Objednat předplatné Zákony pro lidi PLUS
Přidej k oblíbeným

28 Cdo 3458/2020Usnesení NS ze dne 14.12.2020

HeslaPřípustnost dovolání
KategorieC
EcliECLI:CZ:NS:2020:28.CDO.3458.2020.1
Dotčené předpisy

§ 241a předpisu č. 99/0963 Sb.

§ 237 předpisu č. 99/0963 Sb.


přidejte vlastní popisek

28 Cdo 3458/2020-641

USNESENÍ

Nejvyšší soud rozhodl v senátě složeném z předsedy senátu Mgr. Zdeňka Sajdla a soudců JUDr. Davida Rause, Ph.D., a JUDr. Michaela Pažitného, Ph.D., ve věci žalobců a) J. F., narozeného XY, bytem XY, a b) B. F., narozené XY, bytem XY, obou zastoupených JUDr. Dagmar Dundrovou, advokátkou se sídlem Za Školou 588, Lužná, proti žalovaným 1. D. B., narozené XY, bytem XY, 2. České republice – Státnímu pozemkovému úřadu, IČO 01312774, se sídlem Husinecká 1024/11a, Praha 3 – Žižkov, 3. P. G., narozenému XY, bytem XY, 4. H. G., narozené XY, bytem XY, 5. B. G., narozenému XY, bytem XY, 6. S. G., narozenému XY, bytem XY, 7. V. G., narozenému XY, bytem XY, 8. M. J., narozené XY, bytem XY, 9. R. S., narozené XY, bytem XY, 10. J. Š., narozené XY, bytem XY, 11. R. Š., narozenému XY, bytem XY, 12. J. V., narozenému XY, bytem XY, 13. M. P. G., narozenému XY, bytem XY, 14. D. P. G., narozenému XY, bytem XY, a 15. P. G., narozené XY, bytem XY, všech s výjimkou 2. žalované zastoupených JUDr. Jiřím Bednářem, advokátem se sídlem Na Rybníčku 1364/12, Praha 2, o určení vlastnictví k nemovité věci, vedené u Okresního soudu v Rakovníku pod sp. zn. 4 C 90/2016, o dovolání žalovaných 1. a 3. – 12. a o dovolání žalované 2. proti rozsudku Krajského soudu v Praze ze dne 14. července 2020, č. j. 17 Co 38/2018-581, takto:

I. Dovolání žalovaných 1. a 3. – 12. se odmítá.

II. Dovolání žalované 2. se odmítá.

III. Žalovaní 1. – 12. jsou povinni společně a nerozdílně zaplatit žalobcům a) a b), oprávněným rovným dílem, náhradu nákladů dovolacího řízení ve výši 5 260 Kč do tří dnů od právní moci tohoto rozhodnutí k rukám JUDr. Dagmar Dundrové, advokátky se sídlem Za Školou 588, Lužná.

Odůvodnění (§ 243f odst. 3 o. s. ř.):

Okresní soud v Rakovníku (dále „soud prvního stupně“) rozsudkem ze dne 4. 10. 2017, č. j. 4 C 90/2016-444, určil, že žalobci a) a b) jsou vlastníky, ve společném jmění manželů, pozemku parc. č. XY v k. ú. XY (výrok I.), a rozhodl o nákladech řízení (výrok II.).

K odvoláním žalovaných Krajský soud v Praze (dále „odvolací soud“) rozsudkem ze dne 14. 7. 2020, č. j. 17 Co 38/2018-581, rozsudek soudu prvního stupně ve výroku I. změnil tak, že se žaloba ve vztahu k žalovaným 13., 14. a 15. zamítá, a ve výroku II. jej změnil tak, že žalovaní 1. – 12. jsou povinni zaplatit náklady řízení společně a nerozdílně; jinak rozsudek soudu prvního stupně potvrdil (výrok I.) a rozhodl o nákladech odvolacího řízení (výroky II. a III.).

Soudy nižších stupňů uzavřely, že žalobci nabyli vlastnictví k dotčenému pozemku vydržením nejpozději ke dni 1. 4. 1993, tedy před jeho vydáním právním předchůdcům žalovaných na základě dohody podle zákona č. 229/1991 Sb., o úpravě vlastnických vztahů k půdě a jinému zemědělskému majetku (zákona o půdě), jíž se žalobci neúčastnili.

Proti rozsudku odvolacího soudu podali dovolání žalovaní 1. a 3. – 12. a samostatně i žalovaná 2.

Podle § 241a odst. 1 až 3 zákona č. 99/1963 Sb., občanského soudního řádu, ve znění účinném od 30. 9. 2017 (část první, čl. II bod 2 zákona č. 296/2017 Sb., kterým se mění zákon č. 99/1963 Sb., občanský soudní řád, ve znění pozdějších předpisů, zákon č. 292/2013 Sb., o zvláštních řízeních soudních, ve znění pozdějších předpisů, a některé další zákony), dále jen„o. s. ř.“., dovolání lze podat pouze z toho důvodu, že rozhodnutí odvolacího soudu spočívá na nesprávném právním posouzení věci. V dovolání musí být vedle obecných náležitostí (§ 42 odst. 4) uvedeno, proti kterému rozhodnutí směřuje, v jakém rozsahu se rozhodnutí napadá, vymezení důvodu dovolání, v čem dovolatel spatřuje splnění předpokladů přípustnosti dovolání (§ 237 až 238a) a čeho se dovolatel domáhá (dovolací návrh). Důvod dovolání se vymezí tak, že dovolatel uvede právní posouzení věci, které pokládá za nesprávné, a že vyloží, v čem spočívá nesprávnost tohoto právního posouzení.

Podle § 241b odst. 3, věty první, o. s. ř. dovolání, které neobsahuje údaje o tom, v jakém rozsahu se rozhodnutí odvolacího soudu napadá, v čem dovolatel spatřuje splnění předpokladů přípustnosti dovolání, nebo které neobsahuje vymezení důvodu dovolání, může být o tyto náležitosti doplněno jen po dobu trvání lhůty k dovolání.

Řádné vymezení předpokladů přípustnosti je obligatorní náležitostí dovolání (srov. např. usnesení Nejvyššího soudu ze dne 29. 7. 2014, sp. zn. 25 Cdo 2315/2014, ze dne 26. 10. 2015, sp. zn. 32 Cdo 2097/2015, a ze dne 1. 9. 2016, sp. zn. 20 Cdo 3535/2016; tato usnesení jsou, stejně jako dále označená rozhodnutí Nejvyššího soudu, přístupná na internetových stránkách Nejvyššího soudu http://nsoud.cz) a současně nezbytnou podmínkou jeho projednatelnosti (srov. např. usnesení Nejvyššího soudu ze dne 24. 11. 2015, sp. zn. 25 Cdo 3105/2015, ze dne 9. 3. 2016, sp. zn. 30 Cdo 4856/2015, ze dne 20. 4. 2016, sp. zn. 28 Cdo 1309/2016, a ze dne 3. 11. 2016, sp. zn. 28 Cdo 2497/2016). V dovolání musí dovolatel vymezit předpoklady přípustnosti dovolání ve smyslu § 237 o. s. ř., tj. uvést v něm okolnosti, z nichž by bylo možné usuzovat, že by v souzené věci šlo (mělo jít) o případ (některý ze čtyř v úvahu přicházejících), v němž napadené rozhodnutí závisí na vyřešení otázky hmotného nebo procesního práva: 1) při jejímž řešení se odvolací soud odchýlil od ustálené rozhodovací praxe dovolacího soudu (v takovém případě je zapotřebí alespoň stručně uvést, od kterého rozhodnutí, respektive od kterých rozhodnutí se konkrétně měl odvolací soud odchýlit) nebo 2) která v rozhodování dovolacího soudu dosud nebyla vyřešena (zde je třeba vymezit, která právní otázka, na níž závisí rozhodnutí odvolacího soudu, v rozhodování dovolacího soudu dosud nebyla vyřešena) nebo 3) která je dovolacím soudem rozhodována rozdílně (zde je třeba vymezit rozhodnutí dovolacího soudu, která takový rozpor v judikatuře dovolacího soudu mají podle názoru dovolatele zakládat a je tak třeba tyto rozpory odstranit) anebo 4) má-li být dovolacím soudem vyřešená právní otázka posouzena jinak (zde je zapotřebí vymezit příslušnou právní otázku, její dosavadní řešení v rozhodovací praxi dovolacího soudu a alespoň stručně uvést, pro jaké důvody by měla taková právní otázka být dovolacím soudem posouzena jinak). Úlohou dovolacího soudu přirozeně není z vlastní iniciativy vyhledávat případná možná právně kvalifikační pochybení odvolacího soudu.

Vymezení důvodů přípustnosti dovolání ve smyslu § 237 o. s. ř. nemůže nahradit pouze vyjádřený nesouhlas s právním posouzením věci přijatým odvolacím soudem (k povinnosti rozlišit důvod přípustnosti dovolání podle § 237 o. s. ř. a dovolací důvod podle § 241a odst. 1 o. s. ř. srov. stanovisko pléna Ústavního soudu ze dne 28. 11. 2017, sp. zn. Pl. ÚS – st. 45/16, jež bylo publikováno pod číslem 460/2017 Sb. a je rovněž přístupné, stejně jako dále označená rozhodnutí Ústavního soudu, na internetových stránkách Ústavního soudu http:/nalus.usoud.cz). Teprve pokud se dovolací důvod, kterým může být pouze nesprávné právní posouzení věci, vymezí tak, že dovolatel uvede závěr při interpretaci či aplikaci konkrétního ustanovení hmotného či procesního práva, který pokládá za nesprávný, a vysvětlí, v čem tuto nesprávnost shledává, pak některý ze čtyř možných zákonem upravených případů přípustnosti dovolání je třeba vymezit klasifikací otázky hmotného či procesního práva, na jejímž řešení konečné rozhodnutí odvolacího soudu závisí, následně je třeba spojit vazbu tohoto řešení s rozhodovací praxí dovolacího soudu, tj. zda se jednalo o otázku dosud neřešenou, o otázku, která je v praxi soudu dovolacího řešena odchylně, nebo o otázku, která byla řešena v rozporu s praxí dovolacího soudu, popřípadě o otázku, která již v praxi byla dovolacím soudem vyřešena, ale ten by měl o ní nově rozhodnout jinak (k tomu dále srov. usnesení Ústavního soudu ze dne 21. 1. 2014, sp. zn. I. ÚS 3524/13, ze dne 12. 2. 2014, sp. zn. IV. ÚS 3982/13, ze dne 17. 4. 2014, sp. zn. III. ÚS 695/14, ze dne 24. 6. 2014, sp. zn. IV. ÚS 1407/14, ze dne 16. 12. 2014, sp. zn. IV. ÚS 266/14, ze dne 30. 6. 2015, sp. zn. I. ÚS 2967/14, a ze dne 8. 3. 2016, sp. zn. III. ÚS 200/16, důvody vyjádřené v nálezu Ústavního soudu ze dne 26. 9. 2017, sp. zn. III. ÚS 3717/16, a dále usnesení Nejvyššího soudu ze dne 27. 8. 2013, sen. zn. 29 NSČR 55/2013, ze dne 29. 8. 2013, sp. zn. 29 Cdo 2488/2013, a ze dne 25. 9. 2013, sp. zn. 29 Cdo 2394/2013, uveřejněné pod č. 4/2014 Sbírky soudních rozhodnutí a stanovisek).

Z dovolání žalovaných 1. a 3. – 12., jakkoli obsahuje kritické výtky k rozhodnutím soudů nižších stupňů, a to jak v rovině skutkových zjištění, tak v rovině právního posouzení (především ve vztahu k přídělové listině z roku 1954, na základě které měli nabýt vlastnické právo k pozemku právní předchůdci žalobců, a kupní a darovací smlouvě z roku 1982, kterou pak mělo být vlastnické právo k pozemku převedeno na žalobce), žádné vymezení důvodů přípustnosti ve shora uvedeném smyslu neplyne. S ohledem na výše citovaná ustanovení občanského soudního řádu a požadavky judikatury Nejvyššího soudu na řádné vymezení některého z důvodů přípustnosti dovolání ve smyslu ustanovení § 237 o. s. ř., jež plně obstály i v ústavně-právní rovině (i v procesu abstraktní kontroly ústavnosti právních norem), nezbývá než konstatovat, že dovolání těchto žalovaných není věcně projednatelné (aniž by soud byl povinen je o tom poučovat a k doplnění dovolání je vyzývat – srov. § 243b o. s. ř., podle něhož § 43 o. s. ř. pro dovolací řízení neplatí).

Shora vyřčené pak vede k odmítnutí dovolání žalovaných 1. a 3. – 12. podle § 243c odst. 1 o. s. ř.

Žalovaná 2. ohlašuje jako důvod přípustnosti dovolání odklon odvolacího soudu od ustálené rozhodovací praxe, jež má být vyjádřena usnesením Nejvyššího soudu ze dne 6. 10. 2005, sp. zn. 22 Cdo 611/2005. Má za to, že dřívější vlastnický titul (právních předchůdců žalovaných) nemůže pozbýt platnosti a účinnosti, nebyl-li změněn nebo zrušen (zpravidla za náhradu) pozdějším titulem svědčícím jiné osobě. Vytýká dále, že soudy nižších stupňů nerespektovaly základní účel restitučních předpisů, jímž je zmírnění některých majetkových křivd z období let 1948 – 1989, nezabývaly se dostatečně přídělovou listinou, na jejímž základě nabyli vlastnické právo k předmětnému pozemku právní předchůdci žalobců, a nezohlednily patřičně obsah srovnávacího sestavení parcel ze září roku 1992.

Odvolací soud se však od právního názoru vyjádřeného v usnesení Nejvyššího soudu ze dne 6. 10. 2005, sp. zn. 22 Cdo 611/2005, nikterak neodchýlil, jestliže dovodil, že nabyli-li žalobci vlastnické právo k pozemku nejpozději ke dni 1. 4. 1993 vydržením (tento závěr žalovaná 2. dovoláním nenapadá), pak na jejich vlastnické právo nemůže mít vliv pozdější dohoda o vydání věci uzavřená podle zákona o půdě (schválená pozemkovým úřadem), jíž se žalobci neúčastnili. Závěry odvolacího soudu totiž zcela odpovídají konkluzím Nejvyššího soudu, na nichž je založeno uvedené usnesení a dle nichž dřívější vlastnický titul (zde vydržení vlastnického práva žalobců nejpozději ke dni 1. 4. 1993) nemůže pozbýt platnosti či účinnosti, jestliže nebyl pozdějším titulem svědčícím jiné osobě změněn nebo zrušen (zde posléze sjednaná dohoda o vydání nemovitosti v režimu zákona o půdě, schválená pozemkovým úřadem, jíž se žalobci neúčastnili); srov. rovněž nález Ústavního soudu ze dne 12. 9. 1996, sp. zn. IV. ÚS 35/96, a dále rozhodovací praxi Nejvyššího soudu, podle níž rozhodnutí správního orgánu o vydání pozemků osobě údajně oprávněné k restituci nemůže mít (samo o sobě) vliv na existenci vlastnického práva toho, kdo nebyl účastníkem správního (restitučního) řízení (srov. např. rozsudek Nejvyššího soudu ze dne 14. 4. 2003, sp. zn. 22 Cdo 89/2002, Soubor civilních rozhodnutí a stanovisek Nejvyššího soudu č. C 1837), což musí obdobně platit i pro účinky případné dohody o vydání nemovitosti (srov. např. usnesení Nejvyššího soudu ze dne 24. 11. 2011, sp. zn. 22 Cdo 1035/2011).

Za daného stavu se právní posouzení odvolacího soudu nemůže ocitat ani v kolizi se žalovanou 2. zmiňovaným základním účelem (smyslem) restitučních předpisů. Nejvyšší soud si je dobře vědom, že restituční předpisy je třeba vykládat ve světle jejich účelu a smyslu, jímž je alespoň částečné zmírnění křivd napáchaných nedemokratickým režimem, a že v řízeních souvisejících s aplikací restitučních zákonů musí soudy postupovat v souladu se zákonnými zájmy oprávněných osob (srov. např. nález Ústavního soudu ze dne 23. 10. 2003, sp. zn. I. ÚS 754/01, nebo nález Ústavního soudu ze dne 14. 7. 2004, sp. zn. IV. ÚS 176/03, a nález Ústavního soudu ze dne 29. 4. 2010, sp. zn. II. ÚS 2896/09), avšak ani imperativ výkladu orientovaného na maximální zmírnění minulých majetkových příkoří, v kontextu shora uvedené judikatury, jiné posouzení (v projednávané věci relevantní) otázky priority vlastnického práva neodůvodňuje. Ústavní ochrana, jež právě ve vztahu k restitučnímu zákonodárství akcentuje zásadu in favore restitutionis, se nadto vztahuje k vlastnickému právu již konstituovanému, nikoli k uplatněnému restitučnímu nároku (srov. např. nálezy Ústavního soudu ze dne 25. 4. 1995, sp. zn. I. ÚS 3/94, ze dne 4. 10. 2000, sp. zn. II. ÚS 42/97, ze dne 14. 3. 2007, sp. zn. IV. ÚS 680/05, ze dne 3. 5. 2001, sp. zn. II. ÚS 719/2000, a dále usnesení Ústavního soudu ze dne 11. 12. 2008, sp. zn. I. ÚS 1430/08, či ze dne 19. 1. 2016, sp. zn. I. ÚS 2655/15).

Poukazuje-li žalovaná 2. na přídělové řízení, na jehož základě měli nabýt vlastnické právo k pozemku právní předchůdci žalobců, dlužno uvést, že žalobci dle závěrů odvolacího soudu své vlastnictví od právních předchůdců neodvozují, jestliže je nabyli vydržením, tj. originárně.

Vytýká-li žalovaná 2. odvolacímu soudu nesprávnost závěrů, jež učinil ze srovnávacího sestavení parcel z roku 1992, pak tím zpochybňuje jeho skutková zjištění. Jde o argumentaci, jež nevystihuje (s účinností od 1. 1. 2013 jediný) způsobilý dovolací důvod podle § 241a odst. 1 o. s. ř. (tedy že rozhodnutí odvolacího soudu spočívá na nesprávném právním posouzení věci); skutkový stav věci, jak byl zjištěn soudy nižších stupňů, nemůže být dovoláním zpochybněn (k tomu srov. např. i důvody nálezu Ústavního soudu ze dne 8. 12. 2015, sp. zn. II. ÚS 385/15, bod 13.).

Dovolání žalované 2. tudíž nenaplňuje předpoklady přípustnosti ve smyslu § 237 o. s. ř., a proto je Nejvyšší soud podle § 243c odst. 1 o. s. ř. odmítl.

Je-li oběma dovoláními napaden rozsudek odvolacího soudu i v nákladovém výroku III., pak je třeba dodat, že proti tomuto výroku není dovolání objektivně – ze zákona – přípustné (§ 238 odst. 1 písm. h/ o. s. ř.); i tu je důvod k odmítnutí dovolání.

O náhradě nákladů dovolacího řízení bylo rozhodnuto podle § 243c odst. 3, § 224 odst. 1 a § 146 odst. 3 o. s. ř. v situaci, kdy žádný ze žalovaných 1. – 12. nebyl s dovoláním úspěšný a žalobcům a) a b), v dovolacím řízení úspěšným, vznikly náklady právního zastoupení za jeden úkon právní služby při společném zastupování obou žalobců (podání společného vyjádření k oběma dovoláním), tj. 2 x 2 480 Kč, společně s jedním režijním paušálem ve výši 300 Kč (§ 7 bod 5., § 11 odst. 4 písm. b/, § 11 odst. 1 písm. k/, § 12 odst. 4 a § 13 odst. 4 vyhlášky č. 177/1996 Sb., advokátního tarifu), celkem tedy ve výši 5 260 Kč.

Poučení: Proti tomuto usnesení není opravný prostředek přípustný.

V Brně dne 14. 12. 2020

Mgr. Zdeněk Sajdl

předseda senátu

Zdroj dat je volně dostupný na http://www.nsoud.cz
Přesunout nahoru