Objednat předplatné Zákony pro lidi PLUS
Přidej k oblíbeným

28 Cdo 3580/2020Usnesení NS ze dne 05.01.2021

HeslaPřechod majetku státu na obce
Zmírnění křivd (restituce)
Církev (náboženská společnost)
Neplatnost právního úkonu
KategorieC
EcliECLI:CZ:NS:2021:28.CDO.3580.2020.1
Dotčené předpisy

§ 18 odst. 1 předpisu č. 428/2012 Sb.

§ 1 odst. 1 předpisu č. 172/1991 Sb.

§ 4 odst. 2 předpisu č. 172/1991 Sb.


přidejte vlastní popisek

28 Cdo 3580/2020-683

USNESENÍ

Nejvyšší soud rozhodl v senátě složeném z předsedy senátu Mgr. Petra Krause a soudců JUDr. Michaela Pažitného, Ph.D., a Mgr. Zdeňka Sajdla ve věci žalobkyně Československé provincie Milosrdných sester Panny Marie Jeruzalémské, identifikační číslo osoby 004 06 546, se sídlem v Opavě, Beethovenova 235/1, zastoupené Mgr. Markem Svojanovským, advokátem se sídlem v Laškově, Dvorek 16, proti žalovaným 1) České republice – Úřadu pro zastupování státu ve věcech majetkových, identifikační číslo osoby 697 97 111, se sídlem v Praze 2, Rašínovo nábřeží 390/42, a 2) obci Dlouhá Loučka, identifikační číslo osoby 002 98 794, se sídlem v Dlouhé Loučce, 1. máje 116, zastoupené Mgr. Ing. Pavlou Buxbaumovou, advokátkou se sídlem v Uničově, Masarykovo nám. 37, o určení vlastnického práva státu k nemovitým věcem, vedené u Okresního soudu v Olomouci pod sp. zn. 12 C 364/2015, o dovolání žalobkyně proti rozsudku Krajského soudu v Ostravě – pobočky v Olomouci, ze dne 2. 7. 2020, č. j. 69 Co 83/2020-657, takto:

I. Dovolání se odmítá.

II. Žalobkyně je povinna zaplatit druhé žalované na náhradě nákladů dovolacího řízení částku 4 114 Kč do tří dnů od právní moci tohoto usnesení k rukám Mgr. Ing. Pavly Buxbaumové, advokátky se sídlem v Uničově, Masarykovo nám. 37.

III. Ve vztahu mezi žalobkyní a první žalovanou se právo na náhradu nákladů dovolacího řízení nepřiznává žádné z těchto účastnic.

Odůvodnění:

(dle § 243f odst. 3 o. s. ř.) :

Shora označeným rozsudkem Krajský soud v Ostravě – pobočka v Olomouci (dále i jen jako „odvolací soud“) potvrdil rozsudek Okresního soudu v Olomouci ze dne 20. 12. 2019, č. j. 12 C 364/2015-602, jímž byla zamítnuta žaloba [podaná s odkazem na ustanovení § 18 odst. 1 zákona č. 428/2012 Sb., o majetkovém vyrovnání s církvemi a náboženskými společnostmi a o změně některých zákonů (zákon o majetkovém vyrovnání s církvemi a náboženskými společnostmi), ve znění pozdějších předpisů – dále jen „zákon č. 428/2012 Sb.“] na určení, že první žalovaná (Česká republika) je vlastnicí ve výroku označených pozemků parc. č. 31 (jehož součástí je stavba č. p. 51), parc. č. 32 (jehož součástí je stavba č. p. 50), parc. č. 33, parc. č. 27 (jehož součástí je stavba č. p. 220) a parc. č. 28 (jehož součástí je stavba bez č. p.) v katastrálním území Dolní Dlouhá Loučka, a bylo rozhodnuto o náhradě nákladů řízení před soudem prvního stupně (výrok I rozsudku odvolacího soudu); k tomu odvolací soud rozhodl o nákladech odvolacího řízení (výroky II a III rozsudku odvolacího soudu).

Ve vztahu k předmětným pozemkům [parc. č. 31 (jehož součástí je stavba č. p. 51), parc. č. 32 (jehož součástí je stavba č. p. 50), parc. č. 33, parc. č. 27 (jehož součástí je stavba č. p. 220) a parc. č. 28 (jehož součástí je stavba bez č. p.) v k.ú. Dolní Dlouhá Loučka] odvolací soud uzavřel, že pro posouzení dané věci je nerozhodné, zda byly právní předchůdkyni žalobkyně konfiskovány podle dekretu č. 12/1945 Sb. nebo č. 108/1945 Sb. či zda byly až v roce 1956 (tj. v průběhu rozhodného období, jdoucího od 25. 2. 1948 do 1. 1. 1990; § 1 zákona č. 428/2012 Sb.) darovány Náboženskou maticí Československému státu, jestliže tak či tak pozemky nejsou ve vlastnictví státu – první žalované, neboť za podmínek § 1 odst. 1 zákona č. 172/1991 Sb., o přechodu některých věcí z majetku České republiky do vlastnictví obcí, ve znění pozdějších předpisů (dále jen „zákon č. 172/1991 Sb.“) přešly k 24. 5. 1991 (den účinnosti zákona č. 172/1991 Sb.) z vlastnictví státu do vlastnictví druhé žalované, obce Dlouhá Loučka, na čemž – pokračuje odvolací soud – nemohlo nic změnit ani ustanovení § 29 (později přijatého) zákona č. 229/1991 Sb., o úpravě vlastnických vztahů k půdě a jinému zemědělskému majetku, ve znění do 31. 12. 2012 (dále jen jako „zákon č. 229/1991 Sb.“), či (rovněž později přijatý) zákon č. 428/2012 Sb. (a nejde tak ani o případ porušení blokačních ustanovení uvedených v § 18 odst. 1 tohoto předpisu).

Proti rozsudku odvolacího soudu, v rozsahu výroku I, podala dovolání žalobkyně (dále též jako „dovolatelka“). Splnění předpokladů přípustnosti dovolání spatřuje v tom, že rozhodnutí odvolacího soudu závisí na vyřešení otázek hmotného a procesního práva, při jejichž řešení se odvolací soud odchýlil od ustálené rozhodovací praxe (od dovolatelkou odkazované – dále uvedené – judikatury Ústavního soudu). Za nesprávný označuje dovolatelka především závěr odvolacího soudu o tom, že u označených pozemků nebyla jejich vlastníkem alespoň po část rozhodného období (§ 1 zákona č. 428/2012 Sb.), kritizujíc dále i posouzení, že vlastnické právo k předmětným pozemkům mohlo na druhou žalovanou (obec Dlouhá Loučka) přejít podle zákona č. 172/1991 Sb., dovozujíc, že přechodu tohoto majetku, (byl-li původním majetkem církve) bránilo i ustanovení § 4 odst. 2 zákona č. 172/1991 Sb. Jako pro rozhodnutí zásadní požaduje i vyřešení otázky týkající se právní subjektivity (samostatnosti) své právní předchůdkyně, na níž by dle jejího mínění měl Nejvyšší soud podat jednoznačnou odpověď. K tomu dovolatelka namítá, že napadeným rozhodnutím došlo k porušení jejího ústavně zaručeného práva vlastnit majetek (čl. 11 odst. 1 Listiny základních práv a svobod) a práva na spravedlivý proces (čl. 36 odst. 1 Listiny základních práv a svobod).

Nejvyšší soud jako soud dovolací (§ 10a občanského soudního řádu) dovolání projednal podle zákona č. 99/1963 Sb., občanského soudního řádu, ve znění účinném od 30. 9. 2017 (srov. část první, čl. II bod 2 zákona č. 296/2017 Sb., kterým se mění zákon č. 99/1963 Sb., občanský soudní řád, ve znění pozdějších předpisů, zákon č. 292/2013 Sb., o zvláštních řízeních soudních, ve znění pozdějších předpisů, a některé další zákony); dále jen „o. s. ř.“.

Po zjištění, že dovolání proti pravomocnému rozsudku odvolacího soudu bylo podáno oprávněnou osobou (žalobkyní), zastoupenou advokátem (§ 241 odst. 1 o. s. ř.), ve lhůtě stanovené § 240 odst. 1 o. s. ř., a obsahuje povinné náležitosti podle § 241a odst. 2 o. s. ř., se Nejvyšší soud zabýval tím, zda je dovolání přípustné.

Přípustnost dovolání proti napadenému rozhodnutí odvolacího soudu (jež je rozhodnutím, jímž se tu končí odvolací řízení, nikoliv rozhodnutím z okruhu usnesení vyjmenovaných v § 238a o. s. ř.) je třeba poměřovat ustanovením § 237 o. s. ř. (hledisky v něm uvedenými).

Není-li stanoveno jinak, je dovolání přípustné proti každému rozhodnutí odvolacího soudu, kterým se odvolací řízení končí, jestliže napadené rozhodnutí závisí na vyřešení otázky hmotného nebo procesního práva, při jejímž řešení se odvolací soud odchýlil od ustálené rozhodovací praxe dovolacího soudu nebo která v rozhodování dovolacího soudu dosud nebyla vyřešena nebo je dovolacím soudem rozhodována rozdílně, anebo má-li být dovolacím soudem vyřešená právní otázka posouzena jinak (srov. § 237 o. s. ř.).

Nejvyšší soud ve své rozhodovací praxi konstantně připomíná, že smyslem ustanovení § 18 odst. 1 zákona č. 428/2012 Sb. (v něm použitého pojmu „přechod“) nebylo rozšíření účinků dosavadního omezení nakládání s dotčenými hodnotami založeného § 29 zákona č. 229/1991 Sb. (či § 3 zákona č. 92/1991 Sb.), nýbrž toliko překlenutí dosud konstatovaného nedostatku aktivní legitimace církevních právnických osob k podávání žalob na určení vlastnického práva státu k blokovanému majetku, s nímž bylo protiprávně disponováno, kdy odpověď na otázku, zda nemovitosti z majetku státu mohly být převedeny či mohly platně přejít do vlastnictví jiné osoby, je nutné hledat pouze v tehdy platných a účinných předpisech. Ze znění § 18 odst. 1 zákona č. 428/2012 Sb. tudíž nelze vyvozovat důsledky ohledně rozsahu majetku, jenž měl v předcházejícím období přejít do vlastnictví obcí či krajů [srov. rozsudek Nejvyššího soudu ze dne 1. 6. 2016, sp. zn. 28 Cdo 5217/2015, uveřejněný pod č. 103/2017 Sbírky soudních rozhodnutí a stanovisek, rozsudek Nejvyššího soudu ze dne 21. 6. 2016, sp. zn. 28 Cdo 1246/2016, usnesení Nejvyššího soudu ze dne 1. 8. 2017, sp. zn. 28 Cdo 794/2017 (ústavní stížnost církevní právnické osoby proti němu podanou Ústavní soud zamítl nálezem ze dne 29. 1. 2019, sp. zn. III. ÚS 3397/17), a dále srov. usnesení Ústavního soudu ze dne 11. 4. 2017, sp. zn. III. ÚS 2918/16].

Rozhodovací praxe dovolacího soudu je ustálena i v tom závěru, že splňovala-li obec podmínky pro přechod majetku dle zákona č. 172/1991 Sb. ke dni 24. 5. 1991 (kdy tento předpis nabyl účinnosti), přešel dotčený majetek na obec ex lege, přičemž dodatečné zakotvení zákazu dispozic s předmětnými nemovitostmi v zákoně č. 229/1991 Sb. (účinném od 24. 6. 1991) ani uplatnění restitučních nároků podle posléze přijatého zákona č. 428/2012 Sb. nemohly retroaktivně způsobit jeho opětovné odnětí a zpětný přechod na stát (srov. rozsudek Nejvyššího soudu ze dne 24. 2. 2016, sp. zn. 28 Cdo 4946/2015, uveřejněný pod č. 34/2017 ve Sbírce soudních rozhodnutí a stanovisek, a usnesení Nejvyššího soudu ze dne 9. 5. 2017, sp. zn. 28 Cdo 1247/2017, či usnesení Nejvyššího soudu ze dne 3. 1. 2017, sp. zn. 28 Cdo 3200/2016). Omezení nakládání s věcmi příslušejícími původně církvím a náboženským společnostem nebránilo takovým změnám v osobě vlastníka, jež se neprotivily smyslu majetkového vyrovnání s církvemi. Přechodem majetku na obce v režimu zákona č. 172/1991 Sb. (bez zřetele na to, došlo-li k němu předtím nebo poté, co nabyl účinnosti zákon o půdě) nebylo nikterak ohroženo zachování majetkového základu pro budoucí vypořádání s církvemi, jelikož majetek, jenž takto přešel na obce, nepozbýval svého statusu historického vlastnictví církví, a další právní dispozice s ním tedy zůstávaly limitovány § 29 zákona č. 229/1991 Sb., přičemž bylo výsostným právem zákonodárce rozhodnout, zda onen nezmenšený majetkový substrát umožní využít k naturálnímu uspokojení restitučních nároků církví tím, že obce coby veřejnoprávní korporace zařadí mezi povinné osoby, či nikoli. Skutečnost, že při přijímání zákona č. 428/2012 Sb. bylo vposledku zvoleno řešení obce do výčtu povinných osob obsaženého v § 4 tohoto zákona nezahrnující, nemohla zpětně delegitimizovat zvláštními právními předpisy uskutečněné a z hlediska šetření zájmu církví na restituci jejich historického majetku neproblematické přechody majetku ze státu na obce (viz již shora citované rozsudky sp. zn. 28 Cdo 4946/2015, rozsudek sp. zn. 28 Cdo 5217/2015, a usnesení sp. zn. 28 Cdo 3200/2016, jakož i nález pléna Ústavního soudu ze dne 1. 7. 2010, sp. zn. Pl. ÚS 9/07, publikovaný pod č. 132/2010 ve Sbírce nálezů a usnesení Ústavního soudu, a nález pléna Ústavního ze dne 29. 5. 2013, sp. zn. Pl. ÚS 10/13, publikovaný pod č. 96/2013 ve Sbírce nálezů a usnesení Ústavního soudu).

Napadeným rozhodnutím se odvolací soud od shora vzpomenuté ustálené rozhodovací praxe dovolacího soudu a Ústavního soudu nikterak neodchýlil, uzavřel-li že předmětné pozemky (za splnění podmínek zákona č. 172/1991 Sb.) přešly k 24. 5. 1991 z vlastnictví státu do vlastnictví druhé žalované, na čemž nic nezměnilo ani ustanovení § 29 (později přijatého) zákona č. 229/1991 Sb., a tedy že za tohoto stavu nemůže být žaloba na určení vlastnického práva státu dle § 18 odst. 1 zákona č. 428/2012 Sb. úspěšná.

K argumentaci dovolatelky, že přechodu vlastnického práva k předmětným pozemkům na druhou žalovanou (obec Dlouhá Loučka) bránilo ustanovení § 4 odst. 2 zákona č. 172/1991 Sb., kterou dovolatelka opírá i o závěry vyslovené Ústavním soudem v usnesení ze dne 22. 3. 2007, sp. zn. III. ÚS 630/06 a v plenárním nálezu ze dne 1. 7. 2010, sp. zn. Pl. ÚS 9/07, uveřejněném pod č. 242/2010 Sb., sluší se ponejprve poukázat na bod 52 posledně zmiňovaného nálezu, který zmiňuje (nikoli zanedbatelné množství) rozhodnutí Ústavního soudu, dle nichž podle zákona č. 172/1991 Sb. vlastnictví k nemovitostem dotčeným následnými restitucemi (které byly vyvolány např. pozdějším zákonem č. 229/1991 Sb.) na obce de iure přechází. Současně je třeba zmínit i nález Ústavního soudu ze dne 21. 5. 2008, sp. zn. II. ÚS 2277/07, v němž byl vysloven závěr, že zvláštním právním předpisem ve smyslu § 4 odst. 2 zákona č. 172/1991 Sb. (dle nějž do vlastnictví obcí nepřecházejí věci z vlastnictví České republiky, k jejichž vydání uplatní nárok oprávněná osoba podle zvláštního předpisu) se rozumí ustanovení zákona č. 403/1990 Sb. a zákona č. 87/1991 Sb., tj. tzv. blokační ustanovení § 22 odst. 1 zákona č. 403/1990 Sb. a § 9 odst. 1 zákona č. 87/1991 Sb. Vztahem restitučních právních předpisů a zákona č. 172/1991 Sb. se taktéž zabýval Nejvyšší soud, jež bezpočtukrát konstatoval, že výklad § 4 odst. 2 zákona č. 172/1991 Sb. se ustálil v tom směru, že citované ustanovení vylučuje z přechodu majetku státu do vlastnictví obcí ty věci, ohledně nichž byl nárok na jejich vydání podle zákona č. 403/1990 Sb. a zákona č. 87/1991 Sb. uplatněn před účinností zákona č. 172/1991 Sb. (srovnej např. rozsudek Nejvyššího soudu ze dne 26. 9. 1996, sp. zn. 2 Cdon 1153/96, uveřejněný pod č. 17/1997 Sbírky soudních rozhodnutí a stanovisek, rozsudek Nejvyššího soudu ze dne 27. 6. 2002, sp. zn. 28 Cdo 976/2002, nebo usnesení téhož soudu ze dne 24. 2. 2009, sp. zn. 28 Cdo 3078/2008). Zvláštním právním předpisem ve smyslu § 4 odst. 2 zákona č. 172/1991 Sb. pak není (ani) zákon č. 428/2012 Sb., jenž nabyl účinnosti dne 1. 1. 2013 (srovnej např. rozsudek Nejvyššího soudu ze dne 11. 2. 2016, sp. zn. 28 Cdo 4773/2014). Tedy ani tato dovolatelkou uplatněná argumentace nepotvrzuje názor o kolizi napadeného rozhodnutí s ustálenou rozhodovací praxí dovolacího soudu či s rozhodováním Ústavního soudu.

Zjevně nepřípadný je pak i odkaz na nález Ústavního soudu ze dne 9. 2. 2000, sp. zn. II. ÚS 411/99, jenž se vyslovuje k otázce právních důsledků porušení ustanovení § 5 odst. 3 zákona č. 229/1991 Sb., tedy k absolutní neplatnosti (§ 39 obč. zák.) smluv uzavřených v rozporu s tímto ustanovením. Dovolatelkou akcentovaný závěr, že obec nemůže své vlastnické právo odvozovat ani podle zákona č. 172/1991 Sb., pokud předmětné pozemky nepředstavují tzv. historické vlastnictví obce, pak Ústavní soud vyslovil za zcela jiných, specifických skutkových okolností a ve vztahu k majetku, jenž byl konfiskován dle dekretu prezidenta č. 12/1945 Sb. a podléhal přídělovému řízení.

Nerelevantní je i odkaz na nález Ústavního soudu ze dne 1. 2. 2006, sp. zn. I. ÚS 84/05, jenž řeší jinou právní otázku, totiž představovaly-li obcí tehdy nárokované nemovitosti její tzv. historický majetek ve smyslu § 2 odst. 1 zákona č. 172/1991 Sb., zatímco v nyní posuzované věci byly – dle závěru odvolacího soudu – prokazatelně naplněny podmínky přechodu dle § 1 zákona č. 172/1991 Sb.

K dalším námitkám dovolatelky sluší se připomenout, že v případě předmětných pozemků odvolací soud kategoricky neuzavírá, že by snad žalobkyně (resp. její právní předchůdkyně) nebyla alespoň po část rozhodného období (od 25. 2. 1948 do 1. 1. 1990 – § 1 zákona č. 428/2012 Sb.) jejich vlastníkem, jak se snad současně naznačuje v dovolání. Otázku statusu žalobkyně (jako oprávněné osoby dle § 3 zákona č. 428/1012 Sb.) odvolací soud již nepovažoval pro rozhodnutí o vlastnickém právu k dotčeným pozemkům za významnou [a napadené rozhodnutí tak na jejím řešení nezávisí, plyne-li závěr o nedůvodnosti žaloby již z toho, že předmětné pozemky přešly z vlastnictví státu do vlastnictví obce podle zákona č. 172/1991 Sb. (dnem jeho účinnosti)].

Nedůvodná je pak i námitka dovolatelky, že se soudy nepřípustně, nad rámec předpokladů dle ustanovení § 18 odst. 1 zákona č. 428/2012 Sb., zabývaly „meritem restitučního nároku“. O něm zde nebylo rozhodováno a napadené rozhodnutí – v intencích odkazovaného ustanovení – koncentruje se na řešení otázky, zdali stát (první žalovaná) vlastníkem předmětných pozemků je či není. Nezávažná je pak i argumentace dovolatelky k otázce právní subjektivity (samostatnosti) její právní předchůdkyně (uplatňovaná se snahou dovodit, že předmětné pozemky nepodléhaly konfiskaci podle dekretu prezidenta republiky č. 12/1945 Sb. nebo č. 108/1945 Sb. jako součást majetku Řádu německých rytířů).

Za popsaného stavu nejsou korektní ani námitky dovolatelky, že odvolací soud svým rozhodnutím zasáhl do ústavně zaručeného práva dovolatelky vlastnit majetek ve smyslu čl. 11 odst. 1 Listiny základních práv a svobod a do práva na spravedlivý proces dle čl. 36 odst. 1 Listiny základních práv a svobod, jestliže – při respektování zákonné úpravy a výše citované ustálené judikatury dovolacího soudu, ovšem i Ústavního soudu – nevyhověl požadavku žalobkyně na deklarování vlastnického práva státu k předmětnému majetku (k němuž zjistil, že ex lege přešel do vlastnictví obce) v souvislosti s jí uplatňovaným restitučním nárokem.

Ostatně, i ve světle judikatury Ústavního soudu je ústavní ochrana ve smyslu čl. 11 odst. 1 Listiny základních práv a svobod přiznávána pouze již konstituovanému vlastnickému právu, a nikoliv „toliko“ uplatněnému restitučnímu nároku (srov. např. nálezy Ústavního soudu ze dne 25. 4. 1995, sp. zn. I. ÚS 3/94, a ze dne 3. 5. 2001, sp. zn. II. ÚS 719/2000, či jeho usnesení ze dne 11. 12. 2008, sp. zn. I. ÚS 1430/08, a ze dne 19. 1. 2016, sp. zn. I. ÚS 2655/15, nebo rozsudky Nejvyššího soudu ze dne 21. 6. 2016, sp. zn. 28 Cdo 1246/2016, a ze dne 29. 8. 2017, sp. zn. 28 Cdo 1590/2017).

Z výše uvedeného vyplývá, že zákonné předpoklady přípustnosti dovolání (ve smyslu § 237 o. s. ř.) v posuzované věci naplněny nebyly.

Nejvyšší soud tudíž, aniž nařizoval jednání (§ 243a odst. 1 věty první o. s. ř.), nepřípustné dovolání odmítl (§ 243c odst. 1 o. s. ř.).

Rozhodnutí o náhradě nákladů dovolacího řízení je odůvodněno ustanoveními § 243c odst. 3 věty první, § 224 odst. 1 a § 146 odst. 3 o. s. ř. v situaci, kdy k nákladům (k náhradě oprávněné) druhé žalované, jež se prostřednictvím své zástupkyně (advokátky) vyjádřila k dovolání, patří odměna advokátky ve výši 3 100 Kč [srov. § 6 odst. 1, § 7 bod 5, § 9 odst. 4 písm. b/ a § 11 odst. 1 písm. k/ vyhlášky č. 177/1996 Sb., o odměnách advokátů a náhradách advokátů za poskytování právních služeb (advokátní tarif), ve znění pozdějších předpisů], spolu s náhradou hotových výdajů advokáta stanovenou paušální sazbou 300 Kč na jeden účelně vykonaný úkon právní služby (§ 13 odst. 4 vyhlášky č. 177/1996 Sb.) a náhradou za daň z přidané hodnoty (§ 137 odst. 3 písm. a/ o. s. ř.) ve výši 714 Kč. První žalované v dovolacím řízení náklady nevznikly.

Shora odkazovaná rozhodnutí Nejvyššího soudu jsou dostupná i na internetových stránkách Nejvyššího soudu (www.nsoud.cz), rozhodnutí Ústavního soudu na stránkách Ústavního soudu (http://nalus.usoud.cz).

Poučení: Proti tomuto rozhodnutí není opravný prostředek přípustný.

V Brně dne 5. 1. 2021

Mgr. Petr Kraus

předseda senátu

Zdroj dat je volně dostupný na http://www.nsoud.cz
Přesunout nahoru