Objednat předplatné Zákony pro lidi PLUS
Přidej k oblíbeným

28 Cdo 3496/2020Usnesení NS ze dne 24.11.2020

HeslaZmírnění křivd (restituce)
Dohoda o vydání věci
Zemědělská půda
Vydržení
KategorieE
EcliECLI:CZ:NS:2020:28.CDO.3496.2020.1
Dotčené předpisy

§ 237 o. s. ř. ve znění od 30.09.2017

§ 243c odst. 1 o. s. ř. ve znění od 30.09.2017

§ 1 odst. 4 předpisu č. 87/1991 Sb.

§ 8 odst. 3 předpisu č. 87/1991 ...

více

přidejte vlastní popisek

28 Cdo 3496/2020-569

USNESENÍ

Nejvyšší soud České republiky rozhodl v senátě složeném z předsedkyně senátu JUDr. Olgy Puškinové a soudců Mgr. Petra Krause a Mgr. Zdeňka Sajdla v právní věci žalobce hlavního města Prahy, se sídlem Magistrátu hl. m. Prahy v Praze 1, Mariánské náměstí 2, IČO 00064581, zastoupeného JUDr. Janem Mikšem, advokátem se sídlem v Praze 2, Na Slupi 15, proti žalovaným 1) E. B., narozené dne XY, bytem XY, 2) Z. B., narozené dne XY, bytem XY, 3) L. R., narozené dne XY, bytem XY, 4) P. S., narozenému dne XY, bytem XY, všem zastoupeným Mgr. et Mgr. Alenou Vlachovou, advokátkou se sídlem v Praze 1, Husova 242/9, a 5) Nemocnici na Homolce, se sídlem v Praze 5, Roentgenova 37/2, IČO 00023884, zastoupené JUDr. Petrem Šustkem, Ph.D., advokátem se sídlem v Praze 1, Veleslavínova 59/3, za účasti České republiky - Úřadu pro zastupování státu ve věcech majetkových, se sídlem v Praze 2, Rašínovo nábřeží 390/42, IČO 69797111, jako vedlejšího účastníka na straně žalované 5), o určení vlastnictví k nemovitostem, vedené u Obvodního soudu pro Prahu 5 pod sp. zn. 9 C 343/2018, o dovolání žalobce proti rozsudku Městského soudu v Praze ze dne 22. července 2020, č. j. 55 Co 118/2020-513, takto:

I. Dovolání se odmítá.

II. Žalobce je povinen zaplatit žalovaným 1), 2), 3) a 4) na náhradě nákladů dovolacího řízení částku 12.366,20 Kč do 3 dnů od právní moci tohoto usnesení k rukám Mgr. et Mgr. Aleny Vlachové, advokátky se sídlem v Praze 1, Husova 242/9.

III. Žalobce je povinen zaplatit žalované 5) na náhradě nákladů dovolacího řízení částku 4.114 Kč do 3 dnů od právní moci tohoto usnesení k rukám JUDr. Petra Šustka, Ph.D., advokáta se sídlem v Praze 1, Veleslavínova 59/3.

IV. Ve vztahu mezi žalobcem a vedlejším účastníkem nemá žádný z nich právo na náhradu nákladů dovolacího řízení.

Stručné odůvodnění(§ 243f odst. 3 o. s. ř.) :

Městský soud v Praze k odvolání žalobce a žalovaných 1) až 4) rozsudkem ze dne 22. 7. 2020, č. j. 55 Co 118/2020-513, rozsudek Obvodního soudu pro Prahu 5 ze dne 19. 2. 2020, č. j. 9 C 343/2018-366, ve znění opravného usnesení téhož soudu ze dne 25. 3. 2020, č. j. 9 C 343/2018-430 [jímž zamítl žalobu, kterou se žalobce domáhal určení, že pozemky parc. XY o výměře 1532 m² - ostatní plocha, ostatní komunikace, parc. XY o výměře 69 m² - ostatní plocha, jiná plocha, a parc. XY o výměře 366 m² - ostatní plocha, zeleň, všechny zapsané v Katastru nemovitostí vedeném Katastrálním úřadem pro hl. m. Prahu, Katastrální pracoviště XY, na LV XY pro k. ú. XY, obec XY, jsou ve vlastnictví žalované 5), a rozhodl, že žalobce je povinen zaplatit náhradu nákladů řízení žalovaným 1) až 4) ve výši 71.540 Kč k rukám jejich zástupkyně (výrok II.), žalované 5) ve výši 37.026 Kč k rukám jejího zástupce (výrok III.), a vedlejšímu účastníkovi ve výši 1.800 Kč (výrok IV.)] potvrdil ve výroku I. o věci samé a ve výroku IV. o nákladech řízení, ve výroku II. o náhradě nákladů řízení jej změnil jen tak, že výše nákladů činí 83.175,40 Kč, a ve výroku III. jej změnil jen tak, že výše nákladů činí 29.282 Kč, jinak tyto výroky potvrdil (výrok I.), a rozhodl, že žalobce je povinen zaplatit žalovaným 1) až 4) na náhradu nákladů odvolacího řízení částku 11.784 Kč k rukám jejich zástupkyně, a žalovanému 5) částku 4.114 Kč k rukám jeho zástupce, a že žalobce a vedlejší účastník nemají právo na náhradu nákladů odvolacího řízení (výrok II).

Rozhodnutí soudů obou stupňů jsou založena na závěru, že žalobce domáhající se určení vlastnictví k označeným pozemkům, jejichž podílovými spoluvlastníky jsou žalovaní 1) až 4), kteří, resp. jejich právní předchůdci, je nabyli na základě dohody o vydání věci uzavřené dne 19. 10. 1992 s žalovanou 5) podle § 8 odst. 3 zákona č. 87/1991 Sb., o mimosoudních rehabilitacích (dále jen „zákon č. 87/1991 Sb.“), a registrované Státním notářstvím pro Prahu 5 dne 7. 12. 1992 pod č. j. 5 REH 911/1992, z nichž na dvou se v současnosti nacházejí pozemní komunikace II. třídy (ve vlastnictví žalobce) a na jednom veřejná zeleň, má naléhavý právní zájem na tomto určení (§ 80 zákona č. 99/1963 Sb., občanský soudní řád, v platném znění), neboť žalovaní 1) až 4) jsou subjekty, „vůči nimž má žalobce povinnost vypořádání právního vztahu z užívání cizí věci“ (jde o spor o vydání bezdůvodného obohacení probíhající u Obvodního soudu pro Prahu 1 pod sp. zn. 38 C 61/2018), žaloba však není důvodná. Tvrdil-li totiž žalobce, že pozemky „nemohly být vydány dle zákona č. 87/1991 Sb., když správně mělo být postupováno dle zákona č. 229/1991 Sb., o úpravě vlastnických vztahů k půdě a jinému zemědělskému majetku (dále jen „zákon o půdě“), avšak s ohledem na jejich zastavěnost by takový postup nebyl možný“, pak jednak v řízení neprokázal, že předmětné pozemky byly v době přechodu na stát (bez právního důvodu, jak se ve zmíněné dohodě uvádí, nebo vyvlastněním v roce 1959, ev. v roce 1960), či v době uzavření zmíněné dohody, zemědělsky využívány (naopak provedenými důkazy bylo zjištěno, že tomu tak nebylo), takže nelze dovodit, že by se na ně vztahoval zákon o půdě, a stejně tak žalobce neprokázal, kdy současné komunikace na pozemcích parc. XY a zeleň na pozemku parc. XY byly založeny (v tomto ohledu bylo ze zprávy Magistrátu hl. m. Prahy zjištěno, že v roce 1995 se na nich nacházela zeleň), ani kdy byly komunikace skutečně dokončeny [když původní zařazení mezi komunikace II. a III. třídy proběhlo v roce 2000, kdy již pozemky vlastnili žalovaní 1) až 4), a archiv výstavby komunikací byl zničen při povodni v roce 2002]. Prokazoval-li žalobce svá tvrzení pouze leteckými snímky předmětných pozemků z roku 1975 s tvrzením, že „se jednalo o zelenou plochu“, pak tyto důkazy nejsou podle odvolacího soudu relevantními důkazními prostředky. Při právním posouzení věci soudy odkázaly na judikaturu Nejvyššího soudu, z níž vyplývá, že pokud žalovaná 5) vydala pozemky žalované 1) a právním předchůdcům žalovaných 2) až 4) podle zákona č. 87/1991 Sb., učinit tak mohla, neboť § 8 odst. 3 tohoto zákona je ustanovením dispozitivním (viz rozhodnutí Nejvyššího soudu sp. zn. 22 Cdo 2215/2005), a dohodu je tak nutno posoudit jako platnou, a to i s ohledem na závěr uvedený v rozhodnutí Nejvyššího soudu sp. zn. 28 Cdo 147/2009, podle nějž jak zákon č. 87/1991 Sb., tak i zákon o půdě jsou zákony restitučními, jejichž účelem bylo obnovení vlastnických práv oprávněných osob k předmětu vydání, a i pokud by se snad jednalo o zemědělskou půdu vydanou podle zákona č. 87/1991 Sb., byl by splněn účel zákona o půdě. Soud prvního stupně dále dovodil, že i kdyby dohoda byla uzavřena „nesprávně“, žalovaní 1) až 4) by vlastnictví k pozemkům po uplynutí desetileté doby dle dříve platné právní úpravy vydrželi (§ 134 odst. 1 zákona č. 40/1964 Sb., občanský zákoník, ve znění účinném do 31. 12. 2013), jak v řízení namítali, neboť vzhledem k uzavřené dohodě, registrované Státním notářstvím v Praze 5, drželi pozemky v dobré víře (viz rozhodnutí Nejvyššího soudu sp. zn. 22 Cdo 5163/2014 a sp. zn. 22 Cdo 910/2015), i když se na pozemcích parc. XY nacházejí komunikace a na pozemku parc. XY zeleň.

Proti rozsudku odvolacího soudu podal žalobce dovolání z důvodu jím tvrzeného nesprávného právního posouzení věci, jehož přípustnost spatřuje v tom, že napadené rozhodnutí „závisí na vyřešení procesně právní otázky extrémního nesouladu provedených důkazů se skutkovými a právními závěry, při jejímž řešení se odvolací soud odchýlil od ustálené rozhodovací praxe dovolacího soudu“. Dovolatel předesílá, že pro výsledek daného řízení bylo zcela zásadní posouzení dvou hmotněprávních otázek, a to 1) zda je ve věci dána působnost zákona o půdě či zákona č. 87/1991 Sb., a 2) zda jsou předmětné pozemky zastavěny ve smyslu § 11 odst. 1 písm. c) zákona o půdě. Namítá, že k prokázání jich obou byly nalézacím soudem provedeny důkazy zejm. informací KÚ ze dne 5. 11. 2019, dle níž předmětné pozemky přešly na čs. stát vyvlastněním v roce 1960, a leteckými snímky z let 1938 až 2018, z nichž je zjevné, že „zatímco v roce 1975 se na předmětných pozemcích nacházely pole či louky, nejpozději v roce 1988 již byly zastavěny komunikacemi“. Z toho dovozuje, že v souladu s ustálenou judikaturou Nejvyššího a Ústavního soudu se tak na vydání předmětných pozemků měl vztahovat zákon o půdě (viz např. nález Ústavního soudu ze dne 14. 2. 2000, sp. zn. IV. ÚS 302/99, či rozsudek Nejvyššího soudu ze dne 29. 10. 2009, sp. zn. 28 Cdo 1081/2009), a „restituce měla proběhnout v souladu s § 14 a § 16 zákona o půdě formou poskytnutí naturální či relutární náhrady, a nikoli vydáním předmětných pozemků, jakožto pozemků původních“ (viz nálezy Ústavního soudu ze dne 1. 7. 2014, sp. zn. I. ÚS 581/14, ze dne 21. 1. 2015, sp. zn. II. ÚS 536/14, ze dne 11. 7. 2017, sp. zn. III. ÚS 1961/15). Odvolací soud ovšem dospěl k závěru, že žalobce nebyl schopen prokázat, „kdy a jakým způsobem předmětné pozemky přešly na čs. stát, že se v době jejich přechodu se jednalo o zemědělskou půdu, ani že ke dni účinnosti zákona o půdě byly zastavěny ve smyslu § 11 odst. 1 písm. c) zákona o půdě, třebaže to vyplývá z informace KÚ ze dne 5. 11. 2019 a z leteckých snímků z let 1938 až 2018“. Jeho rozhodnutí tak vykazuje znaky svévole, resp. extrémního nesouladu provedených důkazů se skutkovými a právními závěry, a zasahuje do práva žalobce na spravedlivý proces (viz např. rozhodnutí Ústavního soudu sp. zn. III. ÚS 166/95, sp. zn. II. ÚS 182/02, sp. zn. II. ÚS 539/02, sp. zn. I. ÚS 585/04, sp. zn. III. ÚS 521/05 a sp. zn. III. ÚS 151/06), a je též v rozporu s ustálenou judikaturou Nejvyššího soudu (viz např. rozsudek ze dne 8. 9. 2010, sp. zn. 28 Cdo 1994/2010). „V důsledku těchto nesprávných skutkových a právních závěrů dospěl odvolací soud k závěru, že předmětné pozemky byly platně vydány na základě (dispozitivního) § 8 odst. 3 zákona č. 87/1991 Sb.“. Dospěl-li by však ke (správným) skutkovým a právním závěrům, tj. že „se jednalo o pozemky zemědělské ke dni účinnosti zákona o půdě zastavěné“, musel by nutně dospět k závěru, že „takové vydání je v rozporu s (kogentním) § 11 odst. 1 zákona o půdě a obcházející (kogentní) § 9 odst. 2 tohoto zákona, a tedy dle § 3028 odst. 2 NOZ, ve spojení s § 39 OZ, absolutně neplatné“. S ohledem na zjevnou zastavěnost předmětných pozemků po jejich přechodu na stát by odvolací soud musel rovněž dospět k závěru o neexistenci dobré víry žalovaných a jejich právních předchůdců a o nemožnosti vydržení. Dovolatel shrnul svoji dovolací argumentaci tak, že „extrémní nesoulad provedených důkazů se skutkovými a právními závěry stran působnosti zákona o půdě a zastavěnosti předmětných pozemků tak ve svém důsledku způsobuje i nesprávnost právního posouzení věci jako takové“. Navrhl, aby dovolací soud rozsudek odvolacího soudu zrušil a věc mu vrátil k dalšímu řízení.

Žalovaní 1) až 4) v podrobném vyjádření k dovolání uvedli, že dle jejich názoru není přípustné, neboť hodnocení důkazů odvolacím soudem nepodléhá dovolacímu přezkumu (viz usnesení Nejvyššího soudu sp. zn. 32 Cdo 3511/2019). Dále s odkazem na judikaturu Nejvyššího a Ústavního soudu (nález sp. zn. IV. ÚS 55/94) zdůraznili, že pro užití zákona o půdě (a nikoli zákona č. 87/1991 Sb.) na restituci pozemků by bylo nutné splnění dvou předpokladů, tj. aby v době přechodu na stát byly evidované jako zemědělské a zároveň byly v době přechodu na stát využívány k zemědělské výrobě; avšak ani jednu z těchto podmínek se žalobci v řízení nepodařilo prokázat. Dohoda o vydání věci ze dne 19. 10. 1992 byla uzavřena správně dle zákona č. 87/1991 Sb. (v případě neplatnosti by ji tehdejší státní notářství neregistrovalo). I kdyby byly předmětné pozemky v době uzavření dohody skutečně zastavěné (což však žalobce v řízení neprokázal), nebránilo by to jejich platnému vydání, což potvrzuje i judikatura Nejvyššího soudu (rozhodnutí sp. zn. 32 Odo 1185/2003, sp. zn. 22 Cdo 2215/2005 a sp. zn. 28 Cdo 3937/2014). Též poukázali na jejich ústavně zaručené právo na ochranu vlastnictví, jakož i na jejich dobrou víru ve správnost aktů veřejné moci, a dále připomněli, že je vždy třeba sledovat účel, jehož má být restitucí dosaženo (viz rozhodnutí Nejvyššího soudu sp. zn. 22 Cdo 3249/2011 a nález Ústavního soudu sp. zn. I. ÚS 437/03). Navrhli, aby dovolání žalobce bylo odmítnuto, popř. zamítnuto.

Taktéž žalovaná 5) navrhla, aby dovolání žalobce bylo odmítnuto jako nepřípustné, popř. zamítnuto. Poukázala zejména na to, že v řízení nebylo prokázáno faktické zemědělské obhospodařování předmětných pozemků (viz rozsudek Vrchního soudu v Praze č. j. 6 A 905/94-15), takže již bylo nadbytečné „posuzovat otázky zastavěnosti předmětných pozemků dobré víry žalovaných 1) až 4), resp. jejich právních předchůdců, a možnosti či nemožnosti jejich vydržení“.

Nejvyšší soud jako soud dovolací (§ 10a občanského soudního řádu) v řízení o dovolání postupoval podle zákona č. 99/1963 Sb., občanský soudní řád, ve znění účinném od 30. 9. 2017 (srov. článek II, bod 2., části první zákona č. 296/2017 Sb., kterým se mění zákon č. 99/1963 Sb., občanský soudní řád, ve znění pozdějších předpisů, zákon č. 292/2013 Sb., o zvláštních řízeních soudních, ve znění pozdějších předpisů, a některé další zákony)

- dále jen „o. s. ř.“. Po zjištění, že dovolání proti pravomocnému rozsudku odvolacího soudu, jímž se odvolací řízení končí, bylo podáno včas, oprávněnou osobou, zastoupenou advokátem, dospěl k závěru, že dovolání žalobce není podle § 237 o. s. ř. přípustné.

Není-li stanoveno jinak, je dovolání přípustné proti každému rozhodnutí odvolacího soudu, kterým se odvolací řízení končí, jestliže napadené rozhodnutí závisí na vyřešení otázky hmotného nebo procesního práva, při jejímž řešení se odvolací soud odchýlil od ustálené rozhodovací praxe dovolacího soudu nebo která v rozhodování dovolacího soudu dosud nebyla vyřešena nebo je dovolacím soudem rozhodována rozdílně anebo má-li být dovolacím soudem vyřešená právní otázka posouzena jinak (§ 237 o. s. ř.).

Podle § 241a odst. 1 o. s. ř. pak platí, že dovolání lze podat pouze z důvodu, že rozhodnutí odvolacího soudu spočívá na nesprávném právním posouzení věci.

Ústavní soud v bodu 55. Stanoviska pléna ze dne 28. 11. 2017, sp. zn. Pl. ÚS-st. 45/16, dovodil, že „zcela výjimečně mohou nastat případy, kdy skutková zjištění soudů jsou natolik vadná, že ve svém důsledku představují porušení práv garantovaných čl. 36 odst. 1 Listiny (jde o tzv. extrémní rozpor mezi provedenými důkazy a skutkovými zjištěními). Jde obvykle o situace, kdy je zjištění skutkového stavu prima facie natolik vadné, že by k němu soud nemohl při respektování základních zásad hodnocení důkazů (srov. § 132 občanského soudního řádu a násl.) nikdy dospět. Otázka, zda soudy při zjišťování skutkového stavu respektovaly procesní zásady, je přitom již otázkou právní (otázkou procesního práva) a jako taková může být prezentována i Nejvyššímu soudu v dovolání s náležitostmi uvedenými v § 241a odst. 2 a § 237 občanského soudního řádu“.

O takovou situaci se v posuzovaném případě nejedná, neboť pro právní posouzení věci - z hlediska žalobcem tvrzené neplatnosti dohody o vydání předmětných pozemků ze dne 19. 10. 1992 - nemůže obsah sdělení Katastrálního úřadu pro hl. m. Prahu, Katastrálního pracoviště XY, ze dne 5. 11. 2019 (v němž se mimo jiné uvádí, že „původní pozemky, z nichž předmětné pozemky vznikly, byly vyvlastněny v roce 1960 a že v době přechodu na stát byly součástí zemědělského půdního fondu“), ani letecké snímky předložené žalobcem z let 1975, 1988 až 1989, nikterak zvrátit skutkové závěry soudů obou stupňů, na jejichž základě s odkazem na ustálenou rozhodovací praxi dovolacího soudu a Ústavního soudu dospěly k závěru, že uvedená dohoda je platným právním úkonem.

Ustanovení § 1 odst. 4 zákona č. 87/1991 Sb. stanoví, že tohoto zákona se nepoužije na zmírnění křivd, které vznikly převzetím zemědělské půdy, využívané k zemědělské výrobě, včetně souvisejících obytných a hospodářských budov, lesní půdy a vodních ploch.

Dle § 8 zákona odst. 3 zákona č. 87/1991 Sb. pozemek, na němž je umístěna stavba, která byla zřízena až po převzetí pozemku státem, se nevydává.

Podle § 1 odst. 1 písm. a) zákona o půdě se tento zákon vztahuje na půdu, která tvoří zemědělský půdní fond nebo do něj náleží, a v rozsahu stanoveném tímto zákonem i na půdu, která tvoří lesní půdní fond. Podle § 30 tohoto zákona pro postup podle části druhé tohoto zákona se za majetek uvedený v § 1 odst. 1 považuje i majetek, který byl v době odnětí vlastnického práva k těmto účelům užíván.

Při výkladu citovaných ustanovení zákona o půdě, které vymezují rozsah jeho působnosti, dospěla judikatura soudů k závěru, že zahrnutí pozemku do zemědělského půdního fondu ve smyslu § 1 odst. 1 zák. o půdě vyžaduje splnění dvou předpokladů: jednak, že takový pozemek je, anebo byl a nadále má být zemědělsky obhospodařovaný (znak faktický, materiální), a současně je v evidenci (katastru) nemovitostí označen druhem kultury uvedeným v § 1 zákona č. 53/1966 Sb., o ochraně zemědělského půdního fondu, ve znění zákona č. 75/1976 Sb. (znak právní, formální). Není-li pozemek zemědělsky obhospodařován, nejde o součást zemědělského půdního fondu, byť i pozemek dosud byl (v rozporu s faktickým stavem) v katastru nemovitostí formálně veden v některé z kategorií zemědělské půdy. Působnost zákona o půdě v takovém případě bude dána jen při splnění podmínek uvedených v § 30 zák. o půdě (srov. rozhodnutí Vrchního soudu v Praze ze dne 10. 11. 1995, sp. zn. 6 A 905/94, uveřejněné v časopise Soudní judikatura pod pořadovým č. 292, svazek 11, ročník 1998, event. vybraná rozhodnutí Nejvyššího soudu, jež se k uvedeným závěrům judikatury hlásí - např. rozsudek ze dne 31. 8. 2004, sp. zn. 28 Cdo 1001/2004, uveřejněný v Souboru civilních rozhodnutí Nejvyššího soudu pod pořadovým číslem C 2886, sešit 30, ročník 2004).

Ustanovením § 30 zákona o půdě je okruh působnosti daného zákona rozšířen i na ten majetek, který nespadá do definice uvedené v § 1 odst. 1 zákona o půdě. Postačuje přitom, že v době přechodu na stát byl dotčený majetek používán k účelům zemědělské výroby, případně lesní výroby, či vodního hospodářství (srov. např. rozsudek Nejvyššího soudu ze dne 29. 10. 2009, sp. zn. 28 Cdo 1081/2009, nebo usnesení téhož soudu ze dne 18. 10. 2016, sp. zn. 28 Cdo 3272/2016, ze dne 6. 1. 2016, sp. zn. 28 Cdo 3351/2015, či ze dne 1. 12. 2015, sp. zn. 28 Cdo 2438/2015). Za zemědělské obhospodařování lze pak považovat nejen takové hospodaření na pozemcích, které je podnikáním v zemědělství, ale i takové, které uchovává pozemek ve stavu způsobilém k jeho zařazení (resp. udržení) do kategorie zemědělských pozemků (k tomu srov. např. nález Ústavního soudu ze dne 9. 2. 2000, sp. zn. IV. ÚS 302/99, či usnesení Nejvyššího soudu ze dne 24. 4. 2017, sp. zn. 28 Cdo 5249/2016). Otázka faktického způsobu užívání (obhospodařování) původních pozemků jejich tehdejšími vlastníky je současně věcí skutkového zjištění, nikoliv kvalifikovanou otázkou právní (srov. rozsudek Nejvyššího soudu ze dne 29. 10. 2009, sp. zn. 28 Cdo 1081/2009, usnesení Nejvyššího soudu ze dne 6. 1. 2016, sp. zn. 28 Cdo 3351/2015, usnesení Nejvyššího soudu ze dne 1. 12. 2015, sp. zn. 28 Cdo 2438/2015, či usnesení Nejvyššího soudu ze dne 26. 11. 2013, sp. zn. 28 Cdo 2842/2012).

Pokud tedy v dané věci Katastrální úřad pro hl. m. Prahu, Katastrální pracoviště XY, ve sdělení ze dne 5. 11. 2019 uvedl, že „původní pozemky, z nichž předmětné pozemky vznikly, byly vyvlastněny v roce 1960 a že v době přechodu na stát byly součástí zemědělského půdního fondu“, nevypovídá to nic o tom, zda původní pozemky byly v té době (přechodu na stát) používány k účelům zemědělské výroby, či zda byly uchovávány ve stavu způsobilém k jejich zařazení (resp. udržení) do kategorie zemědělských pozemků a nadále měly být zemědělsky obhospodařovány.

Nacházely-li by se skutečně na dvou předmětných pozemcích pozemní komunikace v době uzavření dohody ze dne 19. 10. 1992, jak žalobce v řízení tvrdil (což ovšem prokázáno nebylo), pak by se zcela evidentně již nejednalo o pozemky ve smyslu § 1 odst. 1 písm. a) zákona o půdě, tj. o půdu tvořící zemědělský půdní fond nebo do něj náležející, tedy o pozemky v té době zemědělsky obhospodařované, a zákon o půdě by se tudíž na ně nevztahoval (letecké snímky z let 1938 až 2018 na tom nemohou ničeho změnit).

Nejvyšší soud dále v usnesení ze dne 15. 2. 2005, sp. zn. 32 Odo 1185/2003, dovodil, že „ustanovení § 8 odst. 3 zákona č. 87/1991 Sb. umožňuje tzv. povinné osobě (§ 4 odst. 2) nevydat oprávněné osobě pozemek, jestliže na něm byla po jeho převzetí státem zřízena stavba, jeho smyslem bylo zabránit vzniku složitých právních vztahů vyplývajících z toho, že někdo jiný je vlastníkem pozemku a někdo jiný vlastníkem na něm stojící stavby. Došlo-li však z vůle oprávněné i povinné osoby k uzavření dohody o vydání věci, na jejímž podkladě byl oprávněné osobě vydán zastavěný pozemek a tato osoba byla zapsána v katastru nemovitostí jako vlastník takového pozemku, zatímco vlastníkem na něm stojící stavby zůstal jiný subjekt, je namístě tento stav respektovat, neboť - jak připomněl již ve své nálezu ze dne 7. 9. 1995, sp. zn. I. ÚS 142/94, i Ústavní soud České republiky - tyto vlastnické vztahy mohou existovat vedle sebe a je možno je právní cestou řešit“. Z uvedených obecných závěrů je zcela zřejmé, že „dohodu o vydání pozemku, na níž je umístěna stavba, pokud již byla uzavřena a na základě níž se žalobce stal vlastníkem (resp. spoluvlastníkem) pozemku, nelze označit za uzavřenou v rozporu s § 8 odst. 3 cit. zákona a proto neplatnou“.

K totožnému závěru dospěl Nejvyšší soud též v rozsudku ze dne 19. 10. 2005, sp. zn. 22 Cdo 2215/2005, v jehož odůvodnění uvedl: „Podle § 8 odst. 3 zákona o mimosoudních rehabilitacích pozemek, na němž je umístěna stavba, která byla zřízena až po převzetí pozemku státem, se nevydává. Judikatura dospěla k závěru, že toto ustanovení je dispozitivní a tudíž vydání takového pozemku dohodou nezakazuje, ani nevylučuje; proto vydání pozemku zastavěného (stavbou garáže) nečiní dohodu o vydání pozemku v restituci neplatnou“.

Též v rozsudku ze dne 3. 7. 2015, sp. zn. 28 Cdo 3937/2014, dovolací soud poukázal na to, že „nejen Nejvyšší soud, nýbrž i Ústavní soud v minulosti dovodily, že § 8 odst. 3 zákona č. 87/1991 Sb., o mimosoudních rehabilitacích, ve znění pozdějších předpisů (dále jen „zákon č. 87/1991 Sb.“), podle nějž se nevydává pozemek, na kterém je umístěna stavba zřízená až po převzetí pozemku státem, představuje ustanovení dispozitivní, nerespektování obsahu citované normy tak bez dalšího neplatnost dohody o vydání věci nepůsobí (viz např. nález Ústavního soudu ze dne 4. 11. 1998, sp. zn. II. ÚS 236/97, či rozsudek Nejvyššího soudu ze dne 19. 10. 2005, sp. zn. 22 Cdo 2215/2005)“.

Navíc ustálená rozhodovací praxe dovolacího soudu i Ústavního soudu dovodila, že za neplatné nelze označit vydání zemědělských pozemků, k němuž došlo podle zákona č. 87/1991 Sb., pokud byl splněn cíl zákona o půdě a oprávněné osobě byl vydán majetek, na jehož vydání podle zákona o půdě měla nárok. Důležité je splnění účelu, jímž je obnovení vlastnických práv oprávněných osob k předmětu vydání [k tomu srov. Stanoviska Nejvyššího soudu uveřejněná pod č. 34/1993 a pod č. 16/1996 Sbírky soudních rozhodnutí a stanovisek (v nichž bylo vyloženo, že tu není vzájemně dán negativní důsledek z hlediska nároku na vydání věci podle ustanovení zákona č. 87/1991 Sb. a zákona č. 229/1991 Sb.), dále usnesení Nejvyššího soudu ze dne 13. 4. 2006, sp. zn. 28 Cdo 2342/2005 (ústavní stížnost proti němu podanou Ústavní soud odmítl usnesením ze dne 25. 7. 2006, sp. zn. II. ÚS 401/06), usnesení Nejvyššího soudu ze dne 20. 11. 2008, sp. zn. 28 Cdo 3954/2008, rozsudek Nejvyššího soudu ze dne 8. 4. 2009, sp. zn. 28 Cdo 147/2009, a usnesení téhož soudu ze dne 25. 6. 2019, sp. zn. 28 Cdo 1731/2019 (ústavní stížnost proti němu podanou Ústavní soud odmítl usnesením ze dne 12. 11. 2019, sp. zn. III. ÚS 3026/19)].

Z citovaných závěrů ustálené rozhodovací praxe dovolacího soudu, jakož i Ústavního soudu, pro danou věc plyne, že otázka nastíněná dovolatelem ani námitky k ní uplatněné, nemohou přípustnost dovolání podle § 237 o. s. ř. založit. Je tomu tak jednak z důvodů shora uvedených, ale též proto, že i kdyby uvedenou dohodou ze dne 19. 10. 1992, registrovanou Státním notářstvím v Praze 5, došlo k vydání dvou pozemků zastavěných až po jejich převzetí státem (v daném případě pozemními komunikacemi), nečiní to tuto dohodu uzavřenou podle § 8 odst. 3 zákona č. 87/1991 Sb. (ani ohledně dvou předmětných pozemků) neplatnou, jelikož toto ustanovení je dispozitivní, a nebrání tudíž a ani nevylučuje uzavření takové dohody.

Pokud pak jde o nezastavěný pozemek parc. XY, pak ohledně něj nebylo v řízení prokázáno, že v době přechodu na stát, v době účinnosti zákona o půdě a ani v době uzavření zmíněné dohody byl zemědělsky obhospodařován.

Kromě toho, jak dovodil již soud prvního stupně, by žalovaní 1) až 4) vlastnictví k předmětným pozemkům nabyli originárně vydržením (§ 134 odst. 1 obč. zák.), jak v řízení namítali, neboť vzhledem k uzavřené dohodě, registrované Státním notářstvím v Praze 5, drželi pozemky v dobré víře (viz rozhodnutí Nejvyššího soudu sp. zn. 22 Cdo 5163/2014 a sp. zn. 22 Cdo 910/2015), byť k tomuto jeho závěru se odvolací soud v napadeném rozsudku nikterak nevyjádřil, avšak jej ani nekorigoval.

Z uvedeného vyplývá, že není správný názor žalobce, že dospěl-li by odvolací soud „ke (správným) skutkovým a právním závěrům, tj. že se jednalo o pozemky zemědělské ke dni účinnosti zákona o půdě zastavěné“, musel by nutně dospět k závěru, že „takové vydání je v rozporu s (kogentním) § 11 odst. 1 zákona o půdě a obcházející (kogentní) § 9 odst. 2 tohoto zákona, a tedy dle § 3028 odst. 2 NOZ, ve spojení s § 39 OZ, absolutně neplatné“.

K doplnění dovolání žalobce doručenému Nejvyššímu soudu dne 18. 11. 2020 dovolací soud přihlédnout nemohl, neboť bylo podáno po uplynutí lhůty k podání dovolání.

Protože dovolání žalobce není podle § 237 o. s. ř. přípustné, Nejvyšší soud je podle § 243c odst. 1 o. s. ř. odmítl.

Výroky o náhradě nákladů dovolacího řízení nemusejí být odůvodněny (srov. § 243f odst. 3 o. s. ř.).

Poučení: Proti tomuto rozhodnutí není přípustný opravný prostředek.

V Brně dne 24. 11. 2020

JUDr. Olga Puškinová

předsedkyně senátu

Zdroj dat je volně dostupný na http://www.nsoud.cz
Přesunout nahoru