný pod číslem 147/2018 Sbírky soudních rozhodnutí a stanovisek). Pro nabytí vlastnického práva v exekuční dražbě je totiž rozhodující jen to, že usnesení o příklepu nabylo právní moci a že vydražitel zaplatil nejvyšší podání (srov. § 69 zákona č. 120/2001 Sb., exekučního řádu, ve spojení s § 336l odst. 2 o. s. ř.), přičemž žádné jiné skutečnosti – předchozí vady řízení, skutečnost, že povinný nebyl vlastníkem dražené věci a její vlastník o probíhající exekuci nevěděl, a ani skutečnost, že dražený majetek podléhal zákonné blokaci – významné nejsou (srov. rozsudek Nejvyššího soudu ze dne 27. 4. 2006, sp. zn. 22 Cdo 850/2005, rozsudek Nejvyššího soudu ze dne 22. 3. 2017, sp. zn. 20 Cdo 1943/2016, usnesení Nejvyššího soudu ze dne 26. 11. 2014, sp. zn. 22 Cdo 3962/2014, usnesení Nejvyššího soudu ze dne 28. 5. 2014, sp. zn. 30 Cdo 1391/2014).

Náprava stavu, kdy třetí osoba neprávem pozbude vlastnického práva v exekuční dražbě a nemůže již přechodu vlastnického práva zabránit (nemá k dispozici opravné prostředky proti rozhodnutí o příklepu ani vylučovací žalobu), je pak primárně zabezpečena prostřednictvím institutu bezdůvodného obohacení – dle rozhodovací praxe dovolacího soudu, získal-li v exekuci oprávněný plnění z majetku jiné osoby, jež sama neměla povinnost plnit a ani neprojevila vůli plnit za osobu povinnou, došlo na jeho straně ke vzniku bezdůvodného obohacení, které je povinen ochuzené osobě vydat (srov. rozsudek Nejvyššího soudu ze dne 25. 2. 2009, sp. zn. 22 Cdo 2519/2006, rozsudek Nejvyššího soudu ze dne 2. 5. 2012, sp. zn. 28 Cdo 1512/2011, rozsudek Nejvyššího soudu ze dne 4. 5. 2016, sp. zn. 28 Cdo 2146/2015, rozsudek Nejvyššího soudu ze dne 27. 2. 2019, sp. zn. 28 Cdo 100/2017); nelze-li se domoci vydání bezdůvodného obohacení, není vyloučen ani nárok na náhradu škody vůči exekutorovi, či státu (srov. přiměřeně rozsudek Nejvyššího soudu ze dne 2. 5. 2012, sp. zn. 28 Cdo 1512/2011, nebo usnesení Nejvyššího soudu ze dne 3. 6. 2014, sp. zn. 30 Cdo 4418/2013).

Přiměřeně lze zde ostatně odkázat i na závěry vyslovené Nejvyšším soudem v rozsudku ze dne 2. 12. 2014, sp. zn. 21 Cdo 4124/2013, ve vztahu k veřejné dražbě dle zákona č. 26/2000 Sb. (nikoliv tedy ve vztahu k dražbě exekuční) a zákazu zcizení (blokaci) dle § 5 odst. 3 zákona o půdě; v tomto rozhodnutí dovolací soud dospěl k závěru, že vydražitel ve veřejné dobrovolné dražbě (byla-li tato veřejnou dražbou i z materiálního hlediska a byla-li při dokládání oprávnění navrhovatele veřejné dobrovolné dražby k předmětu dražby zachována běžná /obvyklá/ opatrnost, kterou lze s ohledem na okolnosti a povahu případu požadovat /očekávat/ při uzavírání smlouvy o provedení dražby) může nabýt vlastnické právo k dražené nemovitosti bez ohledu na skutečnost, že na ni dopadá zákaz zcizení (blokace).

Toliko pro úplnost dovolací soud uvádí, že na věci ničeho nemění ani rozsudek Nejvyššího soudu ze dne 25. 9. 2019, sp. zn. 28 Cdo 3991/2018, v němž bylo připuštěno zpochybnění originárního přechodu vlastnického práva na základě konstitutivního rozhodnutí soudu o vydání pozemku oprávněné osobě dle zákona o půdě, došlo-li jím k porušení blokačního ustanovení § 29 zákona o půdě. Závěry tohoto rozsudku nejsou totiž bez dalšího přenositelné na jakýkoliv originární přechod vlastnického práva, neboť jsou založeny především na argumentaci ustanovením § 159a odst. 1 o. s. ř., dle něhož je výrok pravomocného rozsudku závazný jen pro účastníky řízení, nestanoví-li zákon jinak. (Proto dle dovolacího soudu, nebyla-li církevní právnická osoba účastníkem řízení, v němž byl osobě oprávněné dle zákona o půdě vydán pozemek dotčený blokačním ustanovením, může uplatňovat svá práva, a tedy se i domáhat určení vlastnického práva České republiky dle § 18 odst. 1 zákona č. 428/2012 Sb., bez zřetele k tomu, jak o nich bylo pravomocně rozhodnuto v jiném řízení).

Jestliže se v případech přechodu vlastnického práva v exekuční dražbě ustanovení § 29 zákona o půdě neprosadí, je již bez významu argumentace dovolatelky, že k prolomení blokace nepostačuje dobrá víra nabyvatele (zde žalobce) ani zapojení veřejnoprávních subjektů do přechodu (kromě dovolatelkou odkazovaných rozhodnutí srov. např. rozsudek Nejvyššího soudu ze dne 16. 1. 2018, sp. zn. 28 Cdo 3376/2017, nebo rozsudek Nejvyššího soudu ze dne 12. 3. 2019, sp. zn. 28 Cdo 4091/2017).

Přípustnost dovolání nezakládá pak ani námitka žalované stran věcné legitimace ostatních v katastru nemovitostí zapsaných spoluvlastníků (a na to navazující argumentace zpochybňující naléhavý právní zájem žalobce na požadovaném určení). Věcná legitimace v řízení o určení práva nebo právního vztahu svědčí tomu, kdo je takového práva nebo vztahu účasten, nebo jehož právní sféry se takový vztah či právo týká, a jeho určení je způsobilé ji ovlivnit (srov. např. rozsudek Nejvyššího soudu ze dne 16. 8. 2017, sp. zn. 20 Cdo 520/2017, uveřejněný pod číslem 147/2018 Sbírky soudních rozhodnutí a stanovisek, rozsudek Nejvyššího soudu ze dne 28. 1. 2010, sp. zn. 22 Cdo 2614/2008, nebo rozsudek Nejvyššího soudu ze dne 26. 4. 2011, sp. zn. 22 Cdo 1850/2009). V rozhodovací praxi dovolacího soudu byl již odůvodněn závěr, že v řízení o určení spoluvlastnictví se nemusejí na jedné procesní straně nutně účastnit všichni spoluvlastníci, kteří se vymezují ve vztahu ke druhé skupině spoluvlastníků, nýbrž že se může každý podílový spoluvlastník domáhat určení, že mu náleží spoluvlastnické právo a v jakém podílu (srov. např. rozsudek Nejvyššího soudu ze dne 4. 9. 2002, sp. zn. 22 Cdo 63/2001, nebo usnesení Nejvyššího soudu ze dne 11. 1. 2017, sp. zn. 22 Cdo 5582/2016, a v něm citovaná rozhodnutí, včetně rozsudku Nejvyššího soudu ze dne 25. 6. 2014, sp. zn. 22 Cdo 1513/2012). V případě určovací žaloby k odstranění duplicitního zápisu vlastnického práva musí být tato podána proti tomu, kdo je jako duplicitní vlastník v katastru nemovitostí zapsán (srov. usnesení Nejvyššího soudu ze dne 17. 8. 2016, sp. zn. 28 Cdo 3436/2014, usnesení Nejvyššího soudu ze dne 17. 8. 2016, sp. zn. 28 Cdo 3435/2014); je-li zde duplicitním vlastníkem ve vztahu ke spoluvlastnickému podílu žalobce žalovaná, je korektní závěr odvolacího soudu, že pasivně legitimována je právě žalovaná. Tomu ostatně odpovídá i ta rozhodovací praxe, dle níž je každý ze spoluvlastníků úplným vlastníkem svého podílu, jenž má povahu samostatné věci (k tomu přiměřeně srov. např. usnesení Nejvyššího soudu ze dne 13. 12. 2017, sp. zn. 28 Cdo 5557/2017, a tam citovaná rozhodnutí). S těmito závěry není v rozporu ani dovolatelkou odkazované usnesení Nejvyššího soudu ze dne 16. 7. 2015, sp. zn. 28 Cdo 3509/2014, posuzující situaci, kdy žalobce v řízení o určení, že v případě tam označených pozemků nejsou splněny podmínky pro „vznik přednostního práva z titulu nájmu uvedených pozemků podle § 7 odst. 5 zákona č. 95/1999 Sb., o podmínkách převodu zemědělských a lesních pozemků z vlastnictví státu na jiné osoby“, žaloval toliko Českou republiku – Státní pozemkový úřad (pronajímatele daných pozemků), avšak opomněl žalovat také nájemce, jejichž přednostní právo chtěl zpochybnit (oproti posuzované věci se tedy jednalo o skutkově a právně odlišnou situaci).

Napadá-li dovolatelka rozsudek odvolacího soudu i ve výroku o náhradě nákladů řízení (směřuje-li dovolání i proti nákladovému výroku rozsudku odvolacího soudu, ač v této části žádnou argumentaci nevznáší), není pak dovolání v tomto rozsahu přípustné se zřetelem k § 238 odst. 1 písm. h) o. s. ř.

O náhradě nákladů dovolacího řízení bylo rozhodnuto podle ustanovení § 243c odst. 3 věty první, § 224 odst. 1 a § 146 odst. 3 o. s. ř. v situaci, kdy dovolání žalované bylo odmítnuto a náklady žalobce spojené s podáním stručného vyjádření k dovolání nelze v tomto případě považovat za účelně vynaložené k uplatňování nebo bránění práva.

Shora citovaná rozhodnutí Nejvyššího soudu jsou dostupná i na internetových stránkách Nejvyššího soudu (www.nsoud.cz), rozhodnutí Ústavního soudu na stránkách nalus.usoud.cz.

Poučení: Proti tomuto rozhodnutí není opravný prostředek přípustný.

V Brně dne 3. 3. 2020

Mgr. Petr Kraus

předseda senátu

Zdroj dat je volně dostupný na http://www.nsoud.cz
Přesunout nahoru