Objednat předplatné Zákony pro lidi PLUS
Přidej k oblíbeným

28 Cdo 3461/2015Usnesení NS ze dne 18.09.2017

HeslaSmlouva spotřebitelská
KategorieC
EcliECLI:CZ:NS:2017:28.CDO.3461.2015.1
Dotčené předpisy

§ 4 odst. 2 předpisu č. 321/2001 Sb.


přidejte vlastní popisek

28 Cdo 3461/2015

USNESENÍ

Nejvyšší soud České republiky rozhodl v senátě složeném z předsedy senátu Mgr. Miloše Póla a soudců JUDr. Jana Eliáše, Ph.D., a Mgr. Petra Krause v právní věci žalobce M. K., zastoupeného JUDr. Adamem Batunou, advokátem se sídlem v Praze 1, Václavské náměstí 846/1, proti žalované ČSOB Leasing, a. s., IČ 63998980, se sídlem v Praze 4, Na Pankráci 310/60, o zaplacení 18 600 Kč s příslušenstvím, vedené u Obvodního soudu pro Prahu 4 pod sp. zn. 41 C 176/2014, o dovolání žalobce proti usnesení Městského soudu v Praze ze dne 17. 3. 2015, č. j. 91 Co 12/2015-75, takto:

Usnesení Městského soudu v Praze ze dne 17. 3. 2015, č. j. 91 Co 12/2015-75, se zrušuje a věc se vrací tomuto soudu k dalšímu řízení.

Odůvodnění:

Obvodní soud pro Prahu 4 rozsudkem ze dne 12. 11. 2014, č. j. 41 C 176/2014-39, uložil žalované povinnost zaplatit žalobci částku 18 600 Kč s příslušenstvím (výrok I) a rozhodl o náhradě nákladů řízení (výrok II). Žalobce se po žalované domáhal vydání bezdůvodného obohacení představovaného částkou nákladů na vymáhání povinnosti ze smlouvy o úvěru uzavřené mezi účastníky. Soud při hodnocení úvěrové smlouvy uzavřel, že bod 2.2.21 všeobecných smluvních podmínek stanovící, že věřitel má právo na zaplacení prokazatelných výloh spojených s vymáháním jeho pohledávek za zákazníkem, je neplatný pro rozpor se zákonem č. 321/2001 Sb., o některých podmínkách sjednávání spotřebitelského úvěru, neboť v něm není uvedena výše částky ani způsob jejího výpočtu. Jelikož se jedná o povinnou náležitost úvěrové smlouvy, nelze při její absenci posoudit takové ujednání jinak než jako neplatné. Žalovaná přijala částku 18 600 Kč bez právního důvodu, čímž se na jeho úkor bezdůvodně obohatila, a je proto povinna ji žalobci vydat.

K odvolání žalované Městský soud v Praze usnesením ze dne 17. 3. 2015, č. j. 91 Co 12/2015-75, rozsudek soudu prvního stupně zrušil a věc mu vrátil k dalšímu řízení. Neztotožnil se závěrem soudu prvního stupně o neplatnosti bodu 2.2.21 všeobecných smluvních podmínek. Smyslem § 2 písm. a) ve spojení s § 4 odst. 2 zákona č. 321/2001 Sb. je zahrnutí veškerých nákladů na spotřebitelský úvěr (včetně těch spojených s nesplněním závazku vyplývajícího ze smlouvy) mezi povinné náležitosti smlouvy o spotřebitelském úvěru, přičemž tyto povinné platby musí být ve smlouvě stanoveny výší nebo způsobem výpočtu. V rámci smlouvy o spotřebitelském úvěru lze sjednat povinnost dlužníka zaplatit budoucí náklady na vymáhání pohledávky vynaložené na činnost třetích osob, avšak musí být stanovena jejich výše či způsob výpočtu. Vzhledem k tomu, že při uzavření úvěrové smlouvy takové náklady nejsou známy (ani zřejmé, zda vůbec a v jaké výši vzniknou), je třeba vymezit způsob jejich určení předvídatelným způsobem nevzbuzujícím pochybnost o tom, co se bude v rámci těchto nákladů hradit. Odvolací soud uzavřel, že bod 2.2.21 všeobecných smluvních podmínek obsahuje dostatečně jasný, určitý a srozumitelný způsob určení nákladů spojených s vymáháním pohledávky tak, že se nahrazují „prokazatelné výlohy“, rozuměno skutečně vynaložené, účelné a přiměřené. Žalovaná tedy měla právní titul k přijetí plnění od žalobce, a nejednalo se o bezdůvodné obohacení. Soud prvního stupně se v důsledku svého právního posouzení nezabýval účelností a přiměřeností nákladů vynaložených žalovanou na činnost mandatáře, v dalším řízení proto bude zapotřebí provést další účastníky navržené důkazy a učinit tvrzení, čím byly předmětné náklady konkrétně tvořeny, jak byly vynaloženy a proč nebylo možno se bez nich obejít.

Proti usnesení odvolacího soudu podal žalobce dovolání, v němž brojil proti závěru odvolacího soudu o platnosti ustanovení 2.2.21 všeobecných smluvních podmínek. Pojem „prokazatelné výlohy“ na rozdíl od odvolacího soudu nepovažuje za dostatečně jasný, určitý a srozumitelný způsob určení nákladů spojených s vymáháním pohledávky. Dané ustanovení je neplatné z důvodu rozporu s požadavkem dobré víry, konstantní judikaturou (a to jak Ústavního soudu, tak Soudního dvora Evropské unie), zásadou ochrany spotřebitele, jakož i zásadou poctivosti. Předmětné ujednání je nepřiměřené a způsobuje významnou nerovnováhu v právech a povinnostech stran, které vyplývají ze smlouvy o úvěru v neprospěch spotřebitele (srov. nález Ústavního soudu ze dne 11. 11. 2013, sp. zn. I. ÚS 3512/2011). Odvolací soud dospěl k závěru, že spotřebiteli musí být známo, co znamená pojem prokazatelných nákladů, a že žalobce jako spotřebitel měl předvídat, že ve všeobecných smluvních podmínkách bude ustanovení, které ho zavazuje k úhradě dalších plateb nad rámec smlouvy o úvěru, kdy není specifikována ani výše plateb ani způsob její specifikace. Obchodní podmínky nesmějí sloužit k tomu, aby do nich poskytovatel v nepřehledné a složitě formulované podobě skryl ujednání, která jsou pro spotřebitele nevýhodná, neboť takové jednání poskytovatele by nebylo poctivé. Pokud žalovaná tvrdí, že prokazatelnou výši lze zjistit výpočtem dle sazebníku, na který odkazuje čl. 1.2.12 všeobecných smluvních podmínek, uvádí k tomu žalobce, že sazebník neobsahoval žádný konkrétnější způsob výpočtu a tedy ani na základě tohoto sazebníku nebylo možno blíže specifikovat prokazatelnou výši nákladů.

Žalovaná ve vyjádření k dovolání uvedla, že primární povinností žalobce bylo plnit svou platební povinnost z dané zákaznické smlouvy, a že všeobecné smluvní podmínky stanovily následky takového neplnění. Ze strany žalobce opakovaně docházelo k porušování povinností ze zákaznické smlouvy, žalovaná proto byla nucena (i oprávněna) zmocnit za účelem vymáhání svých pohledávek třetí subjekt. Předmětné ujednání všeobecných smluvních podmínek je platné, nebylo jakkoliv skryto, nelze jej považovat za nepřehledné či nepředvídatelné.

Nejvyšší soud po zjištění, že dovolání proti pravomocnému rozhodnutí odvolacího soudu bylo podáno oprávněnou osobou (účastníkem řízení), zastoupenou advokátem (§ 241 odst. 1 o. s. ř.), a ve lhůtě stanovené § 240 odst. 1 o. s. ř., přistoupil k posouzení jeho přípustnosti. Předně dospěl k závěru, že i přesto, že předmětem řízení je částka nepřevyšující 50 000 Kč, nelze dovodit jeho nepřípustnost podle § 238 odst. 1 písm. c) o. s. ř., neboť vztah mezi účastníky vyplývá ze spotřebitelské smlouvy.

Podle § 237 o. s. ř. není-li stanoveno jinak, je dovolání přípustné proti každému rozhodnutí odvolacího soudu, kterým se odvolací řízení končí, jestliže napadené rozhodnutí závisí na vyřešení otázky hmotného nebo procesního práva, při jejímž řešení se odvolací soud odchýlil od ustálené rozhodovací praxe dovolacího soudu nebo která v rozhodování dovolacího soudu dosud nebyla vyřešena nebo je dovolacím soudem rozhodována rozdílně anebo má-li být dovolacím soudem vyřešená právní otázka posouzena jinak.

Nejvyšší soud shledal dovolání přípustným podle § 237 o. s. ř., neboť odvolací soud se při řešení dovolatelem označené právní otázky výkladu určitosti pojmu „prokazatelné výlohy“ užitého ve smlouvě podléhající režimu úpravy spotřebitelského úvěru odchýlil od ustálené rozhodovací praxe dovolacího soudu.

Dle § 241a odst. 1 o. s. ř. lze dovolání podat pouze z důvodu, že rozhodnutí odvolacího soudu spočívá na nesprávném právním posouzení věci. O nesprávné právní posouzení věci jde tehdy, posoudil-li odvolací soud věc podle právní normy, jež na zjištěný skutkový stav nedopadá, nebo právní normu, sice správně vybranou, nesprávně vyložil, případně ji na daný skutkový stav nesprávně aplikoval. Dovolání je důvodné.

Dovolací soud předně připomíná, že východiskem spotřebitelské ochrany je postulát, podle něhož se spotřebitel ocitá ve fakticky nerovném postavení s profesionálním dodavatelem, a to s ohledem na okolnosti, za nichž dochází ke kontraktaci, s ohledem na větší profesionální zkušenost prodávajícího, lepší znalost práva, snazší dostupnost právních služeb a konečně se zřetelem na možnost stanovovat smluvní podmínky jednostranně cestou formulářových smluv (srov. nález Ústavního soudu ze dne 15. 6. 2009, sp. zn. I. ÚS 342/09, publikován ve Sbírce nálezů a usnesení Ústavního soudu pod č. 144/2009, či nález Ústavního soudu ze dne 6. 11. 2007, sp. zn. II. ÚS 3/06, publikován ve Sbírce nálezů a usnesení Ústavního soudu pod č. 185/2007).

Ve stanovisku občanskoprávního a obchodního kolegia Nejvyššího soudu ze dne 23. 4. 2014, sp. zn. Cpjn 203/2013, publikovaném ve Sbírce soudních rozhodnutí a stanovisek Nejvyššího soudu pod č. 44/2014, k některým otázkám ujednání o poplatku za správu úvěru ve smlouvách o úvěru, Nejvyšší soud konstatoval, že požadavek sepsání podmínek jasným a srozumitelným jazykem vyplývá obecně z § 37 obč. zák. Podle § 37 odst. 1 obč. zák. právní úkon musí být učiněn svobodně a vážně, určitě a srozumitelně; jinak je neplatný. Právní úkon je neurčitý tehdy, jestliže srozumitelně vyjádřený obsah má takové věcné nedostatky, že je nelze překlenout ani výkladem (§ 35 odst. 2 obč. zák., viz rozhodnutí Nejvyššího soudu ze dne 29. 10. 1997, sp. zn. 2 Cdon 257/97). V rozsudku ze dne 24. 8. 2010, sp. zn. 33 Cdo 2730/2008, Nejvyšší soud upřesnil, že právní úkon je nesrozumitelný, jestliže nelze zjistit, jaký obsah jím měl být vlastně vyjádřen. Právní úkon je neurčitý tehdy, je-li vyjádření projevu vůle sice po jazykové stránce srozumitelné, avšak nejednoznačný a tím i neurčitý je jeho věcný obsah (má věcné nedostatky). Jinými slovy, vůle účastníka vtělená do právního úkonu je projevena určitě a srozumitelně, jestliže je výkladem objektivně pochopitelná, tj. může-li typický účastník v postavení jejího adresáta tuto vůli bez rozumných pochybností o jejím obsahu adekvátně vnímat. Určitost představuje kvalitu obsahu právního úkonu; právní úkon je neurčitý, jestliže se jednajícímu nezdařilo jednoznačným způsobem stanovit obsah vůle, přičemž neurčitost tohoto obsahu nelze odstranit a překlenout ani za použití výkladových pravidel (srov. rozsudek Nejvyššího soudu ze dne 27. 5. 2010, sp. zn. 23 Cdo 1122/2010). Za určitě vymezené ujednání označil dovolací soud v judikatorní praxi týkající se spotřebitelských smluv například matematický vzorec s použitím pojmů, jejichž význam je ve všeobecných obchodních podmínkách definován (viz rozsudek Nejvyššího soudu ze dne 29. 9. 2015, sp. zn. 32 Cdo 191/2014, publikovaný ve Sbírce soudních rozhodnutí a stanovisek Nejvyššího soudu pod č. 68/2016).

Dovolací soud ze spisového materiálu ověřil, že pojem prokazatelné výlohy spojené s vymáháním pohledávek za zákazníkem není ve smlouvě o úvěru ani ve všeobecných smluvních podmínkách jakýmkoliv dalším vysvětlením, vzorcem, či obdobným předvídatelným způsobem blíže vymezen. Sporné slovní spojení je vágní, a přestože po jazykové stránce nevyvolává pochybnosti o svém významu, jeho konkrétní obsah je nejednoznačný a nelze jej bez dalšího dovodit. Prokázání výloh je výlučně v kompetenci věřitele – žalované, neboť je to pouze ona, kdo určuje, za jaké úkony a kolik prostředků vynaloží, případně za jakých podmínek (včetně podmínek finančních) zmocní k vykonání těchto úkonů třetí osobu a která osoba to bude. V předmětném ustanovení není určena výše případných výloh ani způsob jejich určení (například výčtem úkonů, které mohou být učiněny, či jakou částkou bude jednotlivý úkon oceněn), v důsledku kterého by spotřebitel mohl předpokládat výši těchto nákladů. Stanovení takových plateb, či alespoň způsobu jejich výpočtu, je přitom povinnou náležitostí smlouvy, kterou se sjednává spotřebitelský úvěr ve smyslu § 4 odst. 2 zákona č. 321/2001 Sb., jež v daném případě nebyla naplněna. Pouhý odkaz na internetovou adresu sazebníku poplatků uvedenou podmínku rovněž nesplňuje a nečiní předmětné ustanovení určitým.

Z uvedeného vyplývá, že právní posouzení věci odvolacím soudem je nesprávné, neboť se při posuzování určitosti odchýlil od konstantní judikatury Nejvyššího soudu. Jelikož Nejvyšší soud neshledal podmínky pro zastavení dovolacího řízení, pro odmítnutí dovolání, pro zamítnutí dovolání nebo pro změnu rozhodnutí odvolacího soudu, usnesení odvolacího soudu (jímž byl rušen rozsudek soudu prvního stupně) zrušil (§ 243e odst. 1 o. s. ř.) a věc mu vrátil k dalšímu řízení (§ 243e odst. 2, věty první, o. s. ř.). O dovolání bylo rozhodnuto bez jednání v souladu s ustanovením § 243a odst. 1, věty první, o. s. ř.

Právní názor vyslovený Nejvyšším soudem v tomto usnesení je pro soudy v dalším řízení závazný (§ 243g odst. 1, § 226 odst. 1 o. s. ř.).

V konečném rozhodnutí bude rozhodnuto i o náhradě nákladů řízení včetně nákladů dovolacího řízení (§ 243g odst. 1 věta druhá o. s. ř.).

Proti tomuto usnesení není opravný prostředek přípustný.

V Brně dne 18. září 2017

Mgr. Miloš Pól

předseda senátu

Zdroj dat je volně dostupný na http://www.nsoud.cz
Přesunout nahoru