Objednat předplatné Zákony pro lidi PLUS
Přidej k oblíbeným

28 Cdo 3567/2018Rozsudek NS ze dne 26.02.2019

HeslaBezdůvodné obohacení
Smlouva příkazní
KategorieC
EcliECLI:CZ:NS:2019:28.CDO.3567.2018.1
Dotčené předpisy

§ 451 odst. 2 obč. zák.

§ 724 obč. zák.


přidejte vlastní popisek

28 Cdo 3567/2018-345

ČESKÁ REPUBLIKA

ROZSUDEK

JMÉNEM REPUBLIKY

Nejvyšší soud České republiky rozhodl v senátě složeném z předsedy senátu Mgr. Petra Krause a soudců JUDr. Jana Eliáše, Ph.D., a Mgr. Zdeňka Sajdla ve věci žalobce L. T., narozeného XY, bytem XY, zastoupeného JUDr. Radimem Kubicou, MBA, advokátem se sídlem ve Frýdku-Místku, O. Lysohorského 702, proti žalovanému M. P., narozenému XY, bytem XY, zastoupenému JUDr. Robertem Mrázikem, advokátem se sídlem v Třebíči, Karlovo nám. 32/26, o zaplacení částky 1 097 000 Kč s příslušenstvím, vedené u Okresního soudu v Třebíči pod sp. zn. 21 C 36/2012, o dovolání žalobce proti rozsudku Krajského soudu v Brně ze dne 10. dubna 2018, č. j. 37 Co 363/2015-305, takto:

Rozsudek Krajského soudu v Brně ze dne 10. dubna 2018, č. j. 37 Co 363/2015-305, se zrušuje a věc se vrací Krajskému soudu v Brně k dalšímu řízení.

Odůvodnění:

Okresní soud v Třebíči (dále jen jako „soud prvního stupně“) rozsudkem ze dne 3. března 2015, č. j. 21 C 36/2012-254, zamítl žalobu, jíž se žalobce domáhal, aby žalovanému bylo uloženo zaplatit žalobci částku 1 097 000 Kč se specifikovaným úrokem z prodlení (výrok I) a rozhodl o náhradě nákladů řízení mezi jeho účastníky (výrok II) a o nákladech řízení vzniklých státu (výrok III).

K odvolání žalobce Krajský soud v Brně (dále též jako „odvolací soud“) rozsudkem ze dne 10. dubna 2018, č. j. 37 Co 363/2015-305, rozsudek soudu prvního stupně potvrdil (výrok I) a rozhodl o náhradě nákladů odvolacího řízení (výrok II).

Soud prvního stupně i odvolací soud vzaly za prokázané, že účastníci projevili shodnou vůli směřující k uzavření příkazní smlouvy, jíž se žalovaný – oproti převzetí částky 1.097.000 Kč dne 31. 7. 2007 – zavázal vlastním jménem pro žalobce obstarat /blíže identifikovanou/ pohledávku Hypoteční banky, a. s. (jež byla zajištěna zástavním právem na nemovitostech poptávaných žalobcem). Předchozím věřitelem pohledávky se měl stát žalovaný (postupník) na základě smlouvy o postoupení pohledávky uzavřené dne 26. 7. 2007 s Hypoteční bankou, a. s. (postupitelka), jež však nevstoupila v účinnost pro nezaplacení sjednané úplaty za postoupení v určené době. Žalovaný ani později žalobce se tedy nestali věřiteli pohledávky a příkaz nebyl splněn. Pro nesplnění příkazu a nečinnost žalovaného pak žalobce příkaz odvolal až dopisem z 12. ledna 2012. Žalovaný (jenž se mj. bránil i tím, že částku již dříve vydal jiné osobě, in eventum i tím, že žalobou uplatněné právo je promlčeno) přijaté peněžní prostředky žalobci nevrátil.

Účastníky uzavřenou smlouvy, kterou kvalifikovaly jako příkazní podle § 724 zákona č. 40/1964 Sb., občanského zákoníku, ve znění do 31. 12. 2013 (dále jen „obč. zák.“), oba soudy označily za neplatnou pro nedodržení obligatorní písemné formy (dle § 40 odst. 1 obč. zák.), argumentujíce tím, že je-li předmětem příkazu právní úkon, jehož forma je obligatorně písemná (jak je tomu v případě smlouvy o postoupení pohledávky; srov. § 524 odst. 1 obč. zák.), musí mít písemnou formu také příkazní smlouva. Oproti soudu prvního stupně, jenž uzavřel, že plnění částky 1 097 000 Kč žalovanému představuje plnění dluhu neplatného pro nedostatek formy, čímž je podle § 455 obč. zák. vyloučen vznik bezdůvodného obohacení, odvolací soud dospěl k závěru, že přijaté plnění, i s ohledem na „absolutní neplatnost smlouvy od počátku“, představuje bezdůvodné obohacení, jež vzniklo již okamžikem převzetí částky, dne 31. 7. 2007, přičemž dnem bezprostředně následujícím pak začala plynout promlčecí doba k uplatnění práva na vydání žalovaným získaného bezdůvodného obohacení (podle § 107 odst. 1 a 2 obč. zák.) a bylo-li právo uplatněno u soudu žalobou podanou až dne 1. 2. 2012, stalo se tak po uplynutí promlčecí doby (objektivní i subjektivní) a s ohledem na žalovaným vznesenou námitku promlčení nelze promlčené právo žalobci přiznat; přitom odvolací soud neshledal důvodnou ani argumentaci žalobce, že uplatnění námitky promlčení v daném případě odporuje dobrým mravům. Nad rámec těchto důvodu (toliko „na okraj“) pak uvedl, že právo žalobce bylo by promlčeno i v případě, že by účastníky uzavřená příkazní smlouva byla platná, neboť příkaz měl být proveden „ve velmi krátké době“, jejímž uplynutím by zanikl právní důvod plnění a plnění ze smlouvy by se stalo bezdůvodným obohacením.

Proti rozsudku odvolacího soudu podal dovolání žalobce (dále též jen „dovolatel“). Splnění předpokladů přípustnosti dovolání spatřuje v naplnění (jím konkretizovaných) hledisek podle § 237 občanského soudního řádu; jako dovolací důvod ohlašuje, že rozhodnutí odvolacího soudu spočívá na nesprávném právním posouzení věci (§ 241a odst. 1 občanského soudního řádu). Konkrétně pak namítá, že napadený rozsudek je nepředvídatelným rozhodnutím, jelikož jím odvolací soud potvrdil rozsudek soudu prvního stupně na základě odlišného právního posouzení (na základě posouzení uplatněného práva jako promlčeného), aniž by umožnil žalobci se k tomu vyjádřit a uplatnit tak další argumentaci i k závěru o rozporu námitky promlčení s dobrými mravy. Přitom pak dovolatel napadá i samotný závěr, že vznesená námitka promlčení není v rozporu s dobrými mravy, odkazuje v dané souvislosti i na argumentaci uvedenou již „v podání žalobce ze dne 23. 9. 2013“. Podle dovolatele neobstojí ani právní posouzení příkazní smlouvy jako od počátku neplatné pro nedostatek formy, neboť zákon písemnou formu pro tuto smlouvu nevyžaduje; dovolatel poukazuje na rozdíl mezi příkazní smlouvou a plnou mocí, která musí být písemná v případě, že se týká právního úkonu, který má mít písemnou formu. Konečně pak brojí i proti závěru o počátku běhu promlčecí doby, resp. zániku příkazní smlouvy, když uvádí, že smlouva zanikla až odvoláním příkazu ze dne 10. 1. 2012, nikoliv nemožností plnění, z čehož snad (implicitně) vychází odvolací soud v napadeném rozhodnutí. Dovolatel navrhl zrušení rozsudků obou soudů nižších stupňů a vrácení věci soudu prvního stupně k dalšímu řízení.

Žalovaný se k dovolání nevyjádřil.

Nejvyšší soud jako soud dovolací (§ 10a občanského soudního řádu) – v souladu s bodem 2. čl. II., přechodnými ustanoveními části první zákona č. 296/2017 Sb., kterým se mění zákon č. 99/1963 Sb., občanský soudní řád, ve znění pozdějších předpisů, zákon č. 292/2013 Sb., o zvláštních řízeních soudních, ve znění pozdějších předpisů, a některé další zákony – dovolání projednal podle zákona č. 99/1963 Sb., občanského soudního řádu, ve znění účinném od 30. 9. 2017 (dále jen „o. s. ř.“), jež je rozhodné pro daný dovolací přezkum, neboť dovoláním napadené rozhodnutí bylo vydáno po 29. 9. 2017.

Dovolání proti pravomocnému rozsudku odvolacího soudu bylo podáno oprávněnou osobou (účastníkem řízení), zastoupenou advokátem (§ 241 odst. 1 věta první o. s. ř.), ve lhůtě stanovené § 240 odst. 1 o. s. ř. a obsahuje obligatorní náležitosti uvedené v § 241a odst. 2 o. s. ř.

Dovolání je přípustné podle § 237 o. s. ř., neboť směřuje proti rozhodnutí odvolacího soudu, jímž se končí odvolací řízení a jež závisí na vyřešení otázky hmotného práva (otázka neplatnosti příkazní smlouvy pro nedostatek formy), při jejímž řešení se odvolací soud odchýlil od ustálené rozhodovací praxe dovolacího soudu (k tomu srov. judikaturu dále citovanou).

Je-li dovolání přípustné, dovolací soud přihlédne též ke zmatečnostem uvedeným v § 229 odst. 1, § 229 odst. 2 písm. a) a b) a § 229 odst. 3, jakož i k jiným vadám řízení, které mohly mít za následek nesprávné rozhodnutí ve věci (srov. § 242 odst. 3 větu druhou o. s. ř.). Takové vady se z obsahu spisu nepodávají. V tomto směru dovolací soud neshledal důvodnou ani námitku dovolatele, jenž odvolacímu soudu vytýká, že jej neseznámil se svým odlišným právním náhledem na věc a jím vydané rozhodnutí je proto překvapivé a nepředvídatelné.

Rozhodnutí odvolacího soudu může být pro účastníka překvapivé a nepředvídatelné jen tehdy, kdyby odvolací soud při svém rozhodování přihlížel k něčemu jinému, než co bylo tvrzeno nebo jinak vyšlo najevo za řízení před soudem prvního stupně nebo co za odvolacího řízení uplatnili účastníci, tedy, jinak řečeno, jen kdyby vzal v úvahu něco jiného, než co je známo také účastníkům řízení. Zákon (žádné ustanovení zákona) soudu neukládá, aby sdělil účastníkům svůj názor, jak věc hodlá rozhodnout, aby s nimi svůj zamýšlený názor (předem) konzultoval nebo aby jim umožnil uplatnit něco jiného pro případ, že by se ukázalo, že jejich dosavadní tvrzení nemohou vést k pro ně úspěšnému výsledku sporu (srov. odůvodnění rozsudku Nejvyššího soudu ze dne 16. 12. 2010, sp. zn. 21 Cdo 1037/2009, nebo rozsudku Nejvyššího soudu ze dne 15. 1. 2016, sp. zn. 21 Cdo 476/2015).

Uvedený závěr je konformní i s dovolatelem odkazovaným nálezem Ústavního soudu ze dne 31. 7. 2008, sp. zn. I. ÚS 777/07, v němž Ústavní soudu uzavírá, že účelem tohoto postupu je umožnění, aby účastníci přizpůsobili právnímu názoru odvolacího soudu svou skutkovou i právní argumentaci, stejně tak jako s rozsudkem Nejvyššího soudu ze dne 18. 3. 2010, sp. zn. 32 Cdo 1019/2009, jenž akcentuje, že překvapivým je takové rozhodnutí, v němž odvolací soud posuzoval skutečnost, kterou žádný z účastníků řízení nikdy netvrdil či nepopíral (což není případ projednávané věci, jak bude dále vylíčeno), či nálezem Ústavního soudu ze dne 7. 4. 2011, sp. zn. I. ÚS 2014/10, zabývajícím se poučovací povinnosti dle ustanovení § 118a o. s. ř., jež se prosadí, hrozí-li neunesení břemene tvrzení či břemene důkazního účastníkem řízení (v projednávané věci odvolací soud takový závěr neučinil).

Z obsahu spisu přitom vyplývá, že námitka promlčení i proti ní vnesená argumentace žalovaného (o tvrzeném rozporu námitky s dobrými mravy) byly účastníky uplatněny již v řízení před soudem prvního stupně a dovolatel ani nenaznačuje, jak by jeho skutková tvrzení byla v tomto směru doplněna, nebýt vytýkaného postupu odvolacího soudu (k tomu srov. např. usnesení Nejvyššího soudu ze dne 5. 5. 2015, sp. zn. 28 Cdo 4824/2014, usnesení Ústavního soudu ze dne 31. 5. 2011, sp. zn. III. ÚS 3251/10).

Proto, neshledávaje zmatečnosti (§ 229 odst. 1, § 229 odst. 2 písm. a) a b) a § 229 odst. 3 o. s. ř.) ani jiné vady řízení ohrožující správnost rozhodnutí ve věci, se Nejvyšší soud dále zabýval tím, zda je dán důvod vymezený dovoláním, tedy prověřením správnosti právního posouzení věci odvolacím soudem v hranicích otázek vymezených dovoláním.

Skutkový stav věci, jak byl zjištěn odvolacím soudem, nemohl být dovoláním zpochybněn, a proto z něj Nejvyšší soud při dalších úvahách vychází.

O nesprávné právní posouzení věci (naplňující dovolací důvod podle § 241a odst. 1 o. s. ř.) jde tehdy, posoudil-li odvolací soud věc podle právní normy, jež na zjištěný skutkový stav nedopadá, nebo právní normu, sice správně vybranou, nesprávně vyložil, případně ji na daný skutkový stav nesprávně aplikoval.

Jelikož posuzovaný právní poměr účastníků vznikl přede dnem nabytí účinnosti zákona č. 89/2012 Sb., občanského zákoníku (1. 1. 2014), řídí se tento právní poměr, jakož i práva a povinnosti z něj vzniklé, dosavadními právními předpisy (srov. jeho část pátou, hlavu II. – ustanovení přechodná a závěrečná – díl 1, oddíl 1, § 3028 odst. 1 a 3), tj. zákonem č. 40/1964 Sb., občanským zákoníkem, ve znění účinném do 31. 12. 2013 (dále jen „obč. zák.“).

Právní úkon je projev vůle směřující zejména ke vzniku, změně nebo zániku těch práv nebo povinností, které právní předpisy s takovým projevem spojují (srov. § 34 obč. zák.).

Projev vůle může být učiněn jednáním nebo opomenutím; může se stát výslovně nebo jiným způsobem nevzbuzujícím pochybnosti o tom, co chtěl účastník projevit (srov. § 35 odst. 1 obč. zák.).

Nebyl-li právní úkon učiněn ve formě, kterou vyžaduje zákon nebo dohoda účastníků, je neplatný (srov. § 40 odst. 1 obč. zák.).

Písemnou formu musí mít smlouvy o převodech nemovitostí, jakož i jiné smlouvy, pro něž to vyžaduje zákon nebo dohoda účastníků (srov. § 46 odst. 1 obč. zák.).

Příkazní smlouvou se zavazuje příkazník, že pro příkazce obstará nějakou věc nebo vykoná jinou činnost (srov. § 724 obč. zák.). Pro zánik příkazní smlouvy se použijí přiměřeně ustanovení o zániku plné moci (§ 33b) (srov. § 731 obč. zák.).

Smlouvou o obstarání věci se obstaratel zavazuje objednateli obstarat určitou věc. Obstaratel má právo věc obstarat i prostřednictvím jiné osoby. Objednatel je povinen obstarateli za obstarání věci poskytnout odměnu (srov. § 733 obč. zák.). O uzavření smlouvy musí obstaratel vydat objednateli písemné potvrzení, ve kterém musí být uveden předmět obstarání, jeho cena a doba obstarání (srov. § 734 obč. zák.).

Smlouvou o obstarání prodeje věci vznikne objednateli právo, aby obstaratel převzal od něj do prodeje svěřenou věc a učinil potřebná opatření k prodeji (srov. § 737 obč. zák.). Smlouva musí být uzavřena písemně. Musí obsahovat zejména předmět prodeje, cenu, za kterou má být předmět prodán, odměnu obstaratele za obstarání prodeje a poplatek pro případ odstoupení od smlouvy před dohodnutou dobou určenou k prodeji věci (srov. § 738 obč. zák.).

Je-li třeba, aby právní úkon byl učiněn v písemné formě, musí být plná moc udělena písemně. Písemně musí být plná moc udělena i tehdy, netýká-li se jen určitého právního úkonu (srov. § 31 odst. 4 obč. zák.).

Kdo se na úkor jiného bezdůvodně obohatí, musí obohacení vydat (§ 451 odst. 1 obč. zák.). Bezdůvodným obohacením je majetkový prospěch získaný plněním bez právního důvodu, plněním z neplatného právního úkonu nebo plněním z právního důvodu, který odpadl, jakož i majetkový prospěch získaný z nepoctivých zdrojů (§ 451 odst. 2 obč. zák.).

Právo se promlčí, jestliže nebylo vykonáno v době v tomto zákoně stanovené (§ 101 až 110). K promlčení soud přihlédne jen k námitce dlužníka. Dovolá-li se dlužník promlčení, nelze promlčené právo věřiteli přiznat (§ 100 odst. 1 obč. zák.). Promlčují se všechna práva majetková s výjimkou práva vlastnického. Tím není dotčeno ustanovení § 105. Zástavní práva se nepromlčují dříve, než zajištěná pohledávka (§ 100 odst. 2 obč. zák.).

Právo na vydání plnění z bezdůvodného obohacení se promlčí za dva roky ode dne, kdy se oprávněný dozví, že došlo k bezdůvodnému obohacení a kdo se na jeho úkor obohatil (§ 107 odst. 1 obč. zák.). Nejpozději se právo na vydání plnění z bezdůvodného obohacení promlčí za tři roky, a jde-li o úmyslné bezdůvodné obohacení, za deset let ode dne, kdy k němu došlo (§ 107 odst. 2 obč. zák.). Jsou-li účastníci neplatné nebo zrušené smlouvy povinni vzájemně si vrátit vše, co podle ní dostali, přihlédne soud k námitce promlčení jen tehdy, jestliže by i druhý účastník mohl promlčení namítat (§ 107 odst. 3 obč. zák.).

Podle ustálené rozhodovací praxe je příkazní smlouva dvoustranným právním úkonem příkazce a příkazníka, kterou se příkazník zavazuje, že pro příkazce obstará nějakou věc nebo vykoná jinou činnost; tato činnost může mít povahu právní (právní úkony příkazník činí jako přímý nebo nepřímý zástupce příkazce) nebo faktickou (srov. např. rozsudek Nejvyššího soudu ze dne 19. 8. 2010, sp. zn. 33 Cdo 563/2009). Soukromé právo přitom spočívá na zásadě bezformálnosti, pročež nepředepisuje-li zákon výslovně pro právní úkon určitou formu, lze jej učinit ústně i písemně, případně konkludentně (srov. rozsudek Nejvyššího soudu ze dne 29. 8. 2017, sp. zn. 28 Cdo 2555/2015, rozsudek Nejvyššího soudu ze dne 30. 10. 2009, sp. zn. 23 Cdo 3244/2007, usnesení Nejvyššího soudu ze dne 2. 10. 2012, sp. zn. 28 Cdo 295/2012). Z příkazních smluv zákon písemnou formu předepisuje toliko v případě smlouvy o obstarání prodeje věci (srov. § 738 obč. zák.), o kterou v projednávané věci nejde. Přestože v případě smlouvy o obstarání věci, dalšího subtypu smlouvy příkazní, zákon stanoví povinnost obstaratele vydat objednateli písemné potvrzení o uzavření smlouvy (srov. § 734 obč. zák.), nejde o stanovení obligatorní písemné formy, tato smlouva může být uzavřena i ústně (srov. např. rozsudek Nejvyššího soudu ze dne 27. 7. 2006, sp. zn. 33 Odo 898/2004) a nevydání písemného potvrzení nemá vliv na platnost smlouvy (srov. Jiří Švestka, Jiří Spáčil, Marta Škárová, Milan Hulmák a kolektiv Občanský zákoník I, II, 2. vydání, Praha 2009, s. 2222). Obligatorní písemnou formu zákon pro příkazní smlouvu (s výjimkou subtypu smlouvy o obstarání prodeje věci) nestanoví ani v případě, týká-li se právního úkonu, který má být v písemné formě; takové pravidlo ovšem stanoví ustanovení § 31 odst. 4 obč. zák. pro plnou moc. Je však třeba přísně rozlišovat mezi příkazní smlouvou, kterou vzniká právní vztah mezi příkazcem a příkazníkem a plnou mocí, která je jednostranným právním úkonem zmocnitele (příkazce), kterou prohlašuje, že si zvolil zmocněnce, aby ho v rozsahu uvedeném v této plné moci zastupoval (srov. přiměřeně rozsudek Nejvyššího soudu ze dne 16. 1. 2013, sp. zn. 31 Cdo 2038/2011). Nelze proto na příkazní smlouvu bez dalšího aplikovat zákonná ustanovení týkající se plné moci, o čemž svědčí též ustanovení § 731 obč. zák. odkazující na přiměřené užití zákonných ustanovení o zániku plné moci také pro zánik příkazní smlouvy; uvedeného odkazu by nebylo třeba, jestliže by se na právní úpravu příkazní smlouvy bez dalšího vztahovala též ustanovení o plné moci.

Proto není správný závěr odvolacího soudu (neučinil-li skutkové zjištění o tom, že by písemnou formu vyžadovala dohoda účastníků), že příkazní smlouva uzavřená mezi účastníky řízení je neplatná pro nedostatek formy (z nějž odvolací soud následně dovozuje, že plnění, jehož se žalovanému dostalo na základě této smlouvy, je proto od samého počátku bezdůvodným obohacením žalovaného na úkor žalobce, s čímž pak spojuje i počátek běhu promlčecí doby práva na vydání bezdůvodného obohacení).

Jestliže se odvolací soud – veden nesprávným posouzením platnosti smlouvy – již nezabýval tím, zda a kdy, popř. z jakého důvodu (na základě zvláštní úpravy příkazu či obecných způsobů zániku závazku) příkazní smlouva (z ní plynoucí příkaz) zanikla – je jím učiněný výsledný závěr o promlčení uplatněného práva přinejmenším předčasný.

K toliko „na okraj“ zmíněné úvaze o možném zániku příkazní smlouvy (či z ní plynoucího příkazu), byla-li by smlouvou platnou, nelze než uvést, že na tomto posouzení (jež nadto není podloženo řádným odůvodněním) napadené rozhodnutí odvolacího soudu založeno není. (Nosným důvodem rozhodnutí je závěr o neplatnosti příkazní smlouvy pro nedostatek písemné formy).

S ohledem na účinně zpochybněný závěr o neplatnosti smlouvy (a z něj dovozovaný závěr o okamžiku vzniku bezdůvodného obohacení, potažmo práva na jeho vydání) jsou pak předčasné i úvahy o tom, zda lze přiznat důvodnost žalovaným vnesené námitce promlčení a tedy zda je důvodná i obrana žalobce proti této námitce založená současně i na tom, že uplatnění námitky odporuje dobrým mravům.

Protože právní posouzení věci odvolacím soudem není správné (uplatněný dovolací důvod podle § 241a odst. 1 o. s. ř. byl naplněn) a nejsou podmínky pro zastavení dovolacího řízení, pro odmítnutí dovolání, pro zamítnutí dovolání nebo pro změnu rozhodnutí odvolacího soudu, Nejvyšší soud rozsudek odvolacího soudu zrušil (§ 243e odst. 1 o. s. ř.) a věc vrátil odvolacímu soudu k dalšímu řízení (§ 243e odst. 2 věty první o. s. ř.).

V dalším řízení je odvolací soud vázán právním názorem vysloveným Nejvyšším soudem v tomto rozhodnutí (§ 243g odst. 1, § 226 odst. 1 o. s. ř.).

V novém rozhodnutí o věci bude znovu rozhodnuto i o náhradě nákladů řízení včetně nákladů dovolacího řízení (§ 243g odst. 1, věta druhá, o. s. ř.).

Poučení: Proti tomuto rozhodnutí není přípustný opravný prostředek.

V Brně dne 26. 2. 2019

Mgr. Petr Kraus

předseda senátu

Zdroj dat je volně dostupný na http://www.nsoud.cz
Přesunout nahoru