Objednat předplatné Zákony pro lidi PLUS
Přidej k oblíbeným

28 Cdo 3763/2019Usnesení NS ze dne 22.01.2020

HeslaPřípustnost dovolání
Církev (náboženská společnost)
Zmírnění křivd (restituce)
Stavba
KategorieE
EcliECLI:CZ:NS:2020:28.CDO.3763.2019.1
Dotčené předpisy

§ 237 o. s. ř.

§ 8 odst. 1 písm. a) předpisu č. 428/2012 Sb.


přidejte vlastní popisek

28 Cdo 3763/2019-229

USNESENÍ

Nejvyšší soud České republiky rozhodl v senátě složeném z předsedy senátu JUDr. Michaela Pažitného, Ph.D., a soudců Mgr. Petra Krause a Mgr. Zdeňka Sajdla v právní věci žalobkyně Římskokatolické farnosti Rynárec, se sídlem v Horní Cerekvi, náměstí T. G. Masaryka 3, identifikační číslo osoby: 65983530, zastoupené JUDr. Miroslavem Houškou, advokátem se sídlem v Praze 1, V Jámě 699/1, za účasti České republiky – Státního pozemkového úřadu, se sídlem v Praze 3, Husinecká 1024/11a, identifikační číslo osoby: 01312774, o vydání věci a o nahrazení rozhodnutí správního orgánu, vedené u Krajského soudu v Českých Budějovicích – pobočky v Táboře pod sp. zn. 15 C 18/2014, o dovolání účastnice řízení proti rozsudku Vrchního soudu v Praze ze dne 27. června 2019, č. j. 4 Co 158/2018 - 209, takto:

I. Dovolání se odmítá.

II. Žádný z účastníků nemá právo na náhradu nákladů dovolacího řízení.

Odůvodnění:

Vrchní soud v Praze (dále „odvolací soud“) k odvolání žalobkyně výrokem I. rozsudku ze dne 27. 6. 2019, č. j. 4 Co 158/2018 -209, změnil (zamítavý) rozsudek Krajského soudu v Českých Budějovicích – pobočky v Táboře (dále „soud prvního stupně“) ze dne 12. 4. 2018, č. j. 15 C 18/2014 - 185, a žalobkyni vydal část pozemku parc. č. 325/1 označenou jako parc. č. 325/1 o výměře 323 m2 a část pozemku parc. č. 325/1 označenou jako parc. č. 325/6 o výměře 131 m2, vše v katastrálním území Rynárec (dále „předmětné pozemky“), dle oddělovacího geometrického plánu Geodetické kanceláře Pelhřimov, V. S., J. D., č. 522-220/2017, ověřeného oprávněným zeměměřičským inženýrem V. S. dne 10. 10. 2017, jenž tvoří nedílnou součást rozsudku, a tím současně nahradil rozhodnutí Státního pozemkového úřadu, Krajského pozemkového úřadu pro Kraj Vysočina ze dne 30. 6. 2014, č. j. SPU 236379/2014/520100/XY. Účastnici řízení uložil povinnost nahradit žalobkyni k rukám jejího zástupce náklady řízení před soudem prvního stupně ve výši 42.156 Kč (výrok II.) a náklady odvolacího řízení ve výši 8.228,- Kč (výrok III.).

Odvolací soud aproboval závěry soudu prvního stupně, jež vycházely z nesporných skutečností o tom, že žalobkyně je právním nástupcem oprávněné osoby ve smyslu ustanovení § 3 písm. b) zákona č. 428/2012 Sb., o majetkovém vyrovnání s církvemi a náboženskými společnostmi a o změně některých zákonů, ve znění nálezu Ústavního soudu publikovaného pod č. 177/2013 Sb. (dále „zákon č. 428/2012 Sb.“), jež restituční nárok uplatnila řádně a včas ve smyslu ustanovení § 9 zákona č. 428/2012 Sb. u povinné osoby. Účastnice řízení je povinnou osobou podle ustanovení § 4 písm. a) zákona č. 428/2012 Sb., předmětné pozemky jsou zemědělskými nemovitostmi ve smyslu ustanovení § 2 písm. b) zákona č. 428/2012 Sb. a oprávněné osobě byly odňaty v rozhodném období (§ 1 zákona č. 428/2012 Sb.) za okolností uvedených v ustanovení § 5 písm. a) zákona č. 428/2012 Sb. Odvolací soud ovšem - na rozdíl od soudu prvního stupně – neshledal naplněným výlukový důvod obsažený v ustanovení § 8 odst. 1 zákona č. 428/2012 Sb., tj. že předmětné pozemky tvoří (v individuálních poměrech projednávané věci) součást nedělitelného funkčního celku se stavbou (rodinným domem č. p. 184) ve vlastnictví třetích osob. Odkazuje na ustálenou rozhodovací praxi dovolacího soudu (na rozhodnutí Nejvyššího soudu specifikovaná v odůvodnění dovoláním dotčeného rozsudku) odvolací soud argumentoval (ve prospěch důvodnosti žaloby) tím, že předmětné pozemky nepřiléhají k budově rodinného domu, nijak ji neobklopují a přístup přes pozemky za účelem vyvážení septiku lze, byť nikoliv zcela komfortně, zajistit jinak. Pro vydání předmětných pozemků netvoří překážku ani užívání stavby přístřešku nacházejícího se na pozemku parc. č. 325/5 (část původního pozemku parc. č. 325/1, jež nebyla žalobkyni vydána), neboť uvedený přístřešek není stavbou hospodářsky samostatnou (stavbou hlavní), a nelze tudíž ve vztahu k němu uplatnit výluku z naturální restituce dle ustanovení § 8 odst. 1 písm. a) zákona č. 428/2012 Sb. Předmětné pozemky spolu s pozemky ve vlastnictví třetích osob netvoří ucelený areál a nijak nezajišťují propojenost mezi ostatními pozemky a stavbami. Představují okrajové části mimořádně rozlehlé zahrady rodinného domu a v tomto smyslu by se dalo – dle úsudku odvolacího soudu – hovořit o zbytné okrajové části areálu. Odvolací soud neshledal na straně třetích osob (vlastníků domu č. p. 184) žádné mimořádné okolnosti, jež by odůvodňovaly zvláštní zájem na zachování vlastnického práva státu. Současně dovodil, že vydáním předmětných pozemků nezíská žalobkyně pouze tzv. holé vlastnictví, neboť nevznikne stav, kdy by na předmětu restituce vázl nějaký veřejný zájem. Za nevýznamnou konečně odvolací soud označil skutečnost, jakým způsobem bude oprávněná osoba schopna s předmětnými pozemky hospodařit.

Proti rozsudku odvolacího soudu podala účastnice řízení dovolání. Má za to, že dovolání je ve smyslu ustanovení § 237 občanského soudního řádu (dále „o. s. ř.“) přípustné pro odklon odvolacího soudu od ustálené rozhodovací praxe dovolacího soudu reflektující problematiku naturální restituce pozemků, jež jsou součástí uceleného celku (areálu); cituje přitom z rozsudku Nejvyššího soudu ze dne 24. 8. 2015, sp. zn. 28 Cdo 3574/2014, z rozsudku Nejvyššího soudu ze dne 14. 11. 2017, sp. zn. 28 Cdo 2364/2017, a z rozsudku Nejvyššího soudu ze dne 6. 12. 2017, sp. zn. 28 Cdo 4447/2017 (tyto rozsudky, stejně jako dále označená rozhodnutí dovolacího soudu, jsou přístupné na internetových stránkách Nejvyššího soudu http://www.nsoud.cz). Uplatňuje dovolací důvod nesprávného právního posouzení věci ve smyslu ustanovení § 241a odst. 1 o. s. ř. [při interpretaci a aplikaci ustanovení § 8 odst. 1 písm. a) zákona č. 428/2012 Sb.]. Namítá, že v poměrech projednávané věci byla vydáním předmětných pozemků žalobkyni dotčena funkční propojenost ostatních pozemků a staveb ve vlastnictví třetích osob a odvolacím soudem nebyla zkoumána podmínka samostatné hospodářské využitelnosti předmětných pozemků pro žalobkyni. Přitom jejich samostatná využitelnost je v podstatě znemožněna jejich polohou mezi místní komunikací nacházející se na pozemcích parc. č. 997/29 a parc. č. 997/30 a navazující zahradou ve vlastnictví třetích osob, k níž pozemky přiléhají a tvoří s ní a s rodinným domem č. p. 184 jeden funkční celek. Účastnice řízení se domnívá, že je třeba i ve vztahu k naturální restituci týkající se předmětných pozemků vycházet z právního názoru Nejvyššího soudu, jenž byl v této věci vyjádřen v (kasačním) rozsudku ze dne 1. 9. 2016, č. j. 28 Cdo 3938/2015-99, v němž - byť se jednalo o vydání pozemku, jenž již není předmětem řízení - dovolací soud dovodil naplnění výlukového důvodu ve smyslu ustanovení § 8 odst. 1 písm. a) zákona č. 428/2012 Sb. i tehdy, tvoří-li pozemek součást nedělitelného funkčního areálu se stavbou, přičemž v uvedeném směru byla vyslovena aplikovatelnost dřívějších závěrů rozhodovací praxe o existenci funkčně provázaného areálu jako překážce naturální restituce přijatých při aplikaci obdobně konstruovaného ustanovení § 11 odst. 1 písm. c) zákona č. 229/1991 Sb., o úpravě vlastnických vztahů k půdě a jinému zemědělskému majetku, ve znění pozdějších předpisů (dále „zákon č. 229/1991 Sb.“). Dovolatelka rovněž připomíná, že nově vzniklý pozemek parc. č. 325/1 je nadále potřebný k vyvážení septiku, jenž se nachází na pozemku parc. č. 320/1, přičemž jiný přístup (například přes nově vzniklý pozemek parc. č. 325/5, který nebyl vydán), není z důvodu jeho svažitosti pro těžkou techniku možný. Přístup pak nelze zajistit ani z druhé strany přes pozemek parc. č. 320/3 ze silnice II/112, neboť po celé jeho délce se nacházejí trvalé porosty a ovocné a okrasné stromy. Účastnice má dále za to, že významnější roli při úvaze o důvodech naturální restituce nelze vzhledem k velikosti a poloze přikládat skutečnosti, že žalobkyně je již vlastníkem pozemku parc. č. 328/3, jenž se nachází rovněž mezi místní komunikací a areálem rodinného domu. Uzavírá, že je v individuálních poměrech posuzované věci opodstatněné upřednostnit v souladu s principem proporcionality ochranu práv třetích osob před restitučním nárokem církevní právnické osoby. Navrhuje, aby dovolací soud rozsudek odvolacího soudu zrušil a věc vrátil odvolacímu soudu k dalšímu řízení.

Žalobkyně ve vyjádření k dovolání označuje rozsudek odvolacího soudu za zákonný a věcně správný. Pokud jde o uplatněnou dovolací argumentaci, odkazuje na odůvodnění dovoláním dotčeného rozsudku a na obsah vlastního odvolání podaného proti rozsudku soudu prvního stupně. Navrhuje, aby dovolací soud dovolání účastnice řízení zamítl.

Nejvyšší soud České republiky jako soud dovolací (§ 10a o. s. ř.) o dovolání rozhodl podle občanského soudního řádu ve znění účinném od 30. 9. 2017, neboť dovoláním napadené rozhodnutí odvolacího soudu bylo vydáno dne 27. 6. 2019 (srovnej čl. II, bod 2. zákona č. 296/2017 Sb.); po zjištění, že dovolání bylo podáno proti pravomocnému rozhodnutí odvolacího soudu, u něhož to zákon připouští (§ 236 odst. 1 o. s. ř.), že bylo podáno v zákonné lhůtě oprávněnou osobou – účastníkem řízení (§ 240 odst. 1, věta první, o. s. ř.), za niž jedná pověřený zaměstnanec, jenž má právnické vzdělání [§ 241 odst. 2 písm. b) o. s. ř.], a že byl v dovolání uplatněn dovolací důvod nesprávného právního posouzení věci (§ 241a odst. 1 o. s. ř.), zabýval se tím, zda je dovolání účastnice řízení přípustné (§ 237 o. s. ř.).

Podle ustanovení § 237 o. s. ř. není-li stanoveno jinak, je dovolání přípustné proti každému rozhodnutí odvolacího soudu, kterým se odvolací řízení končí, jestliže napadené rozhodnutí závisí na vyřešení otázky hmotného nebo procesního práva, při jejímž řešení se odvolací soud odchýlil od ustálené rozhodovací praxe dovolacího soudu nebo která v rozhodování dovolacího soudu dosud nebyla vyřešena nebo je dovolacím soudem rozhodována rozdílně, anebo má-li být dovolacím soudem vyřešená právní otázka posouzena jinak.

Dovolání není přípustné, neboť dovolatelkou vymezenou právní otázku týkající se posouzení překážky pro vydání pozemku podle ustanovení § 8 odst. 1 písm. a) zákona č. 428/2012 Sb., tj. zda předmětný pozemek tvoří funkční celek se stavbou a pozemky ve vlastnictví třetí osoby, vyřešil odvolací soud v souladu s ustálenou rozhodovací praxí dovolacího soudu, od níž není žádného důvodu se odchylovat ani v individuálně daných poměrech posuzované věci.

Překážka vydání věci upravená v ustanovení § 8 odst. 1 písm. a) zákona č. 428/2012 Sb. se i podle důvodové zprávy k citovanému předpisu inspiruje ustanovením § 11 odst. 1 písm. c) zákona č. 229/1991 Sb. Proto, jak již bylo vícekrát judikaturou Nejvyššího soudu konstatováno, lze při aplikaci citovaného ustanovení zákona č. 428/2012 Sb. přiměřeně zohlednit závěry dovozené dříve v rámci výkladu obdobně konstruované normy obsažené právě v ustanovení § 11 odst. 1 písm. c) zákona o půdě (srovnej např. rozsudek Nejvyššího soudu ze dne 1. 9. 2016, sp. zn. 28 Cdo 3938/2015, rozsudek Nejvyššího soudu ze dne 14. 11. 2017, sp. zn. 28 Cdo 4692/2017, nebo usnesení Nejvyššího soudu ze dne 27. 2. 2018, sp. zn. 28 Cdo 5144/2017).

Nejvyšší soud opakovaně dovodil, že ve smyslu ustanovení § 8 odst. 1 písm. a) zákona č. 428/2012 Sb. za přiměřeného zohlednění závěrů dovozených již v rámci výkladu ustanovení § 11 odst. 1 písm. c) zákona o půdě překážkou vydání pozemku může být též jeho funkční souvislost se stavbou; pouze však tehdy, jde-li o stavební pozemek, popřípadě též pozemek zastavěný stavbou, či přilehlé pozemky, jež tvoří se zastavěnými pozemky souvislý celek bez přerušení – areál (srovnej např. rozsudek Nejvyššího soudu ze dne 1. 9. 2016, sp. zn. 28 Cdo 3938/2015), přičemž ani sama existence areálu, jakožto funkčního celku budov a pozemků, bez dalšího nevylučuje vydání některých (např. okrajových) pozemků, ale vyžaduje mimořádně pečlivé zvážení konkrétních místních podmínek, potažmo toho, zda lze některý pozemek nebo jeho část oddělit bez toho, že by byla dotčena funkční propojenost jednotlivých staveb či ostatních pozemků a dále bez toho, že by došlo k porušení některé z funkcí, které areál plní (srovnej přiměřeně např. rozsudek Nejvyššího soudu ze dne 6. 1. 2016, sp. zn. 28 Cdo 2720/2015, rozsudek Nejvyššího soudu ze dne 24. 5. 2017, sp. zn. 28 Cdo 5045/2015, nebo nález Ústavního soudu ze dne 4. 9. 2018, sp. zn. I. ÚS 217/17, jenž je, stejně jako dále uvedená rozhodnutí Ústavního soudu, přístupný na internetových stránkách Ústavního soudu http://nalus.usoud.cz).

Závěr odvolacího soudu, dle něhož se zřetelem ke konkrétním skutkovým okolnostem případu je namístě vydání předmětných pozemků, jež tvoří okrajovou část rozsáhlé zahrady se stavbou rodinného domu ve vlastnictví třetích osob, nikterak neodporuje právní úpravě a ani citované rozhodovací praxi dovolacího soudu. Zpochybňuje-li dovolatelka právě uvedené konstatování, sluší se připomenout, že zjištění, zda je určitý pozemek se stavbou bezprostředně související nebo nezbytně nutný k jejímu užívání, případně prvkem uceleného areálu, představuje otázku nikoli právní, nýbrž skutkovou, odpověď na niž se odvíjí od výsledků provedeného dokazování, jež dovolacímu přezkumu dle aktuálně účinné právní úpravy nepodléhají (srovnej např. rozsudek Nejvyššího soudu ze dne 14. 7. 2010, sp. zn. 28 Cdo 2174/2010, případně usnesení Nejvyššího soudu ze dne 12. 10. 2010, sp. zn. 28 Cdo 3556/2010, usnesení Nejvyššího soudu ze dne 18. 10. 2012, sp. zn. 28 Cdo 2880/2012, nebo usnesení Nejvyššího soudu ze dne 1. 6. 2015, sp. zn. 28 Cdo 5305/2014).

Přípustnost dovolání nelze – na rozdíl od mínění dovolatelky – podpořit ani odkazem na rozsudek Nejvyššího soudu ze dne 1. 9. 2016, sp. zn. 28 Cdo 3938/2015, neboť právě v něm byl artikulován závěr, jenž odvolací soud v poměrech projednávané věci aproboval, tj. že ani sama existence areálu nevylučuje vydání některých (zpravidla okrajových) pozemků. Nelze rovněž přehlédnout, že předmětné pozemky nevykazují takovou potřebnost, že by jejich vydáním žalobkyni došlo k jakémukoliv zhoršení či dokonce znemožnění užívání ostatních pozemků a rodinného domu ve vlastnictví třetích osob. Dále nelze dosti dobře z hlediska její relevance rozumět námitce dovolatelky formulované v tom smyslu, že odvolací soud sice dospěl k závěru, že předmětné pozemky nejsou součástí areálu, nicméně při svých úvahách z tzv. areálové judikatury vychází. Sluší se uvést, že pojem „areálová judikatura“ se v rozhodovací praxi dovolacího soudu běžně používá k označení souboru rozhodnutí Nejvyššího soudu, která v (typicky) restitučních věcech problematiku funkční propojenosti pozemků a staveb (pro účely úvah o podmínkách naturální restituce) reflektují. Z povahy věci ovšem vyplývá, že v těchto rozhodnutích jsou traktovány jak závěry formulující překážky pro vydání v restituci nárokovaných pozemků, tak i závěry opačné. Přihlédnout k areálové judikatuře Nejvyššího soudu tudíž znamená aprobovat i závěry artikulující podmínky, za nichž je naturální restituce možná.

Napadené rozhodnutí není v rozporu ani s rozhodovací praxí, podle níž lze ve výjimečných případech pod výluku podle ustanovení § 11 odst. 1 písm. c) zákona o půdě [a obdobně tedy i dle ustanovení § 8 odst. 1 písm. a) zákona č. 428/2012 Sb.] podřadit per analogiam i situaci, kdy by oprávněná osoba naturální restitucí získala „vyprázdněné“ vlastnické právo z důvodu převažujícího veřejného zájmu (veřejnoprávní regulace), který by v praxi realizaci žádné ze složek vlastnického práva neumožňoval; o takovou situaci jde zejména tam, kde jsou nemovitosti veřejným statkem, tedy jsou-li kupř. dotčeny institutem veřejného užívání (např. veřejné prostranství, pozemní komunikace), kdy by se restituentu mělo dostat toliko tzv. holého vlastnictví (k tomu srovnej nálezy Ústavního soudu ze dne 11. 7. 2017, sp. zn. III. ÚS 1961/15, ze dne 1. 7. 2014, sp. zn. I. ÚS 581/14, a ze dne 21. 1. 2015, sp. zn. II. ÚS 536/14, a rozsudky Nejvyššího soudu ze dne 14. 7. 2015, sp. zn. 28 Cdo 220/2014, ze dne 25. 7. 2018, sp. zn. 28 Cdo 4024/2017, a ze dne 23. 2. 2016, sp. zn. 28 Cdo 3923/2014, či usnesení Nejvyššího soudu ze dne 26. 9. 2017, sp. zn. 28 Cdo 3831/2017). O takový případ ovšem v posuzované věci nejde. Předmětné pozemky podle skutkových zjištění, z nichž odvolací soud vycházel, nejsou součástí veřejného prostranství a ani nejsou zatíženy jiným obdobným způsobem. Zatížení předmětných pozemků veřejným užíváním ostatně netvrdila ani dovolatelka v nalézacím řízení a ani v podaném dovolání.

S ohledem na výše ohlášené teze, že „zjištění, zda je určitý pozemek se stavbou bezprostředně související nebo nezbytně nutný k jejímu užívání, případně prvkem uceleného areálu, představuje otázku skutkovou a že vydání některých pozemků, byť by tvořily součást uceleného areálu, předpokládá mimořádně pečlivé zvážení konkrétních místních podmínek“, je třeba uvést, že do poměrů nyní posuzované věci nedopadají závěry vyjádřené v rozsudku Nejvyššího soudu ze dne 14. 11. 2017, sp. zn. 28 Cdo 2364/2017, v rozsudku Nejvyššího soudu ze dne 6. 12. 2017, sp. zn. 28 Cdo 4447/2017, a v rozsudku ze dne 24. 8. 2015, sp. zn. 28 Cdo 3574/2014. V těchto rozhodnutích dovolací soud posuzoval areálovou problematika na podkladě zcela jiných skutkových okolností (funkční provázanost pozemků se stavbami ve výrobním areálu, pozemku obklopujícího bytový dům a pozemků jako součástí sídlištní zástavby navíc dotčené režimem veřejného užívání).

Přípustnost dovolání nezakládá ani argumentace dovolatelky dalšími závěry vyjádřenými v rozsudku Nejvyššího soudu ze dne 24. 8. 2015, sp. zn. 28 Cdo 3574/2014, podmiňující vhodnost pozemku k naturální restituci možností jeho zemědělského či lesního využití. Nelze přehlédnout, že uvedený závěr byl artikulován ve věci nahrazení projevu vůle k uzavření smlouvy o bezúplatném převodu náhradního pozemku, kde hmotně-právní nárok vycházel z ustanovení § 11 odst. 1 zákona č. 229/1991 Sb. V odkazované věci tak požadavek vazby vydávaného pozemku se zemědělskou či lesní činností odpovídal účelu zákona č. 229/1991 Sb. vtěleného do jeho preambule. Tímto účelem je „dosáhnout zlepšení péče o zemědělskou a lesní půdu obnovením původních vlastnických vztahů k půdě a upravit vlastnické vztahy k půdě v souladu se zájmy hospodářského rozvoje venkova i v souladu s požadavky na tvorbu krajiny a životního prostředí.“ V nyní posuzované věci kritéria pro vydání věci oprávněné osobě je třeba – kromě explicitně stanovených podmínek vložených do normativního textu – spatřovat i v Důvodové zprávě k návrhu zákona č. 428/2012 Sb., na což přiléhavě upozornil odvolací soud v bodu 21. odůvodnění dovoláním napadeného rozsudku. Prostředkem finanční a majetkové odluky církví od státu se tak stává vydání původního církevního majetku, jenž má hospodářský charakter, oprávněné osobě. V tomto směru může být překážkou bránící naturální restituci pouze navození stavu tzv. holého vlastnictví, což ovšem není případ, který by se prosadil v poměrech projednávané věci. Nelze tudíž přijmout jako relevantní námitku dovolatelky, že po vydání nebude žalobkyně schopna předmětné pozemky nacházející se mezi místní komunikací a oploceným areálem ve vlastnictví třetích osob samostatně obhospodařovat. Hospodařením lze chápat i exploataci užitné hodnoty předmětných pozemků, k nimž lze bezpochyby sjednat právo nájmu (pachtu) jejich vlastníkem.

Samostatným důvodem pro nevydání pozemku parc. č. 325/1 žalobkyni pak nemůže být argument dovolatelky, že pozemek dosud slouží k příjezdu techniky vyvážející jímku, jež je umístěna na pozemku parc. č. 320/1. Zjištění o méně komfortním přístupu techniky vyvážející jímku (stav úplného zamezení přístupu za tímto účelem nebyl v nalézacím řízení zjištěn) ať již přes pozemek parc. č. 325/5, jenž nebyl žalobkyni vydán, nebo přes pozemek parc. č. 320/3, jenž je rovněž ve vlastnictví vlastníků rodinného domu a k němuž je přístup z místní komunikace, je zjištěním skutkovým. Platí přitom, že skutkovým zjištěním soudů nižšího stupně je dovolací soud dle účinné procesní úpravy vázán (srovnej např. usnesení Nejvyššího soudu ze dne 25. 5. 2016, sp. zn. 25 Cdo 3420/2015, a ze dne 15. 6. 2016, sp. zn. 22 Cdo 2515/2016, nebo rozsudek Nejvyššího soudu ze dne 7. 12. 2016, sp. zn. 30 Cdo 998/2016, dále též usnesení Ústavního soudu ze dne 9. 8. 2016, sp. zn. II. ÚS 538/16, bod 10., ze dne 14. 2. 2017, sp. zn. I. ÚS 1766/16, bod 6., a ze dne 8. 8. 2017, sp. zn. II. ÚS 2050/17, bod 17.). Uplatněním způsobilého dovolacího důvodu pak není ani zpochybnění právního posouzení věci, vychází-li z jiného skutkového stavu, než z jakého vyšel při posouzení věci odvolací soud (srovnej např. usnesení Nejvyššího soudu ze dne 25. 9. 2013, sp. zn. 29 Cdo 2394/2013, uveřejněné pod č. 4/2014 Sbírky soudních rozhodnutí a stanovisek). Prostřednictvím uvedené polemiky tudíž na přípustnost dovolání usuzovat rovněž nelze.

Pokud dovolatelka se zřetelem k zásadě proporcionality má za to, že v poměrech projednávané věci měla být upřednostněna ochrana práv třetích osob před restitučním nárokem žalobkyně, pak není zřejmé, jaká práva třetích osob měly soudy vzít přednostně v úvahu. Vlastníkům rodinného domu č. p. 184 a okolních pozemků přiléhajících k pozemkům předmětným žádná práva k vydávaným pozemkům nenáleží (v nalézacím řízení jejich existence nebyla tvrzena). Pro užití testu proporcionality není tudíž čím vyvažovat restituční nárok žalobkyně a její oprávnění domáhat se vrácení církevního majetku. Sluší se dodat, že případná práva třetích osob, byla-li by v poměrech projednávané věci „ve hře“, by byla konfrontována se zásadou ex favore restitutionis, potřeba jejíž důsledné aplikace v režimu zákona č. 428/2012 Sb. je akcentována hlavně proto, že zákon č. 428/2012 Sb. oprávněným osobám za nevydané pozemky nepřiznává individuální náhradu (jako je tomu v režimu zákona č. 229/1991 Sb.), ale náhradu paušální podle ustanovení § 15 zákona č. 428/2012 Sb. (srovnej usnesení Nejvyššího soudu ze dne 27. 2. 2018, sp. zn. 28 Cdo 5144/2017).

Ze shora uvedeného plyne, že dovolání účastnice řízení není přípustné, a proto Nejvyšší soud dovolání odmítl (§ 243c odst. 1 o. s. ř.).

O náhradě nákladů dovolacího řízení bylo rozhodnuto podle ustanovení § 243c odst. 3 věta první, o. s. ř. za současného použití ustanovení § 224 odst. 1, § 146 odst. 3 o. s. ř. a § 142 odst. 1 o. s. ř. Dovolání účastnice řízení bylo odmítnuto a v takovém případě by žalobkyni náležela náhrada účelně vynaložených nákladů dovolacího řízení spočívající v náhradě nákladů za právní zastupování advokátem, jenž vykonal jeden úkon právní služby (sepis vyjádření k dovolání).

Kritérium účelnosti vynaložených nákladů lze posuzovat i z hlediska obsahu úkonu právní služby, s nímž je vynaložení nákladů účastníkem řízení spojené. Dovolací soud přihlédl k závěrům, které byly v souvislosti s touto problematikou formulovány rozhodovací praxí. V nálezu ze dne 4. 8. 2011, sp. zn. I. ÚS 799/11, Ústavní soud uvedl, že „ustanovení § 142 odst. 1 o. s. ř. obsahuje relativně neurčitý pojem (resp. slovní spojení) účelné uplatňování nebo bránění práva; při jeho výkladu je třeba zohlednit okolnosti, které mohou být z hlediska rozhodování o náhradě nákladů řízení významné. Judikatura dovolacího soudu vychází z toho, že při rozhodování o nákladech dovolacího řízení, vynaložených na vyjádření k dovolání, je třeba zvažovat účelnost jejich vynaložení, a to s ohledem na obsah vyjádření (srovnej usnesení Nejvyššího soudu ze dne 20. 11. 2009, sp. zn. 21 Cdo 2554/2008, a usnesení ze dne 17. 2. 2011, sp. zn. 22 Cdo 1346/2010). Ve světle těchto názorů bylo třeba se zabývat otázkou, nakolik (zda a do jaké míry) vyjádření žalobkyně k dovolání účastnice řízení objektivně směřovalo k účelnému uplatňování nebo bránění práva.

Žalobkyně ve vyjádření reaguje na obsah dovolání účastnice řízení tím, že odkazuje na své odvolání směřující proti rozsudku soudu prvního stupně, opakuje dovolací návrh protistrany, označuje rozsudek odvolacího soudu za věcně správný a zákonný a odkazuje na jeho odůvodnění. Aby bylo možné náklad vynaložený na sepis vyjádření k dovolání považovat za účelně vynaložený, pak by z něj měla být zřejmá zejména reakce procesní protistrany dovolatele na to, zda dovolatel řádně vymezil některý z důvodů přípustnosti dovolání (§ 237 o. s. ř.), zda vymezený důvod je skutečně dán, a zda dovolatel uplatnil zákonný důvod dovolání způsobem vyplývajícím z procesního předpisu (§ 241a odst. 1 a 3 o. s. ř.). Podle konkrétního obsahu dovolání by pak měl účastník řízení podávající vyjádření k dovolání alespoň rámcovým způsobem reagovat na jednotlivé dovolací námitky, vyjádřit se k jejich opodstatněnosti a navrhnout, jak má dovolací soud rozhodnout.

Protože v poměrech projednávané věci vyjádření žalobkyně k dovolání účastnice řízení obsahové atributy úkonu právní služby, za nějž by náklady mohly být považovány za účelně vynaložené, vyjma návrhu rozhodnutí dovolacího soudu, nesplňuje, dovolací soud náhradu nákladů dovolacího řízení nepřiznal žádnému z účastníků.

Poučení: Proti tomuto rozhodnutí není opravný prostředek přípustný.

V Brně dne 22. 1. 2020

JUDr. Michael Pažitný, Ph.D.

předseda senátu

Zdroj dat je volně dostupný na http://www.nsoud.cz
Přesunout nahoru