Objednat předplatné Zákony pro lidi PLUS
Přidej k oblíbeným

28 Cdo 3699/2017Usnesení NS ze dne 29.08.2017

HeslaPřípustnost dovolání
Zmírnění křivd (restituce)
KategorieE
EcliECLI:CZ:NS:2017:28.CDO.3699.2017.1
Dotčené předpisy

§ 237 o. s. ř. ve znění od 01.01.2013 do 31.12.2013

§ 243c odst. 1 o. s. ř. ve znění od 01.01.2013 do 31.12.2013

§ 243f odst. 3 o. s. ř. ve znění od 01....

více

přidejte vlastní popisek

28 Cdo 3699/2017

USNESENÍ

Nejvyšší soud České republiky rozhodl v senátě složeném z předsedkyně senátu JUDr. Olgy Puškinové a soudců JUDr. Jana Eliáše, Ph.D., a Mgr. Petra Krause v právní věci žalobců 1) Ing. E. K., P., a 2) J. F., P., zastoupené JUDr. Lubomírem Svátkem, advokátem se sídlem v Praze 10, Švehlova 1900, proti České republice - Ministerstvu financí se sídlem v Praze 1, Letenská 525/15, IČ 00006947, o zaplacení částky 25.665.000,- Kč jako náhrady za znárodněný majetek, vedené u Obvodního soudu pro Prahu 1 pod sp. zn. 40 C 37/2011, o dovolání žalobkyně proti rozsudku Městského soudu v Praze ze dne 1. prosince 2015, č. j. 12 Co 278/2015-99, takto:

I. Dovolání se odmítá.

II. Žalobkyně je povinna zaplatit žalované na náhradě nákladů dovolacího řízení částku 300,- Kč do tří dnů od právní moci tohoto usnesení.

Stručné odůvodnění(§ 243f odst. 3 o. s. ř.) :

Rozhodnutím Ministerstva financí ze dne 26. 10. 2010, č. j. 908/98027/2009-109512/2010, byla zamítnuta žádost žalobců a MUDr. J. S. o vyplacení náhrady ve výši 25.665.000,- Kč podle dekretu presidenta republiky č. 100/1945 Sb. za podnik „J. Otto a Růžička, grafický ústav, veřejná obchodní společnost v Pardubicích, Smilova ul. 328“, znárodněný podle zákona č. 123/1948 Sb., o znárodnění polygrafických podniků. Rozklad podaný žalobci proti tomuto rozhodnutí zamítl ministr financí rozhodnutím ze dne 27. 12. 2010, č. j. 908/98027/2009-120223/2010.

Žalobu na plnění podle § 80 písm. b) zákona č. 99/1963 Sb., občanský soudní řád, ve znění účinném do 31. 12. 2013, došlou soudu prvního stupně dne 10. 3. 2011, jíž se žalobci domáhali proti žalované zaplacení částky 25.665.000,- Kč, Obvodní soud pro Prahu 1 rozsudkem ze dne 21. 11. 2014, č. j. 40 C 37/2011-57, zamítl, a rozhodl, že žádný z účastníků nemá právo na náhradu nákladů řízení. Po provedeném dokazování dospěl k závěru, že uplatněný nárok žalobců je promlčen podle § 100 odst. 1 věty první a § 101 zákona č. 40/1964 Sb., občanský zákoník, ve znění účinném do 31. 12. 2013 (dále jen „obč. zák.“), jak žalovaná v řízení namítala.

K odvolání žalobců Městský soud v Praze rozsudkem ze dne 1. 12. 2015, č. j. 12 Co 278/2015-99, rozsudek soudu prvního stupně potvrdil a rozhodl, že žalobci jsou povinni zaplatit žalované náklady odvolacího řízení ve výši 600,- Kč. Odvolací soud vyšel ze skutkového stavu zjištěného soudem prvního stupně a s námitkou žalobců, že žalovanou vznesená námitka promlčení je v rozporu s dobrými mravy (§ 3 odst. 1 obč. zák.), se vypořádal závěrem, podle nějž se o takový případ v dané věci jednat nemůže, neboť „stát přijetím restitučních zákonů vymezil hranice a podmínky, za kterých se v rámci odškodňování některých majetkových křivd v rozhodném období podle § 2 odst. 3 zákona č. 87/1991 Sb., o mimosoudních rehabilitacích, může dostat oprávněným osobám též náhrady za znárodněný majetek“. Postup žalobců lze proto vnímat jako snahu o obcházení restitučních zákonů, která je však nepřípustná, a jiným než restituční právní úpravou předvídaným postupem se nebylo možné domoci nároků této povahy. Žalobci proto po roce 1989 nemohli být v dobré víře, pokud bez ohledu na restituční zákony očekávali vydání výměru o náhradě za znárodnění po více jak 40 letech (ve vztahu k roku 1990), resp. po 60 letech (ve vztahu k roku 2009, kdy podali žádost o vyplacení náhrady). Právě proto, že o nároku bylo možno uvažovat pouze podle restitučních předpisů, považoval odvolací soud „za postačující správné konstatování soudu prvního stupně o nepochybném promlčení nároku pro jeho uplatnění po roce 1990 s odkazem na § 100 obč. zák.“.

Proti rozsudku odvolacího soudu podala žalobkyně dovolání, jehož přípustnost podle § 237 o. s. ř. dovozuje z toho, že „napadené rozhodnutí spočívá na vyřešení otázky hmotného práva, při jejímž řešení se odvolací soud odchýlil od ustálené rozhodovací praxe dovolacího soudu a která současně i v rozhodovací praxi dovolacího soudu dosud nebyla vyřešena“, a důvodnost z toho, že napadené rozhodnutí spočívá na nesprávném právním posouzení věci, neboť „odvolací soud učinil nesprávný právní závěr ohledně otázky promlčení zažalovaného nároku“. Namítá, že posouzení tohoto nároku odvolacím soudem je v rozporu s judikaturou Nejvyššího soudu, „např. isv rozhodnutí odvolacího soudu citovaným rozsudkem 21 Cdo 85/2010“, jelikož „promlčení nároku nenastalo z důvodu, že nenastala splatnost náhrady, když podle § 11 odst. 1 dekretu č. 100/1945 Sb. o náhradě a způsobu poskytnutí náhrady rozhodne ministr financí v dohodě s věcně příslušným ministrem, a podle § 11 odst. 4 náhrada podle § 9 odst. 1 písm. b) až d) je splatná do šesti měsíců od doručení výměru o náhradě. Tento výměr však doručen nebyl, jeho vydání a doručení bylo státem znemožněno a pak promlčecí lhůta začíná běžet ode dne následujícího po podání žádosti, kterou byl dlužník k plnění vyzván. Pokud tedy žalobci (v původním řízení) s podáním žádosti o vyplacení náhrady vyčkávali v dobré víře, že výměr vydán bude, pak námitka promlčení akceptována být nemůže; i proto by vznesení námitky promlčení v této věci bylo výkonem práva v rozporu s dobrými mravy. Vznášet námitku promlčení nemůže úspěšně ten, kdo zavinil, že marně uběhla lhůta, která by se jinak dala považovat za lhůtu promlčecí“. Dovolatelka navrhla, aby dovolací soud změnil rozsudek odvolacího soudu „v části žalobkyně se týkající a rozhodl o povinnosti žalovaného zaplatit jí částku 12.832.500,- Kč“, případně aby napadený rozsudek zrušil a věc vrátil odvolacímu soudu k dalšímu řízení.

Žalovaná se v obsáhlém vyjádření k dovolání ztotožnila s rozsudkem odvolacího soudu a navrhla, aby dovolání bylo odmítnuto, popřípadě zamítnuto, a aby jí byla přiznána náhrada nákladů dovolacího řízení.

Nejvyšší soud České republiky dospěl k závěru, že dovolání žalobkyně není přípustné podle ustanovení § 237 zákona č. 99/1963 Sb., občanský soudní řád, ve znění účinném od 1. 1. 2013 do 31. 12. 2013 (srov. čl. II bod 2. zákona č. 293/2013 Sb., kterým se mění zákon č. 99/1963 Sb., občanský soudní řád, ve znění pozdějších předpisů, a některé další zákony - dále jen „o. s. ř.“).

Ústavní soud v usneseních ze dne 7. 6. 2016, sp. zn. III. ÚS 3729/15, a ze dne 14. 3. 2017, sp. zn. II. ÚS 3549/16, připomněl, že „systém restitučních předpisů byl výrazem vůle zákonodárce napravit (pouze) některé majetkové křivdy, k nimž došlo v období od 25. 2. 1948 do 1. 1. 1990, a to v rozsahu a za podmínek, které stanoví zákon. Bylo tak jen na vůli státu a od něj poskytnutým beneficiem, zda a jaká protiprávní jednání státu z doby minulé po roce 1989 napraví a jakým způsobem. V ustanovení § 2 odst. 3 věty druhé zákona č. 87/1991 Sb. je přitom zakotven zvláštní restituční titul pro případy znárodnění majetku bez vyplacení příslušné náhrady, pokud ke znárodnění došlo na základě právních předpisů o znárodnění z let 1945 až 1948. V těchto případech byl za postup porušující obecně uznávaná lidská práva a svobody považován nikoliv samotný akt znárodnění, nýbrž prvek neposkytnutí náhrady za znárodněný majetek. Pokud tedy restituční zákonodárství stanovilo, za jakých (osobních, věcných, časových) podmínek se lze domáhat za dobu minulou nápravy újmy, není možno se tak domáhat nápravy jinými postupy; výjimkou není ani skutečnost, že se stěžovatelé nedovolávají obecných občanskoprávních předpisů, nýbrž poválečného právního předpisu - dekretu č. 100/1945 Sb. [srov. také nálezy Ústavního soudu ze dne 25. 3. 1998, sp. zn. Pl. ÚS 45/97 (N 41/10 SbNU 277), ze dne 26. 4. 1995, sp. zn. I. ÚS 59/93 (N 22/3 SbNU 147), ze dne 22. 10. 1997, sp. zn. II. ÚS 192/64 (N 129/9 SbNU 175), nebo ze dne 11. 6. 2002, sp. zn. II. ÚS 336/01 (N 71/26 SbNU 223), a dále usnesení Nejvyššího soudu ze dne 22. 1. 2004, sp. zn. 28 Cdo1944/2003, ze dne 31. 3. 2005, sp. zn. 28 Cdo 253/2005, ze dne 8. 4. 2013, sp. zn. 28 Cdo 321/2013, nebo ze dne 3. 7. 2015, sp. zn. 28 Cdo 137/2015]. Za této situace lze přisvědčit obecným soudům, že na případ stěžovatelů dopadají předmětné restituční zákony, a pouze na základě nich by bylo možno požadovat finanční nápravu tvrzených křivd (konkrétně dle zákona č. 92/1991 Sb., o podmínkách převodu majetku státu na jiné osoby, na který odkazuje ustanovení § 2 odst. 3 věta druhá zákona č. 87/1991 Sb.)“.

Taktéž Nejvyšší soud (již dříve) formuloval závěr, že v situaci, kdy na zmírnění majetkové křivdy oprávněným fyzickým osobám, k níž došlo neposkytnutím náhrady za znárodněný majetek podle předpisů o znárodnění z let 1945 - 1948, pamatuje § 2 odst. 3 věta druhá zákona č. 87/1991 Sb., o mimosoudních rehabilitacích, ve znění pozdějších předpisů (srov. např. rozsudek Nejvyššího soudu ze dne 2. 11. 1999, sp. zn. 2 Cdon 1325/96, a usnesení Nejvyššího soudu ze dne 31. 3. 2005, sp. zn. 28 Cdo 253/2005), je současně vyloučena možnost uplatňování nároků na vyplácení náhrad přímo na základě poválečných předpisů; proto se vyplacení náhrady na základě předpisů o znárodnění [v dané věci podle dekretu presidenta republiky č. 100/1945 Sb., o znárodnění dolů a některých průmyslových podniků, ve spojení s vyhláškou ministra informací ze dne 10. 9. 1948, č. 2289/1948 Ú.l. (bod 45), o znárodnění podniků podle zákona č. 123/1948 Sb. ze dne 5. 5. 1948, o znárodnění polygrafických podniků, jíž byl dnem 1. 1. 1948 znárodněn zestátněním podnik Otto a Růžička, grafický ústav, veř. obch. spol. v Pardubicích, Smilova ul. 328] s úspěchem již nyní domáhat nelze (srov. též např. usnesení Nejvyššího soudu ze dne 22. 1. 2004, sp. zn. 28 Cdo 1944/2003, ze dne 8. 4. 2013, sp. zn. 28 Cdo 321/2013, ze dne 3. 7. 2015, sp. zn. 28 Cdo 137/2015, a ze dne 1. 10. 2015, sp. zn. 28 Cdo 1484/2015). Závěr o poměru restitučních předpisů (coby legis specialis) k ostatním právním předpisům sleduje též principy vyjádřené v judikatuře Ústavního soudu (přiměřeně srov. např. plenární stanovisko Ústavního soudu ze dne 1. 11. 2005, sp. zn. Pl. ÚS - st. 21/05, uveřejněné pod č. 477/2005 Sb.). Dále srov. právní názory vyjádřené v rozsudku Nejvyššího soudu ze dne 8. 12. 2005, sp. zn. 25 Cdo 1994/2004.

S ohledem na shora uvedené bylo nadbytečné, aby se dovolací soud zabýval námitkami žalobkyně obsaženými v dovolání, neboť na shora uvedených závěrech Nejvyššího soudu a Ústavního soudu nemohou ničeho změnit.

Nejvyšší soud proto dovolání žalobkyně podle § 243c odst. 1 věty první o. s. ř. odmítl.

Jen pro úplnost dovolací soud dodává, že žaloba neměla být projednávána ve sporném řízení podle části třetí o. s. ř., nýbrž v řízení podle části páté o. s. ř. jako žaloba proti rozhodnutí správního orgánu, o čemž žalobci měli být poučeni již soudem prvního stupně. Pochybení soudů obou stupňů v tomto ohledu ovšem nelze napravovat v dovolacím řízení, když dovolání žalobkyně není přípustné.

O náhradě nákladů dovolacího řízení rozhodl dovolací soud podle § 243c odst. 3 věty první, § 224 odst. 1, § 151 a § 146 odst. 3 o. s. ř. a zavázal dovolatelku, jejíž dovolání bylo odmítnuto, k náhradě nákladů dovolacího řízení vzniklých České republice - Ministerstvu financí v souvislosti s podáním vyjádření k dovolání, které nebylo sepsáno advokátem (žalovaná nebyla v dovolacím řízení zastoupena advokátem), přičemž Česká republika - Ministerstvo financí nedoložila výši svých hotových výdajů. Jde tak o paušální náhradu hotových výdajů podle § 151 odst. 3 zákona č. 99/1963 Sb., občanský soudní řád, ve znění pozdějších předpisů (viz čl. II bod 1. zákona č. 139/2015 Sb.) ve výši 300,- Kč (§ 2 odst. 3 vyhlášky č. 254/2015 Sb., o stanovení výše paušální náhrady pro účely rozhodování o náhradě nákladů řízení v případech podle § 151 odst. 3 občanského soudního řádu a podle § 89a exekučního řádu).

Proti tomuto usnesení není přípustný opravný prostředek.

V Brně dne 29. srpna 2017

JUDr. Olga Puškinová

předsedkyně senátu

Zdroj dat je volně dostupný na http://www.nsoud.cz
Přesunout nahoru