Objednat předplatné Zákony pro lidi PLUS
Přidej k oblíbeným

28 Cdo 354/2020Rozsudek NS ze dne 10.08.2020

HeslaBezdůvodné obohacení
Dokazování
Smlouva darovací
KategorieC
EcliECLI:CZ:NS:2020:28.CDO.354.2020.1
Dotčené předpisy

§ 451 obč. zák.

§ 628 obč. zák.

§ 2997 odst. 1 o. z.

§ 132 o. s. ř.

§ 157 odst. 2 o. s. ř.


přidejte vlastní popisek

28 Cdo 354/2020-215

ČESKÁ REPUBLIKA

ROZSUDEK

JMÉNEM REPUBLIKY

Nejvyšší soud rozhodl v senátě složeném z předsedy JUDr. Jana Eliáše, Ph.D., a soudců Mgr. Petra Krause a Mgr. Zdeňka Sajdla ve věci žalobce P. N., nar. XY, bytem XY, zastoupeného JUDr. Martinou Vančurovou Borkovou, advokátkou se sídlem v Olomouci, 1. máje 869/27, proti žalované M. K., nar. XY, bytem XY, zastoupené JUDr. Martinou Hrbatovou, advokátkou se sídlem v Prostějově, Karlov 2392/6, o 67.423,77 EUR s příslušenstvím, vedené u Okresního soudu v Prostějově pod sp. zn. 8 C 36/2016, o dovolání žalobce proti rozsudku Krajského soudu v Brně ze dne 12. června 2019, č. j. 17 Co 61/2019-184, takto:

Rozsudek Krajského soudu v Brně ze dne 12. června 2019, č. j. 17 Co 61/2019-184, se ruší a věc se mu vrací k dalšímu řízení.

Odůvodnění:

Okresní soud v Prostějově rozsudkem ze dne 7. 11. 2018, č. j. 8 C 36/2016-150, zamítl žalobu, jíž se žalobce domáhal zaplacení shora uvedené částky s příslušenstvím (výrok I.), a rozhodl o náhradě nákladů řízení (výrok II.). Soud vyšel ze zjištění, že žalobce žalované v době, kdy společně žili v družském poměru, poskytl předmětnou sumu ve třech splátkách, aniž by mezi nimi byla uzavřena jím tvrzená smlouva o půjčce, již neprokázaly ani výpovědi slyšených svědků. Důvod, pro nějž dal žalobce žalované dotčenou částku k dispozici, spatřoval soud v jejich blízkém vztahu a společném soužití, pročež vyloučil i bezdůvodné obohacení na straně žalované. Z řečených příčin uplatněný návrh zamítl.

K odvolání žalobce přezkoumal zmíněné rozhodnutí Krajský soud v Brně, jenž je rozsudkem ze dne 12. 6. 2019, č. j. 17 Co 61/2019-184, potvrdil (výrok I.) a rozhodl o náhradě nákladů odvolacího řízení (výrok II.). Vycházeje ze skutkového stavu zjištěného soudem prvního stupně, ztotožnil se krajský soud i s jeho úsudkem, dle kterého nebylo prokázáno, že by žalobce přenechal finanční prostředky žalované oproti její povinnosti je vrátit, a eventuální nárok na vydání bezdůvodného obohacení měl rovněž za neoprávněný. Jednání žalobce hodnotil jako konkludentní způsob uzavření darovací smlouvy, nevyjádřil-li poskytovatel peněz úmysl žádat je zpět. Současně je označil za vědomé plnění nedluhu, jež představuje výluku z bezdůvodného obohacení a je v praxi velmi obdobné darování. Pro vyslovené napadené rozhodnutí okresního soudu potvrdil.

Proti uvedenému rozsudku brojí žalobce dovoláním, maje je za přípustné ve smyslu § 237 zákona č. 99/1963 Sb., občanského soudního řádu, ve znění pozdějších předpisů (dále jen „o. s. ř.“), pro odklon odvolacího soudu od ustálené v dovolání jmenované judikatury jednak v posouzení problematiky procesního práva – libovolného hodnocení provedených důkazů (konkrétně svědeckých výpovědí) a přijímání skutkových zjištění na základě nich v rozporu s pravidly logiky, jež vedlo k porušení žalobcova práva na spravedlivý proces, jednak v řešení otázky práva hmotného – vzniklo-li na straně žalované bezdůvodné obohacení ukončením jejich společného soužití spojeného se zánikem jejich vztahu, byl-li tento důvodem pro poskytnutí žalovaného obnosu. Nesouhlasí se závěrem o neprokázání uzavření smlouvy o půjčce, hovořili-li čtyři z pěti svědků o právě takovém kontraktu sjednaném mezi stranami sporu. S poukazem na skutečnost, že žalobce sám si finanční prostředky nejprve půjčil, odmítá úsudek, dle něhož se mělo jednat o darování. Byl-li pak podle soudů právním důvodem plnění vzájemný vztah žalobce a žalované, musel tento nutně jejich rozchodem odpadnout, pročež je odůvodněný nárok žalobce na vrácení poskytnuté částky. Na základě shora uvedeného dovolatel navrhuje zrušení rozsudku odvolacího soudu a vrácení mu věci k dalšímu řízení.

K dovolání se prostřednictvím své právní zástupkyně negativně vyjádřila žalovaná, navrhujíc jeho odmítnutí.

Při rozhodování o dovolání bylo postupováno podle o. s. ř. ve znění účinném od 30. 9. 2017, které je dle čl. II bodu 2 zákona č. 296/2017 Sb., kterým se mění zákon č. 99/1963 Sb., občanský soudní řád, ve znění pozdějších předpisů, zákon č. 292/2013 Sb., o zvláštních řízeních soudních, ve znění pozdějších předpisů, a některé další zákony, rozhodující pro dovolací přezkum.

Nejvyšší soud se jako soud dovolací (§ 10a o. s. ř.) po zjištění, že dovolání bylo podáno řádně a včas, osobou k tomu oprávněnou a zastoupenou ve smyslu § 241 odst. 1 o. s. ř., zabýval jeho přípustností.

Podle § 237 o. s. ř. není-li stanoveno jinak, je dovolání přípustné proti každému rozhodnutí odvolacího soudu, kterým se odvolací řízení končí, jestliže napadené rozhodnutí závisí na vyřešení otázky hmotného nebo procesního práva, při jejímž řešení se odvolací soud odchýlil od ustálené rozhodovací praxe dovolacího soudu nebo která v rozhodování dovolacího soudu dosud nebyla vyřešena nebo je dovolacím soudem rozhodována rozdílně, anebo má-li být dovolacím soudem vyřešená právní otázka posouzena jinak.

Ohledně námitky odklonu odvolacího soudu od judikatury při řešení žalobcem předestřené problematiky procesního práva dovolání přípustným není.

Nelze přisvědčit mínění dovolatele o pochybení soudů při přijímání skutkových a právních závěrů stran uzavření smlouvy o půjčce. Odvolací soud v návaznosti na zjištění soudu prvního stupně řádně a zcela přesvědčivě uvedl, z jakých důvodů nemá za to, že by mezi účastníky řízení došlo k uzavření smlouvy o půjčce (konkrétně pro nevěrohodnost byť několika obsahově obdobných výpovědí svědků, již ovlivněni předchozími informacemi o sporu od žalobce označovali poměr mezi ním a jeho družkou za smlouvu o půjčce). K námitkám dovolatele patří se dodat, že právní kvalifikace je ve výlučné kompetenci soudu, jenž stran ní nemůže být nikterak vázán názory slyšených svědků. Krajský soud tak v naznačeném směru postupoval plně v souladu s pravidly civilního procesu (viz především § 132 o. s. ř. a § 157 odst. 2 o. s. ř.), jakož i judikaturou (srov. například rozsudek Nejvyššího soudu ze dne 27. 11. 2018, sp. zn. 22 Cdo 3646/2018, a v něm citovaný nález Ústavního soudu ze dne 7. 5. 2014, sp. zn. III. ÚS 1604/13), včetně dovolatelem akcentovaného usnesení Ústavního soudu ze dne 23. 11. 2017, sp. zn. III. ÚS 2652/17, či jeho nálezu ze dne 17. 12. 2014, sp. zn. I. ÚS 3093/13, o jehož přiléhavosti lze nadto pochybovat, nerozebírá-li primárně, co se rozumí libovůlí v hodnocení důkazů, nýbrž řeší limity odmítnutí dovolání pro vady, obsahuje-li námitku vůči hodnocení důkazů. Za rozporné pak jeho rozhodnutí není možné považovat ani ve vztahu k usnesení Nejvyššího soudu ze dne 31. 1. 2012, sp. zn. 28 Cdo 1697/2011. Ze zmíněného se podává, že v daném případě se odvolací soud nedopustil pochybení spočívajícího v přijetí skutkových závěrů v extrémním rozporu s provedenými důkazy, jež by bylo s to zasáhnout do práva žalobce na spravedlivý proces. Napadá-li dovolatel samotné hodnocení důkazů realizované odvolacím soudem v duchu zásady volného hodnocení důkazů zakotvené v § 132 o. s. ř., jež ovšem nevykazuje žádné nedostatky, vznáší tak svým charakterem námitky skutkové, přehlížeje, že dovolací soud je zjištěným skutkovým stavem vázán a není kompetentní k jeho přezkumu. Obrana dovolatele vystavěná na úsudku o uzavření smlouvy o půjčce předmětné částky tak vychází z odlišného skutkového základu, než o který opřely svá rozhodnutí nalézací soudy, což ovšem nelze považovat za patřičné uplatnění jediného dovolacího důvodu, jejž má dovolatel dle účinné právní úpravy k dispozici (viz § 241a odst. 1 o. s. ř.). Zpochybňuje-li právní řešení věci přijaté na jiné skutkové bázi, nemohou tyto jeho námitky přípustnost mimořádného opravného prostředku zjevně přivodit (k tomu viz namátkou usnesení Nejvyššího soudu ze dne 17. 12. 2018, sp. zn. 28 Cdo 3793/2018, a v něm citovaná rozhodnutí).

Přípustné lze dovolání ovšem shledat ve vztahu k posouzení otázky vzniku bezdůvodného obohacení, při němž se odvolací soud odchýlil od ustálené rozhodovací praxe.

Odvolací soud poté, co uzavřel, že se nejedná o nárok na vrácení půjčky, přitakal závěrům soudu prvního stupně o neoprávněnosti požadavku žalobce na vrácení bezdůvodného obohacení ve smyslu § 451 zákona č. 40/1964 Sb., občanského zákoníku, ve znění účinném do 31. 12. 2013 (dále jen „obč. zák.“). Poskytnutí finančních prostředků žalobcem na účet žalované kvalifikoval jako konkludentní způsob uzavření darovací smlouvy a současně je označil za vědomé plnění nedluhu vylučující vznik bezdůvodného obohacení mezi zúčastněnými subjekty (srov. bod 15 odůvodnění napadeného rozsudku). Shrnuté právní posouzení ovšem nelze mít za korektní zejména pro jeho nekonzistentnost.

Darovací smlouva je dvoustranným právním jednáním, jímž dárce bezplatně přenechává nebo se zavazuje přenechat obdarovanému určitý majetkový prospěch, aniž by k tomu měl právní povinnost, a obdarovaný tento dar, případně slib přijímá (viz § 628 obč. zák. z judikatury pak například rozsudky Nejvyššího soudu ze dne 30. 11. 2016, sp. zn. 33 Cdo 645/2016, a ze dne 28. 2. 2017, sp. zn. 22 Cdo 5236/2016). Byť je jednou z podstatných náležitostí takové smlouvy její bezúplatnost, neznamená to, že je tím vyloučena povinnost dárce splnit závazek, jejž smlouva zakládá, a kvalifikovat tak plnění podle ní jako plnění nedluhu ve smyslu § 2997 odst. 1 zákona č. 89/2012 Sb., občanského zákoníku, ve znění pozdějších předpisů (dále jen „o. z.“). Bezdůvodné obohacení je naproti tomu objektivně nastalý stav, při němž dochází bez právem uznaného důvodu k přesunu majetkových hodnot od jednoho subjektu k druhému (srov. např. rozsudek Nejvyššího soudu ze dne 6. 11. 2009, sp. zn. 28 Cdo 1876/2009, či na něj odkazující usnesení téhož soudu ze dne 22. 1. 2020, sp. zn. 28 Cdo 3729/2019).

Jednou ze skutkových podstat bezdůvodného obohacení, jak připomíná i dovolatel, je plnění z právního důvodu, který následně odpadl, jež může být ve smyslu judikatury Nejvyššího soudu naplněna mimo jiné v případech, investuje-li jeden z nesezdaného páru do (byť výlučného) majetku druhého (například bytu), jejž oba užívají, avšak důvod takového plnění – dohoda o společném bydlení a užívání zhodnocovaného/pořizovaného obydlí k tomuto účelu, jež může být i neformální vyplývající z jejich soužití v nesezdaném poměru, blízkého vztahu a podobně – například v důsledku rozchodu partnerů odpadl (k tomu viz zejména rozsudek Nejvyššího soudu ze dne 16. 7. 2018, sp. zn. 28 Cdo 1374/2018, jakož i dovolatelem jmenované usnesení Nejvyššího soudu ze dne 11. 4. 2017, sp. zn. 28 Cdo 3890/2016, a v něm citované rozsudky téhož soudu ze dne 3. 6. 2009, sp. zn. 28 Cdo 2716/2008, ze dne 10. 10. 2012, sp. zn. 28 Cdo 382/2012, ze dne 11. 2. 2014, sp. zn. 28 Cdo 3053/2013, či jeho usnesení ze dne 11. 11. 2010, sp. zn. 28 Cdo 2666/2010).

Shora rekapitulované právní posouzení věci odvolacím soudem se tak jeví zjevně vnitřně rozporným, nelze-li seznat, co považoval krajský soud za důvod plnění, pro nějž žalobce spornou částku žalované poskytl, vylučující vznik bezdůvodného obohacení. Mělo-li by jím být společné soužití stran sporu, jak výslovně uvádí okresní soud, jehož právní závěry krajský soud aproboval, není možné takový úsudek shledat konformním s citovanou judikaturou Nejvyššího soudu. Jako nedostatečně podložené jeví se též jeho úvahy o darovací smlouvě ztotožňované s plněním nedluhu.

K odvolacím soudem aplikovanému termínu „vědomé plnění nedluhu“ sluší se pak poznamenat, že se jedná o liberační důvod, jenž vylučuje povinnost vrátit bezdůvodné obohacení zakotvený v § 2997 odst. 1 o. z., který je znám toliko „nové právní úpravě“ – rozuměj zákonu č. 89/2012 Sb., občanskému zákoníku (k tomu viz příkladmo rozsudky Nejvyššího soudu ze dne 11. 1. 2018, sp. zn. 28 Cdo 5089/2017, a ze dne 3. 5. 2019, sp. zn. 28 Cdo 208/2019). Jeho aplikaci v režimu předchozího občanského zákoníku brání zákaz retroaktivního působení právních norem. Opomíjet přitom nelze, že případný nárok na vydání bezdůvodného obohacení vzniklého plněním z právního důvodu, jenž odpadl, se ve smyslu § 3028 odst. 3 o. z. řídí právní úpravou účinnou v době založení příslušného právního důvodu (např. uzavření dohody mezi účastníky), přičemž není rozhodné, kdy (za účinnosti které právní úpravy) tento odpadl (k tomu blíže viz zejména usnesení Nejvyššího soudu ze dne 5. 12. 2018, sp. zn. 28 Cdo 1948/2018, a ze dne 18. 6. 2019, sp. zn. 28 Cdo 1215/2019).

Pro shora vylíčenou nekonzistentnost v právních závěrech odvolacího soudu týkajících se okolností, jež měly vyloučit žalobcem uplatňovaný nárok na vydání bezdůvodného obohacení, nelze naříkané právní posouzení pokládat v tuto chvíli za správné, pročež Nejvyšší soud přistoupil podle § 243e odst. 1 a odst. 2, věty první, o. s. ř. ke zrušení rozsudku krajského soudu a věc mu vrátil k dalšímu řízení. V něm bude zapotřebí postavit na jisto (ne)existenci, respektive eventuální odpadnutí právního titulu k poskytnutí žalované částky, což se promítne i ve výsledném rozhodnutí o věci, přičemž rovněž úsudek o darování musí být dostatečně podložen zřetelnou a obhajitelnou skutkovou i argumentační linií.

Odvolací soud je podle § 243g odst. 1, části věty první za středníkem, o. s. ř. ve spojení s § 226 o. s. ř. vázán právními názory dovolacího soudu vyslovenými v tomto rozhodnutí.

O náhradě nákladů řízení včetně nákladů řízení dovolacího bude rozhodnuto v rámci nového rozhodnutí o věci (§ 243g odst. 1, věta druhá, o. s. ř.).

Poučení: Proti tomuto rozsudku není opravný prostředek přípustný.

V Brně dne 10. 8. 2020

JUDr. Jan Eliáš, Ph.D.

předseda senátu

Zdroj dat je volně dostupný na http://www.nsoud.cz
Přesunout nahoru