Objednat předplatné Zákony pro lidi PLUS
Přidej k oblíbeným

28 Cdo 36/2021Usnesení NS ze dne 10.02.2021

HeslaZmírnění křivd (restituce)
Církev (náboženská společnost)
KategorieE
EcliECLI:CZ:NS:2021:28.CDO.36.2021.1
Dotčené předpisy

§ 237 o. s. ř. ve znění od 30.09.2017

§ 243c odst. 1 o. s. ř. ve znění od 30.09.2017

§ 8 odst. 1 písm. a) předpisu č. 428/2012 Sb.


přidejte vlastní popisek

28 Cdo 36/2021-377

USNESENÍ

Nejvyšší soud České republiky rozhodl v senátě složeném z předsedkyně senátu JUDr. Olgy Puškinové a soudců Mgr. Petra Krause a Mgr. Zdeňka Sajdla v právní věci žalobkyně Římskokatolické farnosti Rokytnice nad Jizerou, se sídlem v Dolní Rokytnici 15, Rokytnice nad Jizerou, IČO 492 95 888, zastoupené JUDr. Vítem Biolkem, MBA, LL.M., advokátem se sídlem v Hradci Králové, Bohuslava Martinů 1038/20, za účasti České republiky - Státního pozemkového úřadu, se sídlem v Praze 3, Husinecká 1024/11a, IČO 013 12 774, jednající Úřadem pro zastupování státu ve věcech majetkových, se sídlem v Praze 2, Rašínovo nábřeží 390/42, Územní pracoviště Hradec Králové, Horova 180, o vydání zemědělských pozemků a nahrazení rozhodnutí pozemkového úřadu, vedené u Krajského soudu v Hradci Králové pod sp. zn. 16 C 89/2015, o dovolání účastnice řízení proti rozsudku Vrchního soudu v Praze ze dne 3. září 2020, č. j. 4 Co 106/2019-319, takto:

I. Dovolání se odmítá.

II. Účastnice řízení je povinna zaplatit žalobkyni na náhradě nákladů dovolacího řízení částku 4.114 Kč do 3 dnů od právní moci tohoto usnesení k rukám JUDr. Víta Biolka, MBA, LL.M., advokáta se sídlem v Hradci Králové, Bohuslava Martinů 1038/20.

Stručné odůvodnění(§ 243f odst. 3 o. s. ř.) :

Vrchní soud v Praze výrokem I. rozsudku ze dne 3. 9. 2020, č. j. 4 Co 106/2019-319, potvrdil ve výrocích II., III. a IV. (v pořadí druhý) rozsudek Krajského soudu v Hradci Králové ze dne 22. 1. 2019, č. j. 16 C 89/2015-294 [jímž - po změně žaloby soudem připuštěné - byla zamítnuta žaloba v části, kterou se žalobkyně (primárně) domáhala vydání pozemku parc. č. 89/1 v kat. území Dolní Rokytnice (výrok I.), jímž žalobkyni byly vydány pozemky (požadované jí eventuálním petitem), a to parc. č. 89/34, č. 89/35, č. 89/36, č. 89/37, č. 89/39, č. 89/42, č. 89/45, č. 89/46, č. 89/47, č. 89/48, č. 89/49, č. 89/50, č. 89/51, č. 89/52, č. 89/53 a č. 89/54, všechny v kat. území Dolní Rokytnice, které byly vytvořeny z původního pozemku parc. č. 89/1 v kat. území Dolní Rokytnice geometrickým plánem č. 1551-2034/2017 zpracovatele J. K., jenž tvoří přílohu tohoto rozsudku, a tím bylo nahrazeno rozhodnutí Státního pozemkového úřadu, Krajského pozemkového úřadu pro Liberecký kraj ze dne 16. 9. 2015, č. j. 449800/2014/541340/R5268/RR7874 (výrok II.), a kterým bylo dále rozhodnuto, že žádný z účastníků nemá právo na náhradu nákladů řízení (výrok III.), že účastnice řízení je povinna nahradit České republice náklady řízení ve výši 33.900 Kč na účet ČR - Krajského soudu v Hradci Králové a že Česká republika nemá vůči žalobkyni právo na náhradu nákladů řízení (výrok IV.)], a dále rozhodl, že účastnice řízení je povinna zaplatit žalobkyni náklady odvolacího řízení ve výši 5.691 Kč k rukám zástupce žalobkyně (výrok II.).

Proti rozsudku odvolacího soudu podala účastnice řízení dovolání, jehož přípustnost spatřuje v tom, že se odvolací soud odchýlil od ustálené rozhodovací praxe dovolacího soudu (citujíc rozsudky Nejvyššího soudu ze dne 2. 10. 2019, sp. zn. 28 Cdo 3086/2019, a ze dne 22. 9. 2020, sp. zn. 28 Cdo 2243/2020), neboť „chybně posoudil otázku zastavěnosti pozemku (a v jejím rámci funkční souvislosti) při řešení otázky, zda vydání pozemků oprávněné osobě (žalobkyni) brání výlukový důvod dle § 8 odst. 1 písm. a) zákona č. 428/2012 Sb., o majetkovém vyrovnání s církvemi a náboženskými společnostmi a o změně některých zákonů (zákon o majetkovém vyrovnání s církvemi a náboženskými společnostmi), ve znění pozdějších předpisů“ (dále jen „zákon č. 428/2012 Sb.“). Dovolatelka namítá, že 16 nových pozemků oddělených z pozemku parc. č. 89/1 jsou z větší části součástí legální zahrádkářské kolonie a bezprostředně souvisí a jsou nezbytně nutné k užívání staveb v této kolonii umístěných, a že nově vznikající pozemky parc. č. 89/34, č. 89/35, č. 89/36 a č. 89/37 „jsou součástí zahrad domů nacházejících se severně pod zahrádkářskou kolonií a zároveň bezprostředně souvisí a jsou nezbytně nutné k užívání těchto domů a staveb v zahradách“. Zahrádkářská kolonie tvoří v dané věci jeden funkčně související (byť neoplocený) celek - areál, přičemž pozemky v této kolonii byly a jsou užívány na základě legálních užívacích vztahů členy zahrádkářského spolku, po kolonii je rozvedena voda ze studně, takže „rozdělení tohoto celku je proti smyslu samotných zahrádkářských kolonií“. I když odvolací soud – při úvahách o zastavěnosti všech nově vzniklých 24 pozemků oddělených z původního pozemku parc. č. 89/1 - sice žalobkyni nevydal pozemkové parcely užívané členy zahrádkářského spolku, kteří mají na pozemcích parc. č. 1082, č. 1083, č. 1084 a č. 1088 a na části pozemku parc. č. 89/44 stavby ve smyslu občanskoprávních předpisů, jakož i přístupové cesty, tj. pozemky parc. č. 89/55, č. 89/56 a část původní pozemkové parcely č. 89/1 označené i nadále tímto parcelním číslem, pochybil, pokud z celé zahrádkářské kolonie vyjmul a vydal jednotlivé (nově odměřené) pozemkové parcely užívané členy zahrádkářského spolku, kteří nemají na pozemcích stavbu ve smyslu občanskoprávních předpisů („mají tam však zahradní chatky bez pevného spojení se zemí, kůlny, skleníky, pergoly, sklípky apod.“), a pokud vydal i 4 nově vzniklé pozemky, jež jsou součástí zahrad domů nacházejících se severně pod zahrádkářskou kolonií, tedy z hlediska jejich funkčního či účelového sepětí hodnotil každou pozemkovou parcelu zvlášť a nepřihlédl k tomu, že zahrádkářská kolonie je celistvým areálem, který v daném případě splňuje kritéria bránící restituci. Dále dovolatelka vyslovila názor, že smyslem zákona č. 428/2012 Sb. bylo obnovit původní funkční celky církve tam, kde je to možné a praktické, přičemž za věci, které nelze vydat, mají oprávněné osoby nárok na finanční náhradu. Vlastnickým rozdrobením areálu zahrádkářské kolonie (jakož i vydání nově vzniklých čtyř pozemků severně pod zahrádkářskou kolonií) není a nemůže být naplněn smysl a účel zákona č. 428/2012 Sb. Úvahy odvolacího soudu byly tudíž „nepřiměřené, nezohlednily všechny podstatné skutkové okolnosti a nenahlížely na věc prizmatem relevantních kritérií“. Navrhla, aby dovolací soud rozsudek odvolacího soudu zrušil a věc mu vrátil k dalšímu řízení.

Žalobkyně se ve vyjádření k dovolání ztotožnila s rozsudkem odvolacího soudu, přičemž poukázala na to, že „existence zahrádkářské kolonie sama o sobě nemůže vytvořit překážku vydání dotčeného pozemku“, a že „předmětné nově vzniklé pozemky volně navazují na část zahrady rodinných domů a tuto pouze rozšiřují“. Navrhla, aby dovolání bylo jako nepřípustné odmítnuto.

Nejvyšší soud jako soud dovolací (§ 10a občanského soudního řádu) dovolání projednal podle zákona č. 99/1963 Sb., občanský soudní řád, ve znění účinném od 30. 9. 2017 (srov. čl. II bod 2 zákona č. 296/2017 Sb., kterým se mění zákon č. 99/1963 Sb., občanský soudní řád, ve znění pozdějších předpisů, zákon č. 292/2013 Sb., o zvláštních řízeních soudních, ve znění pozdějších předpisů, a některé další zákony - dále jen „o. s. ř.“.

Dovolání přitom, aniž nařizoval jednání (§ 243a odst. 1 věta první o. s. ř.), Nejvyšší soud odmítl (§ 243c odst. 1 o. s. ř.), neboť není přípustné.

Není-li stanoveno jinak, je dovolání přípustné proti každému rozhodnutí odvolacího soudu, kterým se odvolací řízení končí, jestliže napadené rozhodnutí závisí na vyřešení otázky hmotného nebo procesního práva, při jejímž řešení se odvolací soud odchýlil od ustálené rozhodovací praxe dovolacího soudu nebo která v rozhodování dovolacího soudu dosud nebyla vyřešena nebo je dovolacím soudem rozhodována rozdílně, anebo má-li být dovolacím soudem vyřešená právní otázka posouzena jinak (§ 237 o. s. ř.).

Dovolání lze podat pouze z důvodu, že rozhodnutí odvolacího soudu spočívá na nesprávném právním posouzení věci (srov. § 241a odst. 1 větu první o. s. ř.).

Rozhodovací praxe dovolacího soudu je ustálena v závěru, že při aplikaci překážky vydání věci oprávněné osobě podle § 8 odst. 1 písm. a) zákona č. 428/2012 Sb. je možné přiměřeně zohledňovat některé závěry vyslovené při výkladu obdobně konstruovaného § 11 odst. 1 písm. c) zákona o půdě; k tomu srov. např. rozsudky Nejvyššího soudu ze dne 14. 11. 2017, sp. zn. 28 Cdo 4692/2017, ze dne 1. 9. 2016, sp. zn. 28 Cdo 3938/2015, a ze dne 30. 5. 2018, sp. zn. 28 Cdo 4343/2017. Stejný závěr je prezentován i v odborné literatuře (srov. Jäger, P., Chocholáč, A. Zákon o majetkovém vyrovnání s církvemi a náboženskými společnostmi. Komentář. Praha: Wolters Kluwer, a.s., 2015; publikován též v informačním systému ASPI).

I v režimu zákona č. 428/2012 Sb., jako předpisu restitučního, se tedy v zásadě prosadí závěry konstantní judikatury, dle níž je nutno ustanovení restitučních předpisů prioritně vykládat s ohledem na jeho účel (srov. nález Ústavního soudu ze dne 23. 10. 2003, sp. zn. I. ÚS 754/01, publikovaný ve Sbírce nálezů a usnesení Ústavního soudu, sv. 31, pod č. 123, nebo nález ze dne 17. 4. 2002, sp. zn. IV. ÚS 42/01, publikovaný ve Sbírce nálezů a usnesení Ústavního soudu, sv. 26, pod č. 48, popřípadě rozsudek Nejvyššího soudu ze dne 3. 9. 2008, sp. zn. 28 Cdo 2209/2008), jímž je alespoň částečné zmírnění následků minulých majetkových křivd, přičemž přednost má vždy snaha o restituci naturální (in integrum). Institut překážek bránících vydání nemovitosti je dle citované judikatury institutem stanovujícím výjimku z účelu restitucí; pojem zastavěnosti pozemku ve smyslu § 11 odst. 1 zákona o půdě (obdobně tedy i v režimu § 8 odst. 1 písm. a) zákona č. 428/2012 Sb.) je tudíž třeba vykládat spíše zužujícím než rozšiřujícím způsobem (srov. např. nález Ústavního soudu ze dne 14. 7. 2004, sp. zn. IV. ÚS 176/03). Uvedenou interpretační a aplikační metodu, jež je typická pro restituční zákonodárství a jež byla zformulována a bezpočtukrát akcentována v poměrech reglementovaných jinými, dříve vydanými restitučními předpisy (dále srov. např. i nálezy Ústavního soudu ze dne 2. 6. 1999, sp. zn. I. ÚS 118/98, ze dne 4. 4. 2012, sp. zn. I. ÚS 2758/10, a ze dne 26. 6. 2012, sp. zn. I. ÚS 2050/11), do právní materie církevních restitucí výslovně zakotvil sám zákonodárce (viz § 18 odst. 4 zákona č. 428/2012 Sb.), kdy pozdější aplikační praxe již hovoří o zásadě ex favore restitutionis (viz nález pléna Ústavního soudu ze dne 29. 5. 2013, sp. zn. Pl. ÚS 10/13, uveřejněný pod č. 177/2013 Sb., bod 342; dále pak např. nálezy Ústavního soudu ze dne 2. 8. 2016, sp. zn. I. ÚS 3943/14, a ze dne 18. 7. 2017, sp. zn. II. ÚS 4139/16).

I podle § 8 odst. 1 písm. a) zákona č. 428/2012 Sb. je překážkou vydání pozemku nejenom jeho přímá zastavěnost stavbou (či její částí) - v případě stavby ve vlastnictví státu stavbou zřízenou po vzniku majetkové křivdy - tj. zastavěnost pozemku v doslovném smyslu, ale též bezprostřední funkční souvislost pozemku se stavbou a jeho nezbytnost k užívání stavby. Tím lze pak rozumět i situace, kdy pozemek tvoří s objekty výstavby jeden (nedělitelný) funkční celek. Proto je třeba u nárokovaného pozemku vždy přihlížet i k případné celkové funkční provázanosti s jinými pozemky a stavbami, tvoří-li tyto vzájemně provázaný soubor staveb (areál, jako funkční celek), a to i s přihlédnutím k veřejnému zájmu, který představuje jedno z výkladových kritérií restitučních výluk (přiměřeně srov. např. rozsudky Nejvyššího soudu ze dne 19. 11. 2015, sp. zn. 28 Cdo 2013/2014, ze dne 14. 7. 2010, sp. zn. 28 Cdo 2174/2010, ze dne 15. 3. 2016, sp. zn. 28 Cdo 4460/2015, ze dne 24. 5. 2017, sp. zn. 28 Cdo 5045/2015, a ze dne 5. 12. 2018, sp. zn. 28 Cdo 3505/2018, a usnesení téhož soudu ze dne 24. 9. 2014, sp. zn. 28 Cdo 1649/2014).

K tomu je však třeba připomenout, že § 8 odst. 1 písm. a) zákona č. 428/2012 Sb. (zásadně) týká se zastavěného pozemku (jeho takto dotčené části), přičemž za stavbu se pro účely tohoto ustanovení považuje stavba v občanskoprávním smyslu, kterou je výsledek stavební činnosti, pokud je tento výsledek samostatnou nemovitou věcí v právním smyslu, tedy způsobilý předmět občanskoprávních vztahů (srov. např. rozsudky Nejvyššího soudu ze dne 13. 11. 2018, sp. zn. 28 Cdo 5587/2017, ze dne 4. 9. 2018, sp. zn. 28 Cdo 907/2018, nebo usnesení téhož soudu ze dne 16. 10. 2018, sp. zn. 28 Cdo 6081/2017). Při řešení otázky, zda je pozemek zastavěn stavbou vylučující jeho restituci, je proto nezbytné vždy zvažovat, zda stavba může být samostatným předmětem práv a povinností dle občanskoprávních předpisů, a to s přihlédnutím ke všem okolnostem věci, zejména k tomu, zda podle zvyklostí v právním styku je účelné, aby stavba jako samostatná věc byla předmětem právních vztahů (např. koupě a prodeje, nájmu apod.), a také k jejímu stavebnímu provedení. Závěr, zda je konkrétní stavba samostatnou věcí naplňující tak důvody restituční výluky, je věcí posouzení těchto kritérií soudy, a to vždy ve vazbě na učiněná skutková zjištění. Posouzení toho, zda stavební úpravy pozemku jsou samostatným objektem právních vztahů (a zakládají tak důvody restitučních výluk) nebo součástí předmětného pozemku, záleží tedy na individuálním posouzení každé konkrétní věci a je tu široký prostor pro uvážení soudu (srov. např. rozsudek Nejvyššího soudu ze dne 16. 5. 2013, sp. zn. 22 Cdo 3851/2012, a usnesení téhož soudu ze dne 25. 9. 2012, sp. zn. 22 Cdo 4378/2010, a ze dne 26. 11. 2013, sp. zn. 22 Cdo 835/2012).

Samotné zřízení zahrádkové osady na nárokovaných pozemcích (po jejich převzetí státem) dle zákona č. 428/2012 Sb. zpravidla samo o sobě nezpůsobuje překážku naturální restituce [k tomu srov. např. i důvody usnesení Nejvyššího soudu ze dne 28. 8. 2019, sp. zn. 28 Cdo 1294/2019, v němž dovolací soud jako nepřípustně rozšiřující odmítl paušální aplikovatelnost § 8 odst. 1 písm. a) zákona č. 428/2012 Sb. na všechny pozemky ležící v zahrádkových osadách (s argumentací, že takovou výluku z naturální restituce tento předpis nestanoví a analogická aplikace § 11 odst. 1 písm. d) zákona o půdě není přípustná), nejde-li o pozemky zastavěné stavbami v občanskoprávním smyslu, případně se stavbami funkčně spjaté, s nimiž by vzájemně tvořily jeden (z hlediska funkce nedělitelný) celek].

Jestliže tedy odvolací soud, vycházeje z individuálních skutkových okolností případu (že pozemek parc. č. 89/1 byl rozdělen na 12 zahrádek s tím, že na každé z nich lze postavit zahradní domek, jak to vyplývá z rozhodnutí o umístění stavby MěNV Rokytnice nad Jizerou ze dne 30. 6. 1986, včetně přiloženého plánku, přičemž stejný stav, tj. zahrádky jednotlivých členů ZO Českého zahrádkářského svazu Rokytnice nad Jizerou, na nichž se nachází zahradní domek či jiná drobná stavba, byl zjištěn i místním ohledáním provedeným soudem prvního stupně) v dané věci uzavřel, že u pozemků parc. č. 89/39, č. 89/42, č. 89/45, č. 89/46, č. 89/47, č. 89/48, č. 89/49, č. 89/50, č. 89/51, č. 89/52, č. 89/53 a č. 89/54 není dána výluka z naturální restituce podle § 8 odst. 1 písm. a) zákona č. 428/2012 Sb., kdy na pozemcích zřízené objekty nesplňují atributy staveb v občanskoprávním smyslu dle tehdejších předpisů (a tento naposled uvedený závěr dovolatelkou ani explicitně zpochybňován není), pak se od ustálené rozhodovací praxe dovolacího soudu nikterak neodchýlil, a v takovém případě nelze uvažovat ani o kontradikci se současně odkazovanou judikaturou akcentující význam funkčního spojení pozemků se „stavbami“ (samostatnými nemovitými věcmi dle tehdejších občanskoprávních předpisů) z hlediska uvažované překážky, když „každý z členů zahrádkářského spolku hospodaří pouze na své zahrádce a užívá jen svou stavbu“, jak odvolací soud v odůvodnění svého rozhodnutí uvedl. K okolnosti, že na předmětných pozemcích byla zřízena zahrádková osada, lze pak odkázat i na výše uvedené usnesení Nejvyššího soudu ze dne 28. 8. 2019, sp. zn. 28 Cdo 1294/2019, a dále na usnesení téhož soudu ze dne 7. 4. 2020, sp. zn. 28 Cdo 403/2020 (a z tohoto pohledu nejde ani o otázku v rozhodovací praxi dovolacího soudu neřešenou).

Ačkoliv v některých odůvodněných případech dovolací soud připustil, že překážka bránící vydání pozemků oprávněné osobě může být dána i ve vztahu k pozemkům, jež jsou součástí zahrádkové osady, rozhodl tak vždy v situaci, kdy šlo o pozemky buď zastavěné stavbami ve smyslu občanskoprávním či s nimi tvořící funkční celek (viz např. rozsudek Nejvyššího soudu ze dne 2. 10. 2019, sp. zn. 28 Cdo 3086/2019, nebo usnesení ze dne 2. 10. 2019, sp. zn. 28 Cdo 2817/2019), a nikoliv z důvodu samotného začlenění pozemků do komplexu zahrádkové osady (jejíž zřízení - jak již výše uvedeno - výluku z naturální restituce dle zákona č. 428/2012 Sb. nepředstavuje).

Překážkou vydání pozemku by pak mohla být zajisté i okolnost, že pozemek podléhá veřejnoprávní regulaci, jež neumožňuje oprávněné osobě realizovat žádnou ze složek vlastnického oprávnění, a to přesto, že taková situace není v § 8 odst. 1 zákona č. 428/2012 Sb. mezi vypočtenými výlukami výslovně uvedena (srov. rozsudky Nejvyššího soudu ze dne 4. 9. 2018, sp. zn. 28 Cdo 907/2018, ze dne 14. 11. 2017, sp. zn. 28 Cdo 4692/2017, nebo ze dne 19. 6. 2018, sp. zn. 28 Cdo 3620/2017, či nálezy Ústavního soudu ze dne 1. 7. 2014, sp. zn. I. ÚS 581/14, a ze dne 21. 1. 2015, sp. zn. II. ÚS 536/14). V projednávané věci se ovšem žádné takové skutkové okolnosti, z nichž by bylo lze dovodit existenci veřejnoprávní regulace, jež by oprávněnou osobu vylučovala z možnosti realizovat veškeré složky vlastnických oprávnění, nepodávají; pozemky lze naopak běžně pronajímat či zcizit. Dovolatelka v daném směru jakékoliv relevantní okolnosti v řízení neuvedla, a v dovolání jen citovala jednu větu z rozsudku Nejvyššího soudu ze dne 22. 9. 2020, sp. zn. 28 Cdo 2243/2020.

Pokud pak jde o námitky dovolatelky týkající se pozemků parc. č. 89/34, č. 89/35, č. 89/36 a č. 89/37, že „jsou součástí zahrad domů nacházejících se severně pod zahrádkářskou kolonií a zároveň bezprostředně souvisí a jsou nezbytně nutné k užívání těchto domů a staveb v zahradách“, pak z provedených důkazů, a to z výpovědi svědkyně J. Š. (čl. 173 spisu), z ortofotomapy (čl. 113 spisu), z místního ohledání provedeného soudem prvního stupně, z plánku na čl. 170 spisu a z geometrického plánu, na něž odvolací soud poukázal, naopak vyplývá, že vlastníci rodinných domů mají u svých domů zahrady, a že těmito žalobkyní nárokovanými pozemky si toliko zvětšují (rozšiřují) plochu jejich zahrad, přičemž tyto pozemky se nenacházejí v (bezprostřední) blízkosti rodinných domů, nejsou nezbytně nutné pro přístup k rodinným domům a netvoří se stavbami (rodinnými domy) ucelený soubor, nýbrž představují jakousi „nadstavbu“ k zahradám, v nichž se domy nacházejí. Zpochybňuje-li dovolatelka uvedená skutková zjištění učiněná již soudem prvního stupně, na základě nichž odvolací soud uzavřel, že ani ohledně těchto pozemků nelze dovodit, že by měly být součástí zahrádkářské kolonie nebo že jsou nezbytně nutné pro užívání rodinných domů, pak tyto námitky přípustnost dovolání podle § 237 o. s. ř. založit nemohou, neboť uplatněním (jediného možného) dovolacího důvodu podle § 241a odst. 1 o. s. ř. není zpochybnění právního posouzení věci, vychází-li z jiného skutkového stavu, než z jakého vyšel při právním posouzení věci odvolací soud (k tomu srov. např. usnesení Nejvyššího soudu ze dne 25. 9. 2013, sp. zn. 29 Cdo 2394/2013, uveřejněné pod č. 4/2014 Sbírky soudních rozhodnutí a stanovisek).

Poukázala-li dovolatelka na to, že „za věci, které vydat nelze či není účelné je vydat, mají oprávněné osoby nárok na finanční náhradu“ (§ 15 zákona č. 428/2012 Sb.), pak jen pro úplnost je možno dodat, že i když nelze vyloučit, že určitá část této náhrady může plnit restituční účel, platí, že finanční náhrada možnost oprávněných osob domáhat se naturální restituce církevního majetku nijak nevylučuje a ani nemodifikuje. Jedná se totiž o paušální zákonem stanovenou částku, jejíž výše byla petrifikována již v okamžiku účinnosti zákona č. 428/2012 Sb., tedy bez zřetele na úspěch či neúspěch církevních právnických osob v následném procesu naturálních majetkových restitucí (srov. např. usnesení Nejvyššího soudu ze dne 28. 1. 2019, sp. zn. 28 Cdo 3102/2018).

Z uvedeného je tedy zřejmé, že v posuzovaném případě předpoklady přípustnosti dovolání ve smyslu § 237 o. s. ř. naplněny nebyly

Výrok o náhradě nákladů dovolacího řízení nemusí být odůvodněn (srov. § 243f odst. 3 větu druhou o. s. ř.).

Shora citovaná rozhodnutí Nejvyššího soudu - vydaná po 1. lednu 2001 - jsou dostupná na webových stránkách Nejvyššího soudu www.nsoud.cz, rozhodnutí Ústavního soudu na stránkách usoud.cz.

Poučení: Proti tomuto usnesení není opravný prostředek přípustný.

V Brně dne 10. 2. 2021

JUDr. Olga Puškinová

předsedkyně senátu

Zdroj dat je volně dostupný na http://www.nsoud.cz
Přesunout nahoru