Objednat předplatné Zákony pro lidi PLUS
Přidej k oblíbeným

28 Cdo 3709/2017Usnesení NS ze dne 17.10.2017

HeslaBezdůvodné obohacení
KategorieE
EcliECLI:CZ:NS:2017:28.CDO.3709.2017.1
Dotčené předpisy

§ 451 obč. zák.

Podána ústavní stížnost

I. ÚS 436/18 ze dne 21.08.2018 (odmítnuto)
soudce zpravodaj JUDr. Tomáš Lichovník


přidejte vlastní popisek

28 Cdo 3709/2017-122

USNESENÍ

Nejvyšší soud České republiky rozhodl v senátě složeném z předsedy senátu Mgr. Petra Krause a soudců JUDr. Jana Eliáše, Ph.D., a Mgr. Miloše Póla ve věci žalobce L. Š., P., zastoupeného JUDr. Petrem Čichovským, advokátem se sídlem v Týnci nad Sázavou, Družstevní 411, proti žalované O. N., P., zastoupené Mgr. Janem Novotným, advokátem se sídlem v Praze 1, Bílkova 132/4, o zaplacení částky 170 000 Kč, vedené u Obvodního soudu pro Prahu 7 pod sp. zn. 52 C 191/2011, o dovolání žalované proti rozsudku Městského soudu v Praze ze dne 1. prosince 2015, č. j. 35 Co 273/2015-76, takto:

I. Dovolání se odmítá.

II. Žalovaná je povinna zaplatit žalobci na náhradě nákladů dovolacího řízení částku 9 922 Kč k rukám advokáta JUDr. Petra Čichovského do tří dnů od právní moci tohoto usnesení.

Odůvodnění:

(dle § 243f odst. 3 o. s. ř.)

V záhlaví označeným rozsudkem odvolací soud potvrdil rozsudek Obvodního soudu pro Prahu 7 ze dne 21. ledna 2015, č. j. 52 C 191/2011-53, jímž tento soudu uložil žalované povinnosti zaplatit žalobci částku 170 000 Kč a nahradit mu náklady řízení co do částky 7 300 Kč (výrok I); současně bylo rozhodnuto o nákladech odvolacího řízení (výrok II).

Proti rozsudku odvolacího soudu podala žalovaná dovolání, které Nejvyšší soud odmítl podle ustanovení § 243c odst. 1 zákona č. 99/1963 Sb., občanského soudního řádu, ve znění účinném do 29. 9. 2017 (viz bod 1. článku II. přechodných ustanovení zákona č. 296/2017 Sb.) – dále jen „o. s. ř.“, neboť není přípustné, jelikož napadené rozhodnutí nepatří do okruhu rozhodnutí vypočtených v ustanovení § 238a o. s. ř. a dovolání proti němu není přípustné ani podle ustanovení § 237 o. s. ř., není-li naplněno ani žádné z hledisek v tomto ustanovení uvedených [napadené rozhodnutí odvolacího soudu, jímž se končí dovolací řízení – poměřováno důvodem vymezeným v dovolání (srov. § 242 odst. 3 věty první o. s. ř.) – nezávisí na řešení otázky hmotného nebo procesního práva, při jejímž řešení se odvolací soud odchýlil od ustálené rozhodovací praxe dovolacího soudu nebo která v rozhodování dovolacího soudu dosud nebyla vyřešena nebo je dovolacím soudem rozhodována rozdílně, a nejde ani o případ, kdy má být dovolacím soudem vyřešená právní otázka posouzena jinak].

Řešení relevantní otázky hmotného práva (vznik bezdůvodného obohacení spoluvlastníka věci jejím užíváním nad rámec spoluvlastnického podílu) napadeným rozsudkem bezpochyby sleduje závěry ustálené rozhodovací praxe dovolacího soudu, jež byly Nejvyšším soudem formulovány např. již v rozsudku ze dne 22. 2. 2001, sp. zn. 25 Cdo 2616/99, uveřejněném v časopise Právní rozhledy, ročník 2001, č. 8, s. 389, a dále rozvedeny zejména v rozsudku velkého senátu občanskoprávního a obchodního kolegia Nejvyššího soudu ze dne 10. 10. 2012, sp. zn. 31 Cdo 503/2011, uveřejněném pod č. 17/2013 Sbírky soudních rozhodnutí a stanovisek, podle něhož dojde-li k omezení či k vyloučení z užívání společné věci některého ze spoluvlastníků, vzniká tomuto spoluvlastníkovi nárok na náhradu za omezení jeho spoluvlastnického práva vůči tomu spoluvlastníkovi, který společnou věc užívá nad rámec svého vlastního spoluvlastnického podílu; v případě, že došlo k omezení spoluvlastnického práva svévolným jednáním některého ze spoluvlastníků, vzniká spoluvlastníku vyloučenému z užívání nárok na vydání bezdůvodného obohacení (k tomu dále srovnej např. i rozsudek Nejvyššího soudu ze dne 7. 1. 2009, sp. zn. 28 Cdo 725/2008, rozsudek Nejvyššího soudu ze dne 4. 7. 2013, sp. zn. 22 Cdo 1645/2013, uveřejněný pod číslem 27/2014 Sbírky soudních rozhodnutí a stanovisek, rozsudek Nejvyššího soudu ze dne 13. 1. 2016, sp. zn. 22 Cdo 3983/2015, nebo usnesení Nejvyššího soudu ze dne 1. 4. 2014, sp. zn. 28 Cdo 3699/2013, ze dne 4. 2. 2016, sp. zn. 28 Cdo 3525/2015, nebo ze dne 1. 12. 2015, sp. zn. 28 Cdo 2774/2015, jež jsou – spolu s ostatními citovanými rozhodnutími Nejvyššího soudu – dostupná na webových stránkách Nejvyššího soudu www.nsoud.cz).

I v nyní posuzované věci účastníků (stejně tak jako v dalších sporech jimi vedených) bylo tedy pro rozhodnutí věci v prvé řadě určující, že v rozhodné době, za níž žalobce požaduje náhradu z titulu bezdůvodného obohacení, byli účastníci podílovými spoluvlastníky nemovitosti – označené bytové jednoty v domě v obci P., k.ú. H., žalobce s podílem o velikosti dvou třetin, žalovaná jedné třetiny, a že bytovou jednotku bez dohody s žalobcem užívala výlučně žalovaná.

K dovoláním uplatněné argumentaci o aplikovatelnosti korektivu dobrých mravů v nyní souzené věci, se zřetelem na její specifičnost, sluší se připomenout rozhodovací praxi dovolacího soudu, dle níž oprávnění aplikovat ustanovení o zákazu výkonu práva v rozporu s dobrými mravy by mělo z povahy věci náležet převažující měrou soudům nižších instancí, jež jsou – vzhledem k zásadám ústnosti a přímosti řízení – s účastníky v bezprostředním kontaktu a disponují tudíž náležitými skutkovými podklady pro vyhodnocení tohoto aspektu daného sporu; dovolací soud by mohl tuto právní otázku učinit předmětem svého přezkumu jen v případě zjevné nepřiměřenosti relevantních úvah soudů v nalézacím řízení (srov. např. usnesení Nejvyššího soudu ze dne 30. 11. 2004, sp. zn. 28 Cdo 1094/2004, usnesení Nejvyššího soudu ze dne 28. 6. 2005, sp. zn. 28 Cdo 1174/2004, rozsudek Nejvyššího soudu ze dne 20. 1. 2010, sp. zn. 28 Cdo 3033/2009, či usnesení Nejvyššího soudu ze dne 13. 9. 2011, sp. zn. 28 Cdo 1158/2011). Tato východiska sleduje i dovolatelkou odkazované usnesení Nejvyššího soudu ze dne 21. 6. 2007, sp. zn. 28 Cdo 2160/2007.

Podstatou argumentace dovolatelky je pak polemika právě se skutkovými zjištěními soudů nižších stupňů a jejich hodnotící úvahou, na jejímž základě požadavek žalobce na náhradu za bezesmluvní užívání společné nemovité věci žalovanou nad rámec jejího podílu neshledaly nemravným, přičemž tuto úvahu, zohledňující i další aspekty dané věci (k tomu srov. i odvolacím soudem akcentovaná skutková zjištění o svévolném obsazení bytu žalovanou a inkasování požitků z přenechání bytu do užívání jiným osobám) lze stěží označit za nepřiměřenou a postup odvolacího soudu (jenž zohledňuje okolnosti svědčící o oboustranně nevstřícném postoji účastníků) jako ryze formalistický (a to i se zřetelem na závěry vyslovené Ústavním soudem v žalovanou odkazovaném nálezu ze dne 13. 11. 2012, sp. zn. I. ÚS 563/11, jenž vychází ze specifických okolností jiné, jím tehdy posuzované směnečné věci).

K námitce dovolatelky, že soudy nižších stupňů v dané věci při posouzení důvodnosti nároku žalobce nikterak nezohlednily škodu, jež snad měla dovolatelce vzniknout následkem porušení povinnosti žalobce převést žalované spoluvlastnický podíl (a jež má – dle tvrzení dovolatelky – dosahovat výše přinejmenším srovnatelné s výší žalobcem uplatňovaného nároku na vydání bezdůvodného obohacení), sluší se uvést, že na řešení této otázky (včetně eventuelní kompenzace obou nároků) rozhodnutí odvolacího soudu založeno není a ani být nemůže, jestliže takto tvrzenou pohledávku (stejně tak jako pohledávku k náhradě investic do bytu) žalobkyně v řízení ani neuplatnila, přičemž vůči závěru soudu o nemožnosti kompenzace jí v řízení jediné reálně uplatněné pohledávky na náhradu za plnění, jež poskytla společenství vlastníků v částce 2 952 Kč měsíčně dovolatelka pak žádné námitky nevznáší.

Žádná dovolací argumentace – natož ta, jež by se vázala k obligatorním náležitostem dovolání podle § 241a odst. 2 o. s. ř. – neuplatňuje se již ani vůči výrokům o náhradě nákladů řízení.

O náhradě nákladů dovolacího řízení bylo rozhodnuto podle ustanovení § 243c odst. 3 věty první, § 224 odst. 1 a § 146 odst. 3 o. s. ř. za situace, kdy dovolání žalované bylo odmítnuto a kdy k nákladům (oprávněného) žalobce, jenž se prostřednictvím svého zástupce vyjádřil k dovolání, patří odměna advokáta ve výši 7 900 Kč [§ 6 odst. 1, § 8 odst. 1, § 7 bod 5 a § 11 odst. 1 písm. k/ vyhlášky č. 177/1996 Sb., o odměnách advokátů a náhradách advokátů za poskytování právních služeb (advokátní tarif), ve znění pozdějších předpisů], náhrada hotových výdajů advokáta stanovená paušální částkou 300 Kč (§ 13 odst. 3 advokátního tarifu) a náhrada za daň z přidané hodnoty z odměny a z náhrad (§ 137 odst. 3 písm. a/ o. s. ř.) ve výši 1 722 Kč.

Proti tomuto usnesení není přípustný opravný prostředek.

V Brně dne 17. října 2017

Mgr. Petr Kraus

předseda senátu

Zdroj dat je volně dostupný na http://www.nsoud.cz
Přesunout nahoru