Objednat předplatné Zákony pro lidi PLUS
Přidej k oblíbeným

28 Cdo 3480/2008Usnesení NS ze dne 08.12.2008

KategorieC
EcliECLI:CZ:NS:2008:28.CDO.3480.2008.1
Dotčené předpisy

§ 451 odst. 2 předpisu č. 40/1964 Sb.

Podána ústavní stížnost

II. ÚS 708/09


přidejte vlastní popisek

28 Cdo 3480/2008

USNESENÍ

Nejvyšší soud České republiky rozhodl v senátě složeném z předsedy JUDr. Ludvíka Davida, CSc., a soudců JUDr. Josefa Rakovského a JUDr. Jana Eliáše, Ph.D., v právní věci žalobce M. D. S., zastoupeného advokátkou, proti žalované A. H., zastoupené advokátkou, o zaplacení 36.000,- Kč s příslušenstvím, vedené u Obvodního soudu pro Prahu 7 pod sp. zn. 5 C 224/2006, o dovolání žalobce proti rozsudku Městského soudu v Praze ze dne 26. září 2007, č. j. 19 Co 305/2007-57, takto:

Dovolání se odmítá.

II. Žalobce je povinen zaplatit žalované na náhradě nákladů dovolacího řízení částku 4.350,- Kč do tří dnů od právní moci tohoto usnesení k rukám advokátky.

Odůvodnění:

Žalobce se domáhal žalobou ze dne 20. 10. 2006 u Obvodního soudu pro Prahu 7 vydání rozhodnutí, kterým by žalované bylo uloženo zaplatit žalobci částku 36.000,- Kč s příslušenstvím, s odůvodněním, že žalovaná zneužívá postavení nájemce s regulovaným nájemným, neboť byt v žalobcově domě užívá nejen k bydlení, ale – bez souhlasu vlastníka –ik výdělečné činnosti (hostinská živnost bez ubytovacího zařízení a koupě zboží za účelem dalšího prodeje a prodej), jakož i k registraci místa podnikání podle zákona č. 455/1991 Sb., o živnostenském podnikání (dále jen „živnostenský zákon“).

Obvodní soud pro Prahu 7 rozsudkem ze dne 18. 4. 2007, č. j. 5 C 224/2006-36, žalobu zamítl s tím, že neexistuje zákonný ani smluvní důvod, na jehož základě by měla žalovaná plnit žalobci požadovanou finanční částku, neboť žalobce neprokázal, že by žalovaná v předmětném bytě provozovala podnikatelskou činnost, když ke vzniku povinnosti žalované plnit žalobci požadovanou finanční částku nepostačuje, že žalovaná na adrese bytu nechala evidovat místo podnikání.

Městský soud v Praze jako soud odvolací rozsudkem ze dne 26. 9. 2007, č. j. 19 Co 305/2007-57, rozsudek soudu prvního stupně potvrdil. Ztotožnil se se skutkovým zjištěním soudu prvního stupně i s jeho právním závěrem, když dodal, že současné platné občanskoprávní předpisy neznají žalobcem uplatněný nárok na kompenzaci možných rizik, která by žalobci jako vlastníku domu mohla vzniknout v souvislosti s podnikáním nájemců v jeho domě. Dále uvedl, že nárok nemohly založit ani ustanovení o bezdůvodném obohacení, neboť nelze dovodit, že by pouhým zaevidováním sídla společnosti nebo místa podnikání na adrese bytu, čímž navíc nebyla porušena žádná právní povinnost, došlo k jeho užívání v rozporu s kolaudačním stavem k nebytovým účelům, přičemž nebylo prokázáno, že by žalovaná v bytě skutečně realizovala svou podnikatelskou činnost, resp. provozovala živnost.

Proti rozsudku odvolacího soudu podal žalobce dovolání, jehož přípustnost dovozuje z ustanovení § 237 odst. 1 písm. c) o. s. ř., a především ve smyslu ustanovení § 241a odst. 2 písm. b) o. s. ř. namítá, že je jako vlastník výhradním majitelem všech práv k bytu (práva držby, požívání a užívání, nakládání aj.), zatímco žalované byl podle smlouvy byt poskytnut jen k bydlení a ne již k užívání za výdělečným účelem, a ačkoli žalované plynuly z uvedeného porušení žalobcových práv výhody (spočívající zejména v úspoře nájemného, které by musela platit, pokud by podnikání umístila jinam), tyto výhody žalobci nijak nekompenzovala. Dále namítá, že odvolací soud pominul ustanovení o bezdůvodném obohacení, přičemž žádný právní předpis neopravňuje nájemníka umístit místo podnikání do svého bydliště, když navíc živnostenský zákon předpokládá, že vlastník vyslovil s takovým umístěním souhlas. I samotné uvedení bytu jako místa podnikání, bez faktického provozování živnosti, představuje nedovolený zásah do vlastníkových práv, neboť k místu podnikání se váží práva a povinnosti živnostníka i státních orgánů. Nájemce, který platí jen regulované nájemné, nepředstavující přiměřené protiplnění, byl žalobci (vlastníku, pronajimateli) „vnucen“ (žalobce nemůže ukončit dlouhodobě trvající nájemní vztah), a proto žalobce nemohl v nájemní smlouvě dohodnout zákaz užívání bytu k podnikání. Uvedenými pochybeními došlo k zásahu do žalobcova vlastnického práva, jakož i k porušení čl. 11 Listiny a čl. 1 protokolu č. 1 Úmluvy. Žalobce navrhuje, aby dovolací soud rozsudky soudů obou stupňů zrušil a věc vrátil soudu prvního stupně k dalšímu řízení.

Žalovaná se ve svém vyjádření k dovolání k námitkám žalobce vyjádřila nesouhlasně.

Dovolací soud zjistil, že dovolání je včasné, podané oprávněnou osobou prostřednictvím advokáta, splňující formální obsahové znaky předepsané § 241a odst. 1 o. s. ř. a opírající se o způsobilý dovolací důvod nesprávného právního posouzení podle § 241a odst. 2 písm. b) o. s. ř.

V předeslaných souvislostech závisí posouzení vzniku nároku na vydání bezdůvodného obohacení na řešení otázky, zda osoba oprávněná užívat byt poruší vlastníkova práva, jestliže bez jeho souhlasu zaregistruje na adrese bytu místo podnikání ve smyslu živnostenského zákona, a zda takové osobě vzniká bezdůvodné obohacení. Protože přípustnost dovolání mohla být založena pouze na základě ustanovení § 237 odst. 1 písm. c), odst. 3 o. s. ř., nebyl shledán rozpor řešené otázky s hmotným právem ani rozdílné rozhodování o této otázce odvolacími soudy či dovolacím soudem a uvedená otázka již byla rozhodovací praxí dovolacího soudu řešena například v rozsudku Nejvyššího soudu ze dne 15. 5. 2008, sp. zn. 28 Cdo 964/2008, od jehož závěrů nemá dovolací důvod se odchýlit (srovnej níže), dospěl dovolací soud k závěru o absenci zásadního právního významu (§ 237 odst. 3 o. s. ř.) rozhodnutí odvolacího soudu, a tedy o nepřípustnosti dovolání ve smyslu § 237 odst. 1 písm. c) o. s. ř.

Dovolací soud uvádí, že v souzené věci připadá alespoň pojmově v úvahu nárok na vydání bezdůvodného obohacení podřaditelný pod skutkovou podstatu majetkového prospěchu získaného z nepoctivých zdrojů (§ 451 odst. 2 obč. zák.). Uvedená skutková podstata byla sice během předlistopadového režimu užívána především v souvislosti s trestnou činností a s nedovoleným podnikáním (srov. zprávu Nejvyššího soudu z 28. 3. 1975, sp. zn. Cpj 34/74, R 26/1975). Nicméně, vzhledem k posunu hodnotového rámce, kdy ustanovení „starého“ práva v důsledku právní kontinuity nutno interpretovat v souladu s principy demokratického právního státu (nález Ústavního soudu ze dne 12. 12. 1993, Pl. ÚS 19/93, č. 14/1994 Sb.), dále z důvodu nezbytnosti vykládat ustanovení soukromého práva ve směru rozumného uspořádání vztahů ve společnosti a současně i s odvoláním na zásadu, že nikdo nemůže mít prospěch z vlastního nezákonného nebo nepoctivého jednání (srov. i § 6 odst. 2 návrhu občanského zákoníku, zveřejněného na webových stránkách Ministerstva spravedlnosti), dospěl dovolací soud k závěru, že majetkový prospěch z nepoctivých zdrojů ve smyslu § 451 odst. 2 obč. zák. získá (bez ohledu na to, zda došlo k plnění) i ten, kdo užíval či si přisvojil hodnoty vyhrazené podle práva jinému.

Je nutné zdůraznit, že, neplyne-li z nájemní smlouvy něco jiného, může osoba oprávněná k užívání bytu zaregistrovat na jeho adrese místo podnikání ve smyslu živnostenského zákona, i pokud k tomu nemá vlastníkův souhlas. Proto jí takovým jednáním nevzniká ani bezdůvodné obohacení.

Dovolací soud nesdílí dovolatelův právní názor, že právo nájemce nebo jiné oprávněné osoby (dále jen „nájemce“) na užívání bytu lze redukovat na „holé“ bydlení (jíst, sledovat televizi, sprchovat se, spát) a že by nájemce musel pronajímateli kompenzovat zisk z výdělečných aktivit provozovaných v bytě. Jak odpovídá i zvyklostem občanského života, relevantním pro výklad smluv, nevyžaduje se pronajímatelův souhlas, pokud nájemce např. namaluje obraz, vymyslí vynález, vytvoří program, napíše knihu, nebo vypěstuje bonsai. Totéž platí, jestliže osoba vykonává zaměstnání z domova. Typovým znakem těchto aktivit zůstává, že neobtěžují vlastníka ani další nájemce nad přiměřenou míru a byt stále převážně slouží k bydlení.

Opačný závěr, vyžadující k provozování výdělečných aktivit nájemcem vlastníkův souhlas, by totiž vedl ke snaze stávajících pronajímatelů podmínit svůj souhlas co nejvyšším podílem na zisku z nájemcových aktivit, byť provozovaných v soukromí a nijak neobtěžujících jiné. Především by ale předeslaný závěr představoval zásah do ústavně garantovaných práv na soukromí ve smyslu čl. 7 odst. 1 a věta 2 a čl. 10 odst. 2 Listiny (srov. i nedotknutelnost obydlí podle čl. 12 Listiny), neboť jak vlastní, tak i pronajatý byt představuje místo, kde se svoboda soukromí realizuje v nejsilnější míře, přičemž nelze po nájemci spravedlivě požadovat, aby za situace, kdy se k tomu výslovně nezavázal, informoval pronajímatele o svých soukromých aktivitách a skládal mu z nich účty.

Může-li nájemce v bytě i bez vlastníkova souhlasu vykonávat shora příkladmo uvedené výdělečné aktivity, není důvod dospět k jinému závěru, jde-li o výkon týchž aktivit podle živnostenského oprávnění, neboť „existují živnosti, které vůbec není nutno provozovat v provozovně“ (Staša, J., Srbová, I. Živnostenský zákon. Komentář. 3. vydání. Praha: Beck, 2002, str. 177) a bylo by „nepřípustným omezením práv nájemce trvat na požadavku, že v bytě nesmí vykonávat žádnou administrativní činnost souvisící s jeho podnikatelskou činností“ (rozs. NS z 31. 1. 2001, sp. zn. 26 Cdo 1846/2000).

Dovolací soud dále zdůrazňuje, že k získání živnostenského oprávnění je – narozdíl od provozovny – nezbytné uvést místo podnikání (srov. např. § 45 odst. 2 živnostenského zákona; viz též § 2 odst. 3 obch. zák.) a že za této situace by nájemcova povinnost žádat vlastníka o svolení měla za důsledek podstatné ztížení možnosti podnikat dle živnostenského zákona, zvláště v případě odepření souhlasu, který by vyvolal nezbytnost přestěhovat se, získat další prostory nebo zaregistrovat fiktivní sídlo podnikání (což však zapovídá § 2 odst. 3 obch. zák.). Není přitom rozumný důvod nutit k uvedeným opatřením nájemce, který byt užívá způsobem shora uvedeným, tedy například domácího programátora, je-li se svými zákazníky v kontaktu převážně prostřednictvím telefonu či e-mailu, nebo dokonce nájemce, který na adrese bytu místo podnikání podle živnostenského zákona jen registruje, přičemž vlastní živnostenskou činnost vykonává jinde (hostinská činnost provozovaná v restauraci), ať již v dalších pronajatých prostorách, anebo u svých zákazníků (instalatérství, tapetování apod.). Z uvedeného plyne, že výklad zastávaný žalobcem, totiž že nájemce musí vlastníka žádat o souhlas s registrací místa podnikání podle živnostenského zákona i za absence smluvního ujednání, by (dovolává-li se žalobce ústavní roviny) vedl k bezdůvodnému omezení nájemcovy ústavně chráněné svobody podnikání (čl. 26 odst. 1 Listiny). Naproti tomu, nepředstavuje podstatnější, pokud vůbec nějaký, zásah do vlastnického práva ve smyslu čl. 11 Listiny výklad opačný, ke kterému se přiklonil dovolací soud, totiž že osoba oprávněná užívat byt nemusí mít vlastníkův souhlas k registrování místa podnikání podle živnostenského zákona.

K odůvodnění závěru o nižší intenzitě zásahu do vlastníkových práv dovolací soud rovněž poukazuje na podobnost registrace místa podnikání s registrací trvalého pobytu (§ 10 až 12 zákona č. 133/2000 Sb., o evidenci obyvatel), jakož i na to, že některé možné (avšak svou povahou výjimečné) aktivity státních orgánů vůči podnikateli (např. živnostenská kontrola) nepředstavují pro vlastníka zátěž zásadnější povahy, vezme-li se v úvahu, že vůči všem nájemcům mohou státní orgány uplatňovat zásahy stejně tíživé nebo ještě tíživější, jako např. vstup do obydlí (§ 83c t. ř.), předvedení (§ 52 o. s. ř. nebo §§ 90, 98 a 183 tr. ř.), výkon rozhodnutí (§ 345 o. s. ř. an.), exekuce (§ 59 odst. 2 písm. b/ e. ř.), či prohlídku bytu ve smyslu § 21 odst. 5 in fine zákona č. 143/2001 Sb., o ochraně hospodářské soutěže, ve znění pozdějších předpisů.

Ke střetu základních práv či svobod Nejvyšší soud poukazuje i na konstantní judikaturu Ústavního soudu, která dovodila z čl. 4 odst. 4 Listiny zásadu minimálního zásahu do dotčených základních práv či svobod (srov. nález Ústavního soudu ze dne 12. 10. 1994, Pl. ÚS 4/94, N 46/2, č. 214/1994 Sb.).

Pro úplnost dovolací soud dodává, že s uvedenými závěry je v souladu i samotný živnostenský zákon, který uplatňuje odlišné požadavky na podnikatelovo soukromoprávní oprávnění, a to vyšší, jde-li o provozovnu (§ 17 odst. 2 živnostenského zákona: „Je-li provozovna umístěna v bytě a není-li podnikatel vlastníkem tohoto bytu, může v něm provozovat živnost pouze se souhlasem vlastníka, spoluvlastníka nebo správce bytu nebo nemovitosti, jejíž je byt součástí, pokud je tento správce k udělování takového souhlasu zmocněn.“), a nižší, jde-li o místo podnikání, kde postačí, aby podnikatel „na žádost živnostenského úřadu prokázal vlastnické nebo užívací či jiné obdobné právo k objektu nebo prostorám, v nichž má na území České republiky místo podnikání, liší-li se od bydliště (§ 5 odst. 2)“ (§ 31 odst. 2 živnostenského zákona).

Závěrem dovolací soud uvádí, že ačkoli jsou nájemci s regulovanými nájmy na dobu neurčitou vlastníku do jisté míry „vnuceni“, nelze konstruovat zhoršení jejich postavení, či až jakýsi „poloprávný“ status, například dovozováním povinnosti opatřit si vlastníkův souhlas s registrací místa podnikání podle živnostenského zákona, jestliže tato povinnost netíží nájemce s nájemným neregulovaným (srov. čl. 1 a čl. 3 odst. 1 Listiny).

Lze tedy shrnout, že pouhou registrací místa podnikání ve smyslu živnostenského zákona na adrese bytu bez souhlasu vlastníka nevzniká nájemci bytu bez dalšího bezdůvodné obohacení.

Odvolací soud tedy posoudil věc po právní stránce správně i s přihlédnutím k ustanovením o bezdůvodném obohacení, dovoláním napadenému rozsudku nelze přiznat zásadní právní význam ve smyslu § 237 odst. 1 písm. c), odst. 3 o. s. ř., a proto dovolací soud dovolání žalobce odmítl podle § 243b odst. 5, věty první, a § 218 písm. c) o. s. ř. jako nepřípustné.

Úspěšné žalované vzniklo právo na náhradu nákladů řízení o dovolání podle § 243b odst. 5, § 224 odst. 1 a § 146 odst. 3 o. s. ř. Za vyjádření k dovolání náleží sazba za úkon ve výši 13.420,- Kč. Tuto částku bylo nutné krátit dvakrát na polovinu, tj. na částku 3.355,- Kč (§ 3 odst. 1, § 14, § 15 a § 18 odst. 1 vyhlášky č. 484/2000 Sb.). S přičtením režijního paušálu 300,- Kč a 19 % DPH představovaly náklady řízení žalované částku 4.350,- Kč.

Proti tomuto usnesení není přípustný opravný prostředek podle občanského soudního řádu.

V Brně dne 8. prosince 2008

JUDr. Ludvík David, CSc., v. r.

předseda senátu

Zdroj dat je volně dostupný na http://www.nsoud.cz
Přesunout nahoru