Objednat předplatné Zákony pro lidi PLUS
Přidej k oblíbeným

28 Cdo 3645/2020Usnesení NS ze dne 29.12.2020

HeslaVady podání
Přípustnost dovolání
KategorieE
EcliECLI:CZ:NS:2020:28.CDO.3645.2020.1
Dotčené předpisy

§ 241a o. s. ř. ve znění od 30.09.2017

§ 243c odst. 1 o. s. ř. ve znění od 30.09.2017

§ 243f odst. 2 o. s. ř. ve znění od 30.09.2017


přidejte vlastní popisek

28 Cdo 3645/2020-151

USNESENÍ

Nejvyšší soud České republiky rozhodl předsedkyní senátu JUDr. Olgou Puškinovou v právní věci žalobce M. H., narozeného dne XY, bytem XY, zastoupeného JUDr. Lukášem Martinkem, advokátem se sídlem v Praze 10, V Úžlabině 2055/16, proti žalovanému hlavnímu městu Praze, se sídlem Magistrátu hlavního města Prahy v Praze 1, Mariánské náměstí 2/2, IČO 00064581, zastoupenému JUDr. Ing. Světlanou Semrádovou Zvolánkovou, advokátkou se sídlem v Praze 2, Karlovo náměstí 287/18, o určení vlastnického práva, vedené u Obvodního soudu pro Prahu 4 pod sp. zn. 39 C 255/2018, o dovolání žalobce proti rozsudku Městského soudu v Praze ze dne 8. července 2020, č. j. 28 Co 121/2020-121, takto:

I. Dovolání se odmítá.

II. Žádný z účastníků nemá právo na náhradu nákladů dovolacího řízení.

Stručné odůvodnění(§ 243f odst. 3 o. s. ř.) :

Městský soud v Praze k odvolání žalobce rozsudkem ze dne 8. 7. 2020, č. j. 28 Co 121/2020-121, rozsudek Obvodního soudu pro Prahu 4 ze dne 9. 12. 2019, č. j. 39 C 255/2018-82 [jímž byla „žaloba, aby bylo určeno, že žalovaný není vlastníkem nemovitostí - pozemků parc. č. XY, vedených jako orná, orná, zastavěná, o celkové výměře 3.085 m2, na LV XY, obec XY, katastrální území XY, u Katastrálního úřadu pro hlavní město Prahu, a že tento rozsudek nahrazuje výrok rozhodnutí Ministerstva zemědělství - Pozemkového úřadu Praha pod č. j. PÚ 3626/92/1 ze dne 24. 6. 2009“, zamítnuta (výrok I.), jímž dále byla zamítnuta „žaloba, aby bylo určeno, že žalobce je na základě restitučního titulu daném mu dle § 6 odst. 1 písm. k) zákona č. 229/1991 Sb., zákona o půdě, vlastníkem předmětných pozemků“ (výrok II.), a kterým bylo rozhodnuto, že žalobce je povinen zaplatit žalovanému náhradu nákladů řízení ve výši 11.500 Kč k rukám právní zástupkyně žalovaného (výrok III.)] potvrdil (výrok I.) a rozhodl, že žalobce je povinen zaplatit žalovanému na náhradě nákladů odvolacího řízení částku 6.776 Kč k rukám JUDr. Ing. Světlany Semrádové Zvolánkové (výrok II.).

Zamítavá rozhodnutí soudů obou stupňů jsou založena na závěru, že bylo-li o zděděném restitučním nároku žalobce na vydání shora označených pozemků podle zákona č. 229/1991 Sb., o úpravě vlastnických vztahů k půdě a jinému zemědělskému majetku, ve znění pozdějších předpisů (dále jen „zákon o půdě“), rozhodnuto pravomocným rozhodnutím Ministerstva zemědělství - Pozemkového úřadu Praha ze dne 24. 6. 2009, č. j. PÚ 3626/92/1, tak, že není jejich vlastníkem, a to pro zákonnou překážku uvedenou v § 11 odst. 1 písm. c) tohoto zákona, z důvodu, že se na nich nachází stavba vysokotlaké regulační stanice s nádvořím a příjezdovou cestou, pročež mu za ně náleží náhrada (náhradní pozemek či peněžitá náhrada), nelze jeho určovacím žalobám (odůvodněným tím, že zápis vlastnického práva k nim ve prospěch žalovaného již není opodstatněn proto, že stavba není dlouhodobě využívána a že o jejím odstranění bylo rozhodnuto rozhodnutím Úřadu městské části Praha 11, odboru výstavby, ze dne 12. 7. 2017, č. j. MCP11/17/041356/OV/Ph) vyhovět. Pokud totiž žalobce s rozhodnutím pozemkového úřadu nesouhlasil, měl možnost proti němu podat žalobu podle části páté občanského soudního řádu, a to do dvou měsíců od doručení tohoto rozhodnutí; pokud tak neučinil, jeho nárok na vydání označených pozemků zanikl. Obecné soudy nejsou mimo řízení podle části páté občanského soudního řádu oprávněny přezkoumávat věcnou správnost rozhodnutí správních orgánů (vyjma situací, kdy jde o nicotná rozhodnutí, což není případ výše uvedeného rozhodnutí pozemkového úřadu). Jestliže pak nárok podle restitučních předpisů nebyl uplatněn důvodně (anebo nebyl uplatněn vůbec), nelze se úspěšně domáhat ochrany vlastnického práva vindikační nebo určovací žalobou (viz rozsudek velkého senátu občanskoprávního a obchodního kolegia Nejvyššího soudu ze dne 11. 9. 2003, sp. zn. 31 Cdo 1222/2001), a stanovisko pléna Ústavního soudu ze dne 1. 11. 2005, sp. zn. Pl. ÚS-st. 21/05, v němž dospěl k závěru, že žalobou o určení vlastnického práva nelze obcházet smysl a účel restitučního zákonodárství (dále např. nález Ústavního soudu ze dne 8. 6. 2005, sp. zn. II. ÚS 504/04, a rozsudky Nejvyššího soudu ze dne 17. 2. 2006, sp. zn. 22 Cdo 25/2006, a ze dne 23. 3. 2006, sp. zn. 22 Cdo 64/2005).

Proti rozsudku odvolacího soudu podal žalobce dovolání, které Nejvyšší soud jako soud dovolací odmítl podle § 243c odst. 1 zákona č. 99/1963 Sb., občanský soudní řád, ve znění účinném od 30. 9. 2017 (viz bod 2. článku II části první, přechodná ustanovení, zákona č. 296/2017 Sb. - dále jen „o. s. ř.“), neboť v rozporu s § 241a odst. 2 o. s. ř. neobsahuje uvedení toho, v čem dovolatel spatřuje splnění předpokladů přípustnosti dovolání, ani řádné vymezení dovolacího důvodu (srov. § 241a odst. 2 a 3 o. s. ř.), a v dovolacím řízení nelze pro tyto nedostatky (o něž lze dovolání doplnit jen v průběhu trvání lhůty k podání k dovolání; srov. § 241b odst. 3 větu první o. s. ř.) pokračovat.

Dovoláním lze napadnout pravomocná rozhodnutí odvolacího soudu, pokud to zákon připouští (§ 236 odst. 1 o. s. ř.).

Není-li stanoveno jinak, je dovolání přípustné proti každému rozhodnutí odvolacího soudu, kterým se odvolací řízení končí, jestliže napadené rozhodnutí závisí na vyřešení otázky hmotného nebo procesního práva, při jejímž řešení se odvolací soud odchýlil od ustálené rozhodovací praxe dovolacího soudu nebo která v rozhodování dovolacího soudu dosud nebyla vyřešena nebo je dovolacím soudem rozhodována rozdílně anebo má-li být dovolacím soudem vyřešená právní otázka posouzena jinak (§ 237 o. s. ř.).

Podle § 241a odst. 1 věty první o. s. ř. dovolání lze podat pouze z důvodu, že rozhodnutí odvolacího soudu spočívá na nesprávném právním posouzení věci. Podle odstavce 2 tohoto ustanovení v dovolání musí být vedle obecných náležitostí (§ 42 odst. 4) uvedeno, proti kterému rozhodnutí směřuje, v jakém rozsahu se rozhodnutí napadá, vymezení důvodu dovolání, v čem dovolatel spatřuje splnění předpokladů přípustnosti dovolání (§ 237 až 238a) a čeho se dovolatel domáhá (dovolací návrh). Důvod dovolání se vymezí tak, že dovolatel uvede právní posouzení věci, které pokládá za nesprávné, a že vyloží, v čem spočívá nesprávnost tohoto právního posouzení (odst. 3 tohoto ustanovení).

Nejvyšší soud ve své rozhodovací praxi vysvětlil, že požadavek, aby dovolatel v dovolání uvedl, v čem spatřuje splnění předpokladů přípustnosti dovolání, je podle § 241a odst. 2 o. s. ř. obligatorní náležitostí dovolání. Může-li být dovolání přípustné jen podle § 237 o. s. ř. (jako v této věci), je dovolatel povinen v dovolání vymezit, které z tam uvedených hledisek považuje za splněné. K tomu srov. zejm. usnesení Nejvyššího soudu ze dne 25. 9. 2013, sp. zn. 29 Cdo 2394/2013, uveřejněné pod č. 4/2014 Sbírky soudních rozhodnutí a stanovisek, usnesení Nejvyššího soudu ze dne 29. 8. 2013, sp. zn. 29 Cdo 2488/2013, ze dne 31. 3. 2014, sen. zn. 29 NSČR 36/2014, ze dne 18. 11. 2013, sen. zn. 29 NSČR 106/2013, ze dne 27. 8. 2013, sen. zn. 29 NSČR 55/2013, ze dne 30. 6. 2014, sp. zn. 29 Cdo 2436/2014, ze dne 30. 12. 2014, sp. zn. 29 Cdo 5230/2014, ze dne 25. 5. 2016, sp. zn. 30 Cdo 5248/2015, nebo ze dne 9. 2. 2016, sp. zn. 23 Cdo 3562/2015; z rozhodovací praxe Ústavního soudu srov. např. usnesení Ústavního soudu ze dne 21. 1. 2014, sp. zn. I. ÚS 3524/13 (jímž Ústavní soud odmítl ústavní stížnost proti usnesení Nejvyššího soudu sp. zn. 29 Cdo 2488/2013), dále usnesení Ústavního soudu ze dne 12. 2. 2014, sp. zn. IV. ÚS 3982/13, ze dne 17. 4. 2014, sp. zn. III. ÚS 695/14, ze dne 24. 6. 2014, sp. zn. IV. ÚS 1407/14, ze dne 16. 12. 2014, sp. zn. IV. ÚS 266/14, ze dne 30. 6. 2015, sp. zn. I. ÚS 2967/14, ze dne 8. 3. 2016, sp. zn. III. ÚS 200/16, nebo ze dne 9. 5. 2017, sp. zn. II. ÚS 200/17, a obdobně též stanovisko pléna Ústavního soudu ze dne 28. 11. 2017, sp. zn. Pl. ÚS-st. 45/16.

Má-li být dovolání přípustné proto, že napadené rozhodnutí závisí na řešení otázky hmotného nebo procesního práva, při jejímž řešení se odvolací soud odchýlil od ustálené rozhodovací praxe dovolacího soudu, musí být z dovolání patrno, o kterou otázku hmotného nebo procesního práva jde a od které „ustálené rozhodovací praxe“ se řešení této právní otázky odvolacím soudem odchyluje (srov. opětovně usnesení Nejvyššího soudu ze dne 25. 9. 2013, sp. zn. 29 Cdo 2394/2013). Má-li být dovolání přípustné proto, že „napadené rozhodnutí závisí na vyřešení otázky hmotného nebo procesního práva, která v rozhodování dovolacího soudu dosud nebyla vyřešena“, musí být z obsahu dovolání patrno, kterou otázku hmotného nebo procesního práva má dovolatel za dosud nevyřešenou dovolacím soudem. Má-li být dovolání přípustné proto, že „napadené rozhodnutí závisí na vyřešení otázky hmotného nebo procesního práva, která je dovolacím soudem rozhodována rozdílně“, musí být z obsahu dovolání patrno, o kterou otázku hmotného nebo procesního práva podle dovolatele jde (srov. např. usnesení Nejvyššího soudu ze dne 25. 9. 2013, sp. zn. 29 Cdo 2394/2013, uveřejněné pod č. 4/2014 Sbírky soudních rozhodnutí a stanovisek). Má-li být dovolání přípustné proto, že „dovolacím soudem vyřešená právní otázka má být posouzena jinak“, jde o způsobilé vymezení přípustnosti dovolání ve smyslu § 241a odst. 2 o. s. ř. jen tehdy, je-li z dovolání zřejmé, od kterého svého řešení (nikoliv tedy řešení odvolacího soudu v napadeném rozhodnutí) konkrétní otázky hmotného nebo procesního práva se má (podle mínění dovolatele) dovolací soud odchýlit, a alespoň stručné uvedení, pro jaké důvody by měla být taková právní otázka dovolacím soudem posouzena jinak (srov. např. usnesení Nejvyššího soudu ze dne 25. 9. 2013, sp. zn. 29 Cdo 2394/2013, uveřejněné pod č. 4/2014 Sbírky soudních rozhodnutí a stanovisek, usnesení Nejvyššího soudu ze dne 27. 8. 2013, sp. zn. 29 NSČR 55/2013, uveřejněné pod č. 116/2014 v časopise Soudní judikatura, a usnesení Nejvyššího soudu ze dne 29. 8. 2013, sp. zn. 29 Cdo 2488/2013 - ústavní stížnost proti němu podanou odmítl Ústavní soud usnesením ze dne 21. 1. 2014, sp. zn. I. ÚS 3524/2013).

Uvedeným požadavkům na vymezení předpokladů přípustnosti dovolání (které lze uvést toliko po dobu trvání lhůty k dovolání; § 241b odst. 3 věty první o. s. ř.) dovolatel v posuzovaném případě nedostál, neboť ani jeden ze čtyř důvodů přípustnosti dovolání uvedených v § 237 o. s. ř. v něm nevymezil, a ani neoznačil žádnou otázku hmotného či procesního práva, na jejímž řešení rozhodnutí odvolacího soudu závisí.

Dovolatel taktéž ani řádně nevymezil dovolací důvod dle § 241a odst. 1 o. s. ř., neboť nespecifikoval právní posouzení věci odvolacího soudu, které pokládá za nesprávné, ani nevyložil, v čem konkrétně by měla nesprávnost právního posouzení věci odvolacím soudem spočívat (§ 241a odst. 3 o. s. ř.). Námitky dovolatele, že „nalézací soud se s předmětnou žalobou nevypořádal“, že „své zamítnutí k námitkám žalobě řádně nezdůvodnil, tudíž vydané rozhodnutí je tak vadné, a to právě již z důvodu, že ani soud odvolací se námitkami a tvrzeními žalobce vůbec nezabýval“, že mu bylo způsobeno „příkoří“ tím, že mu nebyly vydány předmětné pozemky z důvodu jejich zastavěnosti stavbou, o jejíž demolici bylo následně ve správním řízení rozhodnuto, že „neměl být sankcionován za nečinnost třetího subjektu“, že „soud měl svým rozhodnutím nahrazovat nedokonalost či zřejmé vady zákona“, že „s ohledem na § 11 zákona o půdě neměl žádný argument, a proto nepodal odvolání proti rozhodnutí pozemkového úřadu“, že „žalovaná neměla a nemá právní zájem, titul, ani důvod předmětné pozemky vlastnit“, že „překážka dle § 11 zákona o půdě v současné době netrvá“, a že „rozhodnutí pozemkového úřadu je vadné a tato vadnost způsobuje jeho neplatnost ze zákona, pročež jsou neplatné další procesní úkony“, však nepředstavují uplatnění jediného možného dovolacího důvodu podle § 241a odst. 1 o. s. ř.

Namítá-li dovolatel dále, že se odvolací soud „nevypořádal s veškerou jím předestíranou argumentací“ a že jeho rozhodnutí je nepřezkoumatelné, pak opětovně nejde o uplatnění dovolacího důvodu podle § 241a odst. 1 o. s. ř., nýbrž těmito námitkami dovolatel vytýká jím tvrzené vady řízení, které dle něj mohly mít za následek nesprávné rozhodnutí ve věci, k nimž však dovolací soud přihlédne, jen je-li dovolání přípustné (srov. § 242 odst. 3 o. s. ř.). Stejně tak je tomu, i pokud dovolatel odvolacímu soudu vytýká, že neprovedl jím navržený důkaz výslechem svědka - primátora hlavního města Prahy. Zůstává totiž na rozhodnutí soudu, které důkazy provede a které nikoliv, přičemž není povinen provést všechny účastníky navržené důkazy, nýbrž je oprávněn (a povinen) v každé fázi řízení vážit, které důkazy vzhledem k uplatněnému nároku či tvrzením jednotlivých účastníků je třeba provést (srov. např. usnesení Nejvyššího soudu ze dne 18. 10. 2013, sp. zn. 21 Cdo 2363/2012); v dané věci odvolací soud v odůvodnění rozsudku vysvětlil, z jakého důvodu důkaznímu návrhu žalobce nevyhověl.

Přípustnost dovolání proti výrokům rozsudku odvolacího soudu, jimiž bylo rozhodnuto o náhradě nákladů řízení před soudy obou stupňů, je vyloučena § 238 odst. 1 písm. h) o. s. ř.

Výrok o náhradě nákladů dovolacího řízení se opírá o ustanovení § 243c odst. 3, § 224 odst. 1, § 151 odst. 1 části věty před středníkem a § 146 odst. 3 o. s. ř. Žalobci, jehož dovolání bylo odmítnuto, právo na náhradu nákladů dovolacího řízení nepřísluší, a náklady žalovaného (vznikly-li mu podáním vyjádření k dovolání sepsaným advokátkou, v němž uvedl, že „dovolání žalobce trpí vadami, protože nesplňuje zákonné náležitosti ve smyslu § 241a odst. 2 o. s. ř., neboť v něm není uveden dovolací důvod, resp. je v něm uveden důvod takový, který zákon jako dovolací důvod neuvádí“, a „stejně tak není v dovolání uvedeno ani to, v čem přesně žalobce spatřuje splnění předpokladů přípustnosti dovolání“, a dále se vyjádřil k tvrzením žalobce a k rozhodnutí odvolacího soudu) nelze v dané věci považovat za účelně vynaložené k uplatňování nebo bránění práva. V případě statutárních měst a jejich městských částí se totiž podle ustálené judikatury presumuje, že jejich personální vybavení je dostatečné k tomu, aby byly schopny kvalifikovaně hájit své zájmy, aniž by musely vyhledávat právní pomoc advokátů, jejichž náklady pak nelze mít za účelně vynaložené, není-li v řízení prokázán opak (srov. např. rozsudek Nejvyššího soudu ze dne 25. 11. 2015, sp. zn. 22 Cdo 2596/2015, usnesení Nejvyššího soudu ze dne 25. 6. 2013, sp. zn. 25 Cdo 3381/2012, či ze dne 26. 2. 2013, sp. zn. 26 Cdo 366/2013, a judikaturu Ústavního soudu, např. nálezy Ústavního soudu ze dne 23. 11. 2010, sp. zn. III. ÚS 2984/09, ze dne 13. 8. 2012, sp. zn. II. ÚS 2396/09, či ze dne 13. 3. 2014, sp. zn. I. ÚS 2310/13). Jelikož projednávaná věc nevykazuje značnou míru složitosti ani nejde o případ, jenž by se svým skutkovým základem či právně vymykal běžné agendě žalovaného (žalovaný uvedené skutečnosti ostatně netvrdí ani neprokazuje), Nejvyšší soud náklady vynaložené žalovaným v dovolacím řízení na advokátní zastoupení za účelné nepovažuje (byť soud prvního stupně žalovaného k podání vyjádření k dovolání žalobce vyzval, jak z obsahu spisu vyplývá).

Poučení: Proti tomuto rozhodnutí není přípustný opravný prostředek.

V Brně dne 29. 12. 2020

JUDr. Olga Puškinová

předsedkyně senátu

Zdroj dat je volně dostupný na http://www.nsoud.cz
Přesunout nahoru