Objednat předplatné Zákony pro lidi PLUS
Přidej k oblíbeným

28 Cdo 3591/2019Usnesení NS ze dne 15.01.2020

HeslaPoplatky soudní
KategorieC
EcliECLI:CZ:NS:2020:28.CDO.3591.2019.1
Dotčené předpisy

§ 9 odst. 1 předpisu č. 549/1991 Sb.


přidejte vlastní popisek

28 Cdo 3591/2019-230

USNESENÍ

Nejvyšší soud České republiky rozhodl v senátě složeném z předsedy senátu Mgr. Zdeňka Sajdla a soudců JUDr. Jana Eliáše, Ph.D., a Mgr. Petra Krause ve věci žalobkyně V. H., nar. XY, bytem XY, zastoupené Mgr. Janem Válkem, advokátem se sídlem v Praze, Válkova 247/7, proti žalované ZEPTER INTERNATIONAL s.r.o., IČ 14500469, se sídlem v Praze 1, Spálená 112/55, zastoupené JUDr. Zdeňkem Drtinou, Ph.D., advokátem se sídlem v Českých Budějovicích, nám. Přemysla Otakara II. 395/30, o zaplacení 67 003,51 Kč s příslušenstvím, vedené u Obvodního soudu pro Prahu 1 pod sp. zn. 27 C 233/2015, o dovolání žalobkyně proti usnesení Městského soudu v Praze ze dne 15. listopadu 2018, č. j. 91 Co 242/2018-174, takto:

I. Dovolání se odmítá.

II. Žádný z účastníků nemá právo na náhradu nákladů dovolacího řízení.

Stručné odůvodnění(§ 243f odst. 3 o. s. ř.):

Žalobkyně napadla dovoláním v celém rozsahu usnesení odvolacího soudu, kterým bylo potvrzeno usnesení Obvodního soudu pro Prahu 1 ze dne 16. 3. 2018, č. j. 27 C 233/2015-150, jímž soud prvního stupně zastavil dovolací řízení a rozhodl o náhradě nákladů řízení (výrok I. usnesení odvolacího soudu); současně bylo rozhodnuto o náhradě nákladů odvolacího řízení (výrok II. usnesení odvolacího soudu).

Dovolatelka předestřela otázku časové působnosti zákona č. 549/1991 Sb., o soudních poplatcích (dále jen „zákon o soudních poplatcích“), ve znění jeho novely provedené zákonem č. 296/2017 Sb., kterým se mění zákon č. 99/1963 Sb., občanský soudní řád, ve znění pozdějších předpisů, zákon č. 292/2013 Sb., o zvláštních řízeních soudních, ve znění pozdějších předpisů, a některé další zákony (dále jen „zákon č. 296/2017 Sb.“). Konkrétně se dotazovala, zda v situaci, kdy žaloba byla podána dne 29. 9. 2015, měla být při rozhodování o zastavení dovolacího řízení pro nezaplacení soudního poplatku použita právní úprava účinná do 29. 9. 2017 anebo od 30. 9. 2017. Měla za to, že tato otázka nebyla v praxi dovolacího soudu doposud vyřešena. Nesouhlasila přitom se závěrem odvolacího soudu, že dovolací řízení je řízením samostatným. Vyjadřovala naopak názor, že je spjato s řízením před soudem prvního stupně, z čehož dovozovala, že v situaci, kdy žaloba byla podána dne 29. 9. 2015, mělo být v souladu s usnesením Nejvyššího soudu ze dne 18. 5. 2017, sp. zn. 29 Cdo 1863/2017, při posouzení včasnosti úhrady soudního poplatku z dovolání podaného dne 22. 1. 2018 postupováno podle znění zákona o soudních poplatcích před novelou účinnou od 30. 9. 2017. Namítala rovněž, že odvolací soud v rozporu s judikaturou dovolacího soudu nezohlednil okolnost, že v průběhu lhůty pro podání odvolání proti usnesení soudu prvního stupně o zastavení dovolacího řízení pro nezaplacení soudního poplatku požádala (dne 28. 3. 2018) ve smyslu § 138 zákona č. 99/1963 Sb., občanského soudního řádu, o osvobození od soudního poplatku. Odkázala přitom na nález Ústavního soudu ze dne 24. 8. 2016, sp. zn. II. ÚS 1138/2015, publikovaný pod č. 157/2016 ve Sbírce nálezů a usnesení Ústavního soudu, jakož i usnesení Nejvyššího soudu ze dne 29. 4. 2014, sp. zn. 29 Cdo 3632/2013, publikované pod č. 96/2014 ve Sbírce soudních rozhodnutí a stanovisek Nejvyššího soudu.

Nejvyšší soud jako soud dovolací (§ 10a občanského soudního řádu) dovolání projednal podle zákona č. 99/1963 Sb., občanského soudního řádu, ve znění účinném od 30. 9. 2017 (srov. část první, čl. II bod 2 zákona č. 296/2017 Sb.), dále jen „o. s. ř.“.

Přípustnost dovolání jest přitom poměřovat ustanovením § 237 o. s. ř., podle něhož „není-li stanoveno jinak, je dovolání přípustné proti každému rozhodnutí odvolacího soudu, kterým se odvolací řízení končí, jestliže napadené rozhodnutí závisí na vyřešení dovolatelem vymezené otázky hmotného nebo procesního práva, při jejímž řešení se odvolací soud odchýlil od ustálené rozhodovací praxe dovolacího soudu nebo která v rozhodování dovolacího soudu dosud nebyla vyřešena nebo je dovolacím soudem rozhodována rozdílně anebo má-li být dovolacím soudem vyřešená právní otázka posouzena jinak“.

V usnesení ze dne 28. 8. 2018, sp. zn. 22 Cdo 2827/2018, Nejvyšší soud přijal a odůvodnil závěr, že poplatková povinnost založená odvoláním [§ 4 odst. 1 písm. b) zákona o soudních poplatcích], které bylo podáno v době, kdy již byl účinný zákon č. 296/2017 Sb., se řídí zákonem o soudních poplatcích, ve znění zákona č. 296/2017 Sb. Vyšel přitom z toho, že § 4 odst. 1 tohoto zákona stanoví, kdy poplatková povinnost za řízení vzniká – podle písm. a) podáním návrhu na zahájení řízení, podle písm. b) podáním odvolání, podle písm. c) podáním dovolání, podle písm. d) podáním kasační stížnosti. Poplatek za řízení je tudíž stanoven vždy podle toho, o jaké podání se jedná – zda jde o podání, kterým se řízení zahajuje, nebo kterým se zahajuje řízení o opravném prostředku, a to o odvolání, dovolání či kasační stížnosti (srov. též usnesení Nejvyššího soudu ze dne 28. 11. 2018, sp. zn. 33 Cdo 3550/2018, ze dne 28. 5. 2019, sp. zn. 30 Cdo 1508/2019, bod 12., či ze dne 20. 6. 2019, sp. zn. 30 Cdo 4356/2018, bod 12.). Z jazykového výkladu § 4 odst. 1 zákona o soudních poplatcích (ve vazbě na § 7) je pak dle judikatury dovolacího soudu nutno pro účely tohoto zákona dovodit samostatnou (oddělenou) povahu řízení před soudem prvního stupně a před soudem odvolacím či dovolacím, neboť každé z těchto řízení je z pohledu zákona o soudních poplatcích zahajováno samostatně, a to učiněním specifického úkonu (typicky) žalobcem (navrhovatelem), který je plně v dispozici této osoby a právě na jeho doručení soudu je vázán vznik poplatkové povinnosti a splatnost poplatku jako takového (viz usnesení Nejvyššího soudu ze dne 27. 11. 2018, sp. zn. 30 Cdo 4079/2018). Pro aplikaci § 9 odst. 1 zákona o soudních poplatcích, ve znění účinném od 30. 9. 2017, v případě nezaplacení soudního poplatku za odvolání či dovolání tedy není podstatné, kdy bylo zahájeno řízení u soudu prvního stupně, ale kdy bylo zahájeno odvolací řízení (srov. usnesení Nejvyššího soudu ze dne 19. 12. 2018, sp. zn. 29 ICdo 158/2018, či ze dne 30. 5. 2019, sp. zn. 33 Cdo 979/2019), nebo řízení dovolací (viz usnesení Nejvyššího soudu ze dne 20. 2. 2019, sp. zn. 32 Cdo 4481/2018, shodně srov. VEČEŘA, Jiří. Zákon o soudních poplatcích a předpisy související: komentář. Praha: Wolters Kluwer, 2015. Komentáře).

V daném případě bylo dovolací řízení zahájeno dne 22. 1. 2018, kdy žalobkyně podala dovolání proti usnesení odvolacího soudu ze dne 18. 10. 2017, č. j. 91 Co 283/2017-137. Následně byla dovolatelka usnesením soudu prvního stupně ze dne 24. 1. 2018, č. j. 27 C 233/2015-148, vyzvána, aby do 15 dnů ode dne doručení tohoto usnesení zaplatila soudní poplatek z dovolání. Předmětné usnesení bylo doručeno do datové schránky zástupce dovolatelky dne 24. 1. 2018. Lhůta stanovená soudem k úhradě soudního poplatku z dovolání tedy uplynula marně, došlo-li k jeho zaplacení až dne 19. 3. 2018. Vycházel-li pak odvolací soud z toho, že poplatková povinnost týkající se dovolání podaného až poté, co zákona č. 296/2017 Sb. nabyl účinnosti, se řídí – bez ohledu na okamžik podání žaloby – zákonem o soudních poplatcích, ve znění účinném od 30. 9. 2017 [srov. část třetí, článek VI zákona č. 296/2017 Sb.], pročež k poplatku zaplacenému po marném uplynutí lhůty stanovené soudem prvního stupně (v situaci, kdy dovolatelka byla řádně poučena o následcích své nečinnosti – viz usnesení Nejvyššího soudu ze dne 31. 7. 2019, sp. zn. 29 ICdo 156/2018) nepřihlížel (srov. § 9 odst. 1 zákona o soudních poplatcích), jsou jeho závěry zcela konformní s s ustálenou rozhodovací praxí dovolacího soudu, na níž není důvodu čehokoliv měnit.

Právní závěry přijaté v dovolatelkou odkazovaných rozhodnutích Nejvyššího i Ústavního soudu pak na projednávanou věc zjevně nedopadají, neboť se týkají právního stavu do 29. 9. 2017.

Odvolací soud se konečně nezpronevěřil judikatuře dovolacího soudu, nepřihlížel-li k žádosti dovolatelky o osvobození od soudního poplatku podané až po marném uplynutí lhůty k jeho úhradě. Z ustálené rozhodovací praxe dovolacího soudu totiž vyplývá, že v situaci, kdy zákon stanoví vznik poplatkové povinnosti k okamžiku podání žaloby, odvolání či dovolání, je tento okamžik taktéž první možností žalobce (navrhovatele) požádat o osvobození od soudních poplatků, neboť své povinnosti si je vědom (v souladu se zásadou ignorantia iuris non excusat) a ve smyslu § 138 o. s. ř. o osvobození od soudních poplatků může žádat pouze účastník, kterým se subjekt stává podáním žaloby (odvolání či dovolání). Žalobci (navrhovatelé) jsou tak v podmínkách zákona o soudních poplatcích, ve znění účinném od 30. 9. 2017, vedeni k aktivitě a k vyšší míře odpovědnosti za svůj před soudem uplatněný nárok. Zákon pak připouští, aby byl soudní poplatek uhrazen i později, ale nejpozději ve lhůtě, která je k tomu určena. K tomu § 9 odst. 1 výslovně uvádí, že k pozdějšímu uhrazení soudního poplatku se nepřihlíží a soud v takovém případě řízení zastaví, aniž by byla stanovena jakákoli výjimka či podmínka. Pro splnění podmínek zákona a jeho účelu je proto nezbytné, aby žalobce (navrhovatel) – vědom si své majetkové situace – vyvinul nezbytnou aktivitu směrem k soudu a o osvobození od soudních poplatků požádal nejpozději poslední den lhůty k úhradě soudního poplatku (srov. usnesení Nejvyššího soudu ze dne 16. 4. 2019, sp. zn. 30 Cdo 825/2019, publikované ve Sbírce soudních rozhodnutí a stanovisek pod číslem 1/2020, vůči němu směřující ústavní stížnost byla odmítnuta usnesením Ústavního soudu ze dne 3. 9. 2019, sp. zn. I. ÚS 2021/19, či usnesení Nejvyššího soudu ze dne 14. 5. 2019, sp. zn. 30 Cdo 1138/2019).

Požádala-li tedy dovolatelka v projednávané věci o osvobození od soudního poplatku až po uplynutí lhůty určené soudem prvního stupně k úhradě soudního poplatku z dovolání, soudy nižších stupňů k její žádosti v souladu s ustálenou judikaturou Nejvyššího soudu, od níž není důvodu se jakkoliv odchylovat, nepřihlížely.

Napadá-li snad dovolatelka usnesení odvolacího soudu v nákladovém výroku, pak ve vztahu k němu žádnou argumentaci – natož tu, jež by se vázala k obligatorním náležitostem dovolání podle § 241a odst. 2 o. s. ř. – neuplatňuje; nehledě na to, že proti rozhodnutí odvolacího soudu v částech týkajících se náhrady nákladů řízení dovolání bez dalšího přípustné není (srov. § 238 odst. 1 písm. h/ o. s. ř.).

Z výše uvedených důvodů Nejvyšší soud, aniž nařizoval jednání (§ 243a odst. 1 věty první o. s. ř.), dovolání odmítl (§ 243c odst. 1 o. s. ř.), když předpoklady jeho přípustnosti v posuzovaném případě naplněny nebyly (§ 237 o. s. ř.).

O náhradě nákladů dovolacího řízení bylo rozhodnuto podle § 243c odst. 3, § 224 odst. 1 a § 146 odst. 3 o. s. ř. v situaci, kdy dovolání žalobkyně bylo odmítnuto a kdy žalované žádné účelně vynaložené náklady nevznikly.

Shora citovaná rozhodnutí Nejvyššího soudu – vydaná po 1. lednu 2001 – jsou dostupná na webových stránkách Nejvyššího soudu www.nsoud.cz, rozhodnutí Ústavního soudu na www.usoud.cz.

Poučení: Proti tomuto usnesení není opravný prostředek přípustný.

V Brně dne 15. 1. 2020

Mgr. Zdeněk Sajdl

předseda senátu

Zdroj dat je volně dostupný na http://www.nsoud.cz
Přesunout nahoru